0043146

MARCELA MLYNÁŘOVÁ

Dáma s prošlou zárukou

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU Marcela Mlynářová Text © Marcela Mlynářová, 2016, 2023 Illustrations © Tereza Budilová, 2016, 2023 ISBN 978-80-242-8775-1

ama s proslou zarukou_copyright_tiraz.indd 2

06.02.2023 14:31:00

Motto: Být ve vyšším věku bezúhonnou dámou není zas taková zásluha.

Ke zpronevěrám chybí příležitost, k násilí kondiční vybavenost, ke svádění vhodní chlapi, a tak krotím jen ostrý jazyk.

Ten mě provázel celý život a razil cestu i těmi nejobtížnějšími úskalími, do kterých mě dostal.

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

Relaxace Mariánské Lázně, SPA HOTEL Harmonie, týdenní pobyt s procedurami. Tak zněla nabídka poukazu, který mi v bílé, nic neříkající obálce předal s potutelným úsměvem můj drahý syn. Po radostném výbuchu následovaly ale úvahy, co ho k tomu vedlo. Zda má opotřebovanost, kterou na rozdíl od nás ihned postřehne kritické oko nejbližších, nebo umožnění alespoň krátkodobého návratu do společnosti, abych při dlouhodobém pobytu uprostřed lesa zcela nezvlčila, či mi dopřát ještě nějaké povyražení, neboť právě o lázních je všeobecně známo, že v nich lovná sezona nikdy nekončí. Ať vedlo syna k zakoupení relaxační dovolené cokoli, všechny pohnutky by byly opodstatněné.

Vysoké procento značné opotřebovanosti po všech byrokratických peripetiích souvisejících s úmrtím matky jsem už dlouho pociťovala. Nejenže při odchodu milované osoby projde psychika člověka obrovskou zátěží, ale zcela ji dorazí postup a přístup úřadů. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří si už pod trvalým vlivem jejich drcení vybudovali jakousi pomyslnou ochrannou slupku, jsem byla

7

Marcela Mlynářová

v tomto směru při svém způsobu života a izolovaná přírodou podstatně zranitelnější. Nejvíc jsem si to uvědomila po prvním jednání o pozůstalosti, na které mě pozvala jistá notářka.

Ani jsem nestačila zahřát křeslo čekárny, když se otevřely dveře jednací místnosti, v nich stanul mohutný chlap a vyslovením mého jména mě pozval dál. „Vida paní notářku, budu se jí muset zeptat na kliniku, která tak skvěle mění pohlaví…“ byl poslední humorný výplod mého mozku, po němž mě zadržovaný smích brzy přešel. Zamračený hromotluk se nepředstavil ani nepředal vizitku, a když mi dlouho nenabídl ani židli, sedla jsem si bez vyzvání. Nebylo to jednání, ale výslech delikventa na prokuratuře. Vše, co sázel do počítače, si nahlas předříkával. „Máte sourozence?“ hodil ostře do prostoru, nasátého nepozitivnem, další otázku. „Ano… sestru z matčina prvního manželství.

Od sedmdesátých let žije s rodinou ve Švýcarsku. Tady jsem vám přinesla její adresu a číslo telefonu.“ Podaný lístek chvíli zkoumal a pak, opět nahlas, předal údaje prostřednictvím kláves technickému zázraku. K tomu najednou pokračoval jménem sestry za svobodna i datem jejího narození, čímž dal najevo, že vlastně o ní věděl a jen testoval, zda ji nebudu chtít při nároku na dědictví obejít.

8

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

„Co všechno vaše matka vlastnila?“ spustil tónem, při kterém jsem začala horečně uvažovat, jak děti po své smrti před podobnými institucemi, stahujícími peníze z dědiců, uchráním. „Proč se ptáš, ty koni, když sis to určitě během čtyř měsíců zjistil,“ byla má vnitřní reakce, leč jsem s výrazem dámy odvětila: „Družstevní byt, který ještě nebyl převeden do vlastnictví, a peníze, jejichž částku a místo uložení neznám.“ „Vaše matka ale měla taky pozemky…“ překvapil mě údajem, o němž jsem nevěděla. „Na ně i byt musíte nechat udělat ocenění. Tady máte vizitku odhadce…“ a položil přede mne spojení na další osobu peněženky vysávajícího řetězce. „Vím, že byl restitucí matce vrácen zámek s přilehlým parkem a parcelami, ale to všechno už dávno prodala. Pokud nějaké pozemky ještě zbyly, byla bych ráda, aby připadly sestře, protože patřily její rodině,“ snažila jsem se zbavit všeho, co by mě připravovalo o další čas a nervy. „To bude předmětem další návštěvy, ale odhady musíte nechat udělat vy.“ Tím sezení skončilo. Vynutila jsem si kopii protokolu a zdeptaně odešla.

Odhad parcel, o kterých jsem ani nevěděla, kde se nacházejí, mi zajistil syn, odhad bytu notářstvím doporučený specialista.

Když jsem mu zatelefonovala, abychom si dohodli termín návštěvy, uslyšela jsem ze sluchát-

9

Marcela Mlynářová

ka „Ne, ne… vy přijedete ke mně a odhad vám udělám na počkání.“ Po mé určitě debilně znějící otázce: „Na dálku?“, dodal: „Mám své tabulky.“ A tak byl panelákový byt, do kterého se od jeho přidělení po zbourání rodinné vily v rámci stavby Barrandovského mostu neinvestovala ani koruna, měl původní tapety, lino i jádro, nakonec odhadnut na vyšší částku, než za jakou se Městským úřadem prodávaly nové byty stejné velikosti. Po takových zážitcích byla vzpruha utahaného ducha nevyhnutelná.

Rozptýlení v lázních přišlo v pravý čas, i když jsem věděla, že jejich věhlas zdůrazněný elegancí kloboukových dam a šarmantních šviháků je už jen úsměvnou vzpomínkou.

Po noblesní době přišla rušná éra, kdy tiché utajované kontakty vystřídal otevřený hon na partnera. Třicátníci se většinou chovali jako samci šelem psovitých mezi hárajícími fenkami a nutno přiznat, že měli úspěch i u nehárajících pacientek. Protože si nevybírali protějšky pro život, kdy platilo a dosud platí pravidlo – nevoď si do domu nevzhlednou, budeš na to do smrti sám – měla tím pádem šanci každá.

Padesátníci už bývali opatrnější. Nechtěli riskovat ponižující odmítnutí ani zbytečné výdaje z omezeného finančního fondu, a tak si cestu k vyhlédnuté bytosti razili vždy zabírajícím humorem

10

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

nebo filozofií. Konečné slovo mívaly v těchto případech přímočařejší ženy.

Sedmdesátníci hledali shovívavou, trpělivou a tolerantní dámu. Pokud skončili na pokoji, bývalo pak jejich úspěšné skórování nikoli v rukou božích. Nažhavená seniorka však musela brát v úvahu, že se pohybuje po tenkém ledě, neboť zmobilizování vetchého organismu k docílení alespoň slzy hormonového produktu mohlo být fatální. I v tomto věku se ale občas vyskytovaly vzácné výjimky zastiňující mnohé čtyřicátníky. Byla to doba, kdy ozdravný pobyt v lázních rozhodně neobsazoval přední příčky důvodu jejich návštěvy.

I ta už ale pominula, a tak jsem si byla jistá, že v mém věku a mimosezonně mi žádný druh sexuálního dobrodružství nehrozí. Své vnitřní vnímání jsem přeprogramovala na vizuální a pocitové obohacení.

Díky minimálnímu provozu na dálnici a nově vybudované přímé silnici k Mariánkám jsem se dostala do jejich centra po deváté ráno. Aniž bych zatím pátrala, kde se hotel Harmonie nachází, bez snížení rychlosti jsem Karkulku nasměrovala na Kladskou. Byl nádherný slunný den, který přímo vybízel zopakovat si prožitek její trvale obdivuhodné výjimečnosti.

Osmikilometrovou lesní asfaltkou jsem vyjela na parkoviště za penzionem Tetřev, který stejně

13

Marcela Mlynářová

jako ostatní objekty hladil oko i duši typickým stylem alpských dřevěných hotýlků, popadla jen fotoaparát a vydala se přes louku k povalovému chodníku poznávacího okruhu. Nikde nikdo, jen rozezpívaní ptáci, provoněný les, občas pod chodníkem pobublávající rašeliniště a nádherný výhled na vodní plochu rybníku, nad nímž se dosud vznášel sluncem ozářený lehký mlžný opar. Z předimenzování romantikou jsem měla chuť zakřičet, ale srnka, která se objevila na rozhraní louky a lesa, mě přinutila hlasový projev potlačit a zaktivovat fotoaparát.

Od mé poslední návštěvy se trasa okruhu prodloužila o další část za silnicí, kde pokračovala mezi dvěma jezírky k výběžku s altánem nad klidnou hladinou, zrcadlící jak okolní smrky, tak modrou oblohou s občasnými načechranými obláčky. Kdyby byl foťák na motorek, nejspíš by se při zvěčňování všech neopomenutelných motivů zavařil.

Protože čas vždycky při příjemných prožitcích utíká mnohem rychleji, z dopoledne bylo odpoledne a tedy vhodná doba poobědvat. Dcery mi doporučily jistou restauraci i konkrétní jídlo a já je, ač jsem měla původně namířeno k ověřenému Tetřevu, neuváženě poslechla. Už samotný interiér v porovnání s Tetřevem zklamal. Šokem však byla cena, kdy jsem za předkrm, oběd a porci štrůdlu zaplatila 850 Kč. Chyba byla pochopitelně na mé

14

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

straně, že jsem nenahlédla do jídelního lístku. Ne, že by mě částka zruinovala, ale připadala jsem si jako blbec a najednou pochopila, proč sedím v restauraci sama. Při odchodu jsem stoprocentně věděla, že její práh už nikdy nepřekročím. Pokud tak činí mí potomci, je to jejich věc a lze jim jen přát, aby ze svých výšin nezažili ostrý pád. Život při vyrovnávání vah bývá občas tvrdý a je nutné s tím počítat.

Trvající znechucení zmizelo, když jsem u ukazatele projela kovovou bránou na prostorné parkoviště do areálu hotelu Harmonie s půvabným jezírkem. Bílý hrázděný objekt s předsunutou prosklenou restaurací navazující na otevřenou terasu se stolky a křesly chráněnými před sluncem širokými deštníky na mne ihned dýchl neobyčejnou pohodou.

Ten pocit mě neopustil ani po vkročení do dveří, jimiž jsem se prodrala se zavazadly k recepci. Po získání nutných údajů týkajících se procedur a stravování jsem obdržela klíče od pokoje a přesunula se ke schodišti krytému kobercem. Už z chodby mi byl umožněn pohled do dvouúrovňové restaurace s barem a tanečním parketem neodolatelného prvorepublikového stylu a já naplněna spokojeností nedočkavě vystoupala podél stěny se zarámovanými Muchovými reprodukcemi do patra.

Pokoj, v němž převažovaly bílá a zlatá barva, mě ovanul květinovou vůní a potěšil útulností. Ve-

15

Marcela Mlynářová

stavěná skříň v předsíni zajišťovala dostatek úložného prostoru, široké dominující lůžko pod zlatým saténovým přehozem pohodlný spánek a nápoji zaplněná lednice, zabudovaná v soustavě skříněk pod plazmovou televizí a velkým zrcadlem, rychlé občerstvení v případě žízně nebo chuti na vinný produkt. Ta se mi po objevení nápojového zdroje ihned dostavila. Se skleničkou perfektně vychlazeného Müllera Thurgau jsem skončila u okna a za občasného upíjení pozorovala poslední paprsky za les zapadajícího sluníčka. K vybalování jsem se odhodlala, až když park pokryl stín.

Po osprchování, převléknutí a doupravení vizáže jsem sešla do restaurace na večeři a posadila se u okna k malému stolečku pro dvě osoby, odkud byl ničím nerušený výhled po celém prostoru. Dřív než jídlo mě zaujalo prostředí. Tyrkysový nábytek a bílá stěna se zrcadly spolu s protější prosklenou s výhledem do parku celý interiér nejen prosvětlovaly, ale i zvětšovaly. Po koberci doslova kmitaly ochotné, stále se usmívající servírky ve slušivých zástěrkách, úslužné nejen k německým klientům, kterých byla většina, ale i k Čechům. Jak vzácné! Ze čtyř možností jsem si vybrala hovězí plátky s opékaným bramborem a k pití objednala minerálku. Chuť na alkohol jsem zahnala a víc nepotřebovala. V restauraci byl tak jako i všechny následující dny stůl zaplněný různými druhy čerstvých

16

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

salátů, grilované zeleniny se spoustou hub a pestrý výběr dresingů k volné konzumaci. Jejich vynikající chuť s množstvím hlavního chodu a moučníku mi způsobily při přesunu do pokoje nemalý problém.

Nemohoucně rozvalená na lůžku jsem si s jistým překvapením uvědomila, že hubnout se v lázních asi nedá. Do té doby jsem si myslela opak.

Ráno jsem absolvovala vstupní lékařský pohovor, při němž mi místní sympaťák, který už byl vůči ženskému pohlaví všeho věku, typu, chtivému i frigidnímu, za dlouhá léta praxe evidentně imunní, určil jednotlivé procedury. Na ty jsem poprvé v životě nastoupila o chvíli později s pocitem dosud nepoznaného v zánovních plavkách, dcerou zapůjčeném županu a pantoflích od Vietnamců.

Byla to slast. Ať se jednalo o zábaly rukou i těla, lávové kameny, různé koupele a magnetoterapie, vždycky mi bylo líto, že zásah končí. Nejvíc na mne působily masáže a rašelina, při které jsem prostoupená skrz naskrz blahodárným teplem získala zcela jiný vztah k divokým prasatům využívajícím přednosti bahna dávno přede mnou.

K celkové pohodě přispívala i atmosféra. Všechny čistotou zářící místnosti, v nichž kůry probíhaly, byly dokonale barevně sladěny, příjemně aromatizovány a ozvučeny tichou relaxační hudbou. To vše umocňovaly svou ohleduplností a profesionálním přístupem nesmírně milé terapeutky.

17

Marcela Mlynářová

Sladce zmámená jsem pravidelně po procedurách odcházela do volně přístupného sálu s obrovskou kruhovou whirlpoolkou, celoskleněnou stěnou nasměrovanou do parku s četnými odpočinkovými lehátky i stolky s křesílky. Protože jsem tryskami rozburácenou vodu využívala sama, nosila jsem si s sebou k dovršení nejvyšší míry prožitku vždy lahvičku vína. Asi s typem takových hostů bylo počítáno, protože v denně doplňované lednici byly jen láhve půllitrového obsahu. Ideální velikost, která spolu s vývrtkou zmizela v kapse flísového županu, aniž by si toho kdo všiml.

Po dvou hodinách vodní masáže s hroznovým elixírem jsem se vrátila do pokoje, převlékla, domalovala, co se rozpustilo, a šla na procházku. Hotel byl posazený v lese nad Mariánkami pouhých patnáct minut příjemné chůze od jejich centra, zato mimo veškerý jeho hluk. Z informační tabulky pod zdobnou dřevěnou stříškou jsem se dočetla, že tu původně od roku 1860 stála na Třebízském potoce klášterní pila a o pár let později nechal opat Maxmilián Liebsch v dolní části údolí, které dnes nese jeho jméno, vybudovat vycházkové cesty. Po čase nahradila pilu oblíbená, celoročně navštěvovaná výletní kavárna MEXTAL. Za první republiky ji v zimním období využívali především lyžaři vyrážející odtud po upravených tratích do všech stran.

V roce 1945 se přejmenovala na LUNAPARK

18

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

a od roku 1955 to bylo místo, uváděné v průvodcích jako hotel s celoročním provozem. V 60. až 80. letech se proslavil nejoblíbenější tančírnou v lázních. Po roce 1990 byl Lunapark na několik let uzavřen a život mu vrátil až nový majitel, který ho nechal zrekonstruovat. Celkovou úpravou se postaral o to, že se byť pod jiným názvem stal znovu vyhledávaným cílem lázeňských hostů. Lesní divadlo v jeho areálu, po kterém zbyl jen široký kamenný val, se oživit nepodařilo. Zatím.

Historie místa se všemi následnými událostmi zaplnila kapacitu mého myšlení až k pavilonům Lesních pramenů, jak jinak než s léčivou vodou, kterou jsem velmi opatrně ochutnala. Má ostražitost byla opodstatněná. Müller byl lahodnější.

Lesní pěšina ústila nad centrem, které se přede mnou otevřelo i bez kvetoucích rododendronů v plné kráse od Kolonády se Zpívající fontánou, přes park, až po světlou omítkou zářící přepychové lázeňské objekty hlavního korza. Sice zmizel Maxim a Moravská hospůdka, což mě zamrzelo, ale při malé exkurzi se dalo narazit na podobná příjemná místa. Jedním z nich byla kavárnička CHARLIE, pochopitelně i s vinnou nabídkou.

Malý, leč nesmírně útulný prostor její majitelé citlivě vybavili tak, aby si příchozí host posezení skutečně užil. Byla jsem jedním z nich. Spokojená s prostředím, kvalitou vína i obsluhou jsem do-

21

Marcela Mlynářová

končila okruh u kolonády a stejnou cestou lesem se vrátila do hotelu.

Podobné okruhy jsem po procedurách a whirlpoolce, kterou bych chtěla mít doma, leč z prostorových důvodů si nemohu vyhovět, podnikala s minimálními obměnami každé odpoledne za každého počasí. Jednou jsem při obvyklé trase uviděla kousek od cesty mrtvé zvíře. Mělo kopýtka, ale srnu jsem kvůli kratším nohám se zavalitějším tělem vyloučila, takže v úvahu připadala jen ovce.

Znetvořenou hlavu překrýval z větší části trup a dosud růžový vykousnutý zátylek dával najevo, že svůj boj o život prohrála před krátkou dobou.

Nález jsem nahlásila na policii sídlící v luxusním objektu hlavního korza, kde mi sdělili, že tyto nálezy jsou poměrně časté a že mají člověka, který uhynulá zvířata soustřeďuje v jakémsi mrazicím boxu, odkud je odváží kafilerka. S poděkováním se se mnou rozloučili a já znovu putovala za lehkého mžení vylidněným parkem do obvyklé hodiny návratu.

Tentokrát jsem se u dveří hotelu zastavila u vitríny s nabídkou místního menu, abych porovnala ceny s onou restaurací neúměrných nároků. Záměrně jsem vybrala nejdražší předkrm, kterým byla játrová paštika, pak hotelovou specialitu, zvěřinu na grilu s brandy a oblohou, i nadstandardní zákusek, a přesto jsem zůstala o dvě stovky níž. Lze mít ne-

22

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

odpovídající požadavky, ale na druhé straně musí být někdo, kdo na ně přistoupí.

Při procházení hotelovou chodbou ke mně dolehly melodie živé hudby, která tu hrála každé odpoledne k tanci, a jejich podmanivé tóny mě přiměly následující den tuto kratochvíli zažít. Člověk má zkusit všechno. Na žádného lázeňského vlčáka, byť v obstarožní podobě, jsem dle předpokladu nenarazila, a tak s chutí zaměnila prožitky s někým za zážitky něčeho.

Má volba nezklamala. Po usednutí ke stolu a objednání konzumace mi první pohled na povalující se páry ve svislé poloze vyvolal takový záchvat smíchu, že jen těžko šel zastírat kašlem. Postupně se ale můj názor měnil a svým způsobem jsem ty páry důchodců určitě daleko za sedmdesátkou začala obdivovat. Nevynechaly jediný kousek a uměly to, co chybí mnohým i o generaci mladším.

Bavit se. Najednou jsem je pozorovala s nemalým uznáním a za svou první reakci se zastyděla.

Mezi nimi byla dvojice, která různými figurami, dosud používanými při soutěžích, nenechávala nikoho na pochybách, že se tanci kdysi dávno, možná i profesionálně, věnovala. Pán byl sice díky nedoslýchavosti zcela mimo rytmus, leč jeho partnerka, snažící se o co nejlepší výsledný dojem, zachraňovala, co se dalo. Najednou se mi vybavila krátká doba mého manželství, kdy jsem coby společen-

23

Marcela Mlynářová

ských tanců chtivá ženská přihlásila sebe i svého v tomto směru nedotčeného muže do kurzů pro dospělé. Po zvládnutí základních kroků, kdy jsme konečně měli ladně vyplout sálem, Mistr stále důrazněji do mikrofonu opakoval na mou adresu: „Pán vede dámu... pán vede dámu!“ Nejzábavnější ovšem bývaly přestávky, při kterých ostatní dvojice raději oželely občerstvení, jen aby nepropásly zážitek z pokusů o tanec zoufalého Mistra s mým poněkud prkenným mužem. Myslím, že nedostatek mé trpělivosti nakonec pochopil.

Pak nastala doba, kterou můj bývalý uvítal, protože se přestalo tančit v páru a každý si na parketu experimentoval po svém. Byla to škoda, protože právě při párovém tanci žena vždy velmi brzy postřehla míru náklonnosti svého partnera.

Pak už záleželo jen na ní, jak zareaguje. Bývala to příjemná hra se skrytou erotikou, kdy nikdo kromě protagonistů nic netušil.

V restauraci hotelu se hrály i skladby na přání, a tak pochopitelně zaznívaly největší hity 60. a 70. let všech žánrů. Multiinstrumentální pult, suplující dle typu skladby jak skupinu, tak orchestr, obsluhoval skutečný profesionál, Lubomír Tolar, který po pětatřiceti letech muzikantského putování po celém světě včetně výletních lodí zakotvil v mariánskolázeňské Harmonii, aby dál vyvolával oblíbenými písničkami nostalgické

24

DÁMA S PROŠLOU ZÁRUKOU

vzpomínky na mládí u starší generace a současným repertoárem radost ze života všem věkovým kategoriím. Bylo to zábavné odpoledne a rozhodně jsem času stráveného v kruhu lázeňských hostů nelitovala.

Následující den byl dnem odjezdu, a protože do té doby solidní počasí vystřídal liják s vichrem, zaměnila jsem po snídani obvyklý rozlučkový okruh za whirlpoolku. Po týdnu její pravidelné masáže a všech možných kůr už má pokožka vypadala jak prdelka batolete a absence starostí se projevila neuvěřitelným vnitřním klidem. Nebylo zkrátka nic, co by mě rozrušovalo nebo mi vadilo. Snad jen kultura oblékání, kterou by si lázně tohoto typu rozhodně zasloužily. Když jsem při jedné z procházek viděla vcházet do luxusního hotelu na korze pár, který v něm byl, dle nakoupených krabic s oplatkami soudě, ubytován, jeho vzhled mě zarazil na místě. Oba byli ošaceni a obuti, jako by právě po vykydání hnoje opřeli vidle o zeď maštale. Bohužel to nebyl jediný případ. Lidé by si měli uvědomit, že tak neponižují jen sami sebe, ale svou nesoudností srážejí i úroveň místa, kde se vyskytují.

Když jsem po srdečném rozloučení a naložení zavazadel nastartovala Karkulku, v jejíchž zpětných zrcátkách se před projetím bránou naposledy objevil odraz hotelu s částí pečlivě udržované-

25

Marcela Mlynářová

ho parku, náhlý nápad dozrál v rozhodnutí se sem určitě vrátit. Nechat občas rozmazlovat svou duši a tělo není rozmar, ale od určitého věku nutnost.

Stejně důležité je mít před sebou vždy něco, na co se těšíme. U mne to bylo říjnové putování šumavskými hvozdy.

Zachovat si zdravé myšlení je čím dál těžší, neboť je člověk od narození stále něčím nebo někým oblbován.

26