Pro Půťu a Riošku
N ÁV Š T Ě V Y
Napřáhla před sebe ruku s papírovou taškou a dvakrát krátce zazvonila. Kdyby otevřel dveře, s úsměvem by mu tašku podala a řekla: „Něco sis u mě zapomněl, třeba se ti to bude hodit. Měla jsem dnes cestu kolem.“ Ale neotevřel. Ruka jí klesla podél těla. Přiložila ucho na chladné dveře a uslyšela cinkot vlastní náušnice. A pak už jen ticho. Vytáhla z kapsy klíče a opatrně vsunula jeden do zámku, poslouchala, jak západy cvakají. Dveře vrzly jako obvykle. Na moment ji napadlo, že to byl všechno jen sen. Vklouzne do předsíně, pohladí psa, dá věci do pračky a pustí si rádio. Ale ne, nebyl to sen. Za dveřmi se neválely její boty a pes taky nikde. Zůstal jen pach, co jí vždycky vadil. Potichu za sebou zavřela, zula se a po špičkách se vydala do útrob bytu. Byla tam naprosto sama, přesto nechtěla dělat žádný nezbytně nutný hluk. Na kuchyňské lince zůstal nakrojený bochník chleba. Vložila ho zpět do sáčku a napustila si sklenici vody. Většina 7
zeleniny se povalovala v lednici ve zbědovaném stavu. Zásoba piv a nový kelímek s hořčicí. Odešla do obýváku a chvíli se jen tak rozhlížela. Na stěně visela krajinka, kterou mu tenkrát namalovala. Pro cizí lidi mohla vypadat dost neosobně a nezajímavě. V koupelně našla jeden kartáček, v odpadu žádné vlasy, v nevětrané ložnici byla jedna zmuchlaná peřina a přetékající koš na prádlo. Přemohla chuť sáhnout do něj a podívat se, co měl na sobě v posledních dnech. Ze svetru se linula silná vůně nevkusného pánského parfému. Zavrtěla hlavou. To už by bylo příliš. Nic, co by mohla svěřit přátelům. Přešla k oknu a s výhledem mezi koruny stromů zůstala nehnutě stát, zaplavena vzpomínkami. Se sklenkou v ruce, v cizím bytě, od něhož má stále klíče. Pak si na něco vzpomněla a otevřela zásuvku u postele. Jejich společná fotografie byla pryč. Kousla se do rtu. Zírala na novou krabičku kondomů, zatím nebyla otevřená. Zabouchla šuplík a chtěla odejít. Cestou z ložnice narovnala tričko na sušáku a pak ho vrátila do původního stavu. Všechna ta trika si zřetelně pamatovala. Dopila poslední doušek vody a nalila si kapku likéru. Vzala do ruky poštu, probírala se obálkami a pohled jí padl na zrcadlo. Na okamžik se zarazila. Povadlé koutky úst vytáhla do úsměvu, zvedla obočí a pokývala hlavou. Sklenici pečlivě umyla, utřela a vrátila do skříňky mezi ostatní. Popadla svou papírovou tašku a odešla z bytu. Zamkla za sebou na dva západy. 8
Příště se vrátila znovu s onou taškou. Pro případ, že by nebyl v práci. To si ale ověřila na recepci. Byt byl opět prázdný. Otevřela okno, zakousla se do jablka a sedla si do křesla s časopisem. Pak si ještě zalila čaj a během srkání horké tekutiny pozorovala ustlanou postel. Zkusila si do ní lehnout. Zírala na lustr, bořila hlavu do polštářů a pak je urovnávala. Krabička v zásuvce byla otevřená. Pod postelí našla dlouhý vlas a položila ho zpátky, stočený do kolečka. Než dopila čaj, prohlédla si jeho alba z dětství a dospívání, dopisy a pohledy. Nejméně podesáté. Zvenku bylo slyšet troubení aut a dohadování dvou řidičů. Mluvili sprostě. Otevřela skříň a zespodu sebrala jedno tričko. Ponožky nejsou v páru, kroutila hlavou. Tričko si hodila do kabelky, zavřela okno a opláchla hrnek. Opatrně se vyplížila ven, aby ji nikdo ze sousedů nezahlédl. Během další návštěvy pocítila změnu hned v předsíni. Něco bylo jinak. Věšák zdobil velký pruhovaný šátek. V lednici našla lahev otevřeného bílého vína. Nalila si decku a zkoumala salát v míse. Linka i dřez zářily čistotou, vázu na stole někdo naplnil čajovými růžemi. Vylila jim vodu do výlevky. Zatažené závěsy v obýváku prudce roztáhla, trochu se jí u toho třásly ruce. Pomalu přistoupila k ložnici a jen nahlédla od prahu. Dvě peřiny na posteli ledabyle rozházené. To povlečení kupovala kdysi ve slevě v obchoďáku. Zašla si pak na pedikúru a vymyslela, co bude k večeři. Na nehtech měla pistáciový lak a večer mu uvařila kuře na pomerančích. 9
Odešla do koupelny, shodila se zebe šaty a pustila sprchu. Dva kartáčky. Vlezla pod proud ledové vody a stála tam tak dlouho, dokud neměla namodralé rty. Osušila se do čistého ručníku, hodila ho za pračku. Z mokrých vlasů jí kapala voda, v bytě bylo dusno. Oblékla si šaty na ramínka, umyla sklenici od vína a chystala se k odchodu. Na chodbě uslyšela kroky, v zámku zarachotily klíče. Zacouvala za závěs do kumbálu, stoupla si jednou nohou do kýble. Do bytu někdo energicky vešel, odhodil sandály a vběhl na záchod. Ženský hlas, zvuk úlevy a taky prdů. „Uf.“ Zazvonil mobil, žena na záchodě ho vzala a představila se celým jménem. Spláchla a odešla do kuchyně. Odtud pak odpovídala na dotazník, a tak mohla vylézt ze svého úkrytu a v rychlosti odejít. O něco později ho potkala na akci společných známých. Bylo hodně hodin a on už vypadal poměrně opile. Říkala si, že si možná vzpomene a poprosí ji o vrácení klíčů. Ale mluvil s ní jen krátce. O tom, jak se oba mají, a tvářil se u toho vážně, přestože trochu vrávoral. Brzy se rozloučil, možná mu zkazila zábavu. Do bytu za ním přišla asi o hodinu později. Venku si všimla, že v jeho oknech je tma, místy zasvítila jen zapnutá televize. Vstoupila dovnitř a po špičkách přešla rovnou ke dveřím obýváku. Spatřila ho ležet před obrazovkou. Na konferenčním stolku stálo pivo a pytlík s brambůrkami. Dýchal ztěžka, měl otevřenou pusu. Pár minut stála přímo nad ním a sledovala, jak se 10
mu pod zavřenými víčky hýbou oči. Vypnula televizi, pověsila svoje klíče na háček u dveří a pořádně za sebou práskla dveřmi.
11
ČTYŘICET
Natáhne si svoje nejmenší džíny. Takže dnes nesmí jíst a pít bude jen kafe. Ohlíží se kriticky do zrcadla na svůj zadek pěkně rozpůlený džínovinou. Ujde to. Kdyby náhodou někoho napadlo, že má zrovna čtvrté kulatiny, podle zadku musí uznat, že dobrý. Nad komplimenty obvykle mávne rukou. Pudr a trocha lesku, neměla by to přehánět – v jednoduchosti je přece krása a nejvíc ji zdobí krásně modrý oči a úsměv, co si pěstuje už dvacet let. V práci bude celý den běhat na vyšších podpatcích kvůli schůzce s klientem, který ji na poslední chvíli stejně zruší. Zbude jí tak hromada času, aby se mohla courat po městě a sledovat výlohy – nebo sebe v jejich odrazech. Telefon jí občas jemně zavibruje a mezi nesmyslnými upozorněními se objeví dvě přání k narozeninám. Hlavně to zdravíčko. Od mámy a ségry. Ta pak ještě volá a přemlouvá ji, aby si narozeniny řádně užila. „Já chápu tvoje rozhodnutí, ale bude ti to pak líto, když to neoslavíš. Další kulatiny budou až ty pátý,“ říká. 12
Její sestře bylo třicet. A slavila do rána, zvracela a souložila na záchodcích v nonstopu s expřítelem, těsně poté. „Měla by sis to prostě užít. Uvidíš, třeba si to ještě večer rozmyslíš,“ dodává. „Tomu nerozumíš. Musím běžet, pa.“ Oslavenkyně zavěsí a stojí chvíli u řeky. Je jí trochu líto, že nemá co nabídnout bílým labutím a myslí zase na něj. Kéž by jí tak napsal, anebo ji nutil slavit narozeniny. Nebo jí koupil nějakou pozornost. Překvapil ji v práci třeba pugétem růží na recepci. Už na něj nechce myslet, ale přes veškerou snahu se jí to nedaří. „Kokot“, kterému je naprosto ukradená, se jí denně vloudí do hlavy přinejmenším stotisíckrát. Může si za to sama, to už ví. „Je jedno, jestli nám je dvacet nebo čtyřicet, jsme krávy,“ zkonstatovala jednou její kamarádka Dana. Ta se zatím pořád neozvala. Snad neplánuje nějakou stupidní oslavu jako překvapení… Když přijde do práce, na recepci žádná kytka nečeká. V kanceláři o narozeninách vědí, ale asistentka jejího oddělení je díky bohu natolik empatická, že se jí jde nejdřív zeptat, jestli by nechtěla udělat odpoledne chvilku u chlebíčků a nějaké té kytky v květináči. Třeba orchideje teď frčí. Ani nápad, díky za nabídku, nechci to slavit v práci. Osobní důvody, tvrdí s úsměvem. Stejně ví, že odpoledne najde u počítače kokosovou fidorku a asistentka na ni soucitně mrkne. 13
Den se vleče, v práci chtějí zrovna samé kalkulace. Lituje, že si nevzala volno a nezašla si třeba na masáž a na dortík. Zkrátka si udělat den pro sebe. Možná by navštívila nějakou kamarádku na mateřský. Mohly by vzpomínat na starý časy u čaje nebo tak něco. Dana volá, chce vědět, co dělá večer. Nic. Nechce ani na panáka, nějak ji bolí hlava a můžou přece někam zajít o víkendu. Dana vyzvídala, jestli bude vážně doma. Měla zvláštní hlas, jako by potlačovala smích. Začíná ji podezírat, že něco fakt uspořádala. I sestra zněla nějak divně. Máma možná ani nevolala, protože neumí lhát a určitě by na skleničku dorazila ráda. Vždyť se jí za celý den vlastně skoro nikdo neozval, možná si to nechávají na večer. Je rozčílená. Ani by ji nenapadlo nahánět staré známé v týdnu někam do podniku a nutit je kupovat na poslední chvíli ve večerkách bonboniéry. Musela by se propadnout. Jestli se ta praštěná Dana do něčeho pustila, tak ji v tom nechá vykoupat a nikam nepůjde. Řekne, že na ni něco leze, vypne si telefon a schová se do postele. Na zvonek u dveří prostě nebude reagovat. Když dorazí domů, vážně jí není moc dobře a má dokonce trochu zvýšenou teplotu. Píše jí Marek a těší se, až si dají taneček. Bože, ten má výdrž. Na druhou stranu, díky bohu za Marka, aspoň někoho má jistýho. Zadní vrátka jsou důležitý. Jestli Dana něco vážně spáchala, bude tam i Marek. Ale na něj teda upřímně řečeno nemá náladu ani omylem. 14
Dopije zbytek vína a napíše jemu. Jen tak. Nic hlubokomyslnýho. Vůbec jí ale neodpovídá, takže si pak nadává a má sto chutí vyrazit ven. Je jí smutno. Kdy už se sakra ozve ta Dana? Pak ji napadne – co když se Dana domluvila i s ním a on ji přijde vyzvednout? Pro jistotu skočí do vany a oholí si nohy, pak si vezme šaty s pořádným výstřihem a namaluje si kočičí oči. V nejhorším dnes večer upustí trochu páry a na druhý den si dá sick day. Jestli tam bude on i Marek, rozhodně dá Markovi najevo, kde jsou jeho hranice, a nenechá se zase osahávat. Už jednou musí pochopit, že nemá zájem. Co by si o nich pomyslel on? Dana volá, je to jasný! Káča pitomá. Takhle bez jejího vědomí, když ví, jak nesnáší být středem pozornosti! To bude totální nuda! Musí si dát hned na začátek aspoň tři panáky, aby se uvolnila a mohla se normálně bavit. Zasekne se jí zip u kozaček. Aha, Dana chtěla jen vědět, jestli platí v sobotu divadlo. Lístek bere na sebe, chce ji pozvat a samozřejmě pro ni má dárek, bude prej nadšená. Škoda, že nechtěla dnes slavit, ale stejně má doma rodinnou návštěvu, tak se jí to nehodí. Chvíli sedí v předsíni a její zvýšený tep se pomalu zklidňuje. Vezme si boty a jde přece jenom ven, do večerky pro cigarety a plzeň. Možná je to součást překvapení? Ohlíží se opatrně po ulici. Představuje si balónky a smích a pak se zasměje sama pro sebe, je v tom trocha ironie. Slyší ji nějaká paní s kníračem a otočí se po ní. 15
Nechce se jí domů, a tak obejde blok, vykouří dvě cigarety a nejraději by chodila dál, třeba až do rána, kdyby jí nemrzly ruce. Doma se převleče, odlíčí a přijde jí zpráva od něho. Vzpomněl si na její narozeniny. Na to, že je mají den po sobě. Srdce se jí znovu rozbuší. Nalije si sklenku vína a pustí televizi, aby přehlušila ticho i svoje myšlenky. Kouká na nějaký dokument a potom na konec filmu, který už určitě viděla. Minuta po půlnoci, pomalu vydechne a znatelně se jí uleví. Znovu si přečte zprávu od něho. Vítej mezi čtyřicátníky. Jednu rundu si dej na mě.
16
PRVNÍ NOC
Vzbudila se asi po hodině mělkého spánku. Její tělo intenzivně vnímalo cizí pokoj. Cizí ložní prádlo, cizí matraci, cizí nehybné ruce kolem pasu a pohled cizí kočky. Byl to upřený pohled zvířete stojícího po jejím boku, v té tmě rozeznala jen siluetu uší a hlavy. Nebyla to její kočka, ani její povlečení, ani matrace, a to všechno přispělo k tomu, že byla v tu ránu dokonale vzhůru. A to i přestože usínala s chutí spát aspoň deset hodin v náručí a v područí těch velkých úhledných dlaní. Měla žízeň, pusa ji pálila a poškrabané tváře neměla odlíčené svými obvyklými roztoky. A to ji donutilo se posadit a rozhlédnout se po pokoji, který si vlastně skoro nepamatovala. Stíny nábytku, hromádek oblečení na židlích, knihovny i rámů přejely po stěně spolu se světlem auta a vzdáleným zacinkáním tramvaje. Tam venku je okolní svět, tam má svůj byt a tady jsou oni. Asi omylem. Vstala a nohy se jí nezvykle třásly, ale zároveň se cítila, jako by se vznášela, a určitým způsobem ji to pobavilo. Vydala se do kuchyně, najít sklenici na vodu, 17
vodu, případně koupelnu a možná i nějaký hlubší smysl. Parkety se rozvrzaly, jako by měly zájem zapříst podnětný rozhovor na nějaké to zásadní téma. Ona o všem nechtěla vydat jakýkoliv zvuk, a tak se zatajeným dechem pokračovala baletními krůčky po špičkách až do předsíně a dál, kde si pamatovala kuchyň. V nově objevené místnosti rozpoznávala kohoutek i nádobí na odkapávači, vzala první hrnek a potichu po okraji napustila dovnitř trochu vody z kohoutku. Podle váhy odhadla, že je hrnek plný. Byla to teplá voda, ale vypila ji na ex. Nohy se jí lepily k podlaze při každém kroku k oknu. Otevřela ho dokořán a nechala na sebe ze dvora dýchnout podzimní vzduch, šustění listí, ten zvláštní pocit zadostiučinění anebo snad a ještě lépe – nekonečného nadhledu, co umí krásně klamat. Vzpomněla si na svou kočku a na svůj kohoutek, co v noci kape, a taky na svou peřinu a chtěla být na chvíli doma. Ale pak už zase ne. Promiň, kočko. Tak co, stromy, co mi na tohle řeknete? Stromy zašuměly. Asi to znamenalo: Budeš se trápit, ale to nevadí. Kočka se jí otřela o nohu a vyskočila na stůl, proto raději okno zavřela. Brala do rukou jednotlivé věci na stole a na lince a připadala si jako vetřelec. Tichý vetřelec v bytě a v životě někoho, kdo tvrdě spí a o ničem dávno neví. Je daleko za devatero řekami a klidně si pluje po vodní hladině v malé bárce. Nic ho netrápí. Zatímco ona je mezi cizími pachy a nahromaděnými předměty ve společnosti dvou velkých kočičích očí. 18
Možná by všechny ty věci, stěny a jejich obsah chtěla poznat. Ale zrovna v tu chvíli má spíš strach. Chtěla by se raději nechat obejmout a utěšit a taky slyšet, že takhle je to správně. Přestože stromy jí daly jasnou předpověď. Přemístila se zase zpátky do pokoje a mžourala na hřbety knih, jako by z nich mohla vyčíst, kým je ten, jehož na tu pěknou chvíli těsně před a během orgasmu osudově milovala. Prohlížela si ho. Ve tmě nebyl vůbec vidět jeho obličej, jen obrysy. Vzpomněla si na noci na chalupě, kdy se na sebe před usnutím v úplné tmě dívaly s kamarádkou a s matoucím děsem sledovaly, jak se jim tváře mění v obličeje hrůzostrašných příšer, až dostaly strach a musely rozsvítit. I jeho obličej začal připomínat škleb vzdáleně podobný posměšné antické masce, a pak taky zlé nestvůry, která se postupně měnila v opičího krále, vlkodlaka a nakonec umrlce s prázdnými očními důlky. Věděla, že je to jen hra, a tak si vlezla zpátky pod peřinu a jeho hřejivé tělo se na chvíli probralo, aby ji něžně obmotalo nohama a vtáhlo do své říše snů. Tušila, že se bude trápit, ale to nevadí. Usnula, tentokrát už celkem pokojně, jen malou chvíli před svítáním.
19
POSLEDNÍ VEČEŘE
„Dám si ty medailonky s hranolkama a dvojku bílýho.“ „Já salát s lososem. A malý pivo. Máte desítku?“ Sedí v rohu restaurace hned u akvária, na stole je měkký ubrus z tlusté látky. Dělá do něj rýhy umělým nehtem. „Dáváš si pořád to samý,“ řekne jí něžně. „Je to nejlepší jídlo tady,“ zašklebí se. Uhne očima. Tváří se, že má něco na srdci. Místnost je ale tichá, a tak musí mluvit polohlasem. Krotit neposedné myšlenky přímo na jazyku. „No jo, už jsme tu byli mockrát.“ Pohladí ji po ruce cestující se po stole. Servírka v černobílém kroji přináší nápoje, nepřítomně se zubí a přerušuje necitlivě nit hovoru tématem o právě došlém sudu desítky. Jedí večeři. Ona se snaží krájet způsobně maso na malé kousky, ale nedokáže sousta polykat tak rychle, jak by se slušelo a patřilo na někoho, kdo večeří v restauraci. On do sebe nahází růžové kousky ryby i salát 20
a celou dobu sleduje talíř nebo displej mobilu, který dvakrát diskrétně umlčí. „Dokdy máš vycházku?“ zeptá se ho s opovržlivým úsměvem a vypije zbytek vína na jeden hlt. „Nebuď taková,“ odpoví tiše. „Jsi tak blazeovanej.“ „A ty přeháníš. Víš, že bych si moc přál, abysme zůstali kamarádi…?“ „To nepůjde. Už jsem ti vysvětila, že chci všechno, nebo nic. Takže tohle je naše sbohem.“ „Nedělej to, nedovedu si představit, že už tě neuvidím. Není to škoda?“ „Ještě nikdy jsem si s nikým nerozuměla tak dobře jako s tebou. Ale to je prostě život. Nebudu hrát druhý housle.“ „Nemůžu ti občas aspoň zavolat, jak se ti daří?“ „Asi ne, bude lepší, když se delší dobu neuvidíme.“ Objednává si další víno, nastavuje sklenku k přípitku. On je v nostalgickém rozpoložení, jako by se opravdu loučil s minulostí, na kterou bude vždy s láskou vzpomínat. Ona je odhodlaná, konečně je to tak, jak to být má. Víno jí moc chutná, večeři nechala skoro netknutou. Servírka jí slíbí, že jídlo zabalí do krabičky. „Pamatuješ, jak jsme tady byli poprvé?“ Směje se, má spiklenecký výraz. „Ani ne, vypili jsme snad pět lahví vína,“ odpoví on. „Tu pátou jsme si brali s sebou i se sklenkama do parku, přece. Jim už to bylo jedno, hlavně aby nás odsud dostali.“ 21