1. kapitola Statek Bellhagen, únor 1933 Ztuhlá chladem čekala Julie před kovanou bránou statku na autobus, který ji měl odvézt do Lázní Doberan do školy. Nyní, v sedm hodin ráno, byla ještě naprostá tma, a ona toužebně vyhlížela směrem, ze kterého se měl každou chvíli vynořit autobus, a přitom roztřeseně poskakovala z jedné nohy na druhou, aby se zahřála. Náhle uslyšela u nohy tiché zamňoukání. „Ne, Bambulko,“ řekla přísně. „Nesmíš se mnou. To přece víš.“ Sklonila se a vzala černého kocourka do náruče. „Buď hodný a běž zpátky na dvůr!“ Pokusila se milované zvíře donutit k tomu, aby se protáhlo zpět mřížovanou bránou, ale Bambulka se jen zachumlal hlouběji do její náruče. Teprve hluk motoru přijíždějícího autobusu ho přiměl, aby se elegantním skokem přes bránu vrátil na dvůr statku. Julie s úlevou nastoupila a posadila se na první volné místo. Krátce nato se s astmatickým sípáním zavřely dveře a podivný povoz se vydal na další cestu. Ačkoli vyšší dívčí škola byla jen devět kilometrů od statku Bellhagen, cesta trvala ještě další tři čtvrtě hodiny, protože řidič stavěl prakticky u každého statku a na každé křižovatce, aby nabral nové cestující. Přesto byla Julie otci vděčná, že obci věnoval před příchodem zimy ojetý autobus, aby nemuseli pracující a školáci z okolních vesnic při chladnějším počasí šlapat pěšky. Na jaře plánovala zase jezdit na kole. S potlačeným zívnutím se Julie rozhlédla po autobusu. Dál vzadu pospával Max Langhans, tmavovlasý syn z rodiny žijící na sousedním statku. Osmnáctiletý student gymnázia byl idolem všech dívek z její třídy – vlastně celé vyšší dívčí školy – a Julie cítila, jak pod jeho ne zúčastněným pohledem rudne. Rozpačitě odvrátila hlavu ke straně. To hned musí povědět Avě. Její nejlepší přítelkyně totiž tvrdila, že si ji Max často prohlíží déle než ostatní holky. Ale proč by si měl zrovna 7
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 7
3.1.23 16:09