0043151

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 5

Michal Viewegh

.. ..

.

60 é v i a t r ě ě D am p

Šedesát báječných let pod psa

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 6

Copyright © Michal Viewegh, 2022 All rights reserved Pictures © archiv autora, ČTK / Dostál Dušan (s. 79), ČTK / Hejzlar Jaroslav (s. 90), ČTK / Myšková Marta (s. 173), ČTK / Krumphanzl Michal (s. 174), ČTK / Genserek Eduard (s. 176), ČTK / Šimánek Vít (s. 182) ISBN 978-80-249-4737-2

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 7

POZNÁMKA AUTORA Nikdy jsem nečetl paměti známých lidí jenom proto, abych se tzv. poučil, tj. abych se o oněch osobnostech (a době, v níž žili) dozvěděl co nejvíc – vždycky jsem se chtěl při čtení zároveň aspoň trochu bavit… Základní metodické heslo pro psaní této knihy proto zní: Jenom proboha nenudit!

A coby romanopisec k tomu ještě provokativně dodám: Než abych čtenáře nudil, raději něco vynechám nebo v zájmu čtivosti zkrátím!

Jsem totiž především vypravěč, pak teprve kronikář (a už vůbec nejsem archivář). Nehodlám se vláčet do Národní knihovny a listovat tam v padesát let starém Rudém právu, to radši spletu datum nebo klidně i letopočet… Takže pokud budeš, milý zasvěcený čtenáři, mými občasnými faktickými nepřesnostmi pobouřen, řekni si, prosím, že čteš román…

Prostě si, maminko, pořád připomínej, že je to fikce!

Abychom si rozuměli – nenadřazuji zábavnost nad pravdivost, nadřazuji svižnou výběrovou nekompletnost nad nudu bezchybné úplnosti. Nad maximální objektivitu stavím snahu o čtivost.

7

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 8

Tu a tam si něco lehce domyslet přece nutně neznamená překrucovat fakta (a tím pádem lhát). Občas budu prostě jen dělat to, co dělá každý dobrý hospodský či kavárenský vypravěč – i on své příběhy drobně vylepšuje a zjednodušuje, aby posluchače nenudil a pokud možno je zaujal. Budu se snažit postupovat stejně, neboť jsem přesvědčen, že většina čtenářů pamětí kohokoliv se bezpochyby chce i trochu pobavit (zbytek tvoří literární kritici, literární historici a moje skvělá matka).

Tatínek s maminkou

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 9

PROLOG Jednoho rána na počátku února roku 2021 – tj. zhruba rok a dva měsíce před svými šedesátinami (a zároveň v době přetrvávajících protikoronavirových opatření) – jsem se (jako ostatně mnoho jiných stárnoucích spisovatelů dávno přede mnou) vrátil k myšlence sepsat paměti. Stalo se tak upřímně řečeno i proto, že jsem dokončil zatím poslední román Dula a žádný jiný nápad na další knihu jsem v té chvíli neměl.

Copak nejsou paměti v mém případě víc než logické? říkal jsem si. Copak celý život nepíšu do značné míry autobiograficky? (Jak žiju, tak i píšu, prohlašuji často.) Navíc mne pandemické bezčasí už víc než rok dennodenně připravuje o tradiční inspirační zdroje – setkávám se jen s minimem lidí, většinou stále stejných, a pohybuji se v uzavřeném cyklu týchž banálních situací. Nemám žádná autorská čtení ani besedy (v minulosti jsem podobných akcí míval až třicet ročně), nemůžu chodit do kaváren ani restaurací, nejezdím lyžovat do Itálie, nelétám na dovolené, a dokonce i víkendy trávím doma. V jakési karanténě je tím pádem i má spisovatelská imaginace, takže vařím trochu z vody. Potěšit mne dokáže každá drobnost, každá miniudálost: příjezd dodávky firmy Košík vítám doma v Sázavě bezmála stejně, jako když Plzeňáci na jaře pětačtyřicátého oslavovali 9

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 10

příjezd amerických tanků… Přítomnost je zoufalá a budoucnost nejistá; minulost je sice možná mrtvá, ale i tak nabývá na větším významu, než jaký kdy měla. Akcie vzpomínek rostou, a cena starých fotografií tudíž prudce stoupá.

Takže paměti. „Budu psát paměti, maminko,“ oznámím v onen únorový pátek roku 2021 své skvělé devětasedmdesátileté matce. „A potřebuju pár doplňujících informací o historii naší rodiny.“ „Paměti? S tvou děravou pamětí?“ poznamená jízlivě. „Mám poškozenou jen tu krátkodobou,“ opáčím poněkud upjatě. „Staré a starší události si na rozdíl od věcí, co se staly včera, pamatuju docela obstojně.“ Matka ale stále vrtí hlavou. „Nechci, abys urazil památku mých předků!“ vyhrkne náhle. „Nehodlám psát rodinnou kroniku, mami, ale svý memoáry!

Tví předci v knize skoro nebudou – a hlavně se je jaksi nechystám dehonestovat!“ Pochybovačně se ušklíbne. „Známe tě…“ „No tak pokud mě znáš, musíš vědět, jak jsem sebestřednej,“ říkám sarkasticky a hned dodám: „Bude to především o mně!“ Máma se ale jen tak nedá.

10

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 11

„Takže třeba Pepana tam vůbec nezmíníš, jo?“ ptá se nedůvěřivě. „Ale jasně že zmíním! Jak bych mohl vynechat svýho otce?!

A zvěčním tam samozřejmě také obě babičky a oba dědečky.“

Děda Jiří a babička Ladislava s vnoučaty

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 12

„No tak vidíš…“ „Mami, nejsou to živí lidi! Mluvíme tu o mrtvolách, mluvíme o ztrouchnivělejch kostech! Chci po tobě důvěrné informace o popelu v urnách! Garantuju ti, že ani jedna urna se neurazí!“ Máma se vzepře. „Ale proč zrovna paměti? Proč ne román?“ zeptá se po chvíli už vcelku věcně.

Sedíme u jídelního stolu v jejím malém domečku. Právě jsme dopili kávu a já otvírám lahev prosecca, kterou jsem s sebou tradičně přinesl (ze svého domu to k mámě mám sotva sto metrů). „Protože postupně ztrácím víru, že přidávat každý rok k milionům fiktivních příběhů jiných autorů – a k těm více než třiceti svým – ještě jeden má smysl,“ říkám po pravdě. „Bereš doufám ty antidepresiva?“ ozve se po chvíli znepokojeně. „Ale jo,“ zasměju se.

Nikdy nelžete vlastní matce. „Ty je nebereš, že ne?“ „Už ne,“ přiznám se. „Ale jsem v pohodě. Hodlám psát paměti – ne dopis na rozloučenou.“ „Vysadil jsi je aspoň postupně?“ ptá se starostlivě. „Ne,“ odpovím upřímně. „Naráz.“ 12

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 13

„Ale proč? Tvrdil jsi, že s tím Wellbutrinem jsi v pohodě?“ „S Wellbutrinem jsem byl v pohodě. Ale přestali ho vyrábět – a s tím náhražkovým svinstvem jsem v pohodě nebyl. Tak jsem to přestal brát.“ „V čem byl problém?“ Podívám se mámě do očí. „V erekci, maminko, v erekci.“ Podle očekávání uhne pohledem a okamžitě změní téma. „Nemyslíš, že je na paměti trochu brzo?“ „Ne, není. Příští rok mi bude šedesát,“ připomenu jí. „Táta umřel v pětašedesáti, já ostatně málem už v padesáti. Rád bych to jaksi stihnul dopsat.“ Matka ovšem i nadále vrtí hlavou. „Takže ty chceš psát paměti! Zrovna ty?“ zasměje se po chvíli, zatímco si zapaluje dnes asi patnáctou cigaretu. „S tou tvou poškozenou pamětí?“ Obvyklé matčino zacyklení. „To už jsme probírali. Mám porušenou jen tu krátkodobou,“ připomenu jí poněkud upjatě. „Ano, občas zapomenu, co mi kdo včera nebo před hodinou říkal, ale dlouhodobou paměť mám až překvapivě dobrou.“ „Překvapivě? Koho tvá dlouhodobá paměť v posledních letech překvapila?“ říká matka sarkasticky. „Myslím pozitivně?

Nějak si nevzpomínám.“ 13

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 14

„Nevzpomínat si je v tvém věku normální, maminko,“ odvětím útočně, leč s úsměvem. „Jestli chceš, můžu se s tebou každej den dělit o Geratam.“ Matka se ušklíbne. „Oukej,“ uzavřu to. „Takže zítra po obědě u mě.“ „Ne,“ zavrtí hlavou a vyfoukne ke stropu kouř ze své cigarety. „U mě. U tebe nesmím kouřit.“ Toho dne na zahradě mého sázavského domu stále ještě leží sníh, který napadl už v pátek. Vytvořím na ploše velké obrazovky svého počítače nový textový soubor a nazvu jej Děravé paměti (na ten název jsem přišel asi před měsícem a jsem na něj patřičně hrdý). Své oblíbené písmo Times New Roman tradičně nastavím na velikost 14 a položím prsty na klávesnici. Hodlám samozřejmě začít scénou svého narození, neboť na rozdíl od matky, která mne mimochodem už několik let přesvědčuje, že bych místo svých zamýšlených, předpokládaně narcistních a nijak zvlášť zajímavých pamětí měl raději podrobně sepsat pozoruhodnou historii jejích předků, i nadále věřím, že memoáry jakéhokoliv autora mají začínat jeho příchodem na svět, a nikoliv například svatbou autorovy praprababičky z matčiny strany…

14

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 15

Logicky jsem proto chtěl, aby prologem mých pamětí bylo mé zrození na konci března roku 1962 – jenomže jsem právě před malou chvílí posnídal (rohlík s máslem a tři usmažená volská oka) a do realistického líčení matčina slehnutí se nyní mému citlivému žaludku opravdu nechce (chápejte prosím, že spisovatel, který nikdy v životě nedokázal pozřít smažené vajíčko, dokud jeho sklovitý bílek dokonale nezbělal a žloutek dostatečně neztuhl, opravdu nemůže pár minut po snídani popisovat vyteklou plodovou vodu a placentu vyhřeznuvší z krvavého lůna své matky). Spisovatel se navíc údajně rodí teprve ve chvíli, kdy napíše první knihu, říkám si, nicméně copak mohu nezačít oním okamžikem, kdy se v podolské porodnici mezi roztaženýma nohama ještě ani ne dvacetileté studentky práv objevila moje kluzká hlavička?

Mimochodem, pokud se spisovatel skutečně rodí teprve s první knihou, pak v duchu téhle logiky autor mého naturelu, který už třicet let každý rok píše a vydává alespoň jednu knihu, umírá poté, co žádné další dílo nevydá… Takže jestli tyhle paměti nesepíšu a příští rok nevydám, budu – protože jiný nápad na knihu nemám – ve svých šedesáti letech de facto mrtvý.

Po Deníku 2020 a románu Dula poprvé v životě necítím dostatečnou motivaci k dalšímu psaní. Mám tvůrčí blok? ptám 15

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 16

se sám sebe. Ano, musím si po pravdě odpovědět, ale možná je to spíš ztráta víry – dočasně jsem přestal věřit, že přidávat každý rok k milionům smyšlených knižních, divadelních či filmových příběhů znovu a znovu nějaký další má hlubší smysl.

16

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 17

KAPITOLA 1 Nazítří se znovu vypravím k matce (jak už jsem tuším psal, bydlíme sotva sto metrů od sebe) – tradičně s lahví prosecca. Posadíme se k jídelnímu stolu u okna; máma si okamžitě zapálí cigaretu, a zatímco otvírám víno, znovu se mne pokouší neúspěšně přesvědčit, abych ty sebestředné (jak i nadále automaticky předpokládá) paměti ve své horké hlavě nechal roztavit a ukul z nich rozsáhlou rodinnou kroniku, dokumentující nikoliv pouze mé vlastní pochybné životní eskapády, nýbrž celou obsáhlou historii naší počestné rodiny a všech pozoruhodných předků – na matčino doporučení by měla nejlépe začínat svatbou mnou nikdy nepoznaného pradědečka Jaroslava Krušiny (1879–1949) a mnou nikdy nepoznané prababičky Johany Frenclové (1884–1959).

Pochopitelně to odmítnu, neboť rodinnou kroniku rozhodně tvořit neplánuju, a poté svou už tak zklamanou matku poněkud sarkasticky informuju, že právě ohlášené paměti logicky započnu svým početím, a nikoliv tedy už třeba svatbou prarodičů z matčiny strany – a to jaksi i přesto, že dotyčný obřad se odehrál (ano, já vím, mami!) v tom překrásném kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici…

17

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 18

Naliju mámě i sobě prosecco, zapnu nahrávání a posunu iPhone doprostřed stolu. „Jak jsem byl počat, maminko?“ Máma se uchechtne. „To je přece zcela logický začátek,“ říkám opatrně. „Nebo dobře, pojďme tedy ještě do hlubší minulosti: kdy a kde jste se s tátou potkali?“ „Už jako děti v nějakých šesti letech. V Nuslích v Děndě – to byla taková herna za naší základkou. Hrál se tam ping-pong, vybíjená… A teprve pak přišla jedenáctiletá střední škola s rozšířeným vyučováním ruského jazyka. Našimi spolužáky byli například Karel Hvížďala, František Koukolík nebo Marie Poledňáková.“ „Bezva. A tehdy jste spolu začali chodit?“ „Ano. V pololetí 1956. Platonicky, samozřejmě. Pepan maturoval 1958. Já 1959.“ „A neplatonicky až v roce 1961?“ „Jo. Předtím jsme se vždycky pohádali, rozešli, pak zase sešli…“ „A počat jsem byl…?“ „Úplně poprvé jsme spolu něco měli v létě 1961 v Týnci, když jsme jeli Sázavu. Ze Světlé nad Sázavou. Ve stanu u řeky.“ To mi připadá jako hezký začátek.

18

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 19

„Pak jsme jeli do starého Mostu, kde jsme týden bydleli v učitelském přízemním bytě kamarádů, kteří tam dostali umístěnku,“ pokračuje máma. „V bytě dva plus jedna s mřížemi na oknech – to je ta druhá možnost.“ „Dávám přednost tý první – ve stanu u řeky. Ale ještě k vašim studiím – po jedenáctiletce jste šli kam? Já to samozřejmě zhruba vím, ale potřebuju to do záznamu přesně.“ „Pepan šel na VŠCHT, kam se jako syn horníka dostal. Já se svým příšerným kádrovým profilem jsem se na žádnou vysokou školu nejdřív dostat nemohla, takže jsem šla na nástavbu – na dvouletou sociálně právní v Resslově ulici… Pak ale nějaký osvícený komunistický úředník, který chtěl evidentně pomoct rodinám se špatným kádrovým profilem, vymyslel nařízení, že děti, které mají na střední škole samé jedničky, můžou studovat na vysoké – a tak jsem se dostala na právnickou fakultu, už ovšem těhotná.“ „Wow!“ „Studium jsem přerušila a nastoupila do Státního úřadu sociálního zabezpečení na Smíchově… Obrovská místnost, psací stoly vlevo, psací stoly vpravo, mezi tím ulička, kterou prochází pan vedoucí Břenda. Přiznávala jsem vdovské důchody v Jihomoravském kraji… jaksi v jiném stavu. Vydržela jsem to od října 61 do března 62. Poslední den, 31. března 1962, Břenda 19

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 20

vstal a rozloučil se se mnou a řekl mi, že můžu jít v poledne domů – povinný nástup na mateřskou byl tenkrát měsíc před datem porodu.“ „Tak nějak tuším pointu.“ „Takže jsem šla ze Smíchova pěšky domů přes železniční most na tramvaj, která byla narvaná – a já ještě předtím dostala od kolegyň jako dárek na rozloučenou obrovského plyšového medvěda, to jsem zapomněla zmínit. No a se svým obrovským břichem a s tím medvědem v ruce jsem na Výtoni nastoupila do tramvaje číslo čtyři a dojela domů. A tam mi začalo být divně. Máma, tvoje babička, telefonovala kamarádce Zitě, primářce porodnice v Podolí, a ta řekla, ať hned přijdeme.“ „U Zity v Podolí žádný porod nebolí, abych citoval svá Báječná léta.“ Máma to nijak nekomentuje. „Šly jsme s mámou pěšky přes Vyšehrad, takže víceméně pořád dolů z kopce,“ pokračuje. „Dorazily jsme v půl druhé a zhruba ve tři čtvrtě na dvě ses narodil. Takže v žádnym divadle během představení Godota! V porodnici, ale ani tak nikoliv bezbolestně…“ „Autorská nadsázka,“ ušklíbnu se. „A když mě zřízenec vezl ze sálu na pokoj, poprosila jsem ho, aby mi zastavil u telefonního automatu na chodbě a zavo20

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 21

lala jsem kolegyním z toho úřadu sociálního zabezpečení, že mám – necelé dvě hodiny po odchodu z práce, kde samozřejmě ještě všechny byly – syna…“ „Hurá! Jsem na světě!“

Budoucí bestsellerista s rodiči

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 22

KAPITOLA 2 Připijeme si a mne napadne, že na světě nejspíš neexistuje mnoho synů, kteří si s matkami připíjejí proseccem na své skoro šedesát let staré zrození. „Takže tak,“ říká máma. „Zapomněli jsme ovšem na svatbu, která porodu předcházela,“ upozorním ji. „Z čistě formálních důvodů bych se k ní vrátil, ne? Aby si čtenář nemyslel, že jsem se narodil nějakým nesezdaným hipíkům…“ Máma se ušklíbne. „Svatba byla 29. září 1961 – na Michala, že?“ pravím, abych mámě předvedl, že něco si přece jen pořád ještě pamatuju. „Byla jsi ve třetím měsíci. Proto se jmenuju Michal.“ „Ano. Svatbu znáš z fotek. Jak víš, byla jsem divadelní dítě.“ „Jistě. Divadlo na Vinohradech.“ „Tehdy to ovšem bylo Ústřední divadlo československé armády… No a protože jsem tam od dětství hrála a všichni mě znali, chlapi z komparzu si tenkrát oblékli kostýmy mušketýrů ze Cyrana a v nich – s kordy v rukou – přijeli na mou svatbu na motorkách…“ „Efektní!“ „Vlastimil Brodský nám ve své bílé simce dělal šoféra a Jiří 22

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 23

Svatba mých rodičů

Vala, další tehdejší herecká hvězda, s nímž jsem už jako dítě hrála třeba v Kohoutově Dobré písni, nám šel za svědka. A mimochodem, matrikářka si evidentně neuvědomila, kdo to je, protože do svatebního protokolu nejdřív zapsala jméno svědka Jiří Valach…“ „To je dobrý!“ zasměju se. „Ale ti herci z komparzu zprvu dělali tátovi problémy – trochu žárlivé scény, že jo?“ „No ano, ale oni mě ti kluci znali už odmalička, tak si mě trochu hlídali… Hrála jsem s nima nejen v Kohoutovi, ale i v Makarenkovi, v Donu Carlosovi… Logicky si mě přivlastňovali, 23

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 24

takže Pepana zprvu nesnášeli… Přivázali ho třeba do portálu…

Nebo mu na naší svatbě hodili kord a řekli mu, že si mě musí vybojovat… No já myslela, že ho zapíchnou!“ „Já zase musím říct, že je mi otce dodatečně trochu líto.

Když si představím, že bych visel v provazišti, zatímco mou milou někde opipkávaj mladý komparzisti…“ Máma k mému údivu necítí potřebu ono opipkávání popřít.

Takže ji asi fakt opipkávali, ušklíbnu se v duchu. „V den svatby se v divadle hrál Jan Hus coby benefiční představení pro nás,“ informuje mne máma, jako by mi četla myšlenky. „V prvním obraze jsem vystupovala jako chlapec z lidu, ve druhém jako páže krále Václava a v posledním ze mě udělali mnicha v kutně. A Jiřina Švorcová nám pro tebe v prodejně uměleckého výrobního družstva Krásná jizba koupila nádherný proutěný kočárek.“ „No tak to jó…“ „Opravdový skandál ale naše svatba způsobila především v Nuslích. Nuseláci dobře věděli, jaký je Pepanův otec, tvůj dědeček Josef, hochštapler…Věděli, že je horník, ale že si přesto půjčuje a nevrací peníze, opíjí se, hraje karty a plátýnko, sází v Chuchli na koníčky… Proto mého otce, tvého dědečka Jiřího, s nímž se často potkávali v restauraci U Bansethů, vyzývali, ať se té svatbě pokusí zabránit.“ 24

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 25

Děda Josef s vnukem Michalem

„Marně.“ „Marně. Postavila jsem si hlavu a trvala jsem na ní – ovšem stejně rozhodný musel být i Pepan, jehož matka, tvoje babička Věra, se s brzkým sňatkem svého jediného syna taky odmítala 25

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 26

smířit a dělala scény, za které by se nestyděla ani Jiřina Švorcová…“ „Takže babička Vieweghová byla coby kožešnická švadlena, to jest žena z lidu, proti principu třídní rovnosti? Proč by si syn horníka a kožešnice nemohl vzít dceru právníka a učitelky?“ „Víš, co odpor babičky Věry natolik otupilo, že se v rozporu s předchozími výhrůžkami svatby nakonec osobně zúčastnila?“ „Lobotomie?“ „Když se dozvěděla, že na svatbě bude přítomen její milovaný herec Jiří Vala…“ S úsměvem nám oběma doliju. „Takže kočárek už jste pro mě měli – a kde jste pak se mnou bydleli?“ zeptám se po chvíli. „Naši byli tak hodní, že nám věnovali pokoj, kde měli původně ložnici – a přestěhovali se do obýváku, kam si koupili druhý gauč. Máma ovšem musela dát pryč pianino.“ Matka se odmlčí a nad čímsi přemýšlí. „Jak se řekne sudička v mužském rodě?“ zeptá se mne. „Pracovník prognostického ústavu.“ „Ha ha.“ „Sudička v mužském rodě neexistuje,“ sdělím matce. „To je mimochodem další příklad údajně neexistující diskriminace mužů!“ 26

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 27

Matka mou poznámku zkušeně ignoruje. „Takže mluvím o třech sudičkách v mužském rodě: v parku před naším nuselským domem – dnes je to náměstí Generála Kutlvašra – se pravidelně procházejí tři starší pánové a hlasitě si povídají – jeden lékař, MUDr. František Burian, zakladatel české plastické chirurgie a taky odborník na rozštěpy a popáleniny. Dále monsignore Tylínek, děkan kostela sv. Václava v Nuslích, který bydlel v Katolickém domě ve Svatoslavce, taky slavná nuselská postava, přežil mimochodem koncentrák.

A konečně třetí pán, můj strýček Maxera, závodní lékař na ministerstvu spojů…“ „Abychom do toho nezabředli, maminko. Co mi věštili?“ „Často jsem tě ještě coby miminko musela před nimi rozbalit a oni zkoumali tvůj zdravotní stav, tvou fyziognomii a mudrovali o tvých předpokladech pro život. Vlastně ti už tenkrát prorokovali svobodnou budoucnost! Spisovatele nikdo z nich nehádal.“ „Tak prosím dál.“ „No, po tvém narození jsem pokračovala v hraní ve vinohradském divadle – hlavně proto, že jsme s Pepanem neměli peníze a neměli je ani naši rodiče. Karel Hovorka, vrchní inspicient a vedoucí mimického sboru, který mě měl rád, proto přijal do komparzu i Pepana, a umožnil nám tak další malý přivýdělek.“ 27

DERAVE_PAMETI_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/22 3:24 PM Stránka 28

„O jeho roli šikanovaného komparzisty už jsme mluvili – a opravdu mu ji nezávidím,“ říkám. „No nic. Rané dětství jsem tudíž prožil v Praze.“ „Ano. První čtyři roky. Babičky i dědečkové se o tebe i kvůli tomu krásnému kočárku od herců z Vinohrad doslova přetahovali… No, jenomže žádná idyla to po pravdě nebyla: v nuselském bytě nás bylo s babičkou, dědou, mou sestrou Evou a jejím přítelem Tomášem už trochu moc, takže když tvůj otec po dokončení studia na Vysoké škole chemicko-technologické dostal možnost vyměnit původní nabídku práce (přesněji řečeno tzv. umístěnku) v severočeské Desné za místo v sázavských sklárnách Kavalier, neváhal. Přestěhovali jsme se do Sázavy a Pepan nastoupil do zdejší sklárny jako technolog a dělal na směny.“ „A já a mí bratři – a dnes už jistě i ty – mu za tohle rozhodnutí nepřestáváme in memoriam blahořečit.“ „Jenomže já do té doby znala Sázavu jen z lodě – jako celkem malebné městečko na stejnojmenné řece –, a najednou jsem nastoupila do zaprášeného sklářského podniku. Jako podniková právnička jsem začínala v nouzovém baráku – lingusáku. Vůbec nejhorší pro mě bylo, že se mi strašně stýkalo po Praze…“ „Po pražském bohémském divadelním intelektuálním prostředí ses ocitla na intelektuálně poněkud zatuchlém maloměstě. V mnoha ohledech spíš na vesnici…“ 28