0043181

NEBUDE PATITUL

TITUL MÁ MĚ RÁD, NEMÁ MĚ RÁD SALLY THORNEOVÁ

Ma me rad_2.vydani.indd 1

11.03.22 10:02

THE HATING GAME Copyright © 2016 by Sally Thorne All rights reserved Translation © Daniela Klečková, 2017 ISBN 978-80-249-4777-8

Ma me rad_2.vydani.indd 2

11.03.22 10:02

Kapitola 1 Mám teorii. Když někoho nenávidíte, znepokojivě to připomíná lásku. Mockrát jsem si jen tak pro sebe srovnávala lásku s nenávistí a došla jsem k následujícím závěrům.

Láska i nenávist jsou instinktivní. Při pomyšlení na ­určitou osobu se vám sevře žaludek. Srdce v hrudi se splaší a začne bít tak silně, že to ostatní vidí i přes oblečení. Ztrácíte chuť k jídlu a nemůžete spát. Jakmile se dotyčný dostane do vaší blízkosti, krev vám zpění nebezpečný adrenalin a zvažujete, zda zabojovat, nebo prchnout. Přestáváte se ovládat. Stravuje vás to a děsí.

Láska i nenávist jsou protipóly jedné a té samé hry – kterou musíte vyhrát. Proč? Jde o vaše srdce a ego. Věřte mi, já bych to měla vědět.

Je pátek po obědě. Ještě několik hodin budu uvězněná za stolem. Byla bych vděčná za samotku, ale bohužel mám v cele spoluvězně. Pravidelné tikání jeho hodinek mě jitří jako vrývání zářezů do zdi.

Zabrali jsme se do jedné z našich dětinských her, k níž není třeba slov. Je to strašlivě nedospělé jako všechno, co děláme.

Asi bych vám měla říct něco o sobě: Jmenuju se Lucy Huttonová. Jsem výkonná asistentka Helene Pascalové, jedné ze dvou ředitelů Bexley & Gamin.

5

Ma me rad_2.vydani.indd 5

11.03.22 10:02

Svého času se naše malé nakladatelství Gamin Publishing ocitlo na pokraji krachu. V dané ekonomické situaci lidé neměli peníze na splácení hypoték a literatura se stala luxusem. Knihkupectví ve městě končila jako svíčky sfouknuté větrem. Obrnili jsme se a čekali na téměř jistý konec.

V hodině dvanácté došlo k dohodě s jiným nakladatelstvím bojujícím stejně jako my o přežití. Gamin Publishing nezbylo nic jiného, než uzavřít sňatek z rozumu s hroutícím se impériem zla známým pod názvem Bexley Books, jemuž vládl sám nesnesitelný Bexley.

Když si lidé balili věci a stěhovali se do nového společného domova, všichni pevně věřili tomu, že právě jejich nakladatelství zachraňuje to druhé. Nikdo z toho neměl radost. Bexleyovci vzpomínali na starý stolní fotbal z jídelny s nostalgií zažívanou nad zažloutlými fotografiemi.

Nechápali, jak mimoňové z Gamin mohli tak dlouho přežít se svým ignorováním klíčových ukazatelů výkonnosti a naivním přístupem k literatuře jako k umění. Bexleyovci byli přesvědčeni o tom, že čísla jsou důležitější než slova. Knihy pro ně byly zbožím. Prodávejte zboží. Soutěžte o nejlepší tým. A zas hurá do nové akce.

Gaminovci se třásli hrůzou, když viděli, jak hluční noví příbuzní prakticky trhají stránky z jejich Brontëových a Austenové. Jak se Bexleymu povedlo svést dohromady tolik duševně spřízněných nádivů, kteří by se spíš hodili na účetnictví nebo právo? Gaminovcům se z duše protivilo přistupovat ke knihám jako ke komoditě. Knihy pro ně vždycky byly a budou malým zázrakem, něčím, čeho je třeba si považovat.

Ještě po roce na první pohled poznáte, odkud kdo přišel. Bexleyovci mají ostře řezané kontury, kdežto Gaminovci jsou rozevlátí do všech stran. Bexleyovci se pohybují v hejnech jako žraloci, pálí od boku čísla a neustále blokují 6

Ma me rad_2.vydani.indd 6

11.03.22 10:02

zasedačky na zlověstná Plánovací zasedání. Nebo spíš Intrikářská zasedání. Gaminovci sedí schoulení ve svých kukaních, něžné holubice v hodinových věžích, hloubají nad svými rukopisy a pátrají po dalším literárním objevu.

Vzduch kolem nich je prosycený vůní jasmínového čaje a papíru. Zbožňují Shakespeara.

Stěhování do nové budovy bylo dost traumatizující, hlavně pro Gaminovce. Představte si mapu města. Narýsujte přímku mezi starými budovami obou nakladatelství, přesně uprostřed namalujte červenou značku a jste doma.

Nová budova Bexley & Gamin je laciná šedá cementová ropucha dřepící na jedné z hlavních dopravních tepen, ze které se odpoledne do toho monstra nedá ani odbočit. Za ranního šera působí ropucha ledovým dojmem a odpoled­ ne zase upoceně. Má ovšem jedno plus: v suterénu je pár míst na parkování – i když obvykle je vyfouknou ranní ptáčata nebo rovnou můžu napsat Bexleyovci.

Před stěhováním si Helene Pascalová s Bexleym prošli celou budovu a stalo se něco nevídaného: na něčem se shodli. Horní patro budovy působí jako výsměch. Jediná kancelář pro ředitele? Je nutné přikročit k radikální rekonstrukci.

Po hodinové výměně názorů, nabité takovou nevraživostí, že se v očích bytového architekta zaleskly potlačované slzy, se Helene s Bexleym dokázali shodnout na jediném slovu charakterizujícím nový styl, a to zářivý.

Poté už se nedohodli na ničem. Rekonstrukce do puntíku splnila zadání. Desáté patro se změnilo na krychli ze skla, chromu a černých dlaždiček. Každá plocha se dala využít jako zrcadlo, před kterým jste si mohli vytrhávat obočí – stěny, podlahy, strop. Dokonce i desky pracovních stolů máme skleněné.

Soustředěně pozoruju svůj dokonalý odraz. Zvednu ruku a podívám se na nehty. Můj odraz mě následuje. Vjedu 7

Ma me rad_2.vydani.indd 7

11.03.22 10:02

si rukou do vlasů a upravím si límeček. Jsem jako v transu.

Málem jsem zapomněla, že tuhle hru hraju s Joshuou.

Sedím tu se svým spoluvězněm, protože každý ambiciózní generál má ve válce k ruce někoho na špinavou práci.

Nepadalo v úvahu, aby se naši ředitelé dělili o jednoho asistenta, protože pak by se jeden z nich musel uchylovat k ústupkům. Posadili si nás za dveře svých nových dvou kanceláří a nechali nás, ať ukážeme, co umíme.

Jako by mě strčili do arény v Koloseu, abych vzápětí zjistila, že tu nejsem sama.

Zvednu pro změnu pravou ruku. Můj odraz mě pohotově následuje. Podepřu si dlaní bradu, zhluboka si povzdechnu a ozvěna se odrazí ode zdi. Nadzvednu levé obočí, protože vím, že tohle on nedokáže, a přesně podle mého očekávání jen bezmocně nakrčí čelo. Tuhle hru jsem vyhrála. Nedám na sobě znát, jakou mi to udělalo radost. Nehnu ani brvou, tvářím se bezvýrazně jako socha.

Sedíme proti sobě, podepíráme si rukou bradu a díváme se navzájem do očí.

Nikdy tu nejsem sama. Naproti mně sedí asistent ředitele Bexleyho. Jeho poskok a pravá ruka. Druhá a naprosto zásadní věc, kterou byste o mně měli vědět, je tahle: nenávidím Joshuu Templemana.

Teď právě napodobuje každý můj pohyb. Je to Hra na zrcadlo. Náhodný pozorovatel by si ničeho nevšiml; je nenápadný jako stín. Ale já o něm vím. Každý můj pohyb zopakuje s nepatrným zpožděním na své straně kanceláře.

Přestanu si podepírat bradu, nakloním se ke stolu a on bez váhání udělá to samé. Je mi osmadvacet a připadám si, že jsem se trhlinami v nebi a pekle propadla rovnou do očistce. Zas jsem v mateřské školce. V léčebně duševně chorých.

Vyťukám na klávesnici svoje heslo: N4NAVIDIM­ JOSHUUS1L4N4. Stejně tak všechna moje předchozí 8

Ma me rad_2.vydani.indd 8

11.03.22 10:02

hesla byla variací na to, jak moc nenávidím Joshuu. Šíleně. Vsadila bych se, že on používá heslo N4NAVIDIM­ LUCINDUNAV3KY. Zvoní mi telefon. Julie Atkinsonová z autorských práv mi taky leží v žaludku. Nejradši bych telefon vyrvala ze zásuvky a hodila z okna. „Nazdar, jak se máš?“ Když telefonuju, vždycky jsem přehnaně milá. Joshua proti mně začne nemilosrdně bušit do klávesnice a obrací oči v sloup. „Chci tě o něco poprosit, Lucy.“ Je mi jasné, co bude následovat. „Potřebuju prodloužit termín na měsíční zprávu. Mám pocit, že se mi rozjíždí migréna. Už nemůžu koukat do počítače.“ Patří k těm nesnesitelným lidem, kteří slovo migréna protahují s tragickým podtónem. „Samozřejmě, chápu. Na kdy to vidíš?“ „Jsi strašně hodná. V pondělí odpoledne to máš na stole. Potřebuju přijít později.“ Když na to kývnu, budu její zprávu číst v pondělí do noci, aby byla připravená na schůzi vedení v úterý devět ráno. Už teď to vypadá, že příští týden bude v pytli. „OK.“ Cítím, jak se mi svírá žaludek. „Snaž se, prosím tě, aby to bylo co nejdřív.“ „A samozřejmě Brian svoji zprávu dneska taky nestíhá.

Jsi zlato. Moc si vážím toho, jak jsi vstřícná. Všichni si říkáme, že jsi nejlepší z celého vedení. Někteří lidi nahoře jsou prostě úděsní.“ Její medová slova mě aspoň částečně uchlácholí. „V pohodě. Uvidíme se v pondělí.“ Zavěsím a ani se nemusím podívat na Joshuu. Je mi jasné, že nechápavě vrtí hlavou.

Po pár minutách k němu vzhlédnu a vidím, že mě upřeně pozoruje. Představte si, že vás za dvě minuty čeká nejdůležitější pohovor v životě a pohled vám sklouzne na vaši bílou košili. Kapsičkou prosakuje azurová modř 9

Ma me rad_2.vydani.indd 9

11.03.22 10:02

z kuličkového pera. Na jazyk se vám derou sprosté nadávky, přestáváte se ovládat a žaludek se nezvladatelně bouří. Připadáte si jako idiot a je vám jasné, že jste všechno zpackali. Přesně takovou barvu očí má Joshua, když se na mě dívá.

Bohužel nemůžu říct, že je ošklivý. Měl by vypadat jako malý, tlustý skřet s rozštěpem patra a vodnatýma očima.

Kulhat a mít hrb. Samá bradavice a beďary. Žluté, zkažené zuby a pot páchnoucí po cibuli. Ale není to tak. Opak je pravdou. Další důkaz, že na světě není žádná spravedlnost.

Pípnutí ohlašuje příchozí zprávu. Odtrhnu pohled od Joshuy, který má hodně daleko k tomu, aby byl ošklivý, a zaregistruju, že Helene mi posílá požadavek na kalkulaci předběžného rozpočtu. Otevřu si zprávu z minulého měsíce, abych se měla od čeho odrazit, a pouštím se do práce.

Pochybuju, že nás čeká lepší měsíc. S nakladatelským průmyslem to jde vytrvale z kopce. Na chodbách už jsem několikrát zaslechla slovo restrukturalizace a je mi jasné, kam to spěje. Pokaždé, když vystoupím z výtahu a spatřím Joshuu, položím si stejnou otázku: Proč si nesháním jinou práci?

Nakladatelství mě fascinují od osudové exkurze v jedenácti. Už tenkrát jsem měla slabost na knížky. Můj život se točil kolem výprav do městské knihovny, které jsem podnikala jednou týdně. Půjčovala jsem si maximální povolený počet knih a poznávala jsem knihovnice podle zvuku podrážek, když procházely kolem regálů s knížkami. Až do této exkurze jsem byla pevně rozhodnutá stát se knihovnicí. Dokonce jsem vynalezla vlastní katalogový sy­ stém pro svoji knihovnu. Tak jsem byla posedlá knihami.

Před exkurzí do nakladatelství jsem nikdy moc nepřemýšlela o tom, jak kniha vzniká. Otevřel se mi nový svět. Takže já se můžu živit tím, že budu vyhledávat nové 10

Ma me rad_2.vydani.indd 10

11.03.22 10:02

autory, číst si knížky a rozhodovat o jejich konečné podobě? Vymýšlet nové obálky a vytvářet dokonalé stránky bez oslích uší a poznámek tužkou? Byla jsem z toho celá pryč.

Milovala jsem nové knížky. Dávala jsem jim přednost před ostatními. Když jsem přišla domů, oznámila jsem rodičům, že až vyrostu, budu pracovat v nakladatelství.

Je skvělé, že si plním dětský sen. Ale mám-li být upřímná, hlavním důvodem, proč si v tuhle chvíli nesháním novou práci, je něco jiného: tu radost Joshuovi neudělám.

Zaberu se do práce rušená jen tím, jak vztekle buší do klávesnice a klimatizace tiše přede. Občas sáhne po kalkulačce a něco na ní vyťukává. Vsadila bych se, že i jemu Bexley přikázal, aby připravil návrh na rozpočet. Oba úřadující ředitelé pak napochodují do bitvy vyzbrojeni čísly, která patrně nebudou souhlasit. Ideální munice pro nepřátelskou palbu. „Promiň, Joshuo.“ Plnou minutu mě nebere na vědomí. Buší do klávesnice ještě s větší razancí. Kam se na něj hrabe Beethoven se svým klavírním koncertem! „Ano, Lucindo?“ Dokonce ani naši mi doma neříkají Lucindo. Zatnu zuby, ale vzápětí uvolním čelisťové svaly. Můj zubař mi klade na srdce, ať na to myslím. „Děláš na předběžném rozpočtu na další čtvrtletí?“ Zvedne obě ruce z klávesnice a upřeně se na mě zadívá. „Ne.“ Zhluboka vydechnu a zas se skloním nad stolem. „Dodělal jsem to před dvěma hodinami.“ Zas se dá do psaní. Podívám se na prázdnou plánovací tabulku před sebou a počítám do deseti.

Oba pracujeme rychle a máme pověst „dokončovatelů“ – abyste rozuměli, to jsou lidi, co dodělávají nepříjemné a příliš náročné úkoly, kterým se ostatní vyhýbají.

11

Ma me rad_2.vydani.indd 11

11.03.22 10:02

Já osobně se radši s každým posadím a všechno prodiskutujeme mezi čtyřma očima. Joshua používá výhradně e-maily. Každý z nich zakončí zkratkou J. Udělalo by mu něco, kdyby napsal Joshua? Zřejmě to je moc úhozů do klávesnice. Nejspíš by vám spatra vysypal z rukávu, kolik minut tím každoročně ušetří B&G. Zastáváme stejnou pracovní pozici, ale jinak jsme pravými opaky. Dělám, co můžu, abych do nové instituce zapadla, ale zároveň vším z B&G vyčnívám. Jsem do morku kostí Gaminovec. Mám moc nápadnou rtěnku a neposlušné vlasy. Moje boty na dlážděné podlaze příliš hlasitě klapou. Nejsem schopná vzít kreditku a koupit si za ni černý kostým. V Gamin jsem nikdy žádný nepotřebovala a zarputile odmítám splynout s Bexleyovci. Můj šatník se skládá z úpletů a módy v retro stylu. Jsem něco jako šmrncovní intelektuálka, aspoň doufám.

Trvá mi tři čtvrtě hodiny, než splním úkol. Závodím s časem, jenže čísla nejsou mojí silnou stránkou, a namlouvám si, že Joshuovi to muselo zabrat hodinu. Soutěžím s ním i v myšlenkách. „Díky, Lucy!“ Od nablýskaných dveří ředitelské kanceláře se ozve slabé Helenino zvolání hned, jak odešlu dokument.

Znovu si zkontroluju doručenou poštu. Všechny termíny jsem stihla. Mrknu na hodiny. Patnáct patnáct. V odrazu na nablýskaném obkladu zdi vedle monitoru si překontroluju rtěnku. Zaletím očima k Joshuovi, který mě pozoruje se zjevným pohrdáním. Opětuju jeho pohled.

Pustili jsme se do hry Na pohledy.

Ještě bych měla dodat, že hlavním cílem všech našich her je vyloudit na soupeřově tváři úsměv, nebo ho rozbrečet. Tak nějak. Hned poznám, když vyhraju.

Při prvním setkání s Joshuou jsem udělala kardinální chybu: usmála jsem se na něj. Vrhla jsem na něj svůj 12

Ma me rad_2.vydani.indd 12

11.03.22 10:02

nejlepší zářivý úsměv, při kterém jsem obnažila zuby a v očích mi zajiskřil nerozvážný optimismus, jako by sloučení našich nakladatelství nebyla nejhorší věc, co mě kdy potkala. Změřil si mě od temene hlavy po podrážky bot. Dlouho mu to netrvalo, měřím totiž pouhých sto padesát dva centimetrů. Pak se zadíval z okna. Ani nehnul brvou a nemůžu se zbavit pocitu, jako by od té doby nosil můj úsměv jako trofej v náprsní kapse. Vede přede mnou.

Po našem nešťastném začátku stačilo pár týdnů a ovládla nás vzájemná nevraživost. A její míra začala přetékat jako vana, do níž systematicky odkapává kohoutek.

Zakryju rukou zívnutí a zadívám se na Joshuovu náprsní kapsu na levém hrudním svalu. Každý den nosí stejnou košili v odlišné barvě. Bílou, špinavě bílou s proužkem, krémově bílou, světle žlutou, hořčicově žlutou, blankytně modrou, světle tyrkysovou, holubí šeď, tmavě modrou a černou. Střídá je v neměnném pořadí. Čistě náhodou jsem si nejvíc oblíbila tyrkysově modrou a nejmíň hořčicově žlutou, kterou má právě na sobě.

Vypadá dobře ve všech košilích. Sluší mu všechny barvy.

Kdybych si já oblékla hořčicově žlutou, vypadala bych jako mrtvola. A on si naproti mně sedí a vypadá zdravě a opáleně jako jindy. „Dnes hořčice,“ poznamenám nahlas. Proč jen musím šťourat do vosího hnízda? „Nemůžu se dočkat, až budeš mít v pondělí blankytně modrou.“ Vrhne na mě pohled, jenž je zároveň samolibý i podrážděný. „Nějak moc mě pozoruješ, Jahůdko. Rád bych ti připomněl, že poznámky ohledně vzhledu jsou v rozporu s politikou personálního oddělení B&G.“ Aha, Hra na osobní. Tu jsme nehráli, ani nepamatuju. „Přestaň mi říkat Jahůdko, nebo tě tam sama nahlásím.“ Oba si o tom druhém vedeme záznamy. Tedy aspoň se domnívám, že to dělá i on; zdá se, že si pamatuje všechny 13

Ma me rad_2.vydani.indd 13

11.03.22 10:02

moje prohřešky. Já si schovávám na disku heslem chráněný dokument, ve kterém zaznamenávám všechny levárny, které jsme si s Joshuou Templemanem kdy provedli.

V posledním roce jsme si oba čtyřikrát stěžovali na osobním na toho druhého.

Kvůli přezdívce, kterou mě ponižuje, obdržel ústní i písemné napomenutí. Já dostala dvě napomenutí; jedno za slovní napadení a druhé za jeden dětinský vtípek, který se mi trochu vymknul z ruky. Nejsem na to zrovna hrdá.

Asi se mu nedaří zformulovat odpověď, takže se zas začneme upřeně pozorovat.

TĚŠÍM SE, až Joshuovy košile začnou tmavnout. Dnes má tmavomodrou a po ní bude následovat černá. Ať žije černý výplatní den!

Moje finance tomu odpovídají. Chystám se jít pěšky pětadvacet minut z B&G, abych si vyzvedla auto od Jerryho („automechanik“), a vyždímám kreditku na doraz.

Zítra bereme a dorovnám zůstatek. Z auta celý víkend zas kape černý olej a všimnu si toho až v době, kdy si Joshua obleče košili v barvě bílého jednorožce. Volám Jerrymu.

Vracím auto a zas šetřím a skrblím, abych přežila. Košile tmavnou. Musím s tím autem něco udělat.

Teď se Joshua opírá o zárubeň Bexleyových dveří. Dveřní výplň za jeho mohutnou postavou skoro mizí. Nic mi neunikne, protože ho špehuju v odraze na stěně vedle monitoru. Slyším tichý, zastřený smích, který má hodně daleko k Bexleyovu oslímu hýkání. Přejedu si dlaněmi po předloktí a uhladím neposlušné chloupky. Neotočím se, abych na něj líp viděla. Přistihl by mě. Vždycky se mu to povede. Pak se na mě škaredí.

Hodiny pomalu škobrtají k pětce a zaprášenými okny jsou vidět bouřkové mraky. Helene odešla už před hodinou – jednou z výhod ředitelování je pracovní doba 14

Ma me rad_2.vydani.indd 14

11.03.22 10:02

shodná s rozvrhem školáka na základce a přesouvání všech povinností na mě. Bexley tu tráví víc času, protože má hodně pohodlnou židli, a když na něj začnou dopadat šikmé paprsky odpoledního slunce, upadá do dřímoty.

Nechci, aby to vyznělo, jako bychom s Joshuou řídili horní patro, ale popravdě řečeno občas to tak vypadá.

Finanční a prodejní tým podávají hlášení přímo Joshuovi a ten redukuje obrovské množství informací na stravitelnou zprávu, kterou naservíruje Bexleymu, jehož obličej pak brunátní úsilím pochopit, co se po něm vlastně chce.

Mně zas podává hlášení redakční, korporátní a marketingový tým a já z jejich zpráv jednou za měsíc dělám výtah pro Helene… V podstatě jí vše také servíruju až pod nos. Svazuju jí stránky kroužkovou vazbou, aby si v nich mohla listovat, až bude na rotopedu. Používám její oblíbený font. Každý den, který tu strávím, je pro mě výzvou, poctou, obětí i frustrací. Ale když si uvědomím, co všechno jsem od svých jedenácti musela podniknout pro to, abych se sem vyškrábala, všechno přehodnotím. Něco takového se nedá zapomenout. A snažím se s Joshuou ještě chvilku vydržet.

Na porady s vedoucími divizí nosím domácí koláče a všichni mě zbožňují. Říkají o mně, že jsem zlatá. Joshua nosí na porady svých lidí špatné zprávy a je hodnocený podstatně odlišně.

Kolem mého stolu přefuní Bexley s kufříkem v ruce.

Musí nakupovat v nadměrných pánských velikostech pro zakrslíky. Kde jinde by sháněl tak krátké a široké obleky?

Plešatí, má jaterní skvrny a je nestydatě bohatý. Jeho děda založil Bexley Books. S gustem Helene připomíná, že ona je tu jen zaměstnaná. My s Helene se zas na základě svých postřehů shodneme na tom, že on je zdegenerovaný dědek. Přemůžu se a obšťastním ho úsměvem. Křestním jménem se jmenuje Richard. Malý, tlustý Dick. Pinďa.

15

Ma me rad_2.vydani.indd 15

11.03.22 10:02

„Na shledanou, pane Bexley.“ „Na shledanou, Lucy.“ Zastaví se u mého stolu a přejede mi pohledem po červené hedvábné blůze. „Doufám, že vám Joshua předal výtisk The Glass Dark­ ly, který jsem pro vás vybrala? Je to bomba.“ Tlustoprd Pinďa má obrovskou knihovnu se vším, co v B&G vychází. Samé první výtisky; tradice, již započal jeho děd. Rád se jimi vytahuje před návštěvami, ale jednou jsem se na ně podívala zblízka a jejich hřbety vypadaly zcela nedotčeně. „Aha, takže to jste vybrala vy?“ Bexley se obrátí k Joshuovi. „Ale o tom jste se mi nezmínil, doktore Joshi.“ Tlustoprd Pinďa ho oslovuje doktore Joshi nejspíš proto, že vypadá tak sterilně. Zaslechla jsem, že když se situace v Bexley Books dramaticky vyhrotila, Joshua vymyslel radikální řez, kterým se zbavili jedné třetiny zaměstnanců.

Nechápu, jak s tím může v noci klidně spát. „Hlavně že se vám to dostalo do rukou,“ odpoví Joshua úlisně a připomene tím svému nadřízenému, že on je tady Šéf. „Ano, ano,“ odfrkne si a zas se mi zadívá na hrudník. „Dobře si vedete, vy dva.“ Nastoupí do výtahu a já sklopím hlavu ke své košili. Všechny knoflíky mám zapnuté. Co tam mohl vidět?

Vzhlédnu k zrcadlovým stropním kazetám a zahlédnu sotva znatelný stín naznačující rýhu mezi ňadry. „Kdybys měla ještě víc upnutý výstřih, nebylo by ti už vůbec vidět do obličeje,“ prohodí Joshua k obrazovce a vypne počítač. „Mohl bys svého šéfa upozornit, že by se mi aspoň občas mohl podívat do očí.“ Také vypnu počítač. „Pravděpodobně se snaží zjistit, kde máš vedení. Anebo jak funguješ.“ Začnu se soukat do kabátu. „Pohání mě vztek na tebe.“ 16

Ma me rad_2.vydani.indd 16

11.03.22 10:02

U koutků úst mu zacuká a poznám, že jsem ho dostala.

Pozoruju, jak se snaží zachovat neutrální výraz. „Pokud tě to obtěžuje, měla by sis s ním promluvit. Postavit se mu.

Takže dnes večer si budeš lakovat nehty a užírat se tím, jak jsi sama?“ Strefil se náhodou? „Ano. A ty budeš masturbovat a brečet do polštáře, doktore Joshi?“ Podívá se na horní knoflík mojí košile. „Ano. A neříkej mi tak.“ Potlačím smích, který ve mně bublá. Při nastupování do výtahu do sebe nevraživě strkáme. Zmáčkne suterén, já přízemí. „Dnes jedeš stopem?“ „Mám auto v servisu.“ Natáhnu si balerínky a boty na podpatku strčím do kabely. Teď jsem ještě menší. V matném lesku dveří výtahu vidím, že mu sahám sotva do poloviny bicepsu. Vypadám jako čivava vedle německé dogy.

Dveře výtahu se otevřou v hale. Svět venku se vznáší v modravém oparu; je v něm zima jako v psinci, běhají po něm vrazi a násilníci, a navíc poprchává. Jako na povel kolem nás proletí noviny.

Ohromnou rukou přidrží dveře výtahu a vykloní se, aby zjistil, jak je. Pak ke mně natočí svoje tmavomodré oči a obočí mu vyletí vzhůru. V hlavě se mi vynoří důvěrně známá bublina. Kdyby to tak byl můj přítel! Hned v zárodku ji propíchnu. „Svezu tě,“ vymáčkne ze sebe. „Na to zapomeň,“ houknu přes rameno a vezmu nohy na ramena.

17

Ma me rad_2.vydani.indd 17

11.03.22 10:02

Kapitola 2 Přijde středa a spolu s ní krémově bílá košile. Joshua si odskočil na pozdní oběd. V poslední době zas prohodil pár poznámek o tom, co mám ráda a co všechno dělám. Seděly tak přesně, že jedna věc je jistá. Musel čmuchat v mých věcech. Vědění je mocná zbraň a já na něj nemám skoro nic.

Nejdřív důkladně prozkoumám svůj pracovní stůl. Helene ani Bexley nejsou zastánci kalendářů v počítačové podobě, a tak musíme mít stejné papírové plánovací kalendáře jako advokátní koncipienti za Dickensových časů.

Poznamenávám si do něj jen termíny pro Helene. Počítač až s chorobnou důsledností zamykám, i když jdu jen tisknout. Nezamčený počítač v Joshuově blízkosti? To už mu rovnou můžu dát kódy k odpálení jaderné zbraně.

Za starých časů můj stůl v Gamin Publishing připomínal pevnost vybudovanou z knih. Propisky jsem odkládala do mezer mezi jejich hřbety. Když jsem se zabydlovala v nové kanceláři, hned jsem si všimla, jak holý stůl má Joshua, a začala jsem si připadat trapně dětinská. Kalendář se slovem pro každý den a figurky šmoulů jsem zas odnesla domů.

Před reorganizací jsem měla v práci nejlepší kamarádku. S Val Stoneovou jsme sedávaly na prodřeném koženém gauči ve společenské místnosti a hrály svoji oblíbenou 18

Ma me rad_2.vydani.indd 18

11.03.22 10:02

hru: systematicky jsme hyzdily fotky krásných lidí v časopisech. Například já jsem přikreslila knír Naomi Camp­ bellové a Val jí začernila zub. Vrhly jsme se na ni a začaly jí přidělávat jizvy, pásku přes oko, krhavé oči a čertí rohy, až měla tak počmáraný obličej, že nás to přestalo bavit a pustily jsme se do nové oběti.

Val se bohužel zařadila mezi propuštěné a zuřila. Proč jsem ji nevarovala? Ne že by mi to dovolili, i kdybych o tom předem věděla. Nevěřila mi. Pomalu se otočím a můj odraz se mihne na dvaceti různých plochách. Zahlédnu se ve všech velikostech od hrací skříňky po stříbrné plátno. Moje třešňově červená sukně vyletí nespoutaně vzhůru a udělám další piruetu, jen tak, abych ze sebe setřásla nepříjemný pocit, který mě sevře pokaždé, když si vzpomenu na Val. Každopádně důkladnou prohlídkou svého stolu zjistím, že na něm leží červená, černá a modrá propiska. Růžový samolepicí bloček. Jedna rtěnka. Krabička s papírovými kapesníčky na setření přebytečné rtěnky a slzí beznaděje.

Můj plánovací diář. Nic jiného.

Zlehka přecupitám přes mramorovou dálnici. Ocitnu se na Joshuově území. Posadím se na jeho židli a rozhlédnu se kolem sebe jeho očima. Má židli nastavenou tak vysoko, že nohama nedosáhnu na zem. Zavrtím se, abych se zabořila hlouběji do koženého sedadla. Připadám si jako nemrava. Jedním okem nepřestávám sledovat výtah a druhým pátrám po jeho stole a hledám stopy, které by mi mohly posloužit jako vodítko.

Je stejný jako můj pracovní stůl, jen v mužské verzi.

Modrý samolepicí bloček. Vedle tří propisek leží tužka.

Místo rtěnky tu má plechovku s mátovými bonbony. Jeden mu ukradnu a strčím si ho do kapsičky na sukni, pro kterou jsem předtím neměla žádné využití. Už se vidím, jak pátrám v dragstóru v oddělení s projímadly po něčem 19

Ma me rad_2.vydani.indd 19

11.03.22 10:02

podobném, a zahihňám se. Zacloumám zásuvkou od jeho stolu. Zamčená. Stejně tak počítač. Fort Knox. Dobře jsi za­ hrál, Templemane. Několikrát se bez úspěchu snažím přijít na jeho heslo. Možná není pravda, že mě nenávidí šíleně.

Nemá na stole zarámovanou fotku partnerky ani nikoho blízkého. Šťastného, šklebícího se psa ani vzpomínku na tropickou pláž. Asi pro něj není nikdo tak důležitý, aby si ho dal za rámeček. Při jednom z Joshuových zanícených řečnických projevů na téma odbyt na něj tlustoprd Pinďa sarkasticky zakřičel: „Budeme vám muset sehnat ženskou, doktore Joshi.“ Josh zareagoval slovy: „Máte pravdu, šéfe. Pozoruju, co s člověkem dělá dlouhý půst.“ Díval se při tom na mě. Dobře si pamatuju, kdy to bylo. Zapsala jsem si to do záznamů pro personální oddělení.

Něco mě zašimrá v nozdrách. Joshuova kolínská? Feromon, který mu vyzařuje z pórů? Fujtajbl. Rozevřu jeho plánovací diář a hned mě něco praští do očí; slabý kód tužkou po straně u každého dne. Sáhnu po telefonu, vyfotím jednu stránku a připadám si úžasná jako James Bond.

Uslyším, jak zarachotí kabely ve výtahové šachtě, a vyskočím. Vrhnu se ke druhé straně jeho stolu a podaří se mi sklapnout diář dřív, než se otevřou dveře a objeví se v nich. Koutkem oka zahlédnu, že jeho židle se pořád ještě zlehka točí. Přistižena při činu. „Co tady děláš?“ Telefon se mi naštěstí podařilo bezpečně zasunout pod pás do spodního prádla. Osobní poznámka: Vydezinfikovat telefon. „Nic.“ Hlas se mi zachvěje a usvědčí mě. „Koukala jsem se, jestli bude odpoledne pršet. Vrazila jsem přitom do tvojí židle. Promiň.“ Vletí dovnitř jako Drakula. Zlověstný dojem trochu kazí taška z obchodu se sportovním zbožím, která hlasitě 20

Ma me rad_2.vydani.indd 20

11.03.22 10:02

šustí, jak se mu tře o nohu. Podle tvaru v ní asi bude krabice s botami.

Představte si chudinku prodavačku, která Joshuovi musela pomáhat vybrat boty. Chci boty, které mi zaručí, že efektivně zvládnu všechny povinnosti, které musím stih­ nout ve volném čase. Žádám za svoje peníze to nejlepší.

Mám velikost jedenáct.

Podívá se na svůj stůl, nevinně vyhlížející přihlašovací obrazovku a zavřený diář. Vydechnu a tlumeně to zasyčí.

Joshua upustí tašku na zem. Přistoupí ke mně tak blízko, že se koženou botou dotkne špičky mé lakýrky na podpatku. „Proč mi nechceš říct, co jsi doopravdy dělala u mého stolu?“ Nikdy jsme neprovozovali Hru na pohledy tak zblízka.

Při mých sto padesáti dvou centimetrech mě každý snadno přehlédne. Je to můj celoživotní kříž. Trpím jako pes, když si z toho ostatní utahují. Joshua může mít sto devadesát tři. Pět. Osm. Možná dva metry. Je to obr. A navíc postavený ze solidního materiálu.

Srdnatě se mu dívám do očí. Můžu si v téhle kanceláři stát, kde chci. Ať se jde vycpat. Založím si ruce v bok jako ohrožené zvíře, které se snaží vypadat větší.

Jak už jsem předeslala, není ošklivý, ale nevím, jak bych ho popsala. Pamatuju se, jak jsem před časem večeřela na gauči a v televizi se objevila kulturní aktualita. Starý komiks se Supermanem se při aukci prodal za rekordní cenu. Ruka v bílé rukavici obracela stránky a starý obrázek Clarka Kenta mi připomněl Joshuu.

Joshua podobně jako Clark Kent schovává svoji postavu a sílu pod oblečením, které má jako převlek a pomáhá mu splynout s davem. Nikdo v Daily Planet netuší, kým Clark ve skutečnosti je. Pod košilemi upnutými ke krku by Joshua mohl být úplně beztvarý, anebo naopak může mít vypracované tělo jako Superman. Nikdo neví.

21

Ma me rad_2.vydani.indd 21

11.03.22 10:02