0043150

E ti k e t a a e ti k a pro deti

, u k c e Ded v yprávej o V án o c c h

I LU ST R A C

E

JANA F ERNAN

DES

Text © Ladislav Špaček, 2022 Illustrations © Jana Fernandes, 2022 Autorem básně Ježek v zimě na straně 69 je Jan Čarek.

Autorkou básně Štědrý den na str. 75 je Miroslava Tomášková.

ISBN 978-80-242-8209-1

Už posedmé se setkáváme s laskavým dědečkem a jeho zvídavou vnučkou Viktorkou. Série Dědečku, vyprávěj se tentokrát vrací do Viktorčina předškolního věku a dědeček Viktorce vypráví o Vánocích. Nejvíce prožívají kouzlo Vánoc ti nejmenší, milují tajuplné legendy, které se k Vánocům pojí, jsou okouzleni rozzářeným vánočním stromečkem, vnímají vážnost štědrovečerní večeře, baví je hry s vánočními kouzly a netrpělivě se těší na dárky, které jim Ježíšek přinese. A kdo jiný by mohl o všech vánočních tradicích vyprávět poutavěji než Viktorčin dědeček?

Viktorka se dovídá o původu vánočních svátků, o tom, jak se slavily dříve, kde se vzal vánoční stromeček a jaké dárky si lidé dávali kdysi. Dědeček učí Viktorku lásce k lidem a zvířátkům, společně navštíví dětský domov a předají opuštěným dětem dárky. Viktorka pomáhá při přípravě návštěvy i štědrovečerní večeře, dovídá se, jak se správně stoluje a jak se chováme při takové slavnostní události. Celá knížka je doprovázena půvabnými obrázky Jany Fernandes, která ilustrovala první tři díly série.

Věřím, že právě ve vánočním čase děti i rodiče přivítají milé vyprávění, které je přenese do kouzelné atmosféry nejkrásnějších svátků.

Advent V

iktorka ještě lenošila v postýlce, když se ozval zvonek. Kdo to

může být? Vyskočila a v pyžámku běžela ke dveřím od bytu. Tam

se zastavila a čekala, až přijde maminka nebo tatínek, aby otevřeli.

Z kuchyně se ozvala maminka: „Tatínku, běž prosím otevřít, já vytahuji cukroví z trouby. To je dědeček, před chvílí volal, že přijde.“ Viktorka se zastyděla: Dědeček už běhá po městě a ona ještě lenoší v postýlce.

Tatínek přišel ke dveřím, ujistil se pohledem do kukátka, že to je opravdu dědeček, a otevřel.

Viktorka skočila dědečkovi do náruče. „Dědečku! Dědo!“ volala nadšeně. Dědeček je nejhodnější člověk na světě, je jako z pohádky.

Viktorce vždycky vypráví poutavé příběhy, pověsti o starých časech, někdy vzpomíná, jak byl mladý a jak se žilo tenkrát. „Nevěděla jsem, že přijdeš, jinak bych už byla dávno učesaná a oblečená,“ omlouvala se.

Dědeček pokrčil rameny. „Je víkend, kdy jindy by si měl člověk pospat? Taky jsem si chtěl poležet, ale pak jsem si vzpomněl, že je

poslední adventní neděle, a to bychom měli někam vyrazit, co říkáš? Za týden už je Štědrý den.“ Viktorka se vysmekla dědečkovi z náruče a hopsala do koupelny. „Za chvíli budu připravená!“ volala, ale to už se ozval zvuk tekoucí vody.

Dědeček si sundal kabát, pověsil ho na věšák v předsíni a vešel do kuchyně. Maminka jen letmo zvedla oči, přivítala se s ním polibkem na tvář a hned se zase věnovala plechu plnému vanilkových rohlíčků. „Nezlob se, dědo, ale nesmím to spálit, to by byla ostuda. Odpoledne mi přijde pomoct babička, určitě ti o tom říkala, a moje kamarádky. Připáleným cukrovím bych se jim moc nepochlubila.“ „Jasně, tomu rozumím, vánoční cukroví, to je vždycky chlouba každé hospodyně,“ chápavě pokyvoval hlavou dědeček. „Dáš si kávu, dědo?“ nabízel tatínek a už pouštěl kávovar.

Dědeček přisvědčil a naklonil se mamince přes rameno. „Ovšem ke kávě by se hodilo pár kousků cukroví, co myslíš?“

Maminka začala vybírat z mísy ty nejlepší kousky a pokládala je na talířek. Pak je pocukrovala a položila na stůl.

Dědeček upíjel kávu a ochutnával cukroví. „Ó, to je pochoutka! Tak to se ti povedlo, kamarádky budou závidět,“ vykřikoval nadšením.

Maminka se šťastně pousmála, ale stále nespouštěla oči z trouby.

Vtom bylo slyšet, jak Viktorka přeběhla z koupelny do svého pokojíčku, jak otvírá skříně a obléká se.

Za tři minuty stála před dědečkem v kuchyni vyparáděná jako panenka. „Učesaná?“ kontroloval dědeček. „Ano, copak to není vidět?“ durdila se holčička. „Zoubky?“ pokračoval ve výslechu. „Jasně, bez vyčištěných zubů bych neodešla z koupelny.“ „Výborně, jsme připraveni vyrazit do města.“ „Dědo, a už jsi viděl náš adventní věnec?

Jsou na něm svíčky a každý týden se zapaluje ta další.“

8

„Tak to se rád podívám. My ho máme taky, vlastně je to tak rozšířený zvyk, že ho mají doma asi všechny rodiny.“ Přišli do pokoje, kde na stole ležel velký zelený věnec z větví jehličnatého stromu s červenými plody. Na něm stály čtyři svíčky, tři už měly černé knoty a byly ohořelé, ale ta poslední zatím zářila čistotou. „Máte krásný věnec a vidím, že jste dodrželi tradici. Dnes je poslední adventní neděle, a tak tu poslední svíčku zapálíme spolu, Viktorko, jako ti nejmladší a nejstarší v rodině. Podle starého zvyku první svíčku zapalovalo nejmladší dítě, druhou nejstarší dítě, třetí svíčku maminka a poslední tatínek. Často se to odehrávalo u večeře, kdy se rodina společně setkávala u jednoho stolu.

První svíčka symbolizuje naději, to je víra, že budeme šťastní, zdraví a všechno se nám bude dařit. Druhá svíčka představuje mír.

Není nic hroznějšího než válka, proto zapalujeme druhou svíčku, abychom ji nikdy nemuseli zažít. Při zapálení třetí svíčky myslíme na přátelství, třeba na kamarády ze školky, a poslední svíčka znamená lásku, tedy abychom se měli všichni rádi a pomáhali si. Nejen v rodině, ale pomáhat bychom si měli i na ulici – například pomůžeme starému člověku přejít silnici nebo uvolníme staré babičce místo v tramvaji. Když se budou mít všichni lidé rádi, budeme šťastnější a spokojenější i my,“ vyprávěl dědeček Viktorce, zatímco si věnec pečlivě prohlížel.

10

„Adventní věnce se objevily před téměř dvěma sty lety. Tehdy jeden učený a ušlechtilý muž, jmenoval se Johann, v německém městě Hamburku upletl věnec z jedlových větví a pověsil ho na dveře tamějšího sirotčince. Víš, kdo je to sirotek?“ zeptal se dědeček jakoby mimochodem. „Ne, nevím, kdo je to?“ otázala se Viktorka. „To je dítě, které ztratilo oba rodiče. Dříve lidé umírali na různé nemoci, neuměli je ještě tolik léčit a neznali očkování, nebo ve válkách, někdy z hladu, když zemi postihla neúroda. A pro osamělé děti bez rodičů zřizovali hodní lidé útulky, kde děti dostaly jídlo, ošacení a naučily se nějakému řemeslu, aby nemusely žebrat, až dospějí. No a kněz Johann každý den zapálil u věnce na dveřích svíčku, aby přilákal pozornost kolemjdoucích, a pod věnec připevnil pokladničku pro milodary. Lidé se zastavovali, aby si prohlédli věnec, a vhazovali do pokladničky peníze, ze kterých mohl Johann opuštěným dětem připravit štědrovečerní večeři.

Advent znamená česky ‚příchod‘ a značí, že brzy přijdou Vánoce, kdy se narodil v dalekém Jeruzalémě Ježíšek. Čekáme tedy na příchod Ježíška. A ty na něj čekáš taky, viď?“ „To víš, že čekám. Těším se na něj, přinese mi přece dárky. A ještě jsem dostala od maminky a od tatínka adventní kalendář. Každý den si vyloupnu jednu čokoládku a podle otevřených okýnek vidím, jak

se blíží Štědrý den. Podívej!“ zaradovala se Viktorka a běžela pro kalendář, aby se dědečkovi pochlubila. „A napsala už jsi dopis Ježíškovi, aby věděl, co ti má přinést?“ „Ještě ne,“ polekala se Viktorka. „Nevadí, Ježíšek to stihne, je přece kouzelný. Tak ho teď napíšeme spolu, co říkáš?“

11

DopisJeziskovi Ježiškovi Dopis T

atínek přišel do pokoje nepozorovaně za nimi, mlčky je sledoval

a usmíval se. „My jsme si už o tom, co by si Viktorka přála, povídali,

možná nás Ježíšek slyšel. Ale raději mu přece jenom ten dopis napíšeme,“ pokýval souhlasně hlavou a už přinášel z pokojíčku papír a pastelky. „Myslím, že je nejvyšší čas napsat Ježíškovi. Víš, kolik toho musí oběhat, aby stihl opatřit dárky pro všechny děti? Vánoce tu jsou cobydup,“ přidal se dědeček. „Ale já ještě neumím psát,“ smutně se zatvářila Viktorka. „To nevadí, tak mu to nakreslíš. Když si dáš záležet, Ježíšek tomu porozumí,“ uklidňoval dědeček holčičku.

Viktorka vzala do ruky pastelku a dlouze se zamyslela. „A to si můžu přát cokoliv?“ Dědeček se podíval s úsměvem na tatínka a řekl: „Měla bys být skromná. Víš, kolik dětí má Ježíšek na starosti? Kolik je dětí na světě, které právě teď sedí u stolu a píšou mu dopis?“ „A co sis přál ty, dědo, když jsi byl malý?“ otázala se Viktorka.

„V době mého dětství lidé nebyli tak nároční, dostávali jsme hlavně praktické dárky, něco, co by nám rodiče stejně dříve či později museli koupit, třeba brašnu do školy, svetr, rukavice. Největší radost jsme ale měli z hraček. Já jsem si třeba přál houpacího koníka, byl vyřezaný ze dřeva, měl kožené sedlo a já jsem na něm pak trávil spoustu času. Houpal jsem se a představoval jsem si, jak jedu pohádkovou krajinou nebo pronásleduji lupiče nebo cválám osvobodit princeznu ze zakletého zámku. Důležitá není ta hračka, ale fantazie, představa, kterou do hračky vkládáme.

Holčičky v mém dětství si hrály s panenkami a oblékaly je do hadříků, které maminkám zbyly, když nám šily oblečení. Kluci si hráli s dřevěnými autíčky, závodili s nimi a vůbec jim nevadilo, že neměla všechny vymoženosti jako dnešní autíčka, která dokonce jezdí sama na dálkové ovládání.“

13

14

Viktorka se zamyslela: „A umí Ježíšek přinést i živé zvířátko? Chtěla bych pejska nebo kočičku. Hrála bych si s nimi od rána do večera.“ „To je to nejtěžší, co by sis mohla vymyslet. Než Ježíškovi napíšeš, že bys chtěla zvířátko, měli by ti nejdřív rodiče vysvětlit, jak se o čtyřnohého kamaráda budeš muset starat. Jako bys měla děťátko, o které musí maminka pečovat každou minutu. Hlavně pejsci se musejí několikrát denně venčit a malá štěňata je třeba několik měsíců vychovávat, aby se naučila poslouchat a sžila se s rodinou. Vyžaduje to hodně práce, a tak se bohužel stává, že po svátcích končí někteří pejsci a kočičky, které si děti přály k Vánocům a pak už je nebavilo o ně pečovat, v útulcích. Křečkům, morčatům a papouškům se zase musí čistit klec. Zvířata vyžadují stálou péči a před tím, než si nějaké pořídíme, bychom na to měli pamatovat. Zvíře není hračka,

ale živý tvor,“ zdůraznil dědeček. „Až budeš větší, mohla bys dostat od Ježíška malé zvířátko, třeba křečka, a na něm by ses přesvědčila, jestli se umíš o zvířátko postarat. Teprve pak bys mohla dostat pejska.“ „Tak já bych si určitě přála panenku a kočárek, zvládne to Ježíšek?“ otočila se Viktorka na tatínka. „Určitě, to si asi přeje většina holčiček na světě. Dokážeš to nakreslit?“ odvětil tatínek.

Viktorka se dala do kreslení panenky a kočárku. Nejdřív tenkou černou pastelkou nakreslila obrysy a pak je vybarvovala. Vyměňovala pastelky podle barev, vymalovala panence tvářičky a šatičky, kočárek vyzdobila červeně. „A můžu si přát ještě něco?“ zkoušela to dál.

15

16

„Samozřejmě, a co by to mělo být?“ dodával tatínek Viktorce odvahu. „Chtěla bych opravdický příbor, ale dětský, ne ten velký, jakým doma jíme. A taky barevný,“ přemýšlela nahlas Viktorka a rovnou se pustila do kreslení. To bylo jednodušší než panenka. Nakreslila lžíci, vidličku a nůž, jak leží na talíři. „Možná i ten dětský talíř, co myslíš, dědo?“ „Jasně, musíš mít svůj talíř a příbor, aby ses naučila správně jíst.“ „A taky bych si přála nový trikot na balet, ten můj už je mi dost malý. Nakreslím ho sem taky. A ještě bych chtěla knížku pohádek.

Ty, co máme doma, jsem už přečetla, tedy maminka s tatínkem mi je přečetli. Mám ráda pohádky, které dobře skončí, kde vyhraje ten, kdo je hodnější.“ „Souhlasím, ve správné pohádce musí být ten zlý poražen a vyhrává ten, kdo koná dobro,“ pochválil Viktorku dědeček. „Tak nakresli knížku pohádek, Ježíšek už bude vědět, kterou vybrat.“ Viktorka domalovala poslední přání a zamyslela se: „A jak to předáme Ježíškovi?“ „Můžeme mu to poslat poštou, tatínek napíše na obálku ‚Ježíškovi‘ a ono mu to přijde, nebo dáme dopis za okno a Ježíšek si ho tam vyzvedne. Ale musí to být večer, až bude tma, aby Ježíška nikdo

neviděl. Víš přece, že je to tajemná a kouzelná bytost, kterou nikdo nesmí spatřit. Ráno, až vstaneš, se půjdeš podívat k oknu a dopis už tam nebude. To je kouzlo, viď?“ vysvětloval dědeček.

Tatínek přinesl obálku a společně dopis zalepili a připravili na večer, aby ho Viktorka vložila za okno.

17

Detský domov T

„ eď už se můžeš těšit, že ti Ježíšek přinese dárky, o které jsi mu

napsala,“ pochválil dědeček Viktorku. „Ale doba adventu je krásná ještě v tom, že si lidé pomáhají a věnují se dobročinnosti.“ „Co to je dobročinnost?“ zeptala se Viktorka. „Lidé by měli konat dobro, pomáhat těm, kteří v životě neměli takové štěstí jako my. Měli bychom myslet na děti, které nemají rodiče nebo jsou z chudé rodiny, na osamělé staré lidi, na pejsky a kočičky v útulcích. Těm všem bychom právě v době adventní měli pomoct.

Co kdybys vybrala hračky, se kterými si už nehraješ, a věnovali bychom je dětem v dětském domově, které jich nemají zdaleka tolik co ty? Možná bys mohla vybrat i nějaké oblečení, ze kterého už jsi vyrostla, ale za něž by ti byly jiné děti vděčny?“

„To je dobrý nápad!“ zvolala Viktorka. „Mám plno hraček, a jestli by nějaké děti potěšily, hned jim nějaké vyberu. Ale jak jim to dáme?“ zarazila se. „Myslel jsem na to. Vyjednal jsem návštěvu v dětském domově nedaleko odtud. Můžeme tam zajít a tvoje dárky jim předat. Budeš mít hezký pocit, že jsi jim udělala radost.“ Viktorka odběhla do pokojíčku, aby připravila balíček pro děti z domova. S některými hračkami se loučila nerada, ale pocit, že potěší opuštěné děti bez rodičů, byl silnější než pocit, že musí mít plný pokojíček hraček, zvlášť když si s některými už dávno nehraje.

Tatínek s dědečkem se na sebe podívali a pohledem si řekli: Ta naše holčička má dobré srdce, nemyslí jen na sebe, ale i na ostatní, to je krásné.

Po chvíli Viktorka vyšla z pokojíčku s hromadou hraček a oblečení. „Stačí to?“ tázavě se podívala na dědečka.

19

20

„To víš, že stačí, z každé hračky budou mít děti v domově radost.

Víš, žít bez rodičů je smutné, umíš si to představit?“ Viktorka se polekaně podívala na tatínka: „Já jsem tak ráda, že mám tatínka a maminku, nedokážu si představit, že bych je neměla.“ „Ano, važ si toho a měj své rodiče ráda. Ale teď už pojďme, slíbil jsem ředitelce dětského domova, že přijdeme v jedenáct, to je za chvilku,“ zvedal se dědeček.

Sbalili hračky a oděvy do velké nákupní tašky a šli se rozloučit s maminkou, která pořád pobíhala mezi troubou a kuchyňským stolem, na kterém měla rozděláno těsto na cukroví. „Mami, my jdeme do dětského domova, dáme tam dětem hračky, se kterými už si nehraju, a taky nějaké oblečení,“ volala Viktorka do kuchyně.

Maminka s údivem vyšla ven. „Cože? Do dětského domova? To je skvělý nápad, Viktorko. Jsi hodná, že myslíš na ostatní,“ pochválila Viktorku a pohledem poděkovala dědečkovi.

Pak si oblékli kabáty, čepice a rukavice a vyšli do mrazivého dne.

Dědeček vzal Viktorku za ruku, přehodil si tašku přes rameno a vydali se zimní ulicí.