0043232

Markéta Veselá

Ilustrace Vendula Hegerová

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 3

03.11.22 12:14

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 6

03.11.22 12:14

Jak šla Rexinka do školky Rexinka byla tříletá tyranosauří holčička, kterou čekalo velké dob­ rodružství. Šla poprvé do školky. Jak říkala maminka, teď bude chodit do školky skoro každý den. „Školka, školka,“ převalovala to slovo v tlamičce Rexinka a stále nevěděla, co si pod tím má vlastně představit. „Budeš si tam hrát s ostatními dinosauříky, zpívat, kreslit, pa­ pat… no a pak si pro tebe zase přijdu,“ vysvětlovala jí maminka.

Nadešel ten velký den. Rexinka si s sebou vzala svou oblíbenou hračku – netopýra, kterého jí maminka vyrobila z větviček a listí.

Ve školce si očistila tlapičky a zamířila do herničky, kde si už hrá­ lo několik malých dinosaurů. Tam se jí moc líbilo. Jenže pak mamin­ ka odešla a slíbila, že si pro ni po obědě zase přijde. Ujaly se jí tety maiasaurky, které tu měly malé dinosaury na starost. Ukázaly jí všechny hračky, představily ostatní dinosauříky, ale Rexince za­ čínalo být čím dál tím víc smutno. Ani pan netopýrek jí nepomohl, a tak zbytek dne jen pozorovala ostatní, jak si hrají, žmoulala svou hračku a občas jí z oka skanula slzička. Tak moc se jí stýskalo po mamince.

Hned jak pro ni maminka přišla, vrhla se jí kolem krku.

(7)

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 7

03.11.22 12:14

„Maminko, že sem zítra už nebudu muset jít,“ žadonila a opět měla slzičky na krajíčku. Maminka posmutněla. Pohladila Rexinku po hlavičce: „Víš, Rexinko, moc ráda bych s tebou byla doma, ale mám spoustu práce. Stejně jako táta.“ A tak Rexinka musela do školky i následující dny. Ale nebylo to o moc lepší. Nedokázala si pomoct. Stýskalo se jí, a proto ji hraní moc nebavilo a ani se s nikým pořádně neskamarádila, i když se tety moc snažily.

Pak mezi ně přišel nový dinosaurus. Přestěhoval se sem s rodiči z daleka, a tak tu byl úplně nový. Byl to edmontosaurus Eda. A stý­ skalo se mu po rodičích ještě víc než Rexince.

Většinu dne proplakal. Až ho začalo být Rexince líto a dočista zapomněla na svoje vlastní trápení. Rozhodla se, že Edovi pomů­ že. Jenže to nebylo jen tak. Zkoušela mu nosit různé hračky, pře­ mlouvala ho, jestli si nepůjde třeba kreslit větvičkou do písku, ale vždycky jen zavrtěl hlavou a plakal dál. Zkusila mu tedy přinést něco dobrého na zub. Neuspěla ale ani se šťavnatou přesličkou, ani s masem. Eda zatvrzele odmítal i jíst. Rexinka si lámala hlavu, jak toho nešťastného dinosaura potěšit. Jenže ji vůbec nic nenapadlo, a tak si k němu další den prostě jen sedla a začala mu vyprávět.

O sobě, o tom, co ráda dělá, jaké jsou její nejoblíbenější písničky a pohádky… vyprávěla mu tak celé dny. Až zapomněla na to, že i jí se stýská po mamince. Už vůbec neplakala. A Eda? Také už mu netekly slzičky, ale jen potichu poslouchal.

Rexinka si kolikrát říkala, jestli ji vůbec vnímá. Nemluvil, na žádné otázky nereagoval. Rexince už s ním pomalu začala (8)

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 8

03.11.22 12:14

docházet trpělivost, a tak si řekla, že ho prostě rozesměje a bude to! Nenapadlo ji nic lepšího, než že před Edou udělá pořádný kotr­ melec. To by bylo, aby ho to nepobavilo, těšila se. Jenže se přitom vůbec nerozhlédla. Rozběhla se, sehnula se a BÁC! Narazila hla­ vou přímo do stromu. To vám byla rána, až se celá školka otřásla v základech. Rexince na hlavě najednou vyrostla pořádná boule.

Eda v tu chvíli vyskočil, pomohl Rexince na nohy a začal jí bolíst­ ku foukat a ptát se jí, jestli si neublížila. Ale i tak na něm poznala, že jen stěží zadržuje smích a koutky tlamičky mu cukají. Rexinka byla tak šťastná, že její plán vyšel, až dočista zapomněla na to, že ji ta boule bolí.

(9)

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 9

03.11.22 12:14

„Děkuju, Edo,“ vypravila ze sebe překvapeně. Už si myslela, že snad ani neumí mluvit. Ale to nebylo všechno, ten den se od ní Eda nehnul ani na krok, a další den na ni dokonce čekal před školkou. Šel s ní do šatny a pak se jí zeptal, jestli by si s ním nešla hrát. Po smutku a slzičkách nebylo ani památky. Rexinka vůbec nevěděla, co se stalo. „Sice jsi dostala pořádnou ránu do hlavy ty, ale mně se v té mé kebuli rozsvítilo. Došlo mi, že pláčem se nic nespraví, že mnohem lepší bude si to tu prostě užít. Vždyť je tu spousta hraček a prima kamarádů, tak by byla škoda tu jen sedět a smutnit,“ mrkl na ni spiklenecky Eda. Od té doby se z nich stali nerozluční kamarádi, kteří si spolu hrají nejen ve školce, ale podnikají i různé výlety a prožívají dobrodruž­ ství. A co víc, do školky se oba teď moc těší!

( 10 )

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 10

03.11.22 12:14

Proč si se Spinošem nikdo nechtěl hrát?

Pětiletý spinosaurus, kterému všichni říkali Spinoši či Spinošku, nadevše miloval ryby. Kousek od domu, kde bydlel, tekla mohutná řeka. A to bylo něco pro něj. Vždycky když šel okolo, neodolal a sko­ čil si nějakou ulovit. To vám byla svačinka! Anebo dokonce snídaně či zákusek po obědě. Mňam, olizoval se.

Maminka občas hubovala, že nechce jíst skoro nic jiného, ale na druhou stranu ryby jsou zdravé, o tom žádná. Jen nejsou tak úplně voňavé… „Spinošku, nezapomeň si vyčistit zoubky,“ připomínala mu kaž­ dý večer a ráno maminka. Jenže hygiena bylo něco, co Spinoš z duše nesnášel. Jo, kdyby se tak stačilo smočit v řece a místo čištění zubů sníst rybku, zasnil se a na čištění zubů zase dočista zapomněl. Jako obvykle.

Další ráno tomu nebylo jinak. Spinoš už chtěl dělat všechno sám, a tak ho maminka nechávala, aby si sám i čistil zoubky. Je už přece velký kluk, říkával a odháněl ji. „Vyčištěno?“ zeptala se ho maminka, když se jednoho dne chys­ tali do školky. ( 11 )

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 11

03.11.22 12:14

„Jasně, mami,“ zalhal Spinoš, i když kartáček z malých přesliček ležel netknutý na kameni, ve kterém se držela voda a používali ho jako umyvadlo. Jenže lhát se nemá. A to Spinoš brzy pocítil na svou šupinatou kůži…

Ve školce se mu vždycky líbilo, ale poslední dobou si s ním ne­ chtěli ostatní dinosauříci hrát. Když za nimi přišel, div že neutekli.

Pořád přemýšlel, čím by to tak asi mohlo být. Že by se ho báli? Má sice velké a děsivé zuby, ale to Rexinka přece také a nikdo před ní neutíká. Spinošek si lámal hlavu celé dny, ale na nic kloudného ne­ přišel. Byl smutný, že se s ním nikdo nechce kamarádit, a do školky se pomalu přestával těšit. I maminka si všimla, že ho něco trápí. „Copak je, Spinošku?“ zeptala se ho jednoho večera, když se chys­ tali do pelíšku. Nejdřív chtěl dělat statečného a říct, že nic, ale pak mu skanula slzička a on se mamince svěřil. Jenže ani ona nemohla na nic přijít. „Zkoušel ses ostatních dinosauříků zeptat, proč se ti vyhýbají?“ navrhla mu. Ale on jen zakroutil hlavou. To ho nenapadlo. Hned zí­ tra to zkusí, usmyslel si.

Jenže když za ostatními přišel, jen něco zakoktali: „Já, no, to je těžký, víš…“ a zase utekli.

Jednoho dne se Spinoš nešťastně ploužil ze hřiště domů, protože ani tam si s ním ostatní nechtěli hrát. Jako obvykle, aby si alespoň trochu zlepšil náladu, skočil si pro jednu rybku. Vtom uslyšel za zády: „Spinoši, Spinoši!“ Otočil se a nevěřil svým očím. To na něho volal jeho soused a kamarád ankylosaurus Adam, který byl dlou­ ho pryč. Šel totiž s rodiči za babičkou, která bydlela až za velkým ( 12 )

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 12

03.11.22 12:14

Dinosauri pohadky_001 az 072.indd 13

03.11.22 12:14