Hana Kneblová Život za první republiky © Hana Kneblová, 2023 ISBN 978-80-242-8526-9
Každodenní život
Španělská chřipka Když končila první světová válka, postihla svět epidemie nemoci, která se do dějin zapsala pod názvem španělská chřipka. Naplno propukla na podzim roku 1918, ale virus se objevil už dříve. V cizině zpočátku chorobě říkali třídenní, případně zabijácká horečka nebo fialová smrt. Pacienti totiž měli vysokou horečku a zimnici, v noci se potili, trápil je štěkavý kašel a nesnesitelné bolesti, rty a uši se jim zbarvily do fialova. K chřipce se často přidal oboustranný zápal plic. Lidé si dlouho neuvědomovali závažnost nemoci, noviny o ní psaly posměšně jako o „světové rýmě“. Teprve epidemie ve Španělsku (200 000 nakažených na konci května) přiměla svět uvědomit si závažnost situace. Zatímco ve válčících státech se zprávy o nemoci cenzurovaly, Španělsko bylo neutrální, a proto jeho tisk informace o nemoci nezatajoval a objektivně informoval o situaci v zemi. Tak se stalo, že ačkoli se chřipka objevila na mnoha jiných místech dříve, nakonec získala přívlastek španělská. 5
Hana Kneblová
Přes léto virus zmutoval do zabijácké podoby, byl abnormálně rezistentní a způsoboval těžké zápaly plic. Španělská chřipka se rychle rozšířila po celém světě, přičemž virus napadal hlavně mladé a zdravé lidi. Na konci září 1918 epidemie nabyla enormního rozsahu, pomáhala jen razantní opatření (karanténa, zrušení masových akcí, na některých místech se nosily roušky). Nejhorším měsícem byl říjen 1918. Nemoc se vrátila v lednu 1919, ale už neměla takovou sílu, protože virus oslabil a velké množství lidí získalo v předchozích měsících imunitu. Posledním dozvukem byla čtvrtá vlna, která se ve světě lokálně objevila v roce 1920. Jako důvod vysoké úmrtnosti se uvádí, že Evropané trpěli kvůli válce podvýživou a byli proti chřipce méně imunní, ale na druhou stranu mortalita byla enormně vysoká i v zemích, na jejichž území se nebojovalo (například v Kanadě a státech Latinské Ameriky). Přesné číslo úmrtí nelze zjistit, oficiální údaje uvádějí, že na španělskou chřipku celkem zemřelo až 50 milionů osob (některé zdroje uvádějí až 100 milionů), což je více než padlých v první světové válce. Některé známé osobnosti se z nemoci vyléčily – pozdější americký prezident Franklin Delano Roosevelt, norský malíř Edvard Munch, španělský král Alfons XIII., pražský německy píšící spisovatel Franz Kafka. Jak vypadala situace v českých zemích? První případy španělské chřipky na našem území zaznamenal v dubnu 1918 MUDr. Ernst Guth, který působil jako závodní lékař kladenské Poldovky. Chorobu zpočátku roznášeli především vojáci, kteří se vraceli domů na dovolenou nebo byli přesunuti do zázemí kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Ti jí říkali flanderská horečka nebo chřipka z hladu. Kvůli cenzorům vojenské správy se o nemoci v novinách nepsalo. V červenci a srpnu se však chřipka už nedala utajit, 6
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
protože nepostihovala pouze osoby na frontě, ale nakazilo se jí také mnoho lidí v zázemí. Na české země epidemie plně udeřila na konci září a na počátku října 1918, tato druhá vlna nemoci dosáhla vrcholu kolem 10. října. Nemoc postihla především mladé osoby mezi 20 a 40 lety. Šířila se rychle, inkubační doba byla krátká, navíc jejímu šíření nahrávaly ideální podmínky během davových manifestací proti monarchii a později na oslavách vzniku republiky (například na přeplněném Václavském náměstí, když se oslavoval vznik Československa). Během října 1918, kdy chřipka ve světě kulminovala, přibývaly v českých zemích denně stovky mrtvých. Lékaři neměli dostatečné prostředky, aby boj se španělskou chřipkou vyhráli. Zkoušeli různé léky, ale žádný se ne osvědčil. V prvních hodinách lidé dostali vysokou horečku, na kterou nezabírala klasická léčba, a po jednom až dvou dnech umírali. Vážné komplikace nastaly, když u nemocných propukl zápal plic. Tehdy se využívaly preparáty na srdce jako digitalis, kofein, strychnin nebo kafr. Lidé vkládali naděje do aspirinu, ale ten bylo obtížné sehnat a obchodníci na černém trhu ho prodávali za extrémně vysoké částky. Ani on ale ve vážných případech nepomohl. Když pacienti trpěli velkými bolestmi (například při pneumonických komplikacích), mnohem lépe zabíralo morfium, případně tehdy stále ještě používaný heroin nebo pantopon (opiový preparát ze Švýcarska). Nemocnice byly přeplněné, některé nemohly přijmout velkou část pacientů, které k nim přivezli. Kvůli nedostatku lékařů se většina pacientů nedočkala vůbec žádné pomoci. V Praze se v letech 1915 až 1918 kvůli válce snížil počet lékařů ze 792 na 494, proto například v Košířích připadal jeden lékař na 10 000 pacientů. Úřady si pozdě uvědomily, že aby se nemoc nešířila tak 7
Hana Kneblová
rychle, je třeba omezit shromažďování osob, zavřít školy, kanceláře, kulturní instituce. V Praze, kde byla nejvyšší hustota obyvatel, zemřelo nejvíce lidí. Na konci války je nestačili pohřbívat, mrtví se hromadili v márnicích a před nimi, chyběli hrobníci, rakve i vozy na přepravu. Pohřební tramvaj linky 152, zvaná Černá Máry, přivážela na hřbitov každou jízdou čtyři rakve. Na kopání hromadných hrobů na Olšanských hřbitovech byli nasazeni vojáci, vojenské velitelství tam poslalo 20 sapérů a poté dalších 80 vojáků. 20. října na Olšanech pracovalo 250 hrobníků. Na hřbitovy také často přicházeli příbuzní s lopatami, aby zemřelý nemusel být pohřben v masovém hrobě. Počet nakažených exponenciálně vzrostl, když byla 28. října 1918 vyhlášena Československá republika, protože náměstí se zaplnila lidmi, kteří oslavovali konec monarchie. Epidemie začala v listopadu slábnout, přesto na Vánoce lidé stále umírali. V lednu a únoru 1919 následovala třetí vlna. V roce 1920 se objevila čtvrtá vlna, jež byla silnější než v předchozím roce. Až do poloviny 20. let bylo zaznamenáno velké množství případů chřipky, ale potom se nemoc rozplynula v obvyklé sezonní chřipce. Španělská chřipka se prohnala celým státem, uchráněny byly jen odlehlé oblasti. V Brně se první nemocní objevili na konci září 1918, celkově byl průběh této vlny ve městě mírnější. Lékaři se domnívali, že v roce 1918 nemoc napadla ty, kdo neprodělali chřipku v roce 1890. Dalším důvodem nižší úmrtnosti byla skutečnost, že ve městě žila početná německá komunita, která se po vzniku republiky nesrocovala na veřejných prostranstvích. V jiných oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem ale nemoc udeřila plnou silou. V říjnu a listopadu 1918 zemřelo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku téměř 70 000 lidí a poté se počet pacientů snížil. V zimě 8
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
přišla třetí vlna, která byla menší. Slovensko epidemie zasáhla až na jaře 1919. Přesné počty obětí nelze určit, podle hrubých odhadů u nás na španělskou chřipku zemřelo až 75 000 civilistů a 2000 až 5000 osob, které spadaly do působnosti vojenské správy. Mezi oběti se zařadil spisovatel a dramaturg Národního divadla Bedřich Frída (mladší bratr spisovatele Jaroslava Vrchlického). Expresionistický malíř Egon Schiele, který měl české kořeny, nemoci podlehl ve věku 28 let. Nakazil se jí, přestože se zabarikádoval ve svém vídeňském ateliéru. V posádkové nemocnici v Praze zemřel v listopadu 1918 čtyřiatřicetiletý avantgardní malíř a grafik Bohumil Kubišta. Na její následky zemřel v roce 1922 poslední rakouský císař Karel I., který pobýval ve vyhnanství na ostrově Madeira. Nedávno byl z těla eskymácké ženy pohřbené ve věčném ledu segregován virus španělské chřipky a v laboratorních podmínkách byl znovu oživen. Testy na zvířatech prokázaly, že i po téměř sto letech je stále smrtící.
Přídělový systém Po vypuknutí první světové války nastaly v rakousko-uherské monarchii problémy se zásobováním obyvatel, což vedlo k zavedení přídělového systému (1915). Po válce se situace v zemědělské výrobě (například snížený stav dobytka, pěstování méně náročných kultur, nedostatek pracovních sil a hnojiv) nemohla změnit ze dne na den, proto Československá republika nemohla přídělový systém zrušit. Nadále se pořizovaly soupisy zásob, trestalo se zatajování pro duktů a bylo povinné odprodat zásoby, pokud o to úřady požádaly. 9
Hana Kneblová
Občané čekali zlepšení zásobování, a když k němu nedošlo, byli zklamaní. V roce 1919 sice existoval přídělový systém, ale kvůli neúrodě se zásobování nedařilo zvládnout, což na řadě míst vedlo k hladovým bouřím. Proti spekulantům se postupovalo tvrdě. V květnu 1919 vznikly cenové soudy, v říjnu lichevní soudy. Úřad pro potírání lichvy v roce 1919 zabavil předměty za 470 milionů korun. Ekonomika se zotavovala pomalu, poškozovalo ji také pašeráctví, proto bylo 7. září 1920 vyhlášeno stanné právo v po hraničních okresech. Tresty byly velmi přísné. Pokud byla škoda nad 4000 korun, mohl následovat trest smrti. Tresty se vztahovaly i na úředníky, kteří podloudnictví umožnili. Vrcholným orgánem pro zásobování se stalo ministerstvo pro výživu lidu. Výjimečné postavení mezi zásobovacími úřady měl Obilní ústav, který spravoval hospodaření s obilím a mlýnskými výrobky, luštěninami, rýží, bramborami apod. Už 28. října 1918 Antonín Švehla a František Soukup převzali jménem Národního výboru Obilní ústav v Praze, aby nebylo možné odvézt obilí z na šeho území na frontu. V roce 1919 u nás existovalo mnoho dalších ústředen – československá komise cukerní, československá komise pro hospodaření se sušenými kořeny čekankovými, správní komise pro obchodování masem a zvěřinou, ústředna pro obchod dobytkem, státní ústav pro tuky, oleje a mléko, československá komise lihová, úřadovna pro zeleninu a ovoce československého státu, pivovarská komise pro přechod do mírového hospodářství, československý oděvní úřad, československá textilní komise a další. Výrobci se svými produkty (například pěstitelé s obilím) nesměli obchodovat, potraviny byly státem vykoupeny za předem stanovené ceny a přerozděleny. Zboží se prodávalo nejen v běžných obchodech nebo konzumech, ale existovaly také rozdělovny, 10
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
které byly zpočátku zásobeny lépe. Lístkům na chleba se říkalo chlebenky, podobně byly tvořeny ostatní názvy, například kávenky, tučenky, petrolejky. Lidově se všechny lístky nazývaly enky. V prvních měsících po převratu zásobování komplikovala skutečnost, že stát nekontroloval celé území republiky. V pohraničí Němci vyhlásili nezávislé útvary, ve kterých obyvatelé neodváděli dávky československým úřadům, ale místním. Na jižním Slovensku se nacházela většina nejúrodnější půdy Slovenska, ale vlastnili ji převážně maďarští velkostatkáři. Obyvatelstvo se snažilo vyhnout povinným dodávkám a prodávalo své produkty za vyšší ceny do Maďarska, jak to dělalo dříve. Kvůli tomu muselo být v těchto oblastech vyhlášeno stanné právo a při výkupech asistovalo vojsko. Na Podkarpatské Rusi scházely úřady, hranice nebyly hlídané (místy ani stanovené), proto tam kvetl podloudný obchod. Teprve když byla země na podzim roku 1919 oficiálně připojena k Československu, byly zde zásobovací úřady zřízeny. Na počátku dvacátých let se situace konsolidovala, proto se jednotlivé druhy zboží uvolňovaly z přídělového systému. Už v dubnu 1919 byly zrušeny příděly soli a v létě kávy, v září 1920 se na volném trhu objevilo mýdlo a vydaly se poslední lístky na brambory. Během roku 1921 byly zrušeny přídělové lístky na maso, uhlí, tabák a cukr. Díky dovozu a dobré sklizni v roce 1921 se zásobování obilím a moukou zlepšilo, proto v létě 1921 všeobecný přídělový systém skončil. Do konce roku zůstala zachována pouze ústředna lihová. V letech 1921 až 1922 se využíval systém, který obilnými výrobky zásoboval sociálně slabé občany – to znamená, že lístky na chleba a mouku zůstaly, ale nadále je dostávali pouze sociálně slabí. Na počátku třicátých let 20. století byl sociální přídělový systém kvůli hospodářské krizi znovu zaveden. 11
Hana Kneblová
Přídělové lístky na chleba a mouku Obilí bylo nejdůležitější potravinou, proto mu vláda věnovala mimořádnou pozornost. Po vzniku Československa byly stanoveny dávky, které platily od 18. listopadu 1918 a byly na úrovni prvních válečných let. Občané měli nárok na 1400 g mouky týdně (900 g mouky na chléb a 500 g moučných výrobků). Těžce pracující a vojáci dostali lístky na 2100 g mouky týdně (1600 g mouky na chléb a 500 g moučných výrobků). Za měsíc vyšla podrobnější vyhláška. V ní bylo stanoveno, že od 15. prosince 1918 mají občané dostávat lístky na 2100 g mouky týdně, těžce pracující a vojsko 3150 g mouky týdně. Od pro since byly ženy, které kojily do jednoho roku po porodu, zařazeny mezi těžce pracující. V Čechách už neexistovalo dělení na plné výkazy a zmenšené (jejich udělení se rozhodovalo podle počtu kilogramů mouky na osobu v domácnosti). Na Moravě tato ustavení platila od 20. prosince 1918. Vydávaly se plné výkazy (pokud bylo v prohlášení o zásobách uvedeno, že v domácnosti je méně než 7 kg na osobu), přídavkové lístky pro těžce pracující a cestovní výkazní lístky. Mezi těžce pracující byli zařazeni například nádeníci, osoby zaměstnané celý den mimo byt a stravující se mimo byt, lidé, kteří třikrát týdně pracovali šest hodin v noci, ale přídavkové lístky pobíraly také kojící matky do roku dítěte. Moučníky v restauracích se prodávaly na polovinu ústřižku. Rodiče dětí do tří let mohli pro ně požádat o kru pici, ovesné vločky nebo ovesnou krupici. Od 26. ledna 1919 (pro Moravu od 8. února 1919) vstoupily v platnost nové příděly – pro všechny občany 1950 g mouky týdně, pro těžce pracující 2800 g mouky týdně. Ministerstvo pro zásobování lidu ale dovolilo přidělovat menší množství, než 12
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
byla uvedená dávka. Po žních v roce 1919 se dávky zvýšily. Od 21. září 1919 měl v Čechách každý nárok na 3 kg mlýnských výrobků týdně (z toho 1250 g chlebové mouky). Pokud těžce nemocní doložili lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu, mohli dostat bílou mouku. Přednostně ji dostávaly také těhotné ženy, matky a osoby pečující o děti, které mohly získat například dětskou krupici. Hostinští získávali chléb a mouku ze zvláštních rezerv a bez lístků prodávali krajíce chleba a moučná jídla. Na Moravě dostávali osvědčení o přednostním odběru nemocní a tě hotné a byly zrušeny přídavkové lístky. Bochník chleba měl vážit 1750 g, drobné pečivo 60 g. Kvůli neúrodě v roce 1919 nebylo možné vysoké dávky udržet, proto od 9. listopadu 1919 byly všem (včetně těžce pracujících) sníženy na 2250 g týdně, jedinou výjimkou byli horníci, kteří mohli dostat 3 kg mlýnských výrobků týdně. Na Moravě nařízení platilo od 12. prosince 1919. V letech 1919 (zvláště) a 1920 byl v některých oblastech nedostatek mouky (například před velikonočními svátky v roce 1920 se někde nedal koupit chléb), proto docházelo i k nepokojům. Situace se postupně zlepšovala, a proto bylo nařízeno, že od 1. září 1920 se při výdeji lístků na chléb má platit příplatek 3 koruny za každý kilogram mouky. Tato povinnost se netýkala osob, jež nevlastnily více než 30 000 korun jmění, které by podléhalo dávce z majetku, a v předcházejícím roce neměly více než 15 000 korun ročního důchodu podrobeného dani z příjmu. Držitel potravinového lístku nedostal chleba nebo mouku v obchodě zadarmo, za vše musel prodávajícímu zaplatit – v této době stál kilogram chlebové mouky jednu korunu a kilogram mouky k vaření nejvýše dvě. Zaměstnavatelé platili za každého nemocensky pojištěného zaměstnance a za každý pojišťovací den 13
Hana Kneblová
jednu korunu na zlevnění mlýnských výrobků. Na Ostravsku měli horníci a hutníci přídavkové lístky na 1000 g mouky. Na Slovensku vyvolaly tříkorunové přirážky značný odpor, proto musely být stanoveny nové ceny. Od 12. září 1920 dostávali nesamozásobitelé 2 kg mouky na osobu a týden, ale horníci a hutníci měli stále nárok na 3 kg. Lidé, kteří získali v rámci pozemkové reformy polnosti, nadále často využívali přídělových lístků, i když se měli stát samozásobiteli. V roce 1921 bylo možné mouku nakupovat i volně, ale za vyšší ceny, proto se lidem stále vyplácelo koupit ji na lístky s tříkorunovou přirážkou. To se nelíbilo ministerstvu pro zásobování lidu, proto koncem března 1921 nařídilo, aby příděly získaly pouze osoby, které nevlastní žádné zásoby a nemohou nakupovat mouku z dovozu. Domácnosti se posuzovaly jednotlivě podle příjmu, pokud byly vyřazeny ze systému zásobování, musely nakupovat na volném trhu nebo u producentů. Cena bochníku chleba, který byl z 1 kg chlebové mouky a celkově vážil 1400 g, nesměla přesáhnout 6,60 Kč. Chlebová mouka mohla stát maximálně 5,50 Kč, mouka na vaření 7 Kč. V některých okresech úřady rozdaly pouze určený počet lístků na mouku, což vedlo k nepokojům. Na jaře 1921 byl mouky dostatek, ale protože na lístky byla mouka dotovaná, občané ignorovali výzvu, aby nakupovali na volném trhu a nepoužívali lístky na mouku. 100 kg domácí mouky stát vykupoval za 124 korun a občanům ji prodával za 89 korun, na mouku z ciziny v některých případech zaplatil až 1000 korun za 100 kg, takže ročně na mouku doplácel přibližně pět miliard korun (deficit zmírňovaly zisky z prodeje cukru). V srpnu 1921 bylo rozhodnuto zrušit Obilní ústav (už nebyl potřeba, navíc měl nepořádky v hospodaření). Přechodně byly zachovány lístky na chleba a mouku pro osoby sociálně slabé (1921–1922). 14
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
Za celou první světovou válku vyhlásily rakouské úřady dávky na mouku dvakrát, zatímco nově vzniklá republika je od roku 1918 do léta 1921 vyhlásila šestkrát, z toho třikrát v krátkém období od listopadu 1918 do ledna 1919. Týdenní dávky v letech 1915–1921 vypadaly takto: od 28. 3. 1915 – 1400 g, od ledna 1918 – 1150 g, od 18. 11. 1918 – 1400 g, od 15. 12. 1918 – 2100 g, od 26. 1. 1919 – 1950 g, od 21. 9. 1919 – 3000 g, od 9. 11. 1919 – 2250 g, od 12. 9. 1920 – 2000 g.
Zrušení šlechtického stavu Pro první republiku byla šlechta symbolem zaniklé monarchie. Češi aristokratům vyčítali výsady, nedostatek vlastenectví, sepětí s katolickou církví, neúčast v protihabsburském odboji a konzervatismus. Navíc byl monarchismus (a také německý separatismus a bolševismus) vnímán jako hrozba pro republiku. Ve skutečnosti většina aristokratů zastávala zemské vlastenectví a mezi českou šlechtou byli velcí vlastenci, díky jejichž mecenášství mohli svou činnost vykonávat mnozí národní obrozenci. Revoluční národní shromáždění (tehdejší nejvyšší zákonodárný orgán) se aristokracií zabývalo hned na své první schůzi, která se konala 14. listopadu 1918. Zákon č. 61 z 10. prosince 1918 zrušil šlechtictví, řády a tituly. Příslušníkům šlechtických rodů zakázal užívat rodné jméno „s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví“, navíc šlechtický stav (včetně výsad) přestal po právní stránce existovat. Tak šlechta přišla o své privilegované postavení. Ukázalo se, že zákon byl formulován poněkud nešťastně. Mezi řády patřily i ty, které se udělovaly za válečné zásluhy a budování nového státu, proto byl zákon novelizován a problém napraven. 15
Hana Kneblová
V novelách zákona se objevily také sankce. Zákon č. 243 z 10. dubna 1920 stanovil postih pro toho, „kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví“. Jednalo se o přestupek, o kterém měl rozhodovat soud. Viníkovi hrozilo vězení od 24 hodin do 14 dnů, případně peněžitý trest od 50 do 15 000 korun. Zákon č. 268 z 21. října 1936 stanovil, že o sankcích už nebudou rozhodovat soudy, ale okresní (státní policejní) úřady. Provinilec mohl být odsouzen k pokutě do výše 20 000 korun nebo k vězení v délce až dva měsíce. Zákaz byl rozšířen i na používání erbů a šlechtické tituly se nesměly objevit ani v tisku. Nabízí se otázka, kolik osob bylo za tento přestupek za první republiky potrestáno. Ačkoli k porušení zákona běžně docházelo, není doloženo, že by byl někdo za takový prohřešek skutečně potrestán. Za protektorátu šlechtici získali tituly zpátky. Po druhé světové válce došlo k obnovení zákona, ale už bez uvedených sankcí. Zákon o zrušení titulů platí i v současnosti, ale není pravděpodobné, že by byl někdo za jejich užití postižen. Radslav Kinský (1928–2008), který pocházel z významného šlechtického rodu, o titulech prohlásil: „Šlechta dnes neexistuje. Se vznikem Československé republiky byla nastolena občanská rovnost, takže nadřazování šlechty i s jejími tituly a erby bylo zrušeno. Lidé jich ovšem nepřestali používat při oslovování a používají je dodnes. Moje maminka se například znala s prezidentem Masarykem, jezdil k ní na Orlík na čaj, ještě když byla vdovou po knížeti Schwarzenbergovi. Vždycky se s ní loučil se slovy: ‚Děkuji vám, paní kněžno,ʻ i když ten zákon o zrušení titulů podepsal. Mně také ve Žďáru říkají ‚pane hraběʻ, ale spíš jako projev úcty, a to jim nemohu zakázat.“ Ačkoli uplynulo už více než sto let od 16
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
zrušení šlechtických titulů, stále šlechtu vnímáme jako existující společenskou vrstvu.
Pozemková reforma Největšími vlastníky pozemků před pozemkovou reformou (tedy před rokem 1919) byli Schwarzenbergové (192 000 hektarů), Lichtenštejnové (161 000 hektarů), sasko-koburští vévodové (159 000 hektarů), Kinští (71 000 hektarů), Colloredo-Mansfeldové (58 000 hektarů), Clam-Gallasové (49 000 hektarů) a Lobkowiczové (47 000 hektarů). Pokud jde o církevní majetek, nejvíce pozemků vlastnilo olomoucké arcibiskupství, kterému patřily největší lesy v českých zemích. Na počátku dvacátých let 20. století se třetina celkové půdy v Československu nacházela v rukách přibližně 2000 velkostatkářů, většinou se jednalo o osoby z řad bývalé šlechty. 40 % obyvatelstva pracovalo v zemědělství, 55 % z nich vlastnilo nesoběstačná hospodářství, která měla výměru do dvou hektarů. Na venkově byly desetitisíce drobných rolníků, kteří toužili po vlastní půdě. Panovaly obavy, že pokud ji nedostanou, stanou se přívrženci bolševické revoluce. Toho se obávali i sami velkostatkáři, proto na přerozdělení půdy přistoupili, ale zároveň se snažili, aby právě jim jejich majetek zůstal nebo aby přišli o co nejmenší část. Politici se oháněli sloganem o „odčinění Bílé hory“ – snažili se veřejnost přesvědčit, že napravují křivdy, k nimž došlo po porážce stavovského povstání v roce 1620. V roce 1919 vznikly dvě lobbistické organizace, které měly stejný cíl, ale rozdílný přístup k jeho dosažení. Pročesky orientovaní šlechtici se spojili ve Svazu československých velkostatkářů. 17
Hana Kneblová
Věřili, že pokud projeví loajalitu vůči Československé republice, zmírní postup pozemkové reformy. Dosáhli jen dílčích úspěchů, proto byli zklamaní, stáhli se do ústraní a řadu let se politicky neangažovali. Němci vytvořili Svaz německých velkostatkářů (Verband der deutschen Grossgrundbesitzer) a snažili se situaci řešit mezinárodní cestou, prezentovali se světu jako utlačovaná německá menšina v Československu. Proti pozemkové reformě podali žalobu k Mezinárodnímu soudu v Haagu a při nátlaku na československé úřady využili své kontakty ve Velké Británii a Francii. Dosáhli jen částečného úspěchu, ale ověřili si, že touto cestou se mohou vydat. Později stejným způsobem postupovali při vyjednávání o Sudetech. V letech 1919 a 1920 československý parlament přijal zákony, které umožnily pozemkovou reformu. Týkala se pozemkového majetku patřícího jednomu vlastníkovi o výměře větší než 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy celkem (včetně nezemědělské). Záborový zákon z 16. dubna 1919 bez náhrady vyvlastnil majetek příslušníků nepřátelských států a habsbursko-lotrinského rodu, tedy členů bývalé panovnické rodiny (včetně majetku dětí arcivévody Františka Ferdinanda dʼEste, které k ní nepatřily). Přídělový zákon z 30. ledna 1920 obsahoval ustanovení o přídělu zabrané půdy. Velkostatkáři v průměru ztratili polovinu své půdy. Zabráno bylo 4 068 370 hektarů veškeré půdy (z toho 1 312 721 hektarů zemědělské půdy), což představovalo asi 29 % veškeré půdy v republice. V letech 1920–1925 bylo rozděleno 1 800 782 hektarů (44,3 %) veškeré půdy, z toho 868 601 hektarů (66,2 %) zemědělské. Církevní půdu zasáhla pozemková reforma mírněji, protože byl odmítnut princip církve jako jediného právního subjektu. 18
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
Každý církevní subjekt byl chápán jako samostatný. Pozemková reforma probíhala do roku 1938 a nebyla zcela dokončena. Majitelům bylo nakonec vráceno 1 831 920 hektarů veškeré půdy (45 %), z toho 418 858 hektarů zemědělské (31,9 %). Vyvlastněné pozemky byly majitelům zaplaceny za předválečnou cenu, která byla přibližně třetinová než tržní poválečná. Mnozí šlechtici v polovině dvacátých let 20. století požádali prezidenta, aby intervenoval v jejich prospěch na Státním pozemkovém úřadu. Pokud to Masaryk považoval za potřebné, zatlačil na úřad, aby vyšel velkostatkářům vstříc. Ačkoli politici tvrdili, že v rámci pozemkové reformy berou půdu proněmecky smýšlející šlechtě, úřadům bylo jedno, komu vyvlastněný majetek patří. Reforma postihla také osoby, které Československou republiku podporovaly.
Měnová reforma a zlatý poklad V poválečném Československu panovaly špatné hospodářské poměry, což byl důsledek válečného hospodářství. Zemi trápila vysoká inflace a vyčerpané hospodářství, potýkala se s nedostatkem potravin. Černý trh jen kvetl, lidé byli nespokojení, což vedlo ke stávkám a demonstracím, dokonce došlo i na srážky s policií. Československá republika byla průmyslově nejvyspělejší oblastí Rakousko-Uherska, přičemž zbytek monarchie pro ni byl velkým odbytištěm – a právě o tuto výhodu čeští podnikatelé přišli a museli hledat nové trhy. Po válce obíhaly na území Československa bankovky a mince Rakousko-uherské banky, ta zvýšila na konci roku 1918 a v roce 1919 emisi bankovek. Kvůli zrychlení tisku byly bankovky 19
Hana Kneblová
v hodnotě 25–200 korun tištěny pouze z jedné strany, navíc byla zavedena i bankovka v hodnotě 10 000 korun (její oběh byl v Československu zakázán). Hospodářská úroveň nástupnických států se lišila. Rakouský ministr financí podporoval růst inflace, protože se tak snažil splácet válečné a poválečné dluhy Rakouska. Za této situace bylo nutné co nejrychleji oddělit měnu v Československu od měny bývalé monarchie. Prvním československým ministrem financí se stal Alois Rašín, který prosazoval protiinflační politiku. Bylo potřeba stabilizovat měnu, proto provedl měnovou reformu – zařídil oddělení československé koruny od staré rakousko-uherské měny a vznik samostatné a hodnotné československé měny. Tak zajistil zemi stabilitu a hospodářskou prosperitu, zatímco okolní státy se propadaly do inflace. Při přípravě finanční odluky Československa se Rašín opřel o přední odborníky, mezi které patřil i Jaroslav Preiss, ředitel Živ nobanky, což byla největší česká banka. Vše probíhalo v naprosté tajnosti, schůzky se nekonaly na ministerstvu, jednání začínala až večer a trvala dlouho do noci. Tisk nových peněz by mohl akci prozradit, proto měly zpočátku zůstat v oběhu staré peníze. 25. února postavil ministr parlament před hotovou věc, nikdo neprotestoval. Nepodařilo se mu ale prosadit, aby bylo zadrženo 80 % oběživa, musel se spokojit s 50 %. Už v noci z 25. na 26. února 1919 vojsko a policie zcela uzavřely státní hranice, země byla totálně izolována od světa až do 9. března, dovnitř se nedostala dokonce ani pošta. V týdnu od 3. do 9. března proběhlo kolkování starých rakousko-uherských bankovek (na Slovensku trvalo do 19. března) a byla zavedena koruna československá (Kč) v poměru 1:1, přičemž neprošly návrhy na název sokol nebo říp. Kolkovaly se bankovky hodnoty 20
ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIK Y
10, 20, 50, 100 a 1000 korun, zatímco korunové a dvoukorunové bankovky nebyly kolkovány a stejně jako mince zatím zůstaly v platnosti. Každý občan musel se svou hotovostí na úřad, byla mu ale vrácena pouze polovina bankovek, za druhou dostal potvrzení v podobě státního dluhopisu (jednalo se o nucenou státní jednoprocentní půjčku). Část hotovosti tedy byla stažena z oběhu (mohlo by se rovnou říct, že zabavena), díky tomu bylo možné zatočit s inflací. Nesmíme ale zapomenout na to, jak toho bylo dosaženo – už krátce po svém vzniku stát z úřední moci připravil občany o majetky (což se mělo v budoucnosti opakovat). Okolkované bankovky byly často padělány, a proto se postupně měnily za nové československé státovky, na nichž byl už český a slovenský text. Kvůli padělání kolků se s jejich tiskem spěchalo, proto nebyl kvalitní. Teprve v letech 1926–1934 byly vydány nové emise bankovek, které měly vysoký stupeň ochrany proti padělání. Podíleli se na nich umělci Alfons Mucha a Max Švabinský. Prvními mincemi, jež byly dány do oběhu, se staly dvacetihaléř a padesátihaléř (od 18. 2. 1922). Také byl proveden soupis veškerého vlastnictví, ze kterého potom stát vypočítal progresivní daň nejen z majetku, ale i z majetkových přírůstků. Opatření bylo namířeno především proti válečným spekulantům a zbohatlíkům, ale postihlo všechny vyšší vrstvy. Československo nemělo devizové ani zlaté rezervy, proto Rašín inicioval celonárodní sbírku (1919–1924) zlata a deviz na zlatý poklad. Byla dobrovolná, zapojily se do ní nejen banky, ale také občané, kteří novému státu věnovali 94 520 zlatých mincí a medailí a 65 kilogramů ryzího zlata. Tato akce měla hlavně symbolickou hodnotu, větší část měnového zlata se získala jiným způsobem. Zlatý poklad vytvořila především vnitřní valutová půjčka, stát 21