0043367

Kristýna Trpková

Vetřelec

Vetrelec_001 a 003.indd 3

04.01.23 14:36

VETŘELEC Copyright © Kristýna Trpková, 2023 All rights reserved.

ISBN 978-80-242-8613-6

PROLOG Zlé sny. Neklidné a divoké, intenzivní. S neodbytnou vytrvalostí hladového dravce si náruživě nárokují právo na lidský spánek.

Noc. Hluboká a temná. Pustá. Nepřirozeně žluté světlo pouličních lamp dopadající na chodníky v ulicích, všudypřítomný chlad a mráz. Drobné sněhové vločky snášející se na zmrzlou zem. Vrství se a tvoří bělostný tenký závoj, který se však po východu slunce rozplyne. Potemnělá zákoutí pardubického sídliště, strach z neproniknutelné tmy číhající ve stínech.

Pečlivě uzavřená okna bytových domů, důkladně stažené žaluzie. Teplo vytápěných obydlí a tichých ložnic. Vůně čistého povlečení, bezpečí měkkých huňatých přikrývek. Hlava, která pod tíhou špatných snů spočívá na béžově povlečeném polštáři, změť hnědých vlasů ledabyle rozprostřených kolem půvabného obličeje.

Neklidné pohyby bezvládného, spícího těla, jež se nepříliš obratně převaluje ze strany na stranu ve snaze procitnout a uniknout z onoho děsivého světa, v němž se jeho spánkem utlumená mysl právě nachází.

Zlověstné obrazy mihotající se za zavřenými víčky. Spánek bez odpočinku.

Lavina. Zničehonic se strhla a nezadržitelně se řítí vpřed.

Nemilosrdně ničí a drtí vše, co jí stojí v cestě. Žena uvězněná pod ní, naprosto ochromená hrůzou. Zoufale bojuje, i když ví, že je to zbytečné. Snaží se křičet, ale žádný zvuk z jejích

10

K R I ST Ý NA T R PKOVÁ

promrzlých a do krve rozpraskaných úst nevychází, snaží se šermovat rukama, ale nedokáže ztuhlé svaly přimět k pohybu.

Pozvolna se propadá do té bílé nicoty, klesá hlouběji a hlouběji, ztrácí se a mizí a spolu s ní i vše, na čem jí kdy záleželo.

Č Á S T 1.

V ÍTEJTE U M AJ E ROV ÝC H

1.

3. února, neděle Kriminální komisařka Laura Linhartová se zprudka posadila na posteli, čelo orosené potem, a polekaně otevřela oči.

Ticho panující v ložnici znenadání, uprostřed noci, protrhl uši drásající zvuk mobilního telefonu. Hlasitá vyzváněcí melodie ohlašující příchozí hovor bez varování zaútočila na její nepřipravené smysly, vytrvale dotírala na citlivý sluch a sobecky se dožadovala veškeré pozornosti.

Laura si rozespale promnula slepená víčka, unavený zrak třeštila před sebe, aby si oči co nejrychleji přivykly šeru v místnosti, a jakmile se trochu rozkoukala, obrátila se k nočnímu stolku, na němž si zvesela prozpěvoval malý černý narušitel.

Líně se po mobilu natáhla a vzala jej do ruky. Na rozsví­ ceném displeji se zračilo jméno jejího nadřízeného, šéfa oddě­ lení násilné trestné činnosti Jiřího Šedaje. „Linhartová, slyším,“ ohlásila se do telefonu, když stiskla zelené tlačítko a hovor přijala. „Lauro, tady Jirka,“ ozval se na druhé straně hřmotný hlas staršího vrchního komisaře. „Vzbudil jsem tě?“ Laura si vzpomněla na smrtící scenérii, která se jí během několika posledních vteřin spánku objevovala před očima, a uvědomila si, že je vlastně ráda, že je vzhůru. „Právě včas,“ odvětila. „Co se děje?“ „Potřebuju tě na místě činu.“ Spěšně vylíčil podrobnosti týkající se spáchaného zločinu, aby ji uvedl do obrazu. „Veronice už jsem volal, bude tu tak do patnácti minut.“

14

K R I ST Ý NA T R PKOVÁ

„Fajn.“ S telefonem přitisknutým u ucha se začala sbírat z postele. „V rychlosti se oblíknu a taky vyrazím.“ Rozloučili se a Laura hovor ukončila. Ve spěchu se oblékla a zamířila do koupelny. Provedla krátkou zastávku před zrcadlem, aby si fialové kruhy pod očima překryla korektorem a hnědé vlasy po ramena svázala do culíku. Zběžně zkontrolovala nedostatky své třiatřicetileté pleti, a jakmile vizáž zhodnotila jako únosnou, přesunula se rychlou chůzí do předsíně.

Navlékla se do teplého zimního kabátu v zelené barvě, na nohy nazula kozačky a byla připravena vyrazit.

Když opouštěla stěny svého dvoupokojového bytu, znovu se jí vybavil hrůzostrašný sen, který ji pronásledoval několik posledních nocí. Instinktivně potřásla hlavou, aby chmurné myšlenky vypudila. I když byla neděle, pouhých pár minut před půlnocí, uvědomila si, že je za Šedajův telefonát vděčná – kdyby ji o spánek nepřipravilo povolání na místo činu, dozajista by tuto milou úlohu převzaly noční děsy. Svým způsobem ji zachránil před další neklidnou a napůl probdělou nocí a poskytl jí možnost přeorientovat pozornost jinam, k něčemu smysluplnému.

Zabouchla dveře od bytu a vykročila vstříc zimnímu ­chladu.

Do navigace zadala přesnou adresu, kterou jí šéf po telefonu nadiktoval, nastartovala služební vůz, tmavě šedou Škodu Octavii, a vyrazila.

Místo, kam měla namířeno, znala. Velmi dobře.

Holice. Malé městečko, vzdálené od Pardubic nějakých dvacet minut jízdy autem.

V minulosti už je několikrát navštívila. Dokonce to dnes ani nebylo poprvé, kdy do nich byla nucena zavítat pracovně – letos v zimě to byly přesně dva roky, kdy tady společně s bývalým parťákem vyšetřovala brutální vraždu mladé dívky.

VET Ř E L E C

15

Tentokrát ji sem však nepovolali pouze k jedné oběti, ale hned ke třem. Jak jí Šedaj během krátkého hovoru spěšně sdělil, podle předběžného ohledání místa činu se s největší pravděpodobností jedná o dvě vraždy a jednu sebevraždu.

Tříčlenná rodina. Muž, žena a dítě.

Otec, matka a dcera.

V centru Holic, kde se během intenzivního vyšetřování pohybovali před dvěma lety, se Laura orientovala vcelku dobře. Dům mrtvé rodiny se však nenacházel nikde poblíž oblasti, kterou už znala, nýbrž v zastrčené městské části Podlesí. Jakmile tedy přejela kruhový objezd a ocitla se na okraji města, výpomoc navigace byla nezbytná.

Vymotala se z postranních uliček a úspěšně se dostala na hlavní silnici, vedoucí liduprázdným náměstím. Když přes něj projížděla, vzedmula se v ní nečekaná vlna vzpomínek.

Byla zase zpátky. Právě tady to všechno začalo. Spolupráce s novým parťákem, který k nim tehdy přestoupil až z Brna.

Adam Beneš. Výtečný kriminalista, jeden z nejschopnějších vyšetřovatelů, jaké měla za svou kariéru možnost potkat.

Vytrvalý a odhodlaný, důsledný a cílevědomý. Občas trochu tvrdohlavý, proslulý nejen svou horkou hlavou a cholerickou povahou, nýbrž i upovídanou pusou. Dodnes jí zní v hlavě mnohé z jeho komediantských poznámek, které ze sebe během dne chrlil jednu za druhou, hloupé vtípky s nádechem černého humoru nevyjímaje.

Adam Beneš. Zkušený komisař, mimořádně talentovaný policista. Jediný člověk, který ji během pouhých pár minut dokázal vytočit do nepříčetnosti a následně rozesmát tak, že šla do kolen. Nejlepší kolega, jakého kdy měla. A v neposlední řadě – její dávná láska ze studentských let.

Teprve nyní, když projížděla městem a míjela všechna ta povědomá místa, ty dobře známé budovy, si uvědomila, že od úspěšného vyřešení jejich prvního případu je to vůbec

16

K R I ST Ý NA T R PKOVÁ

poprvé, co se do Holic vrátila. Od chvíle, kdy se jim podařilo objasnit, kdo byl vrahem toho nebohého děvčete, sem nevkročila.

Potřásla hlavou, aby z ní vyhnala nostalgické úvahy, a odbočila na Husovu ulici, odkud už to na Podlesí byly jen necelé dvě minuty jízdy.

Jakmile minula značku oznamující nově přijíždějícím, že se právě ocitli na půdě malé městské části, pochopila, odkud byl její název odvozen. Podstatný kus oblasti bohatě osídlené jak staršími, tak i novějšími domy se totiž nacházel přímo pod hustými lesy, které se táhly po celé její délce a ze severní strany ji kompletně obestupovaly jako hradby.

Dál už navigaci nepotřebovala – k místu činu ji bezpečně nasměrovala světla policejních majáků, která už z dálky vábila modří problikávající v pravidelných intervalech.

Zaparkovala vedle vozu svého nadřízeného a vystoupila z auta. Stanula před obřím luxusním stavením, dvoupatrovou novostavbou meruňkově oranžové barvy s rozlehlým pozemkem, jenž byl kolem dokola obehnaný vysokým betonovým plotem. Dům svým vzezřením připomínal spíš vilu, sídlo zbohatlíků, a ne domov mladé rodiny o třech členech.

Laura se spěšně rozhlédla po okolí a dospěla k závěru, že široko daleko tu nikdo nevlastní palác, který by se – byť jen vzdáleně – podobal tomuto. Navíc se zdálo, že v téhle městské části je osídlená víceméně pouze jedna strana ulice – přes cestu, naproti řadě domů, mezi nimiž se nacházel i ten, co patřil zavražděné rodině, nebylo nic. Pouze travnatá plocha připomínající nikým neobdělávané pole. Žádné domy, žádné nedokončené stavby, žádné zabrané parcely. Nic. Bez dalšího zbytečného rozjímání podlezla červeno-bílou policejní pásku a vykročila vpřed. Vstupní brána byla otevřená dokořán a odhalovala širokou příjezdovou cestu ze zámkové dlažby, na níž se to jen hemžilo policisty a forenzními

VET Ř E L E C

17

specialisty v bílých ochranných oblecích. Ti mimo jiné pobíhali i po dokonale udržované zahradě s krytým bazénem a nesčetným množstvím skalek a kopců zasypaných okrasnou kůrou a systematicky zajišťovali nejbližší okolí domu.

Několik dalších lidí průběžně proudilo dovnitř a ven, ven a zase dovnitř, a metr po metru, centimetr po centimetru prozkoumávali místo činu.

Většinu z nich znala osobně. V rychlosti se s nimi pozdravila, a jakmile jí půjčili návleky na nohy a bílé gumové rukavice, opatrně kolem nich proklouzla dovnitř.

Interiér domu byl stejně okázalý jako jeho pozemek. Moderní vybavení na první pohled zhotovené na míru, vinylové podlahy, vysoké stropy, velké točité schodiště vedoucí do patra.

Tahle rodina si zjevně dopřávala jen to nejlepší a k minimalismu nikdo z jejích členů rozhodně netíhl – základní zařízení bylo obohaceno o husté nánosy všemožných doplňků, jež sama Laura ve většině případů považovala za k životu nepotřebné zbytečnosti – okrasné dřevěné sošky nejrůznějších velikostí, rádoby umělecké malby a obrázky, nevkusné honosné osvětlení v podobě designových stojacích lamp. Komody plné svíček a výstavek, pod kterými je téměř nemožné setřít prach, místy proložené zarámovanou fotkou šťastné rodinky vytrvale cenící bílé zuby do objektivu profesionálního fotografa.

Laura si vybavila prostory svého skromného bytu na Dubině a sama pro sebe se musela pousmát – až ji zase příště přepadnou úzkosti z toho, jestli to tam nemá moc přeplácané, připomene si dnešní noc a návštěvu tohohle místa.

Vedoucí forenzního týmu ji nasměroval do velkého obýváku laděného do neutrálních tónů bílé a šedé barvy, kde už na ni kromě Jiřího Šedaje, Veroniky Seidlové a soudního lékaře Oskara Hakena čekala i první oběť.

Jeden z techniků se skláněl nad tělem mrtvé ženy. Fotoaparátem jí nemilosrdně mířil do tváře jako senzacechtivý

18

K R I S T Ý NA T R PKOVÁ

paparazzi, ve snaze co nejpečlivěji zdokumentovat každičký detail, i ten sebemenší, který by jim v následujících dnech mohl pomoci usnadnit práci.

Mrtvá seděla zhroucená na krémově bílé kožené sedačce, dlouhé plavé vlasy svázané do elegantního drdolu, ruce svěšené volně podél těla. Pokojně spočívaly na matné kůži.

Byla zahalená do nezvykle dlouhého černého županu, který jí nezakrýval jen horní polovinu stehen, ale táhl se dolů přes kolena až k lýtkům a končil jen pár centimetrů nad hubenými kotníky. Laura už z dálky zahlédla velkou, temně rudou díru, která jí zela uprostřed čela, stejně jako krvavé cákance nahodile rozprostřené na zdi za ní. Ty ulpívaly nejenom na bělostných stěnách, ale i na pohovce a stínidle stojací lampy.

Krvavé skvrny v té záplavě bílé a šedé působily jako pěst na oko a nešlo je přehlédnout.

Netrvalo dlouho a zaregistrovala i zbraň. Pistole, která nejspíš měla celou tuhle spoušť na svědomí, se ledabyle pova­ lovala jen malý kousek od ženina těla, po její pravici. „Ahoj,“ pozdravila Laura všechny přítomné a přistoupila k mladičké kriminalistce s dlouhými blond vlasy stáhnutými do uhlazeného koňského ohonu. „Copak tu máme?“ Veronika Seidlová, která před půlrokem vystřídala Adama Beneše a zaujala jeho místo po Lauřině boku jakožto její nová parťačka, jí posunkem hlavy pokynula na pozdrav, ruce věcně založené na prsou, a v rychlosti ze sebe vychrlila základní informace týkající se nalezených těl. „Taťána M ­ ajerová, jedenatřicet let. Usmrcena střelnou ránou do hlavy. Její manžel Tomáš Majer, čtyřiatřicet, leží v pracovně hned ve vedlejší místnosti. Stejně jako ona byl zabit střelnou z­ braní. Opět jedna dobře mířená rána – do hrudi, pro změnu. Nahoře v patře, v dětském pokoji, pak byla nalezena mrtvá i jejich tříletá dcera, Theodora Majerová. Ta byla s největší pravděpodobností udušena polštářem ve spánku. Všichni tři nalezeni

VET Ř E L E C

19

bez známek života. Záchranáři se bezprostředně po příjezdu pokoušeli o oživení té malé, nicméně neúspěšně. Jakmile dorazil Haken, konstatoval smrt u všech tří.“ Taťána, Tomáš, Theodora.

Tři T, blesklo Lauře hlavou okamžitě. Jak originální…

Při zmínce o zavražděném dítěti nehnula ani brvou. Už je to pěkných pár měsíců, co se díky cílené a systematické autosugesci naučila držet si od takových případů odstup. Byly časy, kdy se jí jen při pouhé představě násilně usmrceného malého nevinného človíčka obracel žaludek vzhůru nohama, ale dnes už ji podobné scénáře nechávaly chladnou. „Rodinný známý dnes večer přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct přijel, aby s Majerem dořešil nějaké obchodní záležitosti týkající se firmy, v níž oba pracují,“ pokračovala Veronika neu­ trálním hlasem, s profesionálním, odosobněným výra­zem ve tváři. „Auto nechal zaparkované na kraji silnice, na pozemek se dostal pěšky, vstupní brána byla odemčená. Podle své výpovědi zvonil, klepal na dveře, ale nikdo neotvíral – což mu přišlo divné, protože na většině míst v domě se svítilo –, takže si dal tu práci a dům oběhl.“ Otočila se směrem k oknu vedoucímu z obýváku do zahrady a ukázala na něj prstem. „Když uviděl, k čemu uvnitř došlo, pospíchal zpátky k autu, a jakmile vyzvracel večeři z jedné drahé hradecké restaurace, zavolal na tísňovou linku.“ Veronika na oddělení násilné trestné činnosti patřila mezi služebně mladší zaměstnance. Momentálně zde byla pouhé dva roky, přesto ji však Laura považovala za jednoho z nejschopnějších členů vyšetřovatelského týmu. Svým způsobem v ní tak trochu spatřovala samu sebe, když u policie začínala – mladá krev, cílevědomá, ochotná neustále se učit novým věcem od zkušenějších kolegů, otevřená hlava. Nepopsaný list papíru.

Jakmile přišel na přetřes Benešův odchod z oddělení a Šedaj jí začal shánět nového parťáka, neváhala ani vteřinu – bez

20

K R I S T Ý NA T R PKOVÁ

většího rozmýšlení vznesla požadavek, že k sobě chce právě Veroniku. Už předtím jí a Adamovi vypomáhala při časově náročných a komplikovaných případech. Věděla, že je schopná a svědomitá. Navíc už za ta léta, která strávila na odboru obecné kriminality, měla kolegů mužského pohlaví plné zuby (a to nejen z pracovních, ale i osobních důvodů). Cítila na sobě, že potřebuje změnu, a tak si u svého šéfa nekompromisně vydupala svou první kolegyni v životě. Dnes, po celém půlroce spolupráce, musela říct, že tohoto rozhodnutí ani jedinkrát nezalitovala. „Podle Hakena jsou mrtví teprve pár hodin. Vypadá to na dvě vraždy a sebevraždu – manželka nejspíš nejdřív počkala, až dítě usne. Poté ho udusila polštářem, nenápadně se vkradla dolů do pracovny, aby zastřelila partnera, načež se přesunula do obýváku, uvelebila se na svojí luxusní kožené soupravě a odpravila i sebe.“ Seidlová uzavřela výklad a významně se odmlčela. „Naši lidé postupně obchází sousedy a jednoho po druhém vyslýchají,“ doplnil informace od Veroniky Šedaj, s rukama v kapsách opustil zaneprázdněného soudního lékaře a zamířil směrem k nim. Byl to statný, mohutný muž se stříbrnou prořídlou kšticí. Pro Lauru od prvního dne, kdy nastoupila na oddělení, představoval vzor. U policie pracoval více než třicet let. Disponoval nepřeberným množstvím zkušeností, byl rozhodný a moudrý, a vždy když bylo nejhůř, dokázal zachovat chladnou hlavu.

To on ji tehdy na oddělení přivedl, to on si ji tehdy vybral k sobě do týmu. Od samého začátku viděl její potenciál a bezmezně v její vyšetřovatelské schopnosti věřil. Byl jejím mentorem a po šesti letech strávených na oddělení pod jeho vedením by si troufla říct, že i dobrým přítelem. Věděla, že se na něj za všech okolností může spolehnout, a o to víc si jejich vztahu cenila.

VET Ř E L E C

21

Zdvihla hlavu od krvavé scenérie na místě činu a se za­ ujetím na svého šéfa pohlédla. „Slyšeli něco?“ Šedaj přikývl a zaujal místo vedle ní a Veroniky. „Manželský pár z vedlejšího domu zaslechl výstřel okolo čtvrt na jedenáct. Ale neřešili ho, mysleli si, že to přišlo odněkud z lesa. Druhý pak podle nich zazněl asi o dalších patnáct až dvacet minut později. Než se ale stačili rozhodnout, jestli má smysl to nějak víc řešit, přijel ten Majerovic známý a krátce nato nahlásil zločin on.“ Laura potřásla hlavou na znamení, že informace bere na vědomí. „Dobře.“ Natáhla si na ruce gumové rukavice a přistoupila k oběti blíž, aby si ji lépe prohlédla. Oskar Haken, prťavý soudní expert v oboru zdravotnictví, vysoký přibližně stejně jako ona, s hlavou lysou jako koleno a dioptrickými brýlemi posazenými na hrbolatém nose, lehce poodstoupil stranou, aby jí nezacláněl ve výhledu, a za doprovodu obšírné gestikulace začal o něčem horlivě debatovat s fotografujícím technikem.

Laura se nikým z přítomných nenechala rušit. Zkoumavě hleděla do té bezbarvé a bezvýrazné tváře a dospěla k závěru, že mrtvá musela být bezpochyby velmi krásná. Stačilo si jen odmyslet krví zbrocenou díru v hlavě – viděla líbivé, ostře řezané rysy, souměrný malý nos, svůdné plné rty a dokonalou jemnou pleť, zdobenou tmavě hnědým znamínkem krásy nad levým obočím, jež měla perfektně obtažené a zvýrazněné rukou profesionála.

Neuniklo jí také, že žena je odlíčená, avšak jen částečně – jedno víčko měla dokonale čisté, zbavené veškerých líčidel, zatímco druhé dosud neslo známky světlounce hnědých očních stínů. Všimla si i zbytků řasenky ulpívajících na prodloužených řasách a nepatrných černých žmolků v koutku oka.

Skoro to vypadalo, jako by se žena pustila do večerní odličovací procedury, načež někde uprostřed svého počínání

22

K R I ST Ý NA T R PKOVÁ

zničehonic přestala a rozhodla se, že vyvraždění její rodiny už nepočká ani o minutu déle.

Laura nechápavě zavrtěla hlavou a očima se přesunula o kousek níž, k ostatním částem těla. Mlčky upírala zrak na útlou postavu, jejíž majitelka dozajista neměla víc než sto šedesát centimetrů, a nemohla se ubránit pocitu, že černý župan, který na sobě měla oblečený, je na osobu jejích proporcí až příliš velký. Byla v něm podivně schoulená, dalo by se říci – zapadlá. Úplně se v něm ztrácela. Koukala jí z něj hlava a nohy, zatímco horní končetiny zůstávaly schované pod dlouhými rukávy a nebyly téměř vidět.

V tu chvíli ji zaujaly ženiny dlouhé nehty. Byly pokryté tlustou vrstvou fialového gelu, poseté droboučkými lesklými krystalky, jejichž decentní třpyt si okamžitě získal Lauřinu pozornost. Vyčuhovaly zpoza černého županu a bylo vidět, že si oběť dávala na jejich údržbě záležet – o to víc ji překvapilo, když si všimla, že jeden z nich, na ukazováku pravé ruky, je téměř do poloviny zlomený.

Podezřívavě nakrčila tenké obočí, až se jí uprostřed čela utvořil shluk hlubokých vrásek, a obrátila zrak k Hakenovi, stojícímu opodál. „Oběť má ulomený kus nehtu,“ zkonstatovala na adresu soudního lékaře. „Nenašel se náhodou někde poblíž těla?“ Plešatý mužík se k ní hbitě otočil, aby na dotaz odpověděl. „Myslím, že tu zlomenou část našli technici na podlaze v pracovně, pár metrů od manžela. Proč?“ Laura nejistě zatřásla hlavou ze strany na stranu. „Ale nic. Jen mě to zaujalo…,“ rozpačitě se rozhlédla po obýváku. „Můžeš nám už říct něco bližšího k obětem nebo k tomu, co se tu odehrálo?“ „Můžu vám sdělit jen hodně strohý nástřel, který přineslo předběžné ohledání místa činu,“ opáčil a přívětivě – avšak nekompromisně – na kriminalistku pohlédl. „Dokud tady

VET Ř E L E C

23

neskončíme a nebude provedena soudní pitva všech členů rodiny, žádný směrodatný závěr ze mě nevypáčíš.“ „Rozumím,“ ujistila ho a nedočkavě si dala ruce v bok. „Řekni mi všechno, co zatím máš.“ Haken si významně odkašlal a obrátil se k mrtvé ženě. „Všichni jsou mrtví nanejvýš pár hodin. Zdá se, že první obětí je ta holčička. Když jsem dorazil na místo, ležela přikrytá v posteli, skoro to vypadalo, že jenom spí. Nikde po těle nemá žádná zjevná poranění. V očích však bylo patrné petechiální krvácení, které naznačuje, že pravděpodobnou příčinou smrti byla anoxie. Nedostatečný přísun kyslíku, udušení. Technici na zemi vedle postele zajistili jeden menší polštář. Ležel v místech, kde je k posteli připevněná zábrana, takže sám od sebe na podlahu určitě nespadl. Těch polštářů tam bylo víc, v různých barvách, všechny načechrané a úhledně srovnané kolem dokola celého lůžka… Odvezou ho do laborky na rozbor, ale je pravděpodobné, že byla udušená právě jím.“ Laura nasávala nové poznatky a přitom si sama pro sebe téměř neznatelně pokyvovala hlavou. „Veronika říkala, že otec podle všeho přišel na řadu jako druhý, je to tak?“ Haken souhlasně přikývl a rukou v gumové rukavici se nedbale, čistě ze zvyku, poškrábal na vyholené hlavě. „Už to tak vypadá. Ta malá musela být usmrcena jako první – nejspíš spala, tudíž byla nejsnadnější cíl. Navíc během útoku na otce hrozilo, že by ji mohla probudit rána z pistole. Muž v pracovně byl totiž zastřelen. Jeden čistý zásah do hrudi.“ „Jenom jeden?“ neskrývala svůj údiv. „Jo. Měla štěstí,“ utrousil Haken s dobře patrným nádechem ironie v hlase. „Podařilo se jí trefit se na první dobrou – zasáhla srdce. Manžel byl na místě mrtvý. Nejspíš ho překvapila, když si na počítači připravoval materiály do práce – notebook byl zapnutý, jeho tělo jsme našli ležet u stolu, hned vedle židle. Žádná další zranění ani žádné stopy po boji. Jen ten

24

K R I S T Ý NA T R PKOVÁ

ulomený nehet, který si nejspíš nějakým omylem odštípla při manipulaci s pistolí. Každopádně jakmile se ujistila, že chlap je po smrti, přesunula se sem, do obýváku. Usadila se na sedačce, udělala si pohodlí, načež zastřelila i sebe. Zpětný ráz jí vymrštil zbraň z ruky, takže následně skončila na pohovce vedle ní.“ „Fajn. Takhle mi to zatím stačí.“ S dalším dotazem se Laura obrátila na Šedaje se Seidlovou: „Našel se někde dopis na rozloučenou?“ Oba kriminalisté zavrtěli hlavou. „Takže sebevraždou si zatím stoprocentně jistí nejsme?“ odtušila. „Jistí si momentálně nemůžeme být ničím,“ odvětil nadřízený, obě ruce stále zastrčené v kapsách. „Nicméně co se mě týče, na první pohled se mi to jeví jako dvě vraždy a jedna sebevražda. Ale jak všichni víme, první pohled mnohdy klame. Moudřejší rozhodně budeme po podrobnějším ohledání a pečlivém prozkoumání všech zajištěných stop. Nalezenou zbraň technici pošlou na balistiku a manželčiny ruce a oblečení otestují na přítomnost střelného prachu. Každopádně zatím vše nasvědčuje tomu, že vraždila ona. Jsme tu už skoro dvě hodiny, a dosud jsme nenašli stopy po zápase ani známky násilného vniknutí. Nic, co by svědčilo o přítomnosti nějaké další osoby.“ „Jasně,“ opáčila, nedůvěřivý pohled stále upřený na tu ženu. „Co je ta pistole zač?“ „Vypadá to na Glock 19, třetí generace, ráže 9 milimetrů Luger. Budeme muset zjistit výrobní číslo a ověřit, kde k ní přišla. Podle centrálního registru totiž ani jeden z manželů nebyl držitelem střelné zbraně. Zbrojní průkaz neměla ani ona, ani on.“ „Technici zatím prohledávají místnosti v domě,“ dodala pohotově Seidlová. „Soustředí se především na manželčiny

VET Ř E L E C

25

osobní věci, jestli mezi nimi neobjeví nějaké vodítko, které by nám pomohlo upřesnit, jak se k té zbrani dostala.“ „Hm,“ zamručela Laura a zamyšleně upřela zrak zpátky k ženiným rukám. Znovu si zkoumavě prohlížela drobné detaily kolem bezvládného těla a nemohla se ubránit pocitu, že tady něco nehraje.

Kde matka malého dítěte, zjevně zhýčkaná panička žijící v přepychovém domě, přehnaně pečující o svůj zevnějšek, přišla k tomuto typu střelné zbraně, který běžně využívaly spíše zahraniční policejní složky? napadlo ji okamžitě. Měla se střelnými zbraněmi nějaké zkušenosti, i přestože zbrojním průkazem nedisponovala? Uměla je ovládat? Nepřipadala jí jako ten typ…

A i kdyby byla jednou z těch žen, které se o střelné zbraně zajímají – nebylo by i tak jednodušší použít při útoku na manžela nůž, mnohem snáze dostupný? A pak si v tichosti, někde stranou, umíchat koktejl z nějakých volně prodejných prášků a celý jej do sebe překlopit – ostatně tak, jak to sebevražedkyně ženského pohlaví povětšinou dělají? Opatřit si v dnešní době nelegálně drženou pistoli už sice nebylo bůhvíjak složité, nicméně pořád to pro mladou a půvabnou ženu, jež svým vzhledem připomínala rozmazlenou modelku, křehkou spanilou květinku, bylo mnohem komplikovanější než použití nástrojů, které se zcela běžně a absolutně bez výjimky (a nutno podotknout, že mnohdy v hojných počtech a v nejrůznějších variacích) vyskytují naprosto v každé domácnosti.

I když jí to vrtalo hlavou, nakonec své rozporuplné úvahy odložila a rozhodla se nad nimi alespoň v několika následujících minutách dál zbytečně nespekulovat. Nyní se musí soustředit výhradně na místo činu.

Obrátila se zpět na Šedaje a Seidlovou, přičemž palec ru­ ky namířila za svá záda, směrem ke dveřím vedoucím ven

26

K R I S T Ý NA T R PKOVÁ

z obýváku. „Zajdu se ještě podívat vedle na otce a nahoru do dětského pokoje.“ Spěšně se otočila a vypravila se pryč. Úplně v rohu na opačném konci místnosti, u zdi pod obří plochou televizí připevněnou na stěně, přitom minula další dřevěnou sošku patřící do rodinné sbírky kýčovitých předmětů. Tenhle kousek představoval kočku v životní velikosti. Stála přímo u dveří do obýváku, zlověstně se ježila, syčící obličejík stažený do podrážděné grimasy. Nemilosrdně vrhala na procházející kriminalistku nenávistný pohled, jako by jí chtěla dát najevo, že zde není vítána.

Laura kolem ní v rychlosti prosvištěla ven, přičemž nevraživý výraz opětovala.

Její další kroky vedly do pracovny, situované jen o pár metrů vedle. Propletla se kolem techniků, kteří od jejího příjezdu už stačili prostornou chodbu hustě osídlit, a vmžiku se ocitla na místě činu číslo dvě.

Otcova pracovna. Stejně prostorná a stejně honosná jako ostatní místnosti v tomhle vyšperkovaném království. Hromady skříní a polic, všechny hustě zaplněné nejrůznějšími papíry, deskami a šanony. Velký pracovní stůl, bytelný, pravděpodobně vyhotovený na zakázku od truhláře. Komínky z papírů vyřádkované jeden vedle druhého, označené malými barevnými lístečky s poznámkami, jež byly psány mužským neúhledným škrabopisem. Nablýskaný laptop s obrázkem malého nakousnutého jablíčka. A hned vedle něj – druhý pracovní počítač. Kalendář umístěný na samém kraji pracovní desky, zahlcený množstvím nepřehledně zapsaných schůzek a jiných všemožných aktivit. Robustní tiskárna ustájená na menším stolku pod oknem. Kancelářská židle na kolečkách, nezvykle natočená opěradlem kolmo k pracovní ploše, odsunutá stranou od stolu. A hned pod ní…

Další tělo. Pohledný muž spočívající v kaluži krve.

VET Ř E L E C

27

Hladce oholená mladá tvář. Krátce střižené černé vlasy.

Dlouhán, dobře stavěný. Svalnatý. Sportovní postava. Lauře jeho výrazné proporce nemohly uniknout – ten chlap byl oproti svojí manželce obrovský. Měřil přinejmenším dobré dva metry. Župan, co měla jeho žena na sobě, musel dozajista patřit jemu, blesklo jí hlavou.

Ale proč by si na sebe to titěrné stvoření z vedlejší místnosti dobrovolně bralo tak velký kus látky? Nemluvě o tom, že se nejednalo o žádný satén, nýbrž o pevný, kvalitní, huňatý, t­ ěžký materiál, který se ani zdaleka neřadil k těm vzdušnějším…

Očima automaticky zabloudila na podlahu. Opodál, ve vzdálenosti přibližně dva až tři metry od těla, přesně jak zmínil Haken, ležel ulomený kus fialového gelového nehtu označený cedulkou s číslem. Jinak nic zvláštního, nic podezřelého. Žádné stopy po boji, ani náznak, že by se ta hora svalů, gigantická hromada tělesné hmoty pokoušela svoji o tři hlavy menší choť zastavit. Vypadalo to, že ho ani nenapadlo se zkusit bránit…

Ještě chvíli setrvala na tomhle podivném místě, a když dospěla k závěru, že tady nic dalšího nevymyslí, přesunula se do patra, tam, kde se podle slov jejích kolegů nacházel dětský pokoj.

Vystoupala po schodech nahoru a ocitla se v další ohromné chodbě, jež byla ze všech stran obehnaná dveřmi vedoucími do dosud neprobádaných komnat. Vsadila by se, že by na prstech obou rukou nebyla schopna spočítat, kolika místnostmi se tenhle palác vlastně mohl chlubit.

Laura si tady připadala jak Alenka v říši divů. Konsternovaně se rozhlédla kolem sebe a uvažovala, na co tříčlenná rodina mohla potřebovat tolik místa. K čemu jim bylo tolik věcí?

Ani velké množství pokojů jí však nezabránilo v tom, aby se tu během pár vteřin zorientovala. Ložnice, kvůli které

28

K R I S T Ý NA T R PKOVÁ

sem mířila a která určitě patřila té malé, byla otevřená dokořán – pastelově růžové a fialové stěny, regál plný panenek a plyšových hraček; medvídků, koček, jednorožců.

O správnosti jejích domněnek ji vzápětí ujistili dva muži v bílých ochranných oblecích, kteří se vyhrnuli ven a pokoušeli se sejmout otisky prstů ze zárubní a bílých prosklených dveří, na nichž byla nalepená lesklá písmenka.

THEODORKA. Když vešla, bylo to, jako by se rázem ocitla v jiném světě.

V kouzelné zemi pohádek, hraček a spousty dalších čarokrásných věcí, líbezných obrázků, květinkového koberce s dlouhým vlasem a hvězdiček visících ze stropu.

Designový dřevěný stoleček obklíčený dvěma malými žid­ ličkami. Vedle na zdi zavěšený kapsář s pastelkami, modelínou, voskovkami, štětci, vodovými barvami a dalšími výtvarnými potřebami.

Domeček pro panenky. Rohová skříňka se zvířecí klíckou, roztomilé miniaturní křesílko s puntíky, jako pro trpaslíky.

Dekorativní úložný box na hračky ve tvaru truhly.

Dvoukřídlové dveře v rustikálním stylu, vedoucí do menší komory, jež měla v budoucnu dozajista sloužit jako šatna pro malou parádnici. Dvoumetrové zrcadlo se zdobeným rámem pověšené na stěně hned vedle.

Růžová postel se zábranou plná měkoučkých polštářků, zdobená nebesy. Sen každé malé holčičky.

Roztomilý dětský obličejíček vykukující ze změti peřin, orámovaný řídkými, na první pohled hebkými blonďatými vlásky.

Haken měl pravdu. Ta dívenka skutečně vypadala, jako kdyby jen spala, odpočívala po dlouhém dni, zmožená sáhodlouhým pobíháním po zahradě, skákáním panáka a pestrými tanečními kreacemi, které prováděla před televizí na nejznámější dětské hity.