0043318

Denisa Prošková

31 vyprávění holek a kluků z dětských domovů

V některých příbězích jsou z pochopitelných důvodů změněna jména a místopis.

V textu byly, z důvodu co největší autenticity jednotlivých výpovědí, ponechány hovorové či nespisovné tvary. U příběhů v textu pod čarou naleznete stručnou informaci o autorovi z pera DDŠ.

Denisa Prošková

ZNÁTE JEJICH PŘÍBĚHY? Copyright © Denisa Prošková, 2022 Euromedia Group, a.s., 2022 Cover © Lada Poppy, 2022 All rights reserved.

DEJME DĚTEM ŠANCI o.p.s., je vlastníkem majetkových práv ke všem příběhům a fotografiím prezentovaným v knize. Použité příběhy a fotografie mladých lidí byly pořízeny a uveřejněny s jejich souhlasem či se souhlasem dětských domovů, respektive jejich zákonných zástupců.

ISBN 978-80-249-4764-8

Určitě chcete ze všeho nejdříve vědět, kdo za touto knihou stojí…

Slovo průvodkyně následujícími stránkami Začnu tím, že nejsem odbornice. Dnes se považuji, dejme tomu, za poučeného laika. Přemýšlení o dětech z dětského domova k mým koníčkům opravdu nikdy nepatřilo. Věděla jsem jen, že jsou mezi námi, a bylo mi jich líto. Nemít rodinu, svoji smečku, která vás ochraňuje, zbožňuje a bere s vašimi klady i zápory, považuji za velké neštěstí.

My, kteří pamatujeme socialismus, navíc máme dětské domovy zafixované jako velkokapacitní baráky plné opuštěných, deprivovaných bytůstek. Místo, kde na jejich individuální a hlavně citové potřeby nemá nikdo čas ani náladu.

Také mi v hlavě uvízla jedna scéna z filmu Kolja od Jana Svěráka. Figuruje v ní příšerná sociální pracovnice Zubatá. Dáma s empatií ústředního topení, velmi sugestivně zahraná herečkou Reginou Rázlovou. Soudružka Zubatá přichází ve filmu pro chlapečka Kolju, aby ho odvlekla do „děcáku“. Nezajímá ji, že by se o kluka chtěl a uměl postarat náhradní tatínek. Toť vše, co jsem o „problematice“ věděla. Nepopsaný list.

Shodou okolností jsem se osmnáct let věnovala mimo jiné novinařině a asi před osmi lety dělala rozhovor s Michaelou Chovancovou, zakladatelkou a ředitelkou obecně prospěšné společnosti DEJME DĚTEM ŠANCI. Nějak se pak stalo, že už jsme zůstaly v kontaktu.

Byla to právě Míša (dnes už si tykáme), která mi odkryla svět dětských domovů a jejich obyvatel i zaměstnanců ze zcela jiných úhlů a perspektiv, než lidé mimo obor znají. Díky ní jsem začala přemýšlet o tom, že tu vždycky, ať se nám to líbí, nebo ne, bude skupina dětí, pro které se adoptivní rodiče ani náruč pěstounů nenajde. Emoce a přání nejsou fakta, a to je prostě fakt. Nelžeme si do kapes.

Takže teď jde o to, aby děti, které z mnoha důvodů nemají možnost vyrůstat v rodinách (někdy si ani samy do náhradních rodin jít nepřejí), nepřežívaly ve „velkokapacitních děcácích“. Aby pro ně existovala místa co nejvíce se blížící rodinnému uspořádání. Aby nebyly v osmnácti vyplivnuty zpoza bran dětských domovů do studeného světa napospas osudu bez jakékoliv pomoci.

5

Dnes je u nás naprostá většina dětských domovů tzv. rodinného typu. To znamená, že nejde o žádné velké internáty, ale děti žijící v rodinných skupinkách maximálně po osmi. Každá skupinka má svůj byt, děti se učí samy hospodařit, vařit, prát, uklízet.

Po dovršení plnoletosti nikdo děti na ulici nevystrčí. Pokud studují, mohou v dětských domovech zůstat až do 26 let. Pokud ale chtějí v 18 letech odejít, nikdo jim nemůže bránit. Jsou „dospělí“ a už se na ně nevztahuje právní ochrana dětí. Popravdě ti, kteří odcházejí úderem plnoletosti, o žádnou ochranu ani pomoc většinou moc nestojí. A pomáhat se dá vždy jen tomu, kdo má o vaši pomoc zájem.

Považuji za důležité (aspoň tedy pro mne) zmínit ještě jeden fakt. Michaela Chovancová se věnuje dětem z dětských domovů, ale zároveň je ve svém soukromém životě pěstounka! Tuto problematiku tedy „nezkoumá“ jen teoreticky, ale i prakticky skrze své činy. Jak se říká: „Má odžito.“ Přístup organizace, kterou vede, tak není zatížen žádným nepřátelstvím, rivalitou nebo vymezováním se vůči jiným formám péče o děti.

Nabídku stát se slovní průvodkyní této knihy a ovlivňovat její textovou podobu jsem přijala s velkým respektem. Nebudu se tedy míchat do odborných věcí, ty přenechávám povolanějším.

Na rovinu přiznávám, že já sama bych se dítě do pěstounské péče přijmout neodvážila. Smekám tak přede všemi, kteří ji měli a mají a kteří dětem v dětských domovech i těm v pěstounské péči – obojí je provázané – věnují kus svých životů.

6

Denisa Prošková

Kdo je Michaela aneb „Jedna paní povídala, že děti z děcáku…,“ nestačí…

Ale pěkně popořádku. Michaele je padesát tři let. Je podruhé vdaná, má tři vlastní děti ve věku 29, 27 a 12 let. K tomu devítiletou holčičku v pěstounské péči. Velkou rodinu chtěla odjakživa. Její maminka dodnes vzpomíná, že už jako malá přišla s nápadem vzít si domů nějaké dítě z dětského domova. Míša se tehdy dost divila, že se její nápad nesetkal s úplně nadšenou odezvou. Vyrůstala v době, kdy se o „děcácích“ mluvilo jako o něčem mezi polepšovnou a sirotčincem. Děti, které v nich musely být, litovala. Čas běžel a z Míši se stala velká holka se zcela jinými starostmi. Studium, kariéra – patnáct let pracovala v zahraničních společnostech, manželství, mateřství. Po prvních dvou dětech si dala delší pauzu, ale při třetím těhotenství se najednou přistihla, že se v myšlenkách zase stáčí k dětem z dětských domovů. Nedokázala si své vlastní děti představit v kůži těch, které svoji rodinu neměly! Teď už ale pochopitelně věděla, že lítost není to pravé ořechové. Ta nikomu nepomůže.

Vytrénovaná profesní praxí obchodnice s realitami promýšlela praktickou stránku celé věci. Inspirovaly ji adopce na dálku. Moc se jí líbila možnost vybrat si konkrétní dítě, kterému by pomáhala. Ovšem s tím, že i v Česku je spousta takových, které potřebují podpořit úplně stejně jako holčičky a kluci z rozvojových zemí.

Třeba spořit Pepíčkovi nebo Marušce, aby měli s čím začít, až v dospělosti dětské domovy opustí? Čekala, že je tu dost projektů, ve kterých už někdo domyslel technickou a praktickou stránku věci. Myslela, že už jen pohodlně naskočí do rozjetého vlaku, začne Pepíčkovi či Marušce odkládat nějaký obnos do budoucnosti a občas si je třeba vezme domů na víkend (velmi naivní představa!). Nikdo ale takovou možnost nenabízel.

Ne že by se tehdy se třemi potomky nudila. Problematika dětí z dětských domovů jí ale nepřestávala vrtat hlavou. Zjistila, že o nich vlastně vůbec nic neví. Jaké jsou?

Jak se ocitly tam, kde se ocitly? Jak dětské domovy vypadají? Nic. Do té doby se nesetkala ani s dospělými, kteří dětskými domovy prošli. Nebo možná ano, ale s nikým si nebyla tak blízká, aby se jí se svojí osobní zkušeností svěřoval. Punc „dítěte z děcáku“ není šlechtický původ, ale dodnes stigma. Nikdo se jím nevychloubá.

7

Následovala pochopitelně celá řada velkých překvapení. Čím víc se dozvídala, tím víc zjišťovala, že tato problematika je pestřejší a zamotanější, než si kdy uměla představit.

Ač původně vůbec netušila, do jakých rozměrů a tvarů se její nápad zhmotní, dnes může s čistým svědomím říct, že si založením organizace na pomoc dětem z dětských domovů splnila svůj sen. Opustila „teplé“ místo v obchodních společnostech (a tehdy si kdekdo ťukal na čelo). Od té doby se už 10 let „protlouká“ spolu se svými kolegyněmi nástrahami neziskového sektoru. Což byl také trochu šok. V Česku totiž „nezisk“ nemá úplně nejlepší renomé. Jenomže Míša je paličatá a zkušenost z obchodní sféry jí hodně pomáhá.

Věnují se hlavně klukům a holkám, kteří jsou tak velcí, že se o ně nikdo moc nepřetahuje, takže s největší pravděpodobností zůstanou v domovech až do dospělosti.

Zájemci o adopce a pěstounskou péči preferují děti co nejmenší. A popravdě – velkým dětem se také většinou moc nechce začínat v cizím prostředí u cizích lidí, jen se o tom nikde nemluví. Představa, že dvanáctileté dívence nebo klukovi automaticky zvlhne zrak dojetím, když o ně někdo projeví zájem, je spíš zbožné přání.

A ještě něco. Michaela otevřeně a upřímně přiznává, že svoji práci může dělat jen díky svému manželovi. Jejich velkou rodinu naštěstí zvládá finančně zabezpečit a smířil se s tím, že Míši práce se s jejím platem stala spíše velmi časově i finančně náročným koníčkem. Bez jeho pochopení, humoru a nadhledu by nemohla svoji práci dělat na tak profesionální úrovni a vy byste v ruce nedrželi tuto knihu. Za to mu je moc vděčná.

8

Hluboká díra v duši…

Děti a mladí lidé, kterým pomáháme, vypadají na první pohled jako všechny ostatní děti, ale každý z nich má hlubokou díru v duši, kterou nelze už nikdy zcela zaplnit. Jedná se o děti, u kterých selhala „Já jsem cigán, jejich vlastní rodina, jejichž rodiče nejsou ochotni či schopni se o ně postarat… ale slušně Tyto děti často vyrůstaly po mnoho let v naprosto vychovaný cigán nevhodném prostředí nefunkčních rodin, kde mnoho z dětského z nich navíc muselo čelit domácímu násilí, nebo dodomova!“ konce sexuálnímu obtěžování. Většina z nich byla ze svých rodin soudně odebrána až ve věku 10 a více let a umístěna do dětských domovů či jiných ústavních zařízení. Odloučení od rodiny proběhlo často pro děti nepochopitelným způsobem, jejich situace jim nebyla dostatečně a srozumitelně vysvětlena.

Nemalá část větších dětí je v dětských domovech tzv. na vlastní žádost, což znamená, že si dítě samo vyhodnotilo, že jeho rodinná situace je neúnosná, a zažádalo si o umístění do dětského domova.

Je potřeba si uvědomit, že problém těchto dětí je, že se narodily do „špatné“ rodiny, a to si s sebou ponesou celým svým životem. Sebelepší řešení jejich situace je, jak i název NRP (náhradní rodinná péče) napovídá, pouze NÁHRADNÍ a při nejlepší vůli nedokáže zcela zacelit, či dokonce vymazat šrámy, které mají tyto děti hluboko v duši. Tím neříkám, že nemá cenu se o to snažit, naopak!

Ale je potřeba hledat nejlepší individuální řešení pro každé konkrétní dítě s přihlédnutím k jeho specifické situaci. A zejména nepředstírat a neprezentovat laické veřejnosti, že nahradit původní rodinu dítěti tou náhradní jde snadno jak lusknutím prstu… Čím víc zkušeností mám a získávám, tím více ve mně narůstá opatrnost vůči jakýmkoliv rychlým soudům a plošným řešením, která mohou jednomu dítěti pomoci, ale jiné zničit.

Michaela Chovancová 9

Slovo na úvod Milé čtenářky, milí čtenáři, jestlipak také souzníte s těmito moudrými slovy? „Minulost se nám nikdy neztratí. Vláčíme ji s sebou, kamkoliv jdeme. Máme ji v každé buňce našeho těla i naší duše. Je všude, kde jsme my. Je tam, kde se učíme milovat, i tam, kde jsme chybovali a kde své chyby můžeme svěřit ostatním. Naším darem je sebepoznání.

Přítomnost za chvíli pomine a to, jak se k ní postavíme, může v budoucnu znamenat velké změny.“ Výše i níže uvedené věty, které zazněly v anglickém seriálu Zavolejte porodní sestřičky (Call the Midwife), najednou doslova zazvonily do ticha, zrovna když jsme začali kompletovat knihu příběhů dětí z dětských domovů. Kdo jiný než děti, které se z mnoha důvodů ocitly v dětských domovech, s sebou vláčí ne příliš vlídnou minulost? Pomáhat jim znamená potlačit své ego. Nehrát si na spasitele ani nečekat vděčnost. Ale také se nenechat dopředu ovlivnit představou, že to bude dozajista průšvih, a pak říkat: „To se přece dalo čekat.“ Holky a kluci z dětských domovů nejsou mimozemšťané. Nejsou ďáblové ani andělé. Jen mají všechny do jednoho zraněné duše. Jejich rány jsou tak hluboké, že žádný psycholog na světě nemůže přijít se zaručenou „terapií“. Nesou si v sobě zkušenosti a zážitky, u kterých nikdo netuší, kdy a jak vybublají na povrch. A to, co vybublá, se nám vůbec nemusí líbit.

Děti, které se ocitly v dětských domovech, byly dospělými mnohokrát opuštěny a zrazeny. Potřebují šanci a potřebují – ať se to povede, nebo ne – získat zpět ztracenou důvěru. Většinu příběhů, které najdete v knize, psala jen část těchto dětí. Ty, které si naši organizaci našly samy. Děti aktivní, překračující svoje stíny a bojující s démony. Děti, které nečekají, že jim něco někdy samo od sebe spadne do klína.

Pochopitelně že by se jim to líbilo, ale komu taky ne, že? Děti, které na své cestě ke spokojenému dospělému životu vítězí i prohrávají.

V čem se odlišují od nás ostatních, kteří jsme vyrůstali v dobrém rodinném zázemí funkční rodiny? Hlavně v tom, že nemají v rodině nikoho, o koho by se mohly opřít, že velkou část svého života prožily ve zhoubném prostředí svých nefunkčních 10

biologických rodin, odkoukaly špatné vzorce chování, které je strašně těžké „přeprogramovat“. Navíc v naprosté většině mají hluboké citové vazby na svoje „rodiče“, ať už se na nich dopustili čehokoliv. Nečeká na ně ani žádná materiální podpora, která by jim alespoň trochu ulehčila start do samostatného života.

Proto bychom jim my – šťastnější – měli nabídnout rámě, o které by se třeba jen na chvíli opřely. „Minulost nemusí být past. Můžeme se vymanit z jejích sítí a setřást ze sebe tíhu bolesti. Začít pohlížet na věci jinak a otevřít svá srdce. Můžeme ke slovu pustit odpuštění a umožnit, aby bylo odpuštěno. Nechat vykvést přátelství a pustit dál lásku, aby nás chránila a naplňovala až do konce našich dní.“ Doufáme, že vás příběhy „našich dětí“ osloví, a kniha se vám bude líbit!

Vaše DEJME DĚTEM ŠANCI

Jste důležití a nenechte si namluvit, že ne!

V letech 2012 a 2016 vyhlásila DEJME DĚTEM ŠANCI literární soutěže pro děti a mladé lidi z dětských domovů. Mohli psát na různá témata, například Jak se stalo, že jsem v dětském domově… aneb Můj život předtím, než jsem přišel(a) do dětského domova, Jak se žije v našem dětském domově, Jak si představuji svůj budoucí život, Tři přání do života atd. Děti dopředu věděly, že jejich příběhy bude číst spousta cizích lidí.

Probůh soutěž! Copak jde poměřovat, které z nich mělo lehčí či těžší začátky?

Nejde náhodou o chvalozpěvy na zařízení, kde se teď nacházejí? Dětství přece není tenis nebo hokej, ve kterém se zápasí o medaile. O co tedy vlastně šlo? O medaile rozhodně ne. O to, jak děti z dětských domovů představit ostatním, ne jako zoufalce, ale… Jako koho vlastně?

Soutěž byla prostě záminkou, aby si malí a mladí autoři sedli a sepsali, co prožili a jak se jim daří teď. Aby si sami pro sebe udělali srovnání, kdy žádný pocit ani závěr nebyl špatně. Není tajemství, že „vypsat se“ je i terapie. Také my dospělí se často donutíme napsat nějaký text, jedině když nám funí za krk termíny. Soutěž dala dětem právě i ten punc „úkolu“, který je třeba začít a dokončit. Navíc s vyhlídkou na odměnu.

Lidem, kterým se něco složitého přihodí, se často děje jedna věc. Na cestě ke smíření se s daným faktem hledají záchranu v pocitu, že nestrádali zbytečně. Nespravedlnost nebo vlastní zakopnutí muselo přece mít „nějaký smysl“. Třeba v tom, že pak mohou jiné poučit, aby rozeznali nebezpečí dřív než oni. Nebo v tom, že když i někoho jiného potká podobný průšvih, není v tom sám.

11

Pocit (někdy tak trošku „spasitelský komplex“), kdy uměle vkládáme do ran svých osudů skrytý význam, je iracionální. Průšvihy a nespravedlnosti se dějí, protože se prostě dějí. Vyšší záměry a logiku v nich nehledejme. Ale pokud tento přístup někomu uleví a pomůže, proč ne.

V neposlední řadě existuje trochu nesmyslná představa, že za zaznamenání stojí jenom životy mimořádných a výjimečných osobností, myšleno celebrit. Lidí slavných, úspěšných, bohatých. Jenže – a zase v tom hraje roli životní zkušenost – každý osud je jedinečný! Zejména děti, které často trpí nízkým sebevědomím, potřebují pocítit, že nejsou neviditelné. Pozornost a uznání potřebujeme všichni. Nemusí být mezinárodní ani celorepublikové. Stačí jen v okruhu lidí, se kterými se potkáváme.

Od začátku bylo záměrem prostřednictvím autentických příběhů dětí přiblížit veřejnosti, kdo to vlastně jsou „děti z dětských domovů“ a jak se v těchto zařízeních ocitly. Příběhy nás do sebe vtáhly. Některé si lze představit i jako podklad k filmovému scénáři a všechny by vydaly na knihu. A tu teď držíte v ruce.

Michal Viewegh je členem Výboru podporovatelů organizace DEJME DĚTEM ŠANCI, se kterou dlouhodobě spolupracuje. Když jsme s Michalem poprvé mluvili o našem záměru uspořádat literární soutěž za účelem shromáždění autentických příběhů dětí a mladých lidí z dětských domovů, abychom jejich prostřednictvím mohli přiblížit veřejnosti, jaké děti v dětských domovech žijí a co mají za sebou, prohlásil: „Zatímco my spisovatelé si příběhy horko těžko vymýšlíme, těmto dětem je připravil život sám…“ To bylo ještě před jeho „zdravotní nehodou“, která naši spolupráci o několik málo let posunula. Michal byl odborným garantem literární soutěže, kterou DDŠ pořádala v roce 2016.

12

„Zatímco my spisovatelé si příběhy horko těžko vymýšlíme, těmto dětem je připravil život sám...“ Michal Viewegh

„Návod ke čtení“, smích i slzy mezi řádky…

Už nechci zdržovat, ale nedá mi ještě něco nepoznamenat. Postřehy dětí jsou plné důležitých vzkazů mezi řádky. Vezměte si třeba jednu symbolickou drobnost. Vlastní rodiče s nimi zacházeli mírně řeče„Naděje je obruč, no „nepěkně“. Malí pisatelé je však ve svých vzpomínkách většinou neoznačují chladnými termíny matka, která nedovolí, otec. Ne, často používají emočně zabarvené „mamka“, aby naše srdce „taťka“, nebo dokonce „maminka“, „tatínek“. puklo.“ Další věc. My dospělí, které život už trošku profackoval, bereme člověka, který příliš zdůrazňuje, jak Thomas Fuller, je za všech okolností happy, s rezervou. (Tedy pokud mu není sedmnáct, kdy má na tohle vnímání světa politik americké ještě nárok.) Zkušenost člověka vyškolí v tom, že poKonfederace city skutečné lásky, štěstí, naplnění a odpuštění bývají a federální soudce tiché. Když je prožíváme doopravdy, není potřeba je (1832–1901) halasně veřejně inzerovat. Hlasité proklamace spíše připomínají osobu, která se ztrácí v temném lese.

Neví, jak z něj ven, a aby se nebála, píská si nahlas.

V jednotlivých kapitolách narazíte na dětská vyznání, jejichž autoři říkají, že už je VŠE za nimi. Odpustili a se vším se vyrovnaIi. Říkají, že si nepřejí nic jiného, než aby si jich jejich „mamky a taťkové“ nevšímali. Jsou konečně ŠŤASTNÍ a NIKOHO nepotřebují. Nelžou ani nepřehánějí. Jen citlivý čtenář mezi řádky vnímá jejich obrovskou, dojemnou touhu, aby to tak bylo! Nejde o výtku, ale o obdiv a respekt. Děti z děcáků si jej zaslouží, protože neskutečně bojují. Už jen tím, že si uvědomují, že CHTĚJÍ odpustit a smířit se se vším, jsou statečné.

Ke čtení si prosím neberte kapesníky. Malé literáty byste soucitem urazili. Když se vám bude chtít smát, smějte se nahlas. Neodolatelné jsou postřehy menších dětí, které popisují z našeho pohledu horory, pro ně realitu s neplánovaným humorem.

Například následující upřímné vyprávění desetileté Adrianky.

13

Adriana, 10,5 roku, žákyně základní školy příspěvek do literární soutěže 2016

Mohli tam být s námi…

Ahojky, já jsem Adriana.

Jednoho dne byla moje maminka těhotná a narodil se jí chlapeček jménem Milan Nyguen. Milan byl po tátovi Vietnamec a dělal lumpárny. Byl zlobivý jako každé dítě a pomalinku rostl. Pak ale umřela máma mé maminky na rakovinu a maminka začala pít alkohol, i když už byla zase těhotná. Praskla jí voda a zase porodila kluka.

Pro změnu jménem Denis Bareš. S ní to ale bylo pořád stejné. Pila alkohol a brala léky, kterými se jednou i předávkovala.

A zase nějak otěhotněla, a pak jsem se narodila já, Adriana Lieua. Žili jsme jako rodina, pomalinku jsme rostli a rostli. Maminka zase byla těhotná a porodila chlapečka jménem Honzík. Příjmení nevím, protože byl Honzík nemocný. Když se Honzík narodil, byl „Jenom jsem hodně krvavý. Nechali si ho v nemocnici a od té doby otevřela okno jsme ho neviděli. Maminka chtěla ještě jedno dítě, a vlezla si pod a tak ho měla. Narodila se mi sestra Lucie Oláhová. postel. Maminka A pak to začalo. Moje maminka zase pila alkohol a fyzicky nám ubližovala. Přitom my jsme za nic si hned myslela, nemohli. Jednoho dne se na nás přišla podívat sože jsem z něj ciální pracovnice. Uviděla maminku opilou a hned vyskočila.“ řekla, že nás odveze do dětského domova v Ústí nad Labem. Tam se mi líbilo. Chodili jsme na výlety, na různé akce a tak.

15

Maminka nás chodívala navštěvovat. Potom ji ale napadlo, že by si nás chtěla vzít zase na stálo domů. Řekla o tom sociální pracovnici a ta to povolila. Přijela za námi až do Ústí nad Labem a zeptala se nás dětí, jestli chceme domů. My řekli, že jo. Tak jsme se zas přestěhovali. Ale maminka se vůbec nezměnila, byla pořád stejná.

I sociální pracovnice viděla, že je pořád stejná, a už jí to nebavilo. Tak nás zase vyzvedla a vzala do Klokánku v Berouně. Maminka za námi zase jezdila a opět si chtěla podat žádost o naše vrácení. Sociální pracovnice se nás zeptala, jestli chceme znovu k ní domů. Já a moje sestra jsme k ní šly nejdřív jen jako na návštěvu. Já jsem pak ze srandy řekla, že tam chci být.

Sranda to ale moc velká nebyla. Maminka pila alkohol a zase nám fyzicky ubližovala. Byla opilá, a když jsem chtěla ven, nechtěla mě pustit. Prostě mi to zakázala.

Já jenom otevřela okno a vlezla si pod postel. Maminka si hned myslela, že jsem z toho okna vyskočila a utekla. Volala jsem na ni, že jsem pod postelí. Nejdříve mě neslyšela, ale když jsem vylezla, tak vzala železnou naběračku na hranolky a uhodila mě s ní. A strejda mě taky uhodil, rukou, ale velkou silou.

Potom přišla sociální pracovnice a mamince bylo strašně špatně. Sociální pracovnice zavolala záchrannou službu a naše maminka skončila v nemocnici. Mě a moji sestru odvezla do dětského domova v Jablonci nad Nisou. Kluci domů nikdy jít nechtěli, proto zůstávali pořád v Berouně. Maminka řekla, že půjdou do dětského domova do České Lípy, že se tam budou mít dobře, budou chodit na výlety, do kina, do divadla a na jiné akce.

Takhle to šlo pořád dokola. Když se udělalo mamince dobře, zase si nás se sestrou vzala domů. Ale pořád pila. Tak sociální pracovnice řekla, že také půjdeme do dětského domova v České Lípě. Naše bratry si ale zrovna vzala jedna paní do adopce.

Mohli tam být s námi.

To je vše. S pozdravem, vaše Adrianka

Adrianku osobně neznáme, ale její příběh nás velmi zaujal. Za svůj krátký život vystřídala tolik ústavních zařízení a tolikrát se vracela k matce, že to otevírá otázku, zda opakovaná snaha o navrácení dítěte do nefunkční rodiny za každou cenu je opravdu v zájmu dítěte… Z DD jsme v létě 2021 dostali informaci, že matka údajně přestala pít a Adriana je už půl roku doma, prý ale přestala chodit do školy…

16

Daniela, 22 let, studentka VŠ, obor pedagogika volného času psáno v roce 2021

Já, holka z děcáku…

Začnu tam, kde se to zvrtlo úplně poprvé. V obývacím pokoji s kuchyní jednoho malého bytečku ve městě Tábor. Malá kuchyňka s obývákem, jedna ložnice a koupelna. Tolik prostoru pro čtyřčlennou nefungující rodinu. Spolu s mojí matkou tu žil ještě její přítel a později i můj mladší bratr, který se narodil těsně předtím, než jsem odešla. Tenhle přítel byl snad to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ale asi jsem jediná, kdo si to myslí, když s ním moje matka dodnes žije, přestože ji mlátil a mě nutil se na to dívat a pak ten bordel po něm uklízet. Naštěstí jsem z toho byla vysvobozena.

Bylo mi pět, když k nám „domů“ přišla sociální pracovnice a navždy mě odvedla od mojí biologické rodiny.

Tehdy jsem úplně poprvé skončila v ústavní péči dětského domova. Měla jsem štěstí, že jsem tu strávila pouze rok. Za celou dobu mého pobytu se za mnou moje matka byla podívat jednou. Jednou! Přinesla mi „Myslím, že to plyšáka Garfielda a slíbila, že se pro mě vrátí. To bylo byl právě tenhle naposledy, co jsem ji viděla. Naštěstí k nám do domoden, který mě va zavítala rodina, která se rozhodla, že jedno takové zlomil. Nabyla malé dítko zachrání. Už při první návštěvě jsem svoji jsem pocitu, že mě budoucí maminku vzala za ruku a automaticky jí začala říkat mami. A taky to od téhle chvíle moje mamka byla nikdo nechce a že a vždycky bude. Soudní tahanice netrvaly dlouho a tahle všechno, co mi rodina si mě mohla odvést napořád. Tak jsem opustila doma naslibovali péči ústavní a dostala se do své první péče pěstounské. ohledně plánované Každopádně jsem přišla do úžasné rodiny. Měla jsem dvě sestry, mámu a tátu, co se měli rádi, malého adopce, byla lež.“ 17

pejska Alexe a babičky a dědy, co mě skutečně měli rádi. Musím říct, že právě jim vděčím za vše. Vše, co umím, umím snad díky nim. Od jízdy na kole přes bruslení a lásku ke sportu nebo letním táborům až po trpělivost a pečlivost v učení. Vždy jsem byla vedená ke studiu a náhradní rodina mě podporovala ve všem, co jsem chtěla dělat, ať už to byl jakýkoli sport. Dostala jsem druhou šanci na normální dětství a jsem za to neskutečně vděčná. Během mého pobytu tam jsme dokonce s mamkou a mojí sociální pracovnicí vypátraly moji starší sestru Lenku, kterou shodou okolností naší biologické matce také odebrali. Jednou jsme se spolu i sešly. Byl to skvělý den, tedy až na malou nehodu, kdy sestru pokousal obrovský pes při procházce kolem táborského náměstí. Daly jsme si na sebe čísla na pevnou linku domů i e-maily a rozloučily se s nadějí, že se zas potkáme. To bylo naposledy, co jsem ji viděla a slyšela. Po nějaké době jsme s mamkou volaly na číslo, které nám sestra dala. Zvedla to babička Lenky, což je pravděpodobně i moje babička, a dala nám dost jasně najevo, že nechce, abychom se stýkaly či snad byly v kontaktu. Tak jsme to vzdaly.

O pár let později, když už mi bylo třináct, jsem při pravidelné návštěvě sociální pracovnice řekla něco, co obrátilo můj svět naruby. Věřte nebo ne, nemám nejmenší ponětí, co jsem řekla, že to spustilo takovou lavinu událostí. Ale jsem si 100% jistá, že to nemohlo být až tak zlé. Vím, že jsem trochu žalovala na mamku, protože jsem ten týden nebyla úplně vzorné dítě. Mamce trochu ujely nervy, ale i tak jsem věděla, že mě má ráda a já jsem rozhodně nechtěla nikam pryč. Sociální pracovnice však jednala jinak. Moji verzi toho, co jsem řekla, s nikým nekonzultovala. Rozhodně ne s mamkou ani s nikým z rodiny, a začala rovnou řešit můj přesun. O pár týdnů později za mnou přišla do školy s tím, že si mám vzít všechny věci a že jedeme do mé nové rodiny. A tak mě ze dne na den převezla jinam. Bez šance se rozloučit.

Myslím, že to byl právě tenhle den, který mě zlomil. Začala jsem všechny nenávidět a nabyla jsem pocitu, že mě nikdo nechce a že všechno, co mi doma naslibovali ohledně plánované adopce, byla lež. Že se mě prostě po šesti letech zbavili jako kusu hadru.

Na konci páté třídy jsem se tak dostala do druhé pěstounské rodiny. Tuhle část příběhu asi trochu zkrátím, protože není moc co říct. Byla jsem v ní jen dva roky. Pěstounům jsem nikdy nezvládla říct jinak než křestním jménem a byla jsem hrozné dítě.

Myslím si, že jsem se podvědomě snažila udělat všechno pro to, aby mě od nich odvedli.

Jednu dobu jsem dokonce i brala pěstounce z peněženky peníze, na což se samozřejmě přišlo. Ale nemůžu tvrdit, že bych se tam měla špatně. Měla jsem nové kamarády a novou školu, kam jsem časem taky zapadla. Na tábory jsem pořád jezdila a taky mě podporovali v plavání, které mi jako jediné vydrželo takhle dlouho. Jenže jsem se tu taky naučila nevěřit dospělým a mít z nich strach. Cokoli se pokazilo, byla moje chyba. Přestala jsem říkat nahlas, co si myslím, nebo jakýkoli můj názor na cokoli. Řev dospělých způsoboval, že jsem se proměnila v hromádku neštěstí se slzami v očích. S tím jsem od nich odcházela a dodnes s tím trochu bojuju. Každopádně můj odchod bylo oboustranné 18

přání a já si naivně myslela, že se teď budu moct vrátit domů za mámou a tátou. Jak jsem taky byla překvapená, když mě odvezli do diagnostického ústavu, odkud jsem putovala do dalšího dětského domova, kde bydlím dodnes.

A tak se mi Dětský domov Boršov nad Vltavou stal od mých třinácti let domovem a součástí mého já. Dlouhá léta jsem nedokázala mluvit o tom, co se v mém životě událo. Vždy jsem to nějak zakecala a mlžila jsem. Dlouhou dobu jsem za všechno vinila sama sebe. Ještě aby ne, když mi vždy bylo řečeno, že je to moje vina, a jediný, koho můžu vinit, jsem já sama. V domově jsem nikdy neměla moc komu věřit, byla jsem takové to dítě, které vychovatelky měly rády, ale ostatní děti ne. Byla jsem samostatná, chytrá, pečlivá, nikdy jsem nedělala průšvihy a nechodila jsem kouřit za budovu domova. Ostatní mě brali jako někoho, za kým přišli, když potřebovali pomoct, ale jinak jsem byla kráva a bůhvíco ještě. Možná taky proto mě tam dlouhou dobu šikanovali. Ne fyzicky, ale psychicky. Nebýt skvělých vychovatelek, u kterých jsem často našla pochopení a útěchu, ten nápor bych nezvládla.

V domově mi však nebylo vždycky jen špatně. Však jsem díky tomu mohla jedno léto odjet na letní školu v centru Londýna, jít studovat na střední školu mimo dosah dětského domova a být na intru, což byla skvělá zkušenost. Taky jsem díky tomu objevila další tábory a poznala spoustu úžasných lidí, kteří mě podporují dodnes. Myslím, že jediné, co mi domov vzal, je naivní představa o tom, že dobro vždycky zvítězí.

Tolik silných příběhů a statečných dětí na jednom místě byste asi jen těžko hledali.

Teď, když už jsem starší, dívám se na všechno trochu jinak. Nedávno mi někdo položil zajímavou otázku: „Kdybys mohla na svém životě cokoli změnit, co by to bylo?“ A víte co? Nezměnila bych nic, ani jeden jediný detail. Nebýt toho všeho nikdy bych pravděpodobně nepoznala tolik skvělých lidí, jaké mám kolem sebe. Kdoví, co bych studovala, a pokud vůbec, a určitě bych nebyla tím, kým jsem dnes. Jsem na sebe pyšná a vím, že jsem dobrý člověk, který si svoji cestu životem musel trochu vydobýt. Sice už asi napořád budu poznamenaná a nezbavím se svých úzkostných stavů, ale vím, že jsou tady lidé, kteří neměli takové štěstí jako já, a právě těm musíme pomoct. Protože pomáhat má smysl a o to více tam, kde je to opravdu potřeba. Proto také patří velké DÍKY všem z nadace Dejme dětem šanci, protože až na jejich stipendijních víkendech jsem se přestala stydět za to, že jsem dítě z děcáku, a přestala jsem to brát jako něco negativního.

Sama sobě a všem, co věřili, že to zvládnu, Dandy Danču podporujeme při studiu od roku 2015, nejdříve na SŠ, poté v bakalářském studiu, nyní je v 1. ročníku magisterského studia na Jihočeské univerzitě v oboru speciální pedagogika. Je velmi vstřícná a přátelská. Často nám pomáhá v roli hostesky na námi pořádaných akcích. Danča je krásná, chytrá, milá a inteligentní „holka“, přesto má dvě neúspěšné zkušenosti s pěstounskou péčí… Navzdory tomu je to mile sebevědomá mladá dáma. Má přítele, se kterým si zařizují společné bydlení.

19

Jarek, 24 let, student vysoké školy HAMU, obor choreografie psáno v roce 2021

Jediným únikem od reality

pro mě byla hudba a pohyb…

Bohužel ne každý má to štěstí, že v životě narazí na ideální rodiče. Narodil jsem se lidem, kteří sami měli pokroucený život. Moje máma přišla o svou mámu sotva v patnácti. Vlastní otec ji od třinácti let sexuálně zneužíval. V osmnácti letech ji chtěl podpálit v baráku. To je příběh na samostatný román, že?

Můj otec zase pochází z rodiny bez jakéhokoliv řádu. Každý si v ní mohl dělat, co chtěl, a tak otec velice snadno sklouzl k alkoholismu. Což není až tak těžké, když v tom žijete odmalička, že? Takže jsem se narodil dvěma lidem s osudem předurčeným k záhubě, kteří ale i přesto dokázali nějakým způsobem fungovat a vlastně i vychovávat dítě, jako jsem byl já.

Jako malý jsem dost často zažíval peklo. Všechno začalo útěkem s mámou a bráchou od táty, když mi byly tři roky. Máma už s tátou prostě nezvládala být. Z táty se stal profesionální alkoholik. Každý pátek odcházel střízlivý do hospody a v pondělí vpodvečer se vracel úplně na maděru. To už je opravdu na cenu Alkoholik roku. Jako dítě jsem přesně nechápal, co se děje, a musím říct, že jsem byl na mámu trochu naštvaný, jelikož táta nás měl rád. Ale na mámu byl vážně hnusný. Teď už se jí nedivím.

No a co čert nechtěl, máma si našla další „štěstí svého života“, a v tom byl ten největší kámen úrazu. Společně jsme s tímto nevlastním otcem žili osm let. Za tu dobu si člověk dokáže vytvořit opravdu velkou nenávist k takovému chlapíkovi. Představte si, že je vám pět let. Máte jít do cirkusu, moment, na který se jako dítě velice těšíte.

Na návštěvu k vám ale přijede známá. Evidentně se večer předtím, než jste měli jít 21