Rešoketšwe Manenzhe Bez domova
ODEON
1 děti prvních bohů
hvězdy mléčné dráhy
Byl to národ Sanů, kdo vůbec poprvé vyprávěl, že v černotě noci jedna dívka vytáhla z ohně pražící se kořínky a popel a hodila je na oblohu. Takhle se zrodily hvězdy. Na obloze vznikla stezka a lovci, kteří zabloudili, se jí drželi až k domovu. Sanové byli národ prastarý. Snad byli národem vůbec prvním. A když tedy vítr nesl jejich legendu napříč střídajícími se léty, jeho šepotání vezpívalo do příběhu nové skutečnosti. Národ Basothů proto vykládal, že děti prvních bohů kráčely tou stezkou na obloze, až došly na místo, kde vychází slunce a kde na věčnosti odpočívá Molalatladi, Pták blesku. Tohle se stalo dávno, v dobách, kdy lidé sedávali okolo ohňů a společně vzpomínali na minulost světa. Na to už nebyl čas. Teď si lidé svoje příběhy vyprávěli a přitom se navzájem míjeli. Co se týče té dívky, která stvořila hvězdy, na ni lidé za pomněli. Navíc už od těch dob byla obloha rozdělena: místo, kudy kráčívaly národy Sanů a Basothů, nyní leželo pod jižními hvězdami. Na míle daleko bylo suché, protože když slunce nepřivolávalo hvězdy svítící v obdobích sklizně, bylo smrtící. Bylo to místo rozlehlé – na rozdíl od Amsterodamu, kde čluny brázdí řeky a lodi se sbíjejí kladivem; ani se nepodobalo 9
uspěchanému zmatku Londýna, pohrouženého do všech svých kakofonií. Sanové byli národem kočovníků, kteří si od země berou vždycky jen to, co je jim ochotna poskytnout, a pak se stěhují k dalším pláním a údolím; a než je usedlíci úplně zahnali do vnitrozemských pouští a polopouští, odštěpené části jejich kmene se vydaly na pouť k moři. Tam svět poskvrnilo neznámé stříbrné světlo, neboť tam bylo moře, a obloha, která s oním mořem svou nekonečností splývala, se jevila modřejší než obvykle. Basothové se usídlili hlouběji v nitru Afriky, a viděli tudíž pláně ve zlatém slunečním světle, protože tam slunce zářilo jasněji. Roční období byla jednotvárná. Střídala se mezi sebou jako melodie, malátně tančila mezi Karru a savanou a léto bývalo skoro stejné jako zima. Možná že tohle byl důvod, proč kolonisté věřili, že mohou nějaké místo vlastnit, jelikož je suché a horké a vypadá jako mrtvé. Protože nevěděli, že mrtvé není žádné místo, zarazili na vrchol jakéhosi kopce vlajku, zabrali ho jménem svého krále a postupně zapomínali dávná jména, jež se rozléhala mezi skalními útesy. Poněvadž Afrika byla bohatá, štědrá a skromná, snadno se podvolila rozdělení svého povrchu, proměně Ngoly v Angolu, vyříznutí Zlatého pobřeží a Johannesburgu z vlastního lůna, vyhubení zebry kvaga, pálení svých bohů a tak dále. Možná že tohle byl další důvod, proč kolonisté věřili, že Afriku vlastní. Podrobila se snadno. Etiopie, která se vzbouřila proti italskému záboru, byla anomálií. Afrika byla celkově velmi poddajná. Do roku 1927 a snad v zájmu vlastního přežití počala Afrika tuhnout v železo. A takhle se stalo, že Alisa van Zijlová, která svoje jméno odvodila od jména Alisa Millerová, odvozeného od původního mononyma Alisa, ano, takhle se tedy stalo, že 10
tato Alisa vyprávěla svým dcerám, že kdysi byl od prsu bohyně odtržen kojenec. Z božského prsu vytrysklo mléko na oblohu. Takhle se zrodily hvězdy Mléčné dráhy. Takhle tento příběh skončil. A takhle nyní započal.
11
toto tiché mezidobí
Byl jeden blázen, který prý měl válku v krvi. Jeho děd bojoval v první búrské válce, jeho otec ve druhé a on sám je ve vzestup né trajektorii tragédie či slávy oba překonal ve Velké válce v Evropě. Očekávalo se, že kdyby bylo možné si představit, že se witwatersrandské doly znovu osvobodí od britského impéria, anebo kdyby Evropa zahájila další konflikt, syn tohoto muže by pokračoval v oné pokrevní tradici, kterou tak účinně zdědil po svých předcích. Avšak k 29. březnu 1927, což byl neslunečný den plný zlověstných znamení, ten muž dosud syna neměl. Doufalo se, že svět a Jižní Afrika snad odolají všelijakým hrozícím revolucím, takže dotyčný snad bude mít dost času, aby osudem předurčeného syna ještě stihl vychovat, a naplnit tak svou pozemskou úlohu. Jeho jméno znělo John Ashby a po většinu času se nacházel v centru města, poblíž aukční síně na rohu Burg Street, kde prodával kolemjdoucím noviny. Tam ho také Abram van Zijl n alezl. „Copak dnes říká generální guvernér?“ nadhodil Abram. „Dobré jitro, pane van Zijle.“ 12
Abram se upamatoval na dobré způsoby a muž přečetl z poutače, jímž se oháněl: „Zákon o nemorálnosti schválen. Dolní komora zakazuje nedovolený pohlavní styk mezi Evropany a domorodci.“ Automobil, který zprudka zahnul za roh, zvířil prach a zanechal za sebou několik chodců žehrajících na lehkomyslnost řidiče a hloubajících o všeobecném úpadku morálky, který ve městě přetrvává. Abram se chytil za hruď, ale vzpamatoval se. „Ukažte, podívám se,“ řekl a hrábl do kapsy pro drobné. John mu výměnou podal noviny a Abram si je okamžitě začal pročítat, až se konečně dostal na stranu čtrnáct, kde stál titulek: ZÁKON Č. 5 Z ROKU 1927. ZÁKAZ NEDOVOLENÉHO POHLAVNÍHO STYKU MEZI EVROPANY A DOMORODCI A DALŠÍCH SOUVISEJÍCÍCH AKTŮ. S těmito slovy se Abramův život beze všech cirátů prostě rozpadl v chaos. Rodící se neblahá předtucha, která provázela už ledacos, co se stalo dřív, pak zjevně dost kvapem dospěla k vrcholu, jako by zlověstná znamení začala ztrácet trpělivost. A tak tam Abram stál se šílencem, který mu sděloval: „Doslechl jsem se, že generální guvernér nechá dovézt gilotinu.“ Mužův hlas zněl Abramovi jako ozvěna, jako volání, jež vychází odkudsi odjinud, poté se přefiltroval a utichl; připadal mu jako napodobenina sebe sama. Když ten hlas slyšel, jako by se rozpomínal na sen – na zlý sen. Z něj se musel probudit. „Děkuji vám, Johne,“ zakroutil hlavou a nadzvedl na rozloučenou klobouk. „Teď se vydám domů.“ „Bylo mi potěšením, pane,“ opáčil John a rovněž nadzvedl klobouk. Abram přešel ulici, kde na něj s autem čekal Farúk, jeden z jeho dělníků. „Kam to bude, pane?“ 13
Bylo teprve dopoledne a Abram měl v úmyslu jet k parlamentu. Jenomže mu srdce vypovědělo službu a teď, když je měl i zlomené, už nedokázal čelit světu. Cítil, že by se neměl krčit před číhavýma očima, které asi nebudou překypovat pochopením. Takže: „Domů!“ pronesl. Farúk přisvědčil a nastartoval auto. Město se otvíralo jako učebnice dějepisu. Budovy byly jako kapitoly a každá z nich vyprávěla o jiné éře přistěhovalectví či módy. Když se do Kapského Města vlil starý svět, přinesl s sebou gotické chrámy, hotely, jež napodobovaly fasády viktoriánského Londýna, a světlé parodie na holandské domy, které se záhy staly pro Kapsko typickými; lemovaly město jako modýlky v muzeu, jako návrhy, kterak uvést v soulad střet kultur. Zkrátka a dobře, město se zde rozkládalo jako výstava evoluce. Po Hlavní třídě by se jelo hladčeji, bylo tam méně zatáček i důvodů ke světským obavám. Ale na cestě vedoucí kolem hradu Dobré naděje k úpatí Ďáblova vrchu – kde měla znovu zapustit kořeny univerzita –, okolo Mostertova mlýna a pořád dál, dokud je nedopraví do údolí Constantia, bude větší klid, méně známých i důvodů k obavám existenciálním. „Farúku,“ pronesl Abram, „po Hlavní ne!“ Farúk bez námitek nechal Stolovou horu napravo a začal stoupat do kopců, bezvýznamných, leč strmých. Hora se impozantně vypínala k nebi a hlásala svou vlastní velkolepost. Od jihovýchodu foukalo a s větrem se nad náhorní plošinou vytvořil příkrov z mraků, který ji zahalil. Za soumraku, až odsud vyprchá hasnoucí sluneční svit, hora na pozadí oblohy potemní. Její svahy porostlé borovicemi se skryjí pod oparem jevů, které znají pouze vědci. Bude pak vypadat jako silueta sama sebe, jako by ji nějaký neodvratný osud vydal 14
napospas rozpadu dne. Abram žil v Kapském Městě už přes dvacet let, a přesto v něm tenhle prostý zázrak stále budil posvátnou úctu. Na silnici se zrovna objevil výmol, což Abrama vytrhlo ze zasnění. Chvílemi měl pocit, že ačkoli jedou vytrvale dál, auto ožívá rozmrzelostí a protesty. Po celou dobu Abram pořád v hlavě skládal a zase rozebíral a přeskládával, co poví manželce. Začalo s ní být těžké pořízení, s Alisou. Cokoli řekl, mohlo být v jejích očích projevem lotrovství. A ještě důležitější bylo to, co neřekl, anebo spíš to, co by od něj chtěla slyšet. A tak si slova v hlavě skládal a zase rozebíral a přeskládával. Prokličkovali až k rozlehlému, bujnou zelení porostlému prostoru na úpatí Constantiabergu. Zde svět prudce klesal od horského vrcholu k rozlézajícím se farmám, kde se několik unikátních druhů vegetace mísilo ve falešnou tropickou zeleň, která ožívala druhy rostlin, jež se nikde jinde na světě nevyskytovaly. Je to však samozřejmě pouhá napodobenina, jistě, nic než napodobenina a jako taková musí mít nedostatky, kterými se odlišuje od absolutna či od originálu. Takhle to tedy chodilo v údolí: deště zde raději padaly v zimě, kdežto léta bývala horká a suchá – zkrátka a dobře, veškerá ta okázalá vegetace, která se v onom výstředním koutě světa rozlézala ostošest, byla nucena projevit značnou houževnatost. Fynbos, který byl houževnatější než ostatní druhy, se rozšířil hned v několika variantách jemného křoví a vřesu. Když od Constantiabergu zatočili na východ, vjeli mezi procesí vinařských farem, rozesetých po svazích. Van Zijlova plantáž hnízdila skoro na okraji tohoto hejna. Příjezdovou cestu vedoucí k panskému sídlu lemovaly impozantní duby, jejichž stíny se uprostřed stýkaly, aby otupily sílu slunce. Když se před 15
Abramem objevil dům se svými dokonale čistými nabílenými zdmi, dosud si nestihl ujasnit, co by měl manželce povědět. Jak očekával, Alisa seděla pod smuteční vrbou. Kupodivu si však nepsala nic do deníku. S hlavou opřenou o kmen stromu byla natočená čelem k vinicím, oči zavřené a ruce sepjaté v klíně. Klidně mohla spát; ale jakmile ho vycítila, rozhlédla se a podívala se mu do očí. Když se potkali prvně, její oči měly tmavší odstín hnědé, který zajiskřil, jakmile se usmála. Postupem času jako by tu barvu vymyl či jaksi naředil ustavičný proud jejích slz. Zbyla z ní bezvýrazná hněď, velice bledá a opotřebovaná, která tuze pohotově projevovala bolest. Abram polkl a zamířil k manželce. Vstala a bezmála s úsměvem řekla: „Ten zákon prošel, viď?“ Abram přikývl. Alisa se svezla zpátky na zem. I Abram klesl na kolena a uchopil ji za ruce. „Podívej!“ Otevřel noviny podruhé a nalistoval stranu čtrnáct. „Podívej: v článku pět stojí, že pokud můžeme dokázat, že jsme se vzali, nebudeme mít potíže.“ Alisa si přečetla místo, které jí ukázal. Vzápětí zavrtěla hlavou a ukázala na jinou větu: „Tady se píše, že pokud nemůžeme dokázat, že jsme se vzali, můžou nás považovat za nesezdané. Trest bude pět let vězení pro tebe, čtyři pro mě a děti…“ V té chvíli jí mysl selhala. Alisa se zhroutila ještě víc do sebe a vyrážela ze sebe jen rozcitlivělá slova bez ladu a skladu. „Ach, děti, Brame! Děti…“ Teď už nesrozumitelně drmolila a přitom stále přerývaněji plakala. Ale nejvýmluvnější bylo objetí, do něhož Abrama sevřela. Zcela se odevzdala jeho náruči – položila mu hlavu na rameno a štkala a štkala. Bylo to už hodně dlouho, co se ho naposledy dotkla. Její pleť, kterou kdysi tak dobře znával, ale mezitím se mu odcizila, 16
mu dnes připadala těkavá, křehká. Alisa se nepokrytě třásla. A jako by měla strach, že se přímo na místě rozpadne, objala ho pevněji. „Ach, Brame!“ řekla. Abram, jehož manželčina něha vyvedla z míry, se přistihl, že jí jako ozvěna vrací rozcitlivělá slova: „To bude dobré, Aliso.“ Když se zazdálo, že to nefunguje, protože se třásla čím dál silněji, dodal ještě: „Děti nám přece nevezmou. V zákoně se o dětech nic neříká. Nevezmou nám je, lásko. Děti jsou v bezpečí.“ Asi proto, že si nebyl jistý, co jiného by měl udělat, sklouzl do vzpomínek a uchýlil se ke zvykům kdysi důvěrně známým. Opřel si bradu o její temeno a mumlal sliby o tom, jak ochrání ji a děti. A bláhově začal snít o usmíření. Abram začal doufat. Jakmile slunce bez otálení zapadlo a opět vyšlo, pomalu by se mohlo zdát, že Abramovým běžným životem nemůže tak snadno otřást něco natolik abstraktního jako zákon o nemorálnosti. Abram se začal oddávat dalším formám bláhovosti. S Alisou se právě procházeli po stezce mezi vinicemi, která se táhla od její smuteční vrby. Včerejší důvěrnost se vytratila. Kráčeli kousek od sebe, a přece měl Abram dojem, že mu Alisa touží být blíž. Avšak pýcha jí nedovolila připustit něžnost, nemohla-li se vymluvit na šok. Paže měla založené za zády. Tu a tam po ní Abram střelil pohledem a pro sebe se usmál. Ona však zavrtávala oči do země. Ve výhledu na její tvář mu bránil klobouk se širokou krempou, jímž se chránila před sluncem. Možná ho nosí, protože je v módě, usoudil Abram nakonec – výsledek byl rozhodně působivý: díky světlerůžové barvě klobouku a bílým květům přišitým na dýnku působila jemně, krotce. 17
Tohle tiché mezidobí vydrželi téměř minutu. Poté jako obvykle narušila poklid Alisa. „Neexistuje šance, že by parlament ten zákon zrušil?“ řekla. Abram zavrtěl hlavou. „Kdepak. Ale my si s tím nemusíme lámat hlavu. Ten zákon se přece týká lidí, kteří nejsou sezdaní. Náš případ to není. My se opravdu nemáme čeho bát, Aliso.“ Vstoupili do dalšího mezidobí a Abram využil příležitosti obdivovat zlatý odstín svahů, které se prostíraly před nimi. „Tomu se nedá věřit,“ pronesla Alisa. Zastavila se a obrátila se tváří k němu. I on byl nucen zůstat stát. Tvářila se naléhavě a Abram uviděl, jak se jí zpod stínu klobouku zablýskl v očích strach. „Musíme něco udělat, Brame. Nemůžeme přece jen tak sedět a nedělat nic! Není možné prostě doufat, že se to samo nějak vyřeší – to přece víš.“ Takže tohle byl důvod, proč vtrhla k němu do pokoje! Nejednalo se pouze o procházku, kterou by si ráda užila. Chtěla se bavit o důsledcích takzvaného zákona o nemorálnosti, nakazit Abrama panikou, kterou se nechávala tak ochotně strhnout. No, alespoň si s ní užil tu ranní vycházku, vycházku, o kterou ho požádala, i když její úmysly zjevně nebyly zdaleka tak čisté. Abram si dokonce vychutnal i ta tichá mezidobí, protože se mu zdálo, že jsou prodchnuta jakousi vlídnou pospolitostí. Ale tak jako se vinice donekonečna klikatily směrem ke statku a zase od něj dál, směrem k Abramovi a Alise a zase od nich dál, oni dva stejně neúnavně šlapali cestou, která nepostrádala příjemné napětí. Abram dokázal odhadnout všechny argumenty, které mu Alisa předloží, poněvadž mu tyhle stesky odrecitovala už bezpočtukrát. Odevzdal se větru naděje a bláhovosti, který ho províval už od včerejška. Předložil svůj argument jí. 18
„Musíme odejít,“ řekl. „Musíme opustit Kapsko, Jižní Afriku. Jestli se bojíš, Aliso, musíme odejít.“ „A kam půjdeme?“ „Kam budeš chtít,“ opáčil prostě. Zcela bez uvažování – anebo to Abramovi aspoň tak připadalo – odpověděla: „Do Sovětského svazu.“ A opět věnovala soustředěnou pozornost zemi. Oči nezvedla, takže nemohla vidět, jak mu po tváři přelétl stín. Takto lhostejně Alisa podobné věci brala – ani se ho nezeptala, kam asi by chtěl jít on. Do Sovětského svazu! pronesla s takovou lehkostí, jako by tam už v duchu byla, jako by v ní ta slova prodlévala, číhala, až budou vyřčena, takže stačilo, že jí Abram tu otázku položil, a vyvalilo se jí to z úst jako toužebně očekávaný déšť. Ach ano, takhle lhostejná Alisa byla. A snad proto, že tužbu svého srdce prozradila tak lehce, se Abram na místě rozhodl, že pokud existuje místo, jehož vzduchu se jaktěživ nenadechne, je to Sovětský svaz.
19
existence věcí, když existovaly
Chaos, který vznikne, když se člověku obrátí život vzhůru nohama, vlastně nikdy nebere konce. Tohle Abram s lítostí zjistil, jak dny ubíhaly. Události vzaly dost rychlý spád. Vyvádělo ho to z rovnováhy. Především bylo nutné vzít děti ze školy. Tuto nešťastnou záležitost iniciovala výhradně Alisina panika. Ale když už to měli odbyté, Abram jí to nedokázal mít patřičně za zlé. Vlastně cítil, že snad musí být na její straně. A takhle to celé začalo: jejich dcery chodily do dívčí školy, aby získaly anglické vzdělání. Alisa z toho neměla valnou radost od samého počátku. Jenomže Abram na tom trval, takže ustoupila, ale jedině proto, že si přála, aby holčičky měly i jiné kamarády než sebe navzájem. Poté si začala stěžovat na žalostnou úroveň školy, na to, že žačky jsou v přemýšlení omezovány jeptiškami, že v chlapecké škole se vyučuje pokročilá matematika a přírodní vědy, že tam pozorněji, spolehlivěji rozpitvávají klasické jazyky a literární díla a tak dále. S tím, jak se Alisa dozvěděla, co se vyučuje na chlapecké škole, se Abramovi nikdy nesvěřila a on nikdy nemarnil čas vyptáváním. Klíčovým bodem bylo toto: pro jejich dcery je třeba udělat víc. Abram to pochopil tak, že tohle „víc“, které 20
si Alisa přála, měl udělat on. „Ano, ano,“ přisvědčoval. „Mohlo by to být lepší.“ „Dido je předčasně vyspělé děcko,“ prohlásila Alisa. Dido byla jejich starší dcera. „Podle toho, co někdy říká, Brame, je na tuhle školu chytrá ažaž. Tohle jí nestačí.“ S touto tvrdou zkouškou se ovšem nedalo nic dělat. Dido sice opravdu byla poměrně chytrá, ale na chlapeckou školu dost dobře chodit nemohla. A tak byl Abram v průběhu let nucen naslouchat Alisiným nářkům ohledně bídné úrovně školy a zbytečnosti toho všeho – a potažmo ohledně své vlastní zbytečnosti v tomto směru, což bylo ještě důležitější. Avšak chaos byl skutečně dost hluboký. Abramovi se začínalo stýskat po Alisiných někdejších stížnostech, poněvadž si teď uvědomil, že se týkaly mnohem pozemštějších věcí. Její opovržení zaznamenalo vývoj. Opět však byl povinen stát na její straně. Včera jejich dcery přišly domů brzo. S sebou měly dopis, který zval Abrama do školy. Když se dostavil, ředitelka sestra Elizabeth mu sdělila, že se přihodila dost divná věc. Do školy přišel nějaký člověk z Dolní komory a žádal, aby mu ukázali van Zijlova děvčata. „Domnívaly jsme se, že se to nejspíš týká Dido,“ vykládala sestra Elizabeth. „Měla jsem v úmyslu vám to povědět – pomýšlely jsme na to, že spolu s našimi kolegy z chlapecké školy učiníme pokus, víte? Jak je vám asi známo, na univerzitě už tohle udělali a pro zúčastněné ženy to vůbec nedopadlo špatně. Sestra Alice a já jsme si říkaly, že to zkusíme s našimi dívkami. Pořád by se učily tady, ale napadlo nás, že seženeme učitele na výuku pokročilejší matematiky… Jen pro pětici děvčat. Dido je velice bystrá, a tak jsme si myslely, že zapojíme i ji, víte? A tudíž jsem si říkala, že jde nejspíš o tohle, pane van Zijle. Jenomže o tohle nešlo, víte? Ba ne, nešlo.“ 21
Sestra Elizabeth si povzdechla a přitáhla si k tělu hábit. Pak Abramovi sdělila tu divnou věc: muž z Dolní sněmovny chtěl zkrátka jeho dcery vidět. „Nic víc,“ řekla. „Nepovažuji se za frivolní osobu, pane van Zijle. Jsem už stará, s banalitami nemám trpělivost, víte? Tohle ovšem nic banálního nebylo. Nechci vás plašit, ale pohled toho člověka se mi nezamlouval. Myslela jsem si, že se vám o tom ani nebudu zmiňovat, abych vás zbytečně neplašila. Ale slyšela jsem, že vešly v platnost podivné zákony, a maličkosti už v dnešní době maličkostmi nejsou.“ „Do jejich školy poslali nějakého chlapa, Brame,“ řekla Alisa. Tu vzpomínku narušovala panika a zármutek v jejím hlase. V noci pršelo a na obloze, tam se pořád honily mraky, jako by nevěděly najisto, zda mají setřást svoje břemeno, anebo táhnout dál. Bylo šero a chladno, nebyl to den, kdy by se chtělo sedět pod stromem. A tak se Alisa přirozeně rozhodla udělat právě tohle. „Já vím,“ pronesl Abram, „ale vzduch zebe. Pojď prosím dovnitř. Popovídat si můžeme tam.“ Při těch slovech se na ni nedíval. Místo toho se snažil rozptýlit nicotou světa existencí věcí, když existovaly – čpavostí soli a síry kvílícího moře, zášlehem blesku, který zničehonic rozčísl nebe. Blesku v patách přispěchal se zvučným zaduněním hrom, jeho věrný kumpán. Abram byl z těch, kdo se nechávají unášet větry převelice snadno. Větry existencialismu, větry jaksi neskutečné, příslovečné větry časů a změny a dalších banalit, tohle byly věci, jež ho lehce přenášely do soukromých ukázek revoluce a někdy i do složitých situací, do kterých se neměl co motat. Poslední dobou ho unášel vítr naděje, který začal vát devětadvacátého března. Vichřice to byla, vytrvalá vichřice, která neměla ani nemohla utichnout, protože Abram nedokázal Alisu úplně 22
nemilovat. Právě tehdy jí obličej zjihl touhou a hlavu nakláněla po vánku. Abram ukázal směrem, kde šero časného jitra rozpoltil blesk; v téhle části světa to byla vzácnost. Abram se neubránil úsměvu. Neubránil se, aby neřekl: „Chceš se vrátit do Západní Indie? Jestli chceš, můžeme odejít. A jestli chceš zůstat, tak zůstaneme. Ale teď pojď dovnitř, prosím tě.“ Poklekl jí u nohou, uchopil její ruce do svých a políbil je. „Už mě ten boj unavuje, Aliso. Moc tě prosím! Jsem jenom člověk. Když už nic jiného, nemohla bys mi odpustit?“ Do očí se mu nepodívala. Zahleděla se do dálky, jako by v tkanivu světa spatřila tajemství, které mu bylo vinou jeho tvrdošíjnosti odepřeno. Protože se hroužila do vážnosti, rozmlouvala s dálkou. Vzdychla. Vzdychla tak zhluboka, jako by – kdyby to tak šlo – mohla Abrama tím vzdechem odvanout. Rozhodla se však, že to neudělá, a tak Abram zavrávoral, jako by stál na pokraji bouře. Ztrácela trpělivost, a tak hbitě zabrousila ke známým věcem. „Tyhle věci se mi neříkají snadno, Brame. A poněvadž ti je říkám, považuješ mě za svého nepřítele. Nerada bych tě zatěžovala. A nerada bych, abys mě nenáviděl.“ Vichřice s ním cloumala tak silně a vytrvale, že Abram Alise znovu políbil ruce. „Mě nezatěžuješ,“ řekl. „A o nenávisti nemůže být řeč. Já tě miluju. A ty to víš. A teď pojď prosím dovnitř, Aliso.“ Nakonec se chopila jeho ruky a následovala ho k domu. Bylo poledne, když se branou přiblížil muž jménem David Ross. Mraky si od svého nákladu ulevily jen maličko a ta troška vláhy zasyčela na protest ve chvíli, kdy se slunce nakonec 23
rozhodlo, že obloha je přece jen hodna ho nést v plné síle. Oblaka unavená tou námahou, která Abramovi sice připadala nepatrná, ale pro ně byla zjevně lopotná, se rychle rozptýlila, snad v návalu hanby. Takhle nerozhodné bylo na tomto místě počasí. Obloha nikdy extra náruživě nezaujala to či ono stanovisko. Pokud slunce zlenivělo, stydělo se svítit, nebo se mu do toho prostě nechtělo, obloha nevzdorovala. Pokud slunce začalo být sobecké a dožadovalo se bezvýhradné pozornosti, ani tehdy obloha nevzdorovala. Stejně jako Abram se i Kapsko snadno nechalo unášet větry a všelijakými dalšími banalitami. Takže když se branou přiblížil muž jménem David Ross, bylo jasné, horké poledne. Poté co se objevil, zvířilo jeho auto prach natolik, aby ho mohl na několik okamžiků zahalit tajemstvím. Když se prach usadil, ukázalo se, že příchozí je malý pořízek v hnědém vlněném obleku, s nímž ladil elegantní klobouk. Ironií osudu se na muže prach nalepil. Měl tedy co dělat, aby ho z obleku nějak dostal. Když se oprášil, vykročil k domu. Abram ho přijal v knihovně, kde muž v hnědém obleku trval na tom, že zůstane stát, protože hlasitě a často opakoval: „Dlouho se nezdržím. Ba ne! Nepotrvá to dlouho.“ Zamotali se do klubka pozdravů a legrácek a muž mezitím prohlásil, že je Daniel Ross, úředník Dolní sněmovny. „Ale vy přece víte, pane van Zijle,“ pravil, „že se jen snažíme zajistit, aby všechno bylo v pořádku. Objíždím statky, farmy a vinice a podobně. Objíždím je, abych zkontroloval, jak to jde, a tak vůbec. To je všechno.“ Rozhazoval rukama, zamrkal a pohrozil prstem jako starý dobrý kamarád, který vypráví důvěrný žert. „To je všechno.“ 24
Abram měl pocit, že se od něj očekává úsměv, a tak se usmál. „Rozumím,“ pronesl. Daniel Ross si položil ruce na srdce a s výrazem sympatií pokračoval: „Kdybychom nic takového nedělali, celé se nám to rozpadne pod rukama, že. Nahoře na severu, nahoře v Trans vaalu, jsme už měli potíže. Nepříjemné místo, ten sever! Lidi si dělají, co se jim zlíbí. Víte, objevili jednoho domorodce, co měl v bance víc peněz než všichni běloši dohromady. Prostě nesmysl, pane van Zijle. Nesmysl! Takovým věcem je nutné učinit přítrž, že.“ „Samo sebou,“ přisvědčil Abram. „Budu si muset prohlédnout zbytek domu, že. Sklep, dvorky, no, vlastně nic moc. Budu jen potřebovat všechno vidět. O moc času vás nepřipravím, ani se nenadějete, a budu pryč.“ A muž vykládal další hlouposti a protimluvy, které – když byly nakonec všechny vyřčeny a provedeny –, zjevně znamenaly jedno jediné: van Zijlův statek se zkoumá – snad proto, aby ho mohla zabrat vláda. Pokud nejde o tohle, bude to něco ještě horšího. A zde Abram nechal svou představivost pracovat naprázdno. „Ale já jsem přece občan této země!“ skočil nakonec panu Rossovi do řeči. Pan Ross kývl na souhlas, jako by právě takové obtíže očekával, protože už to zažil. „Ale však víte, pane,“ řekl, „je to, jak jsem řekl: rádi bychom zajistili, aby všechno bylo podle předpisů…“ Než mu Abram znovu stihl skočit do řeči, ten člověk spustil další samomluvu. Tentokrát zdvihl ruku na znamení, že nechce být přerušován. „Chápu to tak, že je zde paní van Zijlová, že? A také děti. Kolik jich máte? Dvě dcery? Syna ještě ne, že, a paní van Zijlová už není zrovna poupě, že? Dědic žádný. Škoda, vážně! Hotová tragédie.“ 25
Přejížděl očima místnost, tenhle Daniel Ross, a často jimi utkvíval na vitríně se starožitnostmi, kde za sklem, nad změtí slunečních hodin, mincí a dalších suvenýrů, jež Abram nasbíral na místech, která navštívil, trčela mapa ze sedmnáctého století zachycující tehdy známý svět. Vedle stála další vitrína obsahující neuspořádané hromádky novin, časopisů, psaní a dalších dokumentů, které Abram nenápadně vysvobodil z knihovny svého otce. Většina z těch osobnějších náležela dávno mrtvým mořeplavcům, některé patřily mužům, kteří bojovali v první světové válce, a pár těm nemnoha gramotným potomkům otroků, kdysi spojených s údolím Constantia. Abram sám seděl na dubové židli naproti. Nad ním a všude okolo se tyčili Alisini řečtí a latinští klasikové, různé tlustospisy a divadelní hry a romány o revoluci na Haiti, o ruské revoluci, historii britských kolonií a tak podobně. Uvědomil si, že jeho je tato knihovna čistě podle názvu. Alisa ji zaplnila kusy sebe samé a jemu vykázala prostor v těch pouhých dvou vitrínách, proti kterým právě sedí. Byl snad tohle důvod, proč Daniel Ross šmejdil očima právě po nich? Zbytek knihovny tvořily úhledné hřbety knih, které směle vyprávěly příběh světa; a přece se v koutě, kam nikdy nedopadlo světlo od okna, krčila směsice notně ubohá a ošuntělá, která jako by se styděla přiznat k příběhům, jež možná znala. Bylo snad odcizení mezi Abramem a Alisou tak zjevné, že jeho symptomy dokázal rozpoznat pouhým pohledem i cizinec neznalý situace? A tenhle rozhovor o tom, že zde není dědic… Že by opět ožívaly staré klepy? O Alise se za hranicemi jejich zachmuřeného míru, kdesi v minulosti šuškaly nevlídné věci. Samozřejmě to celé způsobila sama. A Abram coby její manžel byl do toho 26
trápení přirozeně zatažen. Přesněji řečeno, před soud byla pohnána jeho mužnost a dospělo se k rozhodnutí, že se mu jí musí nedostávat. Proč by jinak jeho manželka, ačkoli má v žilách domorodou krev, tak moc sešla z cest morálky? A teď byl tady Daniel Ross, muž, jehož provincie vyslala, aby rozpletl minulost, kterou by bylo nejlépe opustit – aby rozluštil Abramovy tragédie, aby je spočítal a odprodal zpátky provincii, protože klid člověka lze stejně jako jeho duši vyhandlovat. Člověk by se sice mohl rozhodnout, zda je chce prodat někomu jinému, anebo sám sobě, nicméně obojí prodat lze. Ambramova mysl neobratně šmátrala po několika věcech zároveň. Především řešila, zda Daniel Ross klade pouze řečnické otázky, anebo chce skutečně znát odpovědi. Zadruhé: smí Abram lhát, případně tajit, co se utajit rozhodl? Ocital se tak před zvláštním hlavolamem: přesně jaké detaily z jeho života Daniel Ross skutečně zná? Co všechno ví o Alise a o dětech? Čeho se jen dohaduje? A především: co se dá zachránit a co už nikoli. To, co se zde odehrávalo, Abrama vyvádělo z klidu. Bylo jasné, že se něco strašně pokazilo, ale co bude následovat, bude ještě horší. Cítil, že závodí s něčím, čemu příliš nerozumí, a že nemůže dýchat. V téže chvíli Alise sdělila chůva Gloria, že v knihovně je s jejím manželem nějaký pán z Dolní sněmovny. „Co chce?“ zeptala se. Gloria nevěděla a také to řekla. „Co ten člověk povídal?“ pokračovala Alisa. Gloria odvětila: „Pozdravil mě. Ptal se po baasovi. Baas ho pozdravil a odvedl do knihovny.“ Alisa předčítala dcerám Olivera Twista neboli Sirotkovu cestu. Seděly u rybníka, kde se jakožto příznak podzimu 27