0043421

SEDM SCHODŮ K MOCI J O S E F

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 1

K L Í M A

31.03.2023 16:59

DÍL PRVNÍ PROZŘENÍ

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 7

31.03.2023 16:59

KAPITOLA 1.

T

en, kdo dával kdysi jméno hospodě „Na výsluní“, musel mít smysl pro humor. Hlomozná přízemní budova s velkým lokálem a malým zázemím byla klasickým produktem socialistického pohostinství a nikdy nepatřila k podnikům, které by se těšily zájmu náročných a movitých klientů. A tudíž ani nikdy neprosperovala natolik, že by se mohli ocitnout na výsluní společnosti její majitelé.

Neměla k tomu ani předpoklady. Východočeské městečko se nehonosilo ani žádným slavným hradem, ani žádnými turistickými taháky, jako jsou jezera obložená kempy, skály oblíbené lezci nebo zimní střediska u sjezdovek. Jedna frekventovaná silnice první třídy, kolem které se nabalily obchody, jedna frekventovaná trať, na níž ale rychlíky nestavěly. Dominanty městečka tvořily omšelý hotel, gymnázium a kostel přestavovaný z gotiky až po baroko.

Pátky a soboty večer ale bylo v hospodě „Na výsluní“ nabito, stejně jako dnes. Chlapskému osazenstvu dominovali štamgasti Fanda, Kája a Lojza. Už měli nakoupeno dost, ale přesto se stále ještě snažili objednat další rundu panáků. Že je po zavíračce, jim jaksi unikalo. Když jsou štamgasti zároveň vaši vrstevníci, nebo dokonce spolužáci, je těžké je odmítnout.

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 9

31.03.2023 16:59

10

SEDM SCHODŮ K MOCI

Hanka Nejedlá s Aničkou Malou, které rotovaly neúnavně celý večer výčepem, byly sehrané. „Jediný, co ještě dostanete, hoši, je účet,“ utrousila Hanka a proplula kolem nich s náručí prázdných půllitrů k výčepnímu pultu, zatímco Anička se přitočila z opačné strany a přistrčila jim na pobryndaný stůl lístek, popsaný jak vyluštěná křížovka. „Chvilka pravdy, pánové!“ zahlaholila nejveseleji, jak ještě v tuhle pozdní dobu uměla. „Pochopila jsem správně, Kájo, že jedna runda byla na tebe?“ ukázala prstem rachitickému mladíkovi v poněkud ušmouraných džínách a tričku s nápisem „Proč mi kupujete tričko s břichem“. „Já nevím, jestli to bude stačit,“ vyhrabal nešťastně z džínsů několik zmuchlaných bankovek. „Zase zaseknul sekeru, co?“ ušklíbla se Hanka, když Anička s kasírtaškou vstoupila lítačkami do zázemí výčepu, které tvořila improvizovaná kancelářička s počítačem, propojená s kuchyní. „Takhle ten úvěr nesplatíme nikdy.“ Aničku ale upoutal její přítel Jindra, který se převlékal z kuchařského do civilu. „Ty na mě nepočkáš?“ „Říkal jsem ti přece, že mi dneska táhnou úhoři,“ kývnul Jindra k rybářskému náčiní, složenému v rohu. „Už tak to mám na knop,“ mrknul na hodinky, políbil letmo Aničku a kývnul k talíři, který nechal vedle mikrovlnky. „Večeře ti bohužel vystydla. Čau.“ Popadl náčiní a vyšel z místnosti. Bylo slyšet, jak venku startuje auto a odjíždí.

Vešla Hanka a začala uklízet nádobí do myčky. „Jindra už šel?“ Anička začala počítat tržbu. „Jo. Prej mu táhnou úhoři.“ „Hlavně aby přitáhnul zejtra včas on. Dneska zase začínal dělat meníčka, až když už tu bylo plno,“ neodpustila si Hanka.

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 10

31.03.2023 16:59

PROZŘENÍ

11

„Ale zase šla všem huba šejdrem.“ „Ty abys ho neomlouvala,“ povzdechla si Hanka a zapnula myčku. Zvenku se ozvalo zatroubení auta. Hanka si otřela ruce a sáhla po bundě. „Míla už je tady. Chceš hodit domů?“ Anička unaveně zakroutila hlavou. „Musím ještě dodělat tržbu.“ „Tak čau, Ani. Zrcadlo ti pomůžu udělat zejtra,“ pohladila ji Hanka omluvně po zádech a zabouchla za sebou dveře, kterými před chvíli odešel Jindra.

Anička na chvilku osaměla. Normálně by to pro ni byla chvilka oddechu a uvolnění po směně, ze které bolely nohy, ruce i hlava. A pocit radosti, že za chvíli už zalehne do peřin.

Jenže teď se v ní s úlevou mísil vztek. Nebylo to poprvé, co dal Jindra přednost rybám před úlevným spočinutím ve společné posteli po vyčerpávajícím dni. Nepotřebovala, aby jí v jejích třiceti romanticky vyznával lásku a zamilovaně hleděl do očí.

Tohle období už měla za sebou po několika vztazích, které nevydržely buď proto, že její představy o budoucím partnerovi byly moc maximalistické, nebo že byla až příliš tolerantní a naopak nenáročná.

Ale dostala se do stádia, kdy už přece jen biologické hodinky netikají, ale přímo vyzvánějí jako budík: Zahnízdi! Je nejvyšší čas!

Dodělala tržbu, uklidila ji do trezorku zapuštěného do zdi pod stolem a vykročila do kuchyně, aby si ohřála jídlo, které jí Jindra nechal na stole. Jestli měl na něco talent kromě chytání ryb, tak právě na svou profesi. Na vaření. Tentokrát jí nechal na talíři špagety. Jen je ohřát a posypat parmezánem.

Nastavila mikrovlnku a při tom se musela usmát. Vzpomněla si, jak malý, asi pětiletý hošík v poledne po ní neústupně žádal, že ty špagety, co mu objednali rodiče, musí být loňské. Až po chvíli pochopila, že přeslechl dvě hlásky na začátku…

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 11

31.03.2023 16:59

12

SEDM SCHODŮ K MOCI

Zvedla talíř, aby ho dala do mikrovlnky, a druhou rukou z něj odebrala příbor. Nestihla ale příbor ani odložit a ztuhla uprostřed pohybu. Za zády se jí ozval mužský šepot a na zátylku ucítila hlaveň pistole. „Ani se nehni. Kde jsou prachy?“ Anička kývla k trezorku pod stolem a při tom koutkem oka zahlédla útočníka. Měl přes obličej nataženou černou kuklu s průzory a černou bundu bez nášivek. Mrknul směrem, kterým ukazovala, a nepatrně pistoli odklonil od její hlavy. „Nech ten talíř, kde je, a pomalu – povídám POMALU, jasný? – ten trezor otevřeš a prachy mi podáš. Jasný?“ zašeptal.

Anička přikývla. Položila talíř do mikrovlnky a stejně plynule na něj položila zpátky příbor. Mikrovlnka se zapnula hned, jak zaklapla dvířka. Sama se shýbla pod stůl a začala předstírat, že se snaží otevřít zámek. Místo toho se natáhla po háku, kterým Jindra posunoval po plotně rozpálené hrnce.

Kov v mikrovlnce se probudil vzápětí. Vyšlehly jiskry, ozvala se exploze. Malá, ale k tomu, aby útočníka vyvedla z míry, naprosto stačila.

Anička ho udeřila hákem do ramene, až zaskučel bolestí, pistole mu vyletěla z ruky. Vzápětí se už Anička natáhla po sekáčku na maso, který ležel na stole vedle mikrovlnky, a prudce s ním švihla po zamaskované hlavě. Útočník ustrašeně couvnul, ale zakopnul o židli a spadl vedle stolu s trezorem. Přitom se mu kukla svezla. Až teď Anička uviděla, že útočníkem je Kája. „Ne! Nech mě!“ zoufale napřáhl ruku proti úderu.

Anička se zarazila, sekáček stále ještě výhrůžně napřažený. „Ty, Kájo?“ „Já ti nechtěl ublížit!“ hrabal se Kája plačtivě na nohy. Pak se natáhl i pro pistoli a výmluvně ji pozvedl. „Ta je airsoftová!“ „Chápeš, co jsi právě proved?“ zakroutila Anička zhnuseně hlavou. „Za to se chodí do basy!“

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 12

31.03.2023 16:59

PROZŘENÍ

13

Kája si bolestivě mnul místo, kam ho udeřila. „Já vim! Ale co mám dělat? Znáš tátu!“ „Zase všechno naházel do bedny…“ „Jo. Celej svůj důchod i mý úspory.“ „A proč teda objednáváš panáky?“ „Nechci vypadat před klukama jako ubožák.“ Začal si ometat prach z bundy a kalhot, ale spíš proto, že se jí styděl podívat do očí. Nakonec je k ní přece jen zvedl. Byly prosebné. „Nebudeš volat policajty. Že ne…“ Anička na něj chvíli hleděla, pak zakroutila hlavou, sáhla do kapsy a podala mu pětistovku. Kája hleděl užasle na bankovku, pak zpět na Aničku. „To je pro mě?“ Anička přikývla. „Ale zůstane to jenom mezi náma.“ Kája vzal bankovku a dojatě se usmál. „Ty jsi super, Ani. Máš to u mě.“ Když mi tohle vyprávěla, moc jsem jí nevěřil. Ale lidé z městečka mi to kupodivu potvrdili. „Byla to v zásadě hodná holka, která si v kritických situacích věděla rady,“ říkali.

––––––– V bytě bylo ticho, které rušilo jen Jindrovo chrápání z ložnice.

Anička se potichu zula, svlékla a nakročila do koupelny. Rozsvítila si jen malé světélko nad umyvadlem, rozpustila si vlasy sepnuté gumičkou do culíku, odhrnula igelitový závěs sprchy a vkročila dovnitř. Vzápětí hrůzou vyjekla a vyskočila zděšeně ven, div že si na kluzké podlaze nezlomila nohu. Rozsvítila světlo u stropu a až teď uviděla, že kdosi naplnil vaničku sprchového koutu úhoři, kteří se kroutí a prolétají jako hadi. „Ani! Jsi to ty?“ ozval se pootevřenými dveřmi hlas její matky.

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 13

31.03.2023 16:59

14

SEDM SCHODŮ K MOCI

Anička zaváhala, pak si navlékla župan, a prošla chodbou do matčina pokoje. „Jo. Jsem to já, mami. Ty nespíš?“ Matka napůl seděla, napůl ležela na lůžku, vedle sebe francouzské hole a invalidní chodítko. „Jak můžu spát, když děláte takovej bordel? Nejdřív Jindra a teď ty,“ nasadila svůj obvyklý mučednický tón. „Promiň. To víš, byl na rybách a trochu si popletl sprcháč s akváriem,“ zívla Anička.

Matčina vleklá alergie na Jindru její tón nepřijala. „Jen ho neomlouvej. Já nechápu, že ty, taková hezká, pracovitá holka, máš takovou smůlu na chlapy.“ „V Praze bych měla víc na vybranou,“ neodpustila si Anička drobné rýpnutí.

Matky se to dotklo. Zvlášť když tuhle debatu nevedly poprvé. „Hlavně nezačínej s tím, že máš zkaženej život, protože ses musela kvůli mně vrátit do týhle díry.“ „To jsem nikdy neřekla, mami.“ „Ale já vím, že si to myslíš. A máš koneckonců pravdu.“ Do jejího hlasu vstoupila sebelítost. „Nebejt tý mý nešťastný mrtvičky, mohla z tebe bejt už inženýrka ekonomie. Nemusela jsi hnít tady doma s ožralým budižkničemu a jedním starým kriplem.“ „Ale mami. Ty přece nejsi žádnej kripl. A Jindra tak špatnej není.“ Matka se začala zvedat, Anička hned poznala, že se jí chce na záchod. Přiskočila, pomohla jí z postele a pak ke dveřím.

Přitom jí ještě šikovně podala hůl. Měly to už nacvičené. „Ale rodinu s ním nikdy mít nebudeš…“ pokračovala matka při chůzi chodbou v jednostrunné konverzaci. „Třeba jo. Až se přestaneme tolik honit.“ „Kdyby chtěl, už by to bylo. Jenže on nechce,“ utrousila matka s temnou jistotou.

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 14

31.03.2023 16:59

PROZŘENÍ

15

„Proč by nechtěl?“ „No, protože by se musel snažit. Zajistit matku s děckem.

Opatřit nějaký to hnízdečko. A to by přišel o to svý pohodlí.

Je mazanej,“ kývla vyčítavě k pokoji, odkud se dál ozývalo chrápání.

Opatrně si vyhrnula noční košili a s Aniččinou pomocí se sesunula na záchodovou mísu. Anička zavřela dveře, ale matka je hned zase pootevřela. „Jo. A taky máš na poště psaní. S pruhem. Nepodepsala jsi někde něco? Ňáký dluhy? Kvůli tý tvý hospodě?“ ––––––– Notářka byla roztěkaná, protože štěně, které měla pod stolem v krabici, jí věčně okusovalo špičky lodiček, a navíc nevěděla, jaký tón nasadit. „Mám pro vás dvě zprávy, slečno Malá,“ začala smutně. „Tu první už asi víte – váš otec zemřel.“ Aničku to zaskočilo. „Nic nevím. Neviděla jsem ho… od dětství.“ „To je mi tedy líto. Upřímnou soustrast,“ pokývala notářka soucitně hlavou a hned se sklonila pod stůl, protože štěně jí jednu z lodiček konečně úspěšně zulo. „No tak. Neblázni.“ Pak se zase narovnala, zatvářila se omluvně a podala Aničce nějaká lejstra v průhledných deskách. Dokonce se usmála. „Druhou zprávou je, že vás otec učinil na základě své závěti jedinou dědičkou. Což obnáší…“ mrkla do kopie, kterou měla na stole, „… vedle nějakých úspor v hodnotě osmi tisíc čtyř set dvaceti tří korun i byt v Praze, který měl v osobním vlastnictví, a zařízení tohoto bytu.“ Zvedla oči zpět na Aničku, aby si užila směs pocitů, která se objevila na její tváři. Pozvedla i karafu s vodou.

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 15

31.03.2023 16:59

16

SEDM SCHODŮ K MOCI

„Nechcete napít? My jsme tu zvyklí, že se někomu po takové zprávě udělá třeba i nevolno…“ Trochu ji zklamalo, že Anička žádné pocity neprojevuje.

V tramvaji i cestou domů vlakem přemýšlela, co si vlastně má s tou novou informací počít. Snažila se vybavit si nějakou vzpomínku na otce, která by v ní vyvolala nějaký pocit smutku, který obvykle lidé cítí, když jim zemře někdo z rodičů.

Jenže bylo jí… devět? Ne, deset let, když otce viděla naposled.

Stál mezi dveřmi s kufrem a ruksakem, tehdy ještě nevěděla, že je na odchodu, a schlíple, jako mokrý pes, trpělivě snášel sprchu výčitek a nadávek, kterými ho bombardovala matka.

Skleslý muž s šedou tváří, za což mohlo jen zčásti šedivé strniště. Nakročil k Aničce, asi ji chtěl i políbit, ale matka mu nekompromisně vstoupila do cesty. „Když ses rozhodl nás opustit, já už nejsem tvoje žena a tohle tvoje dcera. Padej!“ Jen se zatvářil ještě víc smutně, Anička si dokonce všimla, jak se mu oči zamlžily, a pak opravdu zmizel. Navždy. Několikrát se i ptala matky, jestli se neozval, jestli ji nepozdravuje, ale dočkala se jen jejího pohrdavého gesta, jímž bylo typické cuknutí hlavy na stranu: „Ten? Kam tě vede slepá víra?“ To bylo její oblíbené úsloví. Jak stárla, snažila se Anička získat jeho adresu, ale i tam narážela na nepřekonatelnou zeď. „Nevím, kde je teď, a je mi to jedno. My se bez něj obejdeme.

Kdybys věděla, jak mi ublížil, vůbec by ses neptala,“ vložila do odpovědi i kus výčitky vůči ní.

Vzpomínka postupně vybledla, nahradili ji chlapci a muži, kteří se ucházeli o ni nebo ona o ně. Začalo jí také být tak nějak jedno, jestli je mrtvý, nebo živý, jestli žije v Kostarice, nebo v Kostelci.

Ne. Smutek teď rozhodně necítila, i když se snažila ho ze sebe vydojit jak mléko z jalovice.

Daleko složitější směs pocitů v ní vyvolával ten byt.

Byt v Praze. Co s ním bude dělat? Jak to změní její život?

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 16

31.03.2023 16:59

PROZŘENÍ

17

K lepšímu, nebo naopak ten byt porodí spoustu drobných otravných nedochůdčat, kterým se říká problémy? Jak se postaví ostatní k té nové situaci? „No to je senzační!“ rozzářila se Hanka, když Anička dorazila rovnou z vlaku do hospody a převlékala se, než otevřou. „Konečně si můžete s Jindrou dovolit vlastní bydlení. A jak je ten kvartýr velkej?“ „Ještě jsem tam nebyla. Ale papírově dva plus jedna. Rozhraní Michle a Vršovic.“ „To nebude žádnej panelák,“ zavolal na ně Jindra z přístěnku za výčepem. „Pojďte se podívat. Starý, poctivý, cihlový činžáky,“ ukazoval jim na Street View. „Doma se mrknu, za kolik se tam v okolí prodávají podobný byty.“ „Každopádně si za to tady můžete pořídit královskej bejvák. Když to dobře střelíte,“ pokyvovala hlavou Hanka. Jindra se mezitím zvedl a nakročil do kuchyně. „A ještě zbyde na ňákej slušnej teréňák. Abych nemusel jezdit na ryby tou starou popelnicí.“ Anička šla otevřít vstupní dveře. Možná i proto, aby si nikdo z nich nevšiml, jak ji štve, že plánují, co bude s novým bytem, místo ní. „Nechal ti tam aspoň ňákej vzkaz?“ ptala se matka, když jí večer masírovala a cvičila s ní. „Táta? Ne. Jen tu závěť.“ „Ale ženatej nebyl. Aspoň co já vím.“ Matčin tón byl nevrlý, těžko říct, zda jen od bolestivého cvičení. „Myslela jsem, že táta utek za jinou ženskou.“ „Prosím tě, copak by s ním ňáká vydržela? To jen já byla tak blbá! Takovejch let!“ Chvilku mučednicky hekala pod Aniččinýma rukama. „Já myslím, že kupovat byt za byt je nesmysl,“ vrátila se pak k tématu. „Jak to myslíš?“

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 17

31.03.2023 16:59

18

SEDM SCHODŮ K MOCI

„Rozumnější by bylo pronajmout ho a mít každej měsíc něco na přilepšenou. Nebo můžeme prodat i tenhle – a za oba ty byty bysme si mohli i postavit. Jindrovi rodiče maj přece parcelu, ne?“ Ze sprchy vyšel Jindra, do půl těla obalený ručníkem, a ještě napůl mokrý. Nakouknul do pokoje a vyměnil si sérii pohledů s Aničkou. Ten jeho říkal: Tak jdeš už do postele? „Tak už jsme ti, Jindříšku, dohodly program na několik dalších let,“ otočila se k němu matka. „Jo? A co to je?“ Anička postřehla v jeho hlase ironický tón. Matka ne. „Ále, máma zase sní ten svůj sen o vlastním domečku,“ snažila se Anička smířlivým tónem změkčit hrozící konflikt. „Ten já mám taky, paní Malá,“ usmál se Jindra. „Jo? To mě těší, že se aspoň v něčem základním shodneme.“ „Jenže v tom mým domečku VY žádnej pokojíček mít nebudete,“ zpražil ji Jindra a odklátil se do ložnice. „Proč jsi na mámu takovej?“ zeptala se Anička. Už měli po milování, Jindra seděl v otevřeném okně a vyfukoval kouř ven. Odhodil oharek do tmy, vlezl si k ní zpátky do postele a objal ji. V těchhle chvílích mu propadala a on to věděl. „A nemám snad pravdu?“ pohladil ji po prsou, až jí naskočila husí kůže. „Ty nechceš konečně ňáký samostatný hnízdečko? Nebát se furt, že nás někdo vyruší, když jsme v nejlepším? Že někoho vzbudíme?“ „To sice jo. Ale zase si nechci dělat výčitky, že jsem ji nechala napospas tý její bezmocnosti.“ „Prosím tě, ta je na tom líp, než si myslíš,“ mávnul Jindra rukou. „Jen jí vyhovuje, že se o ni někdo stará. Jinak by se musela snažit – a třeba by sama zjistila, že když chce, spoustu věcí dokáže.“ Něžně jí zakroužil prstem po bříšku, až Anička vyjekla, jak ji to zalechtalo a vzrušilo zároveň.

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 18

31.03.2023 16:59

PROZŘENÍ

19

„Třeba si konečně budeme moct dovolit i ňáký to děťátko,“ dodal Jindra svůdně.

––––––– Stála před poněkud omšelým pražským činžákem a sbírala odvahu vstoupit. Jindra ji naštval už ráno. Vzbudil ji někdy v šest, jak se štrachal z postele, a když se podivila, proč vstává tak brzo, protože se přece pojedou podívat do Prahy na ten byt, suše odtušil, že ryby jsou přednější, a vypadl. A teď byl nedostupný.

Zkontrolovala ještě jednou číslo domu, vytáhla klíče z obálky, kterou dostala u notářky, a vstoupila do domu.

Schodiště a chodby nepůsobily o nic líp než vnější pohled. Dětský křik prorážel jedněmi dveřmi, vůně buřtguláše dalšími. Někde nahoře se kdosi hádal mezi dveřmi a nakonec s nimi hlučně prásknul.

Anička strčila klíč do zámku dveří s téměř nezřetelnou cedulkou Ludvík Malý na zvonku, ale zápasila s ním marně.

Vtom se dveře otevřely samy a objevila se v nich rozcuchaná, poněkud zanedbaná čtyřicátnice. Vypadala rozespale, ale to, co z ní táhlo, nemělo se spánkem nic společného.

Vytáhla z koutku úst cigaretu. „Co chcete?“ „Bydlel tu pan… Ludvík Malý?“ řekla Anička poněkud zaskočená tím nenadálým zjevením. „Bydlel. Proč?“ zůstala žena ve střehu. Opřela se i mohutným tělem ve flekatém tričku o veřeje, aby podpořila dojem, že tady vládne ona. „Jsem jeho dcera.“ Žena ji sjela zkušeným pohledem a vyloudila úsměv. „Ty jsi Anička?“ A když Anička přikývla, ustoupila ze dveří. „Tak pojď dál. Já jsem Věra.“ Potřásla si s Aničkou vlhkou rukou a kývla ke dveřím. „Museli jsme vyměnit zámek, víš?“

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 19

31.03.2023 16:59

20

SEDM SCHODŮ K MOCI

Kuchyň byla stejně zanedbaná jako dům a jeho interiér.

Linka mohla být stejně stará jako Anička a židle, kterou jí nabídla Věra, ještě starší. „Posaď se. Dáš si?“ pozvedla Věra petku s jakousi podezřelou tekutinou. Když Anička zakroutila hlavou, dolila si sama.

Kuchyní zavoněl odér Becherovky. „Beton mám nejradši,“ zasmála se, až odhalila žluté zuby, a zapálila si další cigaretu. Pak pozvedla sklenku k přípitku aspoň symbolickému. „Tak na tátu. Ať je mu tam nahoře líp než tady.“ Anička se nesměle rozhlédla. Průhledem do sousedního pokoje uviděla na stole i na gauči rozložené krabice s knihami, fotografiemi a listinami. Věra zjevně třídila věci po mrtvém. Část jich musela odhrábnout i z kuchyňského stolu, když si sedaly. „Na co táta umřel?“ zeptala se. „Na to, že jsem mu moc dobře vařila,“ usmála se Věra, tentokrát smutně, prohrábla se fotografiemi a jednu podala Aničce. Věru Anička poznala, ale břichatého chlapa s pleší nikoli. Otec, který stál tehdy mezi dveřmi, byl ještě elegán, byť prokvetlý šedinami a skleslý, bez jiskry. Tohle byl obstarožní tlusťoch. Jinak se to nazvat nedalo. „Měl sto dvacet kilo, když ho funebráci odváželi.“ Anička mrkla znovu na kuchyňskou linku, kde se vršily zmuchlané krabice od pizzy, a pak zpět na Věru. „Nevěděla jsem, že s někým žil.“ Věra vycítila nedůvěru v jejím hlase a odpověděla lehkou výčitkou. „Co já vím, nevěděla jsi vůbec, jestli žije.“ „To nebyla moje vina.“ Věra se zatvářila překvapeně. „Ne? Myslela jsem, že ho nechceš vidět. Aspoň to říkala tvá máma. Když tě před pár lety zkoušel kontaktovat.“ Kývla ke krabicím ve vedlejším pokoji. „Jestli si chceš některý jeho věci odvézt – žádnej problém.“

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 20

31.03.2023 16:59

PROZŘENÍ

21

To Aničku zmátlo. „Proč odvézt? Je to můj byt. Zdědila jsem ho.“ Věra o poznání ochladla. „Já vím. Taky ti budeme platit nájem.“ „Kdo – my?“ nechápala Anička. „Já a Radek. Můj syn.“ „Já ale nechci nájem. Chci, abyste se odstěhovali.“ „To nemyslíš vážně, že ne?“ netajila už Věra podráždění. „Táta jasně říkal, že si přeje, abychom tu bydleli dál, kdyby se s ním něco stalo.“ „V závěti nic takovýho nezmiňuje…“ „Protože to asi nepovažoval za nutný. Tvou mámu samozřejmě nechválil. Ale o tobě mluvil hezky. Že jsi hodná, chápavá holka, která ví, co je správný.“ „Správný je to, co stojí černý na bílým. Chcete si to přečíst?“ Vytáhla z kapsy opis závěti a nabídla ho Věře. Ta ale papír odstrčila, vztekle vyfoukla kouř rovnou Aničce do obličeje. „Ty nás chceš fakticky vyhodit na dlažbu?“ „Nevyhazuju vás,“ snažila se Anička dál zachovat věcný tón. „Dám vám měsíc na vystěhování.“ Věra na ni hleděla, pak típla cigaretu do přeplněného popelníku a zavolala do chodby. „Radku!“ „Co je zase?“ ozval se podrážděný mužský hlas. „Seru.“ Bylo slyšet harašení, pak spláchnutí a do kuchyně vešel mladík v pestrých trenkách a tílku, barevný tetováním jak Maroldova Bitva u Lipan. Vyholená hlava s čírem ve sparťanských barvách dávala okolí jasně najevo, že je nebezpečný. „Co je?“ Věra kývla k Aničce. „To je Anička. Ludvova dcera.“ Radek převalil mezi zuby žvýkačku a přejel Aničku drzým pohledem. „Super. Takže ségra?“ Věra ho hned uvedla do situace. „Jenže se jako ségra nechová. Chce nás vyhnat.“

Sedm schodu k moci_blok_472 stran_TISK.indd 21

31.03.2023 16:59