0043096

Jana Woleská

Dobrá nebo špatná rozhodnutí

Co vlastně hledáme a proč se do některých situací dostáváme?

To je hlavní a nejdůležitější otázka této knihy. Hlavní hrdinky pocházejí z nejrůznějších společenských vrstev a různé jsou i jejich osudy, které jsou zasazeny do horizontu posledních třiceti let.

Dvacetiletá Magdaléna, která kdysi prošla kojeneckým ústavem a dodnes pociťuje důsledky citové deprivace. Třicetiletá Ivana, profesionálka, která je světlem na konci tunelu pro mnoho lidí, a sama v životě tápe. Cílevědomá Jolana, která patnáct let hledá štěstí a utíká sama před sebou až do Ameriky. Marta, která je vláčena životem a ztrácí kontrolu sama nad sebou. Edita, která bojovala o místo na slunci se svou sestrou, prošla přitom pankráckou věznicí, porodnicí a psychiatrickou nemocnicí, ale nenašla ani sama sebe, ani své štěstí. Andrea, úspěšná lékařka, zralá žena, která hledá lásku a myslí si, že když se bude 7

k egoistickému a tlustému začínajícímu podnikateli chovat hezky, bude mu se vším pomáhat, bude mu oporou a ozdobou, získá za to lásku a úctu, ale moc se plete. Helena, milá bytost, porodní asistentka, která zachraňuje amerického pilota odmítnutého kamarádkou, zamiluje se přitom do něj, a on jí za odměnu udělá ze života peklo. Kamila, internistka, drobná tmavovláska, která výborně zvládá svou práci, ale v soukromí je, jak by řekla dnešní mladá generace, „úplně marná“. Je totiž tak laskavá a slušná, že si k ní dovolí všichni všechno.

Co všechny tyto ženy hledají? To je zásadní životní otázka.

Jak moc a jasně samy vědí a znají odpověď na tuto otázku? Jak moc jsou jejich kroky vědomé? Nebo se jedná o řetězce stále stejných chyb? Možná hledají stoprocentní jistotu, která vlastně ani neexistuje. Snad hledají lásku, již pociťují jako nedostačující, snad bezpečí, které kdysi postrádaly ve své vlastní rodině, nebo oporu v partnerovi, který jim ji nemůže nabídnout, a důvod je prostý – má velký problém sám se sebou. Jedno je těmto ženám společné – něco hledají. Jejich problémy jsou často problémy mladých, nezralých dívek, které se v dysfunkční rodině snaží postavit na vlastní nohy a chtějí se osamostatnit, často uniknout z pomyslného „domu smutku“.

Všechny naše hrdinky hledají v životě záchytné body tam, kde nejsou, ale nevidí to. Bojují o přízeň lidí, kteří si jejich pozornost ani nezaslouží. Dostávají se do víru událostí a jsou někdy vláčeny životem i mnoho let směrem, který nikam nevede a přináší mnoho bolesti. Jsou zde však i ženy věkem dávno 8

dospělé, jež za zralou tváří skrývají křehkou dětskou duši, která prahne po lásce a přijetí. Tyto ženy zažily v životě nejrůznější odmítnutí a v důsledku toho si nevěří a neváží si samy sebe, přestože jsou objektivně měřitelnými faktory úspěšné. Domnívají se totiž, že když budou obětavé a milující, bude jim opláceno stejnou mincí – bohužel není tomu tak. Když si nevážíme sami sebe, jen těžko pak lze očekávat úctu druhých. Všechny příběhy jsou obrazem toho, že je vlastně jedno, kolik nám je let, jak vypadáme a co umíme, důležité je, jaký vztah máme sami k sobě, jak moc si doopravdy věříme a v jaké rodině jsme vyrostli.

Všechny situace vycházejí z reálného života, přestože hrdinové našich příběhů jsou smyšlení a podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

9

Kdo jsme a co hledáme

Bylo pozdní nedělní odpoledne, venku se už dávno stmívalo, přituhlo. Byl konec ledna 1988, tehdy byla spousta věcí v naší společnosti jinak, ale prožívání vlastních hodnot a osobního vývoje stálo i tehdy na stejných principech, souviselo s obrazem sebe sama, s jistotami, které člověk má, či nemá, a zázemím, ze kterého pochází. Osmnáctiletá Jolana Tmějová tehdy seděla v pokoji jedné pražské ubytovny a přemýšlela. Měla dost o čem.

Dělo se kolem ní mnoho věcí, na většině z nich jí velmi záleželo a některé z nich nemohla nijak ovlivnit. Rozváděli se jí rodiče, podala si opět přihlášku na vysokou školu, kam se loni nedostala, nerozuměla si se svým chlapcem, který byl na vojně. „Jak to jenom letos všechno skončí? Vždyť je teprve začátek roku.“ Z přemýšlení ji vyrušil telefon. „Kdo to asi je?“ blesklo jí v té chvíli hlavou. Jak si oddychla, když slyšela hlas na druhé straně.

Byla to Dáša, Jolanina kamarádka z dětských let a v poslední 11

době i tak trochu „advokátka“ Jolanina chlapce Romana. „Jolano, volal mi Roman, jeď za ním.“ „Teď? Ty ses zbláznila, je skoro šest hodin večer, venku tma, mám mokrou hlavu,“ pohotově argumentovala Jolana. „Jolano, já tě prosím,“ naléhala Dáša, „bojím se, že si Roman něco udělá.“ Co můžeme dělat, když nám něco takového řekne naše nejlepší kamarádka? Můžeme si stát na svém a říci ne, ale dokážeme to? Unesli bychom odpovědnost, kdyby se opravdu něco stalo? Jolana váhala a nakonec Dáše slíbila, že pojede. Nechtělo se jí. Bála se scén, ale více přece jen pomyslné odpovědnosti, že mohla něco udělat, a neudělala. A tak vyrazila. Co se to jen kolem ní děje? Vlasy si profoukla fénem a svázala do uzlu. Natáhla na sebe texasky, bílý mohérový svetřík, obula si vysoké černé kozačky. Popadla kabelku a bílý králičí kožíšek, ten dostala od táty k Vánocům. To byli doma ještě všichni. V očích měla slzy.

Přehlédla očima pokoj, zda nenechala velký nepořádek. Proč vlastně? Vždyť její spolubydlící Jitka se vrátí až za týden. Vyběhla z ubytovny. Měla štěstí, zrovna jela trojka. Během čtyřiceti minut stála na pražském autobusovém nádraží Florenc. Zelo prázdnotou. Před několika málo minutami ho opustil poslední autobus jedoucí do Benešova. Potichu zaklela. Seběhla do metra. Kam teď? Ne, vlakem nepojede. Mrzne, ale co, zkusí stopa.

Lidi kolem sebe moc nevnímala, za dvacet minut stála u vjezdu na dálnici. Všude byl až podezřelý klid. Neděle večer, copak dnes nikdo nikam nejede? V tu chvíli uviděla bílý mercedes.

12

Mávla, auto zastavilo. Podle přízvuku a tmavé pleti poznala, že za volantem sedí cizinec. Vteřinu váhala a pak se zeptala: „Nejedete do Benešova?“ Cizinec přikývl. Jolana nasedla a zaklapla dveře. Během několika vteřin se dozvěděla, že je řidič dnes sám, tak je mu vlastně jedno, kam pojede. Jel v protisměru, viděl ji a líbila se mu.

Jolaně běhal mráz po zádech. Co se jen bude dít? Řidič pokračoval, řekl Jolaně, že se jmenuje Allion a chce s ní strávit večer.

Jolana se taky představila a trochu zalhala: „To nepůjde, čeká mě manžel a děti.“ Jako tmavovláska vypadala už od patnácti let starší, teď se to hodilo. Cizinec byl však svérázný muž s velmi zvláštním vnímáním světa a asi i žen. „Fajn, tak budeš mít ještě jedno dítě se mnou,“ řekl a dotknul se Jolanina stehna. Začala se bránit a vykřikla: „Chci zastavit, teď hned, na dálnici je dálniční policie, budu chtít jejich pomoc!“ Řidič po několika metrech opravdu zastavil a vyhodil Jolanu z auta. Jak si oddychla! Byla neděle, půl osmé večer a pěkná tma. Pojede dál? Nebo se vrátí? Než si stačila odpovědět, objevilo se na obzoru auto. „Zkusím to,“ řekla si Jolana. Blížila se k ní červená lada s kladenskou espézetkou. Mávla, auto zastavilo.

V něm dva mladí muži. „Ale co,“ pomyslela si Jolana. Zeptala se, kam jedou. „Do Brna,“ odpověděl muž sedící vedle řidiče. „Můžete mě vzít do Mirošovic?“ „Jasně, nastup si,“ odpověděl řidič. Jolana poděkovala a nasedla. Tenkrát ještě netušila, jak tato krátká chvíle osudově změní její život. Dala se s muži do hovoru. Vyprávěla jim svou 13

příhodu s cizincem a po očku pokukovala po černovlasém, modrookém řidiči. Líbil se jí, ale všimla si, že oba muži mají snubní prsteny. Představila se: „Jolana.“ „Kamil,“ odpověděl řidič. „Michal,“ řekl muž sedící vedle řidiče. Bavili se, jako by se znali už dávno. Jolana se od nich dozvěděla, že jezdí už tři měsíce na školení do Brna. V neděli jedou tam a v pátek zpět. Kamil je z Kladna, Michal z Prahy. Povídali si, čas ubíhal a pánové Jolaně v Mirošovicích nabídli, že ji odvezou až do Benešova. Zalhala jim totiž, že jede k babičce. O Romanovi se jí mluvit nechtělo. Řekla jim, že byla v pátek u babičky a zapomněla si tam doklady.

Před vjezdem do města se zeptal Kamil Jolany, kudy má jet. Moc se jí líbil, mohla na něm oči nechat. „Doprava,“ řekla a musela se smát sama sobě, jak málo znala to město, byla v Benešově potřetí v životě. Nechala si tedy zastavit v jedné z ulic, o které se domnívala, že je blízko nádraží, a tedy i kasáren. Snad ví, kde je. Muži ji chtěli pozvat na kávu, ale pohotově se vymluvila na nevrlou, staromódní babičku a domluvila si s nimi schůzku na příští neděli u střední pedagogické školy na Lenince. Vystoupila a mávala, než jí auto zmizelo z dohledu. Pak se vydala hledat cestu ke kasárnám. Opravdu netrvalo dlouho a Jolana stála před branou Táborských kasáren. Řekla dozorčímu na bráně své jméno, číslo občanského průkazu a také to, že chce zavolat četaře absolventa Romana Millera. Malý blonďatý chlapec – svobodník nabídl Jolaně, ať se posadí v návštěvní místnosti, a slíbil, že to hned zařídí. Jolana se cítila nepříjemně, uběhlo dvacet minut 14

a nic se nedělo. Mezitím odešly tři páry na vycházku, a to ty dívky přišly až po Jolaně. Čekala asi hodinu a pak přišel svobodník s omluvným výrazem ve tváři. „Je mi líto, slečno, ale četař absolvent Roman Miller šel do kina.“ Jolana poděkovala a zeptala se, může-li nechat vzkaz.

Dostala obálku, papír a tužku. Na bílý papír Jolana napsala velkými tiskacími písmeny: BYLA JSEM TADY NA TVÉ PŘÁNÍ.

JOLANA. Dala lístek do obálky, ani ji nezalepila a podala ji dozorčímu, který na Jolanu vykulil oči. „Na shledanou.“ Cestou na nádraží jí lomcoval vztek. Naštěstí jí jel hned vlak.

Cítila se všelijak. Hlavou se jí honily myšlenky na to, co všechno se mohlo stát. Nikdo by ji nehledal. Spolubydlící Jitka přijede až za týden. V práci má Jolana volno. A doma? Domov už snad ani nemá. Přemýšlela i o Romanovi. Co to mělo zase znamenat?

A co dál? Černovlasý, modrooký řidič ji nenechával v klidu. Líbil se jí. Ale je ženatý! Půjde v neděli na tu schůzku, nebo ne?

Týden uběhl jako voda. V neděli už se Jolana nemohla dočkat. A opravdu se ve smluvenou dobu s oběma muži setkala na daném místě. Šli společně na kávu. Povídali si, smáli se, a když restaurace v jedenáct hodin zavírala, nikomu z nich se nechtělo se rozloučit. V tu chvíli napadlo Michala: „Můžeme jet ke mně, moje žena je v lázních.“ Jeli tedy na Ořechovku. Jen Michal otevřel dveře bytu, zvonil telefon. Jolana s Kamilem si zuli boty a šli dál. Když Michal zvedl telefon, bylo vidět, že není z volajícího nadšen. „Kdo to asi je?“ napadlo Jolanu. Pak zaslechla rozhovor a pochopila. Byla to Michalova maminka a vyžadovala, aby k ní 15

Michal přijel. Ten se tomu všemožně bránil. Vymlouval se, ale nakonec slíbil, že přijede. Rozmrzelý a nevrlý jim řekl, co kde najdou, pokud by něco potřebovali. A také jim vysvětlil, že mamince praskl bojler s horkou vodou. Voda stříká všude a ona neví, co s tím. Otec má službu v nemocnici a provádí nějakou složitou operaci. Michal tedy, ač nerad, musí jet na Žižkov. Bylo na něm vidět, s jakou nevolí nechává Kamila a Jolanu samotné.

Jolana se mu líbila. Řekl, že se bude snažit vrátit co nejdříve.

Jolana s Kamilem osaměli v Michalově bytě. Vyprávěli si zážitky z dětství, ze školních let a dostali se až tam, kam Jolana nechtěla. Michal se vrátil od maminky až ráno, unavený a zamračený. Když viděl, jak se Jolana s Kamilem dobře baví, pochopil, že svou příležitost propásl. Kluci odvezli Jolanu do práce a pokračovali do Brna. Jolana s Kamilem se od té osudové neděle vídali každý týden dvakrát, v pátek sami dva a v neděli i s Michalem a následně také s Michalovou manželkou. Pro zjednodušení celé situace byla Jolana Michalově manželce představena jako Kamilova manželka. Jenže všechno jednou končí, a tak začátkem dubna skončilo i školení v Brně. Jolana s Kamilem se však v Praze scházeli dál. Lidé jsou všeteční a všímaví k věcem druhých lidí, zejména pokud z nich kouká skandál, a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Kamil se doma vymlouval na služební povinnosti v Praze a jeho ženě Haně se to přestávalo líbit. Obzvláště po písemném varování, aby si dala pozor na muže a zajímala se o to, co dělá v Praze. Jednoho pátečního odpoledne tedy vyrazila do Prahy i Hana. V podniku, kde Kamil tvrdil, 16

že má jednání, neznali ani jeho jméno. Je těžké říci, zda to, co Hana později viděla, bylo štěstí, nebo smůla. Na náměstí Míru zahlédla z tramvaje svého muže. Nebyl sám a rozhodně se nenudil. Hana nechtěla věřit svým očím. Zahlédla Kamila v objetí dlouhovlasé černovlásky. Zatmělo se jí před očima a dosavadní život jí proběhl před očima jako film. Možná sem raději neměla jezdit. Co bude dělat? Co jejich malá?

Když se Kamil vrátil, doma jej čekalo peklo. Hana mu dala ultimátum: „Já, nebo ta coura.“ Hezky nazvala Jolanu. Jen to řekla, měla ji před očima. „Dvacetiletá holka je možná přitažlivější než já, ale já mám taky svou zbraň,“ pomyslela si Hana.

Věděla, že Kamil miluje jejich dceru Simonu. To si uvědomoval i Kamil. Bez Hany, bez té by mohl být, stejně se poslední rok jen hádají, ale co malá? Nakonec tedy slíbil Haně, že se s Jolanou rozejde. Druhý den zvedl telefon a vytočil číslo. Nevěděl, jak začít, a tak to vzal oklikou. Než se však dostal k hlavnímu důvodu svého telefonátu, dozvěděl se, že s ním Jolana čeká dítě. Váhal, ale nakonec jí řekl, co se stalo. Pak už slyšel jen Jolanin dech a slůvko sbohem. Jolana zavěsila telefon. Na víc se nezmohla, oči se jí zalily slzami, těžko polykala. Co teď? Co bude dělat sama s dítětem? Měla s tím počítat, stát se může všechno. Jenže nepočítala. Co bude dál? Domov, ten už nemá. Chtěla studovat.

Věděla jen jedno, že je v těžké životní situaci a je na ni sama.

Uběhlo několik let. Jolana dnes už bez emocí líčí svůj příběh. Byla mladá, zamilovaná, snad i lehkomyslná, o dítě tenkrát přišla ve druhém měsíci těhotenství. Vystudovala lékařskou 17

fakultu a v posledním ročníku se provdala. Čekala dítě jako kdysi s Kamilem. Ani po letech však na Kamila nezapomněla.

Zažila mnoho proher i zklamání. Cestovala se svým mužem diplomatem po světě. Strávila rok a půl na stáži ve Spojených státech amerických a po návratu do Prahy se rozhodla, že Kamila najde. „Chtěla bych ho vidět,“ řekla mi tenkrát a mně bylo jasné, že to myslí vážně. Vztah mezi Jolanou a jejím mužem nefungoval, a tak chtěla hledat v minulosti něco, co nevyšlo, něco, co ji možná stále bolelo, něco, o čem si myslela, že by to mohla změnit, opravit, zvrátit a proměnit v pohádku s dobrým koncem.

Její manželství, byť desetileté, bylo formální záležitostí. „Jediný, na kom mi opravdu záleží, je můj syn Marek.“ Sympatický, černooký, desetiletý chlapec, velmi podobný své matce.

Když člověk chce, zjistí všechno, a tak i Jolana po patnácti letech našla Kamila. Je těžké říci, co vlastně hledala, zda sebe, střípky mládí, chybu, kterou neměla zpracovanou, či starou lásku. Stejně tak je těžké říci, zda to věděla Jolana sama. „Nevyhrabávejte mrtvoly,“ řekla jsem jí tenkrát, ale věděla jsem, že je jedno, co říkám, věděla jsem, že mě stejně neposlechne. Neposlechla mě. Jolana je člověk, který na všechno musí přijít sám.

Ze setkání plného překvapení se rozvinul vztah.

Karty se tentokrát obrátily a vše vypadalo jinak. Kamilovo manželství sice trvalo, ale nestálo za mnoho, nic se nezměnilo, Kamil měl celá ta léta asi i jiné vztahy. Ve chvíli, kdy Jolana přišla, byl sám, neměl žádný další vztah, byl jen s manželkou a hodně se hádali. Kamil se na Jolanu velmi upnul, volal 18

jí několikrát denně, dělal jí žárlivé scény. Jolana dostala strach.

Prozření přišlo až na Silvestra. Měla těžkou angínu, ležela v posteli. Kamil jí volal, že se Hana pokusila o sebevraždu, podřezala si žíly a je v Bohnicích. To byl pro Jolanu šok. Od té doby denně poslouchala Kamilovy hovory o Haně, o jeho svědomí, o vztahu k Simoně. Najednou si uvědomila, že jediné řešení je zmizet po anglicku, tedy rychlý odchod. Stejně rychle, jako Jolana vstoupila do vztahu s Kamilem, zase z něj odešla. Papír snese hodně a rozchod po telefonu je snazší než rozhovor tváří v tvář. Při jednom z Kamilových hovorů mu popřála hodně štěstí a rozloučila se navždy. Do týdne odletěla s Markem za svým mužem do Spojených států amerických. Měla zelenou kartu a pokládala to za nejlepší řešení. Tvrdila, že tam bude šťastná. Učila na kalifornské univerzitě a po dalších pěti letech se rozvedla. Dnes je Marek dospělý a Jolana žije někde na východním pobřeží se svým psem a přítelem mladším o patnáct let. Při našem posledním hovoru jsem měla pocit, že stále něco hledá.

19