DUO DOCENTKY
LUCIE JARKOVSKÁ KATEŘINA LIŠKOVÁ
FEMINISTKOU snadno a rychle
5
OBSAH
Proč a jak číst tuto knihu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Pozice, ze které píšeme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 K čemu je feminismus na světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Co je to gender? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 TĚLO A SEXUALITA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Člověk rovná se muž aneb Žena jako deviace . . . . . . . . . . . . . . . 37 Kdyby nebyla krásná, byla by mrtvá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 O potratech aneb Ženy mají právo na život . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Při sexu se nespí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Ne znamená ne? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Jak se nestát sexuálním násilníkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Sexuální hravostí proti mužské patriarchální úzkosti . . . . . . 73 RODINA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Proti přirozenosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 „Má mě rád, nemá mě rád…“ aneb Romantická láska, jedinečnost a potřeba uznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Single ženy – smějící se bestie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Lesby a gayové neohrožují rodinu, ale patriarchát . . . . . . . . . . 93 Ženy bez dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Rozvody po československu. Proměny chápání rodiny, mateřství a sexu za socialismu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Pán, pán, pán a zase pán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Holčičí, klučičí a kočičí aneb O výchově kluků. . . . . . . . . . . . . . 126 Princezny jdou na draka aneb Feministický potenciál pohádek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
131
Škola (základ) života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Pár rad pro našeho studenta pedagogiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Výchova dívek v Čechách: Škola sexismu a sexuálního obtěžování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Je to problém, když chodí učitel se studentkou? . . . . . . . . . . . 154 VEŘEJNÝ PROSTOR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Bez péče nejsou koláče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Home office: Lepší než drátem do oka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Problém s komplimenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Krize maskulinity nebo patriarchální ofenzíva proti emancipaci? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Genderová ideologie jako zbraň hromadného ničení. . . . . . . 191 Válka nedělá z kluků muže, ale z lidí mrtvoly. . . . . . . . . . . . . . . 198 Takže vy chcete kvóty? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 Jak se to u nás má s feminismem a socialismem . . . . . . . . . .
211
Doslov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 O autorkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
8
PROČ A JAK ČÍST TUTO KNIHU
V téhle knize nic nového nehledejte. Je to pořád dokola už nejmíň 100 let. Ženské hnutí dosáhlo fantastických pokroků: ženy studují, vlastní majetek, vstupují do politiky, řídí státy, firmy i výzkumné týmy. Mohou se rozvádět, mohou požádat o pomoc, když je partner bije. Mohou rozhodovat o tom, kdy a kolik budou mít dětí (aha, počkat, tohle zas tak úplná samozřejmost není ani v Evropské unii). Mohou se dokonce starat o děti a vychovávat je. Vážně, ani tohle nebyla samozřejmost. Až do poloviny 20. století připadalo veškeré rozhodování o dětech výhradně otci. Ale přestože je 21. století a tohle všecko už můžeme, matka vám klidně řekne: „Kdybys byla alespoň rozvedená, nebo i vdova. Jen ne nezadaná!“ V práci na schůzce vyslovíte třikrát po sobě nějaký zajímavý nápad nebo upozorníte na fatální chybu v projektu, a nestane se vůbec nic. Až když to po vás zopakuje kolega, tak se na něj šéf s uznáním podívá a řekne: „Díky, Michale, to je hrozně důležitá věc, co jste teď řekl.“ Vy začnete padat ze židle a šéf i Michal se na vás podívají takovým tím pohledem: Chápeme, asi PMS. Přesně tak, PMS. Patriarchální mainstream shit. Večer si řeknete, že už toho máte dost, a vyrazíte si s přáteli do nějakého fajn podniku. Doufáte, že bude zábava, a místo toho se vás někdo zeptá: „A ty seš feministka? Proč? Vždyť dneska už mají ženský rovnoprávnost. Nebo tobě jde o to, aby se zrušily dvě pohlaví a bylo jich padesát jedna?“ A vám se chce jít tak akorát domů, zalézt pod peřinu a mít od všech a všeho pokoj. Je to hrozně úmorné.
9
FEMINISTKOU SNADNO A RYCHLE
Naše kniha je tu proto, abyste příště, až s tím někdo začne, mohli jenom vytáhnout tuhle příručku a přečíst z ní nějakou vhodnou pasáž v závislosti na tom, s čím vás dotyčný nebo dotyčná začnou prudit. Nejdete tu tipy, jak argumentovat v debatě s popírači potřebnosti feminismu a všemi, podle kterých už všechno máme a nic víc netřeba.
10
fEmINISTKOU SNADNO A RyCHLE
POZICE, ZE KTERÉ PÍŠEME
Feministkou snadno a rychle jsme nenapsaly jako univerzální knihu o feminismu, ale jako text, který odráží místo, na kterém právě stojíme. To místo je osobní, politické, historické a profesní. Obě jsme se narodily v sedmdesátých letech 20. století, obě jsme vystudovaly sociologii v Brně, kde jsme spoluzaložily obor genderových studií a posléze sledovaly jeho zánik, obě jsme ženy mající partnerské a sexuální vztahy převážně s muži, a zároveň jsou pro nás přinejmenším stejně důležitá přátelství s ženami i lidmi dalších genderů a sexualit. Pamatujeme si socialismus i dnes už bájné devadesátky. To všechno formovalo náš pohled na svět a pocit, že feminismus je důležitý. Samy sobě jsme položily několik otázek:
Jaké to bylo, prožívat dětství jako holčička v socialismu? Daly by se v něm nalézt kořeny našeho pozdějšího feminismu? Lucie: Byla jsem holka ze sídliště, kterou si lidi často pletli s klukem. Měla jsem krátký, ne moc šik sestřih, pořád jsem někde běhala a pokřikovala, takže jsem měla často chrapot, což asi dojem kluka ještě umocňovalo. Když to srovnám s dneškem, připadá mi, že rozdíl mezi holkami a kluky obecně nebyl tak velký. Všichni jsme lítali po venku v modrých teplácích a tričkách a mnohem víc holek mělo krátké vlasy. V dětství mě nikdy nenapadlo, že
12
POZICE, ZE KTERé PÍšEmE
by mohl někdo ženy považovat za něco míň. Všichni důležití lidé kolem mě byly ženy; máma, babička, učitelka, vedoucí v Sokole, kterému se říkalo Sokol, i když to byla TJ Jiskra Jaroměř. Připadalo mně, že to klukům ve škole moc nejde, a nikdy jsem neměla pocit, že bych měla nějak korigovat svoje ambice. Horizont mých ambicí tvořily spíš omezené geopolitické podmínky, které jsem si jako dítě ale zase tolik neuvědomovala. Jen občas to tak nějak probublalo. Ve čtvrté třídě mě šokovala spolužačka Hana, která řekla, že to v Československu nevydrží a uteče na Západ. Taky jsem chtěla chodit do Pionýra, ale mamka mi vysvětlila, že mám moc kroužků a Pionýr je pro děti, co kroužky nemají. Strašně se mi líbily prvomájové průvody, ale skoro vždycky to nějak blbě vyšlo, takže jsme zrovna na prvního máje museli jet na chalupu. S tím Pionýrem si na mě ale počíhala hlavní pionýrská vedoucí a řekla mi: „Všimla sis, kdo do pionýra nechodí? Jen cikáni a propadlíci. Děti, které jsou chytré, chodí.“ Rovnost měla i za socialismu své limity. A protože jsem se považovala za chytrou, tak jsem tak dlouho mořila mámu, až mi dovolila se přihlásit. Kateřina: To mě máma do Pionýra naopak poslala – a já jsem strašně protestovala, protože mě to vysedávání u samovaru nebavilo. Ale máma byla samoživitelka, a bylo potřeba, abych měla po vyučování kam jít a mohla jet v létě na tábor. Máma byla inženýrka, projektovala doly v severních Čechách, takže naše rodina byla ta, v níž ženy makají v dolech. Být vysokoškolsky vzdělanou ženou v technickém oboru za socialismu znamenalo, že máma seděla na patře se samými chlapy-projektanty a na tom patře byly jen samé pánské záchody. Musela běhat dolů, kde pracovaly kresličky. Takže ano, jisté limity v rovnosti za socialismu byly. Ale většina jejích generačních souputnic na západě taky sdílela záchod s chlapy. Konkrétně s manželem,
13
FEMINISTKOU SNADNO A RYCHLE
protože seděly doma, bez vzdělání a vlastního placeného zaměstnání.
Co dívčí dospívání v devadesátkách? Kateřina: Já si zpětně dost uvědomuju, že jsme až teprve jako holky v devadesátkách začaly řešit, jak vypadáme. Hlavně tloušťka začala být tématem. My jsme ze dvou tříd jazykový základky vytvořili jednu gympláckou třídu, takže jsem vídala stejný lidi a najednou některý holky přestávaly jíst. To v osmdesátkách nebylo. Ty teplákovky měly dobrej efekt, díky nim tělo nebylo to hlavní, co na člověku bylo vidět. Lucie: Devadesátky byly takovej atomovej výbuch femininity. Začala se volit miss, kterou jsme velmi nadšeně sledovaly se sestrou a babičkou. Hned po revoluci jsme se sestrou ještě vydolovaly z rodičů barbínu a pamely (malé barbíny) a My Little Pony. A za chvíli se začaly dít i trochu divný věci. Jednou, když mi bylo asi patnáct, jsem šla s kamarádkou po městě. Zastavilo u nás auto a chlap v něm se ptal na cestu do Hradce Králové. Pak navrhl, že mě sveze k našemu paneláku, kámošku nechal na ulici a mě naložil. Vykládal mi, že vozí z Německa parfémy a drahý boty a že mi je ukáže a taky, že jestli mám pas, že by mě tam vzal. Nakonec mě jen vyložil u baráku. Možná naznal, že jsem přece jen moc mladá. Ovšem mnoho holek s nadějí na lepší život skutečně s podobnýma vykukama na Západ odjelo. A nedopadly dobře. Začalo vycházet Bravo, které zajistilo kvalitní sexuální výchovu, což myslím naprosto bez ironie. Právě tam jsem si poprvé přečetla slovo masturbace a dostala odpovědi na velkou spoustu svých sexuálních otázek, které bych nikdy nebyla ochotna položit ani rodičům ani vyučujícím. A taky jsme na
14