0043439

PRVNÍ ČÁST /

Jak funguje klima „Naslouchejte vědě, než bude pozdě.“ XVIII

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd XVIII

14.10.2022 20:16

1.1

„Vyřešení tohoto problému si žádá porozumění.“ Greta Thunberg Klimatická a ekologická krize je největší nebezpečí, kterému lidstvo kdy čelilo. Bez debat půjde o záležitost, která určí a definuje naši každodenní budoucnost života jako nic předtím. To je bolestně jisté. Způsob, kterým tuto krizi nazíráme a kterým se o ní bavíme, se začal v posledních letech měnit.

Nicméně, jelikož jsme promrhali tolik desetiletí ignorováním a zlehčováním tohoto eskalujícího stavu nouze, je naše společnost stále ve stavu popírání.

Koneckonců, je doba komunikační, kdy může to, co říkáte, snadno převážit vaše skutky. Tak jsme se dostali do stavu, kdy mnohé národy patřící k hlavním producentům fosilních paliv a emisí nazývají samy sebe klimatickými lídry, přestože nepodnikají žádné účinné kroky vedoucí ke zmírnění klimatické krize.

To je doba zeleného vymývání mozků (greenwashing machine).

V životě věci nejsou černobílé. Neexistují jednoznačné odpovědi. Vše je předmětem nekonečných debat a kompromisů. To je jeden z klíčových principů naší současné společnosti. Společnosti, která, přijde-li na udržitelnost, dluží mnoho odpovědí. Tento klíčový princip je špatný. Černobílé věci totiž někdy přece jen existují. Jednoznačně jsou tu planetární a společenské hranice, které nesmí být překročeny. Přemýšlíme například, že by naše společnost mohla být o něco více nebo o něco méně udržitelná. Ale v dlouhodobém měřítku nemůže být o něco udržitelnější – buď bude udržitelná, nebo neudržitelná. Je to jako chůze po tenkém ledě – buď vaši váhu unese, nebo se propadnete. Buď dojdete až ke břehu, nebo se propadnete do hlubokých, temných a chladných vod. A pokud by se to mělo stát nám, nebude tu žádná blízká planeta, která nás přijde zachránit. Jsme zcela odkázáni sami na sebe.

Jsem upřímně přesvědčena, že jediný způsob, jak se vyhnout nejhorším následkům této vzrůstající existenční krize, je zformovat kritickou masu lidí, kteří budou důrazně žádat nezbytné změny. Jenže aby se to mohlo stát, je

2

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 2

14.10.2022 20:16

potřeba dostat tento požadavek do povědomí, protože široká veřejnost stále postrádá základní znalosti, které jsou potřebné k porozumění naléhavosti situace, ve které jsme. Mé přání je účastnit se úsilí, které k této změně povede.

Rozhodla jsem se využít svého postavení, abych stvořila knihu založenou na současných dostupných vědeckých znalostech – knihu, která zeširoka pokryje klimatickou a ekologickou krizi, krizi udržitelnosti. Klimatická krize je přirozeně jenom symptomem mnohem větší krize udržitelnosti. Pevně věřím, že tato kniha by mohla být jistým způsobem výchozím zdrojem pro pochopení těchto odlišných, ale úzce propojených krizí.

V roce 2021 jsem požádala řadu vůdčích vědců a expertů, aktivistů, autorů a vypravěčů, aby přispěli svými individuálními expertizami. Tato kniha je výsledkem jejich práce: je to zevrubná sbírka faktů, příběhu, grafů a fotografií, které ukazují různé tváře krize udržitelnosti s jasným zaměřením na klima a ekologii.

Pokrývá vše od tajících ledovců po ekonomiku, od rychlé módy po ztrátu druhů, od pandemií po mizející ostrovy, od odlesňování po ztrátu úrodné půdy, od nedostatku vody po suverenitu domorodců, od budoucnosti produkce potravin po uhlíkovou bilanci – a odhaluje činy zodpovědných a selhání těch, kteří měli tyto informace již dávno sdílet s obyvateli tohoto světa.

Stále je čas vyhnout se těm nejhorším následkům. Stále je naděje, která ale zmizí, pokud budeme pokračovat stejně jako doteď. Abychom tento problém vyřešili, žádá si nejprve porozumění – porozumění skutečnosti, že samotný problém je již z definice sérií vzájemně propojených problémů. Je potřeba předložit si fakta tak, jak existují. Věda je nástroj a my všichni se musíme naučit, jak ho použít.

Také je potřeba si zodpovědět některé klíčové otázky. Například co je přesně to, co chceme vyřešit na prvním místě? Co je naším cílem? Je to snížení emisí, nebo možnost dál žít tak, jak žijeme doteď? Je naším cílem zabezpečit stávající a budoucí životní podmínky, nebo udržet vysoce konzumní způsob života? Existuje něco jako zelený růst? A můžeme na konečné planetě nekonečně ekonomicky růst?

Právě teď spousta z nás dychtí po naději. Ale co ta naděje je? A pro koho ta naděje je? Naděje pro ty, kteří problém stvořili, nebo pro ty, kdo již nyní trpí jeho následky? A může naše touha po předání této naděje přejít v činy, kterými pak zablokujeme jednání, což nakonec způsobí více špatného než dobrého?

Nejbohatší jedno procento světové populace je zodpovědné za více než dvojnásobek uhlíkové stopy vyprodukované nejchudší polovinou lidí na světě.

Pokud jste jedním z devatenácti milionů obyvatel USA nebo jedním ze čtyř milionů obyvatel Číny, kteří patří do tohoto horního jednoho procenta – spolu

3

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 3

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

se všemi ostatními s čistým jměním 1 055 337 dolarů nebo více –, pak možná naděje není to, co potřebujete nejvíce. Alespoň ne z objektivního hlediska.

Samozřejmě slýcháme, že byl učiněn jistý pokrok. Některé státy a regiony hlásí poměrně závratné redukce v emisích CO2 – nebo přinejmenším hlásily v letech, kdy svět poprvé začal jednat o tom, jak budeme spravovat statistiky.

Ale udrží se tyto redukce, až jednou zahrneme veškeré emise a nejen pozorně spravované teritoriální statistiky? Jinými slovy všechny ty emise, které jsme po vyjednávání úspěšně vynechali z těchto obrázků? Odsunuli jsme například továrny do vzdálených částí světa a vyloučili emise z mezinárodní letecké a lodní dopravy ze statistik – což znamená nejen to, že k výrobě produktů využíváme levnou pracovní sílu a vykořisťování lidí, ale že také popíráme související emise –, emise, které ve skutečnosti narůstají. Je tohle ten pokrok?

Abychom dodrželi mezinárodní klimatické cíle, je potřeba snížit individuální per capita emise na hodnoty přibližně okolo 1,5 tuny oxidu uhličitého za rok. Ve Švédsku je to aktuálně okolo 9 tun po zahrnutí spotřeby importovaného zboží. V USA je to 17,1 tuny, v Kanadě 15,4 tuny, v Austrálii 14,9 tuny a v Číně 6,6 tuny. Pokud zahrneme biogenní emise – takové, které vznikají při pálení dřeva a vegetace –, tato čísla budou v mnoha případech vyšší. A v případě států s rozvinutým lesnictvím, jako jsou Švédsko a Kanada, zásadně vyšší.

Udržení emisí pod 1 tunu na osobu za rok nebude pro většinu světové populace žádný problém, jelikož již nyní žijí dostatečně úsporně v rámci

Globální příjmové decily a přidružené emise ze spotřeby dané životním stylem Světová populace podle příjmu (decily)

Procenta emisí CO2 vyprodukovaných světovou populací

Nejbohatších 49,0 % 10 %

Nejbohatších 10 % zodpovědných za téměř polovinu celkových emisí ze spotřeby dané životním stylem

19,5 % 12,5 % 7,5 % 4,5 % 3,0 % 2,0 % 1,5 %

Nejchudších 50 % zodpovídá pouze za přibližně 7 % celkových emisí ze spotřeby dané životním stylem.

0,7 % Nejchudších 50 %

0,3 %

4

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 4

14.10.2022 20:16

daných hranic. V mnoha případech budou dokonce moci své emise podstatně navýšit.

Ale představa, že země jako Německo, Itálie, Švýcarsko, Nový Zéland, Norsko a další budou schopny dosáhnout tak obrovských redukcí v rámci několika dekád bez zásadní systematické transformace, je naivní. A přesto je tohle přesně to, o čem si vůdci takzvaného globálního Severu myslí, že se to stane.

Ve čtvrté části této knihy se podíváme na to, jak to s tímto pokrokem vypadá.

Někteří lidé věří, že pokud by se nyní připojili do klimatického hnutí, byli by jedni z posledních. Ale to je velmi daleko od pravdy. Pokud se nyní rozhodnete připojit do akce, budete ve skutečnosti stále ještě jedněmi ze zakladatelů.

Poslední část této knihy se zaměřuje na ty věci a řešení, které můžeme doopravdy udělat pro dosažení opravdového rozdílu, od malých, individuálních činů až ke globální změně systému.

Tato kniha je zamýšlena jako demokratická, jelikož demokracie je náš nejlepší nástroj k vyřešení této krize. Mezi autory v první linii může dojít k drobným neshodám. Každý člověk v této knize mluví ze svého úhlu pohledu a může dojít k různým závěrům. Nicméně je zapotřebí jejich kolektivní moudrosti, pokud máme vytvořit enormní veřejný tlak vyžadovaný pro nástup změny. Poselstvím této knihy je, že když si znalosti těchto odborníků, kteří se budou věnovat svým expertním oborům, dáte dohromady, navedou vás lépe do bodu, kdy si můžete sami začít spojovat jednotlivé střípky dohromady; bude to lepší, než kdyby vás „komunikační experti“ nebo jednotliví vědci stahovali k jednomu subjektivnímu závěru. Alespoň já v to doufám. Protože věřím, že ty nejdůležitější závěry teprve vyvstanou – a já doufám, že vyvstanou právě ve vaší mysli. /

5

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 5

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

1.2

Dávná historie oxidu uhličitého Peter Brannen Všechen život byl vykouzlen z CO2. Je to magický trik, ze kterého pochází vše živé v našem světě. Na zemském povrchu se za pomoci světla a vody transformuje prostřednictvím fotosyntézy do živé hmoty, jako pozůstatek pak zanechává kyslík. Tento rostlinný uhlík pak putuje skrze těla zvířat a ekosystémy zpátky do ovzduší a oceánů znovu jako CO2. Určitá část uhlíku proklouzne všemi síty na povrchu světa a projde až do Země – jako vápenec nebo jako na uhlík bohatý kal – spočívajíc tak hluboko v planetární krustě po stovky milionů let. Pokud tato rostlinná hmota není pohřbena v zemi, je rychle spálena na zemském povrchu ohněm metabolismu zvířat, hub a bakterií. Tímto způsobem život spotřebuje 99,99 % kyslíku produkovaného fotosyntézou – a spotřeboval by všechen, nebýt nekonečně malého úniku rostlinného materiálu do hornin. Ale je to právě tento únik do hornin, díky kterému je naše planeta obdarována zvláštním přebytkem kyslíku. Jinými slovy, dýchatelná atmosféra Země tu není zásluhou lesů a planktonu žijících dnes, ale zásluhou CO2 zachyceného živými organismy za celou historii planety a uloženého v zemské krustě jako fosilní palivo.

Pokud by to byl konec příběhu a CO2 byl pouhým základním substrátem všech žijících věcí na Zemi a nepřímým zdrojem životně důležitého kyslíku, bylo by to samo o sobě dost zajímavé. Ale stalo se, že tato jednoduchá molekula také zásadně upravuje teplotu celé planety a chemismus širých oceánů. Pokud tato uhlíková chemie zkolabuje, zkolabuje celý živoucí svět, porouchá se termostat, oceány se okyselí a vše začne umírat. Tento ohromující význam oxidu uhličitého pro všechny komponenty zemských systémů je příčinou toho, že to není jen další protivný industriální polutant, jako jsou freony nebo olovo – ty je potřeba regulovat. Spíše jde, jak napsal oceánograf Roger Revelle v roce 1985, o „tu nejdůležitější substanci v biosféře“.

S nejdůležitější substancí v biosféře není radno si zahrávat. Přesuny CO2 – když vytryskne z vulkánů, pronikne do vzduchu a oceánu, proletí vírem života a vsákne se zpět do skály – jsou to, co dělá Zemi Zemí. Říká se tomu uhlíkový cyklus a život na Zemi je na něm zcela závislý, protože udržuje jemnou,

6

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 6

14.10.2022 20:16

i když poněkud dynamickou rovnováhu. Zatímco CO2 neustále uniká ze sopek (v setinovém rozsahu antropogenních emisí) a žijící organismy ho směňují v neutuchajícím šílenství na zemském povrchu, planeta jej mezitím ve stejnou chvíli bez ustání odebírá ze systému, čímž brání klimatické katastrofě. Zpětné vazby zadržující CO2 – od erozí celých horských řetězců po klesání masy na uhlík bohatého planktonu na dno moře – slouží k udržení určité celosvětové rovnováhy. Alespoň po většinu času. Je to zázračný a nevídaný svět, ve kterém žijeme a který bereme bezohledně jako samozřejmost.

Nicméně v geologickém záznamu vidíme, že planeta byla někdy hnána za prahové hodnoty. Zemský systém může odolávat, ale může se i zničit.

A někdy – v nesmírně vzácných, nesmírně katastrofálních epizodách pohřbených hluboko v historii Země – byl cyklus uhlíku zcela přemožen, rozpárán a vymkl se kontrole. A spolehlivým následkem bylo hromadné vymírání.

Co by se stalo, kdyby vulkány o velikosti kontinentu běsnily skrze království na uhlík bohatého vápence a vznítily masivní depozity uhlí a zemního plynu a vypustily tak do ovzduší tisíce gigatun oxidu uhličitého – z explodujících kalder a z proudících, žhavých výlevů čedičového magmatu? Přesně to postihlo nebohá stvoření žijící před 251,9 milionu let v době před největším hromadným vymíráním v historii života na Zemi. Na konci permské periody se 90 % žijících organismů přesvědčilo o tom, jak fatální následky má naprosté selhání uhlíkového cyklu, který je příliš přehlcen oxidem uhličitým.

Při hromadném vymírání na konci permu proudil oxid uhličitý ze sopek na Sibiři po tisíce let a téměř ukončil projekt komplexního života. Všechny obvyklé mantinely uhlíkového cyklu se v této nejhorší chvíli v celém geologickém záznamu podlomily a selhaly. Teploty stouply o 10 °C, planeta byla obklíčena smrtelně horkými, kyselými oceány, které pulzovaly odpornými nánosy vodního květu, jenž okradl své dávné vody o kyslík. Tyto anoxické oceány byly místo toho plné jedovatého sirovodíku, zatímco nad nimi burácely hurikány nadpřirozené intenzity. Ve výsledku, když horečka konečně pominula, byste mohli cestovat po světě a nezahlédli byste jediný strom, korálové útesy by byly nahrazeny bakteriálními nárosty, fosilní záznam by zůstal prázdný a planetě by zabralo téměř 10 milionů let, než by se dostala zpátky ze zapomnění. A to všechno z velké části kvůli hořícím fosilním palivům.

Každé hromadné vymírání v historii Země je podobně spojeno s narušeními globálního uhlíkového cyklu, na což přišli geochemici pomocí signálů uschovaných v kamenech. Jelikož je CO2 v biosféře tak zásadně důležitý, asi bychom neměli být překvapeni, že tlačit tento systém tak daleko od rovnováhy povede nevyhnutelně k devastaci planety.

Představte si – co když se linie primáta rodu Homo pokusí udělat to samé jako ty dávné vulkány před stovkami milionů let? Co kdyby se ty samé masivní

7

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 7

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

rezervy podzemního uhlíku – pohřbené fotosyntetizujícím životem za celou historii Země – obětovaly ne pomocí nespoutané exploze skrze krustu jako supervulkán, ale spíše v trochu usměrněnějším stylu, vytěžením z hlubin a spálením na povrchu trochu rozptýlenější erupcí, v pístech a kovárnách moderní doby… a rychlostí desetkrát větší než při tom dávném hromadném vymírání?

Tuhle absurdní otázku teď chceme zodpovědět od naší planety.

Klima nereaguje na politické slogany; není započitatelné do ekonomických modelů. Zodpovídá se pouze fyzice. Nezajímá se o to, jestli přebytek CO2 vstupuje do atmosféry z největší vulkanické činnosti za 100 milionů let, nebo z jediné industriální civilizace za historii Země. Zareaguje stejně. A v horninách leží varování, které se nemýlí – fosilní záznam posetý náhrobky dávných apokalyps. Dobrá zpráva je, že jsme stále daleko od toho, abychom se mohli rovnat těmto příšerným událostem minulých kataklyzmat. A může se i stát, že planeta bude odolnější vůči šokům v uhlíkovém cyklu než tehdy během těch velmi zlých dnů. Není důvod, abychom potupně vytesali svá jména po boku těch nejhorších událostí v historii Země. Ale jestli nám fosilní záznam něco říká, je to fakt, že tlačíme na nejmocnější páky zemských systémů. A tlačíme na ně na vlastní riziko. /

Svět, ve kterém žijeme, je jedinečný, zázračný a bezohledně považovaný za samozřejmost.

8

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 8

14.10.2022 20:16

1.3

Náš evoluční dopad Beth Shapirová Nejstarší důkazy o lidstvu jako evoluční síle pocházejí z fosilních pozůstatků objevených v dávných lokalitách lidského osídlení na kontinentech a ostrovech. Když se lidé před více než 50 000 lety rozšířili z Afriky po celé zeměkouli, společenstva, do kterých se přidali, se počala měnit. Různé druhy zvířat, zejména megafauna, jako byli například obří vombati, srstnatí nosorožci a obří lenochodi, začala vymírat. Naši předkové byli velmi schopní predátoři vyzbrojení unikátními lidskými technologiemi – nástroji, které zvýšily šance úspěšného lovu, schopností komunikovat a schopností nástroje rychle vylepšovat. Vymírání megafauny a první osídlení lidmi nastává shodou okolností ve fosilním záznamu ve stejném čase na všech kontinentech kromě Afriky.

Ale shoda okolností nemusí nutně znamenat kauzalitu. V Evropě, Asii a obou Amerikách došlo k příchodu lidí a vymírání megafauny v době klimatických rozvratů, což vedlo k dlouhodobým debatám o tom, jaký mají tyto dva jevy podíl na vymření megafauny. Důkazy naší viny nicméně pocházejí z Austrálie, kde jsou zaznamenána nejdávnější vyhynutí spojená s člověkem, a z ostrovů, kde se udály jedny z nejmodernějších extinkcí způsobené člověkem – ptáci moa z Aotearoy (Nového Zélandu) a dronte z Mauricia vyhynuli v posledních stovkách let. Australské a recentní ostrovní extinkce nenastaly v době velkých klimatických změn a ani během dřívějších klimatických událostí nebyly takové extinkce zaznamenány. Tyto extinkce, tak jako ty na ostatních kontinentech, jsou následkem změny lokálních biotopů způsobené příchodem lidí. Již v našich nejranějších fázích interakce s divokou přírodou jsme začali určovat evoluční osud jiných druhů.

Před 15 000 lety vstoupilo lidstvo do nové fáze interakcí s ostatními druhy.

Vlci, kteří byli lákáni potravou v lidských osadách, byli přetvořeni v domestikované psy, a obě strany, lidé i psi, z tohoto čím dál těsnějšího vztahu těžili výhody.

Poslední doba ledová pominula, klima se zlepšilo a expandující lidské usedlosti vyžadovaly spolehlivé zdroje potravy, oblečení a úkrytu. Asi před 10 000 lety začali lidé využívat lovecké strategie, které populace kořisti udržovaly namísto

9

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 9

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

toho, aby je vedly k vyhubení. Někteří lovci brali pouze samce nebo nereprodukující samice a později začali ohrazovat druhy kořisti a držet je v blízkosti svých osad. A jejich experimenty nezůstaly jen u zvířat. Také sázeli semena rostlin, přičemž upřednostňovali ty, které přinášely větší výnos na rostlinu nebo byly zralé ke sklizni ve stejný čas jako ostatní. Vytvořili zavlažovací sítě a vycvičili zvířata k čištění země pro farmy. Naši předkové se vyvinuli z lovců v pastevce a ze sběračů ve farmáře, měnili zemi, na které žili, a druhy, na kterých byli závislí.

S příchodem dvacátého století začaly úspěchy našich předků jako pastevců a farmářů ohrožovat stabilitu společností, které stvořili. Divoká země byla nahrazena farmami nebo pastvinami a byla degradována neustálým využíváním. Kvalita vody a ovzduší začala klesat. Rychlost extinkcí opět stoupla. Tentokrát byla nicméně devastace mnohem zřetelnější, lidé byli bohatší a technologie vyvinutější. Jak se jednou široce rozšířené druhy staly vzácnějšími, vzrostly tendence chránit divoké druhy a prostranství, které zbyly.

Naši předkové opět vstoupili do další fáze interakcí s jinými druhy: stali se ochránci bránícími ohrožené druhy a habitaty před nebezpečími přírodního a čím dál tím více lidského světa. Touto přeměnou role se lidé stali evoluční silou, která rozhoduje o osudu každého druhu, stejně jako prostředí, ve kterém tyto druhy žijí. /

Jsme evoluční silou, která rozhodne o osudu každého druhu a také stanovišť, ve kterých tyto druhy žijí.

10

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 10

14.10.2022 20:16

1.4

Civilizace a extinkce Elizabeth Kolbertová Počátek tohoto příběhu je zahalen tajemstvím.

Asi před 200 000 lety se v Africe vyvinul nový druh hominida. Nikdo neví přesně kde, nebo kdo byli jeho nejbližší předkové. Příslušníci tohoto druhu, kterému dnes říkáme „anatomicky moderní lidé“ neboli Homo sapiens, byli jedineční díky zakulacené lebce a špičaté bradě. Měli odlehčenější postavu než jejich příbuzní a měli menší zuby. I když nebyli fyzicky příliš půvabní, byli podle všeho neobyčejně chytří. Vytvářeli nástroje, které byly nejdříve primitivní, postupně se ale stávaly čím dál sofistikovanějšími. Dokázali komunikovat nejen v prostoru, ale i v čase. Byli schopni přežívat ve velmi odlišných podnebích, a což bylo zřejmě stejně důležité, adaptovat se na různou stravu.

Kde bylo hodně zvířat, lovili je, kde bylo hodně škeblí, konzumovali zase ty.

To byl pleistocén, doba opakujících se zalednění, a většina světa byla pokryta rozsáhlými ledovými planinami. Nicméně asi před 120 000 lety – možná dokonce dříve – když už náš druh nebyl zrovna nový, se začal tlačit na sever. Lidé dosáhli Blízkého východu před 100 000 lety, Austrálie asi před 60 000 lety, Evropy před 40 000 lety a Ameriky před 20 000 lety. Někde po cestě – zřejmě na Blízkém východě – Homo sapiens narazil na svoje zavalitější bratrance, Homo neanderthalensis, lépe známé jako neandertálce. Lidé a neandertálci měli pohlavní styk – těžko říct, zda oboustranně dobrovolný, nebo vynucený – a měli děti. Přinejmenším některé z těchto dětí musely přežít dost dlouho na to, aby měly vlastní děti, a tak to muselo pokračovat skrze další generace, jelikož většina dnešních lidí na Zemi má v genech alespoň malou část neandertálce. Pak se něco stalo a neandertálci zmizeli. Lidé se na tom zřejmě podíleli. Nebo je možná jednoduše vytlačili. Mohlo to být i tak, jak se domnívá skupina vědců ze Stanfordovy univerzity, že si s sebou lidé nesli tropické nemoci, se kterými se jejich na zimu adaptovaní bratranci nedokázali vypořádat. V každém případě to „něco“, které mohlo za ústup neandertálců, ovlivnil člověk. Jak mi jednou řekl Svante Pääbo, švédský vědec, který vedl tým, jenž rozklíčoval neandertálský genom: „Jejich smůla jsme byli my.“

11

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 11

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

Zkušenost neandertálců nebyla nijak překvapivá. Když lidé dorazili do Austrálie, byl kontinent domovem společenstev neobyčejně velkých zvířat.

Ta zahrnovala vačnaté lvy, kteří měli nejsilnější stisk čelistí ze všech známých savců, totiž megalanie, největší z varanů na světě, a diprotodonty, někdy také nazývané nosorožčí vombati. Během několika následujících tisíc let všechna tato gigantická stvoření vymizela. Když lidé dorazili do Severní Ameriky, hostila svůj vlastní zvěřinec přerostlých zvířat, včetně mastodontů, mamutů a bobrů, kteří dorůstali délky 2,5 m a vážili okolo 90 kg. Ti také vymřeli.

To samé platilo pro giganty Jižní Ameriky – obrovské lenochody, obrovitá stvoření podobná pásovci, známá jako glyptodonti, a rod býložravců velkých jako nosorožec, známých jako toxodoni. Ztráta tolika velkých druhů v tak (v geologickém měřítku) krátkém čase byla tak dramatická, že byla zaznamenána už za dob Charlese Darwina. „Žijeme v zoologicky ochuzeném světě, ze kterého všechny největší, nejdivočejší a nejsilnější formy nedávno vymizely,“ odpozoroval Darwinův rival Alfred Russel Wallace v roce 1876.

Vědci debatovali o příčině takzvané extinkce megafauny odedávna. Dnes víme, že extinkce nastaly v různé době na různých kontinentech a že pořadí toho, které druhy vymřely, koresponduje s tím, kdy se ukázali první lidští usedlíci. Jinými slovy „jejich smůla jsme byli my“. Vědci, kteří modelovali setkání člověka a megafauny, zjistili dokonce to, že kdyby skupiny lovců odlovily mamuta nebo velkého pozemního lenochoda jen jednou za rok, stačilo by to k tomu, aby se takovýto druh s pomalou reprodukcí v horizontu několika století dostal až za hranu. John Alroy, profesor biologie na australské Macquarie University, popsal extinkci megafauny jako „geologicky náhlou ekologickou katastrofu příliš postupnou na to, aby ji zaznamenali lidé, kteří ji rozpoutali“.

Mezitím se lidstvo dál šířilo. Poslední velká pevnina, kterou lidé osídlili, byl Nový Zéland; Polynésané tam dorazili někdy okolo roku 1300, zřejmě ze Společenských ostrovů. V tu dobu byl severní a jižní ostrov Nového Zélandu domovem devíti druhů moů – ptáků podobných pštrosům, dorůstajících téměř výšky žirafy. Během pár století byli všichni moové pryč. V tomto případě je důvod jejich zániku zřejmý: byli zmasakrováni. Maorské rčení Kua ngaro I te ngaro o te moa se překládá jako „Ztracen, jako byli ztraceni moové“.

Když v pozdním patnáctém století začali Evropané kolonizovat svět, tempo extinkce se zvýšilo. Dodo, přirozeně se vyskytující na Mauriciu, byl poprvé zaznamenán nizozemskými mořeplavci v roce 1598; v 70. letech 17. století byl pryč. Způsobilo to nejspíš částečně vybíjení lidmi a částečně introdukce nepůvodních druhů. Kam se Evropané hnuli, tam s sebou přivezli krysy, v tomto případě krysy obecné. Evropané také, často záměrně, introdukovali jiné predátory, například kočky a lišky, kteří pronásledovali mnoho druhů, o něž krysy neměly zájem. Od té doby, co první evropští kolonizátoři

12

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 12

14.10.2022 20:16

dorazili do Austrálie v roce 1788, byly vyhubeny tucty zvířat introdukovanými druhy, včetně endemického hlodavce Notomys macrotis, který byl zdecimován kočkami, a klokana zaječího, který byl také zřejmě vyhuben kočkami. Když Britové začali okolo roku 1800 s kolonizací Nového Zélandu, vyhynulo dalších dvacet druhů ptáků včetně endemického tučňáka Eudyptes warhami, chřástala Dieffenbachova a pokřovníka ostrovního. Nedávná studie publikovaná v časopisu Current Biology odhaduje, že by trvalo 50 milionů let evoluce, než by se ptačí diverzita Nového Zélandu opět vrátila na úroveň před lidským osídlením.

Všechna tato škoda vznikla za použití relativně jednoduchých prostředků – palic, mořeplaveckých lodí, mušket – a několika velmi schopných invazních druhů. Pak přišlo mechanizované zabíjení. Během závěru 19. století zvládli lovci ozbrojení gigantickými brokovnicemi, které mohly vystřelit téměř půl kila střeliva na ptáky najednou, odrovnat holuba stěhovavého, severoamerického ptáka, jehož početnost se dříve vyčíslovala v miliardách.

Přibližně ve stejné době lovci střílející z vlaků téměř vyhladili americké bizony, druh s dříve tak početnými stády, že byla popsána jako „hustější než […] hvězdy na obloze“.

Naší nejnebezpečnější zbraní se ukázala být modernost a její věrný pomocník, pozdní kapitalismus. Ve dvacátém století začal dopad lidstva narůstat nejen lineárně, ale exponenciálně. Dekády následující po druhé světové válce byly časem bezprecedentního růstu populace na jedné straně a spotřeby na straně druhé. Mezi lety 1945 a 2000 se počet lidí na světě ztrojnásobil.

Za stejnou dobu se zčtyřnásobila spotřeba vody, úlovky mořských ryb se zvýšily sedminásobně a spotřeba hnojiva vzrostla desetinásobně. Většina populačního růstu nastávala v oblasti globálního Jihu. Většina spotřeby byla řízena USA a Evropou.

Velké zrychlení, jak se mu často říká, radikálně proměnilo planetu.

Jak pozoroval environmentální historik, nebylo to tím, že by lidé dělali něco nového, dělali toho jen mnohem víc. „Někdy se může kvantitativní rozdíl stát rozdílem kvalitativním,“ píše McNeill. „Tak to bylo s environmentální změnou ve dvacátém století.“ Na začátku století zaujímala zemědělsky využívaná plocha na celém světě 8 milionů čtverečních metrů. V tu dobu se lidé farmaření věnovali již nějakých 10 000 let. Většina velkých lesů v Evropě byla dávno pokácena a lesy a prérie v Americe byly též z velké části ty tam. Koncem 20. století bylo už kultivováno přes 15 milionů čtverečních metrů, což znamená, že jen za deset dekád rozorali lidé tolik země jako za uplynulých deset tisíc let.

Tato expanze znamenala pokácení velkých ploch amazonského a indonéského deštného lesa, oblasti, které jsou vysoko na seznamu „hotspotů“ biodiverzity.

Kolik druhů bylo kvůli tomuto procesu ztraceno, nevíme; mnoho z nich pravděpodobně vymizelo předtím, než byly vůbec popsány. Ke zvířatům, o kterých

13

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 13

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

víme, že zmizela, patří například tygr javánský, dnes vyhynulý, a ara škraboškový, dnes vyhynulý v přírodě.

Lidé nezačali využívat fosilní paliva ve 20. století – Číňané spalovali uhlí již v době bronzové – ale bezesporu šlo o dobu, kdy se zrodil problém změny klimatu. V roce 1900 se rovnaly kumulativní emise oxidu uhličitého dohromady okolo 45 milionům tun. V roce 2000 to bylo už 1 000 gigatun a od té doby se – strašidelně – zvedly na 1 700 gigatun. Jaká část světové flóry a fauny může přežít v rapidně se oteplujícím světě, je jednou z velkých otázek – možná je to ta velká otázka – naší doby.

Většina dnes žijících druhů přečkala několik dob ledových; jednoznačně byly schopné přežít chladnější globální teploty. Jestli však přežijí teplejší klima, je nicméně nejasné; svět nebyl o moc teplejší, než je dnes, již po miliony let.

Během pleistocénu dokonce i malinkatá stvoření, jako třeba brouci, migrovala stovky kilometrů, aby následovala klima. Dnes je nespočet druhů opět v pohybu, ale na rozdíl od dob ledových jejich cestu často blokují města, dálnice nebo sójové plantáže. „Naše znalosti jejich minulosti mohou mít jistě malou váhu v předpovídání jakýchkoliv reakcí na klimatickou změnu, jelikož jsme způsobili zcela nové restrikce pro mobilitu [druhů],“ napsal Russell Coope, britský paleoklimatolog. „Nevhodně jsme posunuli gólové pozice a založili míčovou hru s naprosto novými pravidly.“ Samozřejmě je celá řada druhů, které se prostě pohnout nemohou. V roce 2014 provedli australští vědci detailní studii na Bramble Cay, malém atolu v Torresově průlivu. Tento ostrůvek hostil svůj vlastní druh hlodavce, kryse podobné stvoření známé jako Melomys rubicola, což byl vůbec jediný druh savce endemický pro Velký bariérový útes. Kvůli zvyšující se hladině moří se ostrůvek potápěl a vědci chtěli vědět, jestli tam Melomys rubicola stále žije. Nežil, a tak australská vláda prohlásila tohoto živočicha v roce 2019 za vyhynulého. Byla to první dokumentovaná extinkce připsaná změně klimatu, přestože téměř jistě mnoho změn nedokumentovaných nastalo již v minulosti.

Korálové ostrovy jsou vůči změně klimatu samy o sobě velmi zranitelné. Útesotvorné koráli jsou malá rosolovitá zvířátka; to, co propůjčuje korálům jejich barvu, jsou dokonce ještě menší symbiotické řasy, žijící uvnitř buněk korálů. Když se náhle zvedne teplota, symbiotický vztah mezi korálem a řasou se rozpadá. Korál vypudí řasu a zbělá; to je známé jako proces zbělení korálů.

Bez svých symbiontů koráli hladoví. Pokud epizoda netrvá příliš dlouho, mohou se zotavit, ale teploty oceánů se zvyšují rychle a události bělení jsou delší a čím dál častější. V roce 2020 studie týmu australských vědců ukázala, že se na Velkém bariérovém útesu snížila plocha korálů o polovinu od roku 1995. Další výzkum v roce 2020, tentokrát vedený americkými vědci, zjistil, že během posledních padesáti let se většina karibských útesů transformovala

14

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 14

14.10.2022 20:16

Následující strana: Laguna u Hardy Reef, Queensland.

Velký bariérový útes je největší živoucí strukturou na Zemi a poskytuje útočiště téměř 9 000 druhům mořských živočichů.

v biotopy, kde dominují řasy a houbovci. Studie v roce 2021 varovala, že útesy západního Indického oceánu jsou „zranitelné vůči ekosystémovému zhroucení“. Je odhadováno, že pokud se zhroutí korálové útesy, mohou se ztráty druhů vyčíslovat v milionech.

Závěr příběhu je samozřejmě také neznámý. Během poslední půl miliardy let tu bylo pateré hromadné vymírání a každé z nich si vzalo okolo tří čtvrtin druhů na planetě. Vědci varují, že nyní sklouzáváme k dalšímu, šestému masovému vymírání. Tato událost se liší tím, že ji zapříčinil biologický činitel – my. Budeme konat, abychom tomu zabránili? /

Většina dnes žijících druhů přetrvala i přes několik dob ledových; očividně byly schopné přežít chladnější teploty.

Zda zvládnou i teplejší klima, není jasné.

15

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 15

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16

16

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 16

14.10.2022 20:16

17

TheClimateBook_10_16_LG_CZ.indd 17

JAK FUNGUJE KLIMA

14.10.2022 20:16