Ann zemřela ve čtvrtek. Se životem se rozloučila dost bídně. Ležela na zádech, nohy roztažené daleko od sebe. Třesoucí se ruce tiskla na zející ránu ve svém hrudním koši. Srdce si vzali ti muži. Vyřízli jí ho z těla a prostě sebrali. Chtěla křičet, ale nešlo to. Z hrdla jí vycházelo pouze chroptění a pískot. Současně na sítnici vybuchlo světlo. Bylo to vysilující, strašně vysilující. Už nemohla a přála si, aby bylo po všem. A tak se vzdala, zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Za zavřenými víčky jí bylo líp. Svítilo tam slunce a obloha byla nádherně modrá. Seděla otci na ramenou a mávala rukama, jako by zkoušela létat. Vrátila se do doby před mnoha roky, bylo jí sedm a táta jí říkal „beruško“. Pevně ji držel za nohy a Ann se nemusela ničeho bát, nikdy. Takže takové to je, řekla si v duchu. Tohle je tedy smrt. A jak rychle to jde. Ještě před okamžikem krátkým jako lusknutí prsty byl ten čtvrtek prostě jen čtvrtkem. Čekali na večeři. V Casa Mamma si objednali pizzu. Otec pustil desku Lou Reeda ze sedmdesátých let. V tu dobu Ann ještě nebyla na světě a on prožíval nespoutaně bláznivá mladá léta. Ušklíbala se, když něco takového říkal. Táta, a nespoutaně bláznivý? To těžko! Ale tu desku měla přesto ráda. Pouštěli si ji asi nejčastěji ze všech. Hrála v domě už od Annina dětství. V krbu praskalo dřevo a v pokoji byl cítit spálený starý papír. Ann nesnášela, když ho používal místo podpalovače. Ann ten zápach vadil, něčím jí připadal nebezpečný. Jako kdyby v příštím okamžiku mohl vzplanout celý dům. 9
PERFECT DAY.indd 9
25.7.22 14:00