0043262

PROLOG Za tři dny VRÁNA SI MU SEDLA na nahé břicho a zaBala mu ostré pařáty do kůže. Když ho vzbudila poprvé, podařilo se mu ji odehnat a přimět ji, aby ho pustila. Ale teH už se jen tak zastrašit nenechala, zůstala, kde byla, a nevzrušeně si po něm vykračovala, čím dál netrpělivější a hladovější. Bylo jen otázkou času, kdy si z něj uklovne první kousek a pak další. Zařval, jak nejhlasitěji mohl, a vrána nakonec uvolnila sevření a s krákoráním vzlétla.

Zpočátku měl pocit, že je to celé jen nějaká noční můra a že stačí, aby se probudil, a všechno zase bude v pořádku. Ale když oči otevřel, neviděl nic než tmu. Měl je zavázané páskou.

Mírný vlahý větřík mu prozradil, že se nachází venku a leží nahý na čemsi tvrdém a studeném, roztažené ruce a nohy měl uvázané jako na kresbě Leonarda da Vinciho. Nic dalšího nevěděl. Otázky se vršily jedna na druhou. Kdo ho tam přivázal? A proč?

Znovu se pokusil z pout vykroutit, ale čím víc se zmítal, tím hlouběji se mu ostré pásky zařezávaly do zápěstí a kotníků. Bolest jím projela jako vysoký řezavý tón a on si vybavil, jak to bolelo, když se mu v devíti letech nepodařilo přesvědčit zubaře, že umrtvovací injekce nezabrala.

Nebylo to ovšem nic proti bolesti, která přicházela jednou za den a většinou trvala několik hodin, vpalovala se do něj jako plamen svářečky a pomalu se posouvala po jeho nahém těle. Někdy nečekaně ustala a pak se stejně nečekaně vrátila. Někdy se nedostavila vůbec. Snažil se přijít na to, co bolest způsobuje, kdo ho tak trýzní, ale nakonec veškeré pokusy vzdal a soustředil zbylé síly na to, aby bolest vydržel.

6

STEFAN AHNHEM

Usoudil, že už uběhla další hodina, a zavolal co nejhlasitěji o pomoc. Překvapilo ho, jak uboze to vyznělo, a zkusil to znovu, snažil se do volání vložit větší sílu a hloubku. Ale v doznívající ozvěně slyšel, že se do hlasu nezadržitelně vkrádá ječivý tón zoufalství. Vzdal to. Stejně ho nikdo neuslyší. Jen ta vrána.

Znovu se pokusil zrekapitulovat, co se stalo, pokolikáté už, to nevěděl. Třeba přehlédl nějaký drobný detail, který by ho mohl dovést k odpovědi.

Odešel z domu ráno těsně po šesté a směna mu začínala za více než tři čtvrtě hodiny. Rozhodl se, že auto nechá stát před domem, jako pokaždé, když to počasí jen trochu dovolovalo, a procházka parkem mu stejně nikdy nezabrala víc než dvanáct minut, takže měl času dost.

Jakmile vyšel z domu, prostoupil ho pocit neklidu. Byl natolik výrazný, že se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Nevšiml si však ničeho, co by vybočovalo z normálu. Viděl jen souseda, který se marně snažil nastartovat svůj starý rezavý Fiat Punto, a ženu s krásnými blond vlasy, která kolem projela na kole. Sukně jí vlála ve větru a košík na kole měla ozdobený umělými kopretinami. Připadalo mu, že si vyjela na kole jen proto, aby okolnímu světu poskytla trochu radosti.

Na něho to však vůbec nezabíralo. Neklid se ho stále držel a on nervózním krokem přešel přes ulici na červenou, což obvykle nikdy nedělal. Ale tohle ráno bylo jiné, celé tělo měl napjaté jako luk, a když zašel do parku, získal jistotu.

Někdo ho určitě sleduje. Slyšel za sebou na štěrkové cestě kroky, podle zvuku tenisky.

Uvědomil si, že zrychlil, a snažil se zvolnit do původního tempa.

Kroky se blížily a on bojoval s nutkáním otočit se. Srdce se mu rozbušilo a zaléval ho studený pot. Připadalo mu, že co nevidět omdlí, a nakonec svému nutkání podlehl a ohlédl se.

Muž, který k němu přicházel, měl opravdu na nohou tenisky. Černé, značky Reebok. Tmavé oblečení se spoustou kapes. Na zádech nacpaný batoh a v jedné ruce hadr.

Ale teprve když k němu muž vzhlédl a podíval se mu do očí, uviděl jeho tvář.

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

7

Pak už to šlo ráz na ráz. Dostal ránu pěstí přímo na solar a bolest mu vystřelila do všech nervových vláken. Nemohl popadnout dech, klesl na kolena a ucítil, jak mu muž přitiskl hadr na obličej.

Dál už se pamatoval jen na to, jak ho probudily pařáty zatínající se mu do břicha.

Vysoko nad ním zaclonil slunce ojedinělý mráček. Záchrana stejně pomíjivá jako hrad z písku. Když nakonec odplul do dáli a zmizel, nebe bylo zase dokonale modré, jak bývá jen na vrcholu švédského léta. Slunce teH naplno pražilo přímo do pečlivě nastavené čočky, která vysílala jeho paprsky do ohniska vedle přivázaného muže. O zbytek se postarala zemská rotace.

Poslední, co uslyšel, byl děsivý praskot jeho hořících vlasů.

ČÁST PRVNÍ 30. června – 7. července 2010 Na podzim roku 2003 provedl psycholog Kipling D. Williams experiment, při němž v rámci hry Cyberball – virtuální míčové hry, kde si tři hráči pinkají míčem, vystavil pokusné osoby sociální izolaci. Po chvíli si dva z hráčů začali házet výlučně spolu. Třetí, který nevěděl, že hraje proti počítači, si ihned začal připadat velmi odstrčený a zavržený. Ten pocit byl natolik silný, že se pomocí magnetické rezonance dala naměřit zvýšená aktivita přesně v té části mozku, kde je centrum čistě fyzické bolesti.

1 FABIAN RISK SI ANI NEVZPOMÍNAL, kolikrát po téhle trase už jel. Ale ještě nikdy se přitom necítil tak uvolněně a povzneseně jako tentokrát. Přesně podle plánu vyjeli brzy ráno a mohli si dopřát dlouhou pauzu na oběd v Gränně.

Už tam se jeho obavy, jak to se stěhováním dopadne, začaly pomalu rozptylovat. Sonja byla veselá, téměř rozjařená, a nabídla se, že poslední kousek přes Småland odřídí, aby si Fabian mohl dát ke sleHům velké pivo. Oběd proběhl skoro až příliš příjemně a on se přistihl při myšlence, že je to celé jen divadlo. Kdyby měl být zcela upřímný, v hloubi duše pochyboval o tom, jestli je to skutečně možné, utéct od problémů a začít znovu.

Děti reagovaly přesně podle očekávání. Matilda to brala jako vzrušující dobrodružství, přestože to pro ni znamenalo zahájit čtvrtou třídu v úplně nové škole a mezi úplně novými spolužáky. Theodor se k tomu takto pozitivně nestavěl, a dokonce vyhrožoval, že zůstane ve Stockholmu. Ale po obědě v Gränně se zdálo, jako by se i on rozhodl dát celému plánu šanci, a k všeobecnému překvapení si několikrát vytáhl z uší sluchátka a promluvil na ostatní.

Ale nejlepší ze všeho bylo, že volání utichlo. Volání a výkřiky, které prosily a žadonily o slitování a které ho pronásledovaly posledního půl roku, jak ve snech, tak i po většinu času, kdy byl vzhůru.

Konečně to vzdaly.

Poprvé si toho všiml poblíž Södertälje, ale předpokládal, že si to jen namlouvá. Teprve poté, co minuli Norrköping, si byl zcela jistý, a s každým dalším ujetým kilometrem hlasy o něco zeslábly. A teH, když dojeli k cíli, po pěti stech padesáti šesti kilometrech, utichly docela.

12

STEFAN AHNHEM

Události loňské zimy jako by rozdělily jejich život ve Stockholmu na „před“ a „po“. A teH konečně, konečně vstupují do fáze „po“, pomyslel si Fabian a zastrčil klíč do zámku jejich nového domova – jednoho z anglických řadových domků z červených cihel na Pålsjögatan. Byl zatím jediný z rodiny, kdo dům viděl zevnitř, ale vůbec nebyl nervózní ohledně toho, co si o něm budou myslet ostatní.

Jakmile zjistil, že je dům na prodej, věděl jistě, že jedině tady a nikde jinde začnou svůj nový život.

Ulice Pålsjögatan 17 ve čtvrti Tågaborg, do centra co by kamenem dohodil a pålsjöský lesík hned za rohem. Tam bude chodit ráno běhat a na antukových dvorcích se zase vrátí k tenisu. Kdyby chtěli k moři, stačilo popojet dolů z kopce Halalidbacken a byli na pláži Fria bad, kam se Fabian v mládí vždycky chodíval koupat.

Tehdy snil o tom, že by chtěl bydlet právě v této čtvrti, a ne ve žlutých králíkárnách na předměstí v Dalhemu. A o třicet let později se mu tento sen splnil. „Tati, na co čekáš? Ty to nezvedneš?“ řekl Theodor.

Fabian se probral ze zamyšlení a zjistil, že zbytek rodiny stojí dole na chodníku a čeká, až vytáhne z kapsy zvonící mobil a hovor přijme. Vylovil telefon a uviděl, že mu volá Astrid Tuvessonová, jeho nová či přesněji řečeno budoucí šéfka z kriminálního oddělení helsingborské policie.

Oficiálně byl ještě po příštích šest týdnů zaměstnaný ve Stockholmu. Navenek to vypadalo, že se rozhodl dát výpověH sám. Ale nebylo pochyb, že většina jeho bývalých kolegů věděla, jak se to ve skutečnosti má, a že už se na oddělení nebude moct nikdy vrátit. Šest týdnů nařízené dovolené se mu zamlouvalo čím dál víc. Nevzpomínal si, že by měl takhle dlouhé volno od chvíle, co dokončil školu. Jestli bude dlouhé dostatečně, to se uvidí. Měli v plánu se nejdřív v klidu zabydlet v domě. Pak se seznámí s novým městem a podle počasí a nálady si možná udělají výlet do nějaké teplejší krajiny. Hlavně se nestresovat. Tohle všechno by Astrid Tuvessonové mělo být dobře známo.

A přesto mu volala.

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

13

Něco se stalo a on se chystal hovor přijmout, aby zjistil co. Ale on a Sonja si něco slíbili. Tohle léto budou zase jedna rodina a oba se do jejího chodu zapojí stejnou měrou. Možná bude mít Sonja dost energie i na to, aby dokončila poslední obrazy na podzimní výstavu? Kromě toho přece u helsingborské policie pracují i jiní, kteří zrovna nejsou na dovolené. „Ne, to počká,“ řekl a zastrčil mobil zpátky do kapsy, odemkl a pustil dovnitř Theodora s Matildou, kteří se strkali o to, kdo bude první. „Na vašem místě bych začal se zahradou!“ Otočil se na Sonju, která stoupala po schodech na verandu a v náručí držela reproduktor od iPodu. „Kdo to volal?“ „To je fuk. Tak pojH, ukážu ti dům.“ „Doufám, že to nebyla…“ „Ne, nebyla,“ zarazil ji Fabian. Ale viděl jí na očích, že mu nevěří, a tak jí ukázal mobil. „Volala mi moje budoucí šéfka, která mě tady určitě chtěla jen přivítat. Tak pojH.“ Vzal jí z náručí reproduktor a vedl ji do domu, oči jí zakrýval rukou. „Tadá!“ Oddálil ruku a Sonja se rozhlédla po nezařízeném obývacím pokoji s krbem a po přilehlé kuchyni, ze které se vycházelo na zahrádku za domem, kde už Theodor s Matildou skákali na velké trampolíně. „Páni. To je úplně… úplně úžasný.“ „Takže to schvaluješ? Líbí se ti to?“ Sonja přikývla. „Neříkali stěhováci, kdy asi tak dorazí?“ „Jenom že někdy odpoledne nebo navečer. Ale třeba budeme mít štěstí, oni se zpozdí a přijedou až zítra.“ „To by mě tedy zajímalo pročpak,“ řekla Sonja a objala ho kolem krku. „Máme tu všechno, co potřebujeme. Čistou podlahu, svíčky, víno a muziku.“ Fabian postavil reproduktor na kuchyňský ostrůvek, zapojil do něj svůj starý poškrábaný iPod Classic a pustil For Emma, Forever Ago od Bon Iver, což bylo v posledních týdnech jeho oblíbené album. Chvíli mu trvalo, než Bon Iver přišel na chuB. Na první poslech mu album připadalo nudné, ale dal mu ještě jednu šanci a objevil v něm mistrovské dílo.

14

STEFAN AHNHEM

Vzal Sonju do náruče a dali se do tance. Sonja se smála a snažila se přizpůsobit jeho improvizovaným krokům. Podíval se jí do zelenohnědých očí a ona si uvolnila sponu a rozpustila si vlasy. Cvičení, které jí terapeut doporučil, rozhodně přineslo výsledky. Jak po psychické, tak po fyzické stránce. Určitě zhubla pět šest kilo. Nikdy nebyla při těle, spíš naopak. Ale rysy v obličeji získaly zřetelnější kontury, což jí slušelo.

Udělal prudkou otočku a nechal ji dopadnout do své náruče.

Opět se zasmála a Fabian si uvědomil, jak moc mu její smích chyběl.

Probírali různá řešení. Od varianty, že se vystěhují z bytu u nádraží Södra station a koupí dům na jednom ze stockholmských předměstí, až po možnost, že pořídí ještě jeden malý byt, na zkoušku se od sebe odstěhují a v péči o děti se budou střídat. Ale žádná z možností se jim nezamlouvala. Jestli to bylo proto, že měli z rozchodu nepřekonatelný strach, anebo se v hloubi duše vlastně stále milovali, to měl ukázat čas.

Teprve když našel dům na Pålsjögatan, bylo najednou všechno jasné. Místo kriminálního inspektora u helsingborské policie, volná kapacita na tågaborské škole a velká půda se střešním oknem, která se skvěle hodila jako ateliér pro Sonju. Jako by se někdo nad jejich osudem smiloval a rozhodl se dát jim ještě jednu, poslední šanci. „A co děti? Kde ty budou spát?” šeptala mu Sonja do ucha. „Ve sklepě určitě bude nějaká místnost, kde je můžeme zamknout.“ Sonja se chystala odpovědět, ale on jí zavřel ústa polibkem a zase začal tančit, když někdo zazvonil. „To už jsou tady?“ Sonja ucukla. „Třeba se nakonec budeme moct vyspat ve vlastních postelích.“ „A já se tak těšil na tu podlahu.“ „Tu nám přece nikdo nevezme. Kromě toho jsem myslela spát.

Nic jiného.“ Znovu ho začala líbat, přejela mu rukou po břiše a strčila mu ji do kalhot.

Určitě nám to bude klapat a budeme spolu žít šBastně až do smrti, pomyslel si Fabian, jenže pak Sonja ruku odtáhla a šla otevřít.

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

15

„Dobrý den, já jsem Astrid Tuvessonová. Jsem nová kolegyně vašeho muže.“ Žena ve dveřích podávala Sonje ruku. Druhou rukou si posunula sluneční brýle do světlých vlnitých vlasů, které spolu s pestrými šaty, štíhlýma opálenýma nohama a sandály přispívaly k tomu, že vypadala o deset let mladší než na svých dvaapadesát. „Aha? Dobrý den.“ Sonja se otočila na Fabiana, ten popošel ke dveřím a podal Tuvessonové ruku. „Myslíte budoucí kolegyně. Začínám přece teprve šestnáctého srpna,“ řekl a všiml si, že Tuvessonové zcela chybí levý ušní lalůček. „Budoucí šéfová, když už se v tom takhle šBouráme.“ Zasmála se, upravila si vlasy tak, aby jí zakrývaly ucho, a Fabian se přistihl při úvaze, jestli si ucho nějak poranila, nebo to je vrozená vada. „Promiňte. Opravdu vás nechci rušit uprostřed dovolené a po té cestě musíte být úplně vyřízení, ale…“ „To nic,“ přerušila ji Sonja. „Jen pojHte dál. Ale bohužel vám nemůžeme nic nabídnout, protože stále čekáme na stěhováky.“ „To nevadí. Potřebuju si jen pár minut promluvit s vaším manželem.“ Sonja mlčky přikývla, Fabian zavedl Tuvessonovou na zadní verandu a zavřel za nimi dveře. „Taky jsem nakonec podlehla a koupila trampolínu. Děti mě s tím otravovaly spoustu let, až jsem na to přistoupila, jenže to už na ni byly moc velké.“ „Promiňte, ale o co tu vlastně jde?“ Fabian neměl nejmenší chuB trávit dovolenou společenskou konverzací se svou budoucí šéfovou. „Došlo k vraždě.“ „Ano? No, to se přece stává. Bohužel. Nechci se vám do toho plést, ale nebylo by lepší probrat to s kolegy, kteří nejsou na dovolené?“ „Jörgen Pålsson. Neříká vám to něco?“ „To je oběB?“ Tuvessonová přikývla.

Fabianovi to jméno bylo povědomé, ale vůbec se mu nechtělo zjišBovat, odkud ho zná. Práce byla to poslední, čemu se teH chtěl věnovat. Cítil se jako plně naložený ropný tanker, který právě unesli piráti a nutí ho opustit kurz nastavený směrem k rajskému ostrovu.

16

STEFAN AHNHEM

„Třeba vám tohle osvěží paměB?“ Tuvessonová mu ukázala plastové pouzdro s fotografií. „Tohle měla oběB položené na těle.“ Fabian si pouzdro vzal, podíval se na fotku a okamžitě mu bylo jasné, že na rajský ostrov může zapomenout. Ten obrázek poznával, i když si nepamatoval, kdy ho viděl naposledy. Byla to školní skupinová fotografie z deváté třídy. Poslední snímek, kde byli všichni pohromadě. On sám byl v druhé řadě a šikmo za ním stál Jörgen Pålsson.

Přeškrtnutý černým fixem.

2 V DOMĚ NESTRÁVIL víc než hodinu. Pouhou hodinu, a hned zazvonila u dveří. Jistě, Fabian dokázal pochopit, proč za ním Tuvessonová přišla. Kdyby to neudělala, v podstatě by se dopustila přestupku. Třeba si Fabian vzpomene na něco, co urychlí vyšetřování, nebo snad dokonce zachrání životy. Jenže Fabian si ze základní školy skoro nic nepamatoval a upřímně řečeno neměl nejmenší chuB se k této době vracet. „Je to tamhle ta bílá Corolla,“ řekla Tuvessonová a Fabian ji následoval přes ulici. Nabídla se mu, že ho zaveze tam i zpátky, aby Sonja zatím v klidu mohla vyklízet věci z jejich auta. „Víte, opravdu si vážím toho, že nám uprostřed dovolené obětujete svůj čas.“ „Moje dovolená sotva začala.“ „Slibuju, že to nebude trvat víc než hodinu.“ Tuvessonová strčila klíček do dveří a otočila jím. „Aspoň že to má centrální zamykání.

Ale dveře jdou špatně otevírat, musíte trochu zabrat.“ Fabian trhl dveřmi a pohled mu dopadl na sedadlo spolujezdce, které už bylo obsazené prázdnými kelímky od latte, otevřenými krabičkami cigaret Marlboro, klíči, zbytky jídla, použitými kuchyňskými papírovými utěrkami a balením tamponů. „Sorry. Moment, hned to…“ Shrnula všechno kromě klíčů a cigaret na podlahu. Fabian se posadil a Tuvessonová nastartovala a vyjela. „Nebude vám vadit, když si zakouřím?“ Než Fabian stihl odpovědět, už si zapálila a stáhla okýnko. „Vlastně chci přestat. Já vím, to říkají všichni a místo slibů bych to prostě měla rovnou udělat. A taky že to udělám. Ale ne hned teH,“ vysvětlovala, zhluboka si potáhla a přitom zabočila doleva na Tågagatan.

18

STEFAN AHNHEM

„V pohodě,“ řekl Fabian s pohledem upřeným na třídní fotografii a Jörgenův přeškrtnutý obličej. Proč mu dělalo takové potíže si Jörgena Pålssona vybavit? Zrovna jeho by si měl pamatovat dobře.

Vlastně ho nikdy neměl rád, čímž se to možná vysvětlovalo. Zkrátka ho vytěsnil. „Kde ho našli?“ „Na fredriksdalské škole. Prý tam pracoval jako učitel dílen.“ „A chodil tam i na druhý stupeň.“ „Hm, každý se neodstěhuje z rodného města až do Stockholmu.

Mimochodem, co o něm víte?“ „Víceméně nic. Nikdy jsme se spolu moc nebavili.“ Fabian si vybavil svetry z jehněčí vlny značky Lyle & Scott a Lacoste a to, jak pokaždé, když měl závodit Ingemar Stenmark, přerušili hodinu a dostrkali do třídy televizi. „Abych byl upřímný, neměl jsem ho rád.“ „Ne? A proč?“ „Byl to třídní ranař a celkově nepříjemný týpek. Znáte to, dělal si zkrátka, co ho napadlo.“ „Takového jsme měli ve třídě taky. Pořád při hodinách vyrušoval, bral ostatním tácy s jídlem a tak. A nikdo se mu neodvážil odporovat. Ani učitelé.“ Tuvessonová vysála z cigarety poslední zbytky nikotinu a vyhodila nedopalek okýnkem. „Tehdy se ještě na nějaké poruchy a diagnózy nehrálo.“ „Navíc poslouchal jen Kiss a Sweet.“ „Co je na Kiss a Sweet špatného?“ „Nic. Naopak. Ale to mi došlo až před pár lety.“ Fabian vystoupil z auta a zadíval se na fredriksdalskou základní školu, dvoupatrovou budovu z červených cihel, která stála za opuštěným školním dvorem. Dva koše na basketbal s roztrhanými sítěmi trčely z asfaltu jako připomínka toho, že tu za normálních okolností bývají děti. Fabian přelétl pohledem dlouhou řadu úzkých okýnek připomínajících vězení a nedokázal pochopit, jak tu ty tři roky přežil a nezbláznil se. „Kdo ho našel?“ „Nejdřív nám jeho žena nahlásila, že zmizel, ale tehdy jsme s tím nemohli nic moc dělat.“ „A kdy volala?“

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

19

„Minulou středu. Den předtím jel do Německa nakoupit pivo na oslavu letního slunovratu a měl být do večera zpátky.“ „Jezdit si pro pivo do Německa? To se ještě vyplatí?“ „Pokud toho koupíte dost, tak jo. Basa piv vychází o čtyřicet korun levněji, a když se vrátíte během tří hodin, dostanete zpátky peníze za trajekt.“ Harcovat se až do Německa, jen aby nacpal auto až po střechu pivem. Čím víc o tom Fabian přemýšlel, tím víc to na spolužáka sedělo a Jörgen mu začal ve vzpomínkách ožívat. Jörgen, a možná i Glenn. „Takže do Německa vůbec nedorazil, nebo jak?“ „Ale ano, dorazil. Prověřili jsme to u brány na Öresundském mostě. Jörgen se vrátil podle plánu v úterý večer. Ale potom jako by se po něm slehla zem. Teprve včera jsme se pohnuli dál, když jakési sklenářství požadovalo odtah vozidla, které stálo v cestě jejich jeřábu.“ „A to bylo jeho auto?“ Tuvessonová přikývla a oba zamířili za roh k zadní části školní budovy. Dvacet metrů od nich vedle jeřábu parkoval chevrolet pick-up. V širokém okruhu už byla natažená policejní páska. Na okolí dohlíželi dva policisté v uniformě.

Ujal se jich muž středního věku s prořídlými vlasy, oblečený do modré jednorázové kombinézy zakrývající celé tělo. Na špičce nosu měl brýle. „Tohle je Ingvar Molander, náš kriminální technik, a tohle je Fabian Risk, který má vlastně dovolenou a začíná teprve v srpnu,“ řekla Tuvessonová. „Hm. O dovolenou víc nebo míň. Copak to není jedno, když máte šanci vrhnout se do takového případu? Nebo co myslíte?“ Molander si posunul brýle ještě níž, až na samou špičku nosu, prohlížel si Fabiana a přitom mu podával ruku. „Rozhodně mě to trochu zaujalo,“ zalhal Fabian a potřásl Molanderovi rukou. „To máte naprostou pravdu. A můžu vám slíbit, že nebudete zklamaný.“ „Ingvare, on sem přišel jen rychle nakouknout.“

20

STEFAN AHNHEM

Molander se na ni zadíval pohledem, který Fabianovu zvědavost skutečně probudil, ač se tomu bránil. Molander je zavedl do školní budovy a oběma dal kombinézu. „Prosím.“ Fabian do této budovy vkročil poprvé po třiceti letech. Vypadalo to tu přesně tak, jak si pamatoval. Zdi chodeb z červených cihel a stropní panely pohlcující hluk, vyrobené z materiálu připomínajícího slisované odpadky. Tam, kde stáli, na chodbě v zadní části budovy, se nacházela dílna. Tento předmět Fabiana vůbec nezajímal, dokud jednoho dne nepřišel na to, že by si mohl vyrobit vlastní skateboard. Za půl roku nahřál, vytvaroval a vyřezal tolik desek z překližky, že je mohl prodávat dál a našetřit si na opravdové podvozky značky Tracker. „Dovolte mi, abych vás přivítal na místě činu, které se s přehledem umístilo v mé první desítce nejhorších.“ Molander zavedl Fabiana a Tuvessonovou dveřmi dovnitř. „Pachatel naštěstí nastavil klimatizaci na nejnižší teplotu. Jinak bychom se vzhledem k tomu, že tu to tělo leželo déle než týden, ocitli rázem v první pětce.“ V dílně byla opravdu zima. Fabianovi připadalo, jako by vstoupil rovnou do ledničky, přestože teploměr ukazoval dvanáct až třináct stupňů. Uvnitř se nacházeli ještě tři další lidé v kombinézách, kteří fotili, prozkoumávali a sbírali technické důkazy. Známá vůně dřeva a pilin se mísila se zatuchlým sladkým puchem. Fabian zamířil k tělu Jörgena Pålssona, které bez hnutí leželo ve velké kaluži zaschlé krve těsně u jedněch dveří. Kování i klika byly upatlané od krve.

Tělo bylo mohutné, svalnaté a oblečené v ošoupaných volných džínech a bílém zkrvaveném tílku.

Fabian si nepamatoval, že by Jörgen byl takhle obrovský. Silný a suverénní, ale ne velký. TeH musel mít sílu jako býk. A přesto se pachateli podařilo uříznout mu obě ruce v zápěstí. Pahýly tetovaných paží byly krvavé a potrhané a Fabianovi dělalo potíže vůbec si představit, jaká to musela být bolest. A proč zrovna ruce? „Jak vidíte, krvavé stopy na podlaze nám ukazují, že se přesunul tamhle od toho truhlářského ponku ke dveřím, kudy jsme vešli,“ řekl Molander. „Ty sice nemají zámek, oběB však nevěděla, že

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

21

z druhé strany jsou dveře zabarikádované lavicemi, židlemi a stoly.

Potom se doplazil sem a pokoušel se dostat ven těmito dveřmi.

Jenže copak to jde, odemknout dveře, když vám chybí ruce?“ Fabian si prohlížel zkrvavené kování dveří. „Už jste stihli prozkoumat ten zámek?“ zeptala se Tuvessonová. „Je zalepený vteřinovým lepidlem, čímž se vysvětluje tohle.“ Molander si vzal peán, nadzvedl Jörgenovi horní ret a odhalil polámané přední zuby. „Takže se snažil odemknout ústy?“ řekla Tuvessonová.

Molander přikývl. „Tomu říkám pud sebezáchovy. Já bych určitě radši umřel s chrupem v pořádku.“ „Ale jak to? Já to nechápu? Přece musel klást nějaký odpor?“ divila se Tuvessonová. „To je dobrá otázka. Třeba se bránil? Třeba ho pachatel zdrogoval? Já nevím? Uvidíme, s čím přijde Copánek.“ „A jak dlouho tohle všechno trvalo?“ „Tak tři čtyři hodiny.“ Molander je zavedl k jednomu z ponků, který byl také lepkavý od zaschlé krve. „Do tohoto svěráku mu pachatel upevnil paže a touto ruční pilou provedl samotné odříznutí.“ Ukázal peánem na krvavou pilu pohozenou na podlaze. „Mimochodem, prověřili jste tu sklenářskou firmu, která požadovala odtažení jeho auta?“ zeptal se Fabian a Tuvessonová se na něj otočila. „Proč? Myslíte, že s tím mají něco společného?“ „Tohle podle mě nevypadá na dílo pachatele, který se spoléhá na náhodu.“ Tuvessonová s Molanderem se na sebe podívali a přikývli. „Mám jejich číslo.“ Tuvessonová vytáhla mobil, navolila číslo a zapnula hlasitý odposlech. Chvíli to vyzvánělo, ale pak se ozval tón neexistujícího čísla. „Vypadá to, že máte pravdu. Musíme zjistit, kdo si ten jeřáb pronajal, a Ingvare, ty ho prohlídneš, jestli tam nejsou nějaké stopy.“ Molander přikývl. „A co ty ruce?“ pokračovala Tuvessonová. „Ty pořád hledáme.“

22

STEFAN AHNHEM

Tuvessonová přikývla a obrátila se k Fabianovi. „No? Tak co vy na to? Říká vám to něco?“ Fabian přelétl pohledem ponk a zkrvavenou pilu, krvavé stopy na podlaze a tělo s uříznutýma rukama. Pak se podíval na Tuvessonovou a Molandera a zavrtěl hlavou. „Bohužel.“ „Cože, vůbec nic? Nemáte ani sebemenší ponětí, jestli to může být někdo ze třídy nebo proč by někdo tohle prováděl právě Jörgenu Pålssonovi?“ Fabian zavrtěl hlavou. „No jo, za pokus to každopádně stálo.“ Tuvessonová zamířila ke dveřím. „Ale kdybyste na něco přišel, na cokoli, slibte mi, že mi zavoláte nebo se stavíte u nás na stanici. Jo?“ Fabian přikývl a vyšel za Tuvessonovou z dílny s otázkou, která mu nedopřeje klidu, dokud na ni nedostane odpověH. Proč zrovna ruce?

18. srpna Tohle je poprvý, co do tebe píšu, i když jsem tě dostal už předloni k Vánocům od mámy, a podle ní je dobrý si věci zapisovat, aby to člověk nezapomněl, tak to dělám. Včera jsem si uklidil celej pokoj a nacpal jsem celej velkej černej pytel odpadkama. Máma byla strašně ráda, a taky jsem našel tu figurku C-3PO, kterou jsem ztratil před víc než rokem.

Dneska se všichni vrátili do školy. Až na Hampuse. Všichni ostatní měli radost z nový třídy a novejch učebnic. Ale já ne, protože te1 je řada na mně a začalo to hned v jídelně. Koukali se na mě, i když jsem nic neudělal. Snažil jsem se chovat jako normálně a dělat, jako že nic. Ale oni na mě pořád civěli a já vím, co to znamená. Všichni to ví. Věděl jsem, že to takhle dopadne. Věděl jsem to celou dobu.

Jakmile mi Hampus řekl, že se bude stěhovat, hned jsem to věděl.

I když jsem doufal, že se pletu, tak jsem se nesplet. Celý léto jsem na to pořád myslel.

Na anglině jsem si sednul až úplně dopředu, abych neviděl, jak na mě čumí. Ale stejně vím, že na mě celou dobu čuměli, a taky po mně házeli papírkama. Ale dělal jsem, že to nevidím. Vůbec jsem se neotočil. Ani jednou.

Jesper si jeden ten papírek přečet a bylo tam, že jsem hnusnej a smrdím. Vždycky se hrozně důkladně meju a loni jsem začal používat deodorant, protože mi začal víc smrdět pot, ale máma mi řekla, že to tak mají všichni. Zkoušel jsem si k sobě čuchnout, jestli smrdím. Myslím, že ne. Ale hnusnej jsem, to vím. Příšerně hnusnej.

P. S. Zítra má Labík narozeniny, takže mu dneska půjdu koupit takovej ten kolotoč, nový pítko a nový piliny.

3 KDYŽ SE FABIAN RISK vrátil domů, stěhování nábytku a jiných věcí bylo v plném proudu. Pohled do vozu mu prozradil, že stěhováci stihli zatím vynosit něco přes polovinu. Zbývala tam hradba kartonových krabic, staré stojací lampy, hokejky, flekaté gauče Klippan, oválný stůl s kopiemi designových židlí Myran, stará objemná televize, kterou dali Theodorovi do pokoje, ale nikdy se na ni nedíval, běžky, kola, další lampy, prosklená komoda s jednou tabulkou rozbitou a spousty černých pytlů nacpaných věcmi.

Opravdu bylo tohle všechno, co během svého třiačtyřicetiletého života nashromáždil? Pár ošoupaných pohovek a zaprášených stínidel. Fabian měl chuB stěhovákům říct, aby to ani nenosili dovnitř, ale rovnou celý náklad odvezli na skládku.

Jako by si právě koupil nový drahý počítač a hned si do něj převedl všechny staré zavirované soubory. Chtěl opravdu začít znovu.

Projednou neřešit peníze a koupit si všechno nové. Roztrhnout igelitový obal a ucítit vůni novoty.

Kývl na pozdrav stěhovákům, kteří právě vynášeli z auta jeden ze starých světle zelených prádelníků, které dostal ke dvanáctým narozeninám. Posledních dvacet let je skladovali na půdě. Zdálo se, že prádelník je těžký, museli ho nést ve dvou. Co je v něm tak těžkého? Fabian uvažoval, co se v zásuvkách ukrývá, a nemohl si vzpomenout, kdy je naposledy otevřel.

Když asi za hodinu, během níž pomohl Sonje vyložit pár krabic s věcmi do kuchyně, přišel na to, co v prádelnících je, byl jako na trní. Sonja je nechala odnést do sklepa a cestou dolů si Fabian uvědomil, že do sklepa dosud nevkročil, což měl jako správný zájemce o koupi domu udělat jako vůbec první.

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

25

On ale slepě spoléhal na realitního makléře, který se mu zaručil, že dům je v bezvadné kondici. Kondici. Jako by to byl pacient, který se zotavil po těžké nemoci. Ale Fabian se nijak nestresoval. Tohle byl přece starý dům s tlustými cihlovými zdmi, které dýchají, ne jako ty novostavby s nedostatečně izolovanými fasádami ve čtvrti Mariastaden, které se začalo přezdívat Plísňový ráj.

S předchozím majitelem domu se také ani jednou nesetkal. Otto Paldynski, zjevně pořádný pedant, který se celých třicet let, co tu s rodinou bydlel, o dům staral jako o vlastní dítě. Ze soukromých důvodů chtěl dům rychle prodat a byl ochotný jít s cenou o dost níž, což byla podle makléře pro Fabiana úplná výhra v loterii. Příležitost, která se nebude opakovat.

Fabian nijak zvlášB přemlouvat nepotřeboval, to ochotně přiznával. Ale stejně mu vrtalo hlavou, co se za těmi soukromými důvody vlastně skrývá. Dokonce se odvážil zeptat makléře, ale ten mu odpověděl, že nemá ve zvyku plést se svým klientům do soukromí, a elegantně přešel k výhodám, které to Fabianovi jakožto kupujícímu přináší. Fabian jen s úsměvem kývl a rozhodl se, že už se v tom nebude dál šBourat.

Došel ke světle zelenému prádelníku, vytáhl nejvyšší zásuvku a ihned našel, co hledal – školní ročenku z deváté třídy. Sedl si na prádelník a nalistoval stránku jejich třídy. Byla to tatáž fotografie, kterou pachatel nechal na místě činu, s tím rozdílem, že tady nikdo hlavu přeškrtnutou neměl.

Podle účesů se dalo bezpečně poznat, ve které dekádě byla fotka pořízena. 1982. Tehdy se všichni česali. Seth Kårheden s chmýřím pod nosem a Stefan Munthe a Nicklas Bäckström, který bydlel ve stejném činžáku jako on a také ho hrozně bavil skateboard. A co teprve Lina a její blond vlny. Dokonce i Jörgen s vlasy na pěšinku vypadal, že se právě učesal. Všichni vypadali jako banda exotů. ObzvlášB on sám v košili zastrčené do kalhot, které měl vytažené skoro do podpaží, a s podomácku ostříhanými vlasy, které mu trčely na všechny strany.

Uvědomil si, že se poté, co se přestěhoval do Stockholmu, vůbec s nikým ze třídy už nesetkal. Ani s Linou. Jako by zabalil celé své

26

STEFAN AHNHEM

dospívání do krabice a tu nechal v Helsingborgu, kde celou tu dobu zůstala, zapomenutá a opředená pavučinami.

Až doteH. „Tak tady se schováváš?“ Fabian sebou trhl a uviděl, že před ním stojí Sonja. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ Fabian zavřel ročenku, jako by ho přistihla při činu. „Jen jsem tě neslyšel.“ „Co kdybychom si dali pauzu a šli někam na pizzu nebo tak? Děti umírají hlady.“ Fabian odložil ročenku a vstal. „To je výborný nápad. Kousek odtud je skvělá pizzerie, nebo aspoň bývala.“ Otočil se a chtěl zamířit ke schodům, ale Sonja ho chytila za paži. „Miláčku, jsi v pohodě?“ Fabian se k ní obrátil a přikývl, ale na očích jí viděl, že mu nevěří.

Z tågaborské pizzerie si každý odnesl svou pizzu, společně sešli dolů na pobřežní promenádu a usadili se na vyhřáté zídce s výhledem na záliv a Dánsko. Bylo to krásné. Mnohem krásnější, než si pamatoval. Promenádu rozšířili a teH se po ní procházela spousta lidí, kteří si vychutnávali závany večerního větříku. Kousek dál směrem k pláži Fria bad přestavěli převlékací kabinky na restaurace a tam, kde dříve jezdily vlaky, se teH rozprostírala zelená plocha se hřišti na pétanque a místy ke grilování. Ještě dál bylo možné zahlédnout palmy, které tam byly vysazeny u příležitosti veletrhu bydlení v roce 1999. Od té doby, jak Fabian zjistil, se to stalo jakousi tradicí a kdysi zapomenutá plážička se proměnila v jednu z nejnavštěvovanějších pláží v Helsingborgu, dnes pod názvem Tropical Beach. Připadalo mu, jako by se vrátil do úplně jiného města. „Tohle je ta nejlepší pizza, jakou jsem kdy jedla,“ vykřikla Matilda a Fabian s ní musel souhlasit. Ještě nikdy mu pizza tolik nechutnala.

Zůstali ještě sedět a dívali se na lodě plující z Helsingborgu do dánského Helsingøru, kde se nacházel zámek Kronborg, viditelný důkaz toho, že se teH vyskytují blíž zbytku Evropy. Fabian sám sobě slíbil, že už se nikdy nepřestěhuje ani o metr dál na sever, a otočil

OBĚŤ BEZ TVÁŘE

27

se k Theodorovi, který nepřítomným pohledem zíral na záliv. „A jak tobě chutnala pizza? Taky byla nejlepší, jakou jsi kdy jedl?“ „Ne, ale byla v pohodě.“ „Čtyři, nebo pět hvězdiček?“ „Tak tři a půl.“ „Tak to musíš ochutnat tu mou. Ta je minimálně za šest,“ řekla Matilda a podávala mu dílek.

Theodor si pořádně ukousl a přikývl. „Oukej, týhle můžu dát čtyři. Víc ale ne.“ „Panebože, ty jsi ale škrt! Že jo, mami?“ Sonja přikývla a podívala se na Fabiana. Ten se ze všech sil snažil, aby na sobě nedal nic znát, a ona se zatím nezeptala, co Tuvessonová chtěla. Nebylo však pochyb, že Sonja pochopila, že něco není v pořádku. Jako obvykle ihned prokoukla jeho ubohou snahu předstírat zájem, přestože se dnes večer rozhodla hrát s ním jeho hru a dělat, že se jen vyhřívají na zídce u pobřežní promenády a užívají si rudé odstíny zapadajícího slunce a zvuk vln omývajících kamení.

Té noci se milovali přesně tak, jak si to představoval v autě cestou na jih.

Na podlaze.

Víno a svíčky.

For Emma, Forever Ago…