0043111

Regine Schindlerová

Štěpán Zavřel

BIBLICKÉ PŘÍBĚHY PRO DĚTI I DOSPĚLÉ

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 1

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 2

29.08.22 13:54

starý zákon

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 5

29.08.22 13:54

p ř í b ě h y o to m , co by lo n a p o č át ku

Ráj

My lidé jsme uprostřed toho všeho ve tvém světě.

Naplňuje nás radost.

Chválíme tě, Bože!“

Bůh je starší než svět.

Bůh byl dřív než všechno ostatní.

Je tvůrcem nebe i země.

Všechno stvořil.

Lidé si o tom neustále vyprávěli.

Zapisovali to.

To, co zapsali, stojí dnes v Bibli.

podle žalmu 104

Takové písně lidé zpívali. Vyprávěli si také o tom, jak Bůh stvořil svět. A zapsali dvě vyprávění o úplně nejstarších dobách naší Země.

Tyto příběhy stojí na počátku Bible.

Ale lidé také hovořili a oslovovali Boha přímo.

Modlili se k němu, skládali mu písně.

Takovým písním říkáme žalmy.

Zpívali písně o Stvoření.

Zpívali: „Můj Bože, ty jsi tak velký.

Skrýváš se ve světle.

Světlo je tvůj oděv.

Nad zemí jsi rozepjal nebesa jako stan.

Zemi pokrývala jen voda – velká potopa.

Přišel jsi v bouři a větru.

A voda se dala na útěk, bojácně ustoupila.

Voda se shromáždila tam, kdes chtěl ty.

Vystoupily hory, mezi nimi ležela údolí.

Země byla tu.

A na Zemi žila zvířata: osli, ptáci, kozorožci.

Na Zemi rozkvétaly rostliny: tráva a stromy.

A učinil jsi slunce, Bože, a měsíc.

Učinil jsi den a noc.

V tomto světě necháváš žít lidi – stále nové, i mě.

6

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 6

29.08.22 13:54

Vyprávění o prvních sedmi dnech

A Bůh řekl: Chci stvořit lidi. Ať jsou sko­ ro takoví jako já. Patří do mé blízkosti. A i já jim budu nablízku. Dám jim zvířata, ale nechť se starají o ryby ve vodě, o ptáky ve vzduchu, o zvířata na zemi. Lidé mi budou v mém světě pomáhat.

Bůh stvořil muže a ženu. Byli dobří a pěkní.

A Bůh řekl: Stvořil jsem vás jako muže a ženu, jako matku a otce. Mějte se rádi. Mějte spolu děti, aby lidí stále přibývalo. Dal jsem vám dost, abyste měli co jíst. Pohleďte, co všechno kolem vás roste. To všechno můžete užívat ke své po­ třebě: semena, ořechy a šťavnaté zelené listy.

A Bůh pohlédl na to všechno, co učinil.

A řekl: To všechno je velmi pěkné a velmi dob­ ré. A byl šestý den Božího světa.

Avšak příští den, když vyšlo slunce, řekl Bůh: Udělal jsem celý svět. Všechno je nyní stvořeno.

Dnes budu odpočívat. Dnes je zvláštní den, den odpočinku. I tento den jsem učinil. Je dobrý a pěkný. To byl sedmý den Božího světa.

Toto je první příběh o nebi a o zemi, vyprá­ vění o prvních sedmi dnech. Je to první příběh Bible.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla temná a všechno pokrývala voda.

Tu Bůh řekl: Buď světlo! A bylo světlo. A Bůh viděl: Světlo je dobré, je pěkné. Světlo pak od­ dělil od tmy. Světlu začal říkat den a tmě noc.

Nastal večer a po něm zase ráno: to byl první den a také první noc na světě.

A Bůh řekl: Buď nebe! Nad vším ostatním se velkým obloukem rozklenula obloha. Nahoře se klenula nebeská báň, pod ní velké vodní spous­ ty. Takový byl druhý den Božího světa.

A Bůh řekl: Ať voda nepokrývá všechno ostatní. Ať se shromáždí na jednom místě. Tu se objevila souš: země. A voda byla v moři, v je­ zerech a řekách. Na zemi však rostla tráva a také stromy i květiny. A Bůh viděl, že to je dobré a pěkné. Byl třetí den Božího světa.

A Bůh řekl: Buďte světla, a sviťte na oblo­ ze, aby vás bylo vidět ze země. Objev se velké světlo dne: slunce! A buď malé světlo do noci: měsíci! I vy, hvězdy, buďte! Ohlašujte, světla, nový den i příchod večera a noci. A Bůh viděl světla: byla pěkná a dobrá. To byl čtvrtý den Božího světa.

A Bůh řekl: Živí tvorové, plavejte ve vodě a létejte ve vzduchu nad zemí! Objevte se ryby s lesklými šupinami a mořští ježci s ostny, ob­ jevte se ptáci se svými barevnými péry. Bůh je všechny stvořil velmi rozmanité a řekl: Mějte mláďata a zaplňte moře a vzduch. Byla dobrá a pěkná, ta Boží stvoření. Byl pátý den Božího světa.

A Bůh řekl: Objevte se, vy vlhce kluzcí červi, objevte se, vy brouci se svými krunýři, objevte se, rychlí zajíci i vy kočky s hebkou srstí. Všech­ na zvířata stvořil Bůh velmi rozmanitá. Viděl: Všechna jsou dobrá a pěkná.

genesis / první mojžíšova 1

7

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 7

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 8

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 9

29.08.22 13:54

Rajská zahrada – druhý příběh o počátku světa Na zemi dosud neexistovaly stromy ani křovi­ ny. Všechno bylo holé. Tu vzal Bůh hlínu, měk­ kou hlínu z pole. Byla jako jíl. A z hlíny zfor­ moval Bůh člověka. Udělal ho takového, aby se mu líbil. A skrze nos vdechl Bůh tomuto člově­ ku život. Ten začal dýchat. Začal žít. A chodil vzpřímeně po dvou nohou.

A Bůh založil pro člověka zahradu: ráj. Za­ hradu s různými stromy, s krásnými květy, i s plody, které dobře chutnaly. Bůh zavlažil za­ hradu proudícími řekami a potoky – byl tak do­ statek vody. Všechno rostlo a bylo pěkné. Bůh člověku řekl: „To je pro tebe, tahle zahrada. Sta­ rej se o ni.“ Jen z jediného stromu v ráji nesměl člověk jíst. Bůh řekl: „Ten strom patří jenom mně.

Ten, kdo bude jíst z tohoto stromu, bude vědět všechno. Když z tohoto stromu budeš jíst ty, člověk, budeš muset zemřít.“ Člověk byl v rajské zahradě úplně sám. Bůh řekl: „Člověk by neměl být sám. Dám člověku něco, co se k němu bude hodit, živou bytost, která mu bude pomáhat.“ Z hlíny stvořil Bůh zvěř: ptáky, také krávy, koně, psy a kočky, za­ jíce a srny. A člověk směl dát každému zvířeti jméno. Ale žádné z těchto zvířat se k člověku příliš nehodilo. Žádné nedokázalo s člověkem mluvit.

Tu Bůh na člověka seslal velmi hluboký spá­ nek, tak hluboký, že člověk necítil, co se s ním děje. A Bůh mu vyňal z těla žebro. Z tohoto žeb­ ra stvořil Bůh dalšího, nového člověka. Velice se tomu prvnímu podobal. Byla to žena. A když se člověk opět probudil, zaradoval se: „Ta se ke mně hodí – lépe než zvířata. Je utvořena stejně jako já.“

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 10

29.08.22 13:54

Muž si všiml, že může se ženou mluvit. Měl z toho radost.

Tak společně žili v rajské zahradě. Byli nazí.

Ale nestyděli se.

Uprostřed zahrady stál strom patřící Bohu.

Oba lidé věděli: Nesmíme sníst žádný plod to­ hoto stromu – jinak budeme muset umřít. Ne­ věděli, co to je umřít. Ale nejedli z tohoto stro­ mu.

Náhle se tam objevil had. Řekl ženě: „Sněz něco z plodů toho stromu. Není pravda, že bu­ dete muset umřít. Ale když z tohoto stromu budete jíst, budete pak vědět všechno – budete vědět to, co Bůh!“ Žena náhle dostala na krásné plody zakáza­ ného stromu velkou chuť. Vědět všechno jako Bůh – ano, to by chtěla! Utrhla jeden plod a za­ kousla se do něho. Muž se na ni díval. I on po­ cítil chuť a chtěl vědět všechno, tak jako Bůh. Žena proto podala muži plod a i on si z něho ukousl.

Ti dva lidé neumřeli. Ale všechno teď bylo jiné. Už ne takové jako předtím. Poznali, že jsou nazí. Začali se stydět a udělali si šaty z fíkových listů. Večer, když se ochladilo, slyšeli Boha, jak prochází rajskou zahradou. Schovali se. Měli strach. I strach pro ně byl čímsi úplně novým.

Bůh je zavolal. Věděl, kde se muž a žena skrýva­ jí. „Jedli jste z mého stromu. Proto víte, že jste nazí. Proto máte strach.“ A Bůh řekl ženě: „Protože jsi to učinila, budeš trpět bolestmi, až budeš rodit děti. Miluješ svého muže; on ale bude z vás dvou ten silnější.“ A muži Bůh řekl: „Protože jsi jedl z mého stromu, nechám na poli vyrůst plevel plný bodlin. Budeš ho mu­ set vytrhávat a budeš pracovat, až ti pot bude stékat z čela, dokud nezestárneš a nezemřeš.

Pak se opět vrátíš do země.“ A hadovi řekl Bůh:

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 11

29.08.22 13:54

Kaine, kde je tvůj bratr?

„Navěky polezeš po zemi, protože jsi ženě řekl: Jez z tohoto stromu! Budeš se plazit v prachu – nedám ti nohy, tak jako ostatním zvířatům.“ Protože oba ti lidé pojedli ze stromu, poslal je Bůh pryč z ráje, do krajiny, kde nebyla žádná zahrada, v níž by rostlo všechno samo. Muse­ li sekat, sít, sázet. U vchodu do rajské zahrady však stáli dva andělé s plamennými meči. Lidé už nemohli zpátky do ráje.

Ještě než museli opustit rajskou zahradu, udělal Bůh ženě a muži teplé oděvy z kůží. Tu věděli: Bůh nás má pořád ještě rád. Pečuje o nás.

První muž se jmenoval Adam. Žena dostala jméno Eva.

Adam a Eva zůstávali stále spolu. Měli se velmi rádi.

Eva brzy čekala své první dítě. Narodil se jí syn. Říkali mu Kain. Bylo to první dítě na zemi.

Eva měla velikou radost a děkovala Bohu: „Bože, tys mi pomohl – je nádherné mít dítě. Děkuji ti.“ Později se Evě narodil druhý syn. Jmenoval se Ábel.

Oba synové vyrostli a zesílili. Ábel putoval s ovce­mi svého otce od pastviny k pastvině. Byl pastýřem. Kain pracoval na poli. Oral, sil a sklí­ zel. Byl to zemědělec.

Kain i Ábel věděli, že je opatruje Bůh. Oba bratři chtěli Bohu za všechno dobro poděko­ vat. „Bože, děkuji ti za tvou pomoc; přinesu ti oběť,“ řekl Ábel. „Pohleď na tyto ovce – chtěl bych ti jednu darovat. Spálím ji pro tebe.“ Také Kain se obrátil na Boha: „Bože, děkuji ti za tvou pomoc; přinesu ti oběť. Pohleď na toto obilné pole – chtěl bych ti darovat část úrody. Spálím pro tebe tyto snopy.“ Oba bratři obětovali.

Nato se Ábelovo stádo zvětšilo. Ovce měly jehňata; byly stále silnější. „Bůh přívětivě shlédl na mou oběť. Slyšel mě,“ řekl Ábel. Měl radost.

Kainovu obilnému poli se toho roku nedařilo.

Kain se rozzlobil. „Proč Bůh hledí jen na Ábela a jeho zvířata? Na mě zapomněl; na mou oběť neshlédl – to je nespravedlivé,“ volal.

Bůh viděl Kainovu hněvivou tvář. „Slyšíš mě, Kaine? Nezapomněl jsem na tebe. Vzpamatuj se a nenech se unášet zlobou!“ Kain ale nedokázal pochopit, proč Bůh zvět­ šil a posílil Ábelovo stádo. Je mé chudé obilné pole Bohu lhostejné? uvažoval. Sžírala ho žár­ livost. „Bratr je na tom lépe než já.“ Kain zuřil. Řekl bratrovi: „Ábele, pojď se mnou ven na mé pole.“ Tam Kain začal svého bratra bít. Bil ho

genesis / první mojžíšova 2 – 3

12

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 12

29.08.22 13:54

vší silou, dokud Ábel neupadl a nepřestal se hý­ bat. Ábel byl mrtvý.

Tu Kain uslyšel Boží hlas: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain odpověděl: „To nevím. Copak já bratra hlídám?“ Ale Bůh řekl: „Tys svého bratra zabil. Zmařil jsi jeho život, protože jsi záviděl.

Na tvé půdě ani na žádném tvém poli už nic ne­ poroste. Odejdi odtud. Kaine, uteč! Tady, kde jsi zabil svého bratra, nemůžeš zůstat!“ Kain se zděsil. Bude muset skutečně opustit všechno, co zná? Bloudit světem jako psanec?

Už nikdy nespatřit rodiče, půdu, pole a stáda?

Měl strach. Měl strach, že by ho mohl někdo za­ bít. Tak jako on zabil Ábela. Bůh ale řekl: „Budu tě ochraňovat a nedopustím, aby tě někdo zabil.

Vypálím ti na čele znamení. Díky tomuto zna­ mení jsi v bezpečí. Nikdo tě nemůže připravit o život.“ Tu Kain věděl: Bůh je rozhněvaný; ale stále ještě mě má rád. Pečuje o mě. genesis / první mojžíšova 4

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 13

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 14

29.08.22 13:54

Duha

na Boha? A my jsme lepší?“ Tak se ptaly děti stále znovu. Odpověď nedostávaly.

Noe řekl: „Bůh chce, abychom zůstali naži­ vu, my a zvířata. Od každého zvířecího druhu sameček a samička.“ A neustále ujišťoval: „Však ten déšť přestane. Vím to. Buďte klidní.“ Déšť ale šumí a šumí. Do lodi narážejí vlny. Nezničí se těmi přívaly vody všechny ty nádherné věci, které Bůh stvořil? Děti to nedokážou pochopit.

Když Noe po čtyřiceti dnech opět otevřel střešní okénko, už nepršelo. Teď už může zů­ stat příklop otevřený. Dovnitř archy dopadalo světlo. Pak se objevilo slunce. Zprvu oslnilo lidi i zvířata. Pak se ale všichni zaradovali.

Noe si na ruku posadil krkavce. „Ty nám mů­ žeš pomoci, krkavče. Leť ven a rozhlédni se ko­ lem dokola místo nás!“ Noe vystrčil ruku z okna a krkavec odlétl. Ještě než se setmělo, vrátil se vyčerpaný zpět. „Nikde ses nemohl posadit,“ řekl Noe, „to znamená, že je ještě všechno zalito vodou. Odpočiň si.“ Noe nechal krkavce, aby se posílil a vyspal.

O sedm dní později vyslal ven holubici. Ta se večer vrátila. Nesla v zobáčku olivový list. Noe viděl: Holubice nalezla větve čnějící z vody.

A lidé v lodi věděli: Holubice s ratolestí je zna­ mením, že všechno bude zase dobré.

Voda se vsakovala do země nebo stékala do jezer a řek. Vál suchý vítr. Brzy bude zase vidět zem. Holubice však odpočívala v arše dal­ ších sedm dní. Když ji pak Noe opět vypustil, už se nevrátila. Nalezla si místo, kde mohla usednout a zůstat tam, místo, kde také našla potravu.

Krátce nato se oknem protáhl i sám Noe a vi­ děl: Země je suchá, archa uvízla na úbočí nějaké hory. Noe otevřel bránu v lodi a všichni mohli vystoupit: muži, ženy a děti, ale i myši a krysy, kočky a tygři, brouci a hadi a všechna ostatní

Děti sedí vedle svých rodičů a prarodičů ve tma­ vé lodi, které říkají archa: je to taková obrovitán­ ská truhlice s mnoha malými komůrkami, které jsou vzájemně odděleny mřížemi. Je slyšet, jak na střechu bubnuje déšť. Prší. Prší a prší. Už to bude čtyřicet dní. Nad nimi je voda, pod nimi, vpravo, vlevo – nic než voda. „Vodní svět,“ ří­ kají děti.

Některá ze zvířat zavřených za mřížemi kňučí; jiná hrabou nebo poskakují sem a tam.

Ale děti se bázlivě tisknou k rodičům a vzhlí­ žejí k Noemovi, pradědovi, který sedí nedaleko střešního okna. Tu a tam příklop otevře, oka­ mžitě ho ale zase zavře. Neboť déšť se velikými kapkami rozstřikuje po nitru archy. „Ještě po­ řád,“ vzdychají ženy. „Nebědujte,“ pravil Noe klidně. „Bůh naši rodinu a všechna ta zvířata zachrání. Proto jsme taky měli postavit tuhle archu, tak jak Bůh chtěl.“ Děti samy viděly, jak při stavbě archy pomá­ hají všichni muži té velké rodiny. Káceli stro­ my, spojovali trám s trámem, stěny vně i uvnitř utěsňovali smůlou. Tu obrovskou truhlu stavěli uprostřed pole. A nikdo nechápal, co tím Noe vlastně zamýšlí.

Teprve když přišel déšť, zaplavil pole a zaplnil údolí, stala se z truhlice loď. „Voda teď pokrý­ vá i hory,“ řekl jednoho dne praděd. A všichni v arše poznali: Jen my jsme se zachránili.

Lidé v lodi věděli: Bůh hovořil s Noemem.

Bůh to s námi myslí dobře. „Co udělali ti dru­ zí lidé, že se musí utopit? Jak za to mohou zví­ řata a jak rostliny?“ ptaly se děti. „Lidé dělali zlé věci,“ řekl praděd. „Co to znamená? Lou­ pili a zabíjeli? Opustili své přátele? Zapomněli 15

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 15

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 16

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 17

29.08.22 13:54

zvířata. Rozptýlili se po celé zemi. Viděli vodou zničená pole a lesy. Ale všimli si, že ze země všu­ de opět vyrážejí nové zelené výhonky. Brzy bylo všechno opět plné života.

smlouvu. Už nikdy nesešlu potopu, která všech­ no ničí. Vy lidé ale zanechte zabíjení, loupe­ žení a vzájemného trýznění. I zvířata a rostliny ke mně patří, stejně jako vy lidé. Všichni zů­ stanete zachováni. Myslete na to vždycky, když uvidíte duhu.“ Děti vyrůstaly. Zvířata měla mladé. Lesy se rozrůstaly. Dodnes se v oblacích nezřídka ob­ jevuje Boží duha. A my lidé víme: Duha je jako most od Boha k lidem. Nebe je otevřené a Bůh je nám nablízku, i když svět je často nebezpečný a temný.

Noe vybudoval vedle archy kamenný stůl, oltář.

Děkoval Bohu za to, že on i jeho rodina zůstali tak zázračně naživu, a na oltáři spaloval zvířata; to měl být jeho dar Bohu, jeho oběť.

Děti a ženy žasly: v mracích se před nimi vznášela obrovská duha. Oblouk klenoucí se mezi oblohou a zemí a svítící nádhernými bar­ vami. „Mohli bychom po tom oblouku vystou­ pit k Bohu na nebe?“ zeptalo se jedno dítě. „Je to Bůh?“ ptal se malý chlapec. Nikdo se mu ne­ posmíval. A praděd Noe pravil: „To není Bůh.

Boha nemůžeme spatřit. Ale poslal nám duhu jako znamení. Bůh nám chce říct: Patříme k sobě, vy lidé a já, váš Bůh. Uzavírám s vámi

genesis / první mojžíšova 6–9

18

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 18

29.08.22 13:54

Velké město a velká věž

dobré, když je jejich moc příliš velká. Není dob­ ré, když se jejich město stále jen zvětšuje. Což­ pak zapomněli, že já jsem jejich střed?“ Ta velká věž a obrovské město se Bohu ne­ líbily. Proto Bůh změnil lidem jazyk, kterým hovořili. Lidé začali propadat zmatku a už se nebyli schopni dorozumívat. Nyní už nechtěli zůstávat pospolu ve velkém městě.

Lidí odcházeli, na východ a západ, na sever a jih. Do teplých i studených krajin. A mluvili teď různými jazyky. Ano, už si nerozuměli.

Hostinec stojí u cesty vedoucí ze západu na východ. Ze severu na jih. Z teplých krajů do studených. Odpočívají tam lidé, kteří podnikají dalekou cestu, z jedné země do druhé. Je tam cisterna.

Všichni dostanou vodu. Napijí se a umyjí.

Hostinský je obsluhuje. A jeho malý chlapec se ptá: „Proč jim nerozumím, těm poutníkům?“ Je smutný. „Tatínku, proč mluví jinak než my?“ A otec odpovídá. „Počkej, až všichni usnou. Budu ti pak vyprávět, proč lidé mluví různými jazyky.“ A večer sedí chlapec sám s rodiči pod přístřeškem toho malého hostince, kde se křižují cesty.

Otec vypráví:

„A to velké město s velkou věží?“ ptá se chlapec tiše. „Existuje ještě? Kde je?“ Otec odpovídá: „Jmenovalo se Babylon. Ale už ho dál nestavěli.

Leží daleko odtud. Věž se určitě rozpadla. Už je to tak dávno!“ Hostinec se ponořil do tmy. Všichni spali, lidé z východu a západu, ze severu a jihu. I chlapec spal. Táž hvězdná obloha je jako střecha pro všechny. A mnozí vědí: My lidé patříme k sobě, i když naše jazyky jsou různé. Snad vědí: Máme všichni téhož Boha.

Před velmi dlouhou dobou mluvili všichni lidé stejným jazykem. V jednom rozlehlém údolí si budovali město. „Zde zůstaneme,“ říkali, poté co předtím putovali po pouštích a přes hory.

Stavěli domy a silnice, náměstí a mosty. Stavě­ li město z cihel, které tvarovali z jílu a dlouho sušili.

Ano, vznikalo obrovské nádherné město.

Tak velké, že nikdo, kdo bydlel na jednom kon­ ci města, nedohlédl na druhý.

Uprostřed toho obrovského města budovali lidé věž. Všichni pomáhali. I věž stavěli z cihel.

Rostla do výšky, pořád do větší výšky. „Musí sa­ hat až do nebe,“ říkali. „Už zdálky ji musí každý poznat, ať přichází z kterékoli strany. Neboť u té velké věže je náš střed. Patříme všichni k sobě.“ A sušili stále víc cihel. Práce na věži byla tvr­ dá a nebezpečná. Město rostlo a rostlo. Do dél­ ky i do šířky.

Vrchol věže se často ukrýval v mracích.

Všichni lidé ale mluvili týmž jazykem.

Bůh viděl to množství lidí ve velkém městě.

Bůh řekl: „Dokážou všechno, tihle lidé. Není

genesis / první mojžíšova 11

19

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 19

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 20

29.08.22 13:54

Biblicke pribehy pro deti a dospele_001-280.indd 21

29.08.22 13:54