0043329

K APITOLA PRVNÍ „

A

LE NE, UŽ ZASE ŽÁBY!“ vykřikla dvanáctiletá Vilka Hvízdal-

ková, když jí na hlavě přistála – plesk – velká zelenofialová žába.

Ve Zlovírově bylo časné ráno. Vycházelo slunce, ptáci zpívali a z nebe začaly pršet žáby. Malá modrá žabka přistála Vilce u nohou. Pak další. A další. Plesk, plesk, plesk, dopadaly na prašnou cestu.

Vilka šťouchla do žáby, která jí spokojeně dřepěla na hlavě jako slizký zelenofialový klobouček s bradavicemi. „Padej pryč,“ pobídla ji. „Nemůžu se s tebou zdržovat.“ „Kvák,“ odpověděla žába. „Já za to nemůžu. No tak, musím do přádelny.“ „Kvák!“ „Prosím tě! Přijdu pozdě do práce a budu mít problémy.“ „Kvák.“ „Dobře! Jestli tě baví dělat mi klobouček, přišiju ti stuhy.

A knoflíky. A krajky. A –“ Žába seskočila Vilce z hlavy a zmizela v rákosí. „Děkuju!“ zavolala Vilka, zatímco kolem ní padala jedna žába za druhou. Zamračila se. „Měla jsem si vzít deštník.“ Ano, ve Zlovírově si žabího deště užívali víc než dost, ale ne proto, že by obojživelné srážky byly přirozeným jevem. Bylo 5

Prirucka pro carodejky_OK.indd 5

21.03.23 11:09

tu také prase pana Kousala, které chodilo po dvou, na Plačtivé louce chrlily včely oheň a růžové keře paní Zakopalové se ­k aždé úterý měnily v masožravky. To všechno měla na svědomí válka. Čarodějnická válka.

Ostrov Chmur byl rozdělen na tři provincie: na východě v Pánokraji žili stříbrodrápské čarodějky a čarodějové, na západě v Močálově žili železojazyčí čarodějky a čarodějové a mezi nimi se těsnala Divoká země, kde bydleli Obyčejní lidé, jako byla Vilka.

Tyto čarodějnické klany spolu válčily od nepaměti. Alespoň jednou týdně se Železojazyci shromažďovali na útesech na západní hranici, aby uvalili kletby na Stříbrodrápy, kteří jim to hned opláceli stejně podlými kouzly. Většina zaklínadel proletěla vysoko nad Divokou zemí a Obyčejní lidé zaznamenali jen otravné bzučení kdesi nad hlavou. Někdy se však kouzla zatoulala a přistála v divokozemském městě Zlovírov, kde vyvolala velký poprask. Z provazů se náhle stávali hadi, slimáci rostli do velikosti domů, vlasy na hlavě se měnily ve špagety, zrcadla se při pohledu na člověka mohla potrhat smíchy a samozřejmě pršely žáby. Nikde nebylo bezpečno – zbloudilá kouzla proklouzávala okny, protahovala se komíny a vkrádala se klapkami ve dveřích pro mazlíčky.

Obyvatelé Divoké země kouzla rádi neměli. „Aspoň to zas nejsou krávy,“ pronesla Vilka cestou do práce a dávala si pozor, aby na nějakou žábu nešlápla.

6

Prirucka pro carodejky_OK.indd 6

21.03.23 11:09

Stejně tak se snažila vyhnout pohledu na děti, které si před školou hrály na čarodějnice – dupaly a vřískaly a byly strašně rozdivočené. Kdyby se na ně podívala, nutně by si začala přát – přála by si přidat se k nim, být… Vilka pokrčila rameny a šla dál.

Nemám čas na hloupé hry, vynadala si. Musím do přádelny.

Obyčejné děti už ve věku deseti let běžně odcházely ze školy a začínaly pracovat, ale Vilka práci potřebovala víc než většina ostatních: aby měla co jíst a taky aby ji neposlali do Domova pro osamělé děti, které ztratily nebo dočasně postrádaly opatrovníky. Takže neměla čas na hry, kamarády, školu ani zábavu. Navíc když se člověk hodně rozdivočil, děly se zlé věci.

Zamávala na pozdrav paní Zakopalové, která koštětem odháněla žáby zpod svých prvotřídních růžových keřů. (Bylo pondělí, takže stařenku nemohly pokousat.) „Dobré ráno, Vilko,“ pozdravila ji paní Zakopalová. „Dávej si pozor na ty modré žáby. Když se jich dotkneš, nepříjemně tě kopnou jako elektřina.“ „Děkuju,“ odpověděla Vilka a ohlédla se přes rameno. „Slyšels to, Škrábku? S těmi modrými si nehraj!“ Škrábek, jednooký černobílý kocour, si jí nevšímal. Klusal za Vilkou s jistým odstupem, jako by tím chtěl říct: Já tě nesleduju.

Akorát mám namířeno stejným směrem, což je naprostá náhoda.

Dnes to byl aspoň jenom Škrábek. Železojazyci s oblibou čarovali různá podivuhodná stvoření jako pršící žáby nebo včely chrlící oheň. A není to tak dávno, co 7

Prirucka pro carodejky_OK.indd 7

21.03.23 11:09

jedna Železojazyčka vykouzlila armádu koček – byla jich rovná stovka! – a poručila jim, aby se vrhly na Stříbrodrápy a poškrábaly jim kotníky, pokousaly prsty a vydrápaly oči. Kočky však měly jiný názor – jak už to mají kočky ve zvyku – a místo toho šly škemrat Vilce přede dveře. „Nemůžu si vás všechny nechat!“ zalapala tehdy Vilka po dechu.

Kočky ale zůstaly. A teď Vilku následovaly, kamkoli se vrtla.

Tamhle jde Vilka Hvízdalková, šeptali si lidé, se svou armádou koček.

Přesně tohle by se tátovi ani za mák nelíbilo. „Co si pomyslí sousedi?“ vyděsil by se. „To se přece nesluší.“ Vilka přidala do kroku. Obvykle se jí dařilo na rodiče nemys­ let. Vzpomínky byly něco strašného, mohly jí svými ostrými hranami pořezat ruce, kdyby je zkoumala příliš zblízka. Bylo lepší je držet pod zámkem.

Dnes ráno jí však ozvěna tátova nesouhlasu neodbytně zněla v hlavě. Zranila ji a dojala. Třeba to bylo tím, že zrovna měla narozeniny a neměla je s kým oslavit. Anebo snad tím, že dnes to byl rok od zbloudilé kletby Hurá-do-mraků!, která jí ukradla rodiče. I když znělo dost neškodně, prokletí Hurá-do-mraků! bylo opravdu nemilé: nejdřív člověka zkapalnilo, pak ho vypařilo, a nakonec ho proměnilo v mrak. A na den přesně před rokem Vilka bezmocně přihlížela, jak jí vítr odnáší rodiče proměněné v mlhavě bílé mraky, které, jak se obávala, už nikdy znovu nespatří.

8

Prirucka pro carodejky_OK.indd 8

21.03.23 11:09

A všechno to byla její vina. Šrám na srdci jí bolestivě pulzoval, ale už tak měla zpoždění a neměla čas se v tom utápět. Posbírala tedy uniklé vzpomínky – opatrně, aby se nepořezala – a strčila je zpátky tam, kam patří.

Hluboko do zapomnění. „Pozor!“ vykřikla paní Zakopalová.

Vilka zvedla hlavu a uviděla, jak se k ní jako čmelák řítí nadýchaný oranžový oblak – stříbrodrápská kletba. Skotačil a tančil, kličkoval a poskakoval. Vilka vyděšeně vyjekla, přikryla si rukama hlavu a skrčila se v očekávání, že ji kouzlo promění ve slimáka, rozplácne ji jako lívanec, nebo ji přiměje štěkat jako psa.

Nic z toho se však nestalo.

Vilka spustila ruce a sledovala, jak kletba nečekaně odbočuje doleva a naráží do zdi stodoly pana Kousala – a přímo do kurníku. „Jejda!“ zvolala Vilka. „Tohle nedopadne dobře.“ V kurníku začal nadýchaný oranžový oblak dělat piruety.

Točil se čím dál rychleji a rychleji, až se – šup! – rozpadl na tisíc malinkatých duhových jiskřiček, které pršely na všechny slepice. „Kvo, kvo, kvo,“ kdákaly slepice a vyběhly na cestičku. Pak pomalu jedna po druhé začaly tančit. „Ach ne, to je neštěstí.“ Vilka se s kletbou Tanči-dokud-nepadneš! setkala už dříve. Člověk tančil tak dlouho, dokud si neušoupal nohy až ke krku, a nakonec z něj zbyla jen hlava. Vilka s hrůzou sledovala, jak slepice mávají křídly a křepčí na tenoučkých nožičkách, neschopné 9

Prirucka pro carodejky_OK.indd 9

21.03.23 11:09

se zastavit. Většina zbloudilých kouzel byla otravná, ale neškodná. Tohle však bylo stejně zlé jako kletba Hurá-do-mraků! Když to viděla, vrátil se jí ten strašný pocit bezmocnosti a podivné mravenčení v kostech.

Z domovních dveří se vyřítil pan Kousal v pyžamu. „Co je to tentokrát?“ Vyděsil se, když ze stodoly vystřelilo prase (samozřejmě po dvou), přidalo se ke slepicím a začalo uprostřed uličky poskakovat. „Moje prase ne! Ne moje slepice!“ zaúpěl pan Kousal.

Vilka pátrala pohledem po hranici Pánokraje, dokud nezahlédla Stříbrodrápku, která balancovala na okraji útesu s rukama ještě zdviženýma po seslání kletby.

Stříbrodrápové si nikdy nestříhali vlasy ani nehty na rukou a na nohou. Proto při chůzi svými vlasy zametali zem a měli dlouhé, zkroucené a zažloutlé nehty. Byly to malé, hezké vlasaté bytosti s klidným, ale nepřítomným pohledem, jako by mysleli na dobrý sendvič, který snědli kdysi před dvaceti lety na rodinném pikniku. Čarodějka zamžourala na prokleté slepice a neznatelně se pousmála. Neseslala protikletbu. Zjevně jí to bylo úplně jedno.

Vilce ztuhla krev v žilách. Jak to, že je jí to fuk?

Bez ohledu na to, jak moc byla zděšená, nemohla Vilka nic jiného než jen zcela bezmocně přihlížet. Šrám na jejím srdci pulzoval, až Vilka ucítila cosi zvláštního: syčelo to v ní, svíralo ji to a spalovalo zevnitř. Povědomý, dávno pohřbený pocit. Připadala si jako láhev limonády, kterou někdo 10

Prirucka pro carodejky_OK.indd 10

21.03.23 11:09

protřepal, a teď jen jen vybuchnout. Tenounký hlásek jí našeptával: Nejsi bezmocná. Můžeš to zastavit.

Než si cokoli stačila pořádně rozmyslet, vyletěla z ní jako divocí koně slova: „Hej, ty tam!“ Čarodějka se na Vilku nepřítomně usmála.

Stříbrodrápi toho moc nenamluvili, alespoň ne tak, jak to dělali Obyčejní lidé. Vyjadřovali se prostřednictvím tance. Když člověk pomine skutečnost, že ho pravděpodobně promění v banán se šlehačkou, pokud se na ně jen špatně podívá, byli docela půvabní. Pohybovali se plynule a ladně, třepetali prsty, třásli nohama, pohupovali se v bocích a točili se dokola. Takto spolu mluvili a také čarovali. Čarodějka naklonila hlavu, jako by říkala: Pokračuj. Poslouchám. „Okamžitě ty slepice sprav!“ požadovala Vilka, která překypovala svíravým, syčivým, spalujícím, smělým pocitem. Takhle se necítila už hodně dlouho. Překvapilo ji, jak jednoduše do toho znovu vklouzla, jako do šatů, které nenosila léta a které jí stále padnou jako ulité. „A to prase taky. Nemůžeš si tu všechny a všechno jen tak proklínat. Ať už to byla nehoda, nebo ne, tohle se nedělá.“ Stříbrodrápka se na Vilku dlouze zadívala, dost dlouho na to, aby jí sebrala všechnu kuráž. „Jejda,“ vydechla dívka, když čarodějka začala tančit. „Určitě mě promění v banán se šlehačkou.“ Vilka rychle couvla, div nezakopla o velkou hnědou ropuchu. Z odvahy nevzejde nic dobrého…

11

Prirucka pro carodejky_OK.indd 11

21.03.23 11:09

Čarodějka zkřížila ruce, zhoupla se v bocích a pak zakmitala prsty. Z rukou jí vyletěl nadýchaný fialový obláček a zamířil směrem ke slepicím. Vilka se přikrčila, protože mrak plival husté, třpytivé, žluté jiskry. Když oblak zmizel, ani jedna ze slepic nekřepčila. Místo toho tiše kdákaly, klovaly do hlíny a hledaly červy. Prase Prokop sice stálo pořád na dvou nohách, ale už také netančilo.

Stříbrodrápka kývla, pak se odvrátila a znovu se soustředila na boj s Železojazyky.

Vilce se třásly ruce. Opravdu se utkala s čarodějkou? A přežila to?

Vydala se po pěšině. Když si pospíší, třeba zanechá všechny stopy po tom strašně odvážném pocitu daleko za sebou – možná jí padne jako ulitý, ale věděla až příliš dobře, že se rovná pohromě, která na sebe nenechá dlouho čekat. Pan Kousal na ni volal své díky, ale Vilka se ani jednou neotočila.

Do přádelny, kde měla za úkol z vlny vyrábět přízi, dorazila zadýchaná a celá se třásla. „Ty zůstaň venku,“ poručila Škrábkovi – tkalcovský mistr nesnášel kočky – a rozrazila těžké dřevěné dveře. „To je ale příšerné ráno. Aspoň se to může jen zlep–“ V přádelně panoval zmatek.

Zbloudilá kletba oživila dlouhá vlákna příze. Ta se odvíjela z cívek, plazila se jako tencí vlnění hadi a pronásledovala nebohé dělnice, které se jim snažily uniknout a narážely při tom do tkalcovských stavů, stolů a jedna do druhé. Ty, co byly moc pomalé, vlákna vmžiku omotala od hlavy až k patě.

12

Prirucka pro carodejky_OK.indd 12

21.03.23 11:09

Tkalcovský mistr se svíjel na podlaze obalený vlnou jako velká chlupatá modrá housenka. „Vymotejte mě z toho někdo!“ křičel.

Vilka se pohnula, aby mu pomohla, ale zpod tkalcovského stavu vystřelilo tlusté zelené vlákno a obtočilo se jí kolem ­kotníků. „Tohle nedopadne dobře,“ pronesla Vilka toho rána už podruhé.

13

Prirucka pro carodejky_OK.indd 13

21.03.23 11:09

K APITOLA DRUHÁ

V

ILKA BALANCOVALA NA MÍSTĚ a mávala rukama jako tančící

slepice. Když jí prokleté vlákno stáhlo kotníky k sobě a obtočilo se jí kolem lýtek, ztratila rovnováhu a svalila se na podlahu. „Do prkýnka!“ vykřikla.

Vrchní přadlena slečna Knotková s pištěním spadla na řezací stůl. Začarovaný krejčovský metr se na ni vrhl jako kobra. „Jedeš, ty hnusná bestie!“ Kysele se tvářící přadlena byla vysoká, štíhlá kostnatá škatule a nozdry jí teď plály jako rozzuřenému hřebci. „Jedeš pryč!“ Kopla do metru, dala se na útěk a v tom spěchu šlápla Vilce na ruku.

Vilka sykla bolestí a svalila se na břicho. Prokleté vlákno ji už omotalo až do pasu a svíralo ji tak silně, že sotva popadala dech.

Překulila se na záda a něco tvrdého a ostrého ji píchlo mezi lopatky. Přetočila se na bok a zjistila, že přistála na lesklých stříbrných nůžkách. „Perfektní!“ Roztřesenou rukou popadla nůžky a rozstřihla omotané vlákno až ke kotníkům. Rozpadlo se na bezvládné kousky. „Ha! To máš za to!“ Vilka se vyškrábala na nohy. Kolem ní se plazila hadí vlákna a přádelnou se rozléhaly výkřiky. Její spolupracovnice vyděšeně 14

Prirucka pro carodejky_OK.indd 14

21.03.23 11:09