Issuu

Katja Frixeová

S kouzelnými ilustracemi Simony Ceccarelliové Přeložila Jana van Luxemburg

First published in German under the title Fuchsland by Katja Frixe with illustrations by Simona M. Ceccarelli, © Dressler Verlag, Hamburg 2021 ISBN 978-3-7513-0000-1 Published by agreement with Dressler Verlag, Hamburg, Germany. Translation © Jana van Luxemburg, 2022 ISBN 978-80-242-8383-8

Prolog

ad krajinou se stahovala těžká, šedivá, téměř černá mračna. V dáli se ozvalo hrozivé zadunění, oblohu proťal blesk a sjel do temného chřtánu rokle. Cizinec popošel blíž. Vypadal vyčerpaně, z posledních sil se držel zpuchřelého lana visutého mostu. Pátravě se rozhlížel. Když spatřil druhého muže, tvář se mu malinko rozjasnila. „Nenašel by se tu pro mě nocleh?“ Jeho hlas zněl sípavě, jako by už dlouho nepromluvil. Druhý muž k němu přikročil. Pak prudce zavrtěl hlavou. „Zmiz odsud!“ Cizinec na něj vrhl prosebný pohled. „Jenom na jednu noc… prosím!“ „Říkám zmiz!“ křikl ten druhý do hukotu řeky. „Není tu pro tebe místo. Ani pro tebe, ani pro nikoho jiného!“ Rozpálený zlobou kopl do opěry mostu. Jednou. Podruhé. A ještě potřetí. Cizinec na chvíli znehybněl. „Je to vaše poslední slovo?“ Odpovědí mu bylo přikývnutí.

Cizinec se pomalu otočil. Chytil se zpuchřelého lana a vydal se zpátky přes most, jehož konec bylo možné jen tušit. Zemí otřáslo ohlušující zahřmění. V tom okamžiku se most zřítil. Z lesa vyšla liška se zlatou srstí. Její oči se výhružně blýskaly. Všechno viděla.

Kapitol 1

ůj nejlepší kamarád Ilo říká, že u nás v Liščí zemi bydlí štěstí. Myslím, že má pravdu. Když večer ležím v posteli a otevřeným oknem poslouchám hučení řeky, představuju si, jak se štěstí před dávnými časy potulovalo krajinou a vesele si přitom pohvizdovalo. Tuhle pobylo několik dní, tamhle několik měsíců – až jednou dorazilo k Temné rokli a na druhé straně srázu spatřilo ve stínu stromů shluk žlutě natřených dřevěných domků. Štěstí se na chvilku zastavilo a vychutnávalo si ten krásný výhled. Pak sebralo veškerou odvahu, obrovským skokem překonalo rokli a dopadlo na sytě zelenou louku. Kolem vzrostlých třešní a Janonova domu dohopsalo až k radnici na náměstí. Spatřilo velké zlaté radniční hodiny a pomyslelo si: Tohle místo se mi líbí. Tady zůstanu. To byly zprávy v pět hodin. A pro vydařený start do nového dne přidáváme písničku na dobrou náladu! Prudce jsem se posadila na posteli a rozhlížela se. Byl to sen, nebo ne? Ne… ale chvíli trvalo, než mi došlo, že mě vzbudilo Wilmino rádio. Už zase.

Wilma bydlela o tři domy dál, ale rádio vyhrávalo tak hlasitě, že bylo úplně jedno, jestli spím při zavřeném, nebo otevřeném okně. To druhé mi vyhovovalo víc. „Ale ne,“ zamumlala jsem a padla naznak zpátky na polštář. Venku pomalu svítalo, ale mně se ještě klížila víčka. Asi jsem si včera večer neměla tak dlouho číst. Jenže kdo mohl tušit, že noc bude tak krátká? Zjevně jsem však s tímhle problémem nebyla sama. „Ještě je brzo!“ ozval se z vedlejšího domu hlas Ilova dědečka Benta. „Strašně brzo! A zrovna jsem měl takový hezký sen. Opravdu MOC HEZKÝ SEN! Jenže potom mi to ‚milé‘ rádio udělalo čáru přes –“ Než stačil dokončit větu, zazněla venku písnička o létě a o lásce – tak hlasitě, že nejspíš vyskočil z postele i ten nejospalejší obyvatel Liščí země. „Promiňte!“ zavolala Wilma. „Už jsem rádio několikrát prosila, aby se nezapínalo před půl sedmou, ale vůbec mě neposlouchá. Minulý týden, ve čtvrtek, se to milánkovi málem povedlo. Vydrželo do čtvrt na sedm. Ale včera, jak si asi vzpomínáte, se zapnulo přesně ve stejnou dobu jako minulé úterý. Proto jsem si myslela –“ „Wilmóóó!“ ozvalo se ze čtyř domů současně. „Promiňte!“ omlouvala se znovu Wilma. „Už mlčím. Tak zatím!“ Zasmála se. „Někdo z vás určitě později zavítá ke mně do krámku. Přeji vám všem dobré dospání. Nebo dobré ráno těm, kteří už vstávají.“ Starý Bent ještě chvilku skuhral, i když už ne tak hlasitě. Koneckonců rádio tentokrát nezačalo vyhrávat uprostřed

noci, což se jinak stávalo celkem často. Ale takové už čarověci prostě jsou – každá má svou vlastní náturu. Jako lidé. Na čarověci nenarazíte všude na světě. Ale u nás v Liščí zemi je úplně normální, že duši mají nejen lidé, ale i předměty. A to je paráda! Každý obyvatel Liščí země má svoji vlastní čarověc: například Wilma rádio, a ti dva se k sobě náramně hodí, protože oba neustále něco vysílají. Starému Bentovi patří pilka, která bývá po ránu stejně mrzutá jako on, a proto s ní nikdy nezačíná pracovat dřív než v poledne. Už se mi nechtělo spát, sáhla jsem tedy po knížce a začala si číst. O chlapci, který žije v Londýně – ve městě, kde mají obrovský královský palác, majestátní chrámy a jeden velice pozoruhodný most. Všechno bylo vylíčeno tak poutavě, že jsem měla pocit, jako bych se právě procházela londýnskými ulicemi. Knížky jsou skvělé, nad nimi můžu snít o všech koutech světa. V Liščí zemi je taky hezky, ale máme tu jen žlutě natřené dřevěné domy a jedinou atrakcí jsou zlaté radniční hodiny. Jak ráda bych se někdy podívala do Londýna! Big Ben, Tower Bridge, Buckinghamský palác – všechny ty názvy mi zněly v uších jako rajská hudba. Ze snění mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Dobré ráno, Juno,“ nakoukla do místnosti maminka. „Je čas vstávat.“ „Už jdu,“ odpověděla jsem, zaklapla knížku a vstala. Ze skříně jsem vytáhla oblíbenou sukni a pruhované tričko. Vlasy jsem sepnula do culíku. Sotva jsem seskákala po schodech dolů, přivítala mě veselá ranní melodie. Aha, můj klavír má dobrou náladu!

Stejně jako ostatní čarověci se i ta moje podobala mně samotné: někdy hlučná a veselá, jindy klidná a zamyšlená. Na konci schodiště jsem se zastavila a chvíli klavír pozorovala. Klapky se jen míhaly a nenechávaly se mojí přítomností vyvést z míry. Když skladba dohrála, zatleskala jsem, seskočila z posledního schodu a pohladila svoji čarověc po lesklém černém povrchu. „Díky,“ zašeptala jsem. „Nádhera!“ Klavír byl tak rozjetý, že hned spustil novou písničku. Já mezitím dotancovala do kuchyně. „Dobré ráno,“ přivítal mě tatínek, když jsem se posadila ke stolu. Kuchyni jsem měla spolu se svým pokojem v našem domě nejradši. Pohodlná bílá rohová lavice s červeně kostkovanými polštáři, šuplíky, v nichž maminka uchovávala všelijaké nepotřebné věcičky, hrnce a pánve zavěšené na ozdobných háčcích, velká mísa na ovoce a na stěnách spousta obrázků, které jsem za ta léta namalovala. Malými okny s roztaženými závěsy dovnitř svítilo slunce. „Dobré ráno,“ odpověděla jsem a vzala si z košíku na pečivo teplý toust. „Jéje, snad není zamilovaný?“ všimla jsem si dokřupava vypečeného srdíčka na plátku toustového chleba. „Kdo?“ zeptal se tatínek. „No přece tvůj toustovač.“ Tatínek pokrčil rameny. „Netuším do koho.“ Rozmáchl se rukou. „Třeba do té pěkné konvice na kávu? Nebo do téhle veselé snídaňové misky? Ne, počkej! Řekl bych, že jeho toustovské srdíčko patří té elegantní pepřence, která už léta stojí vedle něj.“

Ušklíbla jsem se. „Možná. Ale já myslím, že zbožňuje chňapky, které visí nad ním. Nebo je prostě jenom pozorný.“ „Moje čarověc ví, co se sluší a patří,“ odtušil tatínek a zamíchal si čaj. Pak se podíval na hodinky. „Už musím běžet, zvířata čekají.“ Tatínek choval na louce poblíž rokle kozy a vyráběl sýr, který Wilma prodávala ve svém krámku. Dopil čaj a dal nejdřív mamince a potom mně pusu na tvář. „Tak zatím!“ „Odpoledne jdu s Ilem ven,“ řekla jsem. „Jako vždycky,“ zasmál se tatínek a vyšel ze dveří. Maminka popadla kabelu a pospíchala za ním. Ve dveřích se však ještě otočila a zavolala: „Dávej na sebe pozor!“

To mi maminka říkala každé ráno a já jí vždycky odpovídala: „Jasně, mami!“ Bylo to trochu legrační, protože až na zlaté lišky, které stejně nikdy nevycházely z Černého lesa, nehrozilo v Liščí zemi žádné nebezpečí. Nanejvýš se dalo zakopnout o kámen nebo vrazit hlavou do větve, která visela moc nízko. Jinak se nám vlastně nemohlo nic stát. V klidu jsem dojedla toust, vyčistila si zuby a ještě jednou pohladila svůj klavír. Pak se ozvalo zaklepání. „Už jdu!“ houkla jsem. Za dveřmi čekal Ilo. I když to nikdo v Liščí zemi neměl do školy daleko, chodili jsme vždycky spolu. „Jak ses vyspala?“ řekl kamarád místo pozdravu a otevřel mi zahradní branku. Světlé vlasy mu trčely do všech stran, jako by právě vstal z postele. „Ušlo to,“ odpověděla jsem. „A ty?“ „Pche,“ odfrkl Ilo. „Byl jsem celou noc vzhůru, protože baterka pořád blikala.“ Vzdychl. „Doufám, že není rozbitá. Děda se mi na ni pak podívá.“ „Hm,“ zamyslela jsem se. „Třeba ti chce naznačit, že by zase ráda na nějaký ten výlet. Na mokré louky, k Temné rokli nebo na kraj lesa.“ „Možná,“ zamyslel se Ilo. „Navrhnu jí to a uvidím, co ona na to.“

„Někdy mě opravdu mrzí, že čarověci neumějí mluvit,“ podotkla jsem. Ilo se zasmál. „Možná je to tak lepší. Kdo ví, co všechno by nám pověděly!“ Ve stínu stromů jsme prošli kolem domu číslo čtyři, u čísla pět jsme přibrali Konju s mladším bratrem Lukou a v čísle šest jsme opět uslyšeli vyhrávat rádio. Za Wilminým domkem vedla úzká ulička k náměstí s radnicí. „Mimochodem, můj kartáč se dneska zase splašil,“ ukázala Konja na své vysoko natupírované vlasy. „Zajímalo by mě, co tím chtěl říct.“ Luka se zasmál do hrsti, načež ho Konja dloubla loktem do boku. „A tvůj míč by nám mohl prozradit, proč se tak rád strefuje do mého okna.“ „To nám určitě neřekne,“ řekl Luka a mrkl na Ila. Oba si občas chodili zakopat na ulici lemovanou břízami před našimi domy – tedy pokud na to měl míč náladu. Někdy schválně ztěžkl jako olověná koule a to pak kluci vždycky vyjekli, když do něj kopli. Jindy zase vesele hopsal po okolí a nechal se bez problémů chytit. Kromě obytných domů stály v Liščí zemi dvě budovy, které se od ostatních lišily: Wilmin krámek a radniční škola, což byla škola a radnice pod jednou střechou. A před ní jsme se teď zastavili. Skipper, který bydlel se svým tátou Folkertem hned vedle, se loudavě vydal přes zahradu směrem k nám. Jako patnáctiletý byl nejstarším dítětem v Liščí zemi. Konje bylo třináct (a tajně Skippera milovala), Ilovi dvanáct, mně jedenáct

a půl a Lukovi osm. Kromě nás tu žily tři další děti, ale ty byly mladší a ještě nechodily do školy. „Čau,“ řekl Skipper a pozvedl ruku na pozdrav. Luka si s ním dal „placáka“. „Pan Balduin tady ještě není?“ Skipper zalétl pohledem ke zlatým radničním hodinám. „Teprve za dvacet osm!“ zamračil se. „Mohl jsem klidně ještě deset minut spát.“ „To není možné,“ ozval se Ilo. „My s Junou vycházíme vždycky za dvacet minut osm a za deset osm jsme tady.“ „Jasný případ svéhlavosti čarověcí,“ prohlásila Konja. „Hodiny zřejmě viděly, že pan učitel Balduin nestíhá, a proto jdou extra pomalu. Ale běda, kdyby se to stalo nám.“ „Jojo,“ přisvědčil Ilo. „To by pak šly na minutu přesně.“ Podívala jsem se na hodiny ještě jednou a dloubla do Konji. „Koukej,“ pošeptala jsem jí. „Naštvaly se.“ Ručičky se zběsile točily kolem dokola. Jako by nám hodiny chtěly říct: Teď už vám na just neprozradíme, kolik je hodin. Jakmile pan učitel Balduin přisvištěl na kole, ručičky se zastavily. Přesně na osmé. Tak přece… „Stihl jsem to akorát,“ zasupěl pan učitel a smekl klobouk na pozdrav. „Musel jsem hledat kolo, stálo na kraji Temné rokle a kochalo se výhledem.“ Sesedl z kola a poplácal ho po sedle. „Pro mě za mě se ještě trochu projeď, ale buď zpátky, až skončí škola, ano?“ Z košíku na řídítkách vytáhl tři knihy. Luka se mezitím přehraboval v košíku na nosiči. „Můžu si ji půjčit?“ zeptal se a mával knihou o ptácích. „Samozřejmě,“ přikývl pan učitel. „Až ji přečteš, tak ji vrať.“

Kolo pana učitele představovalo velice svéráznou čarověc. Byla to totiž naše knihovna. Většinu knih přivezl v průběhu let létající obchodník, jiné byly tak staré, že pamatovaly ještě období mostu. Tedy dobu, kdy přes Temnou rokli vedl visutý most, který Liščí zemi spojoval s okolním světem. „Teď už ale začneme s výukou,“ upozornil pan učitel a otevřel dveře naší radniční školy. „A nezapomeňte zachovávat klid!“ Jakmile jsme jeden po druhém vešli do budovy, uslyšeli jsme za zavřenými dveřmi starostenské kanceláře hlas paní Zachové. „Ne, ne a ještě jednou ne!“ rozčilovala se. „Žádná zvláštní povolení. Uděláme to jako vždycky!“ Bylo mi záhadou, jak někdo může mít každé ráno tak špatnou náladu. Naše třída – víc místností škola neměla – se nacházela vpravo, hned naproti vlevo byla kancelář starostky. Zavřenými dveřmi k nám pronikalo jen samé lamentování. Občas se dveře rozlétly a ozval se křik, abychom se laskavě ztišili. „To je pěkná otrava, dělit se o školu s takovou jedubabou,“ ulevil si Luka, když jsme se usadili. Pan učitel si povzdechl: „Bohužel na tom nic nezměníme.“ „Nechápu, proč paní Zachová nemůže pracovat z domova,“ poznamenal Ilo. „Remcat a nadávat se dá přece odevšad.“ Pan učitel pokrčil rameny. „Tahle budova byla odjakživa vyhrazena těm, kteří měli v Liščí zemi hlavní slovo.“

„No jo,“ vpadla mu do řeči Konja, „dřív tu bydlela královská rodina. Jenže po zřícení mostu zavládly v zemi nepokoje a král byl nucen odstoupit. Navíc musel opustit tenhle ctihodný dům, ten se pak rozdělil a mohla se sem nastěhovat mimo jiné i škola.“ Pan učitel se usmál. „Děkuji, krásně jsi to shrnula.“ Konja si založila ruce na prsou. „Ale co se vlastně tenkrát stalo? Proč se most zřítil? A k jakým nepokojům došlo?“ Pan učitel mávl rukou. „To už je dávno! Pojďme se věnovat zajímavějším věcem.“ Přistoupil k tabuli a křídou na ni vedle sebe napsal slova král a starosta. „Kdo mi vyjmenuje nějaké rozdíly mezi králem a starostou?“ „Zase se z toho vykroutil,“ pošeptala mi Konja. „Hm,“ přikývla jsem. „Už to docela bije do očí.“ Konjina ruka opět vystřelila do vzduchu. „Prosím,“ vyzval ji pan učitel. „Na jaké rozdíly jsi přišla?“ „Já se chci zeptat na něco jiného,“ spustila moje kamarádka. „Proč neprobíráme dějiny Liščí země trochu víc dopodrobna? Myslím, že by to všechny zajímalo. Zvlášť když si o tom nemáme kde přečíst.“ Pan učitel přikývl. „Chápu,“ řekl, „ale dnes na to není čas. Jindy vám rád něco povím.“ „Žádné jindy ale nebude,“ poznamenala jsem potichu. Konja pokrčila rameny. „Tak tomu musíme přijít na kloub sami.“

Kapitol 2

„ dete taky rovnou na létající blešák?“ zeptala jsem se ostatních po vyučování. Celý den jsme se věnovali dějepisu a pan učitel Balduin dopodrobna probíral království celého světa. Když tedy pominu, že se ani slovem nezmínil o tom našem, nejvíc mě zaujala Velká Británie – země, v níž se odehrává příběh z mojí knížky. Fascinovalo mě, jak dlouho už tam stará královna panuje a že tam královskou rodinu mají takovou dobu. „Jdu s tebou,“ řekl Ilo. „Děda se chce podívat, jestli Taki bude mít nějaké nářadí. A pro mě se tam určitě taky něco najde.“ Vesele se zašklebil. Třebaže starý Bent působil jako mrzout, pro vnuka by udělal první poslední. „Dneska se mi nechce,“ odpověděla Konja a snažila se, aby to znělo co nejlhostejněji, tak jako mluvil Skipper. Když ten ale zahlásil, že určitě půjde, rázem změnila názor. „Jejda!“ vykřikla a mrkla na mě. „Vlastně nutně potřebuju nové punčocháče. Jdu s vámi.“ Pan učitel Balduin vyšel za námi ze školy a pátravě se rozhlížel. „Neviděli jste někdo moje kolo?“

„Bohužel ne,“ odpověděla jsem a také ostatní zavrtěli hlavou. V kašně na náměstí šplouchala voda a na lavičce seděly Marisa Lotusová a Amálie Noktisová, které zřejmě čekaly na létajícího obchodníka. Marisa byla naše švadlena a její modely se nedaly přehlédnout – dnes měla na sobě pruhované šaty v křiklavých barvách a na hlavě slamák. Amálie Noktisová zase nenosila nic jiného než béžovou a len. Liščani si k ní chodili pro radu, když jim bylo ouvej. Někteří jí jízlivě říkali bylinková bába, jiní na její čajíčky a mastičky, které měla vždy po ruce, nedali dopustit. „Třeba ho ty dvě viděly,“ napadlo Ila, ale pan učitel jen mávl rukou. „Ále, do večera se snad vrátí.“ Kývl na rozloučenou a odešel. „Tamhle je Mikkel,“ vykřikl Luka a vmžiku zmizel. Mikkel byl Marisin syn a v hlavě se mu honily jen samé neplechy. Zrovna se zezadu připlížil k lavičce a tyčkou se snažil zvednout Amáliin nákupní košík. Přitom se ale hihňal tak nahlas, že si toho Amálie nemohla nevšimnout. S Ilem, Konjou a Skipperem jsme došli ke kašně a posadili se na její okraj. Po škole jsme tu často sedávali a pozorovali kolemjdoucí. Někdy jeden z nás odběhl do Wilmina krámku pro velké balení jejích domácích zeleninových chipsů nebo se zeptat, jestli by nám nepůjčila rádio. Nikdy jsme ale předem nevěděli, jestli vůbec bude hrát. Radniční hodiny se mezitím uklidnily a ukazovaly několik minut po jedné.