Issuu

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 3

A L Ž B Ě TA B U B L A N OVÁ

P O Z Ů S TA L Í

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 4

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 5

Vůně dětství je zkalená tím, co se stalo. Pozůstalá sestra

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 7

Ležela na posteli. Prázdná. Vysátá. Nezbyl v ní ani kousíček emocí. Brečela dlouho. Několik týdnů, možná i měsíc. I přes všechen ten smutek si našla cestu zvědavost. Jaké to je? Ležet si v rakvi, zatímco ostatní truchlí. Dívají se, snad i zvědavě, jak vám to na poslední pouti sluší. Jak vypadáte v moment, kdy vás naposled někdo vidí. Z nočního stolku vytáhla malé zrcátko, zavřela levé oko a tím pravým si prohlížela, jak vypadá její levá tvář. Snažila se co nejvíc uvolnit svaly, stále si ale připadala až moc živá. Zvedla se a odešla do koupelny, kde si smyla make-up a řasenku. Objevily se tmavé kruhy pod očima. Vrátila se do postele a zavřela obě oči. Vyfotila se. Už to bylo lepší, ale do mrtvolného výrazu měla pořád daleko. Mohlo to vypadat, že pouze spí po nějakém náročném dni nebo vyčerpávající nemoci. V kuchyni otevřela papírovou krabici s moukou, nabrala si lehce do ruky a poprášila si s ní obě tváře, čelo i nos. V koupelně si ještě mázla pod oči tmavé oční stíny. Opět se natáhla na postel a vyfotila se. V malém displeji spatřila cizí ženu, kterou tak trochu litovala, a konečně viděla, jak je nezajímavá a unylá. Do háje, pomyslela si, ani jako mrtvá neumím vypadat, pořád jsem tak neurčitě živá. Vypadala spíš jako špatně odlíčená než jako mrtvá. Navíc mrtvé ženy určitě nějak líčí. V tom je to

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 8

A l ž b ě tA b u b l A n o vá

kouzlo – dýchne z nich na vás mrtvolný chlad i přesto, že mají rudé rty a červená líčka. Jitka si vydrhla obličej, nanesla na rty tmavou rtěnku, namalovala si řasy, oblékla si černé šaty s tříčtvrtečním rukávem a zamířila do obchodu. Za chvíli se vrátí její osmiletý syn ze školy a ona nemá uvařenou večeři. Nejdřív byli živi jen z konzerv nebo chlebem se salámem. Ona ze začátku nemohla jíst téměř nic, ale před dvěma týdny se začala ládovat mléčnou čokoládou a pozvolna se jí zakulacovaly tváře. Dala do košíku kuřecí maso a strouhanku. Večer udělá řízky, Tomášek je má rád. Sobě osmahne kuřecí plátek. Je ostuda být oplácaná, když jí zemřel manžel. Měla by vypadat ztrhaně a unaveně. Když umřel, téměř přes noc výrazně zhubla, zchátrala. Cítila se úplně prázdná. Po měsíci tu prázdnotu začala plnit jídlem. Čokoládou. Hranolky. Koláči. Najednou měla pocit, že musí žít. A tak jí začalo chutnat, začalo ji bavit, jak se těší na další sousto. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že mu sem tam závidí. Byl relativně mladý, umřel v nejlepším věku. Byl na vrcholu své kariéry, měl domov a dítě a byl pořád ještě hezký. Ji teď čeká úděl stárnoucí vdovy. A kdo ví, jak dlouho vydrží ﬁnanční zásoby. Jitka tak nějak tušila, že následující příběh nebude o tom, jak se stala vdovou, ale o hledání nového místa v životě i v životě jejich osmiletého syna. Právě obalovala maso v mouce, když bouchly dveře. Tomáš přišel domů. Hodil si tašku na botník a vyzul si boty. Šel rovnou na záchod. „Budou řízky,“ volala na něj. „Proč?“ zeptal se a přišel do kuchyně.

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 9

P o z ů s tA l í

„Máš je přece rád,“ utřela si ruku do kalhot a pohladila ho po vlasech, „umyj si ruce.“ „Řízky přece bývaj v neděli.“ „A taky se dělaj pro radost,“ usmála se na něj. „Koupíš mi nový boty?“ „Kupovali jsme je nedávno,“ řekla mu. Myslela tím sebe a svého manžela. Ještě nedávno tu Pavel byl. „Napadlo mě, jako pro radost,“ zašklebil se. „Mazej se umýt a pomůžeš mi s úklidem.“ Dívala se na Tomáška a hledala v něm nějakou podobu s Pavlem. Byl z něj poloviční siroteček. A z ní byla vdova. Nebyla připravená být vdovou. Chtěla být ženou muže, který ví, co dělá. Její manžel řízky moc nemusel. Vlastně nikdy moc nemusel maso, které bylo prostě s něčím smíchané. Z řízků vždycky sundával strouhanku. Měl rád jednoduché věci. Proto ji překvapilo, jak vypadal v rakvi. Čekala, že bude vypadat, jako by usnul, ale v jeho tváři byl znát smrtelný chaos a smutný těžký chlad. Nedokázala popsat, co všechno v té tváři viděla. Ale přesto mu záviděla. Co by asi bylo vidět v její tváři? Přišel k ní Tomášek. „S těma botama to byl fór,“ začal opatrně. Hodila řízek na rozpálený olej. Raději by nebyla. „Ale na zimu bych chtěl novou bundu. Vidělas ten příšernej obrázek?“ „Miláčku, ale toho zajíčka jsi chtěl ty. Vloni.“ Přerůstalo jí to přes hlavu. Nechtěla to řešit. Nechtěla řešit nic. Její mrtvý muž byl dokonalý ve své smrti a ona se tady dál musela plahočit ve svojí neschopnosti. Pokrčil nos. „Budu chodit ve svetru. Opravdu. Zajíčka na zádech mít nemůžu,“ řekl nekompromisně.

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 10

A l ž b ě tA b u b l A n o vá

Chvíli vyčkávala, jako šelma, co se chystá bránit to svoje. „Je to jen rok, pamatuješ? Před rokem jsi ji chtěl.“ Rok je pro malého kluka hodně, uvědomila si Jitka a uznala, že vůbec netuší, co Tomáš zažívá ve škole. Už několikrát přemýšlela o tom, jestli mu tam někdo neubližuje. Když viděla děti jeho věku, vždycky ji překvapilo, jak se vyjadřují a jak se k sobě chovají, jak kdyby už byly dospělé. Když jí bylo osm, držela se máminy sukně, nosila růžovou bundu s medvídkem a ani by si nevšimla, kdyby se jí někdo posmíval. Byla si vědoma toho, že jako matka může snadno selhat. Měla se na pozoru před věcmi, kterých se báli její rodiče, ale ono by se mohlo přihodit klidně něco úplně jiného. „Uvidíme,“ řekla nakonec, „teď mi pomůžeš s úklidem. Než dosmažím řízky, utřeš stůl,“ navrhla mu. Byla v tom sama. A byla v tom úplně neschopná. Nechtěla nic řešit. Manžel jí s úklidem nepomáhal, měl dost jiné práce a ona to tak brala. Pracovala na částečný úvazek, aby se mohla starat o domácnost. Bavilo ji chodit ke kadeřníkovi, na masáže, jednou měsíčně na kosmetiku. Manžel vypadal pořád k světu a ona se nemohla ubránit obavě, že ji dříve či později opustí kvůli nějaké mladší a hezčí. Že zdrhne za nějakou bohyní s rudými rty, která ví, co od života chce. Jitka od života nechtěla pořádně nic, chtěla jen cítit lásku ke svému muži, něhu ke svému synovi a příjemný pocit po masáži. Kdyby ji opustil, brala by to jako prohru. Možná by to pro ni bylo horší, než že odešel nadobro. Když její syn usnul, musela to zkusit ještě jednou. Musela si znovu poprášit obličej moukou, lehnout si a vyfotit se. Přetřela si rty rudou rtěnkou. Už to bylo lepší. Počkala do půl-

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 11

P o z ů s tA l í

noci, kdy byla k smrti unavená. A když byla unavená, velmi rychle se jí to vepsalo do tváře. Cítila, jak jí natéká kůže pod očima, jak se zvětšují kruhy pod nimi, jak jí uvadá pleť. Ale když vyfotila svůj obličej bílý od mouky a ztrhaný únavou i po půlnoci, stále viděla živou bytost. Ale bylo to jiné než odpoledne, už v té tváři malinko víc viděla mrtvého člověka. Od té doby, co pochovala manžela, pochopila, že tam musíme všichni. Že všechno jednou skončí tím, že budeme ležet v rakvi a náš obličej se pomalu změní v prach. Jednou bude ležet mrtvá v rakvi a pozůstalým budou téct slzy po tvářích, které se také jednou ve smrti začnou drolit. Představila si, jak umře. Třeba se zrovna vrátí z nákupu, sesune se na podlahu v kuchyni, igelitka s koupenými věcmi zůstane ležet vedle ní. Možná se rozlije mléko nebo praskne sklenice od okurek. Možná se tím ušpiní podrážka doktora, který ji bude prohlašovat za mrtvou, a jeho žena pak bude marně pátrat po tom, co to u nich v předsíni smrdí. Představila si, jak bude její tělo ležet na pitevně a jak už bude na ostatních, co se s ní bude dít. Co když jí udělají špatně make-up nebo – nedejbože – jí neudělají žádný. Bude ležet v rakvi ošklivá. Ještě včera byla přesvědčená o tom, že bude krásná, mladá a nedostižená stářím. Že ji budou oplakávat pro její mládí a budou o ní říkat, že je škoda, že odešla. Když umře stará a s vráskami, každý řekne, že jednou to přijít muselo. Méně truchlení, méně slz, méně obdivu. A co když umře ve chvíli, kdy si bude napouštět vanu, aby si umyla mastné vlasy? Nebo bude mít před manikúrou? Nalakují jí nehty předtím, než ji uloží do rakve?

~ 11

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 12

A l ž b ě tA b u b l A n o vá

Ráno se jí vstávalo těžko, šla spát pozdě a v noci se několikrát vzbudila. Udělala synovi teplou snídani. Dělává to tak vždycky, smažená vajíčka, ovesné vločky s banánem nebo aspoň ohřeje párky. Tomáš totiž ve školní jídelně téměř nejí. Ne že by mu jídlo ve škole nechutnalo, ale nedokáže jíst před ostatními. „Udělá se mi knedlík v krku a nepolknu to,“ vysvětlil jí jednoho dne. Ona z toho tenkrát udělala velké drama, ale on byl v klidu. A její manžel také. „Já taky nejedl. Kdo by ty blafy jedl,“ řekl jí. Jitku tohle často trápilo. Proč její syn nedokáže jíst před ostatními? Až bude dospělý a bude chodit do zaměstnání, bude trávit obědové pauzy zavřený někde na záchodě? A co když bude mít pracovní oběd? Co když bude na dovolené s nějakou svou partou? Jitka si ale nevšimla, že by měl s jídlem nějaké problémy. Když šli do restaurace, vždycky jedl s chutí. I na rodinných oslavách snědl všechno, co měl na talíři. „To je jiný, jsi tam ty,“ řekl jí na to. I tohle ji trápilo. Zemřel mu otec. Co když umře i ona? Bude její syn jíst? Po probuzení se cítila bez energie, ale měla chuť na pořádnou snídani, takže udělala vajíčka. Odvedla syna do školy. Sice se před rokem s manželem dohodli, že už je dost velký na to, aby mohl chodit sám – navíc úsek od domova do školy nebyl nijak složitý ani nebezpečný, přecházel pouze jednu větší silnici – ale po smrti manžela začala být víc úzkostlivá. Což mohlo být také tím, že na ni po ránu přicházely chmury a nechtěla být sama doma. Odpoledne už domů Tomáš chodil sám. Často přicházel později než ona, rád se někde toulal a také chodil dvakrát týdně na různé kroužky. K tomu ho vedl jeho otec. Trval na tom, že musí trénovat alespoň jeden sport, a ona si prosadila, aby se učil na kytaru.

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 13

P o z ů s tA l í

~ Jitka pracovala jako výpomoc na recepci v jedné budově, kde sídlilo několik ﬁrem. Byla tam vlastně do počtu, většinou chodila do práce na devátou a odcházela ve tři, zatímco její kolegyně se střídaly ve dvanáctihodinových směnách. Sama cítila, že by se bez ní obešli, ani ﬁnanční ohodnocení nebylo nijak závratné, ale promíjeli jí sem tam nějaké absence, když potřebovala se synem k lékaři nebo s ním musela zůstat doma. Do práce chodila spíš proto, že jí přišlo divné být celý den jenom doma a starat se o rodinný krb. Dnes do práce nešla. Zavolala tam, že jí není dobře. Od smrti jejího manžela na to byli zvyklí. Prošla se za město, kde se posadila na rozpadlou zídku. Když manžel začal hodně vydělávat, zvykla si na přepych. Přišlo jí samozřejmé, že dostává o Vánocích drahé parfémy, nové šaty, kabát. Když si vzpomněla, že by ráda po ránu pila fresh džusy, koupil odšťavňovač, a další věci, které vlastně nepotřebovali. Vzpomněla si na sen, který se jí v noci zdál. Viděla samu sebe, když byla malá holka. Ten sen přišel jako výčitka, že zapomněla, jaké to bylo, jak se tenkrát cítila. Dnes už jí přišlo důležité něco jiného. Život každého semele a z některých udělá vystrašené chudinky, co nemají žádné zásady. Seděla na zídce za městem a říkala si, že začne znovu, že v sobě vydoluje tu ztracenou holku z dřívějška. Ale když přišla domů, uvědomila si, že to nejde. Jediné, po čem toužila, bylo vychovat syna. Najednou pocítila smutek. Je ještě mladá a už je vdova. Znělo jí to tak trpce. V pátek chodil Tomáš na kytaru. Vždycky jí pak připadal jiný, živější. Ačkoli její muž trval na tom, že jediné, co vlije život do synových žil, je sport. Pavel byl pragmatik, nekouřil a pil jen tak, aby to nepřeháněl. Jitce vlastně moc nešlo do hlavy,

pozůstalí.qxp_Sestava 1 22.06.22 18:56 Stránka 14

A l ž b ě tA b u b l A n o vá

jak mohl zemřít. Vždycky si myslela, že umře dřív než on. I když se po jeho boku snažila udržovat, po ránu občas cvičívala jógu a přestala kouřit. Ale stejně si říkala, že v ní je předčasná smrt. Nedokázala být tak pragmatická jako on. A říkala si, že to určitě nedokážou ani její vlastní buňky v těle. Že je natolik chaotická, že to tělo nemůže dlouho vydržet. Zprávu od policie stále neměla, ale podle všeho zemřel na selhání srdce. Ten den šla s Tomášem ke své matce, Pavel se necítil ve své kůži, a tak zůstal doma. Vyčítala si to. Nebylo mu dobře, měla spěchat domů. Jasně že mu nebylo dobře, když mu přestávalo pracovat srdce. Jak se asi cítil, když tu byl sám, ptala se několikrát sama sebe. Chytal se za srdce, ležel ve vaně ve stydnoucí vodě a nemohl vylézt, zatímco ona se u svojí matky zrovna zakuckala velkým kusem koláče. Takhle si to vybájila, mohlo to tak klidně být. Její manžel přestával dýchat, zrovna když se ona na vteřinu dusila, až jí vyhrklo pár slz. Pamatuje si, že si šla potom do koupelny upravit rozmazané oční linky, a když se na sebe dívala do zrcadla, napadlo ji, že by mohla ještě někdy mít někoho jiného. Napadlo ji, jaké by to bylo, kdyby ji na záda povalil nějaký primitivní chlap. Nikdo pragmatický, žádný intelektuál. Živočišný sex, jako v dobách, než potkala svého muže. Za ty myšlenky se nestyděla, podle ní je mají všichni. Ale její muž se už na ni tou dobou díval shora a první, co četl v její hlavě, bylo tohle. Od té doby se snažila si na své myšlenky dávat pozor. Dlouho trvalo, než si to sama dělala. Viděla ho. Viděla, jak se na ni dívá. Po několika týdnech ale rezignovala. Nemohla se pořád hlídat. Říkala si, že tam, kde je, určitě chápe věci jinak. Určitě i ji pochopí. O svých touhách totiž před ním nikdy nemluvila.