0043138

Dana_Zatopkova 100_001 az 003.qxp_Sestava 1 15.07.2022 10:52 Stránka 3

Olga Strusková Ivana Roháčková

DANA ZÁTOPKOVÁ

100

Vychází k nedožitým stým narozeninám

EUROMEDIA GROUP

Dana_Zatopkova.indd 3

18.07.2022 10:55:07

6

Dana_Zatopkova.indd 6

18.07.2022 10:55:07

Úvod V září 2022 by česká atletická legenda Dana Zátopková oslavila 100 let. O sportovním úspěchu této slavné olympioničky a světové rekordmanky v hodu oštěpem bylo popsáno již za jejího života hodně stránek. Ona sama se jen malou chvíli před odchodem za svým milovaným mužem Emilem rozhodla napsat knihu vzpomínek.

Dalo by se říct, že ji charakterizovaly tři vlastnosti – statečnost, skromnost a svéráznost. Ta třetí se projevovala zejména v její mluvě, nikdy v sobě nezapřela „Moravanku, žijící v Praze“.

Na Slovácko, kde měla své kořeny, ráda nejen vzpomínala, ale také si ho kolem sebe vytvářela různými drobnostmi, kterými se obklopovala a které ji provázely celý život. Stejně tak jako přímost a otevřenost.

Kdokoli měl to štěstí strávit u ní hodinku na návštěvě, odcházel v euforii, nabitý neuvěřitelnou dávkou energie a s pocitem úžasu nad její vitalitou, znalostmi i postřehy. A o tom, že se v jejím bytečku v Troji střídaly návštěvy jedna za druhou, svědčily jen lehce přivřené dveře na předzahrádku a vyšlapaný chodníček mezi okrasnými keři.

7

Dana_Zatopkova.indd 7

18.07.2022 10:55:07

Dana Zátopková (†97) nebyla jen legendární oštěpařkou, dvojnásobnou olympijskou medailistkou, světovou rekordmankou, trenérkou a ženou Emila Zátopka (†78). Ráda zpívala lidové písničky. Z plesu olympioniků, kde hrála cimbálovka, tradičně odcházela mezi posledními. Hodně četla, přednášela básně, psala články a knihy, cestovala. Všem, co jí napsali, odepsala.

Milovala pohyb a zvládala několik sportů. V 80 letech jezdila na tréninky na kole a cvičila, když to jen trochu šlo, vlastně celý život. Látala děravé ponožky, svetry i trička vícebarevnou bavlnkou. Pomalovala si ornamenty almaru a židle, škrabávala kraslice, vařila rybí polévku pro vánoční hosty. Připíjela slivovicí, dobrým vínem či „Ťopkovým“ drinkem. To všechno dobře věděli její přátelé a kamarádi, kteří v knize vypráví o tom, jaká byla paní Dana doopravdy.

Samozřejmě nelze opomenout, že její muž Emil by ve stejném roce, navíc ve stejný den oslavil rovněž sto let. I na něj, jeho úspěchy a jejich vzájemné soužití ve vzpomínkách osobností a přátel ze světa sportu, kultury či jiných vzájemných pout čtenář narazí. Tvořili legendární sportovní dvojici, nerozlučný manželský pár, který, stejně jako všechny ostatní manželské páry světa, prožil časy dobré i zlé. Díky tomu, že dokázali brát věci, které se kolem nich děly a které jejich život provázely s obrovským nadhledem, nepropadali ani slávě, ba ani trudnomyslnosti. Byli dvěma spojenými nádobami, které k sobě neodmyslitelně patřily. Jen na Emila vzhledem k jeho sportovním úspěchům dopadalo víc třpytivého světla a na Danu stín. Navíc o něm byl zcela nedávno natočen celovečerní životopisný film, a to byl také další důvod, proč jsme se rozhodly věnovat tuto knihu paní Daně.

8

Dana_Zatopkova.indd 8

18.07.2022 10:55:07

Chceme ji čtenářům představit nejen jako velkou sportovní osobnost, ale také jako dámu, oplývající optimismem v každé situaci a době, jako ženu s osobitým vtipem a šarmem, která si díky tomu, že po celý život zůstala stát nohama na zemi, dokázala získat srdce každého, kdo měl tu čest se s ní potkat. Část knihy tvoří úryvky osobních výpovědí paní Dany, které se na sklonku jejího života podařilo zaznamenat fotografce a sportovní publicistce Ivaně Roháčkové. I když jsou některé údaje ve vzpomínkách paní Dany, o nichž opakovaně hovoří, občas nepřesné, ponecháváme je kvůli autenticitě a atmosféře tak, jak byly vysloveny, včetně slovníku, který postihuje jedinečnou mluvu paní Dany.

Olga Strusková

9

Dana_Zatopkova.indd 9

18.07.2022 10:55:07

10

Dana_Zatopkova.indd 10

18.07.2022 10:55:08

Všechno začalo slibem, že vydáme knihu vzpomínek přátel a známých. Na ženu, která nebyla jen manželkou zlatého běžce Emila Zátopka. Na legendu, která se jako legenda vůbec nechovala. Byla přirozená a jednala s člověkem jako rovný s rovným.

Motivovala, rozdávala radost a dobíjela energii.

Proto posledních 18 let jejího života jsem ji při každé příležitosti fotografovala, natáčela krátká videa, zaznamenávala její hlas, zpěv, smích a cinkání skleniček, sbírala její podpisy a texty, rozhovory z novin a časopisů, pomáhala třídit fotografie do její knihy, aby zůstaly vzpomínky na ženu, srdcařku, s láskou pro sport, lidi i život. Na legendu, která jako první pozlatila český oštěp. Na šibalský pohled a upřímný smích skoro stoleté dámy.

Pamětníků, co zažili Danu a Emila Zátopkovy v dobách jejich největší slávy, je už pomálu. Pokud nepřekonali devadesátku, už jim klepe na dveře. Jejich vzpomínky na Danu, tu krásnější z atletického páru, který měl stejné datum narození (úterý 19. 9. 1922) a ve stejný den (čtvrtek 24. 7. 1952) získal i zlaté olympijské medaile v Helsinkách, a jak přidával Emil – ve stejný den se stali manželé (neděle 24. 10. 1948) – se nedají ničím nahradit.

11

Dana_Zatopkova.indd 11

18.07.2022 10:55:08

Když jsme pořádali, téměř dvacet let, vždy ke konci roku setkání jubilantů armádního sportu, a ji zvali každý rok, říkala: „V životě i ve sportu je důležité vážit si historie a nezapomenout na lidi, kteří ji psali. Kdo doběhne první do cíle, je vítěz. Poražený nemá jiné východisko, než mu jít blahopřát a tím mu dát najevo svůj respekt. Z toho se pak rodí přátelství na celý život.

A to je na sportu krásné, že takhle sbližuje lidi.“ Pro rok 2021 jsem sestavila z jejích fotografií nástěnný kalendář. Snad se mi podaří splnit i Danino další přání, otevřít muzeum armádního sportu. Stále slyším její slova: "Nenech se odradit, jdi do toho. Držím ti pěsti, aby se našli další nadšenci sportovní historie a naše republika měla konečně své muzeum sportu. Myslím, že se máme čím chlubit."

IVANA ROHÁČKOVÁ Sportovní publicistka, fotografka. Bývalá atletka – vícebojařka, kde hod oštěpem je jednou z disciplín sedmiboje. Závodila za atletický oddíl VS Tábor a VŠ Praha. Po studiu na FTVS UK pracovala třicet let v Armádním sportovním centru Dukla hlavně v propagaci armádních sportovců.

Ivana Roháčková s Danou

12

Dana_Zatopkova.indd 12

18.07.2022 10:55:09

Dana Zátopková vzpomíná

A naučíte mě kotrmelec?

Pocházím z důstojnické rodiny, takže moje životní éra byla odmalička spjatá s armádou. Otec byl francouzský legionář, když se vrátil z 1. světové války, zůstal u armády. Jeho první štace byla ve městě Fryštát u Karviné… tehdy to bylo město, ale dneska je to místo ztracené v okrese Karviná.

Tenkrát začínala první republika, takže se tam vyměřovaly hranice. Taťka byl u jedné takové pohraniční jednotky, která to tam všechno organizovala. V Karviné jsem byla asi jenom do pěti šesti let, ale mám na tu dobu pěkné vzpomínky, i když jsem byla malý prcek. Začínala jsem tam vlastně v Sokole. Jednou přišla za mamkou naše sousedka a říkala jí: „Vy máte takovou hezkou holčičku, nemohla by si zahrát v divadle?“ Mamka se na mě podívala a odpověděla: „No jo, ona je opravdu hezká, tak proč by ne?“… No a tím to vlastně začalo. Mamka mi ušila šatičky, takové růžové, i ve vlasech jsem měla stejnou pentličku. Hrála jsem si na členku malého dětského souboru v ochotnickém divadle 13

Dana_Zatopkova.indd 13

18.07.2022 10:55:09

Sokol Fryštát. Tam se mě nějaká sestra hned ujala. Zřejmě jsem se jí líbila, srovnala mně ty šatičky a řekla mi: „Přijď k nám někdy do Sokola, my tam učíme ledasco.“ „A naučíte mě kotrmelec?“ zeptala jsem se. Bez zaváhání mi odpověděla: „No samozřejmě, i dozadu…,“ a to mě strašně upoutalo.

Pamatuji si, jak jsem se tam hnala mezi podobně staré dětičky a jak jsem se v tom Sokole pak učila první kotrmelce. Napřed dopředu, a potom i dozadu, což pro mě tehdy nebylo až tak jednoduché. Pomohla mi ta stejná sestra, která mě na Sokol upozornila. Naučila mě kotrmelec dozadu, a to byly moje sportovní začátky. Jednou, když jsem ho zkoušela, dělala ta, co byla za mnou, kotrmelec dopředu. Srazily jsme se a strašně moc jsme do sebe bouchly… (smích), byl to takový silný bod, který si pamatuji ze svých sokolských začátků.

Jenže brzy jsme se z Karviné přesunuli. Taťka byl vojenský důstojník a my, jako rodina příslušníka armády, jsme se pořád někam stěhovali. Naši, protože pocházeli od Kyjova z vesnice Vacenovice, tak už si hlídali, aby se sunuli směrem na jih. A tak jsme se dostali až do Uherského Hradiště, kde taťka skončil jako plukovník. Ještě před válkou, než přišli Němci, se stal velitelem 27. pěšího pluku.

V Hradišti už jsem začala víc sportovat. Vzhledem k pozdějšímu úspěchu uvádím vždycky na prvním místě Hradiště, a ne Fryštát s těma kotrmelcema. (smích) Atletika v Hradišti už tenkrát byla, ale já jsem se k ní hned nedostala, tehdy tam byla velice populární házená. Ve škole se nám střídali tělocvikáři, takže podle jejich zálib se nám měnily taky sporty. Tehdy jsem vůbec netušila, jak mi jednou prospěje taková 14

Dana_Zatopkova.indd 14

18.07.2022 10:55:09

všeobecná průprava k mým dalším sportovním úspěchům. Začínala jsem s rytmikou, moderní gymnastikou, potom jsem dělala závodně volejbal, protože tělocvikář byl volejbalista. Musím říct, že vždycky jsem nad těmi ostatními nějak vyčnívala. Rychle jsem se učila pohyb, měla jsem ho ráda… No a jeden rok jsme tam měli také paní tělocvikářku, která byla nakloněná atletice.

Skákala jsem slušně do dálky, ale ona zase odešla, takže jsem se v atletice dál neposunula.

Na gymnáziu v Uherském Hradišti jsem určitě patřila mezi klidné typy. Rozohnila jsem se jenom občas o velké přestávce, kdy jsme po sobě začali něčím házet. Třeba peckami od třešní, kouskem křídy, slupkou z pomeranče, balíčkem svačiny, tenisákem… Nejefektnější byly hody na cíl velkou mokrou houbou na tabuli. V tom jsem obzvlášť vynikala, protože jsem se dovedla přesně trefit. Voda stříkala a tekla po krku a celá třída se bláznivě chechtala. Zvlášť jsme se těšili na přestávku, kdy k nám museli přijít kluci z vedlejší třídy pro velkou zeměpisnou mapu světa.

Kamarádky ochotně a včas přinesly vodu, namočily a podaly mi houbu. Já, ruku v nápřahu, jsem číhala, až pootevřou dveře.

A potom bum! Přesně na hlavičku makovičku. Později jenom do té škvíry, protože už byli ve střehu. Stejně to ale schytali. Než popadli mapu a vypadli ze třídy, házeli jsme po nich všechno, co bylo po ruce. Jednou jsem se nechala unést bojem, vyzula tenisku a bác! Místo kluků jsem trefila okno. Teniska zůstala mezi okny jako předmět doličný. Taťka musel okno zaplatit a já jsem dostala dvojku z mravů. Za házení. Kdyby byli páni profesoři tehdy tušili, že vlastně trénuju na olympijskou medaili, určitě by to posuzovali jinak. *** 15

Dana_Zatopkova.indd 15

18.07.2022 10:55:09

V devětatřicátém roce nás zabrali Němci a se vším byl konec.

Sokol zrušili, gympl zavřeli… Naštěstí jsem už byla po maturitě, ale taky bez nějaké tělovýchovné činnosti, což mi teda dost vadilo. Nějak jsem si neuvědomovala, čím to je, že mám blbou náladu, ale později jsem pochopila, že to bude asi tím, že nemám žádný sportovní zájem. Náhodou se v Hradišti v té době octl pán, který byl fanda na házenou. Nakukoval na hřiště přes plot a všimnul si mě, že tam tak postávám: „Co čučíš? Pojď mi ukázat, jestli se trefíš do branky.“ No a já jsem šla. Dala jsem si záležet, abych se do té branky trefila. Řekl mi: „Ty bys byla dobrá, pojď k nám do házené.“ A tak jsem se stala kapitánkou družstva, které jsme tam založili, a už jsem jela, už mě to zase táhlo ke sportu…

Celou válku jsem vlastně hrála házenou. V devětačtyřicátém roce jsme vyhráli mistrovství republiky – Slovácká Slávie Uherské Hradiště. A tím skončila moje házenkářská sláva, ale hodně holek si ještě pamatuje, že jsem hrála dobře. Byla jsem v útoku a měla jsem pěknou ránu v ruce…

Když skončila válka, bylo mi čtyřiadvacet roků a nevěděla jsem, co dál se životem. Říkala jsem si: „Ježišmarjá, přece nebudu sedět někde v kanceláři a razítkovat, nebo na poště.“ To mě moc nelákalo. Náhodou jsem narazila na jednoho spolužáka, který šel studovat do Brna fakultu tělesné výchovy. Nejsem si jistá, možná to byla filozofická fakulta, která měla obor tělocvik, plus ještě nějaký jiný předmět, možná zeměpis, no a ten spolužák mě zlákal. Zeptal se mě: „Tak co, uděláš výmyk?“ Odpověděla jsem, že s prstem v nose, protože jsem to znala ze Sokola. „Umíš běhat, umíš plavat?“ Já na to: „No prosím tě, vždyť jsme měli celou válku Moravu za domem, tak abych neuměla plavat!“ Díky 16

Dana_Zatopkova.indd 16

18.07.2022 10:55:09

této náhodě jsem se přihlásila na fakultu tělesné výchovy a k tělocviku jsem si přibrala angličtinu.

Náhody hrály v mém životě velmi důležitou roli a bylo jich hodně. Náhoda. Já tomu říkám náhoda, i když někdo tomu říká osud, podle toho, jak si to kdo pojmenuje. A taky se to dá rozvinout na štěstí nebo neštěstí, já nevím… to bychom se dostali až daleko do filozofie. Cílem mých studií se stalo Brno. Zkoušky jsem hbitě udělala, no a pak jsem už lítala jako studentka z tělocvičny do továrny. Byl to hrozný fofr, takže když jsem přijela domů do Hradiště, kde jsme bydleli, mamka naříkala: „Bože, ty jsi hubená jak lunt!“ a začala mě hned krmit. Překvapila jsem ji, protože nudle s mákem, které jsem dřív doma nikdy nejedla, ba skoro jsem je nenáviděla, tak těch jsem zbaštila dva talíře a vůbec jsem neprotestovala. Byla jsem hladová studentka.

Moje oštěpařská kariéra Ve třetím semestru při zkouškách sehrála velkou roli zase náhoda, díky ní jsem se octla u oštěpu. Byli jsme za Třeboní na atletickém kurzu. Při hodu oštěpem jsem nijak nevynikala a nikdo by si mě, myslím, nevšiml. Bydleli jsme tam ve srubech a zrovna nade mnou se ubytovala naše nejlepší oštěpařka, jmenovala se Soňa Burianová. Byla to Brňačka a házela asi pětatřicet metrů, a pozor, český rekord byl tehdy asi sedmatřicet. Když se dělaly zápočty, přišla za mnou a povídala: „Poslouchej, já jediná ze tří semestrů jsem se přihlásila na oštěp, nemohla by sis se mnou jít hodit?

Jenom tak, protože mně samotné by hod neuznali, nebyl by to závod.“ Řekla jsem, že to neumím, ale ona mě přesvědčovala, 17

Dana_Zatopkova.indd 17

18.07.2022 10:55:09

že to nevadí. Prý: „Nějak to dopadne, stačí jeden hod, a pak zas můžeš jít.“ No, a tak jsem se dostala k oštěpu. Šla jsem, že si jednou hodím a půjdu pryč. Vzala jsem oštěp do ruky a teprve pak jsem si všimla, že tam dávají značky takoví švarní hoši, takoví dva instruktoři… Říkala jsem si, ježišmarjá, to jsem si dala, jak já budu vypadat, vždyť to vůbec neumím! No, a tak jsem si dala záležet, abych do toho bouchla slušně, a ono se mi to docela povedlo. Málem jsem tam hodila nový rekord a všichni na mě hleděli jako: „Tos hodila ty?! To není možné, tys hodila třicet pět metrů, to je moc daleko.“ Soňa mě hned odpoledne učila házet, ale vůbec mi to nešlo, a tak jsme došly k závěru, že to byla náhoda… Zase náhoda, no, a pak byly prázdniny, tak jsem jela domů. V tom našem kurzu byla jedna taková pozdější funkcionářka, která byla z Brna. A ta začala roztrubovat v Brně na fakultě tělesné výchovy, že v ročníku je jedna holka z Hradiště, která hodila oštěpem skoro pětatřicet metrů. Všichni zas říkali: „No ne, vážně?“ Jenže v Brně byl nějaký docent Vojta, což byla známá atletická osobnost, a ten prý řekl: „Tak jí dejte okamžitě tričko se sovou (symbol vysoké školy) a dejte ji zaregistrovat do Prahy, kde se za týden koná mistrovství republiky.“ Válela jsem se u Moravy, koupala jsem se, byla jsem šťastná, že mám ukončený semestr a že si můžu užívat prázdniny. A najednou se ozvala Vlastůfka, která pak sehrála jako funkcionářka v mých začátcích značnou roli, a řekla mi: „Bal se, jedeme do Prahy na mistrovství republiky.“ A já na to, co blbne, že mě ani nenapadne někam jezdit, že se mám doma dobře. Říkám jí: „Pojď, mamka peče buchty,“ a ona že nééé, že jedeme a začala mi balit nějaké věci do tašky… Povídala: „Za dva dny se vrátíš,“ 18

Dana_Zatopkova.indd 18

18.07.2022 10:55:09

a vzala mě a hnala do Prahy. Celou cestu jsem se ji snažila přemluvit, že to vůbec neumím, že ten dlouhý hod byla jen náhoda.

Podívala se na mě a řekla mi: „Vezmi si tašku do levé ruky, ať si tu pravou nenamůžeš.“ Nakonec mi ji vyrvala z ruky a nesla ji po Praze sama. Pamatuji si, jak jsme šly dolů Václavákem a ona nesla tu moji tašku a pořád mě přemlouvala. Když jsem viděla, že jim na tom tak záleží, došlo mi, že už nemůžu couvnout. Vlastůfka mě hlídala až na Strahov, kde mě vypustila a šla na tribunu, odkud na mě povolávala, abych někam nezdrhla. Když mě uviděla Soňa, koukala na mě a říkala: „Co ty tady děláš?“ Odpověděla jsem popravdě, že nevím, jak jsem se tam octla. Řekla jsem jen: „Mě sem poslali.“ Měla jsem na sobě to tričko se sovou, které se mi moc líbilo, a tak jsem si dala záležet, a to mistrovství jsem vyhrála. Soňa se naštvala a řekla: „Končím s oštěpem, protože si sem přijde nějaká holka z lontu…,“ tak se v Brně říká venkovu – lont, „a vyhraje si, a přitom to ani moc neumí.“ Oštěp mě velmi zaujal technikou, protože není tak jednoduché hodit, musí se zapojit taky nohy. Má to svoje kejkle, které člověk musí odhalit, a hlavně je musí vyzkoušet sám na svém vlastním těle, aby jim přišel na kloub a naučil se je.

Tak začala moje kariéra s tím „špárátkem“, jak říkal Emil.

Pomyslela jsem si, že když jsem tak dobře házela, aniž bych to uměla, tak že bych třeba mohla něco dokázat, až se o tom s někým poradím a začnu trénovat.

Vlastůfka mě pak přemluvila, abych se vrátila na Slovácko, do Zlína, tehdy atletické Mekky Moravy. Krátce nato jsem hodila první československý rekord, měl hodnotu 38,07 metrů. Dárkem za rekord byl nový oštěp „tryskáč“ a gratulace od Zátopka.

19

Dana_Zatopkova.indd 19

18.07.2022 10:55:09

OH Londýn 1948 Trénovala jsem hod oštěpem, kde se dalo, chtěla jsem splnit limit na OH 1948 a jet tam s Emilem. Jednou jsem se na fotbalovém hřišti, kde jsem mohla v dopoledních hodinách trénovat, zabrala tak do házení, že jsem nezpozorovala, že na hřiště přišly i správcovy slepice. Malér byl hotový. Trefila jsem slepici pod křídlo, slepice kdákala, já honila slepici s mým tehdy jediným oštěpem, až se do toho vložil správce. Slepici chytil a mě vyhnal ze hřiště se slovy: „Takové sporty z doby kamenné se tu nebudou provozovat.“ Já se cítila zahanbená a našla si nový tréninkový plácek u řeky Moravy. Když už jsem byla známá oštěpařka a v Hradišti se konaly závody, čekal mě správce u brány a hned spustil: „Ne abys to někomu vypravovala, hlavně ne novinářům, že jsem tě vyhnal ze hřiště. Já bych měl ostudu. Víš, že ta slépka byla docela dobrá, když z ní ta moja uvařila polévku.“ Dodal pak smířlivě.

S Emilem jsem se potkávala na jednom hřišti už krátce po válce. K osudovému setkání ale došlo až v červnu 1948 při závodech ve Zlíně. Oba jsme předvedli výkon v československém rekordu a poprvé na sebe promluvili. Emil se pak přifařil do zlínského autobusu na závody do Bratislavy, při zpáteční cestě v Lanžhotu jsme si spolu zatancovali a zjistili, že jsme se narodili ve stejný den. Na příští schůzku jsme oba dorazili s křestními listy. A byla z toho láska. V létě 1948, krátce před odletem na olympiádu v Londýně, bylo v Uherském Hradišti teplo, místo koupání jsme si vylezli na dvě větve rozkvetlé lípy.

Povídali jsme si a občas se líbali. Bylo nám blaženě. Ťopek něco brebentil a jen tak mimochodem bez varování řekl: „A co kdybychom se vzali?“ Mě to úplně zarazilo. Měla jsem obavu, 20

Dana_Zatopkova.indd 20

18.07.2022 10:55:09

že naše láska ztratí legraci, volnost, že budou jen povinnosti. Ale Ťopek vážným hlasem opáčil: „Manželství nemusí být přece ani nuda, ani vězení.“ Tak jsme plánovali svatbu.

Snadné to ale nebylo – nejprve nesouhlasili rodiče, pak komunisté, kterým ale Emil pohrozil, že pokud si mě nebude moct vzít, přestane běhat. Svatba se konala v Uherském Hradišti, v neděli 24. října 1948. Vítalo nás plné náměstí a po obřadu slavobrána z oštěpů.

Před svatbou jsme ještě stihli hry v Londýně. V boji s limitem mi zase pomohla Vlastůfka. Postavila se při závodech na metu čtyřiceti metrů a poručila: „Musíš mě trefit!“ Ji jsem sice netrefila, ale olympijský limit jsem splnila.

Olympiáda mě nadchla. Byl to pro mě zážitek. Byla jsem tak nadšená. Protože ta sláva kolem toho, která je, stadion plný lidí, přes sto tisíc diváků, celý ten ceremoniál, vypouští se holubi, král a královna to zahajovali… No, bylo to prostě nádherné, tolik lidí z celého světa na mě to udělalo veliký dojem. Pro mě, pro obyčejnou holku, která byla z venkova, to byl neuvěřitelný zážitek. Mrzelo mě jen, že jsem skončila až sedmá a nepřehodila čtyřicítku. Tak jsem si předsevzala, že chci, aby mě bylo na příští olympiádě víc vidět a že je jistě v mých silách probojovat se na nějaké lepší místo.

Po hrách a po svatbě jsem se přesunula ze Zlína do Prahy, Emil začal trénovat v Armádním tělovýchovném klubu a já závodila chvíli za Spartu. Po sjednocení tělovýchovy musel každý závodit za podnik, kde pracuje. Pro mě to byla skoro katastrofa.

Byla jsem zaměstnaná v redakci časopisu Ruch a spadla jsem pod Sokol Tyršův dům, kde nebyla žádná atletika. Trénovala jsem přes poledne nebo večer po práci na malém plácku na Štvanici.

21

Dana_Zatopkova.indd 21

18.07.2022 10:55:09