0042966

DA L I B O R B O U B Í N

Copyright © 2023 by Dalibor Boubín All Rights Reserved Copyright © 2023 for Cover by Michal Kuba Copyright © 2023 for the Czech edition by Euromedia Group a.s.

ISBN 978-80-242-8438-5

ČÁST PRVNÍ

ODHALENÍ srpen 2019

Tohle nebylo dobré.

S obavou sledovala, jak cesty k úniku mizejí rychleji, než si je dokázala vybavit. Síť se stahovala. Konec hry, blesklo jí hlavou.

Prosmýkla se do další místnosti. Zásahovka jí už prakticky dýchala na paty. Jejich výkřiky slyšela současně z několika stran. „Čistý!“ „Čistý!“ Černé dodávky dorazily na místo ve chvíli, kdy už misi prohlásila za ztracenou. Od příjezdové cesty se vyrojily temné a těžce vyzbrojené postavy. Za jiných okolností by byla pohledem na jejich synchronizaci nadšená. Tohle ovšem nebyly jiné okolnosti. Jen nepříjemná realita, jíž teď musela čelit. Do posledního dechu. Ačkoli ji tahle obava provázela posledních deset let, ve skutečnosti nikdy nevěřila, že se naplní. A přece. Nikdy neříkej nikdy. Jednoduché jako facka, kterou by si teď nejradši vlepila.

Prošla budovu místnost po místnosti, stejně jako to teď dělají muži ze zásahové jednotky. Jen nikomu nemusela hlásit stav. Věčný samotář, a tak to mělo zůstat. Byla ve své roli vždycky opuštěná.

Dům byl navzdory očekávání liduprázdný. Teď už jí bylo jasné, že se zmýlila. Dokonce hned dvakrát. Poprvé, když podlehla dojmu, že už svůj cíl vypátrala. Podruhé v tom, že hru nepochopila včas. Ona tu nebyla lovcem. Ne dnes. Ne už celé týdny. Nejspíš celé měsíce.

Kdysi jí její učitel řekl, že všechno něco stojí. Zdá se, že přišel čas vyrovnat účty.

8

Dalibor Boubín *

*

*

Krajská zásahová jednotka dnes asistovala na žádost majora Kováře. Šéf krajské kriminálky osobně zavolal na příslušná místa a stejně tak teď netrpělivě přihlížel příjezdu tří temných multivanů.

První vůz zastavil těsně u něj. Pokývl muži vedle řidiče.

Svítání už o sobě dávalo vědět. Světlo rozhánělo tmu, ale zároveň poskytovalo prostor pro spoustu temných úkrytů ve zkracujících se stínech. „Počítám, že by měl být sám,“ řekl Pepa.

Velitel jednotky jen přikývl a sledoval, jak si jeho muži v kuklách navzájem rutinně kontrolují výstroj. „Uděláme to jako vždycky,“ řekl. „Hele, chci jít s váma,“ navrhl Pepa. „Na to zapomeň,“ odsekl mu velitel možná prudčeji, než chtěl. „Víš, jak to je,“ dodal. Smířlivý tón ale nepatřil do jeho arzenálu.

Vrazil Pepovi do ruky radiostanici a odešel dělat svou práci. „Já budu až za váma,“ zkusil za ním Pepa zavolat.

Aniž se otočil, zvedl velitel zásahovky levou ruku a vztyčeným prostředníčkem dal jasně najevo, co si o jeho plánech myslí.

Pepa tiše zaklel. Přece tu nebude jen tak nečinně postávat. Vytáhl z kufru služební oktávky neprůstřelnou vestu a zkontroloval zásobník. Rozhlédl se a vyrazil podél pobořené zdi opačným směrem, než jakým odešli zakuklenci.

Po třiceti metrech narazil na díru v hradbě. Opatrně se jí protáhl.

Nešlo to tak hladce, jak doufal. Do pytle, měl bych fakt zhubnout, blesklo mu hlavou. Vycházející slunce už stavbu nasvítilo natolik, že dokázal rozeznat i praskliny ve zdech.

Ani jedno okno si už na svou skleněnou výplň nevzpomínalo. Sběrači kovů navíc zapracovali na všech dostupných otvorech v přízemí a vylámali z nich i kovové rastry okenních rámů.

Vlastní zákon

9

Barevné skvrny nejen na zdech, ale i podél velké části plotu dávaly tušit, že si tu nadšenci paintballu hrávají na válku. Do jedné neprasklé kuličky Pepa zrovna šlápl a málem po ní uklouzl. „Do prdele,“ zaklel tiše a zkusil si botu utřít o trávu.

Když se jakž takž očistil a chystal se vykročit dál, někdo za ním sykl. Málem nadskočil leknutím.

Zakuklená postava mu pokývla prstem. Zaklel ještě jednou, ale podvolil se. Takhle blbě se nechat chytit.

Muž už incident nahlásil, protože když k němu Pepa došel, ukázal na vysílačku v jeho ruce. Pak mu sám strčil sluchátko do ucha a stanici zapnul. Cvaklo to, až Pepovi málem praskl ušní bubínek. „Ty ses asi pomát,“ zopakoval hlas zkreslený přenosem. „Co sem, kurva, lezeš?“ Pepa provinile pokrčil rameny.

Zakuklenec mu ukázal na ústa a prsty proti palci naznačil, co se od něj čeká. „Tak mě pusť dovnitř, sakra,“ řekl Pepa do mikrofonu. „Ty mě sereš,“ odtušil hlas ve sluchátku. „Dvojka tě pustí do přízemí. Ale ani o krok dál, jinak ti osobně ustřelím palici.“ Od vzdálené stěny se odlepil temný stín, kterého si až dosud vůbec nevšiml. Pepa k němu doklusal. Ve vestě se děsně potil a dech mu po těch dvaceti metrech bolestně scházel. „Dík,“ zašeptal k muži, který ho poslal dál.

Se zbraní v ruce se rozhlédl. Tak tomu říkám vybydlet to tu do mrtě, napadlo ho. V prázdné hale rozčleněné po každých asi pěti metrech betonovými sloupy se válelo kde co. O spoustě těch předmětů se Pepa domníval, že ani nepocházejí odtud. S vysokou pravděpodobností měl pravdu.

Zkušenost mu napovídala, že i kdyby bylo všechno ve sběrných dvorech zadarmo, vždycky se najde kretén, který svůj čurbes pohodí do lesa. Nebo na místo, jako je tohle. Lidi jsou v podstatě prasata. V duchu se těm skutečným čuníkům omluvil.

10

Dalibor Boubín

U dveří na vzdálenějším konci haly zahlédl pohyb. Zarazil se uprostřed kroku. Pak z otvoru vykoukla zakuklená postava a mávla na něj. Pepa gesto zopakoval. Vydal se podél vnější zdi doprava. Po deseti krocích narazil na první menší místnost. Ačkoli věděl, že to tu už kluci prověřili, protože jinak by ho dovnitř nepustili, stejně se cítil nervózně.

To, co nejspíš bývala nějaká kancelář, se v zásadě nelišilo od haly venku. Po zemi spousta nepořádku, kolem oken zbytky zdiva, sem tam vytrhaná prkna v podlaze.

Ani vedlejší místnost nevybočovala. Možná jen tím, že v jejím rohu si kdysi kdosi udělal ohniště. Pod oknem ještě ležely zbytky spacáku. Už dlouho ale zjevně nikoho nezahříval. Celý ho pokrýval prach, kousky cihel a omítky.

Pomalu došel ke schodišti. U jeho paty stál jeden ze členů zásahovky a střídavě vrhal pohledy nahoru po schodech a do chodby dole. Krátký automat měl zavěšený vysoko přes prsa, pravou dlaň na rukojeti a ukazováček v rukavici natažený pod závěrem.

Pokývli si.

Pepa zamířil ke schodům, ale muž ho nataženou paží zastavil. Pepa počkal, až si vymění pár slov s velitelem, a ruka zase zmizela. Vystoupal o patro výš.

Ani tady se to moc nelišilo od situace dole. Snad jen větší kusy nábytku, se kterým se nikomu nechtělo tahat po schodech, zůstaly doménou přízemí. Zato ve všech ostatních ohledech tu panoval stejný chaos a stopy destrukce.

Na jedné zdi si Pepa všiml nápisu. „Bil jsem tu,“ stálo tam. Asi tě měli víc bít, vzkázal v duchu neznámému pisateli. „Nikdo tu není,“ řekl někdo vedle něj.

Zase málem nadskočil. Sakra, jak to ti kluci dělají?

Velitel zásahovky si stáhl přilbu i kuklu a štěkl do vysílačky pokyny. Jednotlivá stanoviště se odhlašovala a někteří teď už odmaskovaní členové jednotky kolem nich procházeli dolů a ven k autům. „Fakt nikdo?“ ujistil se Pepa zbytečně. „Fakt nikdo,“ odpověděl velitel.

Vlastní zákon

11

„Tak dík,“ řekl Pepa. „Ještě si to tu projdu, abych si udělal představu.“ „Chceš tu někoho nechat?“ nabídl mu velitel. „Ne, dobrý, díky,“ odmítl. „Okej. Tak my padáme.“ Na schodišti se ještě zarazil a zavolal nahoru: „Papíry uděláme pak, zastavím se u tebe před obědem, jo?“ „Jasně,“ zavolal Pepa. „Měj se.“ Dodávky odjíždět neslyšel. Když se o deset minut později vrátil k autu, už byly pryč.

Sundal si vestu a uklidil ji zpátky do kufru. Košili měl kompletně propocenou, a když sem tam foukl ranní vánek, byla mu zima. Že jsem si já blbec nevzal nic na převlečení, napadlo ho.

Už si skoro sedal do auta, když ho ještě něco napadlo.

Seš si jistej, že to bylo fakticky úplně špatný místo? zeptal se sám sebe ještě jednou. Váhal. Když už tu jsem... Zabouchl dveře a znovu do objektu vstoupil.

Pozorně si prohlížel všechno, co už prošel. Něco tu musí být. Informace, které dali s Romanem dohromady, jasně ukazovaly sem. Ten chlap tady musel někde být. Když ne zrovna teď, tak včera. A jestli tu byl včera, muselo tu po něm něco zůstat. Každej nechává nějaký stopy.

Vystoupal do druhého patra, a když zahýbal do chodby, zahlédl koutkem oka pohyb. Zamrazilo ho. Do hajzlu, vesta zůstala v autě. Vytáhl zbraň. Co nejtišeji natáhl závěr a vsunul náboj do komory.

To ale není možný. Zásahovka to tu prošla. Oni chyby nedělají. Přesto teď zaslechl kroky. Kradmé a tiché jako kroky dítěte, ale nezaměnitelné. Že by třeba pes? zkusil sám sebe přesvědčit. Hned se ale napomenul. Jak by se sem přes nás všechny dostal?

Pomalu se sunul podél zdi. Srdce mu bušilo jako o závod. Zbraň v téměř natažených rukách pročesávala prostor.

Zastavil se vedle průchodu do místnosti. Dveře samotné už dávno někdo ukradl. Ostatně stejně jako všechno, co tu kdy plnilo nějakou funkci. Pokoušel si vybavit, co právě tady

12

Dalibor Boubín

viděl, když tu šmejdil před chvílí. Nedokázal si ale vzpomenout. Všechno mu najednou splývalo v jednolitou změť suti a harampádí.

Vykukovat těsně u futer je začátečnická chyba, která přišla už spoustu jeho kolegů draho. Vrátil se kousek v chodbě a nalepil se zády na protější zeď. Pomalu se sunul zpátky k otvoru, s pistolí namířenou před sebe. Postupně odkrýval obsah místnosti, aniž se musel vrhat do neznáma. To, co ve filmu možná vypadá dobře, je ve skutečnosti poukázka na kulku do čela.

Uvnitř prostoru nikoho neviděl. Pokud tam tedy někdo byl, musel by být nalepený těsně vedle futer z druhé strany zdi. Neexistoval způsob, jak to bezpečně ověřit. Riskovat, nebo ne?

Přehodil si zbraň do levé ruky, a nejtišeji jak dokázal, zvedl ze země kousek cihly. Tak akorát se mu vešel do dlaně. Že já kretén si nevzal tu vestu!

Přikradl se k otvoru a pokusil se zklidnit dech. Bez velkého úspěchu. Tak na tři, řekl si pro sebe.

Raz, dva. Hodil cihlu dovnitř. Tři. S připravenou pistolí nahlédl za zeď.

Uvnitř nikdo nebyl.

Oddechl si. Ale než si stihl vynadat, jak zbytečně plaší, proběhl po chodbě kolem dveří stín. Bez přemýšlení vyrazil za ním.

Na schodišti zahlédl drobnou černě oděnou postavu, jak sbíhá rychlými krůčky dolů. Ovládly ho dávno zapomenuté reflexy. „Stůj, policie!“ zařval a jedním z vysklených oken vystřelil ven varovný výstřel.

Pak se rozběhl, a ačkoli za normální situace by to považoval za nemožné, skočil z chodby dolů rovnou na druhé křídlo schodiště. Kolena se mu podlomila. „Kurva!“ zaskučel, když mu došlo, že od chvíle, kdy udělal něco takového naposled, přibral pěkných pár kilo. „Do hajzlu!“ Zkusil se postavit, ale noha mu vypověděla službu.

Vlastní zákon

13

Postava v kukle, která už byla v půlce schodiště do přízemí, se zastavila a otočila. „Do prdele!“ všiml si pistole, kterou zakuklenec držel v ruce. Polilo ho horko.

Zalapal po dechu a zkusil zvednout ruku se svým glockem. Ležel ale na břiše a nedařilo se mu převalit. S nepříjemnou předtuchou sledoval, jak se stín pomalu vrací. Krok za krokem stoupal po zaprášených schodech, zbraň volně spuštěnou podél nohy.

Tak to je v hajzlu, došlo mu. „Policie České republiky!“ zkusil ještě jeden poslední zoufalý pokus, i když věděl, že je to naprosto zbytečné. „Odhoď tu zbraň!“ Postava došla až k němu. Zkusil znovu zvednout pistoli, ale byl ve špatném úhlu a noha bolela jako čert. Zakuklenec se k němu sehnul, vykroutil mu zbraň z ruky, zastrčil si ji za pas a s trhnutím ho otočil na záda. Pak si přiložil prst přes místo, kde lidé mívají ústa, a zavrtěl hlavou. Tiše. „Je tu ještě někdo?“ zašeptal.

Zavrtěl hlavou, ačkoli chápal, že si tím podepsal rozsudek. Jenže ty oči mu byly povědomé. Sakra povědomé.

Postava přidřepla. Malými prsty, které snad ani nemohly patřit dospělému, mu prohmátla koleno. Sykl bolestí, ale neuhnul. „Teď to zabolí,“ zase ten slabý hlas, ještě ztlumený kuklou.

Pak ho dvě drobné ruce chytily za holeň a trhly. Tělem mu projela bolest, že se málem počůral. Když ale odezněla, cítil se překvapivě lépe.

Postava se usadila kousek od jeho hlavy tak, aby na sebe viděli. Opřela se zády o zeď a stáhla si kuklu. Zavrtěla hlavou. Vlasy se jí rozlily po ramenou a orámovaly oči. Právě ty oči, vedle kterých se Pepa probouzel posledních deset let.

Viděl v nich únavu a odevzdání. „Myslím,“ řekla Maruška stejně tiše jako před chvílí, ačkoli její hlas už nic netlumilo, „že si budeme muset vážně promluvit.“

14

Dalibor Boubín

„To teda, do prdele, budeme,“ řekl.

A mnohem víc než šok z nečekaného setkání ho vyděsil fakt, že mu za tu vulgaritu ani nevynadala.

ČÁST DRUHÁ

PRAVIDLA SMÍŘENÍ 2008

Vysmíval se jí. Vlastně ani to ne. Naprosto bezostyšně ji urážel. „Vystřelila bych ti mozek z hlavy,“ řekla s takovou mírou klidu, jakou dokázala předstírat. „Ty ale žádný nemáš.“ Ještě když do jeho domu vcházela, nebyla si sama sebou jistá. Dokáže to? On jí ale všechno hodně zjednodušil. S každou kapkou jedu, kterou kolem sebe plival, bylo všechno snazší a snazší.

Plesk. Facka jí přistála na obličeji tak rychle, že ani nepostřehla nápřah. Nebyla první, kterou od něj za poslední roky schytala. Rána ji pootočila. Ucho zazpívalo poplašnou sirénou a zorné pole naplnily tisíce jiskřiček. Vlastně je uvítala, protože z velké části překrývaly jeho odporný a povýšený výraz.

Pomalu se k němu otočila zpátky. Z kabelky vytaženou pistoli mu zapíchla mezi oči. Zaváhal. Na moment dokonce ztratil řeč.

Ráda by mu pověděla víc. Chtěla by mu po milionté vyčíst každý proplakaný den. Každou bezesnou noc. Nejen svoji, ale hlavně jejich společných dětí. Kvůli nim, kvůli dvojčatům, tu teď stála. Matka lvice. „Udělám z nich ty největší grázly v okolí,“ šklebil se, jen co před pár minutami řekla první větu. „Budeš se dívat, jak ty tvoje andílky měním v ďábly. Nikdo si před nima nebude jistej. A já se budu kochat tím, jak šílíš. Jak ti je sociálka bere a jak je svěřuje do péče mně. Protože víš ty co?“ rozjížděl se. „Jsi jen blbá kráva, kterou rozmáznu na placku. Takhle!“ Luskl prsty. „Kdykoli si vzpomenu. A až skončím s tebou, zničím stejně i tvýho fotra a tu šílenou bábu, co tě porodila.“ Z očí mu zazářilo nadšení.

18

Dalibor Boubín

„A víš, proč to všechno udělám?“ Vychutnával si její ponížení. „Protože můžu. Protože seš jen pitomá děvka, co každýho poučuje a vo skutečnym světě neví lautr nic.“ Na tu poslední větu byl určitě obzvlášť pyšný.

Ano, ráda by mu na tohle všechno odpověděla. Ale už to udělala mnohokrát. Sama pro sebe. Když se ho ještě bála.

Teď byl strach už jednou provždy pryč. Stejně jako nenávist.

Zůstal jen pocit povinnosti zbavit svět téhle lidské hyeny.

Toho parazita. Téhle zrůdy. Plakat pro něj nikdo nebude a někomu se možná i uleví. Jí rozhodně.

A tak neřekla nic. Jen zmáčkla spoušť. *

*

*

V těch vzácných chvilkách, kdy dokázala zaměřit myšlenky na něco jiného než na prosté přežití, si zkoušela vybavit, kdy byla naposledy v klidu. Byla vůbec někdy šťastná?

Existuje nějaké období, v němž by nehynula strachem o své děti?

Nedokázala si vzpomenout.

Neznamenalo to, že taková doba nebyla. Určitě ale byla tak vzdálená, že jakoukoli vzpomínku na ni snadno zastře trvale přítomná únava a vyčerpání.

Ani teď, když seděla naproti zasmušile se tvářící paní ze sociálky, se nedokázala úplně soustředit. „Kluci k němu nechtějí chodit,“ opakovala toho dne už potřetí. Toho roku už posté. „Kdykoli si pro ně přijde, pláčou, schovávají se, jsou z toho vystresovaní. Péťa dostal teplotu, ačkoli byl ještě hodinu před tím naprosto v pořádku.

Věřte mi, ten člověk je na ně zlý. On se nechová jako otec.

Jemu vůbec nejde o to strávit s nimi společný čas. Jeho jedinou motivací je snaha ublížit mně.“ Vychrtlá paní na Marušku lhostejně hleděla přes desku levného kancelářského stolu a myslela na to, že už by si zase potřebovala dát cigaretu. Jenže dokud tu bude otravovat tahle ufňukaná učitelka s kruhy pod očima a věčnými stížnostmi, je kouřový sen v nedohlednu.

Vlastní zákon

19

„Paní...“ úřednice významně nahlédla do formulářů před sebou, „... Kovářová. Už jsme to probíraly mockrát. Já tady nejsem proto, abych zpochybňovala rozhodnutí soudu.“ Zapíchla do Marušky otrávený pohled zesílený dioptrickými skly. „Co tady ale mám k řešení, je stížnost vašeho manžela...“ „Není to můj manžel,“ skočila jí Maruška do řeči. „Dobře,“ vzdychla vládkyně nad lidskými osudy tak nahlas, aby o jejím rozpoložení nemohlo být pochyb. „Tak tedy vašeho bývalého manžela.“ Poslední slovo protáhla a minulý čas téměř spolkla. „V každém případě se tady píše, že jejich otci všemožně ve styku s dětmi bráníte.“ „Ale vždyť vám to říkám pořád dokola,“ ohradila se Maruška. „Oni k němu nechtějí. Ubližuje jim. Dokládala jsem to před dvěma týdny i snímky modřin, s nimiž se od něj vracejí. Musíte je mít ve spisu.“ „Ale prosím vás, paní Kovářová,“ vzdychla úřednice hlasitěji, než bylo třeba. „Tohle je vaše tvrzení proti mnohem silnějším obviněním ze strany vašeho pana manžela.“ „Není to můj manžel.“ Maruška bojovala s vrozenými zábranami a zvažovala, zda v některých případech není násilí omluvitelným prostředkem komunikace. „Pan Kovář, paní Kovářová,“ dala si úřednice záležet na souzvuku obou jmen, „tvrdí, že s modřinami naopak přicházejí děti od vás. A dokládá to nejednou lékařskou zprávou.“ Natáhla se za sebe a po hmatu vytáhla z police šanon.

Rozložila ho před sebou a s neskrývaným uspokojením přirazila okrajem Marušce prsty. „No vida, tak třeba tady,“ vylovila papír se dvěma přicvaknutými snímky. „Tady se píše, že nezletilý Pavel Kovář byl vyšetřen na žádost otce na pohotovosti. Byla mu ošetřena zanedbaná rána na temeni, provedeno ertégé vyšetření a testy k vyloučení otřesu mozku. Pan Kovář zde uvádí, že lékařskou pohotovost musel vyhledat se synem ihned po převzetí dětí od jejich matky, protože syn Pavel se choval malátně a stěžoval si na bolest hlavy.“

20

Dalibor Boubín

Úřednice zvedla vítězoslavně oči. Z Marušky se rázem stal jen další probodnutý motýl do sbírky. „Podívejte, paní Kovářová,“ pokračovala. „Já dokážu pochopit, že je toho na vás moc. Ono učit děti a ještě mít doma svý, to dá člověku zabrat. Oni jsou to, co si budeme povídat, dneska pěkný spratci. Kdyby nezakázali ve školách rákosky, určitě by to bylo jen ku prospěchu věci.“ Školu pro slušné úředníky asi nenavštěvovala. „Takže je mi jasný, že vám sem tam utečou nervy a že jim nějakou plácnete. A nejspíš i zaslouženě, že ano?“ Maruška nevěřila vlastním uším. Dívala se na tu podivnou šedivou osobu před sebou a toužila se za každou cenu probudit. Tohle přece musí být jen zlý sen.

Ráda by něco odpověděla, ale její věrná společnice únava měla jiný názor. „Ale heleďte,“ pokračovala bohorovná úřednice. „Snažit se svoje hříchy hodit na někoho jinýho, na to my jsme tu dost citliví. Pan Kovář tady byl zrovna včera. A snad se neurazíte, ale na rozdíl od vás přišel čistě upravený. A dokonce vás do jisté míry i omlouval. Respektuje pořád, že děti soud z nějakých důvodů přiřknul do péče vám. Ale na druhou stranu se bojí, že vy se svou diagnózou jim nejste schopná věnovat dostatek pozornosti. A ve své ekonomické situaci nejspíš ani dostatečné zajištění.“ O ekonomické situaci hlavně pana Kováře věděla úřednice své. Zálibně pohlédla na novou kabelku. „Co... co tím myslíte?“ vykoktala Maruška. „O jaké diagnóze to tu mluvíte? A jaká ekonomická situace? To nemůžete myslet vážně!“ „No no no, paní Kovářová. Nezvyšujte na mě hlas. Takhle bysme se nikam nedostaly. Klidně vás nechám vyvést ochrankou, když budu muset.“ „Promiňte,“ pípla Maruška. „Přesto bych ráda věděla, co tohle všechno znamená.“ „Podívejte se, já myslím, že když se učešete, vezmete si na sebe něco...“ zaváhala, „... něco novějšího, budete u soudu působit mnohem důvěryhodněji.“

Vlastní zákon

21

„U... u jakého soudu, proboha?“ Tohle byl rozhodně ošklivý sen. Vyčerpáním usnula a tohle celé se jí zdá. „Váš manžel podává k soudu nový návrh na změnu opatrovnictví ve svůj prospěch. A my mu samozřejmě vyjdeme vstříc a doložíme vše, co tu na vás máme. A upřímně, paní Kovářová,“ posunula si úřednice brýle na špičku nosu a zpražila Marušku přes okraj obrouček, „myslím si, že byste měla být vůči panu manželovi vstřícnější. Prospělo by to vám, ale hlavně dětem.“ Další laserový pohled. „A dětem, paní Kovářová, my tady ubližovat nenecháme.“ Jak se dostala domů, si později Maruška vůbec nebyla schopná vzpomenout. *

*

*

Modré majáčky na střechách obou vozů záchranné služby agresivně nasvěcovaly ulici. Marušku polilo horko, ačkoli červnové odpoledne ještě o letních teplotách ani neuvažovalo. Zrychlila krok. „Co se stalo?“ obrátila se na muže kouřícího vedle sanitky.

S únavou v očích, ale v podstatě mile se k ní obrátil. Pak mávl rukou k domu a pokrčil rameny. „Nebojte, bude to dobrý.“ Zamířila ke vchodovým dveřím.

Než je stihla otevřít, udělal to někdo zevnitř. Dva muži v reflexních kombinézách opatrně vystrkali ven nosítka. Vyklopili podvozek a rychle zamířili k autům. Velkou část obličeje ležící postavy zakrývala kyslíková maska.

Jak Marušku míjeli, stihla zahlédnout jen vyčerpané oči starého muže.

To ne, to ne, to ne, opakovala si v duchu. Jako poslední vyšla z domu lékařka s kufříkem v ruce. „Nebojte se,“ řekla dřív, než se Maruška zmohla na otázku. „Tatínek bude v pořádku. Je to jen lehká srdeční příhoda.

Vezmeme ho na den dva na pozorování a za chvíli ho máte zpátky.“