0043273

V E L K Á E N C Y K L O P E D I E

KONÍ

Kone_001-045.indd 1

05/09/17 16:22

V E L K Á E N C Y K L O P E D I E

KONÍ

Kone_001-045.indd Custom V 24

05/09/17 16:22

V E L K Á E N C Y K L O P E D I E

KONÍ

Kone_001-045.indd Custom V 24

05/09/17 16:22

THE HORSE ENCYCLOPEDIA

Original English title: „The Horse Encyclopedia“ Copyright © 2016 Dorling Kindersley Limited, A Penguin Random House Company Original text by Elwyn Hartley Edwards taken from Ultimate Horse and The Encyclopedia of the Horse copyright © Mary Hartley Edwards 1991, 1994 Translation © 2018 by Kateřina Knišová, Jitka Ondryášová, Magdaléna Straková, Lenka Šverčičová

ISBN 978-80-7549-293-7

Z anglického originálu The Horse Encyclopedia, vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley Limited v Londýně v roce 2016, přeložily Magdaléna Straková (s. 4–207), Lenka Šverčičová (s. 208–225, s. 296–327), Kateřina Knišová (s. 226–237, s. 328–347) a Jitka Ondryášová (s. 238–295) Rejstřík sestavil Richard Straberger Redigovala Kateřina Teodosijevová Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 360 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9347. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www. knizniklub.cz

OBSAH 1

ZÁKLADNÍ ZNALOSTI

Historie koňovitých 8 Osli, muly a mezci 12 Kosterní soustava 14 Svaly 16 Chody 18

3

PŘEHLED PLEMEN A TYPŮ

Chladnokrevníci 48 Teplokrevníci 90 Ponyové 244

Chování a komunikace 26

4

Reprodukce 28

Krmná dávka 330

Tělesné soustavy

20

Odznaky a barvy koní 22 Smysly 24

PÉČE O KONĚ

Pastevní management 334

2

Ustájení koní 336

KONĚ A LIDÉ

Čištění a péče 340 Zdravý kůň 344 Zdravotní potíže 346

A WORLD OF IDEAS: SEE ALL THERE IS TO KNOW

Domestikace 32

www.dk.com

Koně ve válce 36 Jezdectví jako umění 38 Koně v legendách a kultuře

40

Koně v práci 42 Vznik plemen a typů 44

Kone_001-045.indd Custom V 23

ZAJÍMAVOSTI ZE SVĚTA KONÍ 348 SLOVNÍČEK 352 REJSTŘÍK 354 PODĚKOVÁNÍ 358

05/09/17 16:22

THE HORSE ENCYCLOPEDIA

Original English title: „The Horse Encyclopedia“ Copyright © 2016 Dorling Kindersley Limited, A Penguin Random House Company Original text by Elwyn Hartley Edwards taken from Ultimate Horse and The Encyclopedia of the Horse copyright © Mary Hartley Edwards 1991, 1994 Translation © 2018 by Kateřina Knišová, Jitka Ondryášová, Magdaléna Straková, Lenka Šverčičová

ISBN 978-80-7549-293-7

Z anglického originálu The Horse Encyclopedia, vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley Limited v Londýně v roce 2016, přeložily Magdaléna Straková (s. 4–207), Lenka Šverčičová (s. 208–225, s. 296–327), Kateřina Knišová (s. 226–237, s. 328–347) a Jitka Ondryášová (s. 238–295) Rejstřík sestavil Richard Straberger Redigovala Kateřina Teodosijevová Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 360 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9347. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www. knizniklub.cz

OBSAH 1

ZÁKLADNÍ ZNALOSTI

Historie koňovitých 8 Osli, muly a mezci 12 Kosterní soustava 14 Svaly 16 Chody 18

3

PŘEHLED PLEMEN A TYPŮ

Chladnokrevníci 48 Teplokrevníci 90 Ponyové 244

Chování a komunikace 26

4

Reprodukce 28

Krmná dávka 330

Tělesné soustavy

20

Odznaky a barvy koní 22 Smysly 24

PÉČE O KONĚ

Pastevní management 334

2

Ustájení koní 336

KONĚ A LIDÉ

Čištění a péče 340 Zdravý kůň 344 Zdravotní potíže 346

A WORLD OF IDEAS: SEE ALL THERE IS TO KNOW

Domestikace 32

www.dk.com

Koně ve válce 36 Jezdectví jako umění 38 Koně v legendách a kultuře

40

Koně v práci 42 Vznik plemen a typů 44

Kone_001-045.indd Custom V 23

ZAJÍMAVOSTI ZE SVĚTA KONÍ 348 SLOVNÍČEK 352 REJSTŘÍK 354 PODĚKOVÁNÍ 358

05/09/17 16:22

ZÁKLADNÍ ZNALOSTI

KAPITOLA 1

Kone_001-045.indd Custom V 22

05/09/17 16:22

ZÁKLADNÍ ZNALOSTI

KAPITOLA 1

Kone_001-045.indd Custom V 22

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

Historie koňovitých Současní zástupci čeledi koňovitých (Equidae) přísluší pouze do jednoho rodu, a to rodu kůň (Equus). Další dělení na podrody a druhy je však i dnes otázkou, na níž se odborníci neshodnou.

Kromě domestikovaných druhů (kůň a osel) patří většina koňovitých mezi druhy ohrožené.

Náleží sem kůň Převalského, asijští a afričtí divocí osli a zebry. V uplynulých 56 milionech let však na Zemi žilo až 12 odlišných druhů koňovitých najednou.

Evoluce koní byla velmi dlouho považována za postupný proces: koně se zvětšovali, zatímco počet prstů na končetinách se postupně snižoval a zuby se přizpůsobovaly konzumaci trávy namísto listů lesních rostlin. Nyní se však zdá, že všechno bylo trochu jinak.

Přestože nám ani dnes fosilní nálezy neprozradí celou pravdu, začíná být zřejmé, že koňovití s různým počtem prstů vedle sebe koexistovali – i když v různých prostředích.

Někteří žili na zalesněných plochách a živili

se listy, zatímco ti z otevřených plání spásali trávu. Kromě nich se vyskytovaly i ne tak specializované druhy, které mohly prosperovat v obou habitatech.

RANÍ KOŇOVITÍ První koně byli polydaktyličtí (víceprstí), žili v lesích a živili se okusem. Druhy jako Sifrippus a Hyracotherium měly relativně krátkou obličejovou část lebky, nízké stoličky a na nohách 3–4 prsty zakončené kopýtkem. Sifrippus se podobal Hyracotheriu,

Prakoně Nohy a zuby těchto vyhynulých druhů koňovitých se od současných koní velmi liší. Změnu stravy, počtu prstů i velikosti můžeme (alespoň zčásti) přisoudit rozličným prostředím, kde jednotlivé druhy žily.

jeho velikost však značně kolísala – během 175 000 let dlouhého období globálního oteplování se zmenšil až o 30 % zhruba na úroveň dnešní kočky. Poté, co teploty opět poklesly, začal se znovu postupně zvětšovat na výšku cca 50 cm. Fosilní zuby a kosti, dříve přisuzované Hyracotheriu, bereme dnes spíše jako směsici pozůstatků různých druhů, z nichž některé odpovídaly charakteristikám koňovitých, zatímco jiné nikoli, proto už na něj někdy ani není nahlíženo jako na koňovitého.

DALŠÍ ČLÁNKY VÝVOJE Mesohippus žil v Severní Americe přibližně před 37 miliony let. Jeho pojmenování znamená „prostřední kůň“ a je odvozeno od skutečnosti, že se u něj vyskytovaly znaky raných i moderních koňovitých.

Během miocénu, před 20 miliony let, se podnebí změnilo na sušší, lesy ustoupily a rozšířily se travnaté pláně. Výsledkem bylo rychlé rozrůznění druhů: některé se zvětšily a jiné zmenšily. Koňovití byli nejrůznorodější ke konci miocénu (před 5,3 milionu let), kdy současně existovalo okolo 12 odlišných druhů.

Po nějakou dobu poskytovaly pláně Sever­ ní Ameriky domov jak pro jednoprsté koňo­ vité, tak i pro ty s více prsty, a podobně vedle sebe žily i druhy s různými formami příjmu potravy. Dnešní koně už mají všichni jenom po jednom prstu/kopytě a živí se spásáním travního porostu.

Merychippus byl jedním z prvních pasoucích se druhů koňovitých. Žil před 17–11 miliony let, v kohoutku měřil okolo 122 cm, měl dlouhou obličejovou část lebky a velké stoličky. Pozdějším koňovitým se obličejové části ještě víc prodloužily, čelisti byly hlubší a dorůstaly jim zuby, čímž se

Výška okolo 120 cm v kohoutku

Hříva byla pravděpodobně stojatá, podobně jako u současných divokých koňovitých

kompenzovalo jejich obrušování při pastvě.

Delší nohy, spolu se srůstem loketní a vře­ tenní kosti (viz str. 14–15), jim umožňovaly snáze a efektivněji uniknout před rovněž bouřlivě se vyvíjejícími druhy predátorů otevřených plání.

Koňovití se zredukovanými postranními prsty, jako je např. Hipparion, se objevili na začátku miocénu. Ačkoli stále ještě zůstávali polydaktyličtí, váhu jejich těla už nesl pouze jeden prst. Šlo o nesmírně úspěšnou podčeleď koňovitých – prosperovali zhruba 22 milionů let, a když se jim naskytla příležitost, osídlili také Evropu a Asii. Nakonec však nepřežili rozvoj moderních koňovitých a rozmach predátorů, jako byly třeba jeskynní hyeny.

Před 12 miliony let se v Severní Americe objevil Dinohippus, jednoprstý kopytník připomínající moderní koně. Trvalo však ještě dalších 8 milionů let, než se objevil první příslušník rodu Equus, ale jakmile k tomu došlo, následovala poté již rychlá diverzifikace.

Když během období pozdního pliocénu až pleistocénu prudce poklesla teplota, přešli koně spolu s ostatními koňovitými do Asie a dále až do Evropy po Beringově mostu, který se objevil po snížení hladiny moře. Nevíme zatím proč, ale všechny druhy koňovitých z Ameriky vymizely a nevyskytovaly se zde až do novověku, kdy sem v 16. století Evropané dovezli moderní koně.

MERYCHIPPUS

MESOHIPPUS

HYRACOTHERIUM

Relativně krátká obličejová část Čtyři prsty na přední končetině

8

Kone_001-045.indd Custom V 21

Hyracotherium Tento prakůň žil v lesích, kde okusoval měkký rostlinný materiál jako listy a větvičky, k čemuž byl vybaven nízkými zuby. Nepotřeboval být rychlý, protože se v lesním podrostu mohl díky své velikosti snadno schovat.

Delší obličejová část lebky

VÝŠKA 35 cm

Tři prsty na přední končetině

Mesohippus V miocénu bylo podnebí sušší, lesy ustupovaly stepím a objevili se mesohippové.

Měli delší nohy, aby mohli rychleji prchat otevřenou krajinou, a také širší stoličky, jimiž lépe rozmělňovali hrubší vegetaci.

Mohutné stoličky

VÝŠKA 45 cm

Zatěžoval jen jeden prst

Merychippus Merychippus se vzhledem velmi podobal moderním koním. Žil na otevřených pláních a živil se spásáním trávy. Ve stepi se nemohl před predátory nikam schovat a pro přežití se tak nejdůležitějším faktorem stala rychlost. Ve stejnou dobu žili v lesích vlhčích oblastí koňovití s více prsty.

VÝŠKA 120 cm

Kontakt s lidmi Po přechodu Beringova mostu ze Severní Ameriky do Asie se koňovití rozšířili až do Evropy a pokračovali ve své diverzifikaci. Jeskynní malby ve francouzském Lascaux zachycují koním podobná zvířata, a to ještě před dobou, do níž domestikaci koní datujeme.

9

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

Historie koňovitých Současní zástupci čeledi koňovitých (Equidae) přísluší pouze do jednoho rodu, a to rodu kůň (Equus). Další dělení na podrody a druhy je však i dnes otázkou, na níž se odborníci neshodnou.

Kromě domestikovaných druhů (kůň a osel) patří většina koňovitých mezi druhy ohrožené.

Náleží sem kůň Převalského, asijští a afričtí divocí osli a zebry. V uplynulých 56 milionech let však na Zemi žilo až 12 odlišných druhů koňovitých najednou.

Evoluce koní byla velmi dlouho považována za postupný proces: koně se zvětšovali, zatímco počet prstů na končetinách se postupně snižoval a zuby se přizpůsobovaly konzumaci trávy namísto listů lesních rostlin. Nyní se však zdá, že všechno bylo trochu jinak.

Přestože nám ani dnes fosilní nálezy neprozradí celou pravdu, začíná být zřejmé, že koňovití s různým počtem prstů vedle sebe koexistovali – i když v různých prostředích.

Někteří žili na zalesněných plochách a živili

se listy, zatímco ti z otevřených plání spásali trávu. Kromě nich se vyskytovaly i ne tak specializované druhy, které mohly prosperovat v obou habitatech.

RANÍ KOŇOVITÍ První koně byli polydaktyličtí (víceprstí), žili v lesích a živili se okusem. Druhy jako Sifrippus a Hyracotherium měly relativně krátkou obličejovou část lebky, nízké stoličky a na nohách 3–4 prsty zakončené kopýtkem. Sifrippus se podobal Hyracotheriu,

Prakoně Nohy a zuby těchto vyhynulých druhů koňovitých se od současných koní velmi liší. Změnu stravy, počtu prstů i velikosti můžeme (alespoň zčásti) přisoudit rozličným prostředím, kde jednotlivé druhy žily.

jeho velikost však značně kolísala – během 175 000 let dlouhého období globálního oteplování se zmenšil až o 30 % zhruba na úroveň dnešní kočky. Poté, co teploty opět poklesly, začal se znovu postupně zvětšovat na výšku cca 50 cm. Fosilní zuby a kosti, dříve přisuzované Hyracotheriu, bereme dnes spíše jako směsici pozůstatků různých druhů, z nichž některé odpovídaly charakteristikám koňovitých, zatímco jiné nikoli, proto už na něj někdy ani není nahlíženo jako na koňovitého.

DALŠÍ ČLÁNKY VÝVOJE Mesohippus žil v Severní Americe přibližně před 37 miliony let. Jeho pojmenování znamená „prostřední kůň“ a je odvozeno od skutečnosti, že se u něj vyskytovaly znaky raných i moderních koňovitých.

Během miocénu, před 20 miliony let, se podnebí změnilo na sušší, lesy ustoupily a rozšířily se travnaté pláně. Výsledkem bylo rychlé rozrůznění druhů: některé se zvětšily a jiné zmenšily. Koňovití byli nejrůznorodější ke konci miocénu (před 5,3 milionu let), kdy současně existovalo okolo 12 odlišných druhů.

Po nějakou dobu poskytovaly pláně Sever­ ní Ameriky domov jak pro jednoprsté koňo­ vité, tak i pro ty s více prsty, a podobně vedle sebe žily i druhy s různými formami příjmu potravy. Dnešní koně už mají všichni jenom po jednom prstu/kopytě a živí se spásáním travního porostu.

Merychippus byl jedním z prvních pasoucích se druhů koňovitých. Žil před 17–11 miliony let, v kohoutku měřil okolo 122 cm, měl dlouhou obličejovou část lebky a velké stoličky. Pozdějším koňovitým se obličejové části ještě víc prodloužily, čelisti byly hlubší a dorůstaly jim zuby, čímž se

Výška okolo 120 cm v kohoutku

Hříva byla pravděpodobně stojatá, podobně jako u současných divokých koňovitých

kompenzovalo jejich obrušování při pastvě.

Delší nohy, spolu se srůstem loketní a vře­ tenní kosti (viz str. 14–15), jim umožňovaly snáze a efektivněji uniknout před rovněž bouřlivě se vyvíjejícími druhy predátorů otevřených plání.

Koňovití se zredukovanými postranními prsty, jako je např. Hipparion, se objevili na začátku miocénu. Ačkoli stále ještě zůstávali polydaktyličtí, váhu jejich těla už nesl pouze jeden prst. Šlo o nesmírně úspěšnou podčeleď koňovitých – prosperovali zhruba 22 milionů let, a když se jim naskytla příležitost, osídlili také Evropu a Asii. Nakonec však nepřežili rozvoj moderních koňovitých a rozmach predátorů, jako byly třeba jeskynní hyeny.

Před 12 miliony let se v Severní Americe objevil Dinohippus, jednoprstý kopytník připomínající moderní koně. Trvalo však ještě dalších 8 milionů let, než se objevil první příslušník rodu Equus, ale jakmile k tomu došlo, následovala poté již rychlá diverzifikace.

Když během období pozdního pliocénu až pleistocénu prudce poklesla teplota, přešli koně spolu s ostatními koňovitými do Asie a dále až do Evropy po Beringově mostu, který se objevil po snížení hladiny moře. Nevíme zatím proč, ale všechny druhy koňovitých z Ameriky vymizely a nevyskytovaly se zde až do novověku, kdy sem v 16. století Evropané dovezli moderní koně.

MERYCHIPPUS

MESOHIPPUS

HYRACOTHERIUM

Relativně krátká obličejová část Čtyři prsty na přední končetině

8

Kone_001-045.indd Custom V 21

Hyracotherium Tento prakůň žil v lesích, kde okusoval měkký rostlinný materiál jako listy a větvičky, k čemuž byl vybaven nízkými zuby. Nepotřeboval být rychlý, protože se v lesním podrostu mohl díky své velikosti snadno schovat.

Delší obličejová část lebky

VÝŠKA 35 cm

Tři prsty na přední končetině

Mesohippus V miocénu bylo podnebí sušší, lesy ustupovaly stepím a objevili se mesohippové.

Měli delší nohy, aby mohli rychleji prchat otevřenou krajinou, a také širší stoličky, jimiž lépe rozmělňovali hrubší vegetaci.

Mohutné stoličky

VÝŠKA 45 cm

Zatěžoval jen jeden prst

Merychippus Merychippus se vzhledem velmi podobal moderním koním. Žil na otevřených pláních a živil se spásáním trávy. Ve stepi se nemohl před predátory nikam schovat a pro přežití se tak nejdůležitějším faktorem stala rychlost. Ve stejnou dobu žili v lesích vlhčích oblastí koňovití s více prsty.

VÝŠKA 120 cm

Kontakt s lidmi Po přechodu Beringova mostu ze Severní Ameriky do Asie se koňovití rozšířili až do Evropy a pokračovali ve své diverzifikaci. Jeskynní malby ve francouzském Lascaux zachycují koním podobná zvířata, a to ještě před dobou, do níž domestikaci koní datujeme.

9

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

MODERNÍ KOŇOVITÍ Současní příslušníci rodu Equus se rozdělují na dvě skupiny – první jsou koně a druhou tvoří zebry a osli (viz schéma na protější straně). Všichni však mají společné základní charakteristiky: chodí po jednom prstu, živí se spásáním a mají mohutné stoličky, které dorůstají po celý život.

Zebry zná dnes díky jejich pruhovanému zbarvení snad každý, ale ne každý už ví, že je dále rozdělujeme do tří druhů: Zebra Grévyho je největší a má nejužší pruhy. Menší zebra horská z jižní Afriky je specifická svým kož­ ním lalokem na krku. Zebra stepní má šest poddruhů a každý z nich se vyznačuje odlišným pruhováním podle oblasti, odkud pochází.

Divoké osly najdeme v severní Africe a dále na Blízkém východě a v Asii. Afričtí osli jsou s celkovým počtem asi jen 570 zbývajících kusů

kriticky ohrožení, a právě z nich se odvozuje původ domestikovaných oslů domácích (viz str. 12–13). Africké osly dělíme na dva pod­ druhy: osla núbijského a osla somálského.

Asijští osli se dělí na onagery (se čtyřmi pře­ živšími poddruhy) a kiangy. Bohužel i jejich počty kvůli lidské činnosti silně klesly.

Z divokých koní byly ve volné přírodě již všechny druhy vyhubeny, koně Převalského se však – rovněž díky aktivitě ZOO Praha – podařilo zachránit a navrátit do jejich přirozeného prostředí. Jejich reintrodukce ještě není ukončena a program stále pokračuje.

Poslední opravdu divocí koně Převalského byli pozorováni v roce 1969, zachování druhu tak bylo možné jen díky rozmnožení již dříve odchycených koní v zajetí.

Další divoký kůň, tarpan, vymřel v 19. století.

Tarpan a domestikovaný kůň domácí jsou si

H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

geneticky vzájemně více podobní než každý z nich jednotlivě s koněm Převalského. Tarpan i kůň domácí mají 64 chromozomů, zatímco kůň Převalského jich má 66.

Koně byli domestikováni zhruba před 6000 lety (viz str. 32–35). Od té doby je lidé rozšířili do všech koutů světa, začali je šlechtit k různým účelům a dali tak vzniknout celé řadě plemen. Díky křížení s osly dnes známe i muly a mezky. V některých místech došlo k opětovnému zdivočení uniklých či vypuš­ těných koní a oslů, a dnes tedy máme jejich ferální populace i tam, kde se dříve koně ani osli nevyskytovali.

ROZSÁHLÁ KOŇSKÁ RODINA Koně a jejich příbuzní patří do řádu lichokopytníků, kam kromě nich spadají i tapíři nebo nosorožci.

Toto schéma zobrazuje vztahy mezi recentními (žijícími) druhy čeledi koňovitých, z nichž všechny

patří do rodu kůň, tedy Equus. Schéma je rozvrženo na časové ose tak, aby se znázornila i období jednotlivých druhových rozrůznění.

Před 4 či 5 miliony lety se koňovití rozdělili

na koně a zebry a osly. Další dělení v rámci druhů následovala. Některá dělení druhů jsou, alespoň v evolučním měřítku, relativně velmi nedávná – k poslednímu došlo před 240 000 lety.

Před 0,24 milionu let Rozdělení vývojové linie koní, kdy se vyvinuly druhy jako dnes již vyhynulý tarpan, kůň Převalského nebo kůň domácí, nepřišlo dříve než zhruba před 240 000 lety.

KŮŇ DOMÁCÍ

0,24

KONĚ

Před 1,6 milionu let Ze všech druhů zeber se nejdříve objevila zebra horská, a to před zhruba 1,6 milionu let.

Zachování populací v divočině Stáda koní Převalského přežívají v některých oblastech svého původu už jen díky programu na jejich reintrodukci, kdy se v zajetí narození koně (jako třeba tito dva) složitě navrací zpátky do divočiny.

KŮŇ PŘEVALSKÉHO

ZEBRA HORSKÁ 1,6 KOŇOVITÍ 4,5

Před 4,5 milionu let Před asi 4,5 miliony let se vývojová linie koňovitých rozdělila na dva směry, jeden dal vzniknout koním a druhý zebrám a oslům.

1,4

Před 1,4 milionu let Zbylé dva druhy, které si jsou vzájemně více příbuzné, se objevily zhruba 200 000 let poté.

ZEBRA GRÉVYHO

ZEBRA STEPNÍ

ZEBRY A OSLI

Před 2 miliony let Asi 3 miliony let poté, co se skupina předchůdců ostatních koňovitých oddělila od koní, se rozdělila do dvou směrů – jeden dal vzniknout současným zebrám a druhý všem druhům oslů.

2,0

OSEL DOMÁCÍ (před 5000 lety)

Před 1,75 milionu let Afričtí osli se vyvinuli v samostatnou skupinu asi před 1,75 milionu let.

OSEL AFRICKÝ

1,75 ONAGER 0,75

Před 0,75 milionu let Asijští osli se diverzifikovali relativně nedávno, zhruba před 750 000 lety.

KIANG

5

4

3

2

1

SOUČASNOST

MILIONY LET

10

Kone_001-045.indd Custom V 20

11

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

MODERNÍ KOŇOVITÍ Současní příslušníci rodu Equus se rozdělují na dvě skupiny – první jsou koně a druhou tvoří zebry a osli (viz schéma na protější straně). Všichni však mají společné základní charakteristiky: chodí po jednom prstu, živí se spásáním a mají mohutné stoličky, které dorůstají po celý život.

Zebry zná dnes díky jejich pruhovanému zbarvení snad každý, ale ne každý už ví, že je dále rozdělujeme do tří druhů: Zebra Grévyho je největší a má nejužší pruhy. Menší zebra horská z jižní Afriky je specifická svým kož­ ním lalokem na krku. Zebra stepní má šest poddruhů a každý z nich se vyznačuje odlišným pruhováním podle oblasti, odkud pochází.

Divoké osly najdeme v severní Africe a dále na Blízkém východě a v Asii. Afričtí osli jsou s celkovým počtem asi jen 570 zbývajících kusů

kriticky ohrožení, a právě z nich se odvozuje původ domestikovaných oslů domácích (viz str. 12–13). Africké osly dělíme na dva pod­ druhy: osla núbijského a osla somálského.

Asijští osli se dělí na onagery (se čtyřmi pře­ živšími poddruhy) a kiangy. Bohužel i jejich počty kvůli lidské činnosti silně klesly.

Z divokých koní byly ve volné přírodě již všechny druhy vyhubeny, koně Převalského se však – rovněž díky aktivitě ZOO Praha – podařilo zachránit a navrátit do jejich přirozeného prostředí. Jejich reintrodukce ještě není ukončena a program stále pokračuje.

Poslední opravdu divocí koně Převalského byli pozorováni v roce 1969, zachování druhu tak bylo možné jen díky rozmnožení již dříve odchycených koní v zajetí.

Další divoký kůň, tarpan, vymřel v 19. století.

Tarpan a domestikovaný kůň domácí jsou si

H IS TO R I E KO Ň OV I T ÝCH

geneticky vzájemně více podobní než každý z nich jednotlivě s koněm Převalského. Tarpan i kůň domácí mají 64 chromozomů, zatímco kůň Převalského jich má 66.

Koně byli domestikováni zhruba před 6000 lety (viz str. 32–35). Od té doby je lidé rozšířili do všech koutů světa, začali je šlechtit k různým účelům a dali tak vzniknout celé řadě plemen. Díky křížení s osly dnes známe i muly a mezky. V některých místech došlo k opětovnému zdivočení uniklých či vypuš­ těných koní a oslů, a dnes tedy máme jejich ferální populace i tam, kde se dříve koně ani osli nevyskytovali.

ROZSÁHLÁ KOŇSKÁ RODINA Koně a jejich příbuzní patří do řádu lichokopytníků, kam kromě nich spadají i tapíři nebo nosorožci.

Toto schéma zobrazuje vztahy mezi recentními (žijícími) druhy čeledi koňovitých, z nichž všechny

patří do rodu kůň, tedy Equus. Schéma je rozvrženo na časové ose tak, aby se znázornila i období jednotlivých druhových rozrůznění.

Před 4 či 5 miliony lety se koňovití rozdělili

na koně a zebry a osly. Další dělení v rámci druhů následovala. Některá dělení druhů jsou, alespoň v evolučním měřítku, relativně velmi nedávná – k poslednímu došlo před 240 000 lety.

Před 0,24 milionu let Rozdělení vývojové linie koní, kdy se vyvinuly druhy jako dnes již vyhynulý tarpan, kůň Převalského nebo kůň domácí, nepřišlo dříve než zhruba před 240 000 lety.

KŮŇ DOMÁCÍ

0,24

KONĚ

Před 1,6 milionu let Ze všech druhů zeber se nejdříve objevila zebra horská, a to před zhruba 1,6 milionu let.

Zachování populací v divočině Stáda koní Převalského přežívají v některých oblastech svého původu už jen díky programu na jejich reintrodukci, kdy se v zajetí narození koně (jako třeba tito dva) složitě navrací zpátky do divočiny.

KŮŇ PŘEVALSKÉHO

ZEBRA HORSKÁ 1,6 KOŇOVITÍ 4,5

Před 4,5 milionu let Před asi 4,5 miliony let se vývojová linie koňovitých rozdělila na dva směry, jeden dal vzniknout koním a druhý zebrám a oslům.

1,4

Před 1,4 milionu let Zbylé dva druhy, které si jsou vzájemně více příbuzné, se objevily zhruba 200 000 let poté.

ZEBRA GRÉVYHO

ZEBRA STEPNÍ

ZEBRY A OSLI

Před 2 miliony let Asi 3 miliony let poté, co se skupina předchůdců ostatních koňovitých oddělila od koní, se rozdělila do dvou směrů – jeden dal vzniknout současným zebrám a druhý všem druhům oslů.

2,0

OSEL DOMÁCÍ (před 5000 lety)

Před 1,75 milionu let Afričtí osli se vyvinuli v samostatnou skupinu asi před 1,75 milionu let.

OSEL AFRICKÝ

1,75 ONAGER 0,75

Před 0,75 milionu let Asijští osli se diverzifikovali relativně nedávno, zhruba před 750 000 lety.

KIANG

5

4

3

2

1

SOUČASNOST

MILIONY LET

10

Kone_001-045.indd Custom V 20

11

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | OSLI, MULY A M E ZCI

OSLI, MULY A M E ZCI

Osli, muly a mezci Domácí osli a obě skupiny oslů divokých (asijských a afrických) jsou druhy podrodu osel, zatímco muly a mezci jsou mezidruhoví kříženci koní a oslů. Všichni jsou však známí svou vytrvalostí, houževnatostí a poněkud tvrdohlavou náturou.

OSEL ASIJSKÝ Divocí asijští osli (viz str. 10) mají červenohnědou srst, která je na břichu a nohách světlejší, a na zádech se jim často táhne tmavý úhoří pruh. V poměru k tělu mají delší nohy a jejich uši jsou delší než u koní, ale kratší než u oslů domácích.

Všichni jsou ohrožení.

Osel asijský (Equus hemionus) má oficiálně čtyři recentní poddruhy. Jsou to: džigetaj (E. h. hemionus) ze severního Mongolska, khur (E. h. khur) z indické pouště, kulan (E. h. kulan) z Turkmenistánu a onager (E. h. onager) z Íránu. Domovinou pátého asijského osla, kianga, je Tibet. V současnosti je zařazen jako odlišný druh E. kiang, ale genetický výzkum naznačuje, že by se mohlo jednat o další poddruh E. hemionus, ovšem s trochu odlišnou barvou.

Džigetaj dokáže dosáhnout obrovských rychlostí. Americký přírodovědec Roy

Mula při práci V Indii jsou muly a mezci používáni pro všechny typy práce, včetně tahání těžce naložených vozů, případně se s nimi můžeme potkat jako se soumary v horách.

12

Kone_001-045.indd Custom V 19

Chapman Andrews, který jej v poušti Gobi v letech 1922 až 1925 studoval, zaznamenal, že džigetajové byli schopni vyrazit rychlostí okolo 65 km/h – tedy rychleji než vlci, jejich přirození predátoři.

DOMESTIKACE OSLŮ Domácí osli byli domestikováni z divokých oslů afrických (Equus asinus) ze severní Afriky (viz str. 10). Existují dva poddruhy, z nichž jeden, núbijský osel, je možná již vyhynulý. Osel somálský měří okolo 140 cm v kohoutku, má nažloutle šedou barvu (v zimě se barva mění na kovově šedou) a světlejší břicho a nohy, na kterých se objevuje zebrování.

Průměrná výška domácího osla se pohybuje okolo jednoho metru v kohoutku, ale existuje mnoho různých plemen od miniaturních oslíků (najdeme je např. na Sicílii), měřících cca 60 cm, až po obří

americké plemeno, které se po právu nazývá mamutí osel. Držitel aktuálního oslího výškového rekordu, „mamut“ Romulus, měří v kohoutku 173 cm.

Osli mohou být černí, bílí nebo jakého­ koli odstínu šedé, ale vyskytují se i strakoši.

Všichni mají na zádech více či méně znatelný úhoří pruh a přes kohoutek tzv. oslí kříž, tedy kratší tmavý pruh, který je kolmý na dorzální úhoří pruh. Oproti koním nemají osli kaštánky na zadních nohách, mají 5 bederních obratlů (místo 6 u některých koní), jejich uši jsou velmi dlouhé, hříva krátká, stojatá a bez kštice a kopyta malá a úzká.

Ocasy oslů se podobají kravským, delší žíně rostou až na konci a u kořene je ocas porostlý kratší srstí. Kohoutek u nich obvykle není nijak výrazný a bývá níže než záď. V neposlední řadě se velmi liší zvukový projev koní a oslů (hýkání).

MULY Všechny druhy koňovitých se mohou mezi sebou vzájemně křížit a produkovat života­ schopné potomky, ti jsou však jen zřídka plodní. Výjimku tvoří spojení divokých afrických oslů s osly domácími nebo spojení koní Převalského a koní domácích.

Mula vznikne ze spojení klisny koně a hřebce osla. Tito kříženci jsou ceněni již od dávných dob: můžeme je najít už např. na asyrských reliéfech a mnoha dalších starověkých dekoracích. Říká se, že kříženec koně a osla se vždy více podobá matce, muly jsou tedy více podobné koním – vypadají, jako kdybychom tělo koně posadili na nohy osla a koni trochu prodloužili uši.

Ve skutečnosti je však bez znalosti rodičů téměř nemožné s jistotou určit, jestli se jedná o mulu nebo mezka.

Pokud se s nimi dobře zachází, jsou to nesmírně užitečná zvířata. Bývají vysoce ceněna pro svou houževnatost, odolnost, sílu a přizpůsobivost.

Muly bývají silnější než voli a jsou také o dost rychlejší. Bývají silnější i ve srovnání s podobně velkými koňmi a zvládnou těžší práci, přitom je jejich chov ekonomicky úspornější. Lépe se rovněž přizpůsobují horku a na rozdíl od většiny koní jsou schopné tvrdě pracovat i v tropickém podnebí. V mnoha částech světa na ně lidé nedají dopustit také kvůli jejich pohodlným chodům a jisté chůzi na horských stezkách, které by pro koně byly příliš náročné.

Ve Středozemí jsou muly stále hojně využívány např. při orbě, jako soumaři těžkých nákladů nebo pro tahání povozů.

Jednu dobu byly často k vidění i v jižních státech USA, kde se v obrovských počtech používali v zemědělství či pro transport nákladů.

Další výhodou mul je, že si pomocí vhodného párování rodičů můžeme vytvořit typ přesně podle svých potřeb, protože mezi klisnami je daleko pestřejší výběr než mezi oslicemi. Pokud tedy například připustíme chladnokrevnou klisnu oslem velkého plemene poitevin, dostaneme velikou mulu v těžkém typu chladnokrevníka (viz str. 73). A analogicky malí oslí hřebci (jako třeba ti z Malty) při spárování s klisnami poníků dají malé potomstvo,

které už ovšem nebude příliš pracovně využitelné. Velké poitevin nebo „mamutí“ muly mohou měřit přes 160 cm v kohoutku, většinou se však výška běžné muly-soumara pohybuje okolo 140 cm.

Khur Rychlý a vytrvalý khur (Equus hemionus khur) má dnes domov už pouze ve Velké indické poušti. Odhadem tvoří populaci okolo 4000 kusů, z toho dospělých je asi polovina.

Onager Perský onager (Equus hemionus onager), v perštině nazývaný prostě jenom gur (rychlý), přežívá v Íránu a počty se odhadují už pouze na pouhých 600 kusů.

Kiang Tibetský divoký osel (Equus kiang) se vyskytuje v západní a centrální Číně, severovýchodním Pákistánu a severní Indii a Nepálu. Populace čítá 60 000–70 000 jedinců.

Osel somálský Předek oslů domácích přežívá pouze v malé části Afriky – Somálsku, Eritreji a Etiopii. Odhady jsou pesimistické a naznačují, že už jich nezbývá více než 700.

Osel domácí Osli jsou domestikovaní již zhruba 5000 let. Odhaduje se, že na celém světě najdeme na 40 milionů oslů domácích.

Mula Odolná mula s jistou chůzí je po celém světě pro své pracovní schopnosti stále velmi ceněna. Podle potřeb lze výběrem rodičovských plemen koní a oslů vyprodukovat různé křížence.

MEZCI Mezek je výsledek spojení oslice a hřebce koně. Obvykle jsou menší než muly, protože velikost matky je v tomto případě určující faktor. Jsou obecně podobnější oslu, s delšíma ušima, a po matce dědí i nepopulární oslí tvrdohlavost. Jako pracovní síla jsou proto podstatně méně ceněni a využíváni, navíc je jejich produkce oproti mulám složitější.

13

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | OSLI, MULY A M E ZCI

OSLI, MULY A M E ZCI

Osli, muly a mezci Domácí osli a obě skupiny oslů divokých (asijských a afrických) jsou druhy podrodu osel, zatímco muly a mezci jsou mezidruhoví kříženci koní a oslů. Všichni jsou však známí svou vytrvalostí, houževnatostí a poněkud tvrdohlavou náturou.

OSEL ASIJSKÝ Divocí asijští osli (viz str. 10) mají červenohnědou srst, která je na břichu a nohách světlejší, a na zádech se jim často táhne tmavý úhoří pruh. V poměru k tělu mají delší nohy a jejich uši jsou delší než u koní, ale kratší než u oslů domácích.

Všichni jsou ohrožení.

Osel asijský (Equus hemionus) má oficiálně čtyři recentní poddruhy. Jsou to: džigetaj (E. h. hemionus) ze severního Mongolska, khur (E. h. khur) z indické pouště, kulan (E. h. kulan) z Turkmenistánu a onager (E. h. onager) z Íránu. Domovinou pátého asijského osla, kianga, je Tibet. V současnosti je zařazen jako odlišný druh E. kiang, ale genetický výzkum naznačuje, že by se mohlo jednat o další poddruh E. hemionus, ovšem s trochu odlišnou barvou.

Džigetaj dokáže dosáhnout obrovských rychlostí. Americký přírodovědec Roy

Mula při práci V Indii jsou muly a mezci používáni pro všechny typy práce, včetně tahání těžce naložených vozů, případně se s nimi můžeme potkat jako se soumary v horách.

12

Kone_001-045.indd Custom V 19

Chapman Andrews, který jej v poušti Gobi v letech 1922 až 1925 studoval, zaznamenal, že džigetajové byli schopni vyrazit rychlostí okolo 65 km/h – tedy rychleji než vlci, jejich přirození predátoři.

DOMESTIKACE OSLŮ Domácí osli byli domestikováni z divokých oslů afrických (Equus asinus) ze severní Afriky (viz str. 10). Existují dva poddruhy, z nichž jeden, núbijský osel, je možná již vyhynulý. Osel somálský měří okolo 140 cm v kohoutku, má nažloutle šedou barvu (v zimě se barva mění na kovově šedou) a světlejší břicho a nohy, na kterých se objevuje zebrování.

Průměrná výška domácího osla se pohybuje okolo jednoho metru v kohoutku, ale existuje mnoho různých plemen od miniaturních oslíků (najdeme je např. na Sicílii), měřících cca 60 cm, až po obří

americké plemeno, které se po právu nazývá mamutí osel. Držitel aktuálního oslího výškového rekordu, „mamut“ Romulus, měří v kohoutku 173 cm.

Osli mohou být černí, bílí nebo jakého­ koli odstínu šedé, ale vyskytují se i strakoši.

Všichni mají na zádech více či méně znatelný úhoří pruh a přes kohoutek tzv. oslí kříž, tedy kratší tmavý pruh, který je kolmý na dorzální úhoří pruh. Oproti koním nemají osli kaštánky na zadních nohách, mají 5 bederních obratlů (místo 6 u některých koní), jejich uši jsou velmi dlouhé, hříva krátká, stojatá a bez kštice a kopyta malá a úzká.

Ocasy oslů se podobají kravským, delší žíně rostou až na konci a u kořene je ocas porostlý kratší srstí. Kohoutek u nich obvykle není nijak výrazný a bývá níže než záď. V neposlední řadě se velmi liší zvukový projev koní a oslů (hýkání).

MULY Všechny druhy koňovitých se mohou mezi sebou vzájemně křížit a produkovat života­ schopné potomky, ti jsou však jen zřídka plodní. Výjimku tvoří spojení divokých afrických oslů s osly domácími nebo spojení koní Převalského a koní domácích.

Mula vznikne ze spojení klisny koně a hřebce osla. Tito kříženci jsou ceněni již od dávných dob: můžeme je najít už např. na asyrských reliéfech a mnoha dalších starověkých dekoracích. Říká se, že kříženec koně a osla se vždy více podobá matce, muly jsou tedy více podobné koním – vypadají, jako kdybychom tělo koně posadili na nohy osla a koni trochu prodloužili uši.

Ve skutečnosti je však bez znalosti rodičů téměř nemožné s jistotou určit, jestli se jedná o mulu nebo mezka.

Pokud se s nimi dobře zachází, jsou to nesmírně užitečná zvířata. Bývají vysoce ceněna pro svou houževnatost, odolnost, sílu a přizpůsobivost.

Muly bývají silnější než voli a jsou také o dost rychlejší. Bývají silnější i ve srovnání s podobně velkými koňmi a zvládnou těžší práci, přitom je jejich chov ekonomicky úspornější. Lépe se rovněž přizpůsobují horku a na rozdíl od většiny koní jsou schopné tvrdě pracovat i v tropickém podnebí. V mnoha částech světa na ně lidé nedají dopustit také kvůli jejich pohodlným chodům a jisté chůzi na horských stezkách, které by pro koně byly příliš náročné.

Ve Středozemí jsou muly stále hojně využívány např. při orbě, jako soumaři těžkých nákladů nebo pro tahání povozů.

Jednu dobu byly často k vidění i v jižních státech USA, kde se v obrovských počtech používali v zemědělství či pro transport nákladů.

Další výhodou mul je, že si pomocí vhodného párování rodičů můžeme vytvořit typ přesně podle svých potřeb, protože mezi klisnami je daleko pestřejší výběr než mezi oslicemi. Pokud tedy například připustíme chladnokrevnou klisnu oslem velkého plemene poitevin, dostaneme velikou mulu v těžkém typu chladnokrevníka (viz str. 73). A analogicky malí oslí hřebci (jako třeba ti z Malty) při spárování s klisnami poníků dají malé potomstvo,

které už ovšem nebude příliš pracovně využitelné. Velké poitevin nebo „mamutí“ muly mohou měřit přes 160 cm v kohoutku, většinou se však výška běžné muly-soumara pohybuje okolo 140 cm.

Khur Rychlý a vytrvalý khur (Equus hemionus khur) má dnes domov už pouze ve Velké indické poušti. Odhadem tvoří populaci okolo 4000 kusů, z toho dospělých je asi polovina.

Onager Perský onager (Equus hemionus onager), v perštině nazývaný prostě jenom gur (rychlý), přežívá v Íránu a počty se odhadují už pouze na pouhých 600 kusů.

Kiang Tibetský divoký osel (Equus kiang) se vyskytuje v západní a centrální Číně, severovýchodním Pákistánu a severní Indii a Nepálu. Populace čítá 60 000–70 000 jedinců.

Osel somálský Předek oslů domácích přežívá pouze v malé části Afriky – Somálsku, Eritreji a Etiopii. Odhady jsou pesimistické a naznačují, že už jich nezbývá více než 700.

Osel domácí Osli jsou domestikovaní již zhruba 5000 let. Odhaduje se, že na celém světě najdeme na 40 milionů oslů domácích.

Mula Odolná mula s jistou chůzí je po celém světě pro své pracovní schopnosti stále velmi ceněna. Podle potřeb lze výběrem rodičovských plemen koní a oslů vyprodukovat různé křížence.

MEZCI Mezek je výsledek spojení oslice a hřebce koně. Obvykle jsou menší než muly, protože velikost matky je v tomto případě určující faktor. Jsou obecně podobnější oslu, s delšíma ušima, a po matce dědí i nepopulární oslí tvrdohlavost. Jako pracovní síla jsou proto podstatně méně ceněni a využíváni, navíc je jejich produkce oproti mulám složitější.

13

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | KOS T ER N Í SO US TAVA

KOS T ER N Í SO US TAVA

Kosterní soustava Kostra koní se skládá ze stejných základních komponent, které nacházíme v kostrách ostatních savců.

Průběhem času se však proměňovala v důsledku měnícího se prostředí a podmínek. Reflektuje např. skutečnost, že koně žili na pláních, kde spásali trávu a potřebovali rychle uniknout predátorům.

ZÁKLADNÍ STAVBA Stejně jako u všech savců odráží kostra koní jejich způsob života. Dlouhý, svalnatý krk umožňuje koním spásat trávu a další nízké rostliny. Pomáhá také udržovat rovnováhu při rychlém pohybu. Díky specializovanému pohybovému aparátu a hlubokému hrudníku s velkým srdcem a plícemi jsou koně schopni urazit velké vzdálenosti poměrně značnou rychlostí.

Atlas

Krční obratle

Čepovec Očnice

Hrudní obratle

srdce a plíce, a zároveň díky své pružnosti umožňuje vysoký výkon. Šest bederních obratlů má dlouhé a ploché žeberní výběžky, které chrání ledviny a upínají se na ně bederní a břišní svaly. Tato silná a relativně pevná, avšak málo pohyblivá část páteře nese váhu koňského břicha se zažívacím ústrojím (viz str. 20–21). Při pohybu přenáší tato část páteře sílu zádě dopředu. Bederní obratle jsou následovány obratli křížovými, ty ovšem srostly do jedné kosti, k níž je prostřednictvím řady pevných vazů připojena pánev.

Nosní kost

Bederní obratle

KONČETINY Přední končetiny jsou k tělu napojeny svaly a povázkami a mohou se pohybovat podél hrudního koše sem a tam, což koním umožňuje dlouhý krok. Pokud se kůň pohybuje rychle, je pohyb hrudních končetin koordinován s dýcháním. Aby byl tento klouzavý pohyb uskutečnitelný, má lopatka hladkou spodní stranu a na její horní straně se nachází výrazná chrupavka, což zvětšuje plochu pro upnutí svalů.

Od lopatky pokračuje kost pažní až k loketnímu kloubu, kde se spojuje s kostí vřetenní a loketní. Loketní kost

Křížová kost

Ocasní obratle

LEBKA Lebka je dlouhá a úzká, s očima posazenýma vysoko a po stranách. Jen tak si totiž může kůň při pasení udržet rozhled po okolí a všimnout si nebezpečí (viz str. 25). Lebka sestává z množství jednotlivých kostí, které na svých okrajích až do tělesné dospělosti koně přirůstají, pak srostou a vytvoří pevnou ochranu pro mozek, oči a další důležité orgány. Spodní čelist, která je se zbytkem lebky spojena kloubem, se skládá ze dvou částí, které rovněž srůstají. Může se pohybovat nahoru i dolů a do stran.

V čelistech jsou uloženy zuby (celkem 36–44 dle pohlaví a počtu tzv. vlčích zubů), přizpůsobené spásání a drcení rostlinné potravy. Nos je dlouhý a poskytuje spoustu

Ohybače Sezamská kůstka se šlachou

Sezamské kůstky Ke spěnkovému kloubu zezadu přiléhají dvě malé sezamské kosti. Odvádějí šlachu dále od osy kloubu, což snižuje tření a zvyšuje pákový efekt. Také brání prošlápnutí spěnky až na zem.

14

Kone_001-045.indd Custom V

místa pro čichové orgány, které jsou pro koně velice důležité.

PÁTEŘ Tělo koně je dlouhé a atletické. Krk sestává ze sedmi krčních obratlů. Lebka je s prvním krčním obratlem, zvaným atlas, spojena kloubem, který zajišťuje pohyb nahoru a dolů. Spojení atlasu s druhým krčním obratlem, čepovcem, umožňuje pohyb hlavy ze strany na stranu. Zbývajících pět krčních obratlů pak je navzájem propojeno velmi pohyblivě. Uspořádání krční páteře koni umožňuje široký rozsah pohybu od pastvy nízko u země po podrbání se zuby ve slabinách. Spolu s ocasní částí je krk nejpohyblivější oblastí páteře. Kůň pomocí krku udržuje rovnováhu i ve vysokých rychlostech nebo při skákání.

Hrudní páteř se skládá z 18 obratlů. Mají dlouhé trnové výběžky, především prvních 10 v oblasti kohoutku, na které se upínají mohutné svaly krku. Speciální plochy po stranách hrudních obratlů jsou určeny pro připojení žeber. Prvních osm žeber se pojí s hrudní kostí (sternum), zatímco ostatní se připojují na sebe navzájem a tvoří pružný chrupavčitý oblouk, díky němuž koně disponují velmi dobrou schopností mohutně stlačovat a rozpínat plíce. Hrudní koš tedy chrání nepostradatelné orgány, jako jsou

Lopatka

je redukována na pouhý výběžek a s kostí vřetenní je srostlá, což koni umožňuje např. rychlý start.

Zadní končetiny jsou spojeny s pánví kulovými kyčelními klouby, které koním umožňují dělat dlouhé kroky a došlapovat daleko pod sebe. Kosti horní části pánevní končetiny jsou velmi robustní. Kost stehenní vede od pánve a v kolenním kloubu se spojuje s kostí holenní a velmi redukovanou kostí lýtkovou. V koleni nalezneme největší sezamskou kost – čéšku (patellu). Kloub na spodní straně kosti holenní se nazývá hlezno a je ekvivalentem lidského kotníku.

Záprstní kosti koně („holeně“) mají po stranách zakrnělé pozůstatky kostí dalších prstů, nazývané kosti bodcové. Koně mají dlouhé záprstní kosti, což je změna, která ještě více prodlužuje délku kroku. Na předních končetinách jsou záprstní kosti robustnější a kratší než na zadních, protože vepředu nese kůň víc váhy. Kosti ve spodní části končetin nejsou tak masivní – v těchto místech se na ně neupínají žádné mohutné svaly (viz str. 16–17). Uspořádání kostí končetin reflektuje tendenci koní prchat při útěku od predátorů po rovné linii.

Pažní kost

Stehenní kost

Pánev

Loketní výběžek

Čéška

Žebra Vřetenní kost

Lýtková kost

Holenní kost

KOPYTA Kopytní stěna, tvořená pevnou rohovinou, obklopuje a chrání kosti a celý složitý vnitřní mechanismus. Jak v předních, tak v zadních kopytech tvoří ústřední část kost kopytní. Ta je relativně malá a má tvar klínu. U předních kopyt je širší a umožňuje nést větší váhu celého předku koně, zatímco u zadních kopyt je užší a její strmější úhel podporuje odraz zadních nohou.

Hlezenní kloub Kost spěnková Karpální kloub Kost korunková

Metatarzus (záprstní kost) Kost bodcová

Metakarpus (záprstní kost)

Spěnkový kloub

Sezamské kůstky

Spěnková kost Korunková kost

Kost kopytní

Kostra koně Kostra určuje rámec těla. Pro koně jsou typické dlouhé kosti končetin. Části pánevní končetiny od hlezenního kloubu ke kopytu jsou ekvivalentní částem nohy u lidského chodidla.

Ohybač

Kost kopytní Kopytní stěna

Patka Kost střelková

VNITŘNÍ STRUKTURA

15

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | KOS T ER N Í SO US TAVA

KOS T ER N Í SO US TAVA

Kosterní soustava Kostra koní se skládá ze stejných základních komponent, které nacházíme v kostrách ostatních savců.

Průběhem času se však proměňovala v důsledku měnícího se prostředí a podmínek. Reflektuje např. skutečnost, že koně žili na pláních, kde spásali trávu a potřebovali rychle uniknout predátorům.

ZÁKLADNÍ STAVBA Stejně jako u všech savců odráží kostra koní jejich způsob života. Dlouhý, svalnatý krk umožňuje koním spásat trávu a další nízké rostliny. Pomáhá také udržovat rovnováhu při rychlém pohybu. Díky specializovanému pohybovému aparátu a hlubokému hrudníku s velkým srdcem a plícemi jsou koně schopni urazit velké vzdálenosti poměrně značnou rychlostí.

Atlas

Krční obratle

Čepovec Očnice

Hrudní obratle

srdce a plíce, a zároveň díky své pružnosti umožňuje vysoký výkon. Šest bederních obratlů má dlouhé a ploché žeberní výběžky, které chrání ledviny a upínají se na ně bederní a břišní svaly. Tato silná a relativně pevná, avšak málo pohyblivá část páteře nese váhu koňského břicha se zažívacím ústrojím (viz str. 20–21). Při pohybu přenáší tato část páteře sílu zádě dopředu. Bederní obratle jsou následovány obratli křížovými, ty ovšem srostly do jedné kosti, k níž je prostřednictvím řady pevných vazů připojena pánev.

Nosní kost

Bederní obratle

KONČETINY Přední končetiny jsou k tělu napojeny svaly a povázkami a mohou se pohybovat podél hrudního koše sem a tam, což koním umožňuje dlouhý krok. Pokud se kůň pohybuje rychle, je pohyb hrudních končetin koordinován s dýcháním. Aby byl tento klouzavý pohyb uskutečnitelný, má lopatka hladkou spodní stranu a na její horní straně se nachází výrazná chrupavka, což zvětšuje plochu pro upnutí svalů.

Od lopatky pokračuje kost pažní až k loketnímu kloubu, kde se spojuje s kostí vřetenní a loketní. Loketní kost

Křížová kost

Ocasní obratle

LEBKA Lebka je dlouhá a úzká, s očima posazenýma vysoko a po stranách. Jen tak si totiž může kůň při pasení udržet rozhled po okolí a všimnout si nebezpečí (viz str. 25). Lebka sestává z množství jednotlivých kostí, které na svých okrajích až do tělesné dospělosti koně přirůstají, pak srostou a vytvoří pevnou ochranu pro mozek, oči a další důležité orgány. Spodní čelist, která je se zbytkem lebky spojena kloubem, se skládá ze dvou částí, které rovněž srůstají. Může se pohybovat nahoru i dolů a do stran.

V čelistech jsou uloženy zuby (celkem 36–44 dle pohlaví a počtu tzv. vlčích zubů), přizpůsobené spásání a drcení rostlinné potravy. Nos je dlouhý a poskytuje spoustu

Ohybače Sezamská kůstka se šlachou

Sezamské kůstky Ke spěnkovému kloubu zezadu přiléhají dvě malé sezamské kosti. Odvádějí šlachu dále od osy kloubu, což snižuje tření a zvyšuje pákový efekt. Také brání prošlápnutí spěnky až na zem.

14

Kone_001-045.indd Custom V

místa pro čichové orgány, které jsou pro koně velice důležité.

PÁTEŘ Tělo koně je dlouhé a atletické. Krk sestává ze sedmi krčních obratlů. Lebka je s prvním krčním obratlem, zvaným atlas, spojena kloubem, který zajišťuje pohyb nahoru a dolů. Spojení atlasu s druhým krčním obratlem, čepovcem, umožňuje pohyb hlavy ze strany na stranu. Zbývajících pět krčních obratlů pak je navzájem propojeno velmi pohyblivě. Uspořádání krční páteře koni umožňuje široký rozsah pohybu od pastvy nízko u země po podrbání se zuby ve slabinách. Spolu s ocasní částí je krk nejpohyblivější oblastí páteře. Kůň pomocí krku udržuje rovnováhu i ve vysokých rychlostech nebo při skákání.

Hrudní páteř se skládá z 18 obratlů. Mají dlouhé trnové výběžky, především prvních 10 v oblasti kohoutku, na které se upínají mohutné svaly krku. Speciální plochy po stranách hrudních obratlů jsou určeny pro připojení žeber. Prvních osm žeber se pojí s hrudní kostí (sternum), zatímco ostatní se připojují na sebe navzájem a tvoří pružný chrupavčitý oblouk, díky němuž koně disponují velmi dobrou schopností mohutně stlačovat a rozpínat plíce. Hrudní koš tedy chrání nepostradatelné orgány, jako jsou

Lopatka

je redukována na pouhý výběžek a s kostí vřetenní je srostlá, což koni umožňuje např. rychlý start.

Zadní končetiny jsou spojeny s pánví kulovými kyčelními klouby, které koním umožňují dělat dlouhé kroky a došlapovat daleko pod sebe. Kosti horní části pánevní končetiny jsou velmi robustní. Kost stehenní vede od pánve a v kolenním kloubu se spojuje s kostí holenní a velmi redukovanou kostí lýtkovou. V koleni nalezneme největší sezamskou kost – čéšku (patellu). Kloub na spodní straně kosti holenní se nazývá hlezno a je ekvivalentem lidského kotníku.

Záprstní kosti koně („holeně“) mají po stranách zakrnělé pozůstatky kostí dalších prstů, nazývané kosti bodcové. Koně mají dlouhé záprstní kosti, což je změna, která ještě více prodlužuje délku kroku. Na předních končetinách jsou záprstní kosti robustnější a kratší než na zadních, protože vepředu nese kůň víc váhy. Kosti ve spodní části končetin nejsou tak masivní – v těchto místech se na ně neupínají žádné mohutné svaly (viz str. 16–17). Uspořádání kostí končetin reflektuje tendenci koní prchat při útěku od predátorů po rovné linii.

Pažní kost

Stehenní kost

Pánev

Loketní výběžek

Čéška

Žebra Vřetenní kost

Lýtková kost

Holenní kost

KOPYTA Kopytní stěna, tvořená pevnou rohovinou, obklopuje a chrání kosti a celý složitý vnitřní mechanismus. Jak v předních, tak v zadních kopytech tvoří ústřední část kost kopytní. Ta je relativně malá a má tvar klínu. U předních kopyt je širší a umožňuje nést větší váhu celého předku koně, zatímco u zadních kopyt je užší a její strmější úhel podporuje odraz zadních nohou.

Hlezenní kloub Kost spěnková Karpální kloub Kost korunková

Metatarzus (záprstní kost) Kost bodcová

Metakarpus (záprstní kost)

Spěnkový kloub

Sezamské kůstky

Spěnková kost Korunková kost

Kost kopytní

Kostra koně Kostra určuje rámec těla. Pro koně jsou typické dlouhé kosti končetin. Části pánevní končetiny od hlezenního kloubu ke kopytu jsou ekvivalentní částem nohy u lidského chodidla.

Ohybač

Kost kopytní Kopytní stěna

Patka Kost střelková

VNITŘNÍ STRUKTURA

15

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | S VALY

S VALY

Svaly Svaly jsou pružná tkáň, umožňující fungování a pohyb těla zvířat. Vazy a šlachy jsou pásy a provazce tuhé kolagenní vazivové tkáně. Vazy spojují kosti a klouby. Šlachy přenášejí sílu pracujících svalů, čímž pohybují kostmi.

JAK SVALY PRACUJÍ Svaly se dělí na ty, které jsou ovládané vůlí (příčně pruhovaná svalovina), a na ty, co fungují bez vědomého zásahu (hladká svalovina a myokard). Díky hladké svalo­ vině pracuje např. trávicí trakt, myokard je svalovina srdeční a příčně pruhovaná svalovina pak stojí třeba za pohybem končetin. Okolo kloubů se nacházejí svaly v antagonistických (protichůdných) párech a každý pár vždy sestává z ohybače a nata­ hovače. U končetin např. ohybač svým stahem a zkrácením nohu ohýbá, natahovač zase napřimuje. Když se jeden sval v páru stáhne, druhý se uvolní.

Svalová hmota je tvořena různými typy vláken, vykonávajících odlišné druhy práce.

U koní je rozdělujeme na dva hlavní typy – pomalá a rychlá. Rychlá vlákna se mohou rychle stahovat a kůň jim tedy vděčí za svou rychlost, tu však udrží jen po relativně krátké časové úseky, protože rychlá vlákna se brzy vyčerpají. Pomalá vlákna naproti tomu mohou pracovat po delší dobu bez únavy – mají větší výdrž. Jednotlivá plemena koní se liší i poměry těchto vláken ve své svalovině – např. plnokrevníci, jež jsou schopni na kratší vzdálenosti běžet extrémní rychlostí, mají ve svalovině méně

Řemenovitý sval Čelní sval Kápovitý sval (krční část) Žvýkací sval

Kápovitý sval (hrudní část)

svaloviny nohu odlehčuje, zároveň to ovšem končetinu činí zranitelnou – poranění šlach bývá často velmi problematické.

Pánevní končetiny až po hlezna pokrývá velké množství svalové hmoty: je to takový výkonný motor, v němž vzniká pohyb do­pře­ du. Pod hlezny (viz str. 15) už svaly nenaj­ deme, jen šlachy, které oproti svalům šetří energii a nohu odlehčují.

Vazy jsou pásy vazivové tkáně, která je méně pružná než tkáň šlach. Omezují pohyb kloubu nebo protažení šlachy do extrému, čímž přispívají k předcházení rizika zranění. U koní však vazy plní ještě

Zvedač horního pysku

Napínač široké povázky Nejširší sval zádový

Zvedač horního pysku a nozdry

pomalých vláken než arabi, kteří jsou vyhlášení svou schopností bez únavy překonávat dlouhé vzdálenosti.

KONČETINY Hluboké svaly hrudních končetin zajišťují jejich připojení k tělu (u koní zde není žádné kosterní spojení, viz str. 14–15) a udržují postavení hlavy a krku. A to není žádná maličkost vzhledem k tomu, že dvě třetiny váhy koně spočívají na předku. Svaly též vstřebávají otřesy.

Pod karpy (přední „kolena“) jsou na nohách jen úponové šlachy a vazy. Dlouhé úponové šlachy na hrudních končetinách spojují svaly s kostmi záprstí a prstu a umožňují efektivní pohyb. Takové uspořádání je sice energeticky úsporné a nepřítomnost

jednu velice důležitou úlohu: jsou součástí závěsného aparátu spěnky, který brání jejímu nadměrnému prošlápnutí. Spěnka je totiž pod neustálým obrovským tlakem a její závěsný aparát má za úkol zamezit jejímu zhroucení. Tento aparát se skládá z mezikostního svalu a horních a dolních sezamských vazů, proti prošlápnutí spěnky pak ještě působí i povrchový a hluboký ohybač. Celý systém je velmi důmyslný.

Když se končetina dotkne země a spěnka je tlačena dolů, tyto vazy se napnou a zpevní, čímž ji podrží. Jakmile kůň nohu odlehčí, dostaví se efekt ne nepodobný uvolnění

Střední hýžďovec

Dvouhlavý stehenní sval Pološlašitý sval

Stahovač jazylky Zvedač hlavy

napnuté gumičky – kopyto se od země odrazí.

ENERGETICKÁ ÚČINNOST Jak už jsme zmínili výše, koně na spodních částech nohou nemají svaly a dokáží účinným způsobem zapojit vazy a šlachy, čímž jsou schopni šetřit energii, kterou by jinak svaly spotřebovaly.

Pokud si kůň v divočině lehne, je značně zranitelný – než své velké tělo opět zvedne a rozpohybuje, stojí ho to nemalou námahu a čas a predátoři ho zatím mohou ulovit.

Ačkoli koně spí vleže, vyvinuli se v průběhu doby takovým způsobem, aby mohli dřímat i vestoje. Vděčí za to mechanismu bezúnav­ ného stání: v každé končetině se nachází systém šlach a vazů, které při stání „zamknou“ polohu hlavních kloubů a umožní okolním svalům odpočívat. To snižuje spotřebu energie a svalovou únavu, a kůň si proto nemusí tak často lehat. Méně si lehají také staří a nemocní koně, kterým se „těžko“ vstává. Naproti tomu hříbata spí častěji vleže – střežena svými matkami.

Zvedač hlavy

OPORA PÁTEŘE

Deltový sval

Krk je podepřen silným šíjovým vazem, který také formuje jeho tvar. Skládá se z provazce, vedoucího od týlu lebky po vrcholky trnových výběžků na kohoutku, a desky, která se upíná na jednotlivé krční obratle. Tvoří velmi důležitou energeticky úspornou opěrnou strukturu. Ta např. umožňuje koním odpočívat s krkem nataženým rovně vpřed a šetřit energii, kterou by jinak bylo potřeba na udržení pozice pomocí krčních svalů. Šíjový vaz přechází na kohoutku v nadtrnový vaz a ten pak pokračuje až k ocasu. Je připojen ke každému obratli a stabilizuje páteř.

Trojhlavý pažní sval Sestupný prsní sval Sval pažní Prsní sval Vřetenní natahovač zápěstí

Společný natahovač prstu

Dvojhlavý lýtkový sval Hluboký ohybač prstu

Zevní šikmý břišní sval

Postranní natahovač prstu Hrudníkový ventrální pilovitý sval

Šlacha hlubokého ohybače prstu

Šíjový vaz

Loketní natahovač zápěstí

Nadtrnový vaz Dlouhý natahovač prstu Šlacha dlouhého natahovače prstu

Dlouhý natahovač prstu

Sezamské vazy

Zátěž při dopadu Koňská noha je schopna ustát extrémní zátěž při trysku nebo doskoku. Svaly, šlachy a vazy náraz vstřebávají a pomáhají tak předcházet zranění.

16

Kone_001-045.indd Custom V 2

Závěsný aparát spěnky

Pohyb a opora Vůlí ovládané kosterní svaly spolupracují s kostmi, klouby a šlachami: společně nesou váhu celého těla a umožňují pohyb a ovládání jeho kvality.

17

05/09/17 16:22

Z ÁK L AD N Í Z NALOS T I | S VALY

S VALY

Svaly Svaly jsou pružná tkáň, umožňující fungování a pohyb těla zvířat. Vazy a šlachy jsou pásy a provazce tuhé kolagenní vazivové tkáně. Vazy spojují kosti a klouby. Šlachy přenášejí sílu pracujících svalů, čímž pohybují kostmi.

JAK SVALY PRACUJÍ Svaly se dělí na ty, které jsou ovládané vůlí (příčně pruhovaná svalovina), a na ty, co fungují bez vědomého zásahu (hladká svalovina a myokard). Díky hladké svalo­ vině pracuje např. trávicí trakt, myokard je svalovina srdeční a příčně pruhovaná svalovina pak stojí třeba za pohybem končetin. Okolo kloubů se nacházejí svaly v antagonistických (protichůdných) párech a každý pár vždy sestává z ohybače a nata­ hovače. U končetin např. ohybač svým stahem a zkrácením nohu ohýbá, natahovač zase napřimuje. Když se jeden sval v páru stáhne, druhý se uvolní.

Svalová hmota je tvořena různými typy vláken, vykonávajících odlišné druhy práce.

U koní je rozdělujeme na dva hlavní typy – pomalá a rychlá. Rychlá vlákna se mohou rychle stahovat a kůň jim tedy vděčí za svou rychlost, tu však udrží jen po relativně krátké časové úseky, protože rychlá vlákna se brzy vyčerpají. Pomalá vlákna naproti tomu mohou pracovat po delší dobu bez únavy – mají větší výdrž. Jednotlivá plemena koní se liší i poměry těchto vláken ve své svalovině – např. plnokrevníci, jež jsou schopni na kratší vzdálenosti běžet extrémní rychlostí, mají ve svalovině méně

Řemenovitý sval Čelní sval Kápovitý sval (krční část) Žvýkací sval

Kápovitý sval (hrudní část)

svaloviny nohu odlehčuje, zároveň to ovšem končetinu činí zranitelnou – poranění šlach bývá často velmi problematické.

Pánevní končetiny až po hlezna pokrývá velké množství svalové hmoty: je to takový výkonný motor, v němž vzniká pohyb do­pře­ du. Pod hlezny (viz str. 15) už svaly nenaj­ deme, jen šlachy, které oproti svalům šetří energii a nohu odlehčují.

Vazy jsou pásy vazivové tkáně, která je méně pružná než tkáň šlach. Omezují pohyb kloubu nebo protažení šlachy do extrému, čímž přispívají k předcházení rizika zranění. U koní však vazy plní ještě

Zvedač horního pysku

Napínač široké povázky Nejširší sval zádový

Zvedač horního pysku a nozdry

pomalých vláken než arabi, kteří jsou vyhlášení svou schopností bez únavy překonávat dlouhé vzdálenosti.

KONČETINY Hluboké svaly hrudních končetin zajišťují jejich připojení k tělu (u koní zde není žádné kosterní spojení, viz str. 14–15) a udržují postavení hlavy a krku. A to není žádná maličkost vzhledem k tomu, že dvě třetiny váhy koně spočívají na předku. Svaly též vstřebávají otřesy.

Pod karpy (přední „kolena“) jsou na nohách jen úponové šlachy a vazy. Dlouhé úponové šlachy na hrudních končetinách spojují svaly s kostmi záprstí a prstu a umožňují efektivní pohyb. Takové uspořádání je sice energeticky úsporné a nepřítomnost

jednu velice důležitou úlohu: jsou součástí závěsného aparátu spěnky, který brání jejímu nadměrnému prošlápnutí. Spěnka je totiž pod neustálým obrovským tlakem a její závěsný aparát má za úkol zamezit jejímu zhroucení. Tento aparát se skládá z mezikostního svalu a horních a dolních sezamských vazů, proti prošlápnutí spěnky pak ještě působí i povrchový a hluboký ohybač. Celý systém je velmi důmyslný.

Když se končetina dotkne země a spěnka je tlačena dolů, tyto vazy se napnou a zpevní, čímž ji podrží. Jakmile kůň nohu odlehčí, dostaví se efekt ne nepodobný uvolnění

Střední hýžďovec

Dvouhlavý stehenní sval Pološlašitý sval

Stahovač jazylky Zvedač hlavy

napnuté gumičky – kopyto se od země odrazí.

ENERGETICKÁ ÚČINNOST Jak už jsme zmínili výše, koně na spodních částech nohou nemají svaly a dokáží účinným způsobem zapojit vazy a šlachy, čímž jsou schopni šetřit energii, kterou by jinak svaly spotřebovaly.

Pokud si kůň v divočině lehne, je značně zranitelný – než své velké tělo opět zvedne a rozpohybuje, stojí ho to nemalou námahu a čas a predátoři ho zatím mohou ulovit.

Ačkoli koně spí vleže, vyvinuli se v průběhu doby takovým způsobem, aby mohli dřímat i vestoje. Vděčí za to mechanismu bezúnav­ ného stání: v každé končetině se nachází systém šlach a vazů, které při stání „zamknou“ polohu hlavních kloubů a umožní okolním svalům odpočívat. To snižuje spotřebu energie a svalovou únavu, a kůň si proto nemusí tak často lehat. Méně si lehají také staří a nemocní koně, kterým se „těžko“ vstává. Naproti tomu hříbata spí častěji vleže – střežena svými matkami.

Zvedač hlavy

OPORA PÁTEŘE

Deltový sval

Krk je podepřen silným šíjovým vazem, který také formuje jeho tvar. Skládá se z provazce, vedoucího od týlu lebky po vrcholky trnových výběžků na kohoutku, a desky, která se upíná na jednotlivé krční obratle. Tvoří velmi důležitou energeticky úspornou opěrnou strukturu. Ta např. umožňuje koním odpočívat s krkem nataženým rovně vpřed a šetřit energii, kterou by jinak bylo potřeba na udržení pozice pomocí krčních svalů. Šíjový vaz přechází na kohoutku v nadtrnový vaz a ten pak pokračuje až k ocasu. Je připojen ke každému obratli a stabilizuje páteř.

Trojhlavý pažní sval Sestupný prsní sval Sval pažní Prsní sval Vřetenní natahovač zápěstí

Společný natahovač prstu

Dvojhlavý lýtkový sval Hluboký ohybač prstu

Zevní šikmý břišní sval

Postranní natahovač prstu Hrudníkový ventrální pilovitý sval

Šlacha hlubokého ohybače prstu

Šíjový vaz

Loketní natahovač zápěstí

Nadtrnový vaz Dlouhý natahovač prstu Šlacha dlouhého natahovače prstu

Dlouhý natahovač prstu

Sezamské vazy

Zátěž při dopadu Koňská noha je schopna ustát extrémní zátěž při trysku nebo doskoku. Svaly, šlachy a vazy náraz vstřebávají a pomáhají tak předcházet zranění.

16

Kone_001-045.indd Custom V 2

Závěsný aparát spěnky

Pohyb a opora Vůlí ovládané kosterní svaly spolupracují s kostmi, klouby a šlachami: společně nesou váhu celého těla a umožňují pohyb a ovládání jeho kvality.

17

05/09/17 16:22