0043027

James Swallow ODPLATA

KALIBR

Přeložil Lumír Mikulka

ROGUE Copyright © 2020 by James Swallow Translation © Lumír Mikulka, 2022

ISBN 978-80-242-8404-0

Kapitola 1

S

těrače se proháněly po čelním skle sešlého volva a zevnitř sledovacího vozu bylo těžké udržet si jasný výhled na cíl.

Liják měnil asfalt v lesklé kovové pláty a dopadal na zem v prudkých přívalech postrkávaných větrem na sever. Těžké mraky měnily pozdní den v předčasný soumrak a z budov, lidí, tramvají i aut se vytrácela barva.

Každý, kdo neměl dost pádný důvod být venku, se stáhl do vchodů budov, aby hledal úkryt. Někteří místní obyvatelé vybavení dostatečným stoicismem se drželi deštníků, jako by na tom závisel jejich život, jenže přívaly vody z nebe se valily takřka vodorovně a promáčely jim kabáty i oblečení pod nimi.

Celý týden ohrožovala Oslo bouřková studená fronta nad Skagerrakem a dnes konečně dorazila do vnitrozemí. Rychle se přehnala přes fjordy i město a během několika hodin ze sebe vyždímala přívalový déšť, který by jindy stačil na pokrytí měsíčních srážek.

Muž tmavé pleti na sedadle spolujezdce ve volvu byl štíhlý a napjatý způsobem, jak to umí jen bývalí vojáci, a jeho hube­ nou postavu halila modrá bunda, dostatečně velká na to, aby mohl v podpaží ukrýt pistoli Maxim 9, kterou měl v pouzdře.

Nakláněl se dopředu, s očima upřenýma, aby neztratil jejich kořist.

8 | JAMES SWALLOW Řidička záměrně snižovala rychlost, rukama s dlouhými prsty svírala volant. Světlá tam, kde on byl tmavý, na sobě měla kabát s límcem z umělé kožešiny, který se jí vinul kolem krku.

Spolu s ostrými rysy obličeje jí dodával vzezření mrchožravého ptáka sledujícího kořist.

Cíl se pohyboval rovnoměrným stálým tempem a nedával najevo, že by věděl, že je sledován. Tým lovců neměl k dispo­ zici identitu oné osoby, pouze kódované označení. Znali tuto pro ně bezejmennou ženu jako Echo-Jedna a posledních šest dní ji sledovali v zapadlých uličkách norského hlavního města.

Kousek po kousku sestavovali vzorce pohybu Echo-Jedna a hledali místa, kde se její cesta křížila se zájmovými osobami.

Cíl byl štíhlé postavy, průměrné výšky, na sobě měla žena dlouhou tmavou bundu do nepohody s vyhrnutým límcem.

Kšiltovka jí zakrývala obličej zrůžovělý chladem, ruce měla zabořené v hlubokých kapsách bundy až po lokty a pohybovala se cílevědomě, shrbená dopředu proti slotě venku.

Echo-Jedna jim zatím neposkytla nic cenného, co by mohli hlásit, a ve dvojčlenném týmu se stupňovalo napětí. Už brzy měl někdo z vyšších míst velení učinit rozhodnutí a pak bude osud jejich cíle zpečetěn.

Muž a žena v autě měli v uších pecky sluchátek, které je napojovaly na šifrovanou rádiovou síť týmu. Venku byli další tři agenti; jeden pěší na stejné straně ulice jako cíl, druhý na opačné a poslední seděl v kavárně o několik bloků západněji a sledoval operaci prostřednictvím přenosného počítače. Roz­ hovor byl minimální, omezený sotva na něco víc než na stručné zprávy o pohybu Echo-Jedna.

Na zadním sedadle volva ležela taška se vším, co budou potřebovat, aby dostali ženu živou; lepicí páska, plastové sta­ hovací pásky, paralyzér a pouzdro se dvěma injekčními pery s derivátem pentobarbitalu. V tašce nescházela ani výbava

ODPLATA | 9

potřebná k likvidaci mrtvoly, pokud by to dopadlo právě tak.

Všichni v týmu si zapamatovali místa, kam Echo-Jedna odve­ zou k dalšímu zadržení nebo k likvidaci, podle toho, jak vše skončí. V prvním případě to byl prázdný dům ve Starém městě, v druhém případě odlehlé místo s hlubokou vodou u přístaviště v Bekkelagetu.

Podobné operace, ať již byly legální či nezákonné, už v mi­ nulosti prováděli. Pracovali jako dobře sehraná jednotka, takže osamocený cíl proti nim neměl šanci. To byla jistota, která se nezrodila z nějakého pocitu samolibosti, ale z jejich zkušeností.

Skoupé informace od nadřízených naznačovaly, že Echo­ -Jedna je bývalá příslušnice ozbrojených sil. Nyní ale za sebou neměla žádnou podpůrnou síť, žádné krytí ani žádnou orga­ nizaci. Echo-Jedna byla venku v zimě sama, v přeneseném i doslovném slova smyslu.

Co tato žena udělala, že si zasloužila takovou pozornost, nebylo jasné, ale nabízelo se obvyklé množství domněnek a spekulací. Echo-Jedna byla nejspíš někdo, kdo zapomněl, jak se má chovat, a vysloužila si proto nelibost svých bývalých pánů. Možná věděla příliš mnoho, možná odhalila nepatřič­ ná tajemství. Ať už byl důvod jakýkoli, tato osamělá, deštěm promáčená postava se ocitla v roli pronásledovaného zvířete a její život visel na vlásku.

Zatímco její boty cákaly v kalužích, přeběhla přechod pro chodce v místech, kde se křížily dvě čtyřproudé ulice. Sledující v autě viděli, jak se další člen jejich týmu pohnul, aby ženu ná­ sledoval. Třetí muž se držel dostatečně vzadu, aby ho cíl nezjis­ til. Vysílačka druhého muže pohybujícího se pěšky upozornila ostatní, že Echo-Jedna zrychluje tempo a odbočuje do boční ulice, která vedla na sever horním koncem čtvrti Majorstuen, směrem k řidčeji obydleným uličkám. Kdyby pokračovala tím směrem dál, mimo hlavní dopravní tah a v tomto mizerném

10 | JAMES SWALLOW počasí, začali by být sledující vzhledem k minimu chodců v okolí hodně nápadní. Žena za volantem si vyměnila ostražitý pohled s mužem tmavé pleti, který jí odpověděl kývnutím. Volvo se rozjelo, proplazilo se kolem tramvaje a zařadilo se do pomalého pruhu.

Oba věděli, že stojí na prahu rozhodnutí zda jet dál, či nikoli.

Pokud budou pokračovat ve sledování, šance, že si jich Echo­ -Jedna všimne, se výrazně zvýší. Pokud by se od cíle odpojili, nemuseli by být schopni ženu znovu zachytit ani v hostelu, kde bydlela, ani v barech, které navštěvovala.

Pak ale cíl rozhodl za ně.

Muž tmavé pleti si toho všiml jako první a varovně vykřikl.

Echo-Jedna náhle přerušila obvyklý vzorec chování a rozběhla se šikmo přes ulici směrem k přístřešku ukrývajícímu řadu turniketů. Nad přístřeškem se skvělo modré „T“ v kruhu ozna­ čující vstup do T-banen, místního systému metra táhnoucího se křížem krážem napříč městem. Stanice Majorstuen byla přestupní stanicí, kudy procházelo pět linek metra, a pokud by tam Echo-Jedna unikla sledujícím, mohla se znovu vynořit na kterémkoli místě Osla.

Volvo prudce zastavilo, muž tmavé pleti už v tu chvíli vystu­ poval z vozu a rychle překonával nízkou bránu, aby se dostal na nástupiště před cílem. Přes čelní sklo pak řidička sledovala své další dva kolegy, kteří následovali Echo-Jedna přes prů­ chody na kontrolu jízdenek. Pak se ženě za volantem všichni ztratili z dohledu a ona se spojila s mužem sedícím v kavárně s notebookem. Ten už byl v plné práci a procházel jízdní řád spojů projíždějících stanicí Majorstuen a jejich cílové stanice. Řidička si rozepnula kabát a zkontrolovala zbraň, zatímco poslouchala, co říká. Stejně jako všichni z její skupiny no­ sila i ona tutéž výzbroj – těžkou poloautomatickou pistoli Maxim. Hranatý přední konec zbraně skrýval integrovaný

ODPLATA | 11

tlumič zvuku, který redukoval hluk výstřelu pistole na těžké kovové klapání. Kdyby ale na použití zbraní došlo, netrvalo by dlouho a na místo by dorazila norská policie. Potřebovali se s tím proto vypořádat tiše a rychle, aniž by přitáhli pozornost místní politi. Řidička se zamračila a řekla muži v kavárně, aby o posled­ ním vývoji dění informoval nadřízené.

Dveře soupravy na stanici se zabouchly právě, když se po nich cíl natáhl, a muž tmavé pleti sledoval, jak sebou trhla – jako by v šoku ze zjištění, že její spěšný útěk byl přerušen.

Echo-Jedna se rozhlédla po nástupišti a on vycítil, že se snaží vytipovat, kdo patří k jejím pronásledovatelům. Vsadil na to, že ho ve volvu neviděla, nasadil znuděný výraz, zůstal stát na dohled a předstíral, že studuje plánek trasy metra. V odra­ zu na panelu si cvičeným okem prohlížel uspořádání stanice Majorstuen. Byla otevřená, pod širým nebem, koleje zde vedly středem čtvrti, aby se na jednom konci vlévaly zpátky do pod­ zemí a mizely v úzkých betonových tunelech. Bylo zde jen málo úkrytů a stejně málo cest dovnitř nebo ven. Rozhodl se, že tady by se mohli cíle zmocnit, pokud by postupovali rychle.

Koutkem oka zahlédl, jak po něm sklouzla pohledem a pro­ šla dál. Někdo jiný z týmu ji musel vyplašit, nejspíš ten muž, který ji sledoval zezadu.

Jakmile mu ta myšlenka prolétla hlavou, cíl zahlédl další dva sledující. Žena zareagovala a otočila se, aby se přesunula dál po nástupišti.

Situace nebyla ideální. Nejlepší by bylo chytit ji tak, že ji budou mít mezi sebou, ale museli vystačit s tím, co měli. Žena šla tak rychle, jak jen mohla, aniž by navenek projevovala paniku, ale její pohyby působily trhavě a vystrašeně. Východ na jižním konci nástupiště byl zavřený, kovovou mřížovou

12 | JAMES SWALLOW bránu zajišťoval řetěz. Když se muž tmavé pleti vydal za ní, viděl, jak Echo-Jedna vrhá zoufalý pohled přes koleje.

Kolem rychle projížděl expresní spoj metra, kola naříkavě skřípěla po lesklých kolejích a žena se otočila. Téměř dokázal vyčíst myšlenky z její tváře. Cesta přes koleje by způsobila rozruch a znamenalo to odvážit se nejen riskovat střet s případ­ nými soupravami, ale také dát pozor na koleje pod elektrickým napětím, které dodávaly soupravám energii. Riskla by to?

Podle toho, co sdělil do rádia jeden z dalších členů jejich týmu, myslel na totéž co žena. Odbočil doprava, rozběhl se po lávce a přešel na protější nástupiště pro případ, že by se žena rozhodla utéct.

Echo-Jedna viděla, jak se její dva pronásledovatelé rozdělili, a tvář se jí zasmušila. Teď už neměla kam utéct a věděla to.

Hrstka dalších cestujících na nástupišti kolem ní prořídla, když došla na jižní konec stanice, a její tempo se zpomalilo. Řeč jejího těla se změnila, ramena jí poklesla a její postoj dával najevo pocit porážky, který se jí musel honit hlavou.

Zastavila se a zastrčila paže ještě hlouběji do kapes. Déšť jí v pramíncích stékal po čepici, zatímco bezútěšně hleděla do tunelu za okrajem nástupiště.

Dole v černé tmě tančila blikající světla a automatické hlá­ šení upozorňovalo čekající, aby ustoupili od okraje nástupiště, protože se blíží další souprava. Muž tmavé pleti pokračoval opatrným nenuceným tempem a s každým krokem se přibli­ žoval k ženě. Ruka mu vklouzla pod bundu a spočinula na rukojeti pistole.

Z šera se vyvalila drnčící řada bílých a šedých vagonů, která se řítila kolem. Byla to prázdná souprava mířící zpátky do depa.

Jeho zvuk a pohyb nyní zafungovaly jako spouštěč.

Echo-Jedna se dala do pohybu a sprintovala k tunelu na kon­ ci nástupiště, i když se z něj vlak teprve vynořoval. Muž tmavé

ODPLATA | 13

pleti uslyšel, jak jeho kolega pár kroků za ním znechuceně zavrčel, a na zlomek vteřiny zaváhal.

Když poslední vagon prázdné soupravy vyjel z tunelu, cíl se vymrštil z nástupiště a dopadl na všechny čtyři na kolejové lože.

Kolem se rozlétl štěrk a žena, aniž by ztrácela tempo, vlétla do špatně osvětleného metra.

Muž z volva se dal se do běhu a volal na ostatní. Museli tuhle situaci zvládnout. Jestli Echo-Jedna jednala ve stavu slepé pa­ niky, existovala značná šance, že by se mohla při úprku tmou zranit, nebo ještě hůř, že ji srazí jiná rychle jedoucí souprava.

Museli ji zajistit dřív, než se to stane.

Ostatní cestující na nástupišti reagovali jen pomalu, stále ještě zaskočeni celým děním, a nikdo nezastavil muže tmavé pleti a jeho kolegu, když se vrhli přes okraj a vyrazili za ženou v čepici. Třetí ze skupiny na vzdáleném nástupišti je následoval a vyrazil za nimi, aby se dostal do paralelního tunelu.

Jakmile se ocitli ve skrytu, muž tmavé pleti vytáhl zbraň a přitiskl si ji k hrudi. Jeho boty křupaly na kamenné drti mezi kolejnicemi, snažil se pohybovat co nejtišeji a napjatě naslouchal.

Když mu v pecce sluchátka zazněl hlas agenta v kavárně, trhl sebou, zatímco poslouchal rychlý proud slov. Podle muže u laptopu byla další stanice daleko, ale to nevylučovalo pří­ tomnost servisních tunelů nebo jiné přístupové cesty, které by mohly vést zpět nahoru na úroveň ulice.

Muž tmavé pleti nařídil kolegovi z kavárny, aby mlčel, když před sebou zahlédl pohyb. Ve žluté záři servisních lamp přišrou­ bovaných k betonovým stěnám se tam mihotala nepromokavá bunda. Z toho směru se do tunelu rozlévalo další světlo, protože úzký tunel tam ústil do širšího podzemního prostoru.

Druhý pronásledovatel se zbraní v jedné ruce dorazil k muži tmavé pleti a podal mu cosi, co našel na kolejích. Byla to pro­ močená kšiltovka, kterou měla Echo-Jedna na hlavě.

14 | JAMES SWALLOW Oba opatrně vstoupili do prostoru před sebou a ocitli se mezi opuštěnými nástupišti lemujícími po obou stranách s­ ouběžné trati. Vynořili se z tunelu na stanici duchů – prázdném prosto­ ru, který byl opuštěn ve prospěch větší konečné stanice.

Nízký, zakřivený strop a obnažené šedé stěny se táhly smě­ rem ke schodům a společnému můstku. Stěny pokrývala pra­ chem zanesená graffiti a studený vzduch byl cítit dešťovou vodou a krysí močí. Na opačném konci nástupišť osvětlovaly vzdálený tunel další žluté lampy. Schovat se nebylo kam. Echo­ -Jedna byla někde tady.

Blíže k pronásledovatelům kreslily další bezpečnostní lam­ py kaluže slabého světla, ale na plošinách se táhly hluboké stíny. Holé prostory lemovaly kotouče kabelů a hromady suti z ne­dokončených prací a muž tmavé pleti si všiml popraskané plastové tabule, která prozrazovala název stanice duchů: Valkyrie Plass.

Vysílačkou sdělil tento detail muži v kavárně, ale signál byl plný šumění statické elektřiny, tlusté stěny rušily přenos.

Udělal gesto na svůj tým. Dorazil už i třetí z nich. V tichosti se rozdělili, aby pročesali opuštěnou stanici a našli cíl.

Zajmout, zadržet a rozhodnout, co bude třeba. To byly další kroky. Bylo na ostatních, aby rozhodli, jestli odsud Echo-Jedna odvedou živou a celou, nebo ji na místě zlikvidují. Kdyby na to přišlo, mohl by tým shodit tělo na koleje a nastrojit vše tak, aby to vypadalo jako nešťastné náhodné úmrtí.

Muž tmavé pleti se sunul po úzkém středním pásu mezi dvěma páry kolejnic metra, zatímco zbývající dva si každý vzal jedno nástupiště. Zatímco postupoval kupředu, snažil se odfiltrovat hluk v tunelu a naslouchal, zda se neozve nějaký lidský zvuk.

Kdesi v dálce něco zaškrábalo o kámen. Přicházelo to ze směru můstku nad kolejnicemi a on k němu mávl rukou.

ODPLATA | 15

Muž vpravo došel k úpatí schodů jako první, druhý si stále razil cestu hromadami sutin. Když první muž začal stoupat, z tunelu před ním přilétla zátka teplého, mastného vzduchu – jako výdech metra před přijíždějícím vlakem. Muž tmavé pleti klesl do podřepu a schoval se za signální panel, protože hluk dál zesílil. Zaplavilo ho bílé světlo, zatímco kolem projížděla souprava a kola po něm jen pár centimetrů od obličeje plivala jiskry.

V jedné směsi s hlukem projíždějících vagonů zaslechl něčí bolestný výkřik a pak drsný kovový zvuk, který nedokázal identifikovat.

První lovec byl už téměř nahoře na schodech, když se mu bota zachytila o nastražený rybářský vlasec ukrývající se ve stínu.

Vlasec se napnul a uvolnil podomácku nastraženou past. Byla to chytrá improvizace, vyrobená z levných běžně dostupných předmětů. Pružná lanka omotaná kolem oček se uvolnila a zabodla muži do nohy dvojici kuchyňských nožů upevněných lepicí páskou. Nože i celý mechanismus pasti byly nastříkány černou barvou na auta, aby splynuly s okolím. Čepele se muži zaryly hluboko do svalu, on šokovaně vykřikl a zhroutil se ke zdi. Jeho hlas utonul v hluku projíždějícího vlaku a muž se snažil přenést váhu na druhou nohu. Pohled na krev, která mu vytékala z ran, oslabil jeho pozornost.

Uprostřed můstku se cosi pohnulo. Kdosi se tam vynořil z úkrytu pod plachtou pokrytou stříkanci brvy. Muž spatřil, jak se odtamtud vynořila Echo-Jedna, a zahlédl její tvář. Krátké tmavé vlasy, narudlá pleť a zahojené jizvy po popáleninách nad pravou tváří. V rukou držela brokovnici s upilovanou hlavní, jejíž ústí bylo ukryté za provizorně zhotoveným tlumičem vyrobeným z plechovky od spreje. Než lovec stačil uchopit

16 | JAMES SWALLOW svou vlastní pistoli, vystřelila mu žena do hlavy a dávka broků těžkého kalibru proměnila jeho obličej v mokrou rudou kaši.

Druhý lovec byl u dolního konce schodů na protějším nástupi­ šti, když uslyšel přidušený výkřik svého druha. Když se hukot vlaku vytratil směrem k další stanici, vyrazil vpřed, přes změť polámaných prken a stavební suti.

Jeho bota dopadla na tenký kus dřeva, pod nímž byly upevně­ ny dva náboje do brokovnice ve svislé poloze se zátkou z epoxi­ dového lepidla. Váha muže stlačila ukryté nábojnice do trubko­ vých uzávěrů, které byly oba opatřeny silným šroubem, jehož špička se opírala o plochu zápalníku nábojnice.

Oba náboje s rachotem vybuchly a prorazily dřevo i podrážku mužovy boty. Kůže, svaly a kosti se okamžitě proměnily v jednu změť a on spadl po zádech na nástupiště. Nervy mu probíhaly údery agónie, která ho nutila lapat po dechu a dávit. Slyšel, jak jeho společník volá, když se nahoře na schodišti objevila žena, kterou pronásledovali, a pokusil se ho mávnutím poslat zpět.

Muž tmavé pleti uslyšel, jak improvizovaná past vybuchla, a uviděl, jak se druhý lovec zhroutil s bledou tváří pokrytou potem. Nohu měl od kotníku dolů celou zkrvavenou. Vyškrábal se na nástupiště a zavolal do vysílačky varování, ale komuni­ kační síť místo hlasů vyplivla zpět jen šumění statické elektřiny.

Na schodech byla Echo-Jedna už venku z úkrytu a kráče­ la s napřaženou krátkou střelnou zbraní. Dvakrát vypálila, zaplnila vzduch broky a muž tmavé pleti cítil, jak mu horké kuličky trhají obličej, když jím prolétávaly. Žena se pak stáhla za nízkou zídku a on uslyšel kovový zvuk nábojů zasouvaných do naolejovaného mechanismu.

Ignoroval bolest a štiplavé vlhko na tváři, popadl zraněné­ ho a táhl ho pryč. Hledal nějaký úkryt, ale nemohl najít nic

ODPLATA | 17

vhodného. Za ním se ozvalo škrábání bot o kámen a on věděl, že žena jde za nimi. Muž tmavé pleti s mučivým zasténáním pustil svého kolegu a otočil se s pistolí Maxim v ruce. Vypálil dozadu ke schodišti a vystřílel čtyři náboje, aby odradil ženu od bezprostředního pronásledování.

V hlavě se mu honily myšlenky. Tohle je léčka. Echo-Jedna je záměrně vlákala na stanici duchů, na místo, kde předem připra­ vila pasti a ukrytou zbraň. Tohle jednání vypovídalo o jiném my­ šlení, než jaké mívá obyčejný bývalý voják. To divadélko na ulici, na nástupišti metra, to byl čin, který je měl přimět, aby polevili v ostražitosti. V duchu teď nešetřil nadávkami na adresu svých velitelů – za to, že drželi jeho tým v nevědomosti, a na všechny ty jejich kecy, které by potřebovali vědět.

Prohledal prostor, jestli tam není druhý kolega, a žaludek se mu obrátil, když ho našel na vzdáleném nástupišti, zhrou­ ceného u stěny natřené čerstvou karmínovou barvou.

Prostorem se rozlehl další prudký hukot vzduchu, jak se v protisměru řítil vlak. V oknech vagonů zahlédl záblesky tváří lidí dojíždějících do práce, jak se řítily kolem. Většina z nich ani nezahlédla dva zakrvácené muže se zbraněmi, a ti, kteří ano, sotva stačili zaregistrovat celý ten pohled, než zmizel.

Poslední vagon se mihl kolem a uvolnil pohled na ženu na protějším nástupišti, jejíž brokovnice mířila přímo na něj.

Uskočil, když vystřelila, a ozvěna zvuku zbraně mu prozradila, že Echo-Jedna přešla z broků na těžké kulové náboje, které likvidují cíle. Seskočila, překonala mezeru mezi nástupišti, nabila a znovu vystřelila. Další projektil narazil do stěny u jeho hlavy a muž tmavé pleti opětoval palbu z pistole Maxim. Ne­ náviděl se za to, že nechal padlého druha za sebou.

Nedala mu však čas, aby se tím zabýval. Třetí náboj z bro­ kovnice se odrazil se zajiskřením od nástupiště a zasáhl ho do břicha. Rána v něm zažehla rudý požár. Bylo to jako úder

18 | JAMES SWALLOW kladivem, který ho poslal k zemi. V ústech ucítil krev a najed­ nou se mu špatně dýchalo.

Slyšel, jak znovu nabíjí. Cvaknutí nábojnic, které se dostaly do podavače, a závěr, který jednu z nich zasunul do komory.

Přešla k jeho společníkovi a beze spěchu zamířila před ránou, která ho zabila.

Prázdná pistole Maxim mu vypadla z ruky, když se muž tmavé pleti vymrštil a vyrazil k ženě, napínaje poslední zbytky sil. V zádech cítil vítr, který ho tlačil kupředu, a chřípí mu plnil mastný kovový zápach tunelu.

Echo-Jedna ho viděla, jak se blíží, a žluté světlo se odrazilo od černě natřené čepele v její ruce. Byla rychlejší, než čekal, a sjela rukou nízko, aby ho sekla přes hruď. Rána byla hluboká a plná ohně a připravila ho o hybnost.

Pokusil se po ní chňapnout, ale ona vykopla a zasáhla jeho koleno. Když padal na nástupiště, zdálo se, že to trvá celou věčnost – ale ani pak ho nenechala, aby zemřel sám. Mohla ho dorazit pistolí, ale dávala si na čas a vychutnávala si to. Znovu do něj kopla, on se převrátil přes okraj nástupiště a přistál natažený přes jednu kolej.

Bílý oheň ho ovanul, jak se kolejové lože začalo třást. Ob­ rovský stín za světlem se na něj snášel a on se nemohl pohnout, nemohl utéct. Zakřičel, aby zastavili, ale jeho výkřik se ztratil ve skřípění železných kol na oceli. Řidička volva poznala, že něco není v pořádku, když se soupra­ va zastavila kousek od nástupiště, polovina ještě uvnitř tunelu, polovina venku v dešti.

Cestující vycházeli turnikety s popelavými tvářemi a rukama si zakrývali ústa. Nouzová světla blikala a trpělivý, mateřský hlas automatické hlasatelky neustále opakoval něco v norštině, které nerozuměla.

ODPLATA | 19

Nikdo z mužů, kteří před chvílí vyrazili za svou kořistí, neodpovídal na volání vysílačky. Pak k ní dolehlo vytí sirény sanitky a ztuhla jí krev v žilách. Sklonila se, aby nastartovala volvo, a tak přehlédla postavu vycházející ze stanice. Řidička si všimla stínu u okna, otočila se a srdce jí poskočilo v hrudi, když se na sklo přitisklo ústí provizorního tlumiče, vyčnívajícího ze záhybů tmavé bundy. Brokovnice vystřelila s těžkým žuchnutím, které ještě dále ztlumil neustávající liják, rozbila okno a vymalovala interiér volva krví a mozkovou hmotou. Žena se zbavila brokovnice, když ji prohodila rozbitým oknem do klína zavražděné řidičky. Vzápětí popadla tašku jejího rovněž mrtvého spolujezdce a zamířila s ní pryč. Za chůze si ji držela u těla a prohrabávala její obsah.

Na druhé straně ulice zastavila sanitka a těsně za ní policejní auto, ale ona už byla na křižovatce, ztracená ve zmatku.

V tašce bylo sluchátko vysílačky a ona na zkoušku ťukla na tlačítko stlač-a-mluv. Po chvíli se ozval mužský hlas, který žádal o kontrolu komunikace. Zněl mladě a ustaraně. Žena si našla chráněnou uličku za bytovým domem, mimo dohled z ulice, a chvíli si zkoušela polohu hlasu. Aby zněl plný bolesti a zděšení. Pak přepnula rádio a pohrála si s nastavením, aby zhoršila kvalitu příjmu.

Improvizovaně načrtla svůj příběh – lži o tom, že je zraněná a ostatní jsou mrtví, o tom, že se nemůže vrátit na místo pro odchod. Udržovala monotónní neurčitý přízvuk a nechala znepokojeného mladíka, aby si sám doplnil mezery. Řekl, že je blízko. Nebude mu trvat dlouho, než se k ní do­ stane. Pořád měla v ruce nůž, který použila na stanici duchů, a zatímco poslouchala, očistila ho. Řekl, že tam bude brzy.

Nebe nad hlavou potemnělo, když se usadila a čekala.

Kapitola 2

J

„ ak se jmenuje?“ Starý muž se na něj podíval zpod špinavé čepice, mžoural do jasného slunce a usmíval se, když přecházel přes dvůr garáže. „To auto?“ Marc Dane sledoval, jak muž zasouvá trysku čerpadla do hr­ dla palivové nádrže ocelově modrého Audi R8 Spyder a dává se do práce. Čerpadlo cvrlikalo, jak benzín tekl, a na počítadle se obje­ vovala cena. Marc by si rád natankoval sám, ale postarší pán, který se staral o čerpací stanici kombinovanou s kavárnou, o tom nechtěl ani slyšet. Trval na tom, že to udělá on, načež se nejprve pokusil zatáhnout Angličana do diskuse o fotbale, a když to nefungovalo, přešel na povídání o počasí a jeho další cestě. „Ne auto,“ opravil ho starý muž. Měl silný přízvuk, ale jeho angličtina byla dobrá. „Ta žena.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Vy tu nejste kvůli golfu. Jste tu kvůli někomu.“ Marc si nemohl pomoct, ale musel se pousmát, čímž jen potvrdil, co starý chlapík předpokládal. „Není to tak, jak si myslíte.“ Založil si ruku na hrudi a předvedl posměšně svatouškovský výraz.

ODPLATA | 21

„Já nikoho nesoudím.“ „Jen se stavuji za přítelem.“ „Aha.“ Muž kývl směrem ke kopcům. „Nahoře v la clínica, že?“ Ještě jednou stiskl spoušť čerpací pistole a dočepoval. „Neměl byste ji nechat čekat.“ Marc mu zaplatil složenými eurovkami a přikývl. „Máte pravdu, kamaráde.“ „Obridago.“ Starý muž si strčil bankovky do kapsy a prohlížel si ho. „Vy k nim patříte?“ „Ke komu?“ Čímž si vysloužil další úsměv. „Jsem tu už mnoho let, příteli.

Viděl jsem mnoho lidí přijíždět a odjíždět. Ti lidé tam nahoře na kopci si rádi nechávají svá tajemství.“ Marc se posadil na místo řidiče. „Jen jsem si vyrazil na projížďku.“ „Vybral jste si hezký den,“ prohodil starý muž.

Spyder se zakusoval do každé další zatáčky na dálnici s do­ konale strojovou lehkostí a Marca zpoza volantu hučícího sporťáku napadlo, že působení v soukromém sektoru má své přednosti.

Bývalý šlachovitý důstojník MI6 byl už nějakou tu chvilku mimo práci pro královnu a vlast, ale nikdy nedokázal úplně oddělit svůj starý život od toho, který vedl teď. Snažil se nic­ méně nezabývat se změnami ve svých poměrech.

Připadalo mu to příliš jako stání na místě, ale Marc už nebyl tímtéž mužem jako tehdy. V současnosti se nosil o něco sebevědoměji, i když ostražitost, s níž vyrůstal, zůstávala stejně pronikavá a všudypřítomná jako dřív. Úzký obličej s vlčím výrazem skrýval pátravé oči, momentál­ ně za tmavými leteckými slunečními brýlemi, a jeho záměrně nepěstěný plnovous ladil s neupravenými špinavě blond vlasy,