0042907

POVÍDÁNÍ Anny Hogenové s Bárou Nesvadbovou

Hogenova SAZBA.indd 1

15.10.21 15:26

2

Hogenova SAZBA.indd 2

15.10.21 15:26

3

Hogenova SAZBA.indd 3

15.10.21 15:26

PŘEDMLUVA SETKÁNÍ S MOUDROU PANÍ Proč mám napsat předmluvu k této filozofické knížce zrovna já nefilozof ? Je za tím obyčejná náhoda. Profesorka Anna Hogenová se kdysi jmenovala Anička Tomanová a studovala na žateckém gymnáziu, kde jsem byl jejím češtinářem. Jestliže tedy shledáte její jazyk kultivovaným, mám na tom možná zásluhu, najdete-li nedostatky, nesu na tom vinu.

Rozhodl jsem se, že zpřehledním svou preambuli tak, že slova paní profesorky budou tučná a moje hubená. Vždycky jsem se až trapně dobře učila. To je pravda. Kdybych byl tušil, že z Aničky vyroste uznávaná vysokoškolská osobnost, věnoval bych jí větší péči. Ale zřejmě to nebylo zapotřebí. Její jazyk, její hledání výrazu, kterým by nejpřesněji a srozumitelně vyjádřila, co ví, jsou obdivuhodné. Člověk je rozhovor se světem. Takhle stručně nás dokáže definovat.

Také tato knížka je rozhovor. Zpovídaná je ostřelována otázkami všeho druhu a cítí se na tom kolbišti jako ryba ve vodě. Jako při svých přednáškách. Otázky jsou pro filozofii důležitější než odpovědi, tvrdí. Filozofie je ve skutečnosti láskou k myšlení při předávání myšlení studentům. Filozofie je vždycky filozofií výchovy.

Při čtení jejích úvah o světě a o nás jsem se neubránil pocitu, že se tu snoubí hluboké vzdělání s pokorou. Člověk se nedá studovat jako kámen nebo věc. Tady nastupuje poznávání téhož týmž.

Jsou věci, které nemůžeme vědět. Svět je plný věcí bez příčiny.

Ne všechno je kauzalita.

V rozhovoru dojde i na otázky dneška. Odpovědi jsou nemilosrdně

9

Hogenova SAZBA.indd 9

15.10.21 15:26

upřímné. Dnešní mladí lidé nevědí, co nevědí. A ani nevědí, že by měli vědět, že něco nevědí. A najednou přicházejí do politiky.

Upřímnost je vlastně nejvýraznějším povahovým rysem této knížky.

A je to upřímnost varující i povzbudivá. Jsem se současným světem hodně nespokojená, ale přesto si myslím, že můžeme žít šťastně.

Pusťte se do čtení. Zejména dnes, kdy se má za to, že pravda je mrtvý pojem z dávných časů, je setkání s její hledačkou Annou Hogenovou blahodárné.

Kdyby pravdy nebylo, není nic. A dokonce není ani to nic.

– Zdeněk Svěrák

10

Hogenova SAZBA.indd 10

15.10.21 15:26

Hogenova SAZBA.indd 12

15.10.21 15:26

Hogenova SAZBA.indd 13

15.10.21 15:26

16

Hogenova SAZBA.indd 16

15.10.21 15:26

O PRAVDĚ „Pravda je totéž co bytí. Kdyby pravdy nebylo, není nic. A dokonce není ani to nic.“

17

Hogenova SAZBA.indd 17

15.10.21 15:26

Jak důležitá je pravda?

Nejvíc ze všeho na světě. Pravda a bytí světa nás a všeho, co ve světě je. Pravda je totéž co bytí. Kdyby pravdy nebylo, není nic.

A dokonce není ani to nic. Žádný význam.

Mohu si na pravdu sáhnout?

Ta se dá myslet – a dá se myslet z toho, jaké procesy kolem sebe vidíte. Pravda musí být neskrytostí – dává se nám jako dar. A abychom ji mohli v té neskrytosti potkat, musíme sami ve svém myšlení něco provést. Aby se mohla pravda člověku darovat, protože není skrytá a je mu přinesena – ten zas musí být k onomu přinášení pravdy otevřený.

Pravda se tedy sama zjeví? Nemusím na pravdě pracovat?

Musíte. Nejhorší je, že dnešní člověk je přeplněn různými představami, které jsou do něj zasunuty z tisíců a tisíců zdrojů, některé z nich ani nevnímá – a proto se nestane tím, co je on sám pro sebe. Naopak je vytvářen médii, školou, tradicí, tím, čemu se říká „naladěni na in“.

Není sám sebou, ale je předpřipraven všemi takovými zdroji, což je pro potkání pravdy, která přichází jako dar, obrovská překážka.

Jak poznám, že jsem sama sebou?

To je v podstatě smysl filozofie od počátků. Pokud byste šli do Apollónova chrámu v Delfách, před vchodem je napsáno: „Poznej sám sebe“. A poznat sám sebe je nejdůležitější v životě každého z nás.

A to nejtěžší. Máme o sobě spoustu představ, které nejsou tím, čím jsme my sami. A protože o těch představách nevíme, jsme přesvědčení, že právě naše představy o nás jsme my samotní. Nejsme.

19

Hogenova SAZBA.indd 19

15.10.21 15:26

Abychom toto mohli odstranit, musíme provést takzvanou transcendentální epoché, přičemž transcendentální znamená předzkušenostní a epoché zřeknout se minulého úsudku. Dívat se na věc, jako by se stala poprvé, jako bych v sobě neměla žádnou zkušenost.

A je prakticky vůbec možné zřeknout se zkušenosti, zapomenout na ni? Nezůstává v nás navždy?

Zkušenost musí být podrobena rozhovoru, který vedeme se svou duší, se sebou samým. Hlavní je, abychom si nic nenalhávali, naše duše musí být lehká, tj. pravdivá, a vždy musíme být se sebou samými v přátelství, moc lidí kolem nás potřebuje vidět, že jsme rozhozeni a nevěříme si…..

Dítě se rodí jako nepopsaný list. Dokdy má svůj úsudek čistý?

Než ho začnou ovlivňovat rodiče? Prostředí, ve kterém žije, média, politika?

Než přijde do školy. Do šesti sedmi let. Proto má ty nádherné otázky, které nás tolik rozčilují. Proč jsou ptáci? Proč je tráva zelená? Proč, proč a proč? A my, kteří neumíme odpovědět a máme spoustu starostí a povinností, které jsme měli mít už před hodinou hotové, tak se pak na ně zlobíme a odháníme je s tím, aby nás neotravovali. Přitom je to období, kdy jsou děti geniální, protože otázky jsou v životě to nejdůležitější.

Co mi může pomoct v sebepoznání? Psychoterapeutické kurzy, koučování, týden ve tmě? Co je to usebírání se? Co je cesta k sobě?

Usebírání je to, co známe z logiky – abstrahování podstatného, z jednotlivostí do druhů a pak z druhů do rodů. Rody jsou pojmy. Mnoho lidí je přesvědčeno, že celé myšlení je založeno pouze v tomto usebírání, přičemž usebrat je řecky legein – z toho pomaličku vzniká slovo logos, jazyk, řeč, slovo, soud, úsudek, věda, rozum… Má tisícero významů, v nichž v každém je intence, kdy z mnohého vzniká jednoduché, protože se v tom jednoduchém

20

Hogenova SAZBA.indd 20

15.10.21 15:26

usebralo to podstatné, co myslící mozek našel v mnohém. Když potkám psa, kočku, vrabce…, uvědomím si, že to podstatné v nich je zvíře. Usebírání se dá naučit, dá se trénovat. Ale uvlastňování je něco jiného. V uvlastňování musíte pochopit něco na základě něčeho, co v sobě už máte. Kant říká, že člověk je bytost, která může potkat absolutno v surových výtvorech přírody, jako je například hvězdné nebe nade mnou. A když se díváte v srpnu v noci o samotě na noční oblohu, možná jste, možná se cítíte trochu opuštění – a najednou vás napadne, kde to všechno končí? A představíte si, jak letíte od hvězd, které vidíte, do hloubky vesmíru, letíte, letíte a pořád není konec. Tehdy třeba pocítíte zvláštní stav, který netušíte, jak pojmenovat. Kant mu říká generositas, ušlechtilost, důstojnost. Víc než krásno. Něco nepochopitelného.

Něco vyššího než krása je důstojnost? Ušlechtilost?

Ano, je. A absolutno nahlédnete, když vy jako bytost měřící třeba sto sedmdesát centimetrů – ve vztahu ke kosmu zanedbatelná –, pochopíte, že pokud jste schopná toto cítit z nočního nebe, je to možné jen za podmínky, že v sobě již ono absolutno máte. A to už je posvátné. Jedině tak se potkáte s důstojností, ušlechtilostí, s nejhlubší lidskou vlastností. S generositas. Člověk má v sobě absolutno, které nemůže v tomto životě potkat žádnou empirickou zkušeností. Zde je všechno v pohybu a nic není absolutní. Proto Kant řekne, že se narodíme se třemi idejemi, což je bůh, duše a svět. Ty nám umožňuje vidět tím stejným, co je v nás, to stejné, které je v surových výtvorech přírody – a poznat to tak, že pro to nepotřebujete žádný důkaz. Uvlastnění je poznání téhož týmž. Ale to dnešní člověk nedělá, neví o tom…

Proč to nedělá? Je tato doba příliš rychlá, má příliš požadavků na jednotlivce, ukazuje mu příliš možností?

Ukazuje mu strašně moc možností – ale jen v určitém horizontu.

V horizontu technologickém. Člověka neposouvá v tom, co je mu dáno jako podstata, v té důstojnosti. Proto v dnešním životě

21

Hogenova SAZBA.indd 21

15.10.21 15:26

důstojnost chybí, stáří překáží, krása musí být vždy jen sexy, umění musí sloužit trhu, univerzita ztratila důstojnost už dávno, stala se z ní jen normální firma řídící se digitálně, trapně. Co bylo nevýslovného, hlubokého a důstojného, tam už není. Svět se proměňuje na velikánský počítač, kdy lidé jsou určení k plnění povelů, které k nim přicházejí. Ve filozofii máme fenomény – das Gestell a die Machenschaft. Pojmy z němčiny. Das Gestell znamená povel, univerzální objednávku, die Machenschaft pak technické a metodické zařizování. Doba je předpřipravena v plánech retrográdních inženýrů, kteří z historie vytahují procesy typické i pro budoucí čas, takže nám budoucnost předchystávají přes matematické systémy a struktury. Z těch vycházejí povely, objektivní, vědecké. A my ty povely musíme vykonávat a to je ten náš život, který je pak prázdný, opakující se ke zbláznění, k vyhoření a který potřebujeme nějak zaplácnout, potřebujeme zážitky, prožitky, rauše.

Jak bychom žili bez povelů? Jak by takový život vypadal?

Musíme vycházet z nevyhnutelností, ale povely jsou často jen vůlí někoho jiného, kdo si nás chce přivlastnit.

A musí se změnit celá společnost, nebo dokáže obstát v té změně i sám jednotlivec?

Stačí lesní chodec, jeden člověk a ovlivní spoustu lidí kolem sebe.

Bavíme se o pravdě. Dnešní člověk tedy ve svém všedním dni v pravdě nežije, pokud se nedokáže usebrat a vrátit k sobě. Žije tedy ve lži?

Ano, je to život ve lži, která se ale jako lež dá velmi těžko rozpoznat. Už systémy, do nichž jsme zanořeni, nás mají v takové moci, že pokud z nich vystoupíme, nemůžeme dál normálně žít.

Pokud se neodstěhujeme na Šumavu do lesa…

Ani tam ne. Stejně potřebujete elektrický proud, lékaře… Na druhé straně ty systémy nejsou všechny a výhradně špatné, není třeba

22

Hogenova SAZBA.indd 22

15.10.21 15:26

se vrátit k počátku, k prvobytně pospolné společnosti, to jistě ne.

Ale technologie, systémovost, filozofie technologií a systémů nám vzaly přístup k uvlastnění.

Stávají se z nás roboti a ztrácíme lidství?

Tak to je. Jen to není vidět na první pohled. Těžko se to vykládá technologům i politikům, kteří jsou zaplavení koherencí, souvislostí se systémem. Jen z toho žijí.

Všední den v dlouhodobé lži vede k nemocem, k vyhoření…

Jen teď mluvíme o Pravdě a Lžích s velkými písmeny na začátku. Ale co malé lži, kdy lžeme sami sobě, okolí?

V pravdivosti, která je vázána k jednotlivému člověku, rozeznáváme lež, u níž si člověk neuvědomuje, že je lží – ta se jmenuje pseudos. Pak ale existuje falere, to je hnusná lež, o které člověk, který tak žije a rozhoduje třeba o životech druhých, ví. Ta je hrozně nebezpečná. A měla by být morálně odsouzená. Jenže jen málokdy bývá poznána.

Dáte mi příklad? Je to manipulace?

Ano, je. Ve starém Řecku, když někdo uměl tímto falere ovládat druhé lidi, ti manipulovaní o tom neměli tušení. Říkalo se tomu chytré lhaní. Sofistika. V dnešní době sofistika znamená něco chytrého. Došlo k zásadní proměně významu slova.

Když je život zahlcen lhaním, jaká lež je ospravedlnitelná? „Jsi zdravý,“ které říkáte nemocnému? „Nepodvádím tě“ podváděnému?

Vždyť můžete mlčet. Nemusíte říkat nic. Mlčení je jistý druh výpovědi, z níž druhý, ten naslouchající, může pochopit, že se na otázku nemůže odpovědět, aby se druhému neublížilo. Patočka říká: „Pravda z lásky je vždycky tvrdá.“ A řeknete ji, i když víte, že druhému přivodíte ztrátu rovnováhy, ve které se ve všedním dni snaží žít. Pravda z lásky je tvrdá. A nevím, jestli se může říkat ta

23

Hogenova SAZBA.indd 23

15.10.21 15:26

pravda, kterou řekl pan doktor mému manželovi, když se ptal, jak to vypadá z jeho životem. On odpověděl: „Špatně.“ A ten můj silný chlap se úplně zhroutil. V léčení nemoci se přece zázraky dějí.

Naděje je polovina úspěchu léčení… A když se budeme bavit o něčem „jednodušším“, jako jsou manželské a milenecké vztahy?

S manželem jsme si říkali pravdu – a to nás sblížilo tak moc, že to nedokážu ani popsat.

Moji rodiče si také říkali pravdu, ale oba byli psychiatři, ti znali cestu, jak si pravdu sdělovat. Ze vzplanutí láskyplného a sexuálního vzniklo obrovské přátelství. A dnes, když vidím vztahy založené na lži, ptám se, kam to vede? A jestli vztahy potřebujeme?

Může to být divadlo pro děti. Ale ony to vycítí, budou z domova utíkat, budou mít s rodiči potyčky. Žít v pravdě je jediná možnost, aby člověk pocítil lehkost života. Ta je základem zdraví, základem schopnosti vnímat kolem sebe věci v jejich pravdivosti. Máte-li v sobě lež, jako byste tu lehkost pozbyli. Máte v sobě třináctou komnatu se zamčenými běsy, které nechcete pustit ven. To dělá tíhu života. A nedovolí vám, abyste tu chvilku, která je teď, prožívali plně, abyste se mohli otevřít – a v otevřenosti přijímat otevřenost světa. To je ten rozhovor, který člověka udržuje v základní bytostné radosti. A tato radost je podmínkou, aby šťávy v těle protékaly v klidu, aby se nikde nic neucpalo. Tělo je pak zdravé.

Všechno spolu souvisí tak mocně, že je to podmínkou života, který stojí za to vydržet až do smrti.

Sebepoznání. Má meze, v každém věku, v každé situaci je jiné. Co všechno si o sobě namlouváme?

Skoro všechno. Víte, podle čeho se to nejvíc pozná? Pokud si s člověkem povídáte, hezky a vroucně – a nechtěně otevřete právě onu komnatu se zavřenými běsy. V tu chvíli se vám změní v naprosto

24

Hogenova SAZBA.indd 24

15.10.21 15:26