jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 3
JEDEN Z NÁS LŽE Karen McManusová Jeden z nás lže
Euromedia
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 7
První část Simon říká
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 9
1.
Bronwyn
Pondělí, 24. září, 14:55
Domácí porno. Podezření na těhotenství. Dva skandály kvůli nevěře. A to je jen aktualizace z tohoto týdne. Kdybyste Bayviewskou střední znali jen z bulvární aplikace Simona Kellehera, asi byste si říkali, jak je vůbec možné, že mají studenti čas chodit na výuku. „To jsou staré zprávy, Bronwyn,“ ozve se kdosi za mým ramenem. „Počkej, až uvidíš zítřejší příspěvek.“ Kruci. Nesnáším, když mě někdo přistihne číst „Co ty na to?“, zvlášť pokud mě načapá její tvůrce. Nechám ruku s telefonem klesnout a prásknutím zavřu skříňku. „Komu hodláš zničit život příště, Simone?“ Když se prodírám proti proudu studentů mířících k východu, Simon se mnou srovná krok. „Beru to jako službu veřejnosti,“ prohlásí a pohrdavě mávne rukou. „Ty doučuješ Reggieho Crawleyho, že? To nechceš vědět, že má v ložnici kameru?“ Ani se neobtěžuju mu odpovědět. Že bych se někdy ocitla poblíž ložnice notorického huliče Reggieho Crawleyho, je asi stejně pravděpodobné, jako že se v Simonovi 9
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 10
probudí svědomí. „Každopádně si za to můžou sami. Kdyby lidé nepodváděli a nelhali, tak jsem bez práce.“ Simon studeným pohledem modrých očí hodnotí, jak zrychlím krok. „Kam se tak ženeš? Hodláš si užít trochu mimoškolní slávy?“ Kéž by. Jako naschvál mi na telefonu naskočí upozornění: Trénink matletů, 15h, kavárna Epocha. Následuje ho SMS od jednoho z lidí v týmu. Je tu Evan. Samozřejmě, že je. Ten roztomilý matlet – a to je menší protimluv, než byste si mysleli – se ukáže vždycky, když já nemůžu. „Ne tak úplně,“ odpovím. Většinou se snažím poskytnout Simonovi co nejméně informací, obzvlášť v poslední době. Projdeme zelenými kovovými dveřmi k zadnímu schodišti, překonáme tak dělicí čáru mezi ošuntělostí původní Bayviewské střední a novým křídlem, slunečným a vzdušným. Rok od roku se čím dál víc rodin stěhuje pryč ze San Diega kvůli vzrůstajícím cenám, přesídlí pětadvacet kilometrů východně do Bayview a očekává, že za dolary, které odvádějí na daních, dostanou lepší školní prostředí než sádrokartonové stropy a poškrábané linoleum. Když dorazím k laborce pana Averyho, Simon je mi stále v patách. Pootočím se s rukama zkříženýma na prsou. „Neměl bys teď někde být?“ „Jo. Jsem po škole,“ prohlásí Simon a čeká, že budu pokračovat dál. Když namísto toho vezmu za kliku, vybuchne smíchy. „To si děláš legraci. Ty taky? Co jsi provedla?“ „Křivě mě obvinili,“ zamumlám a trhnutím otevřu dveře. Uvnitř už sedí tři další studenti a já se na chvíli zastavím, abych si je prohlédla. Tuhle skupinu bych tady nečekala. Až na jednoho z nich. Nate Macauley se zhoupne na židli dozadu a pousměje 10
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 11
se na mě. „Spletla sis cestu? Tady se sešli lidi po škole, ne studentská rada.“ On by o tom měl vědět své. Nate šel z průšvihu do průšvihu už od páté třídy. Někdy v té době jsme spolu taky naposledy mluvili. Podle obecní drbárny je prý teď v podmínce a dohlíží na něj bayviewští strážci zákona… Kdo ví kvůli čemu. Možná kvůli řízení pod vlivem nebo dealování drog. Je nechvalně známý tím, že drogy prodává, i když já o tom vím jen čistě teoreticky. „Nechte si ty řeči.“ Pan Avery cosi odškrtne na psací podložce a zavře za Simonem dveře. Skrze vysoká oblouková okna lemující zadní zeď dovnitř proniká odpolední slunce a rozlévá se v trojúhelnících po podlaze. Z hřiště za parkovištěm dole sem doléhá slabý hluk fotbalového tréninku. Zrovna se usazuju, když Cooper Clay, svírající zmačkaný kus papíru jako baseballový míč, zašeptá: „Chytej, Addy“, a hodí ho dívce sedící naproti němu. Addy Prentissová překvapeně zamrká, nejistě se usměje… a nechá kouli spadnout na podlahu. Hodiny ve třídě se plouží směrem ke třetí a já jejich postup sleduji s bezmocným pocitem nespravedlnosti. Neměla bych tady ani být. Měla bych teď sedět v kavárně Epocha a neohrabaně flirtovat s Evanem Neimanem nad diferenciálními rovnicemi. Pan Avery je typ učitele, který vám okamžitě napaří čas po škole, a nikdy se nezeptá, jak to přesně bylo, ale možná mám ještě čas změnit jeho názor. Odkašlu si a začnu zdvihat ruku, dokud si nevšimnu, jak se Nate čím dál víc usmívá. „Pane Avery, ten telefon nebyl můj. Nevím, jak se mi dostal do tašky. Tenhle je můj,“ oznámím mu a zamávám svým iPhonem v pouzdře proužkovaném jako meloun. Vážně, museli byste být úplně tupí, abyste si do labora11
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 12
toře pana Averyho přinesli mobil. Má přísný zákaz telefonů a prvních deset minut každé hodiny tráví tím, že prohrabává batohy, jako kdyby byl šéfem letiště a my všichni zase na seznamu nebezpečných cestujících. Telefon jsem měla zavřený ve skříňce, jako vždycky. „Ty taky?“ Addy se ke mně otočí tak rychle, až jí blond vlasy, jako vystřižené z reklamy, zavíří kolem ramenou. Tu museli určitě chirurgicky oddělit od jejího přítele, aby se tady ukázala sama. „Taky to nebyl můj telefon.“ „To samé u mě,“ přidá se i Cooper. S jeho jižanským přízvukem to zní spíš jako mňa. S Addy si vymění překvapené pohledy a já si říkám, jak to pro ně může být vůbec novinka, když všichni táhnou za jeden provaz. Nebo možná super populární lidé mluví o lepších tématech, než jsou neférové školní tresty. „Někdo si z nás vystřelil!“ Simon, opřený o lokty, se nakloní dopředu, podle všeho napnutý jako pružina a připravený zachytit čerstvý drb. Pohledem těká po nás čtyřech, shluknutých uprostřed jinak prázdné třídy, než se pohledem zastaví na Nateovi. „Proč by někdo usiloval o to, aby kupa studentů, jejichž záznamy jsou víceméně bez poskvrnky, zůstala bezdůvodně po škole? Přijde mi to jako něco, co by pro trochu legrace udělal, já nevím, člověk, který tu tráví většinu času.“ Zadívám se na Natea, ale nedokážu si to představit. Zorganizovat, aby lidi zůstali po škole, znamená spoustu práce, a všechno na Nateovi, od rozcuchaných tmavých vlasů až po odrbanou koženou bundu, křičí Nechce se mi. Nebo spíš líně zívá. Naše pohledy se setkají, ale Nate neřekne ani slovo, jen se nakloní na židli ještě o něco víc. Další milimetr a určitě přepadne. Cooper se narovná a svraští tvář, která by slušela Cap12
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 13
tainu Americovi. „Počkejte. Myslel jsem si, že jde o nějaké nedorozumění, ale jestli se to stalo nám všem, asi to byl něčí hloupý kanadský žertík. A já kvůli tomu zmeškám baseballový trénink.“ Prohlásí to tónem kardiochirurga, kterému někdo brání provést operaci a zachránit lidský život. Pan Avery zavrtí hlavou. „Konspirační teorie si nechte pro jiného učitele. Já vám to nevěřím. Všichni znáte pravidla ohledně nošení mobilů do hodiny a porušili jste je.“ Zvláště kyselý pohled věnuje Simonovi. Učitelé ví, že „Co ty na to?“ existuje, ale moc s tím nezmůžou. Simon používá k identifikaci lidí pouze iniciály a nikdy otevřeně nepíše o škole. „A teď poslouchejte. Jste tady až do čtyř. Chci, aby každý z vás napsal esej o pěti stech slovech na téma, jak technologie ničí americké střední školy. A kdo se nebude držet pravidel, bude zítra po škole znovu.“ „Na čem to napíšeme?“ zeptá se Addy. „Nejsou tady žádné počítače.“ Ve většině tříd jsou chromebooky, ale pan Avery, který vypadá, že měl odejít do důchodu tak před deseti lety, se ještě drží starých pořádků. Avery přejde k Addyině lavici a poklepe na rožek žlutého linkovaného notesu. Všichni jeden máme. „Objevujte kouzlo ručně psaného textu. Jde o ztracené umění.“ Addyin hezký, srdcovitý obličej připomíná spíš masku zmatení. „Ale jak víme, že jsme dosáhli pěti set slov?“ „Počítejte,“ odpoví Avery. Pohledem sjede na telefon, který stále svírám v ruce. „A tohle mi dejte, slečno Rojasová.“ „Nepřipadá vám divné, že mi telefon zabavujete už podruhé? Kdo má dva telefony?“ zeptám se. Nate se zazubí, tak kratičce, že to málem zmeškám. „Vážně, pane Avery, někdo si z nás vystřelil.“ Učitel otráveně zacuká sněhobílým knírem, pak natáh13
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 14
ne ruku a pokyne mi dlaní. „Ten telefon, slečno Rojasová. Pokud se sem nechcete vrátit podruhé.“ S povzdechem mu přístroj předám, zatímco se nesouhlasně dívá na ostatní. „Telefony, které jsem zbytku vzal už předtím, jsou v mém stole. Dostanete je, až vám trest skončí.“ Addy s Cooperem si vymění pobavené pohledy, pravděpodobně proto, že jejich opravdové telefony si bezpečně hoví v jejich batozích. Pan Avery pohodí můj telefon do zásuvky, posadí se za učitelský stůl a otevře si knihu, aby nás další hodinu mohl ignorovat. Vytáhnu pero, poklepu jím o žlutý notes a přemýšlím nad úkolem. To si pan Avery vážně myslí, že technologie ničí školy? To je dost povrchní prohlášení jen kvůli pár zabaveným telefonům. Možná je to past a chce po nás, abychom mu oponovali. Krátce se zadívám na Natea, sehnutého nad svým notesem, kam hůlkovým písmem píše počítače jsou na prd pořád dokola. Možná nad tím jen moc přemýšlím. Cooper
Pondělí, 24. září, 15:05
Během pár minut mě rozbolí ruka. Asi je to ubohé, ale nepamatuju si, kdy jsem naposled něco takhle psal. Navíc používám pravačku, což mi nikdy nepřijde přirozené, ani po těch letech, co to dělám. Můj otec naléhal, ať se naučím ve druhé třídě psát pravou rukou, po tom, co mě poprvé viděl nadhazovat. Tvoje levačka by se dala vyvážit zlatem, pověděl mi. Neplýtvej jí na pitomosti, na kterých nezáleží. Což je všechno ostatní krom nadhazování, alespoň podle něj. 14
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 15
Tehdy mi začal říkat Cooperstowne, podle baseballové síně slávy. To na osmiletého kluka vůbec nevytváří tlak. Simon sáhne po svém batohu a hrabe se v něm, rozepne každou kapsu. Zvedne batoh, položí si ho na klín a pak nahlédne dovnitř. „Kde mám sakra láhev s vodou?“ „Žádné mluvení, pane Kellehere,“ napomene ho pan Avery, aniž by vzhlédl. „Já vím, ale… Někam se mi ztratila láhev s vodou. A mám žízeň.“ Pan Avery ukáže k umyvadlu v zadní části místnosti, na jehož pultu se tísní kelímky a Petriho misky. „Načepujte si vodu tam. Potichu.“ Simon vstane, popadne kelímek z hromádky na pultu a naplní ho vodou z kohoutku. Vrátí se zpátky k sedadlu, položí kelímek na lavici, ale podle všeho ho rozptyluje Nateovo metodické psaní. „Kámo,“ řekne a kopne teniskou do nohy Nateovy lavice. „Bez legrace. Dal jsi nám ty telefony do batohů ty, aby sis z nás vystřelil?“ Teď už Avery zamračeně vzhlédne. „Řekl jsem potichu, pane Kellehere.“ Nate se opře do židle a zkříží paže na prsou. „Proč bych to dělal?“ Simon pokrčí rameny. „Proč vůbec děláš cokoliv? Abys měl společnost při svém dalším průšvihu, který se ti zrovna ten den podařil?“ „Ještě jedno slovo od kohokoliv z vás a zítra jste po škole znovu,“ varuje je pan Avery. Simon stejně otevře ústa, ale než stačí promluvit, ozve se skřípění brzd a pak rachot, jak do sebe narazí dvě auta. Addy zalapá po dechu a já se zapřu o lavici, jako kdyby někdo zezadu narazil do mě. Nate, který je za vyrušení očividně rád, vyskočí na nohy jako první a zamíří k oknu. 15
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 16
„Kdo se dokáže ťuknout auty na školním parkovišti?“ zeptá se. Bronwyn se zadívá na pana Averyho, jako kdyby ho žádala o svolení, a když učitel vstane od stolu, zamíří k oknu taky. Addy jde za ní a já se konečně vymotám z vlastního místa a následuju jejich příkladu. Neuškodí podívat se, co se stalo. Opřu se o parapet, abych viděl ven, a Simon dorazí vedle mě. Pohrdavě se zasměje, když si prohlédne situaci dole. Dvě auta, jedno staré červené a druhé tuctově šedé, do sebe narazila v pravém úhlu. Všichni na ně tiše hledíme, dokud si pan Avery podrážděně nepovzdechne. „Radši bych se měl jít ujistit, že se nikdo nezranil.“ Přejede po nás všech pohledem a pak se zaměří na Bronwyn, která je z naší skupinky nejzodpovědnější. „Slečno Rojasová, udržujte tady pořádek, dokud se nevrátím.“ „Tak dobře,“ souhlasí Bronwyn a krátce, nervózně se zadívá na Natea. Zůstaneme u okna a pozorujeme divadlo dole, ale než se pan Avery nebo jiný učitel stačí objevit venku, obě auta nastartují a vyjedou z parkoviště. „No, to byl teda nudný závěr,“ prohlásí Simon. Zamíří zpátky k lavici, zdvihne kelímek, ale namísto toho, aby se posadil, zamíří do přední části učebny a prohlíží si plakát s periodickou tabulkou. Vykloní se do chodby, jako kdyby chtěl odejít, ale pak se otočí a zdvihne kelímek, jako by nám chtěl připít. „Chce ještě někdo vodu?“ „Já,“ ozve se Addy a vklouzne znovu do židle. „Sežeň si vlastní, princezno,“ ušklíbne se Simon. Addy protočí oči a zůstane sedět, zatímco Simon se opře o stůl pana Averyho. „To jako fakt? Co budeš dělat se životem, teď, když je ples absolventů za námi? Do maturiťáku je ještě dost daleko.“ 16
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 17
Addy se na mě zadívá a neodpoví. Nedivím se jí. Simonovy myšlenkové pochody skoro nikdy nevedou k ničemu dobrému, pokud jde o naše přátele. Chová se, jako kdyby mu nezáleželo na tom, jestli je populární, ale dělal ramena, když se mu loni na jaře podařilo stát se mladším členem dvora plesu absolventů. Pořád si nejsem jistý, jak to dokázal, pokud si tedy nekoupil hlasy tím, že udrží něčí tajemství. Minulý týden ale nebylo v reprezentativní skupině studentů po Simonovi ani stopy. Mě zvolili králem, takže jsem možná další osobou na seznamu, kterou bude obtěžovat, nebo co to sakra dělá. „O co ti jde, Simone?“ zeptám se a posadím se vedle Addy. Možná si s Addy nejsme tak úplně blízcí, ale cítím se vůči ní tak nějak ochranitelsky. Od prváku chodí s mým nejlepším kámošem, a je to milá holka. A taky není ten typ, který by věděl, jak se vypořádat s klukem jako Simon, který prostě nedá pokoj. „Ona je princezna a ty sportovec,“ řekne nám Simon. Trhne bradou směrem k Bronwyn a pak k Nateovi. „A ty jsi premiantka. A ty zločinec. Jste jako chodící stereotypy z filmů pro teenagery.“ „A co ty?“ zeptá se Bronwyn. Předtím postávala u okna, ale teď se znovu vrátí k lavici a posadí se na ni. Přehodí nohu přes nohu a tmavé vlasy v ohonu přes rameno. Letos vypadá tak nějak roztomileji. Možná má nové brýle? Delší vlasy? Najednou kolem sebe šíří takovou tu auru sexy nerdky. „Já jsem vševědoucí vypravěč,“ prohlásí Simon. Bronwyn zdvihne obočí tak vysoko, že vykouknou zpoza černých obrouček. „Ve filmech pro teenagery nic takového neexistuje.“ 17
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 18
„Ach, Bronwyn,“ mrkne na ni Simon a kopne do sebe vodu na jeden dlouhý hlt. „Ale v životě to existuje.“ Zní to jako výhrůžka, a já si říkám, jestli v té své pitomé aplikaci nechce něco zveřejnit i o Bronwyn. Tu apku nenávidím. Dříve nebo později se v ní objevily zmínky skoro o všech mých kamarádech, a většinou to způsobilo dost vážné problémy. Můj kámoš Luis se rozešel s holkou kvůli něčemu, co Simon napsal. i když šlo o pravdivou historku o tom, jak si to Luis rozdával se sestřenicí své holky. Stejně. Takové věci se nemají zveřejňovat. Stačí, když se ty drby přetřásají na chodbách. A pokud mám být upřímný, docela mě děsí, co by o mně Simon mohl napsat, pokud by se do toho opravdu pustil. Simon stále drží kelímek v ruce a šklebí se. „Chutná to příšerně.“ Upustí kelímek, a já jen protočím oči, jak se Simon pokouší celou věc dramatizovat. i ve chvíli, kdy padne na podlahu, si pořád myslím, že si z nás střílí. Ale pak začne to sípání. Bronwyn vyskočí na nohy jako první a klekne si vedle něj. „Simone,“ řekne a zatřese mu ramenem. „Jsi v pořádku? Co se stalo? Můžeš mluvit?“ Její starostlivý tón přejde v paniku, a to mi stačí, abych se dal do pohybu. Ale Nate je rychlejší, protáhne se kolem mě a přidřepne si vedle Bronwyn. „Pero,“ řekne, pohledem těká po Simonově tváři, rudé jako rajče. „Máš pero?“ Simon divoce přikyvuje, rukou si drásá krk. Popadnu pero z mého stolu a zkusím ho podat Nateovi, co kdyby chtěl třeba udělat nouzovou tracheotomii nebo tak něco. Nate se na mě podívá, jako by mi narostly dvě hlavy. „Injekční pero, EpiPen,” řekne a hledá Simonův batoh. „Má alergickou reakci.“ Addy stojí, objímá se rukama a nemluví. Bronwyn se 18
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 19
obrátí ke mně, tvář má zarudlou. „Najdu učitele a pak zavolám záchranku. Zůstaň u něj, ano?“ Popadne svůj telefon ze zásuvky pana Averyho a vyběhne do chodby. Kleknu si vedle Simona. Vyvaluje oči jako žába, rty má promodralé a vydává strašlivé, chrčivé zvuky. Nate obrátí Simonův batoh vzhůru nohama, vysype celý jeho obsah na podlahu a prohrabává se změtí knih, papírů a oblečení. „Simone, kde ho míváš?“ zeptá se, trhnutím rozevře malou přihrádku a vytáhne z ní dvě obyčejná pera a sadu klíčů. Simon už ale nedokáže ani mluvit. Položím mu zpocenou dlaň na rameno, jako by to snad mělo nějak pomoci. „Jsi v pořádku, budeš v pořádku. Seženeme ti pomoc.“ Slyším, jak mi hlas zpomaluje, houstne jako melasa. Když jsem ve stresu, jižanské kořeny se vždycky projeví. Obrátím se na Natea a zeptám se: „Jsi si jistý, že se něčím nedusí?“ Možná potřebuje Heimlichův chvat, ne nějaké podělané injekční pero. Nate mě ignoruje, odhodí Simonův prázdný batoh stranou. „Kurva,“ vykřikne, udeří pěstí do podlahy. „Nosíš ho u sebe, Simone? Simone!“ Simon vyvrátí oči v sloup, zatímco se mu Nate hrabe v kapsách. Ale nenajde nic kromě pomačkaného papírového kapesníku. V dálce ječí sirény, zatímco pan Avery a další dva učitelé vrazí do místnosti, a za nimi Bronwyn, stále na telefonu. „Nemůžeme najít jeho EpiPen,“ prohlásí Nate stroze a ukáže na hromadu Simonových věcí. Pan Avery vteřinu upřeně hledí na Simona, ústa pootevřená zděšením, a pak se zadívá na mě. „Coopere, na ošetřovně mají EpiPeny. Měly by být označené a hned na očích. Rychle!“ Vyběhnu do chodby, slyším za sebou kroky, které sláb19
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 20
nou, když dorazím k zadnímu schodišti a prudce otevřu dveře. Beru schody po třech, dokud nejsem v přízemí, propletu se mezi pár studenty roztroušenými na chodbě, dokud nedorazím na ošetřovnu. Dveře zejí dokořán, ale nikdo tam není. Jde o stísněnou místnůstku s vyšetřovacím stolem přiraženým pod okna a velkou, šedou skladovací skříní, tyčící se po mé levici. Přelétnu to tam pohledem, zastavím se na dvou krabicích, připevněných ke stěně, označených červenými hůlkovými písmeny. Na jedné stojí POHOTOVOSTNÍ DEfiBRiLÁTOR, na další POHOTOVOSTNÍ EPiNEfRiN. Chvilku zápasím se západkou na té druhé a pak ji konečně otevřu. Uvnitř je prázdno. Otevřu druhou krabici, ve které je jen plastikový přístroj s obrázkem srdce. Jsem si docela jistý, že to není ono, takže se začnu prohrabávat skladovací skříní, vytahuju krabičky s náplastmi a aspirinem. Nevidím tam nic, co by připomínalo pero. „Coopere, našel jste je?“ Paní graysonová, jedna z učitelek, která do laboratoře dorazila společně s Averym a Bronwyn, se protáhne do místnosti. Prudce oddechuje a drží se za bok. Ukážu na prázdnou krabici, připevněnou ke zdi. „Měly by tam být, že? Ale nejsou.“ „Zkuste zkontrolovat skladovací skříň,“ poradí mi paní graysonová a naprosto ignoruje krabičky náplastí poházené všude po podlaze, které dokazují, že jsem se o to už snažil. Přidá se k nám další učitel a společně obrátíme ošetřovnu vzhůru nohama, zatímco se hluk houkaček blíží čím dál víc. Když otevřeme poslední skříňku, paní graysonová si utře hřbetem ruky pramínek potu z čela. „Coopere, dej 20
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 21
vědět panu Averymu, že jsme ještě nic nenašli. Pan Contos a já budeme hledat dál.“ Do laboratoře pana Averyho dorazím současně se záchranáři. Jsou celkem tři, oblečení do tmavě modrých uniforem, dva tlačí dlouhá bílá nosítka, zatímco ten zbývající se žene před nimi, aby jim uvolnil cestu skrz menší dav, který se shromáždil u dveří. Počkám, dokud nevejdou dovnitř, a pak vklouznu do třídy za nimi. Pan Avery se hrbí vedle tabule, žlutou oblekovou košili vytaženou z kalhot. „Nemohli jsme najít pera,“ povím mu. Třesoucí se rukou si prohrábne řídké, bílé vlasy, zrovna když záchranáři zabodnou do Simona jehlu a další dva ho zdvihnou na nosítka. „Bůh tomu chlapci pomáhej,“ zašeptá. Myslím, že spíš pro sebe než ke mně. Addy stojí stranou úplně sama a po tvářích se jí koulejí slzy. Přejdu k ní a paží ji obejmu kolem ramen, zatímco záchranáři manévrují s nosítky pryč do chodby. „Můžete jít s námi?“ zeptá se jeden pana Averyho. Ten přikývne a vydá se za nimi. Místnost zůstane prázdná až na pár otřesených učitelů a nás čtyři, co jsme byli se Simonem po škole. Celé to dle mého odhadu nemohlo zabrat víc jak patnáct minut, ale přijde mi to jako hodiny. „Bude teď v pořádku?“ zeptá se Addy přiškrceným hlasem. Bronwyn sevře telefon mezi dlaněmi jako by se chtěla modlit. Nate stojí s rukama založenýma v bok, upřeně hledí na dveře, kterými se dovnitř pomalu trousí další učitelé a studenti. „Půjdu s kůží na trh a tipnu si, že ne,“ prohlásí.
21
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 22
2.
Addy
Pondělí, 24. září, 15:25
Bronwyn, Nate a Cooper mluví s učiteli, ale já to nezvládám. Potřebuju Jakea. Vytáhnu z tašky telefon, abych mu napsala, ale ruce se mi moc třesou. Tak mu radši zavolám. „Zlato?“ Zvedne to po druhém zazvonění, zní překvapeně. Nevoláme si zrovna často. Ani nikdo z našich přátel. Občas, když jsem s Jakem a zazvoní mu telefon, jen mi ho ukáže a zavtipkuje: „Co sakra znamená ‚příchozí hovor‘?“ Většinou mu volá jeho máma. Dostanu za sebe jenom „Jakeu“, než začnu bulet. Cooper mě stále objímá kolem ramen, a jen díky tomu ještě stojím. Pláču tak silně, že nedokážu mluvit, tak mi Cooper vezme telefon. „Nazdar, kámo. Totkaj Cooper,“ prohlásí, přízvuk má výraznější než obvykle. „Kde jsi?“ Pár vteřin naslouchá. „Můžeš se s námi potkat venku? Došlo k… Něco se stalo. Addy je dost rozhozená. Ne, je v pořádku, ale… Simon Kelleher s námi byl po škole a dopadlo to s ním zle. Odvezla ho sanitka a my nevíme, jestli bude v pořádku.“ 22
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 23
Cooperova slova splývají jedno s druhým jako tající zmrzlina, a já mu skoro nerozumím. Bronwyn se obrátí na nejbližší učitelku, paní graysonovou. „Měli bychom tady zůstat? Potřebujete nás?“ Paní graysonová chvějícíma se rukama zagestikuluje blízko svého hrdla. „Božínku, myslím, že asi ne. Pověděli jste záchranářům všechno? Simon… On se napil vody a pak zkolaboval?“ Bronwyn a Cooper oba přikývnou. „To je divné. Má alergii na arašídy, to ano, ale… Jste si jistí, že nic nesnědl?“ Cooper mi předá telefon zpátky a prohrábne si rukou úhledně zastřižené, pískově blond vlasy. „To si nemyslím. Jen vypil kelímek vody a gecnul na zem.“ „Možná snědl něco špatného k obědu,“ zamyslí se paní graysonová. „Je možné, že šlo o opožděnou reakci.“ Rozhlédne se po místnosti, pohledem se zastaví na Simonem odhozeném kelímku, ležícím na podlaze. „Asi bychom to měli odložit stranou,“ prohlásí a protáhne se kolem Bronwyn, aby ho zvedla. „Někdo by se na něj mohl chtít podívat.“ „Chci už jít,“ vybuchnu a utírám si slzy z tváří. Už v téhle místnosti nedokážu vydržet ani vteřinu. „Můžu jí pomoct, je to v cajku?“ zeptá se Cooper a paní graysonová přikývne. „Mám se pak vrátit?“ „Ne, to je v pořádku, Coopere. Jsem si jistá, že vám zavolají, pokud vás budou potřebovat. Jděte domů a snažte se vrátit do normálu. Simon je teď v dobrých rukou.“ Nakloní se trochu blíž, tón jí zněžní. „Moc mě to mrzí. Muselo to být strašné.“ Ale dívá se teď hlavně na Coopera. Na celé Bayviewské není jediná učitelka, která by odolala jeho ryze americkému šarmu. 23
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 24
Cooper mě objímá celou cestu až ven. Je to hezké. Sice nemám bratry, ale kdybych je měla, dokážu si představit, že by mě takhle podrželi, když by mi bylo zle. Kdyby šlo o většinu jeho kamarádů, Jakeovi by se nelíbilo, že jsou tak blízko u mě, ale Cooper je v pohodě. Je to džentlmen. Opírám se o něj, když procházíme kolem plakátů zvoucích na ples absolventů, který se konal minulý týden, a ještě je nikdo nesundal. Cooper rozrazí vstupní dveře a za nimi je, díky Bohu, Jake. Padnu mu do náruče a na vteřinu je všechno v pořádku. Nikdy nezapomenu, když jsem Jakea viděla poprvé, tehdy v prvním ročníku: pusu měl plnou rovnátek, ještě nevyrostl do výšky, ani mu nezmohutněla ramena, ale stačil mi jediný pohled na jeho dolíčky ve tvářích a prostě jsem to věděla. Byl pro mě ten pravý. A to, že vyrostl do krásy, je jen bonus. Když mu Cooper vysvětluje tlumeným hlasem, co se stalo, Jake mě hladí po vlasech. „Bože, Ads,“ řekne. „To je hrozné. Dostaneme tě domů.“ Cooper sám od sebe odejde a mě najednou zamrzí, že jsem pro něj neudělala víc. Podle jeho hlasu jsem poznala, že je stejně vyděšený jako já, jen to lépe skrývá. Ale Cooper je takové zlatíčko, že dokáže zvládnout cokoliv. Jeho přítelkyně, Keely, patří k mým nejlepším kamarádkám, a je to jedna z těch holek, které umí všechno správně. Bude přesně vědět, jak mu pomoci. Mnohem líp než já. Usadím se do Jakeova auta a sleduji, jak se město jako šmouha řítí kolem, protože Jake jede trochu moc rychle. Bydlím sotva dva kilometry od školy, takže jízda netrvá dlouho, ale vnitřně se připravuju na reakci mé matky, protože jsem si docela jistá, že o tom už slyšela. Její komunikační kanály sice obestírá tajemství, ale jsou neomylné, 24
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 25
takže když Jake zastavuje na naší příjezdové cestě, opravdu stojí na přední verandě. Dokážu jí vyčíst náladu z obličeje, i když jí botox znehybnil výraz už před dávnou dobou. Počkám, dokud mi Jake neotevře dveře, abych vylezla z auta, a nechám se obejmout kolem ramen jako vždycky. Ashton, moje starší sestra, ráda žertuje, že jsem jako jeden z těch svijonožců, co by bez svého hostitele zemřeli. Vlastně to není zas až tak vtipné. „Adelaide!“ Matka projeví starost přímo divadelním způsobem. Když stoupáme po schodech, natáhne ruku a pohladí mě po volné paži. „Pověz mi, co se stalo.“ Nechci. Zvlášť, když za ní ve dveřích číhá její přítel a předstírá, že je tam z opravdové starosti a zájmu, nejen z obyčejné zvědavosti. Justin je o dvanáct let mladší než má matka, takže je o pět let mladší než její druhý manžel, a o patnáct let mladší než táta. Jestli bude tímhle tempem pokračovat dál, brzy začne chodit s Jakem. „To je v pořádku,“ zamumlám a protáhnu se kolem nich. „Jsem v pořádku.“ „Zdravím, paní Callowayová,“ řekne jí Jake. Máma používá příjmení po svém druhém manželovi, ne tátovo. „Vezmu Addy nahoru do jejího pokoje. Celé to bylo strašné. Můžu vám o tom povědět víc, jakmile se trochu uklidníme.“ Vždycky mě fascinuje, jak Jake mluví s mou matkou, jako kdyby si byli rovni. A ona dovolí, aby mu to procházelo. Dokonce se jí to líbí. „Samozřejmě,“ uculí se. Myslí si, že je pro mě Jake příliš dobrý. A opakuje mi to už od druhého ročníku, kdy se z něho vyklubal zatraceně sexy kluk a já zůstala stejná. Když jsme byly malé, máma mě a Ashton přihlašovala do soutěží krásy, ale vždycky jsme obě skončily se stejným výsledkem: druhá vicemiss. 25
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 26
Princezna plesu absolventů, ale ne královna. To není špatné, ale taky to není dost, abyste přilákali a udrželi si chlapa, který vás zaopatří na celý život. Nejsem si jistá, jestli to mezi námi vůbec někdy padlo jako vytyčený cíl nebo něco takového, ale právě to bychom měly udělat. Naše matka selhala. Ashton zase selhává v manželství, které trvá už dva roky. Její muž nedokončil práva a netráví s ní skoro žádný čas. Prentissovic holkám se z nějakého důvodu nedaří. „Promiň,“ zamumlám k Jakeovi, když míříme nahoru. „Nevyrovnávám se s tím moc dobře. Měl jsi vidět Bronwyn a Coopera. Byli skvělí. A Nate… Pane bože. Nikdy bych nevěřila, že uvidím Natea Macauleyho, aby se takhle ujal vedení. Já jediná jsem byla úplně k ničemu.“ „Šššš, takhle nemluv,“ zamumlá mi Jake do vlasů. „Není to pravda.“ Říká to s nádechem nesmlouvavosti, protože ve mně vidí jen to nejlepší a odmítá vzít na vědomí cokoliv dalšího. Kdyby se to někdy změnilo, vážně nevím, co budu dělat. nate
Pondělí, 24. září, 16:00
Když se s Bronwyn dostaneme na parkoviště, je skoro prázdné. Jakmile vyjdeme ze dveří, zaváháme. Bronwyn znám už od školky, pokud odpočítáme pár let na střední škole, ale zrovna moc se nestýkáme. Přesto se necítím divně, když je vedle mě. Po té katastrofě nahoře mi to přijde skoro příjemné. Rozhlíží se kolem, jako by se zrovna probudila. „Neřídila jsem do školy,“ zamumlá. „Měla jsem se svést s někým 26
jeden z nás_2.vyd.qxp_Sestava 1 10.02.22 12:59 Stránka 27
dalším. Do kavárny Epocha.“ Pronese to způsobem, jako kdyby se jednalo o něco důležitého, jako by za tím bylo něco víc, o co se nechce podělit. Čeká na mě jeden kšeft, takže teď asi není nejlepší chvíle. „Chceš svést?“ Bronwyn sleduje můj pohled až k motorce. „To jako vážně? Na tu pojízdnou rakev ti nevlezu, ani kdybys mi zaplatil. Víš, jaké jsou statistiky úmrtnosti? Není to žádná legrace.“ Vypadá, že každou chvíli vytáhne nějaký graf a ukáže mi to. „Posluž si.“ Měl bych ji tam nechat a jet domů, ale ještě nejsem připravený postavit se zrovna tomu. Opřu se o stěnu budovy, vytáhnu z kapsy u bundy placatku s Jimem Beamem, odšroubuji vršek a nabídnu Bronwyn. „Dáš si?“ Pevně zkříží ruce na prsou. „Děláš si legraci? To je tvůj geniální nápad, než se vyšplháš na tu svou mašinu smrti? A na školním pozemku?“ „Je s tebou vážně zábava, víš to?“ Vlastně moc nepiju. Dneska ráno jsem ji sebral otci a zapomněl na ni. Ale popichování Bronwyn je svým způsobem uspokojující. Chystám se placatku vrátit zpátky do kapsy, když se Bronwyn zamračí a nastaví ruku. „Ale tak co už.“ Sesune se po zdi z červených cihel vedle mě, pomaloučku klesá dolů, dokud nesedí na zemi. Z nějakého důvodu si vzpomenu na základku, kdy jsme s Bronwyn chodili do stejné katolické školy. Před tím, než se život proměnil v naprosté peklo. Všechny holky tam nosily kostkované sukně jako součást školní uniformy, a ona teď na sobě má podobnou sukni, která se jí vyhrne výš, když překříží kotníky. Není to špatný výhled. Pije překvapivě dlouho. „Co. To. Bylo?“ Posadím se vedle ní a placatku jí vezmu a položím na zemi mezi nás. „Nemám vůbec tušení.“ 27