0043267

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 3

ČMELÁK ANINKA NAPSAL A NAKRESLIL

ONDŘEJ SEKORA

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 4

Text and illustrations ©1959 Ondřej Sekora, heir, 2007, 2022 ISBN 978-80-242-8518-4

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 5

OBJEVIL SE VELKÝ BRUNDIBÁR O zimním spánku čili jak to všechno začalo Venku bylo všude zima, až to praštělo. Nikde se nic nepohnulo, nikde nic nezapíplo, jen pod jiskřícím sněhem, ba co dím pod sněhem, – až docela pod zemí, v myší díře, v měkkém pelíšku, se něco zahýbalo.

Bylo to malé, kulaté, šedé – nu, byla to zkrátka mladá myška, která se na chvilku probudila ze zimního spánku. Protřela si oči, zavětřila a pak zatahala maminku za ucho. „Mami,“ zašeptala potichounku, „tady něco voní jako med.

Necítíš?“ „I jdi,“ zamumlala maminka ze sladkého spánku. „Jen si lehni a spi raději dál!“ Malá myška se tedy zachumlala do pelíšku, přitiskla se k mamince a spala dál.

Ale po nějakém čase se znovu probudila a zatahala maminku za druhé ucho. „Mami,“ zašeptala hlasitěji, „tady opravdu něco voní jako med. Víš co? Já budu hrabat a vyhrabu to.“ „I jdi,“ zamumlala maminka ze svého sladkého zimního spánku.

5

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 6

„Co bys hrabala? Ještě by tě něco píchlo. Raději si lehni a spi dál.“ Mladá myška se tedy zase zachumlala do pelíšku, přitiskla se k mamince a spala dál.

Ale po delším čase se opět probudila a zatahala maminku za ocásek. „Mami,“ zašeptala už skoro hlasitě, „tady opravdu, ale opravdu něco voní jako med. Víš co? Já budu hrabat, vyhrabu to a sním to.

Mami! Slyšíš? Mami, nespi pořád!“ budila maminku.

Maminka sebou trhla, prudce si promnula oči a zavětřila na všechny strany. „I jdi, holka,“ zaradovala se najednou. „Co bys hrabala? Vždyť už je jaro. Honem z pelechu ven, venku bude jídla habaděj.“ A bylo opravdové jaro. Slunce svítilo, všude ze země vyrážely mladé rostlinky, vedle bylo pole čerstvě oseté chutnými zrny, zkrátka, pro myšky bylo všude jídla habaděj.

Vyskočily, zapomněly na zimu, kterou v pelíšku tak pěkně prospaly, vyběhly ven, dávaly se do dobrého jídla a těšily se z krásného teplého jara. Ale po nějakém čase zavrtěla malá myška nosem, zavětřila a alou! zpátky do staré myší díry k pelíšku a začala hrabat.

Celou zimu tu bylo cítit med. Musí se nějak na něj dostat. Začala hrabat, hrabala, hrabala, a hle, najednou se hliněná stěna před ní rozsypala a huu! myška se octla v cizím černém doupěti. Zavonělo to, jako by strčila nos do samého medu, ale zároveň to hrozivě zabzučelo. Pak se ukázaly dvě černé oči, velikánské jako kola od vozu, za nimi hustý kožich, lesklá křídla a vzzz-bzzz, než se myška nadála, vyletěl myší dírou ven veliký, tlustý čmelák. Takový krásný se žlutými

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 7

pruhy a bílým zadečkem. Ještě venku nad dírou zakroužil, zabzučel a uletěl pryč. „Škoda,“ vzdychla myška lítostivě. „Škoda že jsem už tenkrát v zimě nehrabala. Mohla jsem si na něm pochutnat.“ Ale už bylo pozdě vzdychat a my jsme rádi, že to tak dopadlo.

Kdyby byla myška tenkrát čmeláka v jeho zimním úkrytu našla, byla by ho nadojista snědla. A to by opravdu byla škoda, protože každého čmeláka je skutečně velká škoda.

Jak bylo venku krásně a o čtyřech školácích Je dobře, že čmelák uletěl. Venku ho přivítalo to nejpěknější, zářivé, bujné jaro. Všechno kolem vonělo, všechno zpívalo a čmelák si do toho ze všech sil bzučel. Takovou měl radost, že se už probudil, takovou měl radost, že už také najde něco k snědku. „Pojď k nám, máme med!“ volaly na něj ze všech stran rozkvetlé květiny a čmelák se nedal pobízet. Usedal na ty nejpěknější, na ty nejbohatší a rychle sál jejich šťávy, dral se hlavou a sosákem do květů tak hluboko, že byl za chvíli celý žlutý od pylu, jak prolézal žlutými tyčinkami.

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 8

To jsi pěkný! Ty vypadáš! Celý zaprášený, až se to z tebe sype.

Snad se teď půjdeš umýt, ne?

Ale ne, čmelák se nešel umýt. Sotva utišil největší hlad, spustil se dolů a vzzz-vzzz-vzzz, začal létat nízko nad zemí. Zde, tam, o kousek dále, pořád nad zemí a stále něco v trávě a kamení hledal a hledal.

Bylo to docela divné. „Pane, co to hledáte? Ztratil jste něco?“ přiběhlo nově narozené sluníčko. „Já jsem už skoro celý den na světě, možná že jsem to vidělo.“ Ale čmelák nic, nikomu neodpovídal, jen létal z místa na místo, nízko nad zemí a pořád hledal dál. „Asi ztratil něco vzácného. Přidám se k němu, možná že to najdu,“ řekl si jeden chtivý komár a pustil se v patách za ním.

Za chvíli to zpozorovali i jiní komáři a brzo jich lítalo za čmelákem celé mračno. Všichni mysleli, že jistě něco vzácného najdou. Ale čmelák si svého průvodu vůbec nevšímal, jen stále lítal nízko nad zemí z místa na místo, hledal a hledal, nic kolem sebe neviděl, ani komáry, ani kluky.

Ani kluky.

Tak usilovně hledal.

Cože? Kluky neviděl? Propánakrále! Vždyť tu jsou nablízku opravdu kluci, právě ho zahlédli a hned za ním, hurá! Chytíme čmeláka! Takoví kluci nenechaví, ničemu nedají pokoj a čmelákovi teprve ne.

Byli čtyři. Už na něho několikrát hodili čepici i šálu, čmelák vždy uklouzl, ale teď, teď se, chudák, zamotal do trávy a už je s ním amen, už nastala jeho poslední hodinka. Už jsou kluci nad ním, jejich ruce už hrábly do trávy a čmelák na sobě cítí jejich prsty. „Jděte pryč, kluci!

Copak jsem vám něco zlého udělal? Proč mně nedáte pokoj?“ Zoufale se prodíral trávou hlouběji a tu – sláva! Narazil na prázdnou šnečí ulitu. Dlouho se nerozmýšlel, šup do ní a zalezl tak hluboko, jak jen dovedl. Zachránil se. „Je pryč!“ zabručel zklamaně jeden z kluků, když rozhrnul trávu na všechny strany a čmeláka nenašel. „Ale podívejte se, tu je prázdný šnečí domek!“ zvolal druhý.

8

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 9

„Ulita? Honem, poslechneme si, zda také zní!“ vzpomněl si třetí kluk, zvedl ulitu a přidržel si ji k uchu.

Ulita zněla. Ba co víc, čmelák se uvnitř tak třásl strachem, že hrál málem jako trumpeta. Kluci nad tím žasli. „Hoši, to to zpívá! Vezmeme ulitu do školy. Učitel se podiví!“ rozjařil se čtvrtý z nich. „Něco takového ještě neslyšel.“ „Ano, vezmeme ji do školy,“ souhlasili všichni. Jeden po druhém brali ulitu opatrně do rukou, přikládali ji nadšeně k uchu, poslouchali, zda opravdu tak pěkně zní, a pak ji slavnostně vzali – i s čmelákem – do školy, že ji ukáží panu učiteli.

Co vykládal pan učitel a jaké dostal čmelák jméno Všichni kluci a děvčata ve třídě přestali zvědavostí dýchat, když pan učitel Vrána přiložil ulitu k uchu. Co řekne? Co pozná? Co jim poví?

Teď, teď se ukáže, co umí a co ví.

Pan učitel chvíli pozorně poslouchal a jen se tak přivřenýma očima usmíval, jako by si říkal: ,Já vám dám, kluci, mě hned tak snadno

9

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 10

nenapálíte‘, pak prudce zamrkal, vzal ze zásuvky pinzetu, takové jemné, dlouhé klíšťky, vsunul ji do ulity – a už byl tajemný muzikant venku. „Hoši,“ zvedl čmeláka jemně sevřeného pinzetou do výše, „tu ho máme, muzikanta. Podívejte se na něj dobře. Vždyť je to hrdina našich polí. Čmelák! Náš milý kamarád čmelák.

A hned si o něm něco povíme, jen co ho u nás usadím do bezpečí.“ Pan učitel Vrána byl náhodou včelař. Vzal malou síťku, jakou se někdy přikrývá včelí královna – vypadalo to jako obrácená krabička se sítkem – přiklopil tím čmeláka a uklidil ho i se síťkou na otevřené okno. „Prosím, Vaše čmeláčí Blahorodí,“ poklonil se mu tam zdvořile, „račte se u nás posadit, udělejte si tu na zdravém vzduchu to největší pohodlíčko a nemračte se na nás tolik. Hnedle bude o vás řeč.“ A potom vyvěsil na tabuli obraz. „Co je to?“ optal se žáků. „Jééé,“ vzdychli někteří udiveně, jak už to ve škole bývá. „Hmmm…“ zabručeli však druzí zklamaně. Ale nikdo se nehlásil.

Konečně se zvedla pilná žákyně Adélka Pišťálková, která vždycky něco věděla a která se vždycky na něco přihlásila, a velmi vysokým hlasem pověděla: „To je – to je, prosím – na obrázku vidíme jetelinu.“ „Ano, správně, Adélko, je to jetelina, červený jetel,“ přisvědčil pan učitel. „Květ červeného jetele. Zakletý hrádeček plný věžiček.

A v každé věžičce, kterou vidíte na květu, je zlatý poklad. (Na tabuli visel opravdu obraz červeného jetele, vedle něho viděli všichni velmi zvětšený obrázek malého květu-věžičky a také průřez věžičkou, aby každý věděl, jak to ve věžičce vypadá.) Na tenkých tyčinkách se tam v dlouhé, skoro uzavřené chodbičce drží zlatožlutý prášek, pyl, to nejdražší, co květ po svém otevření dává. A teď poslouchejte pozorně.

Jestliže se někomu, kdo si jde do květu pro sladkou šťávu, podaří tento zlatý poklad z věžičky vynést a zanést do jiného květu jetele

10

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 11

a tam ho nasypat do kouzelné truhličky, narodí se v truhličce jetelové semeno. Slyšíte, jetelové semeno. Co chceš, Adélko Pišťálková?“ Pilná žákyně Adélka Pišťálková, která si už div ruku neutrhla, jak se hlásila, vstala a řekla velmi vysokým hlasem: „Prosím, tomu se říká opylování.“ „Ano, dobře jsi to řekla. Ty jsi hodné děvče. Když se zlatožlutý pyl z jedněch květů přenáší do druhých, říká se správně, že se květy opylují. Ale nech mě, Adélko, mluvit dál. U červeného jetele je opylování dost těžké. Náramně těžké. Mnoho okřídlených rytířů se snaží dostat se do jetelových věžiček, ó jé! Rádi by. Rekovní broučci v lesklém brnění, lehké včelky a vosičky se stříbrnými křídly, mušky se zlatými korunkami na hlavě se pokoušejí ze všech sil dostat se na sladkou šťávu, ale nemohou. Nejde jim to, nejde. Víte proč?“ Adélka Pišťálková, která vždycky něco věděla, prudce vyskočila, hluboce se nadýchla, a – neřekla nic. Ani ona nevěděla, proč to tak je. „Proto,“ zahřměl pan učitel Vrána na stupínku, „protože všichni mají na jetelinu krátký sosák. Jedině čmelák to dovede, protože jedině on má tak dlouhý sosák, že dosáhne dlouhou, uzounkou chodbičkou až ke sladké šťávě, která je na dně každé jetelové věžičky. Cvrkale,

11

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 12

nevyplazuj jazyk, to co čmelák beztoho nedovedeš. A když čmelák svým dlouhým jazykem – chci říci sosákem – sahá pro sladkou šťávu, nabere na sebe vždy trochu zlatého prášku z tyčinek a donese jej do jiného květu jetele. A jak jej tam zanese, už se tam mohou narodit jetelová semínka. Slyšíte? Jetelová semínka. Právě proto je čmelák hrdinou našich polí, a kdyby jeho nebylo, snad bychom vůbec neměli žádné jetelové semeno.

Jedině on má k tomu náležitě dlouhý sosák, proto na jetel chodí, a my se na to nyní zblízka podíváme.“ Teď vzal pan učitel pinzetu, zvětšovací sklo a vykročil vážným krokem k oknu. Všichni žáci za ním a polovička z nich při tom vyplazovala jazyk co nejdále, aby zkusila, jestli to také dovede. Ale u okna zůstal pan učitel zkoprněle stát. Síťka na okně byla prázdná. „Jak to?“ zarazil se. „Síťka je prázdná a čmelák tu není? Přece tu před chvílí byl! Co se stalo?“ S otevřenými ústy, s vytřeštěnýma očima a někteří ještě s vyplazeným jazykem, ale beze slůvka, hleděli žáci na prázdnou síťku. Jen Adélka Pišťálková, která vždy něco věděla, zvedla ruku a vysokým hlasem prohlásila: „Prosím, prosím, já myslím, že čmelák uletěl.“ Ano. Hm! No tohle! Koho by to bylo napadlo? Jistě uletěl.

Adélka Pišťálková odpověděla zase docela správně. Čmelák, nevděčník, zatímco ho pan učitel tak chválil, opravdu uletěl. Nějak kdovíjak si nadzvedl síťku, vylezl a byl zkrátka pryč. Docela pryč.

Větroplach jeden.

Nu, když je pryč, je pryč. Nedalo se nic dělat. Pan učitel tedy honem zavřel okno, aby netáhla zima, a dokončil svoje vypravování před prázdnou síťkou. Čmelák už z toho ovšem neslyšel nic. Konečně dobře mu tak. Snad už uletěl za hory a doly.

12

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 13

Vlastně tak daleko neuletěl. Kdepak, zůstal nablízku a ještě téhož dne ho uviděl jeden hoch, Pavel Navlíkal. Ve škole to byl veliký louda, ale jinak to byl hodný kluk. Vracel se dnes odpoledne s tatínkem z Horních Sklenařic, kde byli navštívit strýčka. Šlapali chvíli vozovou cestou, chvíli pěšinami mezi poli, když tu se tatínek zastavil a ukazoval rukou před sebe.

Před nimi, nízko nad zemí, vzzz-bzzz-vzzz, létá veliký čmelák se žlutými pruhy a bílým zadečkem. Létá zde, tam o kousek dál, zase se vrací, pořád nad zemí a stále něco v trávě a kamení hledá a hledá a pořád hledá. „Podívej se na toho čmeláka!“ rozveselil se čtverák táta. „Létá, jako kdyby něco hledal. Pojď, půjdeme mu pomoci. Pane čmeláku, hej, povídám! Neztratil jste něco? Třeba dýmčičku? Nebo zlatý dukát? Najdeme! Jaké nám dáte nálezné?“ smál se, běžel k čmelákovi a chtěl mu toho ještě spoustu napovídat. Ale to už Pavel, vždycky takový louda, nevydržel mlčet. „Nech ho, táto, já ti povím, co hledá!

Pan učitel nám to dnes říkal ve škole.

On nehledá ani dukát, ani dýmčičku, ale nějaký pěkný úkryt pro svoje hnízdo.

Nějakou pěknou díru v zemi, kde bude bydlet. A vůbec to není on, ale je to ona, čmeláčí maminka, která bude mít ve svém hnízdě brzo velkou hromadu dětí!“ „Ale jejej!“ zarazil se překvapený tatínek. „To je mně pěkné nadělení.

Tak je to tedy ona! Čmeláčí maminka!“ a otočil se na Pavla. „To je podařené. To všechno vám pan učitel pověděl? Já vždycky myslel, že čmelák je čmelák. Víš co? Budeme jí od nynějška říkat

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 14

čmelák Aninka, čmeláčí maminka. A teď honem, rozběhneme se a hned jí to povíme.“ Jenže – už jí to neřekli. Čmelák Aninka, čmeláčí maminka, se jim někde ztratila z očí. Čtverák tatínek už ji nenašel.

Skutečně je to ona a co se jí ve snu zdálo Je to opravdu možné, co jsme právě slyšeli? Je to skutečně ona? Co tomu, prosím vás, řeknou kluci, když se na jaře před nimi objeví veliký, tlustý čmelák? Budou, jak to obyčejně dělali, volat: „Hele, čmelák, chytíme ho,“ anebo budou moudře a způsobně uvažovat, že je to hodná čmeláčí máma, kterou by měli nechat na pokoji? A je to vůbec ona?

Ano, už je to opravdu tak. Podivné věci se dějí v přírodě. Na podzim se v každém čmeláčím hnízdě narodí velicí, tlustí čmeláci, a to všechno nejsou oni, nýbrž ony, příští čmeláčí maminky. Tyto velké maminky přespí někde v úkrytu zimu, a která z nich vydrží do jara, vyletí si, jak se trochu oteplí, ven, hledat vhodné místo pro své hnízdo. Létá nízko nad zemí, chvíli zde, chvíli tam, chvíli kousek dál, pořád nad zemí a hledá, hledá a hledá. Právě tak jako naše Aninka.

Jenže naše Aninka už dnes nehledala. Právě zalezla do tmavé skrýše pod třemi kameny a ještě se celá třásla rozčilením a únavou.

Propánečka! To asi bylo dobře, že utekla. Co by s ní pan učitel udělal, kdyby se jí nepodařilo z okna utéci, říkala si. Těžko si představit. Hm – ale hezky o ní mluvil. Hrdina našich polí, řekl. A že ani včely nedovedou, co ona. To také řekl. Panečku! Však ona jim to dokáže! Zítra si najde pro hnízdo takové místečko, jaké ještě žádný čmelák neměl. To budete koukat! Dnes ještě zůstane přes noc zde, pod třemi kameny.

Nefouká tu, teplo je tu, kluci sem nemohou, ne - fou - ká, tep - lo - je tu… a Aninka se schoulila do klubíčka, takže se jí až hlava samým teplem zatočila, a po celodenní námaze blaženě usnula.

Brzo nato měla veliký sen. Náramný sen. To se Anince nasmějete!

Hleďte, co se jí zdálo.

14

cmelak_A 7.3.2007 14:32 Stránka 15