0042811

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 3

Martin Goffa VODNÍ HROB

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 5

PROLOG

Byla to zvláštní noc.

Psi neklidně vrčeli a ošívali se jako při úplňku, jenže do toho ještě víc než týden scházel. Temná mračna skoro celý den zakrývala oblohu, hřmělo a blýskalo se, ale voda se ne a ne spustit. Ještě i teď, uprostřed noci, občas nějaký blesk pročísl hutnou tmu a odněkud z dálky se ozvalo zaburácení. A přesto jako by už s deštěm nikdo ani nepočítal. Ne po celodenním čekání.

Nepršelo už skoro měsíc, šlo o podivnou anomálii, jakou nepamatovali ani starousedlíci. Několikrát se za tu dobu zatáhlo, ale nespadla ani kapka, byl to nejsušší červen za desítky let.

A k tomu kolovaly řeči. Koncem dubna se stala havárie v jaderné elektrárně v Černobylu. Prý byla daleko větší, než jak se psalo v novinách a říkalo v televizi. Utěšovat se tím, že to město leží skoro půl druhého tisíce kilometrů daleko, je podle některých lidí hloupost. Výbuch prý do vzduchu vychrlil tolik škodlivin a radiace, že se tím narušilo všechno, co se děje v atmosféře. Někde prší moc, jinde vůbec. Jsou místa, kde je v noci světlo skoro jako ve dne. Některá zvířata se chovají divně, jako by ztratila pud sebezáchovy nebo orientační smysl, zmateně vbíhají pod auta, nebo naopak jen tak leží a nechají člověka, aby se přiblížil. Jejich maso ale není k ničemu, nehodí 5

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 6

se k jídlu. Taky by se prý neměly sbírat houby, protože ze vzduchu a ze země absorbují nejvíc škodlivin.

S tímhle samozřejmě nepřišel nikdo z místních, byla to záležitost někoho z města. Někoho, kdo poslouchá západní stanice, tam tohle omílají pořád. Radioaktivní mrak se táhne nad Evropou… Situace je mnohonásobně horší, než Sovětský svaz přiznává…

Jestli ovšem bylo zdejší sucho následkem výbuchu, to nikdo nemohl potvrdit ani vyvrátit. Dokonce ani nešlo o jev širšího významu, protože v sousedních okresech se počasí nijak nelišilo od každoročního standardu. Dokonce i ve většině okolních obcí sprchlo aspoň občas, to jen v Břínkách nespadla už týdny ani kapka. Půda na polích praskala, a když člověk dupl nohou, byla jako beton. S úrodou už nikdo nepočítal. V rámci družstva naštěstí nešlo o velké ztráty, zdejší pozemky byly jen malou částí podniku, který zahrnoval jedenáct vesnic. Hůř na tom byli místní se svými políčky za domy. Neměli čím zalévat, voda ve studních mizela a brzy stačila sotva na domácnost.

Podle předsedy místního národního výboru dojde ke stavbě vodovodu napřesrok. Tak mu to aspoň slíbili soudruzi z okresu.

Letos Křemany, pak Sluštice, ale hned po nich Břínky. Jestli je teda v pořadníku nepřeskočí Dvorce, šeptalo se, že krajský tajemník tam koupil chatu, takže půjde místním na ruku. Ale kdo ví, co je na tom pravdy?

Existovalo však jedno místo v Břínkách, kde voda byla. Kde by jí bylo dost pro celou vesnici, kdyby se ovšem vyplatilo ji odtamtud vozit. Zatopený lom, vzdálený zhruba půl kilometru za posledními domy. Jeho břehy byly ovšem tak strmé, že se k hladině nikdo nedostal. Několik cisteren si natáhli jezeďáci, 6

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 7

když zkoušeli zavlažovat a k čerpání použili hasičské hadice, ale s jedním traktorem se utrhl svah a musel ho vyprostit jeřáb s navijákem. Všechno skončilo ještě dobře; kdyby traktor sjel až dolů, už ho nikdo nenajde.

Vodní hladina měla tvar nedokonalého kruhu o průměru necelých dvou set metrů. Za první republiky se tam těžila hlína pro cihelnu ve městě, ještě před válkou ovšem začala podložím prosakovat voda. Pak jednou došlo k mohutnému otřesu, zmiňuje se o něm dokonce místní kronika. Stalo se to při dva týdny trvajících deštích v říjnu roku 1938. Někde něco prasklo, cosi se hnulo v podzemí a nějaký proud změnil směr, ale dopátrat se toho, zda bylo druhé následkem prvního anebo naopak, to se už nepodařilo. A především na tom nezáleželo. Když deště skončily, našli místní lidé důl zatopený vodou. Na dně zůstaly pásové dopravníky, nákladní auta, rypadla, dvě plechové boudy a několik stožárů, to všechno pohřbené ve třicetimetrové hloubce. Nebylo jak cokoli z toho zachránit a nikdo se o to ani nepokoušel. Voda už nikdy neodtekla, zůstala v té díře navždy. I když bylo dlouho sucho, klesla hladina sotva o metr, při prvních deštích se ale hned vrátila do stejné výšky.

Už na začátku války tam někdo vysadil ryby. K vodě vedla jediná přístupová cesta. Byla široká sotva metr, takže se tam dalo dostat jen pěšky, na kole nebo s malou kárkou. V těch místech trčel ze země úzký sloupek a k němu byla přivázaná loďka. Nikdo už neví, kdo ji tam dal, dokonce ani to, jak dlouho už slouží. Vlastně jich bylo postupně několik, ta původní od první chvíle po zatopení lomu. Dva inženýři tenkrát pluli po rybníce, který byl ještě před pár dny jejich 7

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 8

pracovištěm. Dole v plechových boudách měli psací stoly a skříně a v nich výkazy, rýsovací potřeby, šanony a plány. Několik dnů se čekalo, jestli voda z lomu nezmizí. Jestli neodteče stejnou cestou, kterou tam vtrhla. Jenže přemýšlení o tom, co ze zatopené techniky půjde ještě použít, se ukázalo jako zbytečné. Voda nemizela, a co víc, po čase to vypadalo, že tam žádný důl nikdy ani neexistoval a že tenhle rybník je v těch místech odjakživa.

První loďku vystřídala druhá, druhou třetí a tu třetí možná čtvrtá. V polovině června roku 1986, po měsíci spalujícího sucha, nadešel den s desítkami blesků a hřměním, aniž přitom spadla jediná kapka. Následovala noc, během které se mraky na obloze občas roztrhly, vykoukl z nich měsíc a jeho dvojče se okamžitě zjevilo na hladině. Pokaždé to však trvalo sotva chvíli, vzápětí se krajina zase ponořila do tmy, kterou křižovaly blesky.

Otlučená plechová pramice se krátkými přísuny pohybovala po kalné vodě. Nocí se ozývalo rytmické pleskání vesel o hladinu, ale nedoneslo se ani ke břehu, natož někam dál po souši.

Silueta v loďce se shýbala a zase napřimovala, zabírala vesly co nejsilněji, aby na vodě strávila co nejkratší dobu. Nejen kvůli hřmění a bleskům, ale především kvůli neforemnému balíku u svých nohou.

Scházelo několik minut do půlnoci, další z blesků pročísl oblohu a následné zahřmění zaznělo jako boží křik. Ani v tu chvíli ale pršet nezačalo.

Déšť se nejenže nespustil ani do rána, ale sucho trvalo ještě další dva dny.

8

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 9

Teprve pak přišla bouře, která duněla krajinou, bičovala vyprahlou zemi a ohýbala větve stromů tak, až se lámaly.

Za vším, co se stalo v předchozích dnech, ta voda padající z nebe spustila oponu.

Ostatně jako pokaždé.

9

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 10

1

Roční období mám rád v tom pořadí, v jakém přicházejí.

Jaro naprosto miluju, a kdyby to šlo nějak zařídit, ustanovím květen vládcem nejen zbytku roku, ale klidně i celého svého života. Když se povede mírný červen, taky super. Zbytek léta je fajn, teplé září snesitelné, říjen ovšem už daleko míň.

Listopad naprosto depresivní. Prosinec se dá přežít jen díky svátkům. Leden s únorem bych poslal někam do zapomnění a březen zvládám zásluhou pučících stromů. Duben je konečně nádechem k novému cyklu.

Právě mi skončila ta příjemnější část roku. Léto zmizelo stejně rychle, jako přišlo, v polovině září se počasí prudce zlomilo a já musel ze skříně vytáhnout schované oblečení.

Prázdniny jsem si ale nadmíru užil. V červenci jsem se sebral a odjel na kole do Rumunska. Poté co jsem loni zvládl výlet po západní Evropě, si můj starostlivý syn Max tentokrát odpustil řeči o tom, že jen co vyjedu, najdou mě kousek za Prahou ležet polomrtvého v nějakém příkopu. Pravda ovšem je, že někde v polovině cesty dolů na jih jsem začal toužit po německých cyklostezkách. Musím přiznat, že jsem pak jako srab změnil plány a rozhodl se vrátit do Prahy vlakem. Tím víc času jsem ale mohl věnovat rumunskému vnitrozemí.

10

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 11

Ze Zdib jsem to vzal přes Brno, Hodonín a Nitru kolem Budapešti a potom přes Kluž až do černomořského přístavu Konstanca. Bratru půl druhého tisíce kilometrů. Cestou jsem se samozřejmě zastavil poblíž Brašova, abych se podíval na Drákulův hrad Bran. V Konstance jsem si ošplouchl nohy v moři, načež jsem se otočil a pomaloučku vyrazil do Bukurešti, kde jsem si koupil jízdenku na vlak. Začátkem srpna jsem byl zpátky doma, a mohl jsem se ponořit do práce.

V redakci všechno běželo jako na drátkách, aby taky ne, když šéfredaktor Péťa držel opratě pevně v rukou. Ostatně jako vždycky. Každá redakce je trochu jako dvorek, na kterém sice zvířátka žijí v pospolitosti, ale to neznamená, že by si jedno nechtělo na úkor jiného vydobýt o kapku víc místa u žlabu. Všechno to drobné hašteření musí někdo soudcovat a Péťa se pro to snad narodil. V jedné ruce držel bič, ve druhé cukr, ve třetí propisku a ve čtvrté mobil. Věřím tomu, že už v porodnici svoji mámu sice pochválil za dobrou práci, zároveň jí ale vyčetl, že s termínem to bylo jen tak tak. „Co je nového, Terenci?“ ptal se mě pokaždé, když jsme se potkali. Nebo když jsme si zavolali. Anebo to napsal jen tak v mailu. Novinek totiž není nikdy dost, ne pro šéfredaktora.

Zároveň se jich ale děsí, protože měsíčník je formát, který už ze své podstaty neumožňuje pružně reagovat. Pochopitelně jsme měli elektronickou verzi, kam se nový článek nahodí stejně rychle, jako to umí deníky, ale papír je papír.

Pokud jde o mě, já se ve vztahu k redakci nikam neposunul.

Pořád jsem byl externista a do budoucna jsem na tom nehodlal nic měnit. Osobní svoboda především. Zbytek věcí se nepohnul stejně tak. Bydlel jsem v tom samém domku, exmanželka 11

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 12

byla stále ex, snad jen Max přestal cestovat a na chvíli se usadil kvůli škole.

Zdraví mi sloužilo úměrně věku. Zimní bouračka, kdy mě ze silnice vytlačil jeden vrahoun, se naštěstí obešla bez dlouhodobějších následků. Jedinou obětí byl nakonec můj Ford Focus, který to vzal nejkratší cestou do automobilového nebíčka. Za peníze z pojistky jsem si pořídil jeho mladší verzi, i ta ale měla už něco najeto a škrábance na kapotě byly v ceně. Dokonce mělo to auto i stejnou barvu, stříbrnou s jemným nádechem rzi.

Jedinou viditelnou změnou v mém životě tak byla terária.

Když mi loni v prosinci vstoupila svýma osmi nohama do života Berta, jako bych se vrátil do mládí, kdy jsem doma sklípkany choval v každém koutě. Po dvacetileté pauze jsem najednou chytil druhý dech. K Bertě, exempláři druhu Brachypelma albopilosum, jsem si začal pořizovat ostatní jedince jejího rodu.

Vagans, emilia, smithi, auratum… K nim pak samici největšího pavouka světa, Theraphosu blondi, která se s nataženýma nohama sotva vejde na jídelní talíř. Každý z těch miláčků potřebuje své soukromí, tudíž co kus, to velká plastová krabice. Než jsem se nadál, měl jsem jich v obýváku asi deset, což je v mém malém domečku sakra poznat.

Na druhou stranu, kdybych si pořídil ženskou, bude mě to stát místa daleko víc. Pavouci jsou navíc zticha, čímž se to tak nějak rozhodlo samo.

A propos ženská. V poslední době jsem se začal častěji vídat s Johanou. Naše občasné schůzky postupně přerostly v něco vážnějšího, což se obvykle pozná podle to, že na nich neprobíhá sex. Netuším, jak a proč se to stalo, ale jednou jsme si jen tak 12

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 13

povídali, já pak bez jakýchkoli intimností odešel domů a bylo mi tak fajn. Johana klamala tělem, konkrétně výstřihem, protože ji většina mužů považovala za prsatou naivku, kteroužto nebyla. Tedy nebyla naivka. Jenže k tomuhle poznání se člověk musí dopracovat, na což ale nemá každý chlap trpělivost.

Já bych ji ve třiceti taky neměl, ovšem když vám táhne na padesát, musíte zvolnit. S Johanou jsem se mohl zaplést i proto, že nechtěla mít děti. Nebo třeba ani nemohla, tuhle debatu zásadně neotvírala a dost možná jsem jí vyhovoval právě z tohohle důvodu. Že jsem si rodičovské ambice už dávno vyřešil a nic dalšího se ode mě v tomhle směru nečeká. Rozhodně by se ale ani jeden z nás nesnížil k tomu, aby se druhému snažil nacpat do života na sto procent.

Sečteno a podtrženo běžel v poslední době můj život klidně a nevzrušivě. Ne že bych snad o nějaká dramata stál, užil jsem si jich v posledních letech vrchovatě. Ovšem při mojí práci se některé věci semelou dřív, než člověk pozná, že šlápl do něčeho, do čeho neměl. Kdybych psal o celebritkách, budu se s nima potkávat na rautech, jenže objekty mého zájmu se rekrutují z poněkud jiných společenských vrstev. Korupčníci, vrazi, podvodníci všech specializací i formátů, plnokrevní mafiáni, ale i ti, co si na ně jen hrají; těm všem se dostávalo v mých reportážích a knihách zaslouženého místa. Že jsem při tom občas přišel k nějakému tomu škrábanci na kůži nebo na duši? Daň za nevšední povolání.

Září se pomalu přelévalo do října a já se začínal smiřovat s představou, že konec roku doklepu v poklidném tempu posledních měsíců.

Nevyšlo to jen o fous.

13

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 14

2

Je s podivem, jakými cestami člověku někdy dokáže do života vpadnout práce. Dostávám e-maily a někdy i klasické dopisy, občas někdo zavolá a často taky dělám na věcech, které se ukázaly být vedlejším produktem případů, o kterých jsem psal dřív.

Ale ještě nikdy jsem se k práci nedostal přes ubrečenou uklízečku. To až jednoho zářijového dne před začátkem redakční porady. Vlastně to celé byla obrovská náhoda. Kdybych se cestou nezdržel v trafice, nejspíš by se ta žena stihla schovat k sobě do kumbálu a nepotkal bych ji na schodech. Anebo kdybych naopak přišel ještě později. Jenže takhle jsem na ni narazil na schodišti, v ruce měla mop, v očích slzy a posmrkávala. Samozřejmě jsem se jí zeptal, co se stalo. Jen zavrtěla hlavou. Nic se nestalo, vážně ne, fakt. „Tak jo, paní Marková. Ale kdybyste potřebovala s něčím pomoct…“ Pár slov plácnutých jen k dodržení společenské konvence.

Neškodná fráze, která se očekává, ale jejíž plnění většinou nikdo nevyžaduje.

Většinou.

Odchytila si mě asi o dvě hodiny později, když jsem odcházel ze zasedačky. „Pane Terenci?“ 14

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 15

Byla to dobrá a prostá žena, která zřejmě ani neznala moje skutečné jméno. Vlastně ji ani nemělo proč zajímat, potkávali jsme se zřídka. Jenže ti, kteří ji potkávali častěji, jí pomoc nenabídli. Nejspíš ji na rozdíl ode mě prostě neviděli brečet. „Copak, paní Marková?“ Bylo jí něco kolem šedesáti, u žen to obvykle nedokážu odhadnout a raději se do toho ani nepouštím. Chlap tím nikdy nemá co získat, může jen ztratit. „Měl byste na mě chvilku?“ zeptala se a očima přeskakovala z mojí tváře dolů na podlahu a zase zpátky.

Rozhlédl jsem se, stáli jsme nad schody ve dveřích redakce. „Můžeme ke mně,“ navrhla nesměle a kývla ke kumbálu, což byl vlastně sklad věcí na úklid s plynovým kotlem, skříní na převlečení a dvěma židlemi u rozvrzaného stolu. „Tak jo,“ přikývl jsem. „Dáte si kafe?“ zeptala se uvnitř. Rychlovarná konvice a několik hrníčků tvořily zátiší vhodné právě k tísnivému rozhovoru. Ale o čem vlastně? Zatím jsem nedokázal přijít na to, co po mně může ta žena chtít. „Díky, ale já kafe nesmím kvůli žaludku. A čaj jsem už měl před chvílí na poradě.“ Ze zásuvky stolu vytáhla sáček s oříšky a ty vysypala do plastové misky. Zjevně potřebovala provést nějaký úkon, který jí pomůže prolomit ledy. Z téhož důvodu jsem natáhl ruku a několik buráků si vzal. Posadila se naproti mně, sepjala dlaně, ale vzápětí prsty zase rozpletla a podrbala se na paži. „Něco bych potřebovala,“ řekla. Vlastně to spíš zamumlala.

Byl jsem pisálek přes kriminální kauzy, co chvíli jsem zpovídal nějaké policajty, takže se dalo čekat, že vítr fouká z téhle 15

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 16

strany. Paní Marková měla nejspíš nějakého nezvedeného synovce, který se chytil špatné party. Anebo nezvedeného manžela, který se chytil nejdřív skleničky a pak volantu. A ona teď potřebuje poradit, co s tím. Jenže jak jsem pochopil později, nemohl jsem se víc mýlit. „Chtěla bych vás o něco poprosit. Ale…“ Zaváhala. „Nechci obtěžovat, tak vlastně nevím, jestli je to vhodné. Asi není.

Co myslíte?“ Měl jsem chuť zakroutit očima, jenže tím bych ji odradil úplně. „Jen povídejte.“ „Dobře, tak teda… Chtěla bych vás poprosit, jestli byste si mohl promluvit s mojí sestrou. Jenže ona není tady v Praze.“ „Promluvit? No a…“ Odkašlal jsem si. „Něco se jí stalo?“ „Jo. Teda nejspíš ne, ale chce mluvit s nějakým policajtem.“ Nakrčil jsem čelo. „S policajtem? Vy chcete, abych za ní nějakého přivedl?“ Zavrtěla hlavou. „To ne. Myslela jsem, že by si místo toho promluvila s váma. Nemusela by vědět, že jste… Teda že nejste… Chápete?“ Podrbal jsem se ve vlasech. Rozuměl jsem jí a zároveň nerozuměl. „Vy chcete, abych ze sebe dělal policajta? To přece nejde.“ „Vždyť to nemusíte říkat! Ale znáte všechny ty jejich paragrafy a tak. Ať si myslí, co chce, stačí, když ji při tom necháte.“ Koukal jsem na ni a přemýšlel, co má její zvláštní prosba znamenat. Napadlo mě, jestli není opilá. Nebo nějak psychicky mimo. Ale vypadala střízlivá i příčetná. Takže jsem jí položil jedinou logickou otázku.

16

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 17

„Proč by vaše sestra neměla mluvit se skutečnou policií?“ Mávla rukou, jako by plašila nějaké duchy. „Protože to má v hlavě pomotaný.“ „Prosím?“ „Je v ústavu.“ „Myslíte v blá- Ehm, na psychiatrii?“ Přikývla. „Jo. Teda teď zrovna ne. Má rakovinu, je to s ní špatný. Moc špatný, jestli chápete. A najednou začala vyvádět, že prý musí něco důležitýho říct. K něčemu se přiznat. Ať přivedeme někoho od policie. Jenže…“ Odmlčela se, jako by nevěděla, jak pokračovat. Ale já ji přesto chápal. Na levé misce vah bylo jedno z posledních přání umírající sestry, na pravé zase bubáci v její hlavě. Přivést k ní někoho, kdo si ji s vážnou tváří vyslechne, mohlo být přijatelným kompromisem pro obě strany. „Nevím, jestli jsem na to ten pravý, paní Marková.“ Oba jsme přitom věděli, že ten pravý jsem. Uměl jsem naslouchat, a když na to přišlo, nedalo mi velkou práci předstírat, že jsem skutečně od policie. Otázka zněla, proč bych měl něco takového vůbec dělat. Samozřejmě kromě pomoci bližnímu v nesnázích. „Kde přesně vaše sestra žije?“ Dodnes vlastně nevím, proč jsem se na to zeptal. Mohl jsem prostě odmítnout, byla by to ta nejsnazší a zároveň nejlogičtější odpověď na její prosbu. Místo toho jsem položil otázku, kterou jsem už neměl jak vzít zpátky. „Není to daleko!“ chytila se nabídnutého stébla. „A vzala bych vás autem.“ 17

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 18

Odvětil jsem, že nic takového není třeba, ale namítla, že si přece nemůžu dělat škodu.

Příští den byl pátek a kromě dopolední schůzky s jedním úředníkem z magistrátu jsem nic důležitého neměl. Myšleno nic kromě sezení u klávesnice a práce na aktuálních kauzách. „Můžu zítra odpoledne,“ řekl jsem, „to je jediná možnost.

Pak už mám všechny dny totálně zabitý.“ Snad jsem doufal, že se jí tak časný termín nebude hodit a já z celé situace vyjdu jako ochotný, bohužel však zaneprázdněný gentleman. „Zítra odpoledne by to šlo,“ souhlasila. „Jste zlatý!“ O dvou posledních slovech by se dalo polemizovat, ale nechal jsem to být. Z tašky jsem vyndal propisku a na kousek papíru jí napsal svoje číslo. „Dopoledne mi zavolejte. Domluvíme se, v kolik vyjedeme.“ Přikývla, lístek složila a schovala do kapsy pláště. Zvedl jsem se k odchodu a žena se na mě vděčně usmála. Ještě ve dveřích jsem se ale otočil. „Mimochodem, paní Marková, nevíte, o čem přesně chce vaše sestra mluvit? Já jen, nač se připravit.“ Zatřásla hlavou, pak sklopila pohled k zemi a já si všiml, že jí vstoupily do očí slzy. „Říká, že…“ Vzdychla, jako by jí ta slova ani nechtěla ven z úst. „Blouzní, že měla dítě a zabila ho.“

18

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 19

3

Nakonec jsem přece jenom jel svým autem. Pod průhlednou záminkou, že pak musím ještě někam pokračovat, jsem si dopřál cestu v klidu. Léčebna byla asi padesát kilometrů za Prahou, což by fakticky znamenalo dvě hodiny ve společnosti lidí, s nimiž si nemám co říct. Když mi totiž paní Marková blahosklonně nabídla svezení, mluvila samozřejmě o manželovi, ona sama řidičák neměla. Markovi pochopitelně museli do léčebny taky, bez nich by mě k její sestře nepustili. A ona by se se mnou nejspíš ani nebavila. Popravdě jsem měl za to, že si poslechnu půlhodinku osobní zpovědi ženy s nějakou formou psychózy, oplátkou pronesu pár uklidňujících vět a budeme mít oba po starostech. „Jakou má vaše sestra diagnózu, paní Marková?“ „Má rakovinu plic a metastázy všude v těle. Nedá se to už léčit, čekáme na… Však víte.“ „Chápu, to mě mrzí. Ale myslel jsem spíš diagnózu, kvůli které byla na psychiatrii.“ „Jo tohle?“ Žena pokrčila rameny. „Nevycházela s lidma. Bála se jich. Jela třeba autobusem a najednou se rozklepala. Dostala hysterák a musela hned ven.“ „Sociální fobie?“ 19

Vodni hrob_kor2.qxp_Sestava 1 08.11.22 22:16 Stránka 20

„Nejspíš něco takovýho, nevím, jak se tomu říká. Ale nejradši by jen tak seděla a koukala někam do zdi. Nejlíp jí vždycky bylo o samotě.“ Mluvila o sestře v minulém čase, což mě trochu popouzelo.

Ale nejspíš se s ní už podvědomě rozloučila. Pro tělo užírané rakovinou neexistovala cesta zpátky a v té situaci jde s koncem pak už o vysvobození pro všechny. „Vždycky byla trochu divná. Víte, my jsme nevlastní, naši se rozvedli, když bylo bráchovi deset a mně čtyři. Máma si pak našla novýho chlapa, byl to cikán, ale byl fajn.“ Pak zaváhala. „Nebo se cikán už nesmí říkat?“ Pokrčil jsem rameny: „Ve spojení s tím, že to byl fajn chlap, snad ještě jo.“ „Narodila se jim Gita,“ pokračovala paní Marková, „ale pak tátu zavřeli. Teda myslím otčíma. Moc si to nepamatuju, bylo mi deset nebo jedenáct. Od mámy vím, že ho zavřeli za něco, co vůbec neudělal, jen to prostě byl cikán, takže to slíznul za někoho jinýho. Pak se sice všechno vysvětlilo, ale on mezitím umřel. Byl slabej na plíce a to vězení ho dorazilo. Každopádně je to skoro padesát let. Máma na nás pak už byla sama.“ „Musela to být silná ženská,“ zamumlal jsem. Ale možná jsem to řekl jen proto, že na něco takového čekala. „Neměla to lehký,“ přitakala. „Taky se na ní všechno podepsalo. Umřela na mrtvici, sotva ve dvaapadesáti. Já a brácha už jsme byli dospělí, ale Gitě bylo třináct. Musela do děcáku.“ Jestli jsem to v duchu dobře spočítal, psal se rok 1980. „Musela do děcáku?“ „No jo, vždyť…“ Na okamžik se odmlčela. „Brácha se chvíli předtím oženil, měl malý děcko a tak. Mně bylo dvacet, sotva 20