Spradaci_snu.indd 3
06.09.2022 13:59:40
Přeložila Eva Křístková
Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd under the title The Dream Weavers © Barbara Erskine 2021 Translation © Eva Křístková, 2022 ISBN 978-80-249-4916-1
Spradaci_snu.indd 4
06.09.2022 13:59:40
Pro Sue, vědmu a léčitelku
Spradaci_snu.indd 5
06.09.2022 13:59:40
Spradaci_snu.indd 7
06.09.2022 13:59:40
Poznámka k anglosaským jménům:
Z původního anglosaského pravopisu, který obsahoval písmena nám dnes již neznámá, bývají jména přepisována tolika různými způsoby, že jich existuje snad tolik podob, kolik je autorů, kteří píší o jejich nositelích. Vybrala jsem ty, jež osobně pokládám za nejjednodušší. Hlavní anglosaské postavy v této knize: Offa, král Mercie v letech 757–796 Cynefryth, Offova manželka, královna Mercie Offovy dcery: Ethelfled, v mém příběhu ta nejstarší Alfrida, prostřední dcera Eadburh (čti Edber), nejmladší dcera Další historické postavy v mém příběhu: Karel, král Franků, jehož papež v roce 800 korunoval císařem. Obecně je znám jako Karel Veliký neboli Charlemagne Beorhtric, král Wessexu v letech 786–802 Ethelbert, král Východní Anglie, doložen v roce 794 Nesta, bylinářka, fiktivní postava
Spradaci_snu.indd 9
06.09.2022 13:59:40
Elisedd (čti Elízed), princ, syn krále Powysu, je rovněž fiktivní postava. Zde je líčen jako nejmladší potomek skutečného krále Powysu Cadella ap Brochfaela (asi 773–808) Offa měl i syna a dědice jménem Ecfrith (zemřel roku 796), který je v příběhu pouze letmo zmíněn. Několik pramenů uvádí, že Offa měl i čtvrtou dceru Ethelburh. O té však existuje jen velmi málo zmínek a některé prameny dokonce naznačují, že může jít o záměnu s jinou ženou téhož jména, která se v této době stala abatyší. Do svého příběhu jsem ji tedy nezahrnula. Více o skutečných historických dějích v pozadí tohoto příběhu viz v autorčině poznámce na konci knihy.
Spradaci_snu.indd 10
06.09.2022 13:59:40
Slovníček
Abad velšský výraz pro opata Calan Mai velšský výraz pro májový den Cariad velšsky miláček, drahoušek Clas raná velšská mnišská komunita Hafod velšský výraz pro přístřešek na letních pastvinách Praefectus latinský termín, který používal historik Beda pro označení théna či knížete, nejmocnějšího muže po králi Scop staroanglický výraz pro básníka neboli barda Thén vznešený vazal anglosaského krále Teulu velšská královská nebo knížecí domácnost či dvůr (doslova rodina) Tylwyth teg velšské pohádkové bytosti Tywysog velšský výraz pro prince Witan rada anglosaských králů
Spradaci_snu.indd 11
06.09.2022 13:59:40
Příběh začíná
„Elisi!“ Byla tu zas. Zpropadená ženská! Volala. Bez ustání volala. Simon Armstrong s povzdechem zaklapl kryt notebooku a vstal. Nit myšlenek se mu zpřetrhala. Přešel místností a otevřel domovní dveře. Nečekal, že ji tam uvidí. Zatím ji ani letmo nezahlédl, ale nedalo mu to a musel to zkoušet. Když ji zaslechl poprvé, myslel, že někdo venku ve tmě volá na psa, ale čím pozorněji tomu volání naslouchal, tím beznadějněji a zoufaleji mu znělo. Těžko mohl jen tak sedět a dělat, že je neslyší. Osamělý prázdninový domek stál na úbočí vysokého horského hřebene na pomezí Anglie a Walesu, poblíž částečně zarostlého příkopu – jediného pozůstatku slavného Offova valu, který se v těchto končinách dochoval. Stavení bylo malé a malebné, zbudované z místního kamene, s růžemi pnoucími se po pergole kolem vchodu a vybavené všemi myslitelnými vymoženostmi moderní doby – vším, v co doufal, že tam najde, když si ten domek přes internet pronajímal. Obrovský a bytelný, byť poněkud křivý kamenný komín, malá okna v průčelí – dvě v přízemí a dvě v podkroví – a modře natřené dveře s dřevěnou lomenou stříškou, to vše mu dodávalo vzezření pohádkového domečku z dětských knížek. Vpředu se nacházela dlážděná teráska z nerovných placáků, ohraničená nízkou kamennou zídkou, za kterou vedla pěšina k jednomu z nejúchvatnějších výhledů v Británii. Přehlédl odtud snad celý střední Wales včetně oblých vrchů Radnorského hvozdu, výrazné 13
Spradaci_snu.indd 13
06.09.2022 13:59:40
kontury Brecon Beacons i Černých hor a za zády, na anglické straně hranice, útěšně zvlněné Malvernské vrchy. Na východ od nich dohlédl až ke Shropshireským kopcům. Po Elisovi, ať to byl kdokoli či cokoli, však nikde ani stopy. Simon se vrátil dovnitř, zavřel za sebou a se zachvěním přešel ke krbu. Sehnul se, škrtl zápalkou, přiložil plamínek k podpalovači a poté zůstal chvíli stát a zamyšleně pozoroval, jak se oheň rozbíhá po suchých větvičkách. Ucítil teplo. Venku bylo jaro v rozpuku, nejkrásnější období roku. Přes den sice bývalo teplo, ale v noci se na krajinu snášel chlad, jenž nenechával nikoho na pochybách, že domek na tomto divokém, odlehlém místě stojí ve výšce přes tři sta metrů nad mořem. Jen tohle však Simona nerozechvívalo. Majitelce domu Christine dal jasně na srozuměnou, že sem přijel hledat klid a samotu, jež potřeboval k dokončení své knihy. Věděl, že mu nad hlavou visí termín jejího odevzdání, ale od prvního dne, kdy sem dorazil, otevřel notebook a začal shodou okolností pracovat na kapitole o Offově valu, stále slýchal ten volající hlas. Té noci ho uslyšel zas. S leknutím se probudil, jen aby si uvědomil, jak je ten hlas venku blízko a jak je dům bezútěšně prázdný. Posadil se a rozhlédl se po ztemnělé ložnici, když vtom ta žena zabušila na domovní dveře. Hořce štkala. Rozsvítil, seběhl po schodech do přízemí a otevřel. Nikdo tam. Vyšel na terasu a zavolal do studené mlhy. Snažil se ji zahlédnout, ale po nikom nikde ani památky, jen prázdné, líně se převalující bílo. Počkal do rána a pak zavolal majitelce. Nešlo mu jen o fyzický chlad toho místa. Problém tkvěl v tom, že ten chlad mu pronikal až do morku kostí a skrze ně do hlubin duše. Tohle musí vyřešit.
14
Spradaci_snu.indd 14
06.09.2022 13:59:40
1
Bea si se Simonem domluvila schůzku v jedné z oblíbených kavárniček v Kostelní ulici, takřka ve stínu katedrály a za rohem od svého domu. Nikdy dřív se nesetkali, ale ona si ho hned všimla, když uviděla, jak se ve dveřích váhavě rozhlíží. Přehlédl ji a pátral zrakem dál, ale pak se k ní vrátil. Zajímalo by ji, jak si ji asi představoval. Osoba, kterou teď viděl, byla žena s vlnitými, středně hnědými vlasy, nenalíčená, ale nepopiratelně přitažlivá, s čistou pletí a velkýma šedomodrýma očima. Zamávala mu a on kývl a vydal se mezi stoly k ní. Tak trochu čekala, že bude na rozpacích. To lidé obvykle bývají, mají-li mluvit o nadpřirozených jevech: tváří se většinou zaraženě, odmítavě, nebo dokonce vyděšeně, ale on vypadal úplně normálně, takřka vesele rezignovaně. „Paní Dallowayová?“ „Beatrice, prosím. Nebo ještě líp Bea.“ Usmál se. „Já jsem Simon.“ Servírka jim přinesla kávu a Bea si ho mezitím po očku prohlížela. Byl vysoký – když přecházel místností, musel chvílemi pod nízkými stropními trámy sklonit hlavu –, měl zdravou, větrem a dešti ošlehanou pleť, pevné tvídové sako, rozevláté světlé vlasy a oříškově hnědé oči. Kdyby nevěděla, o koho jde, měla by ho možná za místního farmáře, rozhodně ne za londýnského akademika, o jakém mluvila Chris. Neurčitého věku. Pravděpodobně stejně starý jako ona. 15
Spradaci_snu.indd 15
06.09.2022 13:59:40
„Předpokládám, že vám Christine objasnila, jaký mám problém,“ začal, jen co servírka odešla. „Když jsem si od ní ten domek pronajímal, o žádném duchovi se nezmiňovala.“ Bea se zamračila. „Abych pravdu řekla, myslím, že vůbec netušila, že tam nějaký je.“ Christine, jedna z Beiných nejlepších a nejvěrnějších kamarádek, před několika lety koupila malé zchátralé stavení a s pomocí svého muže Raye ho zrekonstruovala do podoby nejdokonalejšího útočiště pod sluncem. „O jejích nájemnících jsem toho za pár posledních let vyslechla už hodně, a tak vím, že pokud jim kdy na tomhle místě, jednom z nejkrásnějších prázdninových domů v Anglii, vůbec něco vadilo, pak to žádný duch rozhodně nebyl. Tak proč myslíte, že tam je?“ Postrčil k ní malý džbánek s mlékem. „To si nemyslím já. S tím nápadem přišla ona.“ Zničehonic se usmál a ten úsměv jeho dosud vážnou tvář celou rozjasnil. „Když nenašla žádné jiné logické vysvětlení, odkud se tam bere ten hlas, který slýchám, nic jiného ji nenapadlo. A jako dokonalá paní domácí hned věděla, na koho se obrátit. Nemohl jsem ji přece urazit a říct jí, že to je dost bláznivý nápad. Předpokládám, že ten dům znáte, že?“ Bea přikývla. „Už jsem tam párkrát byla.“ Snažila se nedat najevo vzrušení, které se jí zmocňovalo. Ta věc ji zaujala. „A nikdy jste necítila, že je něco v nepořádku, když jste tam byla?“ „Ne. Ale to bych nutně nemusela. Žádný problém jsem totiž nečekala.“ Na okamžik se zamyslela. „Nevím, jestli něco víte o mé trochu neobvyklé práci, Simone, ale Chris vám už možná cosi naznačila, protože jinak byste tu nebyl. Nechodím po městě a nevidím přízraky, kam se podívám, ani nevídám všechny ty zvláštní bytosti z jiného světa. A nevymítám zlé duchy. Na to máme při místní katedrále velice schopný tým, který by vám mohl pomoci, pokud byste to potřeboval. Anebo kousek za Hayem žije v Černých horách jeden druid, který vám může poskytnout stejně dobrou sužbu, kdybyste se chtěl vydat touto cestou. Před pár lety jsem s ním spolupracovala. Sama působím jako léčitelka na volné noze.“ Na okamžik se zdálo, že ho to zarazilo. „Co tedy přesně děláte?“ zeptal se nakonec. 16
Spradaci_snu.indd 16
06.09.2022 13:59:40
Náznak pobavené skepse v jeho tónu ji lehce zmátl. Zhluboka se nadechla ve snaze udržet na uzdě nadšení pro věc. „Zabývám se situacemi, které ostatní lidé považují za tak trochu děsivé. Zkoumám nejtemnější kouty starých domů, náhlé bouchání dveří, vrzání prken, stíny vrhané na zdi čímsi neviditelným. Chodím všude tam, kde se lidé necítí dobře, zjišťuji, proč tomu tak je, a odstraňuji příčiny toho stavu. Může to být skutečně duch.“ S odzbrojujícím úsměvem na něho pohlédla. „Často to ale nebývá nic než průvan, ale může v tom hrát roli i cosi v geologickém podloží domu. Tohle všechno lidé znají pod pojmem feng-šuej. Problém může představovat i podzemní voda nebo špatně umístěný strom, nevhodná volba tapet či obtížný soused.“ Léta se učila řešit vše, co se porůznu naskytne, vyloučit zjevné nedostatky, podat dotyčnému šroubovák, zavolat instalatéra a občas – jen velmi zřídka – promlouvat se zbloudilými dušemi, uklidňovat čerstvě zesnulé a citlivě je vést na jejich další cestě, případně pracovat se stíny, ozvěnami a reminiscencemi z minulosti ne tak vzdálené, jak by měla být. Promnul si obličej dlaněmi a zahleděl se na ni v předstíraném zděšení. „Páni! No, tapety to nejsou, to vám můžu říct rovnou. A dnes ráno jsem si na sousední farmě ověřil, že nemají ani žádné zvíře, zatoulané nebo jiné, které by se jmenovalo Elisedd nebo tak nějak. Ale duch?“ zhluboka si povzdechl. „Rozumní lidé přece na duchy nevěří, nebo ano?“ Tak proč se, proboha, obtěžoval za ní chodit? Nebylo to poprvé, co se přistihla, jak moc lituje, že se přítelkyni Christine svěřila se svým zájmem o paranormální jevy. „Fajn,“ řekla. „Nechme to tedy jen jako možnost ke zvážení, až vyloučíme všechny ostatní eventuality, kdo by tím vaším návštěvníkem mohl být. Chtěla bych vás ale požádat, abyste byl pokud možno otevřený. Reakcí většiny lidí na nadpřirozené jevy, jejichž existenci si nemohou nebo nechtějí připustit, případně na situace, které jim připadají děsivé, bývá bohužel posměch.“ Bedlivě pozorovala jeho výraz, prozatím věcně neutrální, a potěšilo ji zjištění, jak při použití toho slova zamrkal. „Řekněme, že pro mě jsou tyhle věci skutečné. Mám štěstí, že patřím k lidem, kteří dokážou do toho světa nahlédnout 17
Spradaci_snu.indd 17
06.09.2022 13:59:40
a odhalit, co způsobuje nerovnováhu, která atmosféru nějakého místa znepříjemňuje, anebo zjistit, co je tam špatně, navázat styk s dotyčnými bytostmi a pomoct jim nalézt klid.“ Věnovala mu, jak doufala, povzbudivý úsměv. „Přesně to mi Christine řekla! A to jsem si myslel, že vypadáte úplně normálně.“ Sáhl po šálku s kávou. Nakrátko se rozhostilo ticho. „Promiňte. Nemělo to vyznít tak hrubě. Tak dobře. V tom místě se děje něco divného. Uvidíme, co z toho vyvodíte. Pronajal jsem si prázdninový domek, abych měl na pár měsíců klid. Jak vám Christine asi prozradila, jsem spisovatel.“ Přikývla. Do Christinina domku si v průběhu let našla cestu řada autorů. Zřejmě měli za to, že je opuštěnost toho místa, nejisté internetové spojení, temná obloha a úchvatné výhledy budou inspirovat. „Sepisuji dějiny Anglosasů,“ pokračoval. „Přesněji řečeno anglosaského království Mercia. O královstvích Východní Anglie a Wessexu jsem už psal. Toto je třetí díl ze sedmi plánovaných. Zvykl jsem si pronajmout si v posledních fázích práce domek v lokalitě, o níž píšu, abych si o dané oblasti udělal autentickou představu, měl blízko do místních muzeí a tak podobně. Jinak žiju v Londýně a mám dvě dospívající děti. Klid je pro mě momentálně na prvním místě, takže mi tenhle systém vyhovuje. Svá dvě předchozí útočiště jsem našel v Suffolku a v New Forestu. Tenhle dům jsem objevil na internetu a zdál se mi ideální. Přímo na pomezí Anglie a Walesu – či v mé knize na hranici Mercie a Powysu – a na obrázcích mě uchvátilo kouzlo toho místa.“ Pozorně studovala jeho tvář, až se musel odvrátit. Její upřený pohled ho znervózňoval. „Nejdřív jsem si myslel, že ten hlas patří nějaké skutečné osobě.“ Zaváhal a po kratičké odmlce pokračoval. „Mám-li být upřímný, ještě pořád si to myslím. Předpokládal jsem, že Elisedd je nějaký zatoulaný pes nebo ztracené dítě. Ale ozývá se to stále znovu. Kdyby to bylo dítě, hledali by ho. Lidé, policie, vrtulníky i pátrací týmy…, ale teď…“ Odmlčel se. „Teď připouštím, že už si nejsem tak jist, že ten hlas, ženský hlas, je skutečný. Kdyby byl, už bych tu ženu aspoň letmo zahlédl. Snažil jsem se o to víc než dost. Christine mě ujišťuje, že 18
Spradaci_snu.indd 18
06.09.2022 13:59:40
vítr, potrubí ani žádný z dalších vašich kandidátů na podobné zvuky to být nemůže. Kdykoli tu osobu zaslechnu, vyběhnu ven a volám na ni.“ Pozvedl zrak od šálku s kávou a zadíval se jí do očí. „A uznávám…,“ zaváhal. „Uznávám, že mi není příjemné ji slýchat. Ten hlas je chladný. A takový divný. Jako by přicházel z velké dálky.“ Znovu se zahleděl do hrnku s kávou. „Jednou nebo dvakrát v noci dokonce zabušila na dveře. Když je ale otevřu, nikdo tam není.“ Na okamžik se rozhostilo ticho, jež rušil jen šum tichého hovoru od ostatních stolků. „Jsem dost racionální člověk,“ pokračoval zamyšleně. „Nevěřím na duchy, ale poslední dobou jsem si nejednou musel položit otázku, jestli jsem náhodou nepřišel o rozum. Proto jsem zavolal Christine. Zeptal jsem se jí, zda tam některý z předešlých nájemníků třeba něco neztratil, protože ta žena pořád obchází kolem domu a volá. Řekl jsem Christine, že mě to rozptyluje. Potřebuji, aby odešla! A právě tehdy Christine vyslovila tu absurdní myšlenku, že by to mohl být duch. Myslel jsem, že si dělá legraci.“ Pozvedl obočí a hned nato si povzdechl. „A pak, když jsme domluvili, jsem se přistihl, že mě na jediný kratičký okamžik napadlo, jestli to opravdu není duch. Nebo snad něco, co nějak souvisí s mým psaním – možná jsem si tu ženu tak nějak vysnil ve svých představách.“ V jeho omluvném úsměvu četla náznak rozpaků. Chvíli o jeho slovech přemýšlela. „Pokud by tomu tak bylo, pak by to pro mě byla novinka. Chápu to správně, že v Suffolku nebo v New Forestu se vám nic takového nestalo?“ „Ne. Nestalo. Takže když už vás sem Christine poslala, můžete s tím něco udělat?“ Teď bylo na ní, aby se omluvila. Aby mu řekla, že doma sice nemusí uklízet, což obvykle tvrdila, aby se něčemu vyhnula, ale že má na práci spoustu jiných věcí. I když mu možná spíš poví pravdu: v podstatě slíbila manželovi Markovi, že se už nadpřirozenem nebude zabývat. Vymluví se na cokoli, jen aby se s tímhle člověkem nemusela dohodnout na návštěvě Christinina domku. Už teď ale cítila, jak ji mrazí v zátylku – lehký záchvěv vzrušení. Je tu něco, co je třeba prozkoumat, jasně to cítila. 19
Spradaci_snu.indd 19
06.09.2022 13:59:40
2
„Je to miláček, nemyslíš?“ prohodila Christine o něco později do telefonu. Nečekala, až jí na to Bea odpoví. „Třeba to všechno dělá někdo, kdo tady v okolí táboří a baví se tím. Nebo někdo z farmy. Vím, říkala jsi, abych před Rayem nebo před Markem o žádných stínech a podivných bytostech nemluvila a že to už nehodláš dělat, ale přijde mi, že by nebylo od věci se na to aspoň podívat, ne? Simona ten hlas zřejmě dost otravuje a já bych o něho jako o nájemníka nerada přišla. Takhle dlouhodobě jsem ten dům ještě nikdy pronajatý neměla.“ Když Bea položila telefon a zamířila do kuchyně, musela se bezděky usmát. Christine a její manžel Ray byli drahoušci. Jejich hovory si dovedla živě představit. Christininou starostí bylo povlečení, ručníky a nákup jídla. Ale duchové? Ne. Na duchy je tady Bea, řekl by Ray. A tím by to pro něj haslo. Zatímco Bea telefonovala, Mark se otáčel v kuchyni a chystal večeři. Jejich dům, bonus jdoucí ruku v ruce s jeho prací, nezapřel ani vzdor eleganci pozdně georgiánského průčelí a hlavních obytných místností svůj středověký původ. Kuchyně s vysokým trámovým stropem pocházela právě z těchto dávných dob. Byla veliká a starobyle vydlážděná. Komodu, spížní skříň i obrovský dubový stůl možná zhotovili v dalších, stejně dávných staletích, ale sporák, lednice a myčka byly díkybohu moderní. 20
Spradaci_snu.indd 20
06.09.2022 13:59:41
Když vešla, Mark se otočil a přistrčil jí přes stůl skleničku s vínem. „To byla Christine? Jak se má?“ Posadila se a chopila se sklenky. „Dobře.“ Zaváhala. Má mlčet, nebo mu o tom duchovi má povědět? Nesnesla pomyšlení, že by mu lhala. A bylo jí nepříjemné, že se do té situace vůbec dostala. Možná bude nejlepší prozatím mlžit. „Říkala, že má nějaký problém s tím svým domkem, co ho pronajímá. Vzpomínáš na to stavení u Offova valu? Na pár měsíců ho pronajala jednomu spisovateli, a tak chce, aby tam bylo všechno perfektní. Slíbila jsem, že se tam s ní zítra zajedu podívat.“ Otočil se zpět k prkénku a dál krájel zeleninu. „Zmínila se, o jaký problém jde?“ Bea zavrtěla hlavou. „Předpokládám, že to pojmeme jako záminku pro čistě dámský oběd.“ Ještě před odchodem z kavárny sundal Simon z přívěsku náhradní klíč od domu a podal jí ho. Zřejmě měl v plánu nazítří někam odjet. „Bude lepší, když nebudu doma. Porozhlédněte se tam sama. A zkuste to vyřešit.“ Sama. Na odmítnutí už bylo pozdě. Koneckonců, jak obtížné to může být? Nějaký naříkavý hlas a noční bouchání na dveře? V životě už se musela vypořádat s horšími věcmi – mnohem horšími. Svého muže Bea bezmezně milovala od chvíle, kdy ho poprvé uviděla. Tehdy ještě oba chodili na střední školu. Jak tam teď stál v kuchyni v tričku se Snoopym, které mu věnovala jejich dcera Petra, bylo snadné zapomenout, že se pyšní titulem finančního správce kapituly jedné z největších a nejstarších anglických katedrál. Bez kolárku byl sám sebou. Setkali se, když ještě dojížděli do školy. Mark byl bezesporu nejhezčí kluk, jakého kdy viděla. Vysoký, tmavovlasý a nedbale oblečený, ale ne zase moc nedbale. Hned v první den školy si k ní kupodivu v autobuse s okouzlujícím úsměvem přisedl. Jaký to je úlovek, si uvědomila teprve tehdy, když viděla, jak se na ni ostatní dívky mračí. Napřed byli jen přáteli a o víkendech a někdy i v týdnu spolu začali chodit na taneční zábavy nebo do hospody. Nikdo další s nimi 21
Spradaci_snu.indd 21
06.09.2022 13:59:41
nechodil. Svěřovali se jeden druhému a mluvili spolu o svých snech a nadějích do budoucnosti – a v těch jejích vždycky figuroval on. Jen o jednom mu neřekla. O svém tajném životě. Když byla ještě malá holčička, naslouchala jejím napůl vzrušeným a napůl vystrašeným vyprávěním o jiném světě pouze její babička, a ta ji ujistila, že ty příběhy jsou normální. Chápala ji, vnímala věci stejně jako ona a varovala ji, že ne každý vidí to co ona a že jí jednou lidé řeknou, že se jí to všechno jenom zdá. V přehnaně hyperkritickém světě je snazší o svém daru mlčet než o něm mluvit. A varovala ji, že se jí někteří lidé budou bát. Na univerzitu šli Bea a Mark společně – ona studovat angličtinu a on obchod a management s vidinou toho, že po promoci nastoupí do otcovy firmy v City. A ona si vskrytu duše představovala, že se jednoho dne vezmou. Dva roky se život odvíjel podle jejích představ, ale pak náhle přišel zvrat a jí se zhroutil svět. Oznámil jí, že se vzdává kariéry obchodníka a stane se knězem. Ujišťoval ji, že na univerzitu budou dál chodit spolu a pořád budou jezdit týmž vlakem, od začátku až do konce semestru. Ona ale takřka okamžitě vycítila, že se z něj stává jiný, cizí člověk. Když se pak její rodiče přestěhovali do Londýna, odešla s nimi. Od původního plánu, že se tam za ní přestěhuje, Mark záhy upustil a ihned po promoci přijal místo vikáře daleko na severu Anglie. Ztratili spolu kontakt. Ona se mezitím ucházela o místo učitelky poblíž domova, aby mohla bydlet u rodičů, dokud se neosamostatní. Přišla o Marka, ale zájmy jí zůstaly. Začala navštěvovat semináře a dílny, kde se setkávala s lidmi obdařenými podobnými schopnostmi jako ona. Věnovala se léčitelství a duchovnímu rozvoji. Studovala duchy. Tehdy si uvědomila, že našla své pravé poslání. Známosti přicházely a odcházely. Nic vážného. Marka nedokázal v jejím srdci nikdo nahradit. A pak se jednou zčistajasna náhodou setkali a znovu to mezi nimi zajiskřilo. Odložila stranou veškeré výhrady a nechala se unést vírem vášně, která je přivedla až do manželství, a následovala jej do jeho prvních dvou farností, kde se osvědčila jako pozoruhodně platná manželka vikáře se dvěma dětmi a respektovanou prací v místní škole. 22
Spradaci_snu.indd 22
06.09.2022 13:59:41
Její dar ji ale neopustil stejně jako touha pomáhat lidem, kteří ji potřebovali jako léčitelku a médium. Obojí bylo neodmyslitelnou součástí její osobnosti, a než se vzali, Markovi o tom pověděla. Zprvu ho to šokovalo a tvářil se nedůvěřivě. „Nenapadlo tě někdy, že je to všechno jenom ve tvé hlavě? Že si to jen představuješ?“ A ona řekla ano, samozřejmě že ji to napadlo, on má možná pravdu a opravdu tomu tak je. „Ale pro mě je to velmi skutečné, Marku. A funguje to.“ U toho zůstalo. Věděla, že je mu to nepříjemné, ale nakonec se s nezvyklými dary své ženy smířil. Ostatně co jiného měl dělat? Pomohla mu tím, že si tuhle stránku svého života nechávala pokud možno pro sebe. Lidé za ní přicházeli na tiché doporučení přátel či známých a většinou pracovala sama. Byla diskrétní. Nikdy si nic neúčtovala. Držela se babiččiny rady, aby o svých schopnostech raději pomlčela. Bylo to nevyslovené pravidlo, jímž se oba s Markem řídili. Po většinu doby. Všechno se ovšem změnilo, když se ukázalo, že jeho dosavadní úspěšné působení v obou farnostech, jeho oblíbenost, klidná kompetentnost i organizační schopnosti nezůstaly bez povšimnutí a žádost o uvolněné místo finančního správce katedrály v Herefordu, kterou si podal, by mohla děkana a členy místní kapituly zaujmout. Bea neměla zdání, co všechno by obnášelo opustit jejich rozlehlou venkovskou farnost a přestěhovat se do výstavného domu ve stínu katedrály. Ta představa ji lehce znervózňovala, ale Mark si byl naprosto jist, že jej k této práci povolal sám Bůh. A v moderní době se partneři duchovních mohou s klidem věnovat vlastní kariéře, ujišťoval ji. Pořád může učit. A stále může být léčitelkou. Pokud se to nikdo nedozví. Mark tu práci přijal. Jejich dcery Petra a Anna nahlížely na tu změnu s pochopením a humorem. Obě byly bystré, vážné a pozoruhodně vyrovnané, jak s oblibou zdůrazňovaly, vzhledem k tomu, že jejich otec je vikář a matka senzibilka. Beino nadání žádná z nich nezdědila, ačkoli Bea vskrytu duše doufala, že její léčitelské schopnosti možná přešly na Petru, která se chtěla stát veterinářkou. Anna zase zdědila po Markovi 23
Spradaci_snu.indd 23
06.09.2022 13:59:41
lásku k hudbě. Přivedlo ji to k rozhodnutí věnovat se jí profesionálně. Ve svých nových pokojích se dívky rychle zabydlely. Moc se jim líbily vrzající prkenné podlahy, krásné malé litinové krby i výhled z oken – jeden do ulice a druhý na zadní dvorek. Obě byly nyní na univerzitě – Petra studovala v Edinburghu a Anna nastoupila do prvního ročníku Královské hudební akademie v Londýně. V domácnosti najednou panoval až moc velký klid. Když se sem přistěhovali, upustila Bea od práce na plný úvazek a stala se pouhou suplentkou. Nepravidelnost ve výuce v kombinaci s rutinou dokonale svědčily jejímu druhému povolání. Věnovala se mu diskrétně, jak slíbila. Jejich život v Herefordu plynul klidně až do dne, kdy asi před rokem narazila v jednom starém venkovském domě uprostřed velšských blat na svého prvního poltergeista a poprvé se s Markem vážně pohádali. Cesta byla dlouhá a klikatá, dům na jejím konci starobylý a porostlý popínavými rostlinami a Bey se takřka okamžitě zmocnily pochybnosti. Do telefonu to znělo jako přímo učebnicový případ. Záhadné zvuky. Klepání. Předměty, které se v noci samy přemísťují. Jakmile zaparkovala a vystoupila z auta, okamžitě si uvědomila, že sem neměla jezdit sama. Jedno z pravidel její profese znělo, že vypadá-li něco komplikovaně, je třeba vzít si s sebou pomocníka: ujistit se, že má člověk vedle sebe někoho, kdo mu bude krýt záda. Něco tu bylo a bylo to něco opravdu neblahého. Otočit se na patě a vrátit se zpátky však už nešlo. Domovní dveře se otevřely a objevili se v nich manželé, kteří ji kontaktovali. Pán a paní Huttonovi tvořili postarší pár – snad vyššího středního věku –, tiskli se k sobě a strach a úzkost z nich přímo čišely. „Vy jste ta lovkyně duchů?“ Ken Hutton se vyvlékl z křečovitého sevření ženy po svém boku a seběhl po schodech dolů. „Díkybohu, že jste tady. Pojďte dál. Honem. Zrovna se něco děje.“ Bea měla svůj ustálený postup. Chraň se, obklop se světlem. Zůstaň klidná. V rychlosti se pomodli. Nedej najevo strach. Nikdy nesmíš dát najevo strach. Vyzařuj všeobjímající lásku a pochopení. 24
Spradaci_snu.indd 24
06.09.2022 13:59:41
„Začalo to házet věcmi.“ Daisy Huttonová se viditelně třásla. „Kéž bychom na tohle zpropadené místo nikdy nepáchli!“ „Měli jsme vědět, že tak nízké nájemné tu majitel nenasadil jen tak. Že to musí mít nějaký důvod,“ zamumlal Ken. „Odcházíme, jako že je nebe nade mnou. Jen co to půjde, mizíme odtud a budeme chtít zpátky zálohu, kterou jsme zaplatili.“ „Já už tam dovnitř nevlezu, ani kdyby mi zaplatili.“ Daisy byla očividně v šoku. „Ani já.“ Ken prudce zavrtěl hlavou. „Vy běžte dál, paní. Chodbou a do prvních dveří vlevo. Je to knihovna. Bůh vám pomáhej! Až skončíte, budeme na zahradě.“ Bea se za nimi chvíli dívala a pak se otočila k domu. Nikdy se necítila osamělejší. „Kriste se mnou. Kriste ve mně…,“ opakovala si v duchu prastarou modlitbu lidově nazývanou „Pancíř svatého Patrika“ a s ní na rtech vešla do domu. Ochranná síť a všeobjímající štít modlitby jí zajistí bezpečí a obklopí ji světlem. V chodbě s dubovou podlahou a dřevěným táflováním vládlo zvláštní příšeří. Na stěnách visely tmavé obrazy a na zemi ležel prošlapaný perský koberec. V domě byla cítit vlhkost, dobře si to uvědomovala, a také chladno. A ano, atmosféra zla tu byla přímo hmatatelná, až se zdálo, jako by kapala ze stropních trámů. Sevřela v dlani kapesní vydání Bible a dřevěný křížek, představila si, že je silná a v bezpečí, zhluboka se nadechla a rázně otevřela dveře do knihovny. Kolem hlavy jí proletělo cosi velkého a černého a přistálo to s bouchnutím na zemi kousek od jejích nohou. Když se po tom ohlédla, uviděla, že to je kniha s potrhanými a pomačkanými stránkami. Během okamžiku prolétlo místností několik dalších knih, pár kroků před ní se překotila židle, po stole se začal kutálet svícen a pokojem se rozlehl zvuk připomínající skučení větru. Náhle ji cosi silně udeřilo mezi lopatky, až se zapotácela. Na přemýšlení nebyl čas. Zareagovala ryze intuitivně. Napřáhla před sebe ruku s křížem a oslovila neznámou bytost, jako by to bylo zlobivé dítě. „Nech toho! Hned! Mě jen tak nevystrašíš.“ 25
Spradaci_snu.indd 25
06.09.2022 13:59:41
Odpovědí jí bylo zasyčení a démonický výkřik odkudsi z druhého konce místnosti. Ještě pevněji sevřela kříž a odhodlaně pokračovala. „Můžu ti pomoct. Můžu ti ukázat cestu pryč a dovést tě k pokoji a světlu.“ Znovu uskočila, neboť jí k nohám dopadla další kniha. V místnosti se o několik stupňů ochladilo a v rohu pokoje najednou zahlédla mihotavý plamínek ohně. Byl to souboj vůlí. Jejím protivníkem byl muž, postarší člověk, hluboce nešťastný a podrážděný, který byl s rozumem v koncích. Takřka vzápětí poté, co vycítila, o koho jde, se zjevil – ve stínech. „Dovolte, abych vám pomohla,“ pronesla klidně. Neprosila. Mluvila sebevědomě, konejšivě. Na chviličku se odmlčela a čekala, že na ni přiletí další kniha. Nestalo se tak. Atmosféra v místnosti se proměnila. Plamínky v rohu pohasly a zanechaly po sobě štiplavý zápach spáleného dřeva. Naslouchal jí. Bea ho teď viděla jasněji. Shrbeného bolestí, mučivou fyzickou bolestí, osamělého a zahaleného v ošuntělém vlněném hábitu podobném županu s kožešinovým lemem. V místnosti to bylo cítit zatuchlinou, jako by se tu léta nevětralo. Byla tu taková zima, až se Bee srážel dech před obličejem, když k tomu muži zamířila. „Jsem tu, abych vám pomohla. Chci, abyste se díval nahoru, ke světlu.“ Představila si veliké dvoukřídlé dveře otevírající se do nádherné krajiny. „Jsou otevřené, vidíte? Vedou někam, kde je teplo a spousta slunce. A je tam bezpečno. Vykročte tam. Tak je to správně.“ Viděla, že váhá, rozhlíží se. V ruce držel těžkou knihu vázanou v kůži. Po chvíli se natáhl a položil ji na stůl. Slyšela, jak zaúpěl, jako by mu i sebemenší pohyb činil bolest. „Tak je to dobře,“ povzbuzovala ho. „Ještě pár kroků. V příštím životě už vás nebude nic bolet. Bude jasný a prosluněný. A budou tam přátelé. Tohle temné místo nechte za sebou.“ Vykročil směrem k rohu místnosti, kde si představovala otevřené dveře. Jeden krok. Druhý. A byl už skoro tam, když se všechno zvrtlo. „Už je pryč?“ Při zvuku toho hlasu přicházejícího ode dveří do chodby sebou trhla. Stál v nich Ken Hutton a držel se veřejí tak pevně, až mu zbělaly klouby na prstech. Bea se snažila ho ignorovat, jakkoli ji jeho přítomnost dráždila. „Je tam krásně,“ pokračovala. „A bezpečno. Čekají na vás andělé, vidíte? Teď už nejste sám. Jděte. Sbohem, příteli. Pokoj vám.“ 26
Spradaci_snu.indd 26
06.09.2022 13:59:41
V duchu vztáhla ruku, aby za ním zavřela ty dveře, jež vyvstaly před jejím duchovním zrakem, když vtom proťal přítmí ostrý záblesk světla. „Mám ho!“ zvolal vítězoslavně Ken. Bea se otočila a uviděla v jeho ruce fotoaparát. Objektiv mířil přímo na ni. „Ne!“ vykřikla. „Žádné fotografie nechci. Vysvětlila jsem vám snad dost jasně, že moje návštěva musí zůstat ryze soukromá a důvěrná. A vy jste s tím souhlasil.“ Zdráhavě sklonil fotoaparát a ona si jasně zapamatovala jeho další slova. „Bylo to naprosto neuvěřitelné. Působivé. Zajímalo by mě, jestli to byl opravdu duch. Vy jste ho viděla? Slyšel jsem, že s ním mluvíte jako s normálním chlapem. Byl to chlap? Už se nevrátí, že ne? Ach, do háje, koukněte na ten nepořádek. Na ty staré knihy. Uklidím tu, když je tu teď bezpečno. Všechno to tu naházím do ohně.“ Návštěva toho domu jí otřásla víc, než byla ochotna si připustit. Stále ještě byla v šoku, ale Markovi o tom nic neřekla. O pár dnů později se však na přední straně místních novin objevil titulek: ZDEJŠÍ LOVKYNĚ DUCHŮ ZAHNALA POLTERGEISTA Fotografie na stranách 3, 6 a 7
Mark byl bez sebe vzteky. „Máš vůbec ponětí, co to může způsobit? Žádal jsem tě, prosil, abys byla diskrétní. A ty jsi teď přímo na titulní straně!“ Zamával před ní novinami. „Ukaž, ať se podívám!“ Konečně se jí podařilo vytrhnout mu plátek z ruky. „Vždyť ten obrázek je celý rozmazaný, Marku, podívej. Nikdo mě na něm nepozná.“ Snímek byl zaostřený na velkou knihu vázanou v kůži a balancující na okraji stolu. Vlastně to byla docela zdařilá fotografie. V pozadí zahlédla sebe samu – ženu s bílým obličejem a pozvednutou paží, svírající v ruce kříž. Bože, jak dramatické! Skoro jako filmový plakát, jen tvář na něm byla ve stínu. Poodstoupila od Marka a v rychlosti zalistovala v novinách, aby viděla, co je na vnitřních stranách. Zahlédla tam asi půl tuctu dalších fotografií. Na žádné z nich nebyla k poznání, tím si byla poměrně jista, a nikde si nevšimla ničeho, co by připomínalo ducha. Byl tam 27
Spradaci_snu.indd 27
06.09.2022 13:59:41
jen dlouhý článek s obrázky. Rychle ho přelétla očima, jestli někde nezahlédne svoje jméno. Nebylo tam. Autor článku si dal velmi záležet, aby zachoval bezvýhradnou anonymitu, kterou „exorcistka“ vyžadovala, a popsal ji vcelku lichotivě jako atraktivní ženu s fenomenálními schopnostmi. Bea s úlevou noviny odložila. „Je celkem velká šance, že mě v tom článku nikdo nepozná, Marku. Je to běžná novinařina, a pokud si to lidi vůbec přečtou, nenapadne je, že jsem to já.“ Pohlédl na ni, obličej bledý zlostí. „Píše se tam, že to stvoření, ten duch, se tě snažil zabít, Beo. Že jsi s ním zápasila, po pokoji létal nábytek a ty jsi ho zahnala pomocí zvonku, Bible, svíčky a záblesků světla.“ „To je naprostý nesmysl,“ odsekla rozzlobeně. „Ty záblesky světla pocházely od fotoaparátu Kena Huttona. A ta nebohá duše nebylo žádné skutečné stvoření. Právě ty ze všech lidí na světě bys to měl vědět nejlíp. Byl to pouhý stín starce. Bál se mě víc než já jeho. Duch připoutaný k tomu místu, chorý, vyděšený a osamělý. Házel po mně knihy, protože neměl, čím jiným by se bránil. Modlila jsem se s ním. Neprováděla jsem žádný druh exorcismu – bože, jak já to slovo nesnáším! A on odešel.“ „V těch novinách se píše, že tě chtěl zabít!“ „To je jen výplod něčí bujné fantazie.“ Natáhla se a vzala manžela za ruku. „Věděla jsem, do čeho jdu, miláčku. Nehrozilo mi žádné nebezpečí. A panu Huttonovi jsem předem řekla, že všechno, co budu dělat, musí zůstat přísně důvěrné. On s tím souhlasil.“ Povzdechla si. „Porušil slovo. Už se to nestane.“ Slíbila tím snad, že to už víckrát neudělá? Neudělá něco, co k ní patří stejně přirozeně jako dýchání? Ne, to jistě ne, ale možná v Markovi vzbudila dojem, že to tak myslela. Návštěva v prázdninovém domku v sousedství Offova valu však bude s touto zkušeností jen stěží srovnatelná: tajemný hlas, v lepším případě žena hledající ztraceného domácího mazlíčka, a přinejhorším duch, který nedošel pokoje. Snad. Nic víc. Pokud by tam opravdu něco bylo, ona sama nepochybně dokáže vycítit, oč jde, poradí si s tím a vrátí se domů, dřív než Mark přijde z večerní pobožnosti. 28
Spradaci_snu.indd 28
06.09.2022 13:59:41