0043092

Brianna Labuskes PODEZŘENÍ

KALIBR

Abby Saulové, která mi vždycky říkala, abych napsala knihu, co nosím v srdci, a všechny starosti přenechala jí. Jsem nekonečně vděčná za to, že tě mám na své straně jako houževnatou literární agentku, spolupachatelku, s níž můžu slavit nebo se jí vyplakat na rameni, a hlavně jako drahou přítelkyni.

PROLOG Reed

Světlo se prodíralo přes krajkovou záclonu a vrhalo mu na hřbet ruky jemný stín. Reed Kent poodtáhl tenoučkou textilii, jen nepatrně, aby lépe viděl na porsche, které právě zastavilo u chodníku.

Z malého červeného sporťáku vystoupila žena a zahleděla se přímo na něj. Skoro jako by věděla, že tam je, jako by se mu dívala do očí, přestože se nacházel až ve druhém patře.

Rychle ucouvl a nechal záclonu spadnout nazpátek. Viděl tu ženu i přes ni. Ještě chviličku se na něj dívala, pak přikývla jakoby na souhlas a zamířila ke schodům.

Reed se posunul, přitiskl se zády ke zdi, svezl se na podlahu a čekal na zaklepání. Ozvalo se, pak znovu a ještě jednou…

Nato se rozhostilo ticho.

Jeho prsty vyťukávaly svižný rytmus o zásobník pistole, kterou obezřetně držel v ruce. Opřel si čelo o pokrčená kolena.

Jak to mohlo zajít až sem?

Dvě patra pod ním se otevřely dveře.

Ta žena byla chytrá. Věděla, že už má ukrývání po krk a že nebude zamčeno. A nebyla ten typ, co by potřeboval povolení k prohlídce.

Její kroky zněly zprvu napjatě, pak ale nabraly tempo a směr – ostré staccato vysokých podpatků na mramoru jako by mu bušilo do čelistí.

Skoro by podle něj dokázal spočítat, za jak dlouho se k němu dostane.

7

BR I A N N A L A BUSK E S

Za čtyřicet vteřin?

Plíce mu kolabovaly a srdce praskalo. Přemítal nad vším, co ho přivedlo až k této konkrétní chvíli.

Nad každou chybou.

Nad každou láskou.

Nad každou tragédií. Nad každou modřinou, úsměvem, zaváháním, nad každým rozcestím, kde zahnul doleva místo doprava.

Dvacet vteřin.

Ze Sebastianovy zmuchlané přikrývky ho pozorovala skleněná očka jednoho z Milových plyšáků. Oba chlapci trvali na tom, že chtějí palandu, a Reed nedokázal odmítnout. Chtěli toho tak málo a tolik toho vytrpěli.

Unikl mu vzlyk, za který by se za jiných okolností styděl. Natáhl se pro tu hračku – milovaného medvídka. Přitiskl tvář k jeho odřenému břichu a namlouval si, že z něj pořád cítí Mila. A snad i Sebastiana. Že cítí dětství, nevinnost, bezstarostný smích a unavený pláč.

Tři vteřiny.

Upustil zvířátko na zem a zvedl se, s pistolí přitisknutou z boku ke stehnu, která mu připadala děsivá a mocná zároveň.

Jedna vteřina.

Nadechl se.

Dveře do pokoje se otevřely.

8

(1) Gretchen

O tři dny dříve Gretchen Whiteová nemohla popřít, že ji stíny, které se sbírají na bezkrevných rukou Leny Bookerové, fascinují. Stejně jako kamarádčiny bledé rty a zvrácená hlava na opěradle pohovky. „Proč mě nepřekvapuje, že tě nacházím nad mrtvolou?“ ozval se za ní chraplavý hlas s bostonským přízvukem. „Protože si myslíš, že jsem vrah, kterého se ti jenom nepodařilo přistihnout,“ opáčila suše a přímočaře. Otočila se na detektiva Patricka Shaughnessyho, který se jí díval přes rameno. Vedle něj stála drobná vnadná žena s havraními vlasy a velkýma hnědýma kolouščíma očima.

Od chvíle, kdy Gretchen našla Lenu studenou, uplynula hodina.

A dvě hodiny od té zoufalé hlasové zprávy, kterou jí kamarádka nechala v hlasové schránce – o níž Gretchen neměla v úmyslu Shaughnessymu vykládat. „Zvorala jsem to, Gretch,“ řekla Lena. Přiznala se. „Vrah, kterého se mi nedaří přistihnout,“ zopakoval vyšetřovatel, povytáhl si kalhoty, které mu věčně klouzaly z vypouklého pupku, vykrmeného každodenním přísunem piva a smažených laskomin. „To sedí.“ Žena s kolouščíma očima po nich sklouzla pohledem. „Vy se znáte?“ Gretchen spolkla kousavou poznámku, která ji pokaždé napadla ze všeho nejdřív. Už dávno se naučila první reakci potlačit a někdy i druhou a třetí. Vlastně už si ani nevzpomínala, kdy se před někým 9

BR I A N N A L A BUSK E S

nemusela aspoň do určité míry hlídat. Možná před Lenou, když byla i ona v jízlivém rozpoložení. „Vidím, že sis s sebou vzal opravdického detektiva, Shaughnessy.“ Pořád to vyznělo nepříjemněji, než se společensky považuje za únosné. Ale většina lidí by ten tón omluvila vzhledem k tomu, že stáli nad mrtvým tělem Gretcheniny kamarádky.

Shaughnessy si odfrkl. „Vyšetřovatelka Lauren Marconiová. Gretchen Whiteová.“ Šlehla po něm pohledem, protože vynechal její titul, jen aby ji popíchl. „Doktorka.“ „Doktorka Gretchen Whiteová,“ opravil se a provokativně to zdůraznil. „Naše sociopatická konzultantka.“ Poslední dvě slova prohodil jakoby bokem. Hustá nevytrhaná obočí vyšetřovatelky Marconiové se zvedla a na hladkém čele se utvořily vrásky.

Zřejmě tu poznámku považovala za nějaký důvěrný vtip – označení „sociopat“ se v poslední době používalo pomalu jako lichotka, dávno ztratilo váhu. Nicméně jak se vyšetřovatelka měla brzy dozvědět, Shaughnessy nežertoval.

Gretchen si ji chvíli prohlížela. Původně ji odhadovala kolem pětadvaceti, ale vrásky v koutcích očí a úst prozrazovaly, že už za sebou má třicítku.

Marconiová ten pohled klidně snášela, jen jí zacukaly rty. Měla na sobě cosi jako uniformu, k níž se uchylovala většina bostonských vyšetřovatelek – džíny, vysoké šněrovací boty, sáčko a pod ním halenku na knoflíčky. Jako by tahle konkrétní kombinace pomáhala vyvolat ­dojem, že jde o profesionálku, která si nenechá nic líbit. Nebyla nalíčená, ale na to už si Gretchen zvykla – další příklad popření ženskosti v ­jedovatém pánském klubu, který město nazývalo policejním od­ dělením.

Vyšetřovatelka působila vážně a houževnatě. Vůči Shaughnessymu se chovala s úctou – postavila se kousek za jeho levé rameno. Přes veškerou snahu ovšem nedokázala zamaskovat svou přirozenou krásu, ten oslnivý 10

P ODE Z Ř E N Í

typ, jaký v Gretchen obvykle vyvolával chuť způsobit někomu bolest velmi vynalézavým způsobem.

Gretchen se podívala zpátky na detektiva, přimhouřila oči.

Zvedl se mu koutek úst. „Naše úřadující sociopatka… a uznávaná externí konzultantka našeho oddělení,“ připustil. „Pomohla už vyřešit řadu případů. Specializuje se na antisociální poruchy osobnosti a násilné trestné činy.“ „‚Konzultantka‘ znamená ve zkratce ‚někdo, kdo za něj dělá jeho práci‘,“ prohodila k Marconiové. Jestli chce být Shaughnessy protivný, s radostí klesne na jeho úroveň. „Tady chlapci v modrém mě volají, když se nejsou schopní dostat ze slepé uličky.“ „Jinak by ses stejně jenom válela na kanapi,“ utrousil vyšetřovatel, ale postrádalo to skutečný zápal. Tohle bylo známé a pořádně prošlapané území, v podstatě přátelské škádlení, byť to nezúčastněnému pozorovateli nemuselo být zřejmé. Marconiová se tvářila naprosto neutrálně, z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst. „Kvůli vaší neschopnosti mám pořád dost práce,“ opáčila doktorka, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Vražd je prostě k mání jen určité množství, a to i ve městě o velikosti Bostonu. Sice si ji k vyšetřování párkrát přizvala i FBI, ale vždycky jen na území státu Massachusetts.

Nestěžovala si. Díky naditému svěřenskému fondu měla o živobytí postaráno. Práce v úloze odborné konzultantky jí především poskytovala kýženou intelektuální stimulaci. Snažila se vyhnout za každou cenu nudě – ta totiž vedla k sebedestruktivnímu chování, jež bylo neslučitelné se životem, který si momentálně užívala.

Případy jí pomáhaly zahnat nutkavý neklid, mrtvoly zaměstnávaly její morbidní fascinaci, jíž se nikdy tak docela nezbavila. Zbytek času věnovala psaní článků do akademických časopisů, které si nikdo nepřečte, nicméně jí vynesly uznání v oboru a policie tak měla i nadále důvod s ní spolupracovat.

Gretchen se opět zaměřila na tělo roztažené na pohovce za deset tisíc dolarů, nad jejíž koupí Lena váhala celé dva měsíce.

11

BR I A N N A L A BUSK E S

„Takže co tu doopravdy děláš, Gretch?“ zeptal se jí Shaughnessy a popošel blíž, aby dobře viděl. Jeho vážný oficiální hlas se nesl bytem jako tmavomodrá voda a odrážel se od Leniných dokonale neutrálních stěn. Gretchen se Shaughnessym nevnímali nikoho jiného. „Našla jsem ji.“ Pobaveně si odfoukl. „Na někoho, kdo není policajt, nacházíš mrtvoly celkem často.“ To nemohla popřít.

Zalétla pohledem k Leně, všímala si a v duchu zaznamenávala počáteční příznaky posmrtné ztuhlosti, příliv chemických látek na jejích víčkách, čelisti, krku. Když před hodinou vpadla do bytu, jednu chvíli to vypadalo, že Lena jen spí.

Zato teď už by se nikdo nespletl. „Předávkování,“ konstatovala. Lena s analgetiky laškovala už dřív, ale vždycky měla dost peněz na kvalitní materiál. Gretchen by zajímalo, jestli se i ten dražší dnes nepančuje fentanylem. Anebo tentokrát nebyla dost opatrná. Možná jí bylo jedno, jak to dopadne. „Předávkování? Ne sebevražda?“ zeptala se Marconiová, která zřejmě z chování svého kolegy pochopila, že Gretchen smí být přítomna vyšetřování, ačkoli není od policie. „Takže žádný vzkaz na rozloučenou?“ Po té absurdní otázce ji přepadla taková touha zavrčet, až ji to samotnou zaskočilo. Už hodně dlouho se jí nestalo, aby se tak silné nutkání prodralo skrz železnou stěnu, kterou v sobě vybudovala. Dávno ji nepřepadla taková chuť slyšet, jak se lámou kosti, cítit na rukách šplíchání horké krve. „Proč jsi tu zrovna ty?“ zeptala se Shaughnessyho, místo aby jeho kolegyni odpověděla. Zjistila, že nejlepší strategií, jak se svými surovými pudy bojovat, je přestat jim věnovat pozornost a přesměrovat ji jinam. „Předávkování nespadá zrovna do tvé stáje.“ Vyšetřovatel přelétl pohledem celý ten výjev, všechno, co záchranáři nepoškodili. „Pracuju na případu Violy Kentové,“ pronesl konečně.

12

P ODE Z Ř E N Í

Gretchen sice neobrátila oči v sloup, ale otočila se k němu zády. „To vím.“ „Lena Bookerová byla její právní obhájkyně,“ pokračoval, jako by se podrobnosti ohledně toho případu neobjevily na všech titulních stranách ve městě. Jako by Lena Bookerová nebyla jediná, koho mohla Gretchen nazývat téměř kamarádkou. „Věř tomu, nebo ne, ale neuniklo mi to,“ protáhla. Věděla, že z jejího výrazu nic nevyčte. Nic o té poslední hlasové zprávě, kterou jí Lena nechala krátce před smrtí, nic o složce položené vedle ní, kterou objevila, než se do bytu dostali záchranáři. O složce nadepsané VIOLA KENTOVÁ. „Tak proto s tělem zatím nikdo nehýbal?“ Shaughnessy pokrčil rameny. „Starosta i vrchní komisař chtějí mít jistotu, že se to pečlivě vyšetří. Určitě je ti jasné, jaký poprask by vyvolalo, kdyby něco naznačovalo, že mohlo jít o trestný čin.“ Úmrtí spojené s nejpropíranějším případem vraždy za poslední roky? „Poprask“ asi zdaleka nevystihoval, co by to způsobilo.

Případ Kentových byl rozebrán do nejmenších podrobností a Gretchen odhadovala, že veřejnost už stačilo opakování stejného tématu unavit.

Téměř na den přesně před šesti měsíci ubodala třináctiletá Viola Kentová svou spící matku Claire. Když zmáčkli jejího otce Reeda Kenta, připustil, že měla dívka sklony k násilí a pravidelně docházela k psychiatrovi. Netrvalo dlouho a bulvár se vytasil s historkami o zvířecích kostech, které se našly na pozemku, a zveřejnil fotografie pochroumaných tělíček Violiných mladších bratrů, posetých modřinami a starými jizvami. Zanedlouho se navíc rodiče jejích spolužáků vytasili s historkami o mučení a manipulaci.

Brzy začalo všem být jasné, včetně bostonské policie, že Viola Kentová je rodící se psychopatka, ačkoli na stanovení takové diagnózy je technicky vzato ještě mladá.

Celá vražda vypadala úplně přesně jako něco, co se dalo v takové situaci předpokládat – Violina touha po krvi eskalovala, jak se toho její rodiče vždycky obávali.

13

BR I A N N A L A BUSK E S

Veřejnost byla tím příběhem fascinovaná, podle všeho šlo ale o jasně uzavřený případ. Kdykoli se někdo zeptal Leny, proč se ujala klientky, o níž všichni ve městě – i v celé zemi – vědí, že je vinna, odmítala to komentovat.

A teď tohle. Nesejde na tom, jestli Lenina smrt nějak souvisí s rodinou Kentových. Už jen podobné spekulace by médiím zajistily sledovanost.

Nemluvě o nátlaku, kterému by čelila policie – proto je nezbytné postupovat zcela transparentně.

Teď, když se blíží přelíčení, by třeba i jen zmínka o takovém skandálu mohla všem pořádně zatopit.

Lenin tichý vzlyk, to výmluvné zajíknutí těsně před přiznáním, dosud rezonoval Gretchen v prsou.

Zvorala jsem to, Gretch.

14

(2) Reed

Tři měsíce po smrti Claire Kentové Reed zíral na televizní obrazovku i poté, co Ainsley přístroj vypnula a displej zčernal. „Už se na to přestaň dívat,“ domlouvala mu. Hodila ovladač na stolek a přisedla si.

Měla pravdu – uvědomoval si to. Přesto i nadále hltal všechny ty záběry, počáteční rozbor Claiřiny vraždy i pozdější úlovky bulvárních médií. Týdny se táhly a mrchožrouti se neměli čím krmit. „Co kluci?“ zeptal se. Začínal být neurotický, věčně hlídal, kde chlapci jsou a co dělají. Popřál synkům dobrou noc ani ne před dvaceti minutami, a přece nedokázal setřást palčivý strach, že se jim během té krátké chvíle něco stalo. A možná už to lepší nikdy nebude. „Usnuli, jako když je do vody hodí.“ Sestra do něj šťouchla ramenem. „Taky bys měl jít na kutě.“ Poškrábal se na hřbetu ruky, posetém tenkými jizvami. Neměl by se na sestru zlobit, že ho posílá do postele jako děcko – všeho nechala a přispěchala mu na pomoc. Starala se o Sebastiana s Milem, zatímco on řešil podrobnosti kolem soudu s Violou. Jenže Ainsley nikdy nepoznala, kdy má přestat. Dráždilo ho, jak se ho věčně snaží komandovat.

Pochopitelně pro jeho vlastní dobro. „Ještě se mi nechce,“ řekl a nějak se mu povedlo, že to neznělo popuzeně, ale jemně. Koneckonců jí vděčil za hodně.

15

BR I A N N A L A BUSK E S

Přesto popadl ovladač a znovu zprávy zapnul. Sestra vzdychla, už to však nekomentovala. V levém horním rohu se nad hlasatelkou objevila Claiřina jemná krásná tvář. Žena nasadila vážný výraz, jaký novináři zaujímali, kdykoli mluvili o jeho manželce. Ztlumil zvuk, aby neslyšel, co ta ženská vykládá. Nezáleželo na tom. Už to slyšel všechno. „Neuvěřitelné, že to ještě pořád propírají,“ podotkla tiše Ainsley. „Od Claiřiny smrti už uplynuly tři měsíce. Člověk by čekal, že se na světě dějí důležitější věci.“ Od Claiřiny vraždy, opravil ji v duchu. Sestra měla sklon mluvit o smrti jeho ženy jako o autonehodě nebo následku chronického onemocnění, přitom šlo o surovou vraždu.

V každém případě ho neutuchající pozornost médií a veřejnosti nepřekvapovala. Případ měl všechny rysy senzačního filmu ze života.

Bohatá rodina, problémová psychopatická dcera, truchlící a dosud mladý a pohledný vdovec.

Představil si, co by se rozpoutalo, kdyby někdo z novinářů odhalil zbytek celého příběhu. „To se nestane,“ prohlásila Lena, když před ní tuto obavu před pár týdny vyslovil. Tehdy měl ještě nutkání neustále rozebírat, jak by se všechno mohlo vyvinout. „Nikdo ani netuší, že jsme se kdysi znali.“ To byla pravda.

Někteří reportéři spekulovali nad tím, proč se někdo jako Lena Bookerová ujal případu Violy Kentové, ale nikdo nerozebral vlákna jejich minulosti, aby zjistil, kde se propletla. Nikdo netušil, že Reed Kent a Lena Bookerová byli jen dvě chudé děti z čtvrti Jižní Boston, neboli z Jižáku, kterým se všemu navzdory podařilo uspět. „Nejsi přece dvakrát pyšný na svoje kořeny,“ neodpustila si Lena rýpanec, který ho zasáhl.

V osmnácti se seznámil s Claire, jedinou dcerou jedné z nejzámožnějších a nejsolidnějších rodin ve městě. Ta se z nějakého důvodu rozhodla, že s ním chce chodit, chce s ním spát a chce si ho vzít.

Pořád nechápal proč.

16

P ODE Z Ř E N Í

Ale tehdy nad tím nepřemýšlel. Trčel v té pasti zvané Jižák od narození. Když mu nabídla cestu ven, bez váhání se jí chopil.

Teď se Claiřina fotografie nad hlasatelkou rozplynula a na jejím místě se objevila Viola.

Ainsley vedle něj znehybněla, jako by byla připravená uchlácholit vyděšené zvíře. V poslední době poměrně běžná reakce, už jim ani nepřipadala divná.

Reed si škrábal jizvu na kloubech a sledoval, jak se hlasatelce pohybují rty.

Líčí právě dopodrobna všechny Violiny zvrhlosti? Nedávno někdo prozradil, že na dveřích pokoje jejích bratrů měli visací zámek. Po téhle zprávě proběhly v médiích hotové orgie.

Anebo ta ženská popisuje Clařiny bodné rány a ptá se, co vyvolalo katarzi, která Violu nakonec přiměla matku zabít.

Poté se objevil jeho snímek. Hlasatelka pokývla hlavou tím smutným soucitným způsobem, jako všichni, kdo o něm v poslední době mluvili.

Ainsley se znovu pokusila zmocnit dálkového ovládání, ale odsunul ho z dosahu.

Co by asi říkali všichni, kdo na něj pohlížejí se směsicí lítosti a netajené zvědavosti, kdyby znali pravdu?

Sestra vzdychla, pak ho poněkud roztřesenou rukou pohladila po stehně. „Netrap se tu moc dlouho, ano?“ Zachrčel, ale nebylo to na souhlas, jen známka, že slyšel.

Začal přepínat programy, dokud opět nenarazil na tvář své ženy.

Jestli se Ainsley domnívá, že si pouští zprávy, aby se mučil, nezná ho tak dobře, jak si myslí.

17

(3) Gretchen Teď Shaughnessy stál se založenýma rukama nad Leniným tělem. Zvedl oči a střetl se s Gretcheniným pohledem. „Kdyby to nebylo tak jasné, hádal bych, že je to tvoje práce.“ Zaťala zuby, až jí vystřelila bolest do čelisti. Napočítala do deseti, aby to napětí neprosáklo do jejího hlasu, aby to znělo lehkomyslně, a ne nepřátelsky. Pečlivě podané představení, tak jako větší část jejího života. „Omluva se přijímá. Já bych to rozhodně tak neodflákla.“ „Říkal jsem ‚kdyby‘,“ podotkl a koutky úst mu pobaveně zacukaly.

Marconiová se podívala z jednoho na druhého. „Já opravdu nepoznám, jestli vtipkujete.“ „Tady detektiv postrádá smysl pro humor,“ informovala ji Gretchen. „Takže nikdy nevtipkujeme.“ „Dobře,“ pronesla Marconiová. Z jejích řečnických příspěvků doslova odkapávala inteligence. Gretchen poodešla. Byla znuděná a podrážděná a v takovém stavu se ovládala vůbec nejhůř. Celý život se pohybovala na tenké hraně mezi násilnou a nenásilnou stránkou své sociopatické diagnózy a dobře věděla, že jestli se chce vyhnout nepříjemnostem, musí poslechnout vnitřní varování. „Takže… ona je konzultantka? Doopravdy?“ zeptala se vyšetřovatelka kolegy za jejími zády. Gretchen vytěsnila jeho automatickou odpověď.

Za ty roky, co se znali, už to v její přítomnosti opakoval tolikrát, že ty věty uměli oba nazpaměť.

18

P ODE Z Ř E N Í

Doktorku Gretchen Whiteovou, která se pyšní magisterským titulem z psychoanalýzy, statistiky a kriminologie, naverboval před více než deseti lety jako konzultantku k případu, kde mu podezřelý připomínal právě ji. Po prvním úspěšném společném vyšetřování ji začal zvát i k dalším případům. Nejprve v dlouhých rozestupech, pak častěji.

A toho se chytili i další vyšetřovatelé, až ji znalo – byť ne vždycky schvalovalo – celé vedení bostonské policie. Během těch zhruba deseti let pomohla vyřešit tolik významných případů, že její minulost, do určité míry pochybnou, často přehlíželi.

Protože dávno předtím, než se tohle všechno odehrálo, figurovala Gretchen jako hlavní podezřelá v prvním velkém případu vraždy, jehož vyšetřování detektivu Patricku Shaughnessymu svěřili. Psala se devadesátá léta – ona byla ještě dítě a jemu neviselo břicho přes opasek, vlasy měl blond, zatímco teď žádné, a na levém prsteníku nosil zlatou obroučku.

Obětí byla Rowan Whiteová, Gretchenina teta. A vrahem zůstávala přinejmenším v Shaughnessyho hlavě ona.

Jen se mu to nepodařilo prokázat.

Aby k němu byla spravedlivá – a takové nutkání nemívala často –, našel ji nad tou mrtvou ženou, se zakrváceným nožem, z něhož se vyklubala vražedná zbraň, v ruce. Druhou tiskla na otevřenou ránu.

Nevypadala vyděšeně, jako by se asi tvářily jiné děti. Spíš se zdála fascinovaná tím, jaká je rozervaná tkáň na dotek.

Navíc se o ní už předtím šuškalo, jak je divná, lidé ze sousedství měli sklon přejít na druhou stranu ulice a uhnout pohledem, kdykoli ji zahlédli.

Nezáleželo na jejím věku ani vzhledu. Už jako malá zjistila, že normální lidé – „empati“, tak jim začala říkat poté, co ji radostně označili jako „sociopatku“ – mají vyvinutý smysl pro rozpoznání toho, kdo mezi ně nepatří. Člověka, který jen předstírá, představuje prázdnou propast a pouze nosí masku, jak si žádá společnost.

Pokud šlo o Rowaninu smrt, žádného dalšího věrohodného podezřelého neobjevili. A ačkoli se ze Shaughnessyho stal zřejmě slušný 19

BR I A N N A L A BUSK E S

policista, tehdy měl tunelové vidění – nechal se zaslepit přesvědčením, že zabíjela Gretchen. Nebyl ochotný připustit, že by mohla existovat i jiná vysvětlení.

Skutečnost, že si dívka na průběh celé noci vůbec nevzpomínala, ho jen utvrdila v tom, že umí věrohodně lhát všem dospělým, kteří ji ještě nezačali podezírat z čehokoli špatného.

On v ní viděl tu propast od začátku. A nikdy jí na to nedovolil zapomenout.

Nedokázal případ nechat být ani poté, co se na něj dávno zapomnělo.

Gretchen by jeho posedlost připadala znepokojivá – byť zajímavá –, kdyby si plně neuvědomovala, jak špatně se žije v sevření abnormální fixace.

Protože nedokázal shromáždit dostatek důkazů, aby ji mohl zatknout, vzal na sebe úkol dohlédnout na ni. A dělal to dodnes. Mohla mu vysvětlovat třeba stokrát, že mezi lidmi s antisociální poruchou osobnosti existuje podmnožina těch, kteří se k násilí neuchylují. Pro něj zůstávala děvčetem s prázdnýma očima, jež se nedokázalo odvrátit od znetvořeného těla své tety.

Když se ve zprávách objevil případ Violy Kentové, Gretchen vyrazila na třídenní tah, šokovaná podobností obou případů. Zkrvavená oběť, nůž a dívka, z níž se automaticky vyklube hlavní podezřelá. Pochopitelně se našly i určité odlišnosti, ale podobností bylo dost na to, aby se pokusila zjistit od Leny nějaké podrobnosti. Jenže kamarádka nic neprozradila.

Je jako ty.

Lena jí zavolala ve čtyři hodiny ráno. Vyzvánění Gretchen neprobudilo, teprve pípnutí hlasové schránky.

Nejdřív se ozvalo prskající ticho. Kdyby jí tu zprávu nahrál kdokoli jiný, přestala by v tu chvíli poslouchat, mrskla by telefonem přes pokoj a zase usnula.

Když Lena promluvila, znělo to zoufale, zdrceně. „Zvorala jsem to, Gretch.“ Slova splývala a i její jméno vyslovila kamarádka nezřetelně. Asi víno nebo prášky, hádala Gretchen.

20

P ODE Z Ř E N Í

„Ona je jako ty,“ zamumlala Lena. „Ona je… je jako ty.“ „Ale kdo, moje milá?“ zeptala se potichoučku, aby nic nepřeslechla. „Zvorala jsem to,“ zopakovala Lena a její hlas zněl dutě a slabě, jako by jí vůbec nepatřil. „Musíš… musíš to dát do pořádku, kvůli mně, jo?“ Gretchen semkla rty do úzké linky. Leně se třásl hlas, přerývaně oddechovala.

Co si to jenom vzala?

Ticho se táhlo tak dlouho, že už si říkala, jestli Lena neodpadla. Ale pak… „Ty dáš vždycky všechno do pořádku.“ „A co mám dát do pořádku?“ zeptala se zbytečně. „Jde o Violu Kentovou,“ pronesla Lena, skoro jako by jí odpovídala. „Gretchen… Viola Kentová je nevinná.“ Tím zpráva skončila.

Kamarádčin hlas zněl tak slabě, že Gretchen napadlo zavolat záchranku. Jenže Lena by ji zabila, kdyby šlo o falešný poplach – protože v novinách by se nevyhnutelně objevilo, že se předávkovala, zvlášť když je případ Violy Kentové na titulních stranách. A tak se rozjela k ní do bytu, vyzbrojená náhradním klíčem, který jí kamarádka dala. Řítila se téměř prázdnými ulicemi Bostonu a přesvědčovala se, že je Lena jenom opilá nebo sjetá, proto mluvila tak divně.

Jenže během cesty, ani když pak utíkala přes halu a nekonečně dlouho čekala na výtah, nemohla přestat myslet na pytlíček, který před měsícem našla u kamarádky ve skříňce v koupelně. Byl zastrčený do skoro prázdné krabičky od tamponů.

Možná Lena jen hledala úlevu od své náročné práce. Jí do toho kaž­ dopádně nic nebylo, tak to tehdy nechala bez komentáře a krabičku vrátila tam, kde ji našla.

Teď litovala, že ten sáček nevzala a nespláchla prášky do záchodu.

Koneckonců měla ve zvyku se s ničím nepárat.

Vstoupila k Leně do ložnice. Až na přetékající knihovnu, která zabírala notnou část jedné stěny, byla místnost téměř spartánská, podobně jako zbytek bytu.

21