0042813

Phil Jackson a Michael Arkush

POSLEDNÍ SEZÓNA Tým hledající svou duši

OBSAH PROLOG ��������������������������������������������������������������������� 5 JEDNA – Jedna hora po druhé ������������������������������������ 7 DVA – Ať to stojí cokoli ���������������������������������������������� 18 TŘI – Úvodní prohlášení ������������������������������������������ 31 ČTYŘI – Ztrácíme směr �������������������������������������������� 47 PĚT – Na cestách ������������������������������������������������������ 64 ŠEST – Tady a teď ����������������������������������������������������� 77 SEDM – V koncovce ������������������������������������������������� 92 OSM – První kolo: Houston ����������������������������������� 105 DEVĚT – Druhé kolo: San Antonio �������������������������� 123 DESET – Třetí kolo: Minnesota ������������������������������� 141 JEDENÁCT – Poslední kolo: Detroit ������������������������� 157 DVANÁCT – Nová cesta ������������������������������������������ 180 EPILOG ������������������������������������������������������������������� 194

PROLOG Psaní knihy o něčem tak osobním, jako je basketbalový tým, s sebou nese riziko, že bude vyznívat nevhodně. Nechtěl jsem, aby tato kniha byla o malicherných drbech, jichž je svět NBA plný. Máme spoustu reportérů, kteří jsou na takový styl psaní jako dělaní. Já jsem chtěl vyprávět příběh o sezóně, vystavěné kolem týmu hvězd – dvou, které už byly za zenitem své výkonnosti, a dalších dvou, jež měly všechny problémy, které může moderní sport přinést. Jsou to mladí muži, kteří mají až příliš mnoho peněz a slávy za něco tak relativně nedůležitého, jako je sport. Takový ale současný svět zábavy je. Týmová souhra je mlhavá věc. Je tak prchavá jako láska, která najednou zmizí při poslední urážce.

Mým trenérským stylem bylo po mnoho let zapracovávat hvězdy do basket­ balového systému, podporujícího velký podíl týmové hry. Experiment s přidáním starších hvězd do zavedeného týmu byl pozoruhodnou příležitostí: buď aby se taková týmová spolupráce projevila pozitivně, anebo aby vše skončilo fiaskem. V každém případě jsem byl ochoten o efektech práce s těmito mladými muži psát. Jsem profesionálním basketbalistům za jejich úsilí vděčný. Dali mi krev, pot a slzy a chci poděkovat každému z nich. Cítím také velký dluh vůči všem svým trenérským asistentům, kteří udělali vše, co jsem po nich chtěl, a ještě mnohem víc.

Na této knize jsem pracoval v podstatě patnáct let. Psal jsem si deníky ve všech sezónách, během nichž jsem byl hlavním koučem v NBA. V některých letech byly tyto zápisy sporadické, ale tato sezóna vyčnívala; chtěl jsem o ní mít kompletní záznam. Jennifer Walshová z agentury William Morris Agency mě povzbudila k tomu, abych tyto deníky rozvinul v knihu. Neustále mě podporovala a chtěl bych jí za její nespoutané nadšení poděkovat. V Michaelu Arkushovi mi pomohla najít spoluautora, jenž mi dokázal pomoci v rozvinutí dějové linie a při hledání vzorců. Michael mi i během stresů v play-off neustále připomínal, že je třeba tuto knihu realizovat, takže bez jeho úsilí by se neměla o co opřít.

Po sezóně jsme spolu strávili mnoho dní a během našich schůzek jsme se snažili dodat mým zápiskům nějakou barvitost. Pokud existuje nějaký spoluautor této knihy, je to opravdu on. Díky.

6 • POSLEDNÍ SEZÓNA

Chtěl bych také poděkovat svému editorovi u vydavatelství Penguin Scottu Moyersovi a jeho asistence Jane Flemingové za to, že nás udržovali na správné trase, a také Jayi Mandelovi a Lize Gennatiempové z agentury William Morris.

Jsem též vděčný za podporu, které se mi dostalo od mého rádce a přítele Todda Musburgera a jeho syna Briana, a také od Kristen Lukenové, mé dlouholeté asistentky u Lakers.

Ohromně mě podpořila má rodina. Brooke a Ben se mnou v Los Angeles posledních pět, respektive tři roky žili. Chodili na všechny zápasy. Jsou šťastní, že jsem svůj úděl konečně odložil. Mé další tři děti Charley, Chelsea a Elizabeth navštívily během posledních pěti let tolik zápasů play-off, kolik jen mohly. Často jsem říkal, že musí mít pocit, že pro ně NBA pořádá každé jaro mejdan, když mohou jezdit na zápasy o titul. Mít je u sebe v časech výher i porážek bylo velkou radostí. Moje bývalá žena June mi po závěrečném zápase proti Detroitu zavolala a rozplakala se nad tím, jak smutné to bylo, ale jak je ráda, že odcházím na odpočinek. Ona je tou první fanynkou.

Jeanie Bussová se mě ujala jako ztraceného psa, pečovala o mě a milovala mě. Nebylo snadné udržovat vztah, který byl v její pozici tak choulostivý, ale od prvního dne byla naprosto upřímná a dokázala houpačce se podobající milostnou aféru mezí výkonnou viceprezidentkou a jejím partnerem, hlavním koučem, vybalancovat. Hodně jsme se nasmáli a užili si spoustu společných večeří. Povzbuzovala mě, ať tuto knihu napíšu co nejupřímnějším způsobem, a já se pokusil nechat ten příběh, ať se vypráví sám.

A díky všem fanouškům Lakers. Byli jste nadmíru velkorysí. Po svém posledním zápase jsem měl chuť odejít z palubovky, potřást vám rukama a zatleskat za vaši podporu. Potřást si rukou s Jackem Nicholsonem, to budu moci někdy v budoucnu udělat znovu, ale já bych chtěl obzvlášť poděkovat všem lidem, kteří sedí v hledišti tam někde nahoře. Ani nemůžu spočítat, kolikrát mě během let, která jsem strávil v LA, fanoušci zastavili a děkovali mi. Byli jste nadmíru vlídní a laskaví.

JEDNA

JEDNA HORA PO DRUHÉ 11. července 2003 Jezero Flathead, Montana Jedu rychlostí 140 km za hodinu, jen se svojí motorkou a svými myšlenkami.

Na tuhle cestu se vydávám každé léto, když mířím z jednoho osobitého světa do jiného. Z Los Angeles, od vysokých sázek a velkých stresů spojených s koučováním v NBA, do malého skrytého místečka, které nazývám domovem, k Flat­ headskému jezeru. Plánoval jsem dát si načas, navštívit přátele, které jsem roky neviděl, a místa, která jsem neviděl nikdy. Letošní cesta je pro mě stejně jako předešlé způsobem, jakým přecházím mezi dvěma světy. Nemůžu jen tak při­ letět z LA, vyzvednout udici z garáže a okamžitě přejít do Tranquility 101. To není můj rytmus. Potřebuju zpomalovat postupně, dovolit přírodní kráse kra­ jiny, aby mě do klidu a míru uvedla postupně. Před sebou jsem viděl věčnost, nic a všechno – horská pásma, kaňony, pelyněk, konečně jednoduchý život. Na dohled nebyl ani jeden další dopravní prostředek, jen míle a míle mezi městečky, jejichž jména si nikdy nebudu pamatovat. Byl jsem volný a šťastný.

Letošní cesta ale nebyla stejná jako dřívější. Během jízdy obvykle hodnotím minulost, sezónu, kterou mám za sebou, ať už vítěznou, nebo ne. V mysli mi vyskakuje mozaika okamžiků, z nichž některé byly skvělé a některé až tolik ne, jakési zastávky na cestě dalšího dobrodružství, do něhož se pouštím téměř každý rok od středoškolských studií v Severní Dakotě, kdy jsem se do basketbalu zbláznil. Tato cesta ale byla odlišná, protože jsem se už soustředil na sezónu příští, s jejími ohromnými možnostmi – a náhle, po poplašných zprávách z Co­ lorada, také s jejími ohromnými nástrahami.

Od května, kdy nás San Antonio Spurs porazili v semifinále Západní kon­ ference a zastavili naši sérii tří titulů v řadě, se toho událo mnoho. Už o týden později jsem letěl do Honolulu, abych se setkal s Dr. Jerrym Bussem, majitelem

8 • POSLEDNÍ SEZÓNA

Lakers. Zeptal se mě, jestli bych měl po nadcházející sezóně, poslední garan­ tované podmínkami původního pětiletého kontraktu, podepsaného v červnu 1999, zájem být koučem týmu po další dva roky. „Rád bych získal další dva tituly,“ řekl mi. „Tím bychom vyrovnali Celtics.“ Ti do té doby získali titulů šestnáct. „Páni, já nevím, Jerry,“ zaváhal jsem. „To je těžký úkol. I jeden titul je dost těžký úkol.“ Před naší návštěvou jsem byl ohledně prodloužení své trenérské kariéry za hranici sezóny 2003–2004 rozpolcený. Během loňského play-off jsem podstoupil angioplastiku k uvolnění zablokované arterie. Teď, když se mi blížila šedesátka, jsem si uvědomoval, jak si každá sezóna, ať už zakončená titulem, nebo ne, vybírá tvrdou daň. Dokážu zvládnout ještě další dva roky? A chci vů­ bec ještě další dva roky absolvovat? Ale zatímco jsem Dr. Busse poslouchal, mé pochybnosti se začaly vytrácet. Mám rád výzvy, a pro někoho v mé profesi ne­ existuje žádná impozantnější výzva než zisk titulu v NBA. Dr. Bussovi jsem řekl, že pokud dostanu od svého kardiologa oficiálně zelenou, pokusím se o to.

Okamžitě jsme začali mluvit o možnostech, jak tým posílit a zacelit díry, které prohraná šestizápasová série proti Spurs odhalila. Potřebujeme power forwarda s dostatečnou silou k podkošovým soubojům a defenzivně zaměřeného rozehrávače, jenž by dokázal držet krok s rychlíkem ze San Antonia Tonym Parkerem, Mikem Bibbym ze Sacramenta a s dalšími nebojácnými hráči, kteří tvrdě najíždějí pod koš.

Dr. Busse si třeba s majitelem Dallasu Markem Cubanem nikdy nespletete – Jerry se díkybohu drží zpátky –, ale na klubu, který koupil v roce 1979 od Jacka Kenta, mu hluboce záleží. „Chtěl bych se pokusit získat Garyho Paytona,“ prohlásil. „Gary je typem di­ rigenta, který dokáže dostat míč na správné hráče. Soupeři nebudou moct tak snadno zdvojovat Shaqa.“ Já jsem ale byl spíš nadšený z rozdílu, který by mohl Payton alias The Glove (tedy „rukavice“) znamenat na druhém konci palubovky. „Potřebujeme hlavně někoho, kdo je rozhodným defenzivním lídrem,“ řekl jsem. „Od chvíle, kdy jsme přišli o Rona Harpera, nikoho takového nemáme.“ A to Harper ukončil kariéru už v roce 2001.

Dalším důvěrně známým veteránem, který se na obrazovce našeho radaru objevil, byl člen mé staré kohorty z Chicaga Scottie Pippen, nejinteligentnější obránce, kterého jsem kdy koučoval. Slyšel jsem ovšem zvěsti, že Scottie, jenž nebyl po většinu své kariéry placen odpovídajícím způsobem, by zřejmě nebyl

JEDNA HORA PO DRUHÉ • 9

ochoten do LA přijít za relativně skromných 4,9 milionu dolarů, které jsme si mohli v rámci takzvané „midlevel exception“ dovolit. Navíc nebylo vzhledem k jeho chronickým zdravotním problémům pravděpodobné, že bude schopen odehrát víc než šedesát zápasů. Nechali jsme to být.

Mimochodem, to bylo už podruhé, kdy jsem se snažil Scottieho do Los Angeles přivést. Hned v roce 1999, dva měsíce po mém příchodu k Lakers, jsem za něj u Dr. Busse důrazně orodoval. Houston Rockets se snažili zbavit Scottieho vy­ sokého platu, a mým názorem bylo, že je přesně tím typem bitvami otestovaného bojovníka, který by jako třetí ofenzivní volba za Kobem a Shaqem mohl tuto velmi mladou a velmi nezralou partu popostrčit k prvnímu titulu.

Dr. Buss ale můj plán rychle ukončil. „Phile, tohle je peněžní částka, kterou má klub k dispozici, a tohle vlastním já,“ ukázal. „Scottie Pippen by posunul náš platový strop na tohle číslo, a tohle je pokuta, kterou bychom museli za­ platit.“ To, že jsme nedokázali Scottieho získat, se nám málem vrátilo jako bumerang. Scottie místo toho podepsal smlouvu s Portlandem, který nás v sedmém zápase finále Západní konference 2000 téměř vyřadil.

V červnu 2003 se vynořil další prominentní volný hráč. Karl Malone byl konečně připraven opustit Utah kvůli se vší pravděpodobností poslední šanci na zisk prstenu šampiona. Když Dr. Buss přišel s Karlovým jménem o dva roky dříve, že bychom o něj mohli usilovat, musím přiznat, že jsem z toho nápadu příliš nadšený nebyl. Jeho hra od poloviny devadesátých let, kdy byl zřejmě nejlepším power-forwardem v lize, citelně upadla. Také jsem si dělal starosti, že se bude až příliš soustředit na snahu překonat historický střelecký rekord Kareema Abdul-Jabbara, a pokud máte v týmu Shaqa a Kobeho, není už dost prostoru pro třetího hráče, který vyžaduje míč.

Poté, co nás Spurs vyřadili, přišel první náznak, jak vážně Karl Malone o přestupu k Lakers uvažuje. Zavolal mi jeho agent Dwight Manley, aby se zeptal, jestli s ním nechci navštívit koncert skupiny Pearl Jam. „Ano,“ odpověděl jsem, „ale pokud je to o Karlu Maloneovi, tak to nepůjde.“ Podle regulí ligy nemají týmy dovoleno diskutovat s agenty o možnosti podepsat smlouvu s jejich klienty až do 1. července. „Ne, ne, ne,“ naléhal Manley, který dříve zastupoval Dennise Rodmana. „Tohle je o starých časech. Vzpomínáš si, jak Eddie Vedder chodíval na Dennisovy zápasy?“ Manley ale podle očekávání během koncertu čáru překročil. „Karl by sem opravdu rád přišel,“ podotkl.

10 • POSLEDNÍ SEZÓNA

„O tomhle se teď fakt bavit nemůžeme,“ zopakoval jsem. On ale téhle hře dobře rozuměl a podstrčil pod dveřmi ještě jeden poslední bod. „Karl se o překonání rekordu pokoušet nebude,“ prohlásil. „Jediné, co chce, je získat titul.“ Bylo ovšem potřeba brát jedno po druhém. Než bude určeno, které volné hráče bychom mohli být schopni získat, museli se Lakers připravit na draft NBA na konci června. To, že jsme si museli obvykle vybírat až na vysokých pozicích, což je jednou ze zásadních nevýhod úspěchu, nám neponechávalo příliš mnoho atraktivních možností. Každou zimu, v týdnech před All-Star přestávkou, předávám vedení klubu informace o specifických potřebách, které pro následující sezónu očekávám. Během této zimy jsem vnímal potřebu získat atletičtější hráče. A to, co se ukázalo o pár měsíců později proti San Antoniu, můj původní dojem jen posílilo. Protože jsme věděli, že není prav­ děpodobné, abychom znovu podepsali smlouvy s našimi vlastními volnými hráči Robertem Horrym a Samakim Walkerem, začali jsme hledat podkošo­ vého hráče také v univerzitních týmech. Nakonec jsme si jako čtyřiadvacítku prvního kola draftu vybrali Briana Cooka, 208 cm vysokého a 108 kilogramů vážícího power forwarda z Illinois, a hned na začátku druhého kola Lukea Waltona z Arizony, 204 cm vysoké křídlo. Počítali jsme, že Cook by mohl být efektivní ve hře v dolním postavení zády ke koši, zatímco Walton – typ hráče, který jako první přihrával a teprve potom hledal vlastní střelu, což je v dnešním basketbalu rarita – by se mohl ideálně hodit do našeho na přihrávky orientovaného systému trojúhelníkové ofenzivy.

O pár dnů později, když začalo být jasné, že máme dobrou šanci získat jak devětatřicetiletého Malonea, tak i čtyřiatřicetiletého Paytona, a to v podstatě díky jakési souhrnné transakci za neuvěřitelně nízkou cenu, se dostavil pocit, že do sebe všechny kousky skládačky začínají zapadat. „Cítíš, že máš stále ten obranný zabijácký instinkt?“ zeptal jsem se Garyho Paytona další den. „Jo, pořád jsem tady,“ ujistil mě. „Nemyslíš, že už jsi trochu pomalejší, že už možná začínáš trochu ztrácet?“ pokračoval jsem. „Dokážeš v zápase stále odehrát čtyřicet minut?“ „To dokážu,“ odpověděl.

Karla jsem zase našel na jeho ranči v Arkansasu. „Kouči,“ řekl mi, „vím, že abych ten rekord překonal, musel bych mít po dvě sezóny průměr nějakých dvanáct bodů na zápas. To proveditelné je.“ Byl plný energie a zmínil nedávnou konverzaci s Shaquillem. „Připomněl jsem mu, ať se

JEDNA HORA PO DRUHÉ • 11

raději kouká dostat do pořádné kondice,“ prohlásil, „protože jestli mu nějakej čtyřicetiletej chlápek natrhne zadek při sprintech nahoru a dolů přes hřiště, tak by se měl stydět.“ Ještě ale zbýval přidat do skládačky poslední kousek. Požádal jsem Mitche Kupchaka, našeho generálního manažera, aby zjistil, kde je právě Horace Grant, power forward týmu Bulls během prvních tří titulů v Chicagu. Horace mi řekl, že se chce vrátit poté, co proseděl téměř celou předchozí sezónu. Byl přesně tím, co Lakers postrádali: spolehlivým náhradníkem Shaquillea a Karla, a navíc někým, kdo důvěrně zná můj systém. Horace a já jsme v minulosti prošli mnoha konflikty, ale to už bylo dávno. Od té doby dospěl – a stejně tak i já.

Byl jsem právě v motelu ve Willistonu v Severní Dakotě, když mi zavolal Mitch. „Tomu nebudeš věřit,“ začal. A pak mi pověděl o obvinění Kobeho Bryanta ze znásilnění v Coloradu. Překvapilo mě to? Ano, i když ne zas tolik. Kobeho občas pohlcoval až překvapující hněv, který už v minulosti nasměroval i vůči mně nebo spoluhráčům. Přesto navzdory opakovaným konfliktům, které jsme během našich čtyř společných let měli, jsem si o něj dělal upřímné starosti. Dělal jsem si starosti o to, jak se tento mladý muž dokáže v duši pohlcu­ jícím světě NBA stát zralým dospělým.

Protože jsem Kobeho znal, uvědomoval jsem si, jak snadno se může celá situace ještě vyhrotit. Proti autoritám se rád bouří. Byl jsem si jist, že když se v jeho životě objeví nové, mocné autoritativní osobnosti – policie, prokurátoři atd. –, bude hledat způsob, jak se bouřit ještě víc než dřív. A tak bude dělat a říkat věci, které rozhodně nebudou v jeho zájmu. Skutečnost, že se údajný incident odehrál v Coloradu, mé obavy ještě zvyšoval. Právě tohle byl stát Unie, ve kterém slovo „ne“ rozhodně znamená ne. Také jsem si začal dělat starosti o svůj tým. Právě ve chvíli, kdy jsme dělali zásadní kroky k přípravě na sezónu velkého příslibu, se najednou objevil scénář, co mohl sabotovat celou naši práci. Tenhle temný mrak bude nad námi viset po celý rok, bude v titulcích zpráv, a obávám se, že i v šatně. Nemám ponětí, jak to překonáme.

Pokud to vůbec překonáme.

Všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem se blížil k Flatheadskému jezeru. Byly to myšlenky, na které jsem neměl žádné odpovědi.

Snažil jsem se nesoudit, jen vnímat. Jedna hora za druhou, řekl jsem sám sobě.

12 • POSLEDNÍ SEZÓNA

19. července Jezero Flathead Jsem doma už déle než týden a moje mysl se konečně soustředí na tento svět. Dny mi plní vyjížďky na lodi, rybaření, čtení a čas s mou dcerou Elizabeth, která stejně jako já přijela do lesů.

Ten druhý svět se ale od mého vědomí nikdy příliš nevzdaluje. Před několika dny jsem poprvé zavolal Kobemu. Ozval se mi jen jeho záznamník. „Mrzí mě, co se stalo,“ řekl jsem do telefonu. „Zavolej mi.“ Viděl jsem tiskovou konferenci ve Staples Center, během níž Kobe, doprovázený svou manželkou Vanessou, prohlásil, že je nevinný. Sledovat celou scénu pro mě bylo těžké. Obvykle jsem uprostřed klubka hráčů a hlásím, jaká akce se bude hrát. Tentokrát jsem nikde poblíž nebyl.

Zatelefonoval jsem mu podruhé a znovu se ozval záznamník. „Jsem si jistý, že jsi zaplavený telefonáty,“ řekl jsem. „Budu ještě chvíli v Montaně. Tady je číslo na mou pevnou linku. Zavolej, kdykoli budeš moct.“ Nedávno tu byl na návštěvě můj bratr Joe, který pracuje jako terapeut ve Virginii. Požádal jsem ho o nějaké návrhy, jak bych mohl svůj vztah s Kobem vylepšit. Abych byl naprosto fér, udělal jsem během let pár věcí, kterými jsem si Kobeho znepřátelil. Nejkřiklavějším příkladem byl rozhovor, poskytnutý v roce 2001 Ricku Telanderovi, sportovnímu novináři, s nímž jsem se znal z Chicaga.

Rick se zeptal, zda věřím, že Kobe je následníkem trůnu po Michaelu Jordanovi.

Předpokládal jsem, při pohledu zpět hodně naivně, že konverzace po skončení oficiálního rozhovoru je mimo záznam, a tak jsem se Rickovi zmínil, že jsem slyšel, jak Kobe na střední škole „sabotoval“ zápasy, aby je udržel dostatečně vyrovnané a mohl pak v koncovce dominovat. Není ani potřeba zmiňovat, že se citáty doslovně objevily v Rickově článku a způsobily pořádný povyk.

Kobe mi to mimochodem nikdy neodpustil. Loni na jaře, během jedné obzvlášť vyhrocené týmové schůzky, si Rick Fox na Kobeho a Shaqa stěžoval. „To, co nám v této sezóně nejvíc ubližuje,“ prohlásil, „je, že se oba dva chováte, jako byste k nám nepatřili a jako bychom my ostatní za nic nestáli. Získávali jsme tituly jeden pro druhého navzájem, obětovali jsme se, a najednou se k nám obrátíte zády.“ Shaq, evidentně ovlivněný tím, co slyšel, začal odpovídat, ale Kobe mu skočil do řeči. „Přestaň s tím fňukáním,“ prohlásil.

To už jsem se do toho vložil i já: „Kobe, ty máš stejný podíl viny jako Shaq, ne-li ještě větší.“

JEDNA HORA PO DRUHÉ • 13

„Zrovna ty jsi ten, kdo by měl kurva co říkat,“ opáčil. „Ty, který jsi řekl, že jsem sabotoval zápasy.“ Myslím, že pro něj představuji určitou otcovskou postavu. Stále přichází s podobnou dynamikou vztahu, jakou míval se svým tátou, bývalým hráčem NBA Joem „Jellybeanem“ Bryantem. Jak to chápu já, určující charakteristikou Kobeho dětství byl jeho hněv. Ať ale kolem sebe házím jako amatérský cvokař jakýmikoli teoriemi, můj bratr, který je v rodině profesionálem, mi radí, abych s Kobem sdílel své vlastní chyby. Například tím, že se mu omluvím za křivé obvinění ze sabotování zápasů. To je určitě oprávněné, a chystám se to nadhodit, až letos na podzim přijde pravý okamžik.

Ale do té doby tu mám spoustu věcí na práci. Mým hlavním projektem bude navrhnout plány na nový dům, a to na stejných pozemcích, na nichž kdysi bydleli oba moji už zesnulí rodiče. Chci mít domov dostatečně prostorný pro své děti a pro jejich děti. Moje rodina trávila léto v Montaně více než třicet let.

Určitým způsobem asi dělám první významný krok k přípravě na svůj příští život, na svůj život po NBA. Nemám ještě přesnou představu, co to bude znamenat, ačkoli si představuju cvičení jógy, omezené množství veřejných projevů a možná nějaký basketbalový mentoring. Po nějaké kariéře v oblasti televizního vysílání netoužím vůbec. Myslím, že jsem za těch pětatřicet let viděl basketbalových hal až dost. Možná zamířím na rok na nebo na dva za oceán, abych NBA dostal ze sebe pryč. Jednou z možností by mohla být Austrálie, kam mě zval bývalý hráč Bulls Luc Longley, abych sledoval jeho tým. Možná začnu s golfem, což by pro ty, kteří mě mají stále zaškatulkovaného jako under­ groundovou postavu, byl nepochybně akt kacířství. To je mimochodem obrázek, který byl od začátku zveličovaný.

16. srpna Los Angeles Obvykle dávám přednost držet se dál od Los Angeles asi tak dva měsíce, což je dostatečně dlouhá pauza na to, abych dobil baterie pro nadcházející sezónu.

Během tohoto léta to ale neplatilo. Poté, co nedávno dorazila do Montany moje bývalá manželka June, odletěl jsem na dva týdny zpátky do Kalifornie. Chtěl jsem jí poskytnout trochu prostoru a také mít možnost postarat se o některé důležité záležitosti. Jednou zásadní prioritou bylo vůbec poprvé důkladně

14 • POSLEDNÍ SEZÓNA

zanalyzovat záznam šestého zápasu série, v němž Spurs uzavřeli sérii pro nás ponižující prohrou v poměru 110:82 na naší domácí palubovce. Záznam jsem sledoval jako obvykle v naší videomístnosti s asistentem kouče Texem Winte­ rem, inovátorem trojúhelníkové neboli „triplepost“ ofenzivy, jak byla původně označována. Tex, který během minulé sezóny oslavil dvaaosmdesáté narozeniny, už s týmem cestuje jen zřídkakdy, ale při domácích zápasech sedí hned za mnou ve druhé řadě. Pitváme záznam, což je proces, který bývá plný sporů, ale zároveň je příjemný a především ohromně produktivní. Pouštíme video od úplného začátku, pozorujeme každé držení míče a sledujeme strategii sou­ peře na obou koncích hřiště. Mnoho koučů v úvodu zápasu experimentuje s jistou sérií stanovených možností, aby určili, které fungují a jaké úpravy bude potřeba udělat. V určitých chvílích zastavíme akci třeba čtyřikrát nebo pětkrát, abychom přišli na to, jak bychom ji mohli v dalším zápase provést lépe.

Tex, který byl koučem na Kansas State a několika dalších školách první divize univerzitní NCAA, vždy přináší do diskuze obrovské množství znalostí.

Dokáže skvěle rozebrat každou sekvenci. „Tohle se stalo v roce 1951, když jsme hráli proti Kentucky ve Final Four,“ řekne, jako kdyby se ten zápas odehrál před pár týdny, ne před několika desetiletími. „A nepřerušuj mě, protože jinak ztratím tok svých myšlenek.“ Tex, nedotčený purista, připisuje veškeré zásluhy hráčům, ale o to pečlivěji se soustředí na dodržování trvalých fundamentálních principů hry: Je míč v pohybu? Pokud našemu soupeři míč odebereme, jakým způsobem se pokusí o protitah? Nedocházíme vždy ke stejným závěrům, ale při hodnocení onoho zápasu číslo 6 jsme se Tex i já naprosto shodli. Ohromilo nás, jaký nedostatek disciplíny naši trojnásobní šampioni předváděli. Na záznamu to bylo dokonce ještě křiklavější, než jsem si pamatoval. Působili jsme naprosto zmateně při obraně clon na hráče s míčem, které proti nám San Antonio hrálo a které umož­ ňovaly Parkerovi, aby se snadno dostával tam, kam potřeboval. Nemít výhodu domácího prostředí pro onu sérii druhého kola bylo klíčovým handicapem, spolu s naší mentální nepřipraveností na důležité chvíle. Zdálo se, že poté, co jsme ze sebe tolik investovali do tří mistrovských jízd za sebou, nezbylo už v nádrži vůbec nic. Tým předpokládal, že jakmile přijde play-off, navzdory naší nesourodé hře během základní části sezóny se všechno náhle magicky spojí dohromady. Jedinou náhlou věcí ale byl jen konec naší sezóny.

JEDNA HORA PO DRUHÉ • 15

26. srpna Los Angeles V prvních šesti týdnech poté, co se incident z Colorada provalil, jsem s Kobem nemluvil. Potřetí a naposledy jsem mu zavolal z Montany, ale znovu se ozval jen záznamník. Ani jednou mi nezavolal zpátky. Dokázal jsem si představit, jakým úzkostem čelí, a necítil jsem se nijak uraženě. Kobe se svěřuje pouze lidem, kterým věří, a já jsem členem téhle party rozhodně nebyl. S Mitchem jsme uvažovali o tom, zda by se Kobe, jak někteří lidé naznačovali, nemohl rozhodnout, že vynechá celou sezónu. Také jsme mluvili o tom, že bychom mu možná mohli uvolnění z týmu sami nabídnout. Myslím, že žádný profesionální sportovec se ještě nikdy nepokoušel odvádět špičkové výkony po nějaké delší časové období, když nevěděl, zda vůbec zůstane na svobodě. Naše uvažování ale netrvalo nijak dlouho: nedávno jsme dostali od Kobeho lidí zprávu, že má v úmyslu přistoupit k nadcházející sezóně jako ke kterékoli jiné. Zřejmě musí být v nějaké fázi popření. Když už nic jiného, tato sezóna nemůže být ani náhodou jako kterákoli jiná.

Na začátku tohoto týdne přišel Kobe do mé kanceláře v našem tréninkovém centru v El Segundu. Vypadal slabě a vychrtle, shodil možná na nějakých 90 kilogramů, což bylo o pět až sedm kilogramů méně, než je jeho standardní zápasová hmotnost. Většina hráčů NBA se během mimosezónního období účastní cvičných zápasů a denně trénuje, aby si udržela kondici, potřebnou ke hře ve špičkové formě. Mnozí využívají čas, aby přidali do své hry další individuální akci anebo aspekt, něco, co jim nad jejich soupeři poskytne výhodu. Kobe hraje basketbal od svých tří let a tuhle hru miluje víc než cokoli jiného. Uvě­ domit si, že toho fyzicky příliš nedělal, bylo docela šokem. „Opravdu chceme, abys tohle celé přežil,“ řekl jsem mu.

Usmál se. „Pomáhá ti někdo?“ zeptal jsem se. „Máš někoho, s kým můžeš mluvit?“ „Ne.“ „Kobe, musíš mít někoho, s kým si můžeš promluvit.“ „Máme pastora.“ „To je začátek.“ Naše staré konflikty jsme neomílali. Přemýšlel jsem o tom, co mi v červenci řekl můj bratr, o možnostech vlastní míry pochybení ohledně kvality našeho vztahu, ale cítil jsem, že tohle vhodný okamžik není. Byli jsme tu, abychom mlu­ vili o tomto roce, o tomto týmu a o potřebných úpravách, aby mohla být nadchá­ zející sezóna úspěšná. Jeho případ jsme neprobírali. Diskutovali jsme o tom, jak

16 • POSLEDNÍ SEZÓNA

se zotavuje ze svých zranění kolena a ramene. Konverzace byla zcela neškodná. Tedy až do okamžiku, kdy z ničeho nic neškodná být přestala. „Letos si od Shaqa nenechám nic líbit,“ vyhrkl Kobe náhle. „Jestli začne něco říkat tisku, tak mu to napálím zpátky. Nebojím se jít proti němu. Mám toho dost.“ Snažil jsem se ho co nejrychleji uklidnit. „Kobe, budeme sledovat, co kdo říká,“ ujistil jsem ho. „Uděláme letos nějaké výjimky, abys mohl zvládnout to, co zvládnout musíš, a pak se mohl vrátit k týmu. Nedělej si starosti. Doufáme, že všechno dobře dopadne.“ Podíval jsem se mu zpříma do očí a objal ho. Bez ohledu na to, co se mezi námi odehrálo v minulosti, je členem rodiny Lakers, a rodiny drží v těžkých časech pospolu. Byl jsem si jistý, že aspoň na okamžik byl hněv, který probleskl směrem k Shaquilleovi, neutralizován. Poté, co jsme skončili, Kobe zamířil rovnou za Mitchem, který mě později informoval, že neutralizováno nebylo zhola nic. „Shaq mi letos v létě nezavolal,“ řekl Kobe Mitchovi. „Kobe, předal jsem ti od něj zprávu,“ odpověděl Mitch. „Pozval tě do Orlanda, abys mohl od všeho utéct.“ „Nemusel nechávat zprávu u tebe,“ opáčil. „Ví, jak mě sehnat.“ Tento rozhovor s Mitchem odhalil zásadní rozpor v Kobeho postoji vůči Shaquilleovi, v podstatě symbol mnohem širší dichotomie v jeho psychice.

Na jednu stranu trvá na tom, že „mu je u zadku, co ten velkej chlap dělá“, ale na druhou ukazuje, jak moc mu záleží na tom, co ten velkej chlap dělá. Schůzka s Kobem ve mně posílila myšlenku, se kterou jsem si hrál už od července od chvíle, kdy se všechno změnilo. Rozhodl jsem se naverbovat terapeuta, kte­ rý mi pomůže poradit si se sezónou, jež nepochybně bude nejturbulentnější za celou mojí trenérskou kariéru. Dobře jsem si vzpomínal, jak moc psycholog pomohl Chicago Bulls zvládnout Dennise Rodmana.

Psycholog si neposadil Dennise na gauč a nedoufal, že všechno spraví během pětapadesáti minut. Nikdo nespraví Dennise Rodmana během pětapadesáti minut. Místo toho se setkal s Dennisem v Dennisově prostředí, sledoval ho, jak paří na večírcích, sledoval ho, jak se ventiluje. Věřte mi, dovolit Dennisi Rod­ manovi, aby odventiloval to, co se dělo na hřišti, bylo rozhodně lepší variantou než cokoli jiného.

Onen nápad jsem konzultoval jen s několika lidmi, včetně Mitche. Poté, co jsem dostal několik doporučení, jsem zvolil terapeuta, který se běžně zabývá narcistickým chováním v losangeleském veřejném školském systému. Tady se bude cítit jako doma.

JEDNA HORA PO DRUHÉ • 17

9. září Los Angeles Nedávno jsem poprvé od výstupních rozhovorů mluvil s Shaquillem. Tyto rozhovory s našimi hráči absolvujeme proto, abychom ohodnotili jejich výkony v právě zakončené sezóně a rozvrhli jim přípravu pro sezónu následující. Tento konkrétní výstupní rozhovor přitáhl více pozornosti než obvykle, protože Shaq nedorazil na první schůzku o dva týdny dřív. Řekl jsem médiím, že Shaqovo chování je názornou ukázkou nedostatku respektu vůči našemu realizačnímu týmu a tomu, čeho se snažíme dosáhnout. Ke cti mu slouží, že když se k rozhovoru se mnou konečně posadil, za zmeškání první schůzky přijal plnou zodpovědnost. Nedávno se v našem tréninkovém centru zúčastnil charitativní akce. Dokázal jsem rozpoznat, že je na mě stále trochu naštvaný, pravděpodobně proto, že jsem trval na tom, aby letos dorazil v lepší kondici. Jeho loňské rozhod­ nutí odložit operaci palce až na září bylo jedním z důvodů, proč jsme nezískali další titul. Ze startovních bloků jsme vyklopýtali, prohráli devatenáct z prvních třiceti zápasů a přišli o šanci zajistit si výhodu domácího prostředí pro celé play-off. Jeho veřejné prohlášení „zranil jsem se v pracovní době, tak se budu během pracovní doby taky zotavovat“ bylo ostudné.

Během kontroverze ohledně jeho operace jsem si udržoval odstup. Vzhledem k tomu, jak velkou porci negativní zpětné vazby ode mě schytává během sezóny, rýt do něj ještě před ní bylo tou úplně poslední věcí, kterou jsem si mohl dovolit udělat. Existuje jen určitý omezený počet komentářů, které můžu použít, než budu riskovat vážné a možná nenapravitelné poškození našeho vztahu.

Pravdou ale je, že bylo několik chvil, kdy jsem se k překročení oné neviditelné linie nebezpečně přiblížil, ať už šlo o jeho hmotnost, přístup, nedostatek agresivity v obraně, anebo bídnou střelbu trestných hodů. Shaq naštěstí zareagoval pozitivním způsobem v téměř všech oblastech a posunul svou hru na dokonce ještě vyšší standard. Vypadal štíhlejší, blíž ke starému Shaqovi. Zdálo se, že je odhodlaný vyrvat Timu Duncanovi z rukou trofej MVP, kterou by – pokud by hrál naplno na obou koncích hřiště – měl dostávat každý rok. V NBA ho nedokáže ubránit nikdo. Vzhledem k nevyhnutelným problémům, které se kvůli Kobeho situaci objeví, budou Lakers v této sezóně starého Shaqa potřebovat víc než kdykoli dříve.

DVA

AŤ TO STOJÍ COKOLI 5. října Honolulu Dorazili jsme do tréninkového kempu teprve před týdnem, ale už mám pocit, že je to věčnost. Většina basketbalových znalců je přesvědčena, že se čtyřmi budoucími členy Síně slávy na jedné soupisce by Lakers měli začít přípravy na slavnostní průvod v centru Los Angeles už teď. Já jedním z těch znalců nejsem.

Ve skutečnosti mě extrémně znepokojuje, jak bude celý tento experiment fungovat. Vzhledem ke komplikované povaze trojúhelníkové ofenzivy, kterou se svými týmy hraju od doby, kdy jsem v roce 1989 převzal Bulls, bude náš systém vyžadovat víc než jen talent. Bude vyžadovat disciplínu a oběti. Pokud se hráč pokouší skórovat pokaždé, když se dotkne míče, systém se rozpadne. Úspěch závisí na každém hráči, aby v dané chvíli přijal roli tvůrce hry. Také mě znepokojuje věk našeho týmu a nedostatek atletických hráčů. Draftováním Briana Cooka a Lukea Waltona jsme získali tolik potřebnou pomoc pod košem, ale nijak zvlášť jsme nevylepšili naši schopnost sprintovat a skákat, což jsou pro basketbal nejzákladnější činnosti. Dělám si starosti s tím, jak si dokážeme poradit s rychlejšími a mladšími týmy, obzvlášť pokud budeme hrát dva zápasy ve dvou dnech. A pokud by tohle nebylo už tak dostatečně znepokojivé, je tu také ještě ta záležitost s Kobem, jejíž potenciál je mimořádně výbušný. Pokud by měl být tento týden nějakým ukazatelem, zásadní konfrontace mezi námi dvěma se zdá být nevyhnutelná.

Během úvodního dne tréninkového kempu se Kobe neukázal a jen prostřednictvím svého agenta Roba Pelinky vzkázal, že je příliš nemocný, než aby mohl cestu absolvovat. Když Mitch tuto informaci předal, požádal jsem ho, ať se s Kobem spojí. Pokusil se o to, ale žena, která zvedla telefon v jeho domě v Newport Beach, prohlásila, že „odpočívá“. Neoficiálně byl klub Lakers včetně mě samot-

AŤ TO STOJÍ COKOLI • 19

ného pořádně rozzuřený. Tohle nebyl způsob, jak by se měl profesionální sportovec chovat, a pokud byl Kobe nemocný, měl navštívit doktora. Veřejně jsme ale vydali trochu jinou zprávu. Reportérům jsme řekli, že vzhledem k tomu, jak dobře zná Kobe náš systém, snadno dožene jakýkoli zmeškaný čas. Nakonec jsme se rozhodli být vůči němu v této sezóně velmi přístupní, což byla ta méně riskantní ze dvou riskantních možností. Pokud bychom se chystali Kobeho přinutit k obvyklým standardům a pravidlům, mohl by se vzepřít, a to by poško­ dilo jeho vztah s klubem. Jako jeden z jeho nejpříkřejších kritiků musím i já svůj přístup změkčit. Vypořádává se s dostatečně velkým tlakem i bez toho, než aby šel po něm ještě jeho kouč, další autoritativní postava. Když se Kobe konečně objevil, nevyhledal mě, aby pročistil vzduch, anebo se dokonce omluvil. Já ho nevyhledal též.

Než Kobe dorazil, měli jsme naši první oficiální týmovou schůzku. Tradičně rád toto zahajovací setkání využívám k formulování nějakého tématu pro nadcházející sezónu. Nejpamátnějším tématem v mojí předcházející kariéře byl „The Last Dance“ (Poslední tanec), volání do zbraně pro Chicago Bulls 1997/1998, poslední z našich šesti mistrovských sezón. „Je mi jedno, jestli to budeš mít 82/0,“ řekl mi tehdy generální manažer Bulls Jerry Krause, „ale tohle je poslední rok.“ A já Krausemu odpověděl: „Sem se rozhodně vracet nechci.“ Pro současný kontingent Lakers je téma zřejmé: oběť. Není potřeba žádný jasnější příklad než miliony dolarů, které obětovali Karl Malone a Gary Payton v honbě za vytouženým prvním prstenem. Požádal jsem hráče, ať vyjádří své vlastní myšlenky, což pro ně nikdy nebylo snadným úkolem. Na hřišti je téměř nemožné hráče umlčet; NBA by možná měla zvážit přidání soutěže v trash-talkingu (slovním provokování během zápasů) do All-Star víkendu. Ale na privátním fóru, před svými spoluhráči, slova jen tak přirozeně neplynou. Existovaly však některé pozoruhodné výjimky. Třeba v roce 1998 jsem těsně před začátkem play-off hráče Bulls požádal, ať napíšou na papír báseň nebo odstavec prózy, mající nějaký vztah k jejich společným zážitkům. Papíry jsme pak spálili. „Bez tebe bych to nedokázal, Michaele,“ napsal Scottie. Michaelovi tekly slzy.

Tentokrát byl největší inspirací Karl, nejstarší v této partě. „Prostě chci získat titul,“ řekl Karl. „Ať to stojí cokoli.“

20 • POSLEDNÍ SEZÓNA

11. října Honolulu S osmi novými tvářemi jsem v kempu musel strávit výukou fundamentálních principů trojúhelníku víc času než kdykoli dřív. Během let mi mnoho hráčů už po několika trénincích tvrdilo: „Jasně, kouči, už vím, jak to funguje,“ ale téměř nikdo z nich to ve skutečnosti nevěděl. Je to příliš komplikovaný systém, než aby se dal zvládnout v tak krátkém časovém období. To je důvod, proč je pro něj tak zásadní počet opakování, od prvního dne kempu až po poslední den play-off.

Jakmile hráč projde nějakou fyzickou rutinou aspoň sedmkrát, začíná si vrý­ vat návyk, formuje si svalovou paměť. Tělo začne reagovat instinktivně. Než si hráči složitosti trojúhelníku osvojí, potřebují v průměru dva roky. Křivku učení ještě navíc zpomaluje skutečnost, že pro mnohé ze současných hráčů je trojúhelníková ofenziva nudná a limitovaná. Je to promarňování jejich ohromných individuálních dovedností. Moje odpověď na jejich stížnosti je ale prostá: tituly zajišťují týmové výkony, ne individuální. Michael Jordan, ať byl jakkoli vynikající, nezískal ani jeden prsten, dokud on a jeho spoluhráči neobjevili, jak konzistentně excelovat v rámci parametrů trojúhelníku. Teprve poté byli Bulls schopni svrhnout z trůnu svou hlavní nemesis Detroit Pistons a zhatit jejich strategii, známou jako Jordan Rules („Jordanova pravidla“). Spočívala v tom, že Pistons nasazovali tři nebo i více obránců, aby naháněli Michaela pokaždé, když se blížil směrem ke koši.

Dovést hráče na tento stupeň týmového vědomí bohužel zůstává v dnešní „já-první“ NBA velmi náročným úkolem. Mnozí cítí tlak svých rodin, přátel, přítelkyň a agentů, aby se soustředili na individuální úspěchy, což je nejjistější cesta k maximálnímu, lukrativnímu kontraktu, díky němuž zbohatnout všichni kolem nich. Cokoli nebo kdokoli, co stojí v cestě tomuto potenciálnímu bohatství, které jim spadne do klína, je vnímáno jako překážka. Přichází otázka: přinese mi to dostatečnou hodnotu, když si připíšu asistenci místo koše? Bohužel odpověď zní až příliš často Ne. Stejně jako v baseballu, kde vydělávají velké peníze ti, kteří dokážou odpálit homerun, v basketbalu profitují také nejvíc ti, kteří střílejí body. Akrobatická smeč se do sestřihu SportsCenter dostane, jedno­ duchá, nenápadná přihrávka o zem v rytmu ofenzivy ne. Systémový basketbal byl nahrazen hráči, kteří chtějí být sami systémem.

Samozřejmě že titul by rád získal každý hráč, ale jen pokud to neohrožuje jeho naléhavější individuální potřeby. V šedesátých a sedmdesátých letech se hráči ptali: „Jak můžu do tohoto týmu zapadnout? Jak mu můžu pomoct vyhrát?“

AŤ TO STOJÍ COKOLI • 21

Teď se ptají: „Jak dostanu to, co já chci?“ S ohledem na tento sobecký přístup je pozoruhodné, že týmy vůbec hrají s nějakou soudržností. Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že jak pro hráče, tak pro fanoušky tím byla čistota této báječné hry zkompromitována, možná i definitivně. Měl jsem to štěstí, že jsem byl členem dvou mistrovských týmů New York Knicks (1970 a 1973). Nebyli jsme individuálně nejtalentovanější v lize, ale vytvořili jsme dokonalou směs, pro­ tože jsme opravdu byli týmem. A naši fanoušci byli dostatečně znalí, aby nesobeckost ocenili. Náš kouč Red Holzman hru zjednodušil. „Prostě přihrajte volnému hráči,“ říkal.

Ironií osudu jsem si v Los Angeles vybral snad vůbec nejméně vhodné prostředí z celé Ameriky pro propagaci konceptu týmové hry. Tohle není Chicago ani New York. Tohle je Hollywood, země hvězd, v níž dostat hlavní roli znamená všechno. Fanoušci, rozmazlení „showtime týmy“ z osmdesátých let, vedenými Magicem Johnsonem, dávají přednost zábavě, tedy nájezdům Kobeho do koše, před Shaqovým koši po obrátce v podkošovém prostoru. Neoceňují stupeň obtížnosti zakončení Garyho Paytona levou rukou ze čtyř metrů anebo Karla Malonea z odskoku. Oceňují pouze Kobeho stupeň obtížnosti. Mnozí zuřivě fandí svým oblíbencům, a to způsobem, který mi připomíná fanoušky Beatles ze šedesátých let, pro které neměl koncert nijak velkou hodnotu, dokud John, Paul, George nebo Ringo nezahráli jejich oblíbenou píseň. Stejný přístup prostupuje i nejvyšším vedením klubu Lakers. Dr. Buss chce vidět Kobeho a Shaqa každým rokem v All-Star týmu, s čímž nemám problém. Ale jako kouč chci, aby můj tým uspěl, dokonce i když to nějakým způsobem sníží přínos dvou superhvězd.

Nikdy mi nebylo příjemné, když se tisk zmiňoval o Bulls jako o „Michaelovi a jeho Jordanaires“ (vokální gospelové kvarteto, pozn. překl.). Mojí prioritou není bavit. Mojí prioritou je vyhrát. Často jsem poukazoval na to, že trojúhelník je vytvořen tak, aby vylepšoval prožitek ze hry pro každého na palubovce. Michael mu dal přezdívku „ofenziva rovných příležitostí“. Pokud se provádí s oddaností a energií, roztahuje obranu a zajišťuje, že bude k dispozici spousta dobrých střeleckých pozic. Plně anga­ žovaný hráč se stane spokojenějším – a úspěšnějším – hráčem. A přesto jsem neustále musel dávat lekce o potřebě přesouvat míč volnému hráči. Hráčům, kteří jako hvězdy svých týmů na všech stupních už od základní školy předpokládají, že dominovat utkáním je jejich božským právem, zůstává tento systém cizí. Shaq si stěžuje, že se musí o míč až příliš dělit se svými spoluhráči, ale jak už jsem mnohokrát vysvětloval, „toto je způsob, jakým musíme basketbal hrát“.

Vlastnost, která dobré hráče odlišuje, tedy jejich cílevědomá svéhlavost, jim