0043154

Michaela Hanauerová

Utajen∞ U tajen∞ ostrov

Ilustroval Helge Vogt

Rulantika_CZ.indd 3

17.10.2022 10:23

PROLOG ednou bůh Loki odlomil ze sídla bohů Ásgardu menší kámen. Záviděl totiž ostatním bohům jejich pevné pouto s lidmi a chtěl dokázat, jak slabí a omylní smrtelníci ve skutečnosti jsou. Kámen přistál v oceánu a stal se z něj ostrov. Loki moc dobře věděl, že s kamenem se na zem dostala i trocha kouzelné moci bohů. Se zalíbením si prohlížel idylickou krajinu svého ostrova: lesy, hory, řeky. Vnímal však i jeho ohnivou duši. Obzvlášť mu pak učarovala jeskyně, v níž vesele zurčel pramen. Zdála se mu jako stvořená pro jeho zákeřný plán. Do místa, kde pramen vyvěral ze země, plivl jadérko Idunina zlatého jablka nesmrtelnosti. Semínko mělo od té chvíle propůjčovat vodě z pramene kouzlo věčného života. Loki si byl jistý, že takovému pokušení žádný člověk neodolá.

Spokojený se svým dílem i sám se sebou vyhlížel vhodnou oběť a záhy ji objevil ve Vikenu Rangnakovi, vůdci klanu Vikingů. Loki se muži zjevil a ukázal mu cestu do nového, lákavého domova: na Rulantiku. Hra na život a na smrt mohla začít.

4

Rulantika_CZ.indd 4

17.10.2022 10:23

Není to poprvé, co má Vídar pocit, že kráčet ve stopách svého otce Ódina dá docela zabrat. Až do svého konce byl Ódin nejvyšším ze všech starých bohů. Ve své nekonečné chytrosti a moudrosti dozajista věděl, co se s tím kamenem stalo. Ale on, Vídar, tu teď stojí před zdí, která by měla chránit božské sídlo Ásgard a těch několik málo dosud žijících bohů. A ke svému zděšení musí konstatovat, že tahle ochrana má trhlinu.

Obři a jiní nepřátelé bohů by mohli hradby v poškozeném místě hravě překonat a zaútočit. Kde se tam ten otvor vlastně vzal? Jedno je Vídarovi jasné: v Ásgardu se nic neděje náhodou. Ani v dřívějších dobách, ani dnes. Ale kdo by tak o tom chybějícím kameni mohl něco vědět? „Hugine, Munine!“ zavolá.

Téměř ve stejný okamžik dopadnou na Vídara dva dlouhé stíny a kolem hlavy mu zakrouží dva havrani. Ve slunečním svitu se jejich temně černé peří oslnivě leskne. Snesou se mladému bohovi z obou stran na ramena a pozorně ho sledují. „Hodlám navštívit svého bratra Váliho, abych se s ním o něčem poradil. Leťte k Thórovým synům a Lokiho dceři Hel, ať se k nám co nejdříve připojí!“ Havrani se vznesou do vzduchu a odletí vyplnit svůj úkol.

Svého nevlastního bratra Vídar zastihne při střelbě z luku na nádvoří jeho paláce. „Vídare, rád tě vidím! Co tě ke mně přivádí?“ zdraví ho Váli. „Neslyšel jsi náhodou něco o tom, že v hradbách Ásgardu chybí kámen?“ přikročí Vídar rovnou k věci.

Váli zavrtí hlavou. „Je mi líto, bratříčku, ale jsem o dost mladší než ty. A co nevíš ty, nevím ani já.“

5

Rulantika_CZ.indd 5

17.10.2022 10:23

„Toho jsem se obával,“ přiznává Vídar. „Ale doufám, že nám pomůže, když se z otcova trůnu podíváme do všech devíti světů.“ „Tak pojď se mnou do slavnostní síně,“ zve ho Váli dál.

Nad překrásným mramorovým sálem, kterým oba bratři chvatně kráčejí k trůnu, se klene stříbrná kupole. „Vaúúú!“ zavyjí vedle jednoho z bílých sloupů dva vlci, aniž se pohnou z místa.

Vídar pokývne Gerimu a Frekimu na pozdrav. Oba vlky zdědil Váli po Ódinovi, stejně jako trůn, z něhož lze dohlédnout do všech devíti světů. Vídarovi připadli oba otcovi havrani a důležitý úkol – vládnout nad světy jako Ódinův následovník.

Ozve se halas a oba bratři se prudce otočí. „Kde jsou všichni?“ „Copak tu není nic k pití?“ Dovnitř jako velká voda vrazí Magni a Módi, Thórovi synové, a Vídar ve stejném okamžiku zalituje, že pro ně nechal poslat. „Snažíme se přijít na to, proč je ve zdi kolem Ásgardu díra,“ vysvětluje jim. „Jestli chceš díru ve zdi, rád ti ji udělám,“ nabízí se Módi.

Váli zvedne oči v sloup. „Musíte nám při každém setkání připomínat, že jste zdědili Thórovo kladivo?“ Magni s Módim se oba naráz ušklíbnou. „Nemusíme,“ odpoví Magni. „Ale děláme to rádi,“ doplní Módi. „Pokud jsem tu jen proto, abych poslouchala tohle, mohu zase jít,“ ozve se ženský hlas. „Velmi si cením toho, že sis našla čas přijít, Hel,“ snaží se ji Vídar rychle uklidnit. „Co tě trápí?“ Hel se k Vídarovi obrátí svou krásnou dívčí stranou.

6

Rulantika_CZ.indd 6

17.10.2022 10:23

„Ty mi čteš myšlenky?“ vyhrkne Vídar polekaně. „Ne, ale umím číst z výrazu tváře. Denně překročí můj práh do říše mrtvých zástupy lidí. A já si nerada nechávám věšet bulíky na nos, jestli mi rozumíš.“ „A nevíš tedy náhodou něco o chybějícím kameni ve zdi kolem Ásgardu?“ ptá se Vídar.

Hel rozvážně pokýve hlavou. „Zatím ne dost, ale bojím se, že je do toho zapletený můj otec Loki.“ Stoupne si vedle Vídara na podstavec Ódinova trůnu a ukáže do dálky. „Hledej ve světě lidí ostrov, který v sobě ukrývá božskou jiskru, a najdeš odpověď.“ Ať se však Vídar namáhá sebevíc, nedaří se mu v celém Midgardu najít nic, co by odpovídalo Helinu popisu. „Nic takového nevidím,“ přiznává. „Ani já ne,“ přidává se Váli. „Haha,“ dobírá si je Magni. „Vidíte ještě hůř než váš otec svým jedním okem!“ Vídar jeho nestydatou poznámku ignoruje a soustředí se na Hel. „Nehledej viditelné,“ radí mu Hel. „Pokud v tom má prsty můj otec, pak je to mazaně schované a on si tak nechává otevřená zadní vrátka, aby v našich světech mohl natropit mnoho zlého i za tisíce let.“ Vídarovi přeběhne mráz po zádech. Už Ódin měl co dělat, aby udržel úskočného Lokiho na uzdě, a bez něj bude téměř nemožné dostat nějaký z Lokiho hanebných kousků pod kontrolu. Zvlášť dokud nebudou vědět, co ten prohnaný bůh vůbec provedl.

Podívá se na Hel. Co si o tom vlastně myslí? „Nedělej si starosti, nejsem svůj otec!“ zdůrazní směrem k Hel. „Když na něco přijdeme, můžete se na mě spolehnout!“

7

Rulantika_CZ.indd 7

17.10.2022 10:23

Váli seskočí z trůnu. „Tam! Ta mlha uprostřed oceánu.

Mohlo by to být to, co hledáme?“ Všech pět mladých bohů se seskupí kolem trůnu a pozorují Váliho objev. „Skrýš v mlze, to je přesně ve stylu mého otce,“ míní Hel. „Uprostřed oceánu, to by se z kamene opravdu mohl stát ostrov,“ domnívá se Vídar. „Kousek Ásgardu v Midgardu!“ „Vydáme se tam, ten ostrov prostě zničíme a je po problému!“ navrhuje Módi. „Přesně tak!“ podpoří ho jeho bratr Magni. „Kámen přineseme zpátky a rovnou můžeme zeď opravit!“ „Vyloučeno,“ přeruší je Vídar. „Žádné ničení, dokud nebudeme vědět víc.“ „A co když nás tvoje váhání uvrhne do nebezpečí?“ podotkne Váli. „To tajemství v mlze může být tisíce let staré, starší než ty, starší než já,“ namítne Vídar. „Pár dní navíc, než zjistíme, o co se jedná, už nehraje žádnou roli. Nechci nejdřív něco zničit a teprve potom se ptát, kdo nebo co to vlastně je. Jsme přece bohové, ne obři!“ „Jsi tak rozumný! Zkazíš nám každou legraci!“ reptá Magni.

Ovšem Vídar nežertuje. „Jako vašemu vůdci mi přísahejte, že tu mlhu nejprve trochu provětráme a nebudeme se do ničeho plést!“ „Já bych taková citlivka nebyl,“ bručí Módi. „Pak je jedině dobře, že Ódinův trůn stráží jeho synové, a ne Thórovi křiklouni,“ rýpne si Hel. „To říká ta pravá,“ odsekne Magni. „Díru v naší zdi má pravděpodobně na svědomí tvůj otec a my musíme zase jednou pykat za jeho dávné hanebnosti!“

8

Rulantika_CZ.indd 8

17.10.2022 10:23

„To stačí!“ houkne Vídar. „Buď mi teď slíbíte poslušnost, nebo rovnou můžete doprovodit Hel do její říše!“ Natáhne k nim ruku. Váli bratra podpoří a uchopí ji jako první. Magni a Módi ho váhavě následují. Úplně nahoru položí svou jemnou ruku Hel, čímž slib těch pěti stvrdí. „Za deset dní se zase setkáme a povíme si, co kdo zjistil,“ rozhodne Vídar na závěr.

9

Rulantika_CZ.indd 9

17.10.2022 10:23

I

VÝUKA NA KORÁLOVÉM ÚTESU

„Akvíno.“ „Akvíno, jsi na řadě!“ „AKVÍNO! Tvůj skjól, prosím!“ Akvína ucítí dloubnutí do žeber, to kamarád Orchidej, který trůní na velkém korálovém útesu hned vedle ní a nenápadně koulí očima před sebe. Když se Akvína tím směrem podívá, hledí rovnou do přísné tváře staré učitelky zpěvu Manaté.

Akvíně trochu připomíná kapustňáka – vícero podbradků a plochý nos, při pohledu zblízka se objeví i několik chloupků na tvářích. Je jasné, že Manaté na něco čeká, ťuká o sebe bříšky prstů, stále rychleji a netrpělivěji. Na Akvínu se mezitím upírají oči i dalších jedenácti přítomných mořských dětí. „Zpívej,“ sykne Nefrita, které je stejně jako Akvíně skoro dvanáct a sedí vedle ní na druhé straně.

Aha, o to tedy jde! Akvína se máchnutím ocasní ploutve zvedne, odkašle si a spustí. Její jemný hlásek hledá první tóny.

V duchu je stále u drobných rybek zpátečniček, které doteď pozorovala na okraji korálového útesu. Tyhle rybky plavou ocasní ploutví dopředu a kdo se dostane do jejich hejna, tomu

10

Rulantika_CZ.indd 10

17.10.2022 10:23

prý běží čas pozpátku. Akvína to jako malá vyzkoušela, ale nedokáže s jistotou tvrdit, jestli je to pravda. Za ten krátký okamžik, kdy hejno táhlo kolem ní, se toho neudálo tolik, aby si všimla nějaké změny. Jen se o ní několik rybek jemně otřelo, ale jinak se vlastně nestalo vůbec nic. Jako vždy tady dole na dně moře vládl klid a mír.

Tohle všechno zachytí Akvína ve své písni: jak je v podmořském městě Akvamarinu krásně – o tom ostatně není pochyb –, ale jaká tam zároveň panuje nuda. Akvína vnímá, jak dokáže pouhou melodií vystihnout, co se jí honí hlavou. Její hlas už nabral na síle. Koutkem oka zahlédne malou, neonově zbarvenou hvězdici visící na vápencové stěně vedle korálového útesu a měnící barvu v rytmu písně. Akvína ještě přidá, její zpěv hladí jako moře prohřáté letním sluncem, halí se do jemných odstínů červené, fialové a oranžové, barev korálového útesu, které se mísí s modří mořské vody. V tónech písně se vedle nádhery podmořského světa odrážejí i její vlastní touhy.

Když skončí, potřese Manaté nespokojeně hlavou. „Už zase sníš za bílého dne! Kdy konečně pochopíš, že my sirény máme svým skjólem naše nepřátele děsit, ne je vábit! Posaď se!“ Přelétne pohledem ostatní. „Kdo mi předvede pořádný skjól?

Larimo, zkusíš to?“ Nápadně bledé děvče s jílově šedými vlasy vyskočí, jako by na tuhle příležitost čekalo. Nasadí bručivý tón, který přechází v dunění a burácení, předzvěst blížící se bouře. Na závěr s přezíravým úsměvem vypustí směrem k Akvíně sykot kulového blesku. Dokonce i Manaté sebou krátce, ale viditelně trhne, a Akvína má sto chutí zaburácet taky, ovšem zlostí. Jako obvykle je tahle šplhounka nejen perfektně připravená, ale s gustem si vychutnává Akvínino selhání.

11

Rulantika_CZ.indd 11

17.10.2022 10:23

„Výborně, Larimo!“ přehnaně ji chválí Manaté. A hned pokračuje: „Takhle se správně používá hlas k obraně našeho ostrova, vezměte si z toho příklad! Všichni ostatní si do zítřka rozmyslí, jaké další obranné tóny by se pro tento důležitý úkol hodily.“ „Nic si z toho nedělej!“ šeptne Akvíně Nefrita, když nastane přestávka na oběd a všichni se zvednou z korálového útesu. „Tvůj hlas je stejně mnohem hezčí než ten Larimy.“ Akvína protáhne obličej. „K čemu mi to je, když nemůžu zpívat, co chci?“ Na to už Nefrita nic neřekne. „Pojď, podíváme se s Orchidejem a Rubínou k Hornímu skalisku, prý je tam spousta ústřic!“ navrhne nakonec. Akvína zavrtí hlavou. „Díky, ale nechci, vždyť víš, že už nejím maso!“ Nefrita vykulí své velké zelené oči. „Vážně? Ani mušle? To tě to pořád drží?“ Akvína tiše vzdychne. Jak to, že jí nerozumí ani Nefrita? „Ryby a mušle jsou moji kamarádi, tak jako ty. Tobě bych taky neukousla špičku nosu nebo nespořádala tvoje odstávající uši k snídani!“ „Podívej se na ty svoje,“ zabručí Nefrita a okamžitě si uši zakryje dlouhými černými vlasy, ovšem moc to nepomáhá. „A co teda jíš?“ „Mořský salát, mořský chřest a pesto z řas, a navíc si pěstuju vlastní bylinky,“ chlubí se Akvína. „COŽE děláš?“ Nefrita rázem zapomene na uši. „Haha, přesně takhle reagovala máma.“

Rulantika_CZ.indd 12

17.10.2022 10:23

„A ty se divíš? Jsi jediný – ehm, jak se tomu vlastně říká – nerybožravec v celém Akvamarinu.“ „Lepší je algetariánka!“ „Dobře, ty praštěná algetariánko. Mezi ústřicemi se pro tebe určitě najde pár křupavých řas!“ Nefrita koutkem oka sleduje Rubínu a Orchideje, kteří už notný kus před nimi míří k Hornímu skalisku. „Nebo se můžeš jít se mnou podívat na moji bylinkovou zahrádku,“ láká ji Akvína. „Dostaneš u nás i báječnou mořskou okurku!“ „Ale to přece není rostlina,“ diví se Nefrita. „Já vím,“ směje se Akvína. „Máma si myslí, že mě oblafne.

Jako minulý týden s rybou v krustě z mořský soli. Ale když sníš i moji porci, budu mít zase několik dní klid!“ „Do toho se radši nebudu míchat…“ váhá Nefrita.

Akvína nahmatá svojí tyrkysově stříbřitou ocasní ploutví Nefritinu zelenou a zahákne se do ní. „No tak, nejlepší kamarádky přece musejí držet při sobě!“ „Zítra,“ řekne Nefrita, „zítra půjdu s tebou, slibuju. A pak ti spořádám tolik mořských okurek, kolik budeš chtít. Ale teď už pojď, poplaveme k Hornímu skalisku!“ Akvína ploutev zase stáhne. „Dobře, ty poplaveš na ústřice a já se vydám k hladině.“ Nefrita se leknutím málem zakucká slanou vodou. „Ty chceš plavat nahoru? Vždyť víš, že tam bez rodičů nesmíme! Naše kůže navíc na slunci trpí, dokonce nám může úplně uschnout ploutev!“ Na důkaz svých slov rozpaží bledé ruce. „Taková pitomost!“ směje se Akvína. „Na tyhle pohádky nevěřím od svých šesti let!“

Rulantika_CZ.indd 13

17.10.2022 10:23

„Takže už jsi nahoře byla víckrát?“ ulekne se Nefrita. „Jasně,“ naparuje se Akvína. „Už to ani nespočítám! Nechceš přece jenom plavat se mnou?“ V Nefritině výrazu se pere strach se zvědavostí. Nakonec však důrazně zavrtí hlavou. „Netroufám si, ale budeš mi o tom odpoledne vyprávět, slibuješ?“ „Slibuju,“ potvrzuje Akvína.

Je malinko zklamaná, i když věděla, jak to dopadne. Přeje však Nefritě i ostatním, ať si užijí zábavu na Horním skalisku.

Dokonce se rozmýšlí, jestli se k nim nemá přidat, ale neodolatelně ji to táhne mnohem výš.

Akvína klouže vodou, jako by se vznášela, jen občas se jemně odstrčí ploutví. Nikam nespěchá. Hluboko na dně moře, kde leží Akvamarino, chytají téměř všechny barvy modravý odstín, jako by se na ně dívala přes namodralé sklíčko, hlavně červená a žlutá. Ale čím víc se teď blíží cíli, tím vábivěji se třpytí jasně žluté skvrny, které na hladině kouzlí slunce. Akvínu přímo magicky přitahují. Jak je možné, že to sem nahoru nikoho z mořských lidí neláká? To ona slunce, teplo a jasné barvy miluje. Vydechne blahem, položí se na záda a nechá se unášet vlnami. Tady nahoře je svět tak bezstarostný! Mohla by takhle ležet celou věčnost. Akvína zamžourá do slunečních paprsků, které ji šimrají na nose. Jaké by to asi bylo být člověkem jako její předkové? Při tom pomyšlení pevně stiskne víčka.

Od mámy ví, že její předkové, kteří se usadili na ostrově Rulantika, byli původně lidé – Vikingové. Jejich vůdce se jmenoval Viken Rangnak a hledal pro svůj klan nový domov.

Chudý ostrov, z něhož pocházeli, je už nedokázal uživit. Viken se obrátil na staré severské bohy, zda by mu s hledáním nové

14

Rulantika_CZ.indd 14

17.10.2022 10:24

vlasti nepomohli. Nejprve se zdálo, že ho nikdo z nich nevyslyšel, a Vikingové bezcílně křižovali Severní moře. Nakonec se jim zjevil lstivý bůh Loki. Ze své mohutné helmy odlomil roh, předal ho Vikenovi a přikázal mu na něj následující den zatroubit, jakmile narazí na neprostupnou stěnu z mlhy.

Viken udělal, co po něm Loki žádal, a z mlhy se vynořil nádherný ostrov. Viken ho se svým klanem prozkoumal a rozhodl se, že se zde usadí. Svému novému domovu dali jméno Rulantika. A ostrov ho nese dodnes.

Pod ostrovem leží podmořské město Akvamarino, kde žije Akvína. Ódinova kletba způsobila, že se Vikingové proměnili v mořský národ. Aby ani Akvína, ani ostatní sirény nikdy nezapomněly, jak to všechno začalo a proč jsou tady, zavedla Kailani den bohyně Frigg kdy vypráví o jejich prokletí navždy strážit pramen života pod hrozbou spolknutí Svalgurem a samozřejmě i o Friggině proroctví. Akvína zná tenhle příběh nazpaměť a umí ho odříkat i ze spaní. Její matka Kailani je totiž zároveň vůdkyně sirén. Akvína ví, že být její dcerou má spoustu výhod: krásný domov v lasturovém paláci, přístup k mnoha pověstem a legendám… ale i nevýhody v podobě hromady zákazů.

Akvína nadzvedne hlavu a zašilhá směrem k pevnině, která se zvedá z moře jen několik metrů od ní. Ostrov působí klidně a opuštěně. Škoda, že její předkové tenkrát netušili, do jaké pasti je zákeřný Loki vlákal. Byli by stále lidmi a Akvína by se mohla podívat kamkoli na světě, nejen do vzdálenosti tří mil kolem Rulantiky. Mohla by zpívat tak hezky, jak by chtěla, a nemusela by ze sebe vyrážet žádný hrozivý skjól, aby zastrašila vetřelce.

15

Rulantika_CZ.indd 15

17.10.2022 10:24

Na svých výpravách k hladině si často představuje, jak její předkové ve vikingské osadě Rangnakoru asi žili. I z vody se dá dodnes rozeznat několik vysokých dřevěných staveb na kůlech s vyřezávanými štíty. Barva trámů už dávno oprýskala, dřevo zpuchřelo, stavení jsou částečně pobořená, v některých se uhnízdili velcí černí dravci. Ale Akvína si představuje, jak sedí s Vikenem u ohniště, ve velkém kotli něco míchá a připravuje se na cestu jednou z pyšných vikingských lodí. Chce objevovat nová města a nové země, mluvit s lidmi, které zatím nepoznala, zažít dobrodružství.

Nebo alespoň prozkoumat všechny kouty ostrova, které nevidí z vody. Jaké to asi bylo žít na souši a chodit si, kam se jednomu zachtělo?

Kailani by jí o tom mohla vyprávět, protože patří k prapředkům, k nesmrtelným, kteří se tehdy z lidí proměnili v mořský národ. Ale kdykoli s tím Akvína začne, mávne její matka rukou: „Zato jsme neuměli tak dobře plavat.“ „Ale aspoň trochu jste to uměli,“ namítne hned Akvína, „jenže já vůbec neumím chodit, neujdu ani kousíček!“ „V moři je to mnohem hezčí než na zemi, věř mi,“ snaží se ji Kailani pokaždé uklidnit a nikdy si neodpustí poznamenat: „Drž se od Rulantiky dál! I z vody, rozumělas? Ve starém městě na kůlech se prý usídlily nebezpečné bytosti. Tohle není místo pro mladou mořskou slečnu!“ „Ale i pod vodou přece existují nebezpeční tvorové. Třeba žraloci nebo manty,“ přela se s ní častokrát Akvína.

Tyhle argumenty však u Kailani neobstojí. „To je něco jiného. Na nebezpečné situace v moři se připravuješ, učím tě to já, tatínek i ve škole. Víš, co máš v případě ohrožení dělat, ale s nebezpečím na souši zacházet neumíš!“

16

Rulantika_CZ.indd 16

17.10.2022 10:24

Jenže tahle varování Akvíninu zvědavost ještě přiživují. Už delší dobu se k ostrovu odvažuje čím dál blíž a snaží se z něj zahlédnout co nejvíc. Před matkou ovšem o svých průzkumných výpravách prozíravě mlčí.

Zvědavost a touha po dálkách Akvínu pálí jako sůl na kůži, když ji moc dlouho vystavuje slunci. To pálení se dá vydržet, ale nikdy úplně nezmizí, dokud něco nepodnikne.

Jako by jí někdo četl myšlenky, zazní náhle ohlušující vřískot, před nímž bledne i Larimin skjól. Akvína se bleskově přetočí a rozhlíží se po okolí. Nic nevidí. Zvuk však jednoznačně přichází od ostrova a Akvínu přepadne nepříjemný pocit, že ví, kdo by to mohl být. Rychlostí, která z mečouna rázem udělá mořského šneka, zamíří ke břehu.

Pláž na Rulantice se ve slunečním žáru zlatě třpytí. Kdysi se jí proto říkalo Zlatá pláž. Časem se ovšem zanesla nejrůznějšími naplaveninami. Především z bezpočtu lodí, které tu Exena, vůdkyně strážců pramene, za dlouhá staletí potopila a jejichž vraky moře postupně zanášelo k ostrovu.

Akvína se proplétá mezi rozpadlými vraky a rozhlíží se nad hladinou. Jen taktak se vyhne stožáru, který pod vodou trčí jako kopí a sahá málem až k hladině. Krrrch, otře se vzápětí ploutví o další stožár. Snad si přitom nepoškrábala šupiny.

Potopí se, aby se zorientovala, kde všude pod vodou číhají nástrahy. Takhle bloudit mezi vraky lodí je holá nerozvážnost.

Existuje pouze jedno stvoření, které je tak lehkomyslné, že riskuje, jen aby se dostalo na pláž…

Už zdálky vidí, že se nemýlila. Ve zlatavém písku zaznamená jasně modrou kulatou hlavu a pět chapadel, která kolem sebe divoce šermují. Šesté chapadlo zřejmě trčí v naplaveném

17

Rulantika_CZ.indd 17

17.10.2022 10:24

harampádí, protože kulatá hlavička za něco tahá, škube sebou a srdceryvně naříká. Akvína připlave co nejblíž, ale přesto ji od nešťastného stvoření dělí vzdálenost minimálně jedné délky lodi. „Snorri!“ zavolá.

Hlavička se k ní otočí. Na rozdíl od Akvíny se její šestiramenný kamarád může pomocí chapadel promenádovat po souši a ona mu to obvykle závidí, ale dnes se mu jeho zvědavost očividně nevyplatila. „Cos tam ztratil, Snorri? Mezi těmi ztrouchnivělými krámy na pláži není zrovna bezpečno!“ „SNRRR, SNG, SNGG!“ zanaříká pronikavě chobotnice.

Akvína dobře ví, že jí kamarád rozuměl, třebaže smysl jeho vyjadřování pouze odhaduje. Ale Snorriho nářek úplně stačí, aby pochopila, že si někde přiskřípl chapadlo a teď se z pláže nemůže hnout. „Co mám dělat?“ běduje Akvína. „Nemůžu na břeh, abych ti pomohla.“ „SNNN-NN,“ vyrazí ze sebe Snorri místo toho, aby přišel s nějakým nápadem. Růžový hřebínek na hlavě se mu samou námahou barví doruda. Akvína se na hladině zkouší trochu povytáhnout, aby viděla, kde je Snorri skřípnutý, ale na tu vzdálenost se to nedá poznat. Přes vlny vnímá, jak se chobotničky zmocňuje panika. Snorri sice vydrží bez vody celkem dlouho, ale pokud se nemůže hýbat, stane se snadnou kořistí pro tuleně a jinou dravou zvěř. Nebo slunce postupně vysuší jeho jemnou hlavonožčí kůži. Akvína ztěžka polkne – přece tomu nemůže nečinně přihlížet! Ach jo, kdyby tak mohla vyjít na břeh a kamarádovi z té šlamastyky pomoct! Kéž by měla nohy… Ty ale nemá, takže musí vymyslet něco jiného.

V žádném případě nemůže a nechce přihlížet, jak jejího

18

Rulantika_CZ.indd 18

17.10.2022 10:24

chapadlatého kamaráda čeká hrozná smrt. Jako jediný rozumí její touze poznat svět, a to i beze slov. S ním může vyrážet na výpravy, aniž by musela poslouchat, jak je to pro mořské děvče nebezpečné.

Snorri nepřestává tahat za uvězněné chapadlo, musí však stále častěji odpočívat. Přerývavý dech vyčerpaného kamaráda proniká až k Akvíně do vody. Horečně se rozhlíží. Žádný nepřítel na obzoru, ale ani žádné řešení, jen ty pitomé vraky všude kolem. Moment! Tak pitomé ty ztrouchnivělé lodě možná nejsou – Akvína se potopí a u jednoho vraku si hned všimne uvolněného prkna. Dosáhlo by až na břeh? Odtrhne prkno od trupu vraku a vynoří se s ním z vody. Sakra, je moc krátké! Ale kdyby našla nějaké neporušené, dlouhé jako celá loď, mělo by to vyjít. Akvína se znovu potopí a zamíří k jinému vraku. Uvolnit prkno není jen tak!

Akvína se pod hladinou namáhá skoro stejně jako Snorri na břehu. Naštěstí si ve vodě alespoň nemusí dělat starosti s tím, jak je co těžké. Jenže staré rezavé hřebíky, které drží prkna pohromadě, plní svoji funkci i po dlouhých letech překvapivě dobře. Konečně s hlasitým křupnutím povolí prostřední hřebíky a prkno teď visí jen za jednu stranu. Akvína popadne jeho druhý konec a trhne s ním, když vtom proti ní vyrazí hadovitá ryba — hnědošedá muréna na ni cení své ostré zuby.

Je viditelně rozmrzelá, Akvína ji vytrhla z poledního spánku, ale hlavně jí zničila příbytek. Vztekle zaprská a nečekaně vyrazí z nitra vraku přímo na Akvínu. S většinou obyvatel moře vychází Akvína výborně, ale s murénami není radno si zahrávat. Jenže dnes nemůže jen tak zmizet, Snorri je důležitější! Akvína obratně uhne, levou rukou si chrání obličej a pravou dál škube za prkno. Ještě kousek, zbývá poslední

19

Rulantika_CZ.indd 19

17.10.2022 10:24

Rulantika_CZ.indd 20

17.10.2022 10:24

hřebík. Ovšem muréna se nemíní vzdát a už vůbec nehodlá nečinně přihlížet, jak jí někdo rozebírá úkryt. Zaútočí. Auvajs, to ale pálí! Akvína se dívá na ty ošklivé malé ranky, které jí na hřbetu ruky zanechaly muréniny zuby. Tady přestává veškerá legrace! Mořské děvče je teď opravdu naštvané a bez rozmyslu na murénu zařve: „ZMIZ!“ Rozzuřená vlnka zatlačí rybu zpátky, ten zlostný výbuch ji překvapil přinejmenším stejně jako Akvínu samotnou. Asi je muréna zvyklá, že všichni prchají, jakmile ji spatří, nejpozději poté, co je kousne. Chvilku vyvaluje své kulaté bílé oči s nehybnými černými zorničkami, které připomínají podmořský kráter, ale pak se dá skutečně na ústup a zmizí v útrobách vraku. „Proč to nešlo hned?“ vrčí za ní Akvína. Tře si bolavou ruku a potom znovu zacloumá prknem. „Tahle věc už přece musí konečně… pomoc!“ Akvína málem sklouzne, jak poslední hřebík povolí a vystřelí z trupu vraku. Za ním letí rozhoupané dlouhé prkno a prudce přistane Akvíně v náručí. I když voda nadnáší, táhnout prkno je zatraceně těžké, Akvína se potácí zleva doprava, doprostřed a zase doleva, sotva tu dlouhou věc udrží, natož aby ji vysunula na břeh až ke Snorrimu. Veškerou námahu i to kousnutí si mohla ušetřit!

Akvína položí prkno na palubu jednoho z vraků a vystrčí hlavu z vody, aby zjistila, kde je Snorri. Nic se nezměnilo.

Pořád se nemůže pohnout z místa, ale jeho odpor slábne, jak mu docházejí síly. Jedním z volných chapadel udělá na Akvínu prosebné gesto a znovu zanaříká, což dívku vyburcuje. Musí na něco přijít! Vedle ní trčí něco z vody. Ne moc vysoko, jenom na délku několika rybích šupin. Nejvyšší stožár potopené lodi, a hned pod ním strážní koš, kterému námořníci říkají vraní hnízdo: tam se posílá námořník, který

21

Rulantika_CZ.indd 21

17.10.2022 10:24