0042848

FELIX AŽ NAVĚKY Kacen Callender

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 3

13.06.2022 18:20:54

Všem trans a nebinárním mladým lidem: Jste krásní. Jste důležití. Máte hodnotu.

Jste dokonalí.

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 5

13.06.2022 18:20:54

JEDNA Opřeme se do skleněných dveří činžáku a vyklouzneme do žlutého sluníčka, které teď září skoro moc vesele a jasně. Je pekelné vedro – přesně ta teplota, která se vám lepí na kůži, vlasy a třeba i oční bulvy. „Bože, proč jsme se na tohle vůbec zapsali?“ ptá se Ezra ochraptěle. „Je děsně brzo. Ještě jsem mohl spát.“ „No, jedenáct dopoledne vlastně – technicky vzato – brzy není. Vlastně je to skoro poledne, kámo.“ Ezra si zapálí brko – ani nevím, kde ho vyhrabal – a nabídne mi šluka. Jen tak kecáme a šlapem dál. Z nedalekého parku duní reggaeton, do nosu nás šimrá vůně kouře a pečeného masa a k uším nám doléhá hihňání a křik dětí.

Přejdeme ulici a zastavíme se, když kolem prosviští nějaký chlápek na kole s boom boxem vyřvávajícím Biggieho. Sejdeme po vlhkých, plesnivých schodech na stanici Bedford-Nostrand G a necháme lístky projet turniketem přesně ve chvíli, kdy se k nástupišti přiřítí vlak.

7

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 7

13.06.2022 18:20:54

Zavřou se za námi dveře. Pohltí nás jeden z těch starých vagónů s fleky zčernalých žvýkaček na podlaze a nápisy fixou na oknech: R + J = VSL. Nejdřív se mi chce protočit panenky, ale pokud k sobě mám být upřímný, v srdci mi klíčí závist. Jaké asi je někoho milovat tak, že se člověku chce dobrovolně odhalit svoji duši a zvěčnit svoje city fixem na okna vlaku? Jaké to asi je vůbec někoho milovat? Jmenuju se Felix Love, ale láska se mi zatím vyhýbá. Vlastně jsem ještě nikdy nebyl zamilovanej. Já vám vážně nevím. Někdy mi ta ironie dělá v hlavě solidní guláš.

Plácneme sebou na oranžové sedačky, Ezra si promne rozespalý obličej, zívne a opře se mi o rameno. Minulý týden jsem měl narozky a od té doby pořád ponocujeme, spát chodíme ve tři a celý den se pak unaveně povalujem.

Teď je mi sedmnáct a můžu jen potvrdit, že mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem života zas až takový rozdíl není. Prostě pořád vše při starém. Sedmnáct je jen taková mezifáze, čas, na který člověk rychle zapomene – něco jako úterý. Člověk prostě vězí mezi sladkými šestnácti a právní dospělostí.

Naproti nám podřimuje nějaký dědula. Nějaká paní vstane a opře se do kočárku plného nákupních tašek.

Hipster s obrovským zrzavým plnovousem si přidržuje kolo. Klimatizace jede na plné obrátky. Ezra si všimne, jak se v tom ledovém větru choulím do sebe, a tak mě vezme kolem ramen. Je to můj nejlepší kámoš – a taky jediný od doby, kdy jsem před třemi lety přešel na St. Catherine. Nechodíme spolu, aspoň ne tak, jak spolu lidi většinou chodívají, ale všichni ostatní si to stejně myslí. Dědula sebou najednou cukne, jako by čichal, čichal gayovinu, a bez přestání na nás civí. Dokonce mu ani nevadí, že se na něho taky díváme. Hipster se na nás povzbudivě usměje. Dva teplí kluci v objetí v metru 8

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 8

13.06.2022 18:20:54

v samém srdci Brooklynu už asi nejsou moc revoluční záležitost, ale já mám najednou pocit, že to přece jen trochu odvážný tah je.

Možná je to jen tou trávou, možná skutečností, že jsem zase o něco blíž dospělosti, ale najednou ztratím zábrany. „Co takhle to tomu dědkovi pořádně ukázat?“ zašeptám Ezrovi do ucha a kývnu směrem k postaršímu spolucestujícímu, který na nás ještě pořád nepokrytě čumí. Ezra se rošťácky zašklebí a pohladí mě po paži.

Přitisknu se k němu blíž, opřu mu hlavu o rameno, což Eze pořádně nastartuje. Zaboří mi tvář do krku, což je celkem fajn, protože zatím jsem žádnou velkou akci nezažil (dokonce jsem se s nikým ani nelíbal), takže mě jeho rty pořádně rozpalujou. Trochu trapně se zajíknu a Ezra smíchy vyfoukne poryv horkého dechu přesně na to samé místo.

Zvednu hlavu a kochám se, jak naše publikum civí s otevřenýma očima a šokovaným výrazem. Zamávám sarkasticky prsty na hlavního čumila, ale ten to asi pochopí jako povzbuzení k proslovu: „Víte,“ promluví s lehkým akcentem, „můj vnuk je taky na kluky.“ Ezra a já si vyměníme pohled zpod zvednutého obočí. „Jo aha,“ vykoktám.

Dědula kývne. „No ano. Vůbec jsem o tom neměl tušení, ale jednoho dne si mě i moji ženu Betsy – ještě než umřela – usadil ke stolu a najednou začal brečet a přiznal se, že je gay. On sám už to věděl dlouho, ale nic nám neřekl, protože se bál, co si o něm budeme myslet. Ani se mu nedivím. Člověk slyší všechno možné… A jeho vlastní táta… fakt smutný. Člověk by si řekl, že rodič bude svoje dítě milovat, ať se děje, co chce,“ přeruší svůj monolog a očima přejede ostatní spolucestující. Vlak začíná brzdit. „Tak jo, tady vystupuju.“ Vstane, a než vyklouzne ven, dodá: „Myslím, že by se 9

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 9

13.06.2022 18:20:54

vám můj vnuk líbil. Vy dva totiž vypadáte jako dva moc fajn gay kluci.“ S těmi slovy vypadne na nástupiště a za ním i ta paní s přecpaným kočárkem.

Ezra a já se na sebe podíváme a vyprskneme smíchy. „New York, kámo,“ zavrtí Ezra hlavou, „ale fakt. Tohle se ti nikde jinde nestane.“ Vystoupíme na stanici Metropolitan Avenue/Lorimer a vyrazíme dolů a pak zase nahoru po schodech na metro „L“. Je prvního června, první den Pride měsíce, takže vykachličkované stěny zdobí obrázky duhy a nápisy „Předsudky tu nechceme“. Na nástupišti se tísní samí růžoví hipsteři z Williamsburgu a souprava ne a ne přijet. „Sakra, přijdem pozdě,“ řekne Ezra. „Jo, no,“ pokrčím rameny. „Declan bude nasranej.“ Abych pravdu řekl, je mi to jedno. Declan je vůl. „Stejně s tím nic neuděláme, ne?“ Když vlak konečně přisupí, strhne se boj o místo.

Všichni se tlačíme a žďucháme, já jsem nalepený na Ezrovi a ve vzduchu visí pach piva a potu. Metro sebou hází tak divoce, že máme co dělat, abychom se udrželi na nohou, až se konečně dokodrcáme až na Union Square.

Ve městě panuje typická odpolední vřava. Už jen ty davy – tohle přesně na Dolním Manhattanu nesnáším.

V Brooklynu člověk aspoň může jít po ulici, aniž by do něho narazilo dvacet dalších ramen a kabelek. V Brooklynu si nemusíš dělat hlavu, že jsi s tmavou kůží skoro neviditelný. Někdy si vyhlídnu někoho bílého a pak za ním jdu. Všichni hned odskakují, a tak pak nikdo nenarazí ani do mě.

S Ezrou se proplétáme davem kolem farmářského trhu a za námi se táhne rybina. Na sobě máme to co 10

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 10

13.06.2022 18:20:54

vždycky: i když je léto, oblékl si Ezra černé tričko s rukávy vykasanými až po ramena, které odhalují jeho tetování. Klimt: Judita s hlavou Holofernovou. Kromě toho má na sobě těsné černé džíny končící vysoko nad kotníky, flekaté bílé conversky a dlouhé ponožky s portrétem Andyho Warhola. V nose má zlatý kroužek, husté černé kudrny svázané do drdůlku a spánky oholené.

Kdykoli s Ezrou někam jdu, všichni mě přejedou očima a pak zírají jen a jen na něho. Já mám kudrnaté vlasy, vytahané tílko, které odhaluje dvě černé jizvy na hrudi – černější než zbytek mojí zlatohnědé kůže –, džínové kraťasy a několik menších tetování, která jsem si pořídil za dvacet dolarů v Astor Place. Když je táta poprvé uviděl, pěkně šílel, ale už si na ně zvykl. Tohle všechno dokreslují ochozené tenisky, které jsem si popsal a pokreslil fixem. Ezra si myslí, že jsem je tím úplně odepsal. On je prostě zastáncem zachování čistoty návrhářova úmyslu.

Probijeme se masou lidí, kteří postávají u stánků s marmeládou, čerstvým chlebem a barevnou záplavou květin. Kolem spěchají muži v manažerských uniformách, psi na vodítku a batolata v bugínách, div nás všichni nesmetou. Když se konečně vymotáme z farmářského trhu, přejdeme zelený trávník, kde na dekách odpočívají zamilované dvojice. Pár dětí se předvádí na skejtu. Holky se vznášejí v letních šatech a se slunečními brýlemi na nosech okupují lavičky a předstírají, že čtou. „Můžeš mi připomenout, proč jsme se zapsali na tu letní školu?“ zabručí Ezra. „Kvůli přijímačkám na vysokou.“ „Já už ti ale říkal, že na vejšku nejdu.“ „Aha. Potom teda fakt nevím, proč tohle děláš.“ Ezra se zašklebí. Oba víme, že bude po maturitě pravděpodobně jen pohodlně žít z úspor rodičů. Ezra je napůl černoch a napůl Bengálec a jeho rodiče jsou nechutně 11

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 11

13.06.2022 18:20:54

zazobaní. Mají tolik peněz, že Ezrovi koupili dokonce i byt, jen aby během uměleckého letního programu mohl bydlet v Bedfordu-Stuyvesantu. (A to teď byty jako ten Ezrův stojí kolem milionu dolarů!) Patelovi jsou prostě typická manhattanská elita: samé šampaňské, charitativní večírky, gala plesy a ani chvilka času na vlastního syna, kterého vychovaly tři různé chůvy. Dá se říct, že to má Ezra dost na houby, přesto mu trochu závidím, protože má aspoň vyšlapanou cestičku, celý budoucí život na zlatém podnose, zatímco já musím za všechno, co chci, tvrdě bojovat.

Vždycky jsem si přál jít na Brownovu univerzitu, ale moje známky nejsou zrovna hvězdné a v písemkách jsem spíš vždycky někde uprostřed, a navíc na Brownovu berou tak devět procent ze všech přihlášených. Ne že bych se nesnažil. Dřel jsem na ty testy jako kůň a zapisuju si každé slovo, které učitelům vypadne z pusy, jen abych udržel pozornost. Jenže táta má pravdu: mám prostě jinak zapojený mozek.

Když si pomyslím, že se na Brown nemám šanci dostat, nejradši bych se vším praštil. Jenže lidi se tam občas dostali i přes mizerné výsledky testů – a i když moje známky stojí za starou belu, moje tvorba ne. Mám talent.

Vím to. Portfolio hraje u uchazečů o umělecké obory velkou roli, a protože za letní program na St. Catherine nabízejí extra kredit, mohl bych si i trochu vylepšit celkové hodnocení, a získat tak šanci na studium na svojí vysněné škole.

Leah, Marisol a Declan už stojí na schodech na Union Square a chystají se fotit. St. Catherine má trochu jiný rozvrh než ostatní školy ve městě a její letní program začal teprve před několika dny. Naše škola ráda letní kurzy začíná projekty, abychom se s ostatními studenty měli šanci navzájem poznat. Ezra a já jsme se zapsali na módní 12

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 12

13.06.2022 18:20:54

focení, kde uplatníme některé jeho návrhy. Leah s vrabčím hnízdem zrzavých vlasů na hlavě, sněhurkovskou kůží, křivkami, tílkem na ramínka a lehce odvážnými kraťasy už má nachystaný foťák. A Marisol je modelka – jak jinak. Je stejně vysoká jako Ezra, má olivovou kůži, husté hnědé vlasy a obočí jako Cara Delevingne. Stačí se na ni podívat a už mi pulzuje celé tělo. Na hlavě si z vlasů vytvořila obrovské hnízdo a na řasách má nalepená zelená pírka, která jí ladí ke rtěnce. Tohle je čtvrtý model z plánované sekvence: třpytkový portrét Rihanny.

Declan Keane to všechno řídí, což mě pěkně vytáčí.

Jako umělecký vedoucí a režisér nemá absolutně žádné zkušenosti, ale jemu se vždycky podaří se všude vetřít.

Navíc se zdá, že jeho životní misí je chovat se ke mně a Ezrovi jako ke špíně a pomlouvat nás na každém kroku.

Nenávidí nás a netouží po ničem víc, než aby nás ostatní nesnášeli taky.

Zatím je zabraný do rozhovoru s Marisol, ale když nás konečně zahlédne, blýskne se mu v očích a zatne čelist. „Rád vás zase vidím, kluci!“ houkne na nás tak hlasitě, že se pár lidí usazených na schodech zvědavě otočí. „Fakt díky, že jsi přišel, Ezro!“ „Jsem ti říkal, že bude nasranej,“ zamumlá Ezra.

Declan pomalu, teatrálně zatleská. „Ale vážně, jaká čest, že ses vůbec dostavil na svoji vlastní módní přehlídku!“ Ezra jen zahrozí pěstí a potom Declanovi ukáže prostředník. Declan přimhouří oči, a když přijdeme blíž, zeptá se: „Ty jsi zas zhulenej?“ Ezra se odvrátí. „Děláš si prdel? My tady na vás hodinu čekáme a vy si někde hulíte trávu?“ „Ježíš, uklidni se,“ vložím se do toho.

Ani se neobtěžuje na mě podívat. „Jdi někam, Felixi, ale fakt.“ 13

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 13

13.06.2022 18:20:54

Nemá cenu vysvětlovat, že vlak měl zpoždění. „Máš pravdu,“ řekne Ezra a kývne na Leu a Marisol, které to všechno sledují ze schodů. „Promiňte. Nějak jsme ztratili pojem o čase.“ Declan protočí oči a zamumlá: „Cvoci.“ Jako by on sám nikdy nikam nepřišel pozdě. Kdysi dávno, když ještě nevěděl, že já a Ez nejsme jeho liga, s námi taky občas přišel o půlhodiny později a dost zhulenej – a najednou si tu hraje na Mesiáše? Bože, jak já ho nesnáším. „Stejně už máme půlku hotovou,“ pročísne si Declan kudrny, jako by mu bylo jedno, jestli tu jsme, nebo ne­ jsme. Declan je míšenec – jeho máma je černá a Portorikánka a táta bílý Ir –, a tak má hnědou pleť, o dost světlejší než já, lehce zvlněné hnědé vlasy, kterými občas probleskne zrzavý tón, a tmavě hnědé oči. Je podsaditější, má široká ramena a celkově vypadá jako vytrénovaný sportovec v šatech z Old Navy: růžovém tričku s nápisem, vytahaných, ošoupaných džínách a kristuskách.

Otočí se k nám zády. „Tak honem, ať to doděláme.

Nebudem tu přece trčet celej den. Felixi, jdi držet ten reflektor.“ Ani se nehnu. Nemůžu se přinutit udělat cokoli, co mi poručí tenhle kluk. Ne, když to dělá tímhle přezíravým tónem. „No tak, Felixi,“ zašeptá mi Ezra, „dáme se do toho.“ Protočím panenky, vyběhnu po schodech nahoru a z kupky vybavení vytáhnu reflektor. Declan mi ještě nevěnoval ani jediný pohled. „Tak jo,“ řekne, „zpátky do práce. Marisol, myslím, že na téhle fotce by ses neměla usmívat. Ta juxtapozice Rihannina portrétu s vážným výrazem…“ Okamžitě vypnu. V 99,9 procentech případů mluví Declan jen proto, že se rád poslouchá. Focení pokračuje, Leah krouží s fotoaparátem kolem Mari, Marisol 14

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 14

13.06.2022 18:20:54

se nakrucuje, zírá někam do nebe (což je fajn, protože se aspoň vyhnu očnímu kontaktu s ní) a pak už je čas na další outfit. Musím Marisol přidržovat prostěradlo, za kterým se převléká, a neodvažuju se odlepit oči od země. Ezra jí zatím pomáhá do dalšího ze svých modelů – tentokrát z mangy Útok titánů. Když je hotová, štěkne Declan další rozkazy. „Leo, jdi trochu doprava. Felixi, nemávej s tím reflektorem tak!“ „A můžeš mi přestat svítit do očí?“ zakryje si Marisol obličej.

Mari a já jsme spolu kdysi chodili. Trvalo to asi dva týdny, takže to vlastně nestojí za řeč, ale stejně… i po té době jsem z ní trochu nervózní. Zato Marisol se chová, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo, což mi jen sype sůl do rány. Stačí, jak drsně to tehdy ukončila.

Declan mi zaluská prsty před obličejem. Fakt přísahám, že na mě luská jako na nějakýho blbýho čokla. „Řekl jsem, že s tím nemáš tak mávat. Můžeš dávat chvilku pozor?“ Zvednu reflektor výš. „Polib si prdel,“ zamumlám si pod nos. „Promiň, co jsi to říkal?“ Asi jsem promluvil hlasitěji, než jsem myslel, protože když zvednu oči, hledí na mě celá třída. Leah se kouše do rtu a Marisol zvedla obočí. Ezra jen vrtí hlavou a rty naznačuje: Ne, Felixi, prosím. A to mě taky dost vytáčí.

Proč se k nám Declan může chovat hnusně a my to musíme všechno bez jediného slova snášet? Ignoruju Ezru a podívám se na Declana. „Řekl jsem: Polib. Si. Prdel.“ Declan nakloní hlavu a se založenýma rukama se nafoukaně pousměje. „Ale? A proč?“ Pokrčím rameny. „Proto,“ mávnu na něho reflektorem. „Protože víš hovno.“ 15

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 15

13.06.2022 18:20:54

Jeho úsměv přeroste v nevěřícný smích. „Takže já vím hovno?“ „No, rozhodně toho moc nevíš o práci režiséra a módním focení,“ řeknu mu. „Jsi tady jen proto, že tvůj bohatý tatík sype do školy obrovský peníze. To ale není tvoje zásluha.“ Všimnu si, jak Ezra klopí oči, a hned mě u srdce bodne pocit viny.

Declanovi to ale naštěstí ušlo. Zazubí se na mě, jako by věděl, že mě to ještě víc naštve. „Ty se prostě zlobíš, že to tady neřídíš sám,“ protáhne, „a že si to nebudeš moct přidat k přihlášce na Brown. Držel reflektor asi není úplně ohromující kvalifikace, co?“ Nejvíc mě vytáčí, že má pravdu. Vážně se zlobím, že si nebudu moct napsat do přihlášky, že jsem tu něco řídil, zatímco Declan ano – ten Declan, který k tomu má ještě skoro dokonalé známky a skvělý rodokmen. Vím, že se taky hlásí na Brownovu univerzitu. A vím, že je to jeho první volba, protože když jsme se spolu ještě bavili, oba jsme plánovali získat titul zároveň na Brownu a na Rhodeislandské škole designu. Ezra pak vždycky tvrdil, že se s námi na Rhode Island přestěhuje a zase budeme tři. Jen škoda, že nám ty plány moc dlouho nevydržely.

Kromě toho uděluje Brownova univerzita jednomu z absolventů St. Catherine plné stipendium. Já sám bych si jinak studium dovolit nemohl – táta nemá dost peněz, aby mi hradil školné. To znamená, že pokud bych se chtěl skutečně živit jako ilustrátor, musel bych si vzít hromadu půjček a zadlužit se až do konce života. Navíc neznám nikoho, kdo by si to stipendium zasloužil méně než Declan debil Keane. Pouhá myšlenka na to, že by mi to stípko vyfoukl, mě dráždí tak, že bych si nejradši vypíchl tužkou obě oči.

Declan se na mě zazubí. „Copak? Argumenty došly?“ 16

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 16

13.06.2022 18:20:54

„Nech ho bejt,“ říká Ezra.

To ale nemůžu. Lidi jako Declan jsou tak zvyklí, že dostanou, co chtějí. Dělají, že jsou něco lepšího a důležitějšího než všichni ostatní. A přesně takhle se Declan chová ke mně a k Ezrovi. Ez se tváří, že ho to netrápí, ale já pěním pokaždé, když se na Declana podívám a vzpomenu si, jak nás zradil. „Víš co, Declane?“ nadhodím. „Jdi do hajzlu. Chováš se jako hvězda, ale ve skutečnosti jsi jenom zatracenej amatér a pozér.“ Ezra vrtí hlavou, jako by se zlobil na mě, jako bych to byl já, kdo to přehání, i když sám dobře ví, že pitomec je tu Declan. Leah a Marisol v rozpacích postávají opodál a čekají, co řekne Declan.

Ten jen sevře čelist. „Takže já jsem pozér, jo?“ Ezra zabodne prst do Declana: „Hele, hoď tam zpátečku.“ Declan protočí oči. „Bože, takhle jsem to vůbec nemyslel.“ Jenže to už stejně visí ve vzduchu a kazí ho až do nedýchatelna. Declan si těžce povzdychne a ani se na mě nepodívá, takže okamžitě vím, že z toho bezpočtu bitev, které jsem s ním už svedl, jsem tuhle s přehledem vyhrál.

I když mi jeho poslední slova ještě svírají žaludek, jsem vítěz. Jindy bych se tu ještě klidně chvilku slunil v záři svého triumfu, ale Marisol s Leou raději odvracejí pohled a Ezra si mě měří očima plnýma starostí a určitě by se mě každých pět minut ptal, jestli jsem v pohodě, kdybych tu teď zůstal. „Zapomeň na to,“ odhodím reflektor.

Nedojdu ještě ani pod schody, když uslyším, jak Declan všem říká, že ho to nepřekvapuje a že se takhle pitomě chovám vždycky. Zvednu prostředník a pokračuju dál.

17

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 17

13.06.2022 18:20:54

DVĚ Cesta z Union Square není tak špatná jako z Bed-Study, ale pořád trvá hodinu, než vystoupím na 145. ulici v Harlemu. Bydlím tady teprve půl roku. Táta kdysi bydlel docela blízko Ezry, na Tompkins Avenue. Brooklyn mi vážně chybí, jenže náš pronajímatel zvedl nájem natolik, že už si ten byt nemůžeme dovolit. Táta pracuje většinu týdne jako noční vrátný v luxusním domě na Dolním Manhattanu a občas si ještě někde přivydělá – třeba donáškou nebo venčením psů. Já jsem dostal talentové stipendium, přesto ale táta vráží veškeré peníze do mě a St. Cath – jen proto, abych mohl dělat umění.

Někdy mě ten tlak docela ničí. Musím se snažit vylepšit si známky, vytvořit skvělé portfolio, napsat ohromující přihlášku, obětovat všechno, abych se dostal na Brown…

Někdy mě to tak dusí, že skoro nemůžu dýchat.

Táta mi pořád říká, ať si nedělám starosti. „Kromě toho,“ dodá vždycky, „jsem vždycky chtěl bydlet 18

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 18

13.06.2022 18:20:54

v Harlemu.“ Nevím, jestli mi jen lže, aby mě rozveselil, ale pravdou je, že tahle čtvrť má v sobě skutečně něco vzrušujícího. Langston Hughes a Claude McKay a všichni ti ostatní černí queer básníci tvořili právě tady. Možná, že bydlení v Harlemu mě vytáhne z toho kreativního bloku, který mě postihl, a inspiruje mě natolik, že skutečně dám dohromady parádní portfolio a přihlášku silnou natolik, že mě nejen dostane na školu, ale zajistí mi i plné stipendium. Páni, to by bylo něco! Přijetí na Brown by bylo něco jako obrovský zvednutý prostředník namířený na všechny Declany Keany světa – na všechny lidi, kteří se na mě jen podívají a hned vědí, že nejsem dost dobrý.

Strčím si do uší sluchátka a na Spotify najdu Fleet­ wood Mac, jak pokračuju prudkým kopcem dolů kolem parku, kterému se teď vyhýbám jako čert kříži, protože mi tam naposledy v noci vylezla na nohavici tlustá krysa. Minu i Starbucks – dokonalý důkaz gentrifikace naší čtvrti –, potom Dollar Tree, posilovnu a stánek s ovocem. Prodávají tam citrony, hrozny, jahody a ta nejžlutější manga, jaká jsem kdy viděl. Září jako miniaturní sluníčka. Vytáhnu telefon a vyfotím si je na Instagram, i když bych se rozhodně nepovažoval za někoho, kdo fotí #foodporn.

Prodavač se zamračí: „Chceš si něco koupit?“ „Ne,“ pokrčím rameny. „Tak bleskem vypadni!“ Projdu kolem dalšího bloku s čínskou restaurací a KFC. Kluci na kolech se staví na zadní a sviští si to dolů ulicí, někde houkají hasiči a chlápek s holým hrudníkem zrovna venčí bez vodítka svého ši-tzu. Činžák, kde nám táta splašil byt, je z červených cihel a má i dvůr. Teď tam na zábradlí kolem rampy posedává pár lidí. Vejdu do hnědě vykachličkované haly s květináči v rozích. Nějaká holka si zrovna s někým po telefonu povídá. Výtahem 19

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 19

13.06.2022 18:20:54

vyjedu do pátého patra a pokračuju dlouhou chodbou jako z Osvícení až ke dveřím bytu. Odemknu a zapadnu dovnitř. „Jsem doma!“ zavolám, i když nevím, jestli je táta vůbec tady. Kapitánka, která mě asi slyšela už na chodbě, čeká u dveří a začne se mi s hlasitým předením otírat o nohy a mávat ocasem. Našel jsem ji jako kotě ještě v Brooklynu, když jsem jednoho zimního dne šel s Ezrou domů. Bál jsem se, že by tam bez pomoci umřela, a tak jsem ji vzal k nám. Táta se sice zlobil, ale nakonec mě nechal ji ohřát a nakrmit, z jednoho dne se stalo pár dní, z pár dní několik týdnů a několik měsíců, než táta konečně přiznal, že tu kočku má taky rád. Ohnu se, abych vzal Kapitánku do náručí, ale ta sebou jen trhne a zmizí v kuchyni.

Náš nový byt je menší než ten v Bed-Stuy. Stěny jsou béžové, ochozené podlahy ze světlého dřeva a klimatizace přilepená na jediné okno v obýváku. Technicky vzato je to jednopokoják, ale patří k němu i mrňavá nora bez oken – dříve asi pracovna, teď můj pokoj. Je tam akorát dost místa na manželskou matraci, noční stolek a komodu přitisknutou ke stěně. Jednou jsem tátovi říkal, že takhle se asi musel cítit Harry Potter, když spal v kumbále pod schody. Myslel jsem to jako vtípek, ale hned mě u srdce bodlo špatné svědomí. Vím totiž, jak táta dře, aby nás uživil, takže jsem se choval jako pěkný pitomec, když jsem si na velikost pokoje stěžoval zrovna jemu. Přitom táta se tak snaží, abych se dostal na vysněnou školu, a dělá pro to vážně všechno, co je v jeho silách.

Dřevěná podlaha zasténá pod tíhou mých kroků, jak se blížím do kuchyně, kde na mě čeká miska s logem Jacob’s – nejlevnějšího a nejlepšího občerstvení široko daleko. V ní najdu dušené hovězí s hráškem a rýží, zelenými banány a zapečenými makaróny se sýrem. Takže táta 20

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 20

13.06.2022 18:20:54

je doma! Ani mě to nepřekvapuje, protože za pár hodin bude muset zase na směnu. Táta vždycky dělal nejrůznější práce. Jednou mi říkal, že jeho vášní není práce, ale jeho rodina. Vlastně by byl nejspokojenější jako otec v domácnosti. Máma pracovala jako zdravotní sestřička a asi nosila domů podstatnou část peněz, jenže když odešla, sesypal se nám celý život jako domeček z karet. Teď se táta div neudře, aby mě mohl posílat do soukromé školy s bandou bohatých dětiček, jen abych mohl žít svůj sen a dostal šanci jít na univerzitu z Břečťanové ligy, zatímco neustále předstírá, že nežijeme z ruky do pusy. V hlavě se mi ozve hlas Declana Keanea. To já jsem pozér, co si věčně na něco hraje. Nejhorší na tom je, že má vlastně pravdu.

Uvelebím se v obýváku, sundám si tenisky, z konferenčního stolku si vezmu laptop a rozvalím se na pohodlnou pohovku. Nakonec skončím přesně tam, kde vždycky: ve složce „neodeslané“.

Mám tam už 472 emailů, které jsem napsal a neposlal. A všechny adresované jen jedné jediné osobě: Lorraine Andersové. Tak se jmenuje poté, co se rozvedla s tátou a už není Loveová.

Kliknu na „Vytvořit nový“ a do předmětu napíšu: Ahoj, zase já.

Ahoj mami, tohle je už 473. e-mail, který ti píšu.

To je… hodně.

Není to trochu divný? Budeš si o mně myslet, že jsem magor, když už jsem ti za ty roky napsal všechny ty neodeslané zprávy, které si shromažďuju ve schránce?

Tenhle dopis ti taky nepošlu, to vím už teď.

Ale třeba seberu jednoho dne dost odvahy na to, abych ti napsal opravdu. Pak budu jen doufat, že

21

Felix_az_na_veky_09_(imprimatur).indd 21

13.06.2022 18:20:54