0043423

Agatha Christie

LETNÍ ZÁHADY Napětí pod žhavým sluncem

K A LI B R

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 3

19.05.2022 19:50:12

Přeložily Michala Marková, Jana Ohnesorg, Hana Petráková, Lenka Uhlířová a Veronika Volhejnová

Midsummer Mysteries © Agatha Christie Limited 2021. All rights ­reserved.

Summer in the Pyrennees: Excerpted from An Autobiography © 1975 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

The Bloodstained Pavement © 1928 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Double Clue © 1923 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

Death on the Nile © 1933 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

Harlequin’s Lane © 1927 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

The Adventure of the Italian Nobleman © 1923 Agatha Christie ­Limited. All rights reserved.

Jane in Search of a Job © 1924 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Disappearance of Mr Davenheim © 1923 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Idol House of Astarte © 1928 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Rajah’s Emerald © 1926 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Oracle at Delphi © 1933 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Adventure of the Sinister Stranger © 1924 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

The Incredible Theft © 1937 Agatha Christie Limited.

All rights reserved.

AGATHA CHRISTIE, POIROT, MARPLE, TOMMY and ­TUPPENCE, the Agatha Christie Signature and the AC Monogram Logo are registered trademarks of Agatha Christie Limited in the UK and ­elsewhere. All rights reserved.

This edition was published in 2022.

Translation entitled LETNÍ ZÁHADY Copyright © 2022 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

ISBN 978-80-242-8178-0

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 4

19.05.2022 19:50:12

Léto v Pyrenejích Otec a Madge spolu podnikali řadu výletů na koních a po mém neustálém škemrání nakonec svolili, že následující den budu moci jet s nimi. Byla jsem nadšená. Maminka měla pár pochybností, ale otec je všechny vyvrátil. „Budeme s sebou mít průvodce,“ prohlásil, „ten je na děti zvyklý a dohlíží, aby nespadly.“ Nazítří ráno přijeli tři koně a my jsme vyrazili. Kličkovali jsme po strmých stezkách a já si to náramně užívala, usazená na koni, který mi připadal obrovitánský. Průvodce ho vedl a občas utrhl snítku květů a podal mi ji, abych si ji zastrčila do klobouku. Vše bylo v pořádku, až do doby, kdy jsme dorazili na vrchol a chystali se obědvat, to se průvodce předvedl. Přiběhl k nám a přinesl nádherného motýla, kterého chytil. „Pour la petite mademoiselle,“ zvolal. Vyndal z klopy špendlík, propíchl jím motýla a přidělal mi ho na klobouk. Ach, tak hrůzná chvíle! Ten pocit, jak chudák motýl máchá křídly a bojuje se zajetím špendlíkem. Ta muka, která jsem pociťovala, když se tam ten motýl třepetal. A samozřejmě jsem nemohla nic říct.

V mé mysli vířily spousty protichůdných myšlenek. Od průvodce to přeci byla laskavost. On mi ho přinesl jako speciální dárek. Jak bych mohla zranit jeho city, kdybych mu řekla, že (5)

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 5

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

se mi to nelíbí? Jak jsem toužila, aby ho sundal! A celou tu dobu tam ten motýl zůstával, třepetal křídly, umíral. To příšerné plácání o můj klobouk. Za takových okolností může dítě udělat jen jednu věc. Rozbrečela jsem se. Čím víc se mě někdo vyptával, tím méně jsem byla schopna odpovědět. „Co se děje?“ ptal se tatínek. „Bolí tě něco?“ „Možná se bojí jízdy na koni,“ navrhla sestra. „Ne a ne,“ odpovídala jsem. Nebála jsem se a nic mě ne­ bolelo. „Unavená?“ zkoušel to tatínek. „Ne,“ řekla jsem. „Tak co se stalo?“ Ale nedokázala jsem to říct. Samozřejmě jsem to nemohla říct. Průvodce tam stál a pozoroval mě se starostlivým a zmateným výrazem.

Tatínek poněkud rozzlobeně zkonstatoval: „Je ještě moc malá. Neměli jsme ji na ten výlet brát.“ Můj pláč zesílil. Určitě jsem jim oběma zkazila den a byla jsem si toho vědoma, ale nedokázala jsem přestat. Toužila jsem a doufala v jediné, aby on nebo možná moje sestra brzo uhodli, co se stalo. Kdyby se na toho motýla jen podívali, jistě ho uvidí a řeknou si: „Třeba se jí nelíbí ten motýl na klobouku.“ Kdyby to řekli oni, bylo by to v pořádku. Ale já to prostě říct nemohla. Byl to hrozný den. Odmítala jsem sníst oběd. Seděla jsem tam a brečela a motýl se třepotal. Nakonec přestal. To by mi mělo zlepšit náladu. Ale to už jsem se dostala do stavu takového zoufalství, že už nic nemohlo způsobit, abych se cítila lépe.

Jeli jsme zase dolů, tatínek úplně rozladěný, má sestra naštvaná, průvodce stále milý, laskavý a zmatený. Naštěstí ho nenapadlo pořídit mi dalšího motýla, aby mě rozveselil. Vrátili (6)

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 6

19.05.2022 19:50:13

Léto v Py renejích

jsme se jako ta nejubožejší společnost a vešli do našeho obývacího pokoje, kde byla maminka. „Ach bože,“ zvolala, „co se stalo? Agatha se zranila?“ „Já nevím,“ odpověděl otec podrážděně. „Nevím, co s tím dítětem je. Asi ji něco bolí či co. Od oběda pořád pláče a nechce nic jíst.“ „Co se děje, Agatho?“ ptala se maminka.

Nemohla jsem jí to říct. Jen jsem se na ni němě dívala a po tvářích se mi koulely slzy. Několik minut mě zamyšleně pozorovala a pak se zeptala: „Kdo jí dal na klobouk toho motýla?“ Sestra jí vysvětlila, že to byl průvodce. „Aha,“ řekla maminka. Pak se obrátila ke mně. „A tobě se to nelíbilo, viď? Byl živý a tys měla pocit, že mu to ubližuje?“ Ach, ta úleva, skvostná úžasná úleva, když někdo ví, nač myslíte, a vysloví to nahlas, takže jste konečně vysvobozeni z dlouhého zajetí mlčenlivosti. V jakémsi pobláznění jsem se na ni vrhla, objala ji kolem krku a volala: „Ano, ano, ano. Třepotal se. Třepotal. Ale ten pán byl tak hodný a chtěl být milý.

Nemohla jsem to říct.“ Všechno chápala a jemně mě poplácávala. Najednou se zdálo, že celá věc mizí. „Já moc dobře chápu, co jsi cítila,“ řekla. „Já to chápu. Ale je to pryč a už o tom nebudeme mluvit.“

(7)

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 7

19.05.2022 19:50:13

Krev na chodníku „Je to zvláštní,“ řekla Joyce Lemprièrová, „ale ani nemám moc chuť vám svůj příběh vyprávět. Stalo se to už dávno – přesně před pěti lety – ale mě ta historka pořád nějak pronásleduje. Její malebné, prosluněné prostředí i ta děsivá stránka věci ukrytá vespod. A obraz, který jsem tehdy namalovala, získal úplně stejnou atmosféru. Je to prazvláštní. Když se na obrázek podíváte, uvidíte jen tak lehce nahozenou skicu strmé cornwallské uličky ozářené sluncem. Když se na ni ale budete dívat déle, vkrade se do ní cosi zlověstného. Nikdy jsem ji neprodala, ale vůbec se k ní nevracím. Žije si v mém ateliéru opřená v rohu čelem ke zdi.

To místo se jmenovalo Rathole. Taková bizarní cornwallská rybářská ves­nička. Velice malebná – snad až moc. Atmosféra starosvětského Cornwallu z ní čišela na každém kroku.

Nakrátko ostříhaná děvčata v malířských halenách malovala v obchůdcích na pergamen různé ilustrované průpovídky.

Bylo to hezké na pohled, pitoreskní, ale tak nějak vyumělkované.“ „Jako bych to neznal,“ zasténal Raymond. „Za to můžou ty autobusové zájezdy. Žádná malebná vesnička před nimi není v bezpečí, ať k ní vede sebeužší cesta. Je to prokletí.“ (8)

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 8

19.05.2022 19:50:13

Kre v na ch odník u

Joyce přikývla. „Do Rathole vedou úzké a hodně strmé cesty – skoro kolmé. Ale abych se dostala dál se svým vyprávěním: přijela jsem do Cornwallu na čtrnáct dní malovat. V Rathole je stará hospoda Polharwith Arms. Údajně je to jediný dům, který zůstal stát po španělském ostřelování v roce patnáct set něco.“ „Nešlo o ostřelování,“ řekl Raymond a zamračil se. „Snaž se být historicky přesná, Joyce.“ „No, na každý pád vyložili děla někde na pobřeží, začali z nich pálit a domy spadly. Ale o to teď nejde. Polharwith Arms bylo překrásné staré stavení s přední verandou podepřenou čtyřmi sloupy. Našla jsem si skvělé místo a užuž jsem se chystala začít malovat, když shora po točité cestě pomalu sjelo auto. Pochopitelně zastavilo před hospodou – přesně tam, kde se mi to vůbec nehodilo. Vystoupili z něj nějací lidé – muž a žena – nijak zvlášť jsem si jich nevšímala. Ona měla na sobě lněné šaty v odstínu fialové a fialový klobouk.

Muž za chvilku vyšel z hospody a k mé velké radosti nasedl a odjel zaparkovat na nábřeží. Cestou zpátky do hospody prošel kolem mě. Přesně v tu chvíli začalo k vesnici sjíždět další příšerné auto a z něj vystoupila žena v tak křiklavě rudých šatech, že jsem to v životě neviděla. A na hlavě měla takový ten veliký slamák, jaké nosí domorodci někde na Kubě nebo kde – a taky byl řvavě červený.

Tahle žena nezastavila před hospodou, ale pokračovala ulicí dál k druhé hospodě. Tam vystoupila, muž ji uviděl a překvapeně vykřikl: ,Carol, panebože, no to je ale úžasné!

Páni – potkat tě v takovém zapadlém koutě. Neviděl jsem tě celé roky. Hleďme, tamhle je Margery, moje žena. Musíte se seznámit.‘ Šli spolu k hospodě, odkud zrovna vyšla druhá žena a šla jim naproti. Když mě ta, která se jmenovala Carol, míjela, (9)

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 9

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

letmo jsem zahlédla její obličej. Všimla jsem si jen bílé napudrované brady a rudých úst a napadlo mě – jen tak mimochodem – jestli z ní bude Margery nadšená, až je manžel seznámí. Neviděla jsem ji sice zblízka, ale na dálku působila ošuntěle, škrobeně a korektně.

Pochopitelně mi do toho nic nebylo, ale člověk někdy zachytí vzrušující detaily cizích životů a nemůže si pomoct, aby je v duchu nedomýšlel. Z mého místa jsem byla schopná zachytit jen útržky jejich rozhovoru. Bavili se o koupání.

Manžel, vyrozuměla jsem, že se zřejmě jmenoval Denis, chtěl najmout loďku a plout podél pobřeží. Říkal, že asi míli odtud má být proslulá jeskyně. Carol ji chtěla taky vidět, ale navrhovala, že se k ní dojdou podívat pěšky podél pobřeží. Prohlásila, že nesnáší lodě. Nakonec se dohodli, že Carol půjde po pěšině na útesech a sejde se u jeskyně s Denisem a Margery, kteří tam doveslují na loďce.

Když jsem slyšela o koupání, zachtělo se mi taky se vykoupat. Bylo horko a práce mi stejně moc nešla. A taky jsem si říkala, že odpolední světlo bude mnohem působivější než ranní. Takže jsem se sbalila a vydala se na malou plážičku, kterou jsem si sama pro sebe objevila. Ležela opačným směrem než jeskyně. Báječně jsem si zaplavala, poobědvala jsem jazyk z konzervy s rajčaty a odpoledne jsem se vrátila s novou chutí do práce. Sebejistě jsem se pustila do začaté skici.

Vypadalo to, že celý Rathole spí. Co se týče odpoledního slunce, měla jsem pravdu. Stíny se teď rýsovaly mnohem působivěji. Ústředním bodem mého obrázku byla hospoda Polharwith Arms. Sluneční paprsek, který šikmo dopadal na chodník před hospodou, vyvolával nezvyklý účinek. Usoudila jsem, že hosté se v pořádku vrátili od moře, protože na balkoně se na slunci sušily dvoje plavky, jedny šarlatově červené a jedny tmavomodré. ( 10 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 10

19.05.2022 19:50:13

Kre v na ch odník u

V jednom rohu skici se mi něco nezdálo, a tak jsem se sehnula, abych to opravila. Když jsem se zase narovnala, opíral se o jeden ze sloupů před Polharwith Arms člověk. Jako kdyby se tam zjevil nějakým zázrakem. Podle oblečení to byl námořník, ale měl dlouhou tmavou bradku. Kdybych hledala model pro podlého španělského kapitána, nedokázala bych si představit lepšího. S horečným úsilím jsem se pustila do malování, než se mi pohne, i když vypadal, že tam bude ten sloup podpírat donekonečna.

Nakonec se přece pohnul, ale naštěstí, až když jsem namalovala, co jsem potřebovala. Popošel ke mně a spustil. Jak ten uměl vyprávět! ,Rathole,‘ řekl, ,je velice zajímavé místo.‘ Věděla jsem to, a i když jsem mu to pověděla, neubránila jsem se přívalu informací. Dozvěděla jsem se celou historii ostřelování, vlastně rozboření vesnice, i to, jak majitele hospody Polharwith Arms zabili jako posledního. Španělský kapitán ho probodl na prahu jeho vlastního domu, krev vytryskla až na chodník a celých sto let ji nikdo nedokázal smýt.

Všechno to zapadalo do lenivé, ospalé nálady, která ovládla celé odpoledne. Muž mluvil velice uhlazeně, ale zároveň jsem si tu a tam uvědomila jakýsi podtón v jeho řeči, z kterého mi běhal mráz po zádech. Choval se dost podlézavě, a přece jsem cítila pod zdvořilou maskou i krutost. Obeznámil mě se surovostmi inkvizice i se vším ostatním, co Španělé ­dělali, do ­takových podrobností, o jakých jsem neměla ani tušení.

Po celou dobu, co mluvil, jsem dál malovala a najednou jsem si uvědomila, že jsem pod vlivem legendy v zápalu namalovala i něco, co ve skutečnosti před hospodou nebylo. Na bílý chodník, kam dopadalo před Polharwith Arms sluneční světlo, jsem namalovala krvavé skvrny. Bylo to neuvěřitelné, ( 11 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 11

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

že mysl dokáže do té míry ovlivnit tahy štětce, ale když jsem zvedla hlavu a znovu se zadívala k hospodě, zažila jsem další šok. Moje ruka kreslila jen to, co jsem na vlastní oči viděla – kapky krve na bílé dlažbě.

Chvíli jsem na ně bez hnutí zírala. Pak jsem zavřela oči a řekla jsem si: ,Nechovej se jako blázen. Vždyť tam ve skutečnosti nic není.‘ Pak jsem oči zase otevřela a skvrny tam byly pořád.

Měla jsem najednou pocit, že už to dál nevydržím. Přerušila jsem nekonečný proud námořníkova vyprávění. ,Řekněte mi,‘ požádala jsem ho, ,nevidím zrovna nejlíp.

Jsou tamhle na chodníku krvavé skvrny, nebo ne?‘ Laskavě a s pochopením se na mě podíval. ,Ne, madam, dneska už tam žádné skvrny nejsou. To, co jsem vám vyprávěl, se odehrálo skoro před pěti sty lety.‘ ,Ano,‘ namítla jsem, ,ale teď… tamhle na chodníku…‘ Nedopověděla jsem. Byla jsem si jistá, naprosto jistá, že neuvidí to, co já. Zvedla jsem se a roztřesenýma rukama jsem začala skládat svoje věci. Mladý muž, který ráno přijel autem do hotelu, vyšel v tu chvíli ze dveří. Bezradně se rozhlédl ulicí nahoru i dolů. Jeho žena mezitím sebrala na balkoně plavky.

Muž si to namířil k autu, ale pak se najednou zprudka otočil a vydal se přes silnici k námořníkovi. ,Nevíte náhodou,‘ oslovil ho, ,jestli se ta dáma, která přijela druhým autem, už vrátila?‘ ,Ta dáma v květovaných šatech? Ne, pane, neviděl jsem ji.

Dneska ráno šla podél útesů k jeskyni.‘ ,Ano ano, koupali jsme se tam společně. Pak se sama vydala pěšky zpátky a od té doby jsem ji neviděl. Nemůže jí to přece trvat tak dlouho. Zdejší útesy nejsou nebezpečné, viďte?‘ ,Přijde na to, kudy jdete. Nejlepší je vzít s sebou někoho, kdo to tu zná.‘ ( 12 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 12

19.05.2022 19:50:13

Kre v na ch odník u

Zjevně myslel na sebe a užuž se chystal na toto téma rozhovořit, ale mladík ho bez dlouhých cavyků zarazil, rozběhl se zpátky k hospodě a zavolal nahoru na manželku. ,Margery, Carol se ještě nevrátila. To je divné, viď?‘ Margerinu odpověď jsem neslyšela, ale manžel pokračoval. ,No, dál už čekat nemůžeme. Musíme vyrazit do Penritharu. Už jsi sbalená? Otočím zatím auto.‘ Udělal to a za okamžik oba odjeli. Já jsem mezitím sbírala odvahu k tomu, abych se šla přesvědčit, že moje představy jsou naprosto směšné. Když auto odjelo, přešla jsem k hospodě a důkladně jsem prozkoumala chodník. Žádné krvavé skvrny tam samozřejmě nebyly. Ne, všechno to byl jen výplod mé chorobně rozbujelé obrazotvornosti. A přece na mě teď celá příhoda působila ještě děsivěji. Pořád jsem ještě stála na chodníku, když jsem zaslechla námořníkův hlas. ,Vy jste si myslela, že tam vidíte skvrny od krve, madam?‘ Zvědavě si mě prohlížel.

Přikývla jsem. ,To je zajímavé. To je moc zajímavé. Máme tu takovou pověru, madam. Když někdo uvidí ty skvrny…‘ Zarazil se. ,Copak?‘ zeptala jsem se.

Pokračoval tiše, s cornwalskou intonací, ale vyslovoval teď mimoděk úplně zřetelně a bez typicky místních ­výrazů. ,Říká se, madam, že když někdo ty skvrny uvidí, do čtyřiadvaceti hodin někdo zemře.‘ Hrůza! Přejel mi mráz po zádech. ,Tady v kostele máme moc zajímavou pamětní desku, madam,‘ pokračoval přesvědčivě, ,o smrti…‘ ,Děkuji, ale to mi stačilo,‘ řekla jsem rozhodně, otočila jsem se na podpatku a odešla směrem k domku, v kterém jsem bydlela. Když jsem docházela ke dveřím, uviděla jsem ( 13 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 13

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

v dálce ženu, které říkali Carol, jak se blíží po cestě od útesů.

Spěchala. Na pozadí šedých skal vypadala jako nějaký jedovatý šarlatový květ. Její klobouk měl barvu krve…

Otřásla jsem se. Opravdu jsem už byla krví posedlá.

Později jsem slyšela, jak odjíždí. Byla jsem zvědavá, jestli pojede taky do Penritharu, ale namířila si to doleva, opačným směrem. Dívala jsem se, jak její auto pomalu stoupá do kopce a mizí, a kupodivu jsem si oddechla. Rathole se vrátil do svých ospalých kolejí.“ „Jestli je to všechno,“ ozval se Raymond, když se Joyce odmlčela, „tak můžu rovnou říct svůj názor. Zažívací potíže, mžitky před očima po nějakém jídle.“ „Není to všechno,“ řekla Joyce. „Musíš si ještě poslechnout pokračování. Přečetla jsem si ho o dva dny později v novinách v článku nazvaném: Smrtelný úraz při koupání. Psalo se tam, že paní Dacreová, manželka námořního kapitána Denise Dacrea, utonula nešťastnou náhodou v Landeer Cove, tedy v místě vzdáleném jen několik mil od Rathole. Bydlela tam se svým mužem v hotelu a rozhodli se, že se půjdou vykoupat.

Začal však foukat studený vítr, kapitán prohlásil, že je příliš chladno, a raději odešel s několika dalšími lidmi z hotelu na nedaleké golfové hřiště. Paní Dacreová však prohlásila, že jí zima není, a vydala se do zátoky. Když se po nějaké době nevracela, manžel si začal dělat starosti a vypravil se s přáteli na pláž. Na skále našli oblečení nešťastné ženy, ale jinak tam po ní nebylo ani památky. Její tělo objevili skoro až za týden, když ji moře vyplavilo o kus dál na pobřeží. Na hlavě měla ošk­li­vé zranění, které utrpěla ještě před smrtí, a v novinách psali, že se pravděpodobně potápěla a narazila pod vodou na skálu. Podle mého k smrti došlo přesně dvacet čtyři hodin poté, co jsem viděla krvavé skvrny.“ „Protestuji,“ namítl sir Henry. „Toto není záhada – ( 14 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 14

19.05.2022 19:50:13

Kre v na ch odník u

to je duchařská historka. Slečna Lemprièrová je určitě mé­ dium.“ Pan Petherick jako obvykle zakašlal. „Jedna věc mě zaráží,“ řekl. „Ta rána na hlavě. Myslím, že musíme vzít v úvahu násilný trestný čin. Jenže nemáme k dispozici žádná fakta, na nichž bychom mohli stavět. Halucinace nebo vidění slečny Lemprièrové jsou jistě zajímavé, ale nechápu dost dobře, k čemu se vlastně máme vyjádřit.“ „Nevolnost a shoda okolností,“ řekl Raymond. „A navíc si nemůžeš být jistá, že šlo o tytéž lidi. A to prokletí, nebo co to vlastně bylo, stejně platilo jen na obyvatele Rathole.“ „Mám dojem,“ řekl sir Henry, „že s tím má něco společného ten zlověstný námořník. Ale souhlasím s panem Petherickem, že nám slečna Lemprièrová nedala dostatek informací.“ Joyce se otočila na doktora Pendera, který s úsměvem zavrtěl hlavou. „Je to velice zajímavý příběh,“ řekl, „ale musím bohužel také souhlasit se sirem Henrym a s panem Petherickem.

Máme málo informací.“ Joyce se tedy zvědavě zadívala na slečnu Marplovou, která se na ni usmála. „Já si také myslím, že s námi nehrajete tak úplně férovou hru, má milá. U mě je to samozřejmě něco jiného – chci říct, že my jako ženy vnímáme, jakou roli tady sehrálo oblečení.

Ale předložit takový problém mužům – ne, to není fér. Musela se opravdu rychle převlékat. Taková podlá žena! A ten muž – ten byl ještě horší.“ Joyce se na ni upřeně dívala. „Teto Jane, tedy chci říct, slečno Marplová,“ řekla po chvíli, „já… já jsem přesvědčená, že víte, jak to doopravdy bylo.“ „Pro mě, když si tu tak pěkně v klidu sedím, je to mnohem jednodušší než pro vás tam na místě, má milá,“ řekla slečna ( 15 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 15

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

Marplová. „Navíc jako malířka jste mnohem citlivější na atmosféru určitého prostředí, že? Tady v pohodlí, nad pletením, si uvědomuji jen prostá fakta. Krev samozřejmě nakapala na chodník z plavek na balkoně. Ti kriminálníci si nevšimli, že jsou od krve, když byly červené. Chuděrka malá.“ „Promiňte, slečno Marplová,“ řekl sir Henry, „ale jistě si uvědomujete, že pořád ještě tápu v temnotách. Vy se slečnou Lemprièrovou zřejmě víte, o čem je řeč, ale my muži to vůbec netušíme.“ „Já vám teď ten příběh dopovím,“ řekla Joyce. „Příští rok jsem jela malovat do malého letoviska na pobřeží. Když jsem jednou skicovala, znenadání mě přepadl podivný pocit, že prožívám něco, co už jsem zažila. Viděla jsem na chodníku před sebou muže a ženu, kteří se zdravili s další ženou oblečenou do křiklavě červených květovaných šatů. ‚Carol, no to je úžasné! Páni – potkat tě po tolika letech. Moji ženu asi neznáš, viď? Joan, tohle je moje dávná známá slečna Hardingová.‘ Toho muže jsem poznala okamžitě. Byl to tentýž Denis, kterého jsem viděla v Rathole. Měl jinou manželku – jmenovala se Joan místo Margery – ale jinak tentýž typ. Mladá, trošku ošuntělá, velice nenápadná. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem se snad zbláznila. Začali se bavit o tom, že se půjdou koupat. Řeknu vám, co jsem udělala. Vyrazila jsem rovnou na policejní stanici. Byla jsem přesvědčená, že mě budou mít za blázna, ale bylo mi to jedno. A nakonec se ukázalo, že jsem udělala dobře. Byl tam člověk ze Scotland Yardu, který přijel právě kvůli tomuto případu. Zdá se – je to hrůza o tom mluvit – ale zdá se, že policie začala Denise Dacrea podezírat. Ve skutečnosti se tak nejmenoval – používal v různých situacích různá jména. Seznamoval se s mladými dívkami, které byly většinou dost nenápadné a neměly mnoho přátel ( 16 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 16

19.05.2022 19:50:13

Kre v na ch odník u

ani příbuzných. Oženil se s nimi, pak je pojistil na vysoké částky a potom… bože, to je strašné! Carol byla jeho skutečná manželka a vždycky s ní sehrál stejné divadlo. Pojišťovací společnosti začaly mít jisté podezření, a tak se nakonec podařilo Dacrea chytit. Měl vypracovaný následující plán: odjel s novou ženou do nějaké klidné přímořské vesnice, pak se tam objevila ta druhá žena a šli se společně vykoupat. Novomanželku zabili, ta druhá si oblékla její šaty a vrátila se s mužem na loďce. Potom se ve vsi nejprve vyptávali na domnělou Carol a pak narychlo odjeli. Za vsí se Carol převlékla do svých původních nápadných šatů, výrazně se nalíčila, vrátila se do vsi a odjela svým vlastním autem. Zjistili si, jaké jsou při pobřeží proudy, a zinscenovali smrt na další pláži, která byla tím směrem. Carol sehrála roli novomanželky, odešla na opuštěnou pláž, nechala tam ležet na skále její šaty, převlékla se znovu do svých rudých šatů a čekala na muže, až se k ní připojí.

Předpokládám, že když zabili chudinku Margery, vystříklo trochu krve Carol na plavky, ale ani jeden z nich si toho nevšiml, protože byly červené – jak řekla slečna Marplová.

Jenže když je pověsili na balkon, krev z nich začala kapat na chodník. Brr,“ otřásla se Joyce. „Ještě teď to vidím.“ „Ano ano, teď si vzpomínám,“ řekl sir Henry. „Ten člověk se jmenoval Davis. Už jsem zapomněl, že si říkal také Dacre.

Byl to obzvlášť prohnaný pár zločinců. Na tomto případu mě udivovalo, že si té záměny osob nikdo nevšiml. Bude to pravděpodobně tím, že se oblečení identifikuje snáz než obličej.

Jak říká slečna Marplová. Byl to vážně chytrý plán. Přestože jsme Davise podezírali, nebylo snadné mu jeho zločiny dokázat. Vždycky vyrukoval s nezpochybnitelným alibi.“ „Teto Jane,“ oslovil Raymond slečnu Marplovou a zvědavě se na ni podíval. „Jak to děláš? Vedeš takový klidný život, a přece tě nic nepřekvapí.“ ( 17 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 17

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

„Potvrdilo se mi, že věci se na tomhle světě opakují,“ řekla slečna Marplová. „Víte, znala jsem jistou paní Greenovou.

Pochovala pět dětí – a všechny byly pojištěné. No a tak člověk přirozeně začne být podezíravý.“ Pokývala hlavou. „Na venkově se děje spousta špatností. Doufám, mládeži, že vy nikdy nezjistíte, jak moc je svět zlý.“

( 18 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 18

19.05.2022 19:50:13

Dvojí stopa

I.

„Ale hlavně žádnou publicitu,“ řekl pan Marcus Hardman zhruba po čtrnácté.

Slovo publicita bylo leitmotivem jeho projevu. Pan Hardman byl drobný, lehce obtloustlý mužík s dokonale pěstěnýma rukama a plačtivým tenorem. Byl svým způsobem cosi jako celebrita a společenský život byl jeho profesí. Byl bohatý, ale nijak pozoruhodně, a horlivě utrácel peníze v honbě za společenskými radovánkami. Jeho koníčkem bylo sběratelství.

Měl sběratelskou duši. Staré krajky, staré vějíře, starožitné šperky – Marcus Hardman vše nevkusné a moderní odmítal.

Poirot a já jsme vyslyšeli jeho naléhavou prosbu, a když jsme dorazili, nalezli jsme mužíčka v mukách nerozhodnosti.

Volat policii se mu za daných okolností příčilo. Nezavolat ji by ovšem znamenalo smířit se se ztrátou několika ozdob sbírky. Poirota zvolil jako kompromis. „Mé rubíny, pane Poirote, a ten smaragdový náhrdelník, který prý patřil Kateřině Medicejské. Ach, ten smaragdový náhrdelník!“ ( 19 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 19

19.05.2022 19:50:13

AGATHA CH RI STI E

„Co kdybyste mi vypověděl okolnosti jejich zmizení?“ navrhl Poirot. „O to se právě snažím. Včera odpoledne jsem pořádal čajový dýchánek – poměrně neformální záležitost, ­přišlo asi půl tuctu hostů. Za letošní sezonu už jsem ­takových uspořádal několik, a i když bych to patrně neměl říkat, byly velice úspěšné. Konaly se ve velkém salonu. Kvalitní hudba – Nacora, ten pianista, a Katherine Birdová, australská kontraaltistka. Brzy odpoledne jsem svým hostům ukazoval svou sbírku středověkých šperků. Mám je támhle v ma­lém trezoru ve zdi. Uvnitř je uspořádaný jako šperkovnice a je vyložený barevným sametem, aby vynikly kameny. Pak jsme se všichni odebrali do salonu poslechnout si hudbu. Teprve když všichni odešli, zjistil jsem, že je sejf vykradený! Zřejmě jsem ho nezavřel důkladně, někdo se chopil příležitosti a zbavil ho jeho obsahu. Ty rubíny, monsieur Poirote, ten smaragdový náhrdelník – můj životní sběratelský úspěch! Co bych dal za to, abych je získal zpátky! Ale hlavně žádnou publicitu! Vy tomu naprosto rozumíte, že, pane Poirote? Mí hosté, mí nejbližší přátelé! Byl by z toho příšerný skandál!“ „Kdo tento pokoj opustil jako poslední, když jste odcházeli do salonu?“ „Pan Johnston. Možná ho znáte. Jihoafrický milionář.

Právě si pronajal dům Abbotburysových na Park Lane. Vzpomínám si, že se zdržel o chvilku déle. Ale ten to jistě nemohl být, jistě ne!“ „Vrátil se některý z vašich hostů pod nějakou záminkou do této místnosti během odpoledne?“ „Tuhle otázku jsem čekal, monsieur Poirote. Byli tři. Hraběnka Vera Ros­sakoffová, pan Bernard Parker a lady Runcornová.“ „Povězte nám o nich.“ ( 20 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 20

19.05.2022 19:50:13

Dvojí stopa

„Hraběnka Ros­sakoffová je velmi okouzlující ruská dáma, příslušnice staré šlechty. Do naší země přijela n ­ edávno. Rozloučila se se mnou, a tak mě poněkud překvapilo, když jsem ji našel v tomto pokoji, jak obdivuje vitrínu s vějíři. Víte, monsieur Poirote, čím víc o tom přemýšlím, tím mi to připadá podezřelejší. Nemyslíte?“ „Je to mimořádně podezřelé; ale povězte nám o těch ostatních.“ „Parker sem jen zašel pro krabičku s miniaturami, které jsem toužil ukázat lady Runcornové.“ „A co sama lady Runcornová?“ „Já – abych tak řekl – víte, lady Runcornová je dáma středního věku a velmi energické povahy, která většinu svého času věnuje nejrůznějším dobročinným spolkům. Vrátila se sem, pouze aby si vzala kabelku, kterou tu někde nechala ležet.“ „Bien, monsieur. Takže máme čtyři možné podezřelé.

Ruskou hraběnku, anglickou grande dame, jihoafrického milionáře a pana Bernarda Parkera. Kdo je ten pan Parker, mimochodem?“ Ta otázka jako by pana Hardmana uvedla do značných rozpaků. „To je – ehm – to je jeden mladý muž. Tedy, v podstatě jeden můj mladý známý.“ „Jak se stal vaším přítelem, smím‑li se ptát?“ „Tedy – hm – při několika příležitostech pro mě – pro mě zprostředkoval jisté drobné obchody.“ „Pokračujte, monsieur,“ pobídl ho Poirot.

Hardman se na něj úpěnlivě zadíval. Pokračovat, to byla zjevně ta poslední věc, kterou si přál. Ale když Poirot setrvával v neúprosném mlčení, kapituloval. „Víte, monsieur Poirote – je dobře známo, že se zajímám o starožitné šperky. Občas se naskytne rodinné ­ dědictví, ( 21 )

Letni_zahady_06_(imprimatur).indd 21

19.05.2022 19:50:13