ORLICKÉ HORY
ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ
Petr David Vladimír Soukup EUROMEDIA GROUP
Milí přátelé na cestách, odborníci tvrdí, že Orlické hory jsou z hlediska cestovního ruchu poněkud nedoceněnou oblastí a že by si zajisté zasloužily naši větší pozornost. Policisté, snažící se zvládnout nápor motoristů, přeplňujících v zimní sezóně parkoviště pod Šerlichem, na to ovšem mají jiný názor. Jinak to hodnotí majitelé penzionů a restaurací, existenčně závislí na počtu hostů, jinak se na Orlické hory dívají ti, kteří tady hledají především klid a romantiku. Stačí ale přijít s otevřeným srdcem a očima – a najdeme tady opravdu všechno. Krajina, kterou před staletími osídlovali dřevaři a skláři, je přívětivá, nabízí pohodu a klid v našem uspěchaném světě, jiná místa jsou rušnější. Kdo se bojí být sám, objeví i tady „turistická korza“. V naší nabídce „známé i neznámé“ se snažíme představit i místa, která se nikdy neobjeví na reklamních prospektech, místa na první pohled trochu skrytá, ale o to zajímavější. Opět, jako u jiných svazků naší volné edice, jsme řešili problém vymezení oblasti. Nakonec jsme z větší části pomyslnou hranici vedli po důležité komunikaci, která od Nového Města nad Metují míří k Rychnovu nad Kněžnou. Nové Město v členění do mikroregionů leží již v Kladském pomezí, ale nejednou jsme se odtud sami vydávali dále do hor; ostatně vede zde i Jiráskova horská cesta. Stranou nám zůstalo třeba Opočno – opočenské panství samozřejmě sahalo hluboko do hor, ale raději jsme věnovali více místa cílům třeba až „za horami“. Naopak zmiňujeme další pamětihodnosti na opačné straně podhůří. Nejvyšší vrcholy Orlických hor dosahují jen málo přes 1 000 metrů – ale výhledy nabízejí úžasné i díky rozhlednám, které zde vyrostly v posledních letech. Hlavně tudy ale vede jedna z nejkrásnějších hřebenovek u nás vůbec. Nádherná je zdejší lidová architektura. Starousedlíků ubylo, roubenky se proměnily na rekreační objekty a nám nezbývá než chválit chalupáře za cit, se kterým o usedlosti pečují. Mimořádná je příroda, vždyť tady uvidíme jak zbytky pralesů, tak rozkvetlé louky, tajemná rašeliniště, nádherná údolí až divoké skalnaté rokle. Orlické hory jsou spojeny s prvními lety organizované turistiky u nás a první lyže se tady objevily ještě na sklonku 19. století. V Orlických horách se začalo jezdit na skibobech, dalším novým sportem byl motoskijöring a tradičně se tady scházejí i vyznavači musheringu, tedy závodů psích spřežení. Všechno tady můžeme zažít, nebo se v pohodě jen tak toulat…
p6P
OBSAH Krajina tiché krásy . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Deštné a okolí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Novoměstsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Dobruška a okolí . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Říčky a okolí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Rychnovsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Vamberecko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Rokytnicko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Žamberecko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Letohradsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Jablonsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Orlické hory turistické a lyžařské. . . . 240 Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . 244 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245
p7P
Krajina tiché krásy Kdyby paní Idyla měla své království, tipli bychom si, že je ho třeba hledat v Orlických horách. Není to totiž pohoří, které (na rozdíl od jiných) ve vrcholné sezóně připomíná pražský Václavák. Zdejší krajině se daří uchovat si klid, pohodu a tichou krásu, stále je tu ještě dost zákoutí s panenskou, člověkem jen málo narušenou přírodou. Orlické hory neudivují nadmořskou výškou, výraznými vrcholy či monumentálními skalními útvary. Zdejší kopce mají vesměs podobu táhlých zalesněných hřbetů, oddělených mělkými sedly. Tam, kde les alespoň na chvíli ustoupil, otvírají se daleké výhledy, místy ještě umocněné rozhlednami. Jedné z nich se nedávno, po letech dohadů a sporů, dočkala i nejvyšší hora Velká Deštná, což turisté oceňují. Místy se uchovala horská rašeliniště nebo divoké lesy připomínající prales (např. Bukačka), dnes většinou chráněné přírodní lokality. K vděčným výletním cílům patří také hluboká a úzká, místy skalnatá údolí řek a potoků; největší obdiv vzbuzuje průlom zvaný Zemská brána, který při vstupu na české území vytvořila Divoká Orlice. Jejím dílem je také divoké balvanité koryto mezi Liticemi nad Orlicí a Sopotnicí. Někde rostou i velmi staré stromy, hlavně lípy a duby, udivující nejen věkem, ale i rozměry. Vládne jim 25 metrů vysoká Vej dova lípa v Pastvinách, s obvodem pasu 1252 centimetrů nejmohutnější strom v celé České republice. Část území s nejcennější přírodou byla v roce 1969 vyhlášena za chráněnou krajinnou oblast.
i když většina zmíněného hřbetu patří k Česku. Po staletí bývalo součástí Českého království celé pohoří, stejně jako celé Kladsko, do kterého spadají jeho severovýchodní svahy. Ovšem jen do doby, než je Marie Terezie po válce s Pruskem v polovině 18. století musela jako poražená strana odevzdat vítězné mocnosti. Pozdější snahy o návrat Kladska do rodné české náruče už neměly šanci na úspěch. Orlické hory mají několik zvláštností, kterými se jiná česká horstva mohou stěží pochlubit; nebo alespoň ne v takové míře. Na prvním místě je třeba jmenovat „betonovou hranici“ – pozůstatky opevnění, kterými se první Československá republika snažila koncem třicátých let 20. století chránit své území před hrozící expanzí nacistického Německa. Měla ještě jednoho nepřítele – čas. Kdyby jej bylo dostatek, jistě by se podařilo do roku 1945 (jak to předpokládaly plány) kompletně dokončit opevnění alespoň na nejvíce ohroženém úseku mezi Bohumínem a Krkonošemi (Trutnovem) v délce asi 250 kilometrů. Čas byl ale rychlejší a pracoval proti nám. I když stavební práce probíhaly mimořádným tempem, podařilo se za necelé tři roky – do odtržení Sudet na podzim roku 1938 – stavebně dokončit 263 objektů těžkého opevnění a na 10 000 lehkých objektů. Většina však již nestačila být vybavena zbraněmi. I tak je tento systém opevnění unikátní a nemá ve střední
Páteří Orlických hor je asi 50 kilometrů dlouhý horský hřbet, který se táhne ve směru severozápad-jihovýchod od Olešnice v Orlických horách po jižní úpatí Bukové hory a Horní Heřmanice; náleží dvěma krajům – Královéhradeckému a Pardubickému. O část pohoří se dělíme s Polskem, p8P
Evropě obdoby. Nejvíc pevností bylo právě v Orlických horách. Jeden z nejsilněji opevněných úseků vznikl na Králicku, na území dnes nazývaném Králická pevnostní oblast. Do září 1938 se tady vybudovaly tři dělostřelecké tvrze (Hůrka, Bouda a Adam), 39 samostatných těžkých objektů a 191 lehkých objektů. Některé z těchto staveb byly díky práci dobrovolníků opraveny, vybaveny exponáty a zpřístupněny. V Orlických horách vyrostly ještě další dvě dělostřelecké tvrze (Hanička a Skutina) a stovky objektů středního a lehkého opevnění. S těmito zajímavými technickými památkami se na hlavním horském hřbetu i v podhůří setkáváme téměř na každém kroku. Všechny tvrze (s výjimkou Adamu) jsou také veřejnosti přístupné. Ke zvláštnostem Orlických hor patří i roubené, poloroubené i zděné horské chalupy, kterých je zde mimořádné množství – najdeme je prakticky v každé vesnici. Nejhezčími soubory se chlubí v Deštném, Sedloňově, Sněžném, Kačerově, Javornici, Liberku, Říčkách a Kunvaldu. Za návštěvu rozhodně stojí malebný komplex roubeného kostela, zvonice a fary v Liberku, náležející ke klenotům lidového stavitelství, stejně jako roubený kostel se zvonicí ve Slavoňově. Na některých místech stojí roubené chaty, mlýny, školy, hospody a zvoničky. Níže položené Podorlicko je zase oblastí rázovitých měst, městeček, vsí, osad i samot. Neobvykle bohatý je výčet zdejších památek. Fenoménem je obzvláště soubor hradů, zámků a tvrzí, z nichž většina je přístupná veřejnosti (hrady Litice, Žampach, Frymburk, hrad a zámek Potštejn,
zámek a tvrz v Letohradě, zámky v Rychnově nad Kněžnou, Doudlebech nad Orlicí, Kostelci nad Orlicí, Kvasinách a Novém Městě nad Metují). Stojí za zaznamenání, že většina zdejší šlechty ze starých českých rodů zachovala v dramatických letech 1938–1939 věrnost československému státu a nebála se to proklamovat i veřejně, i když věděla, že se tím vystavuje represím ze strany Němců. Především díky tomu se zdejší zámky (až na výjimky) vrátily v restitucích po roce 1990 do rukou jejích potomků. Značné historické bohatství soustřeďují zdejší města, jádra některých z nich (Dobruška, Rokytnice v Orlických horách, Rychnov nad Kněžnou, Žamberk, Letohrad, Jablonné nad Orlicí) jsou chráněna jako městské památkové zóny, Nové Město nad Metují dokonce jako městská památková rezervace. Najdeme v nich desítky historických domů, často i s podloubím, radniční budovy, náměstí s kašnami a morovými sloupy, špitály, ale i hodnotné objekty moderní architektury. Bohatý by byl i výčet cenných církevních staveb mnohdy pohnutých osudů; za všechny jmenujme alespoň zmrtvýchvstání poutního mariánského kostela v Neratově. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že ten, kdo navštíví Orlické hory a nasaje jejich veskrze pozitivní energii, musí se sem stále vracet. V minulosti se o tom přesvědčily mnohé významné osobnosti – malíři, sochaři, literáti, herci i národní buditelé; jiní se o tom ujišťují i dnes. Doufejme, že až si přečtete tuto knihu, zatoužíte rozšířit jejich řady i vy.
p9P
p Deštné v Orlických horách a okolíP Na první lásky se nezapomíná, proto ani já nemůžu zapomenout na den, kdy jsem si navěky zamiloval běžky. Součástí školního „lyžáku“ byl před mnoha lety také výlet na úzkých prkýnkách, který končil sjezdem z Luisina Údolí do Deštného. Běžky jsme měli půjčené, pro mě to byla i premiéra, do té doby jsem často, rád a snad i docela slušně lyžoval jen z kopce, případné výlety absolvoval na obvyklých lyžích jen s upraveným vázáním. Jako celá třída jsme se pustili dolů po vysněžené silnici. Po pár metrech jsem se ocitl v čele a liboval si, jak to po umydleném sněhu rychle jede. Když se uhlazený sníh proměnil na led, uhánělo to ještě rychleji. Následoval asfalt, tam už dopředu pokračovalo jenom tělo. Přibylo pár modřin a šponovky se proměnily v klaunský cirkusový oděv. Jiné jsem neměl, a tak jsem večer usedl uprostřed chodby s vypůjčeným šitíčkem a upřímnou snahou z nich zase udělat použitelné gatě. Skvělá premiéra, navíc, jak se ukázalo, i docela originální seznamka. Ochotných párů dívčích rukou, vysvobozujících mě z mého krejčovského trápení, se nabídlo hned několik. A já od té doby zůstal už běžkám věrný… P. D.
Deštné a okolí
První byla Alba Štěstí, že jsme na tom zmíněném školním lyžařském kurzu bydleli v Horské chatě Alba. Byla provoněná dřevem a trochu vrzaly schody, kdykoliv jsme z patra scházeli do jídelny. S odstupem času a doplněním znalostí chápu, že právě tady bylo ono „genius loci“ středobodu Orlických hor, kus historie, zakousnuté do starých trámů, a že tady a v té určité době bylo nejspíš zaděláno na onen vztah, na podvědomou touhu znovu se sem vrátit. A co si budeme povídat – přejít v lyžácích silnici a stát u dolní stanice vleku hned pod sjezdovkou, to přece také není k zahození. Alba má místo v mých vzpomínkách, a tak jí dám prostor i v knížce, třeba na úkor těch ostatních, ale nevím, kde jinde začít povídání o Deštném v Orlických horách, nejvýznamnějším centru v celé oblasti. Alba patří vůbec k nejstarším ubytovacím zařízením v Orlických horách, kamenný hostinec podle některých záznamů existoval již v druhé polovině 19. století. I moje chabé znalosti němčiny stačí na vysvětlení názvu – Alba musí souviset s překladem jména horské říčky Bělé, protékající údolím. Na přelomu 19. a 20. století byla známá jako Vondrákova hospoda. Scházeli se tady skláři z blízké huti Karolina, jejíž byla hospoda součástí. Po zániku hutě přešla horská chata do německých
rukou, v roce 1924 ji koupil Gustav Stangler. Do roku 1935 byla Alba několikrát přebudována a zvětšena o dřevěnou nadstavbu prakticky do dnešní podoby. Ve 20. letech byla stanicí Klubu československých turistů, v roce 1938 získala status „Oficiální stanice Aero Car Clubu“. Za druhé světové války tady byl zajatecký tábor Rusů, Francouzů a Poláků. Po znárodnění byla Alba začleněna pod podnik RaJ (Restaurace a jídelny). V roce 1998 velká povodeň smetla zadní křídlo, dostavba tohoto traktu byla dokončena v roce 2008. V roce 2012 byla Alba rekonstruována s respektem k historickému rázu stavby. Dnes Alba jako horský hotel nabízí pohodlné ubytování a příjemnou restauraci, zařízenou v horském duchu. Stejně jako před lety je významným rekreačním, sportovním a společenským centrem. Alba stojí v místní části Deštného zvané Zákoutí, silnice kolem ní klesá údolím Bělé k rozcestí kousek od centra. Tady je hodně živo, což souvisí především s lyžařským areálem. Dvě sedačkové lanovky, několik vleků, sjezdovky různých stupňů obtížnosti, klesající po severních svazích Studeného vrchu (883 m) až k silnici s parkovištěm. Všechno na dosah včetně infocentra a četných ubytovacích zařízení – výhoda i pro běžkaře, kteří ušetří námahu a snadno se tak dostanou do vrcholových partií a upravovaných stop.
Hotel Alba patří k nejstarším ubytovacím zařízením v Orlických horách
p 12 P
V souvislosti se zimním areálem se sluší připomenout, že Deštné se stalo kolébkou skibobového sportu. V době, kdy nadšence na skibobech ve většině horských středisek vyháněli ze sjezdovek, tady se rozvíjelo jedno z našich historicky vůbec nejúspěšnějších sportovních odvětví. Vyrostla tady řada osobností, sběratelů
Deštné a okolí Pohled na Deštné od jihu
medailí z vrcholných soutěží, třeba Irena Francová-Dohnálková získala 29 titulů mistryně světa. Tradice nezanikla, dodnes se v Deštném konají vrcholné světové soutěže.
Kačenčina zahrádka Když na jaře sleze sníh, rozkvete Kačenči na zahrádka. Přírodní památka o nevelké plo še 0,67 hektaru se prostírá u dolní stanice sedač kové lanovky Marta I. Prochází tudy dřevěný chodníček, texty na tabulkách nám představu jí jednotlivé rostliny, kterým vyhovují slatiniště, podmáčené louky a horské trávníky. Stačí přijít ve správný čas a můžeme obdivovat bledule jar ní, prstnatce májové, upolíny nejvyšší či maso žravé rosnatky okrouhlolisté.
Kačenčiny hory S Kačenkou se nejčastěji potkáváme v Deštném. Není divu, Deštné je největším střediskem Or lických hor a Kačenka zdejším dobrým duchem, na ducha poměrně mladým. Poprvé se o ní píše v Babičce Boženy Němcové a v knize Z mých pa mětí od Aloise Jiráska. Podle pověsti o ni proje voval zájem mocný Krakonoš, který sem za ní létal ze sousedních Krkonoš. V takové chvíli se strhla vichřice, takový to byl běs, když Rýbrcoul, který se pod tímto jménem objevoval již ve sta rých německých dílech, spěchal za svojí milou.
Nic nevadilo, že je evidentně dělí několik stole tí. Ve světě horských duchů to není velký věkový rozdíl… Orlické hory jsou proto někdy jmenovány jako Kačenčiny. Není známo, že by tohoto názvu po užil někdo před Boženou Němcovou. Zásluhu na rozšíření pojmu měl Alois Jirásek díky divadel ní hře Pan Johanes. Na vysvětlení: „pan Johanes“ byl jeden z mnoha dalších výrazů pro Krakono še. Hra byla poprvé uvedena v roce 1909 v Plz ni, o rok později v pražském Národním divadle. Příběh měl ovšem daleko k mileneckému vzta hu – hodná Kačenka bojovala se zlým Rýbrcou lem – a publikum to chápalo jako alegorii boje za státní samostatnost.
Kačenčina pohádková stezka Pod dohledem Kačenky se můžeme vydat na pohádkovou stezku. Čeká nás několik stano višť s interaktivními prvky a úkoly, do průvod ní pohlednice sbíráme razítka. Kačenka, kterou ztvárnila známá výtvarnice Jarmila Haldová, to všechno sleduje. Doplňme, že doprovodné tabu le nesou i další hezké ilustrace od stejné autorky. Začátek stezky je u muzea v Deštném. Lanovkou se můžeme vyvézt na Studený vrch, jde to třeba i s kočárkem. Je to jedna z variant, ta nejnároč nější nás posílá až k vrcholu Velké Deštné. U la nového parku si děti zahrají na pašeráky a na
p 13 P
Deštné a okolí
lanové dráze si vyzkouší svoji odvahu. U Ate liéru zvonaře a hrnčířky permoníci seznámí ná vštěvníky se zvonkohrou. Zvonkohra ve tvaru deštníku – jsme přece v Deštném – nás potěší
denně mezi desátou a osmnáctou hodinu, roze hraje se vždy v hodinu celou. Hned vedle atelié ru objevíme jezdecký klub Adam, kde si lze do mluvit vyjížďky na koních.
V centru hor z Kolowratů. Jak ubývalo dřevo v blízkém okolí, stěhovala se huť stále výše do hor. Nakonec se usadila na úbočí Malé Deštné ve výšce 940 metrů. A vůbec poslední Karolinina huť pracovala v letech 1873–1911 v Zákoutí.
V Deštném najdeme spoustu pěkných roubenek
Deštné v Orlických horách je roztažené v údolích Bělé a Deštenského potoka, uváděná nadmořská výška 650 metrů je jasně definuje jako horskou obec. Založena byla někdy před rokem 1350 jako Dešny, osada dřevorubců, odvážně pronikajících do pralesů, pokrývajících většinu území. Osada původně patřila cisterciáckému klášteru Svaté Pole (Sacer campus), který stával v místech dnešní vesnice Klášter nad Dědinou. Klášter ale nepřežil husitské války a Deštné spolu s dalšími okolními majetky přešlo pod opočenské panství. Osadníci mluvili hlavně německy, obživu měli těžkou. Horská políčka velkou úrodu nedávala, hodně lidí se živilo dřevařstvím, pálením dřevěného uhlí, domácím tkaním plátna, sběrem lesních plodů, jistě hodně vynášelo pašeráctví. Postupně byly do provozu uvedeny pily, mlýn. Již před rokem 1595 huťmistr Jan Keller založil první sklárnu. Deštenské sklo se prosadilo i na zahraničních trzích. Mistrovským dílem byly výrobky barokního malíře skla a porcelánu Ignáce Preisslera (1676–1741), rodáka z Kunštátu (dnes část obce Orlické Záhoří) a osobního malíře hraběte
Místní část Deštného zvaná Zákoutí se jako osada Hinterwinkel poprvé připomíná v roce 1836. Kromě řady roubených staveb tady vidíme třeba hodnotnou rokokovou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1781 či při lesním prameni někdejší Mariánskou kapli z počátku 20. století, upravenou později na rekreační objekt.
Historie tavení skla Naučná stezka Historie tavení skla vede z Dešt ného přes Šerlišské sedlo a Bedřichovku do Orlic kého Záhoří. Na sedmi panelech, rozmístěných na patnáctikilometrové trase, jsou informace o historii zpracování skla, životě sklářů a dal ší zajímavosti. Však také barokní luxusní sklo, známé jako kolowratský křišťál, sklízelo obdiv po celé Evropě. První zastavení je u muzea v Deštném, kde je pec svaté Maří Magdaleny – každý rok se tady konají slavnosti Tavení skla dřevem. Zastavíme se i v Zákoutí u srubu Karolina, v místech, kde stávala poslední sklářská huť v oblasti. Od roku 1603 se v okolních lesích začalo těžit dřevo pro kutnohorské doly. Jak ho dostat z hor na místo určení? Pomáhala říčka Bělá – jednotlivé kusy se pouštěly po vodě, takto splavené dříví se pak u soutoku Bělé s Orlicí vázalo do vorů.
p 14 P