Napsala Ivana Fexová
Nakreslila Lucie Vávrová
4
Obsah Farma pana Kloboučka a také Krkavec Eman vás seznamuje s Fany a Berym . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 1. Den, kdy Fany a Bery zabodovali a také Hele, hele, ztratilo se tele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 2. Den, kdy se pan Klobouček bál a také Nebezpečně velké stopy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3. Den, kdy přišla pravá zima a také Bobři jsou obři . . . . 43 4. Den, kdy se zkazilo počasí a také Zvíře, co ztratilo cestu ke své díře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 5. Den, kdy se Eman pořádně nudil a také „Zkouška poslušnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 6. Den, kdy byl Eman doslova na nervy a také V hlavní roli kocourek Džíno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 7. Den, kdy se Fany a Bery chovali jako štěňata a také Nebezpečí u krmelce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 8. Den, kdy se Eman bál Zubaté a také Svědomí, svědomí, to nás vždycky dohoní! . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
Farma pana Kloboučka a také Krkavec Eman vás seznamuje s Fany a Berym
6
V
malé vesničce, kterou najdete až na samém kraji Vysočiny mezi starobylými městy Telč a Dačice, tam, kde větve starých smrků shlíží do jasných ok jihočeských rybníků, žijí dva psi – Fany a Bery. Že už tohle všechno víte? Že jste si to přečetli v předchozích dílech? Dobrá, tak to vezmu zkrátka, abyste se vy, moji věrní stálí čtenáři, nenudili a abyste je vy, kteří ještě tyhle dva neposluchy neznáte, alespoň trochu poznali. Fany je fenka vlčáka. Má čokoládově hnědou srst přecházející do medově zlaté, špičaté uši, které zaslechnou sebetišší zvuk, huňatý dlouhý ocas, a když se na vás usměje, zmačká se jí čelo do roztomilých vrásek. Je to prostě psí krasavice. Bery je oproti ní nevycválaný mladíček, kříženec laiky a retrívra. Je černý jako noc, dlouhosrstý a povahu má, no, řekněme to na plnou pusu, lstivou a dobrodružnou. Je to on, kdo vymyslí kdejakou lumpárnu a hodnou a poslušnou Fany častokrát zláká k různým čertovinám. Tihle dva jsou psi pana starosty Kloboučka. Je to nesmírně pracovitý člověk, což jsem já, krkavec Eman, špion, hlídač a kronikář v jednom ptákovi, nikdy moc nepochopil. Chová včely, stará se o zvířata na své farmě a také o vesničku Kostelní Myslovou. A protože při tom všem včelaření, farmaření a starostování chodí ještě do práce, nemá na Fany a Beryho 7
tolik času, kolik by chtěl mít. A tihle dva toho pořádně využívají. Jakmile vytáhne pan Klobouček paty z domu, hned se jim v hlavě rodí plán, jak by se mohli dostat ven z kotce. Vypadá to asi takhle. Bery se opatrně podívá na Fany. Té se objeví v očích otázka: Máš nějaký nápad? Bery kývne hlavou k vrátkům kotce zavřeným na závoru. Fany malinko zavrtí hlavou, což znamená, ale to snad přece ne! Bery ňafne. Fany se pohne. Bery zase ňafne. Fany zavrtí ocasem. Bery se malinko po psím způsobu usměje. Fany škrábne packou přes závoru. No, a pak už je to úplně jasné. Fany škrábe a škrábe, packou tluče na dřevo závory tak dlouho, než uslyším až v koruně jasanu, kde mám hnízdo, hlasité BUCH. A závora je na zemi. Fany drcne hlavou do dvířek, ty se otevřou, Bery ji přeskočí, aby on byl tím prvním, kdo povede jejich smečku, a už upalují dál od farmy vstříc dobrodružství. Ze zobáku mi uteče tiché zakrákorání: „Běda, Fany a Bery zase utekli!“ Pak se chvíli vztekám nad jejich neposlušností, ale nakonec mi to nedá a rozletím se na sledovačku, protože musím přece do svého špionského deníčku zaznamenat, co zas ti dva rošťáci, ti neposluchové a podvodníčci vymysleli, koho potkali, jaké napínavé dobrodružství zažili. A takhle to jde pořád dokola. 8
9
10
1. kapitola Den, kdy Fany a Bery zabodovali a také Hele, hele, ztratilo se tele
M
ráz navléknul huňatým borovicím ježaté kožíšky námrazy. Jejich větve s dlouhými ostrými jehlicemi ještě zmohutněly a občas, když zafoukal chladný vítr, padaly k zemi s jemným zacinkáním průhledné bílé krystaly. Také stébla uschlé trávy se ohnula v objetí chladného jíní. Mrzlo nasucho. Mráz zkrušil přírodu, která by se nejraději zachumlala do sněhové peřiny a tuhle roční dobu zaspala. Fany a Bery leželi v boudě a od čenichů jim stoupaly obláčky páry. Hřáli se navzájem a čekali, až pan Klobouček 11
vyjde ze dveří a v rukou bude držet hrnec omotaný šálou voňavé páry. „Copak nám dnes asi uvařil? Dala bych si kosti,“ vzdychla Fany. „A aby byly ještě trochu teplé a ponořené ve vývaru,“ rozvinul tuhle fantazii Bery a z pusy mu ukápla slina. Ale nic se nedělo. Dům byl tmavý, za okny se nesvítilo, a tak pejsci zavřeli oči, aby tu dlouhou chvíli do snídaně zaspali. Už se jim pomalu dařilo vlákat představu vařených kostí do snu, když je svým krrrá, krrrá, krákáním úplně probudil Eman. „Co se děje?“ vyskočila Fany z boudy a pocítila v tlapkách drobné mravenčení. To se stávalo vždy, když se dělo něco nepředvídatelného, něco napínavého, něco, kdy musela projevit vlastnosti hlídače a stopaře. Zato Bery se jen tak docela líně vysoukal z pelíšku a mrzutě zívnul. Nebyl na nějaká krkavčí překvápka vůbec zvědavý. „Krrrá, krrrá, krrrrá,“ krákoral pořád dokola Eman a máchal mohutně černými křídly, aby se udržel ve vzduchu nízko nad kotcem. Když pak pořizoval zápis do svého deníčku, nezapomněl se pochválit. Protože kdyby nebylo jeho, nepovedlo by se zachránit jedno veleroztomilé stvoření. 12
Den, kdy Fany a Bery zabodovali Z deníčku krkavce Emana (zápis č. 1)
Fany šikovně vysunula packou závoru. Jindy bych ji za to tedy nepochválil, ale dnes mi nezbylo nic jiného než spokojeně kráknout. Drcla hlavou do dvířek a vyběhla před kotec. Tak co je? Co je? podívala se směrem, kde jsem krákal jako o život. „Krrrá, krrrá, krrráva…“ Na víc jsem se nezmohl, protože jsem byl tak rozrušený, že jsem se celý třásl. Fany na nic nečekala a rozběhla se co nejrychleji k pastvině. Bery ji následoval sice trochu pomalu, sice trochu otráveně, ale co dělat, když i jemu začalo v hlavě vrtat, proč jsem tak nervózní. Doufám, že jsem teplíčko v boudě neopustil zbytečně, pomyslel si Bery a malinko přidal do kroku. Všichni tři jsme doběhli a dolétli k ohradníku, za kterým stála kráva Míla a usedavě bučela. Zdá se mi to nebo nezdá, že se jí po tvářích kutálejí slzy? Podivoval jsem se a přilétnul blíž, abych si Mílu lépe prohlédnul. A skutečně. Jedna za druhou jí padaly z očí slzy jako hrachy. Dobře jsem věděl, proč je Míla tak nešťastná, ale že by i zvířata 13
plakala, to jsem tedy netušil. Fany ale pozorovala něco docela jiného. Mílino bříško, ještě včera kulaté, splasklo, ale po telátku, které se zřejmě v noci narodilo, nebylo ani vidu, ani slechu. „Kde máš tele?“ štěkla Fany a kráva jen smutně zabučela a sklopila hlavu. „Ztratilo se, ztratilo se,“ zakrákal jsem, aby bylo jasno, a pak jsem dodal: „To je přece tragédie, mládě krávy mléko pije, když ho nenajdeme včas, zahubí ho hlad a mráz.“ „Co to pleteš dohromady?“ zapojil se teď do hovoru Bery. „Kdepak, má pravdu,“ zastala se mě Fany. „Telátko potřebuje maminčino mléko, aby zesílilo, a teplo, protože v tomhle mrazu by mohlo umrznout. Prostě potřebuje najíst a zahřát, jinak nemá šanci na přežití,“ znovu zopakovala Fany Berymu nejspíš proto, aby ho vybídla k rychlé akci. „Musíme ho najít!“ přešlápnul z nohy na nohu Bery a už vůbec nevypadal ospale. Zvedl ocas, napjal každý sval v těle, kývnul na Fany a společně vyrazili pátrat po zatoulaném telátku.
„Jen aby nebylo pozdě, jen aby nebylo pozdě,“ sýčkoval jsem a pomalu letěl za nimi. A protože jsem se nikdy nespoléhal na detektivní práci někoho jiného, propátrával jsem krajinu nalevo a napravo, dělal malé odbočky a obloučky, ale po teleti nikde žádná stopa. „Nejhorší je,“ povídá po cestě Fany Berymu, „že nevíme, jakou má barvu srsti. Kdybychom to věděli, hned by se nám lépe hledalo.“ „Že je máma černá a s bílým pruhem kolem břicha, to nám asi nepomůže, co?“ trochu hloupě se ptal Bery a Fany jen mrskla ocasem na znamení, že tahle poznámka byla úplně nesmyslná. A tak oba přitiskli ještě víc čenichy k zemi, opatrně podlezli ohradník a už si to běží po pastvině do kopečka na druhý konec louky. Cestou potkávají další krávy, které jim ustrašeně uskakují z cesty a nespokojeně při tom bučí. Na tenhle mumraj se přiběhli podívat i koně. Jsou to pořádní zvědavci. Z výšky svých dlouhých nohou a štíhlých krků shlížejí na psy a ihihí, ihihí, v radostném klusu se ženou za nimi. „Kdybyste nám raději pomohli hledat,“ štěkne na ně Fany. Ale koně jen zařehtají a běží radostně pryč, jako by se nechumelilo. No, však se také nechumelí, jen pořádně mrzne. 15