0042799

JULIA QUINNOVÁ

Falešná manželka

Falesna manzelka.indd 3

29.03.19 14:15

Copyright THE GIRL WITH THE MAKE­‑BELIEVE HUSBAND Copyright © 2017 by Julie Cotler Pottinger All rights reserved Translation © Jana Jašová, 2019 ISBN 978-80-249-3868-4

Falesna manzelka.indd 4

29.03.19 14:15

Naně Vaz de Castro, která založila celé hnutí. Asi je dobře, že ve Spojených státech koktejly Bob’s Ovomaltine neseženu.

A taky Paulovi. Je ironie, že zrovna když jsem psala o falešném manželovi, ty jsi tři měsíce slézal Mount Everest.

Ale ta hora je skutečná.

Tak jako ty. Tak jako my.

Falesna manzelka.indd 5

29.03.19 14:15

Kapitola první Ostrov Manhattan Červen 1779

Bolela ho hlava.

Oprava: Pořádně ho bolela hlava.

I když se dalo jen těžko říct, co je to vlastně za bolest. Možná ho střelili do hlavy mušketou. To bylo vzhledem k součas‑ nému místu pobytu (New York, nebo snad Connecticut?) a k postavení kapitána v armádě Jeho Veličenstva dost prav‑ děpodobné.

Protože, pokud si toho náhodou někdo nevšiml, tady zuři‑ la válka.

Jenže to bušení – jako by mu někdo mlátil do hlavy dělem, ne dělovou koulí, pěkně prosím, ale celým dělem – naznačo‑ valo, že spíš schytal ránu nějakým tupějším předmětem, než je kulka.

Možná kovadlinou. Shozenou z okna v patře.

Ovšem člověk se na to musel koukat z té lepší stránky.

Tahle bolest naznačovala, že není po smrti, což se mu snad‑ no mohlo stát, vzhledem k týmž důvodům, kvůli nimž bylo oprávněné věřit v kulku z muškety.

Protože v té válce, kterou měl na mysli… lidé umírali.

Umírali se znepokojující pravidelností.

7

Falesna manzelka.indd 7

29.03.19 14:15

Takže není mrtvý. To je dobře. Jenže netušil přesně, kde je.

Dalším logickým krokem by mělo být otevření očí, ale víčka měl natolik průsvitná, aby věděl, že je bílý den. Sice se meta‑ foricky snažil dívat na věci z lepší stránky, ale byl si téměř jistý, že kdyby se podíval doopravdy, bude si muset přiznat, že je – metaforicky – slepý.

A tak nechal oči zavřené.

Ale poslouchal.

Nebyl sám. Nedokázal rozeznat konkrétní slova, jen tichý šum hovorů a činorodosti ve vzduchu kolem. Pohybovali se tam lidé, pokládali předměty na stoly, možná odtahovali židle po podlaze.

Někdo zasténal bolestí.

Většina z těch hlasů patřila mužům, ale poblíž byla přinej‑ menším jedna žena. Natolik blízko, že slyšel její dech. Vydá‑ vala tiché zvuky při provádění různých úkonů – mezi něž, jak mu brzy došlo, patřilo zastrkování pokrývky kolem jeho těla a zkoumání jeho čela hřbetem ruky.

Ty zvuky, které si žena nejspíš ani sama neuvědomovala, tiché povzdechy a souhlasné mumlání, se mu líbily. Stejně jako její vůně, připomínající trochu citrony, trochu mýdlo.

A taky trochu tvrdou práci.

To aroma znal. Často ho cítil i ze sebe, obvykle však jen krátce, než se vůně změnila v plnokrevný pach.

Ale její pot byl cítit příjemněji. Možná trochu zemitě.

Napadlo ho, kdo to asi je, že se o něj tak svědomitě stará. „Jak mu dnes je?“ Edward zůstal nehybný. Ten mužský hlas byl nový a on nevěděl, jestli chce dát někomu najevo, že už je vzhůru.

Ačkoli nevěděl, proč s tím váhá. „Pořád stejně,“ odpověděl ženský hlas. „Dělá mi to trochu starosti. Jestli se co nejdřív nevzbu‑ dí…“ 8

Falesna manzelka.indd 8

29.03.19 14:15

„Já vím.“ V ženině odpovědi zazněl náznak podráždění, které Edwarda překvapilo. „Dokázala jste do něj dostat trochu vývaru?“ „Jen pár lžic. Bojím se, že kdybych mu nutila víc, začne se dusit.“ Muž souhlasně zabručel. „Připomeňte mi, jak dlouho je na tom takhle?“ „Týden, pane. Čtyři dny, než jsem dorazila, a tři dny, co tu jsem.“ Týden. Edward se nad tím zamyslel. To znamená, že teď je… březen? Duben?

Ne, možná jen únor. A tohle je nejspíš New York, ne Connecticut.

Což pořád nevysvětlovalo, proč ho tak zatraceně bolí hla‑ va. Zřejmě měl nějakou nehodu. Nebo ho někdo napadl? „Takže stav beze změny?“ zeptal se muž, jako by mu to ta žena už předtím nepotvrdila.

Asi byla trpělivější než Edward, protože uslyšel její tichý jasný hlas. „Ano, pane.“ Muž vydal zvuk, cosi jako zabručení, u něhož si Edward nebyl zcela jistý, co má vyjadřovat. „Ehm…“ Žena si odkašlala. „Už máte nějaké zprávy o mém bratrovi?“ Jejím bratrovi? Kdo je její bratr? „Bohužel ne, paní Rokesbyová.“ Paní Rokesbyová? „Je to už skoro tři měsíce,“ ozvala se tiše.

Paní Rokesbyová? Edward si moc přál, aby se ti dva k tomu‑ to tématu vrátili. Pokud věděl, v Severní Americe pobýval momentálně jen jediný Rokesby, a to byl on sám. Takže pokud je ta dáma paní Rokesbyová… „Myslím, že byste se teď měla soustředit na péči o svého manžela, madam.“ 9

Falesna manzelka.indd 9

29.03.19 14:15

Manžela? „Ujišťuji vás,“ v ženině hlase opět zaznělo podráždění, „že o něj pečuji, jak nejlíp dokážu.“ Manžela? Říkají, že je její manžel? Copak je ženatý? To není možné. Nemůže být ženatý a nepamatovat si to.

Kdo je ta žena?

Srdce se mu zběsile rozbušilo. Co se mu to, k čertu, stalo? „Nezasténal?“ zeptal se muž. „To… myslím, že ne.“ Začala rychle jednat. Její ruce se ho dotýkaly na tváři, na hrudi a cítil z nich pochopitelné obavy, ale zároveň v nich bylo něco konejšivého. Něco zcela nepochybně správného. „Edwarde?“ ozvala se a vzala ho za ruku. Několikrát ji pohladila, její prsty mu klouzaly po pokožce. „Slyšíš mě?“ Měl by jí odpovědět. Má o něj strach. Který slušně vycho‑ vaný muž nechá dámu, aby se zbytečně trápila? „Bojím se, že už se možná neprobere,“ prohlásil neznámý, který si podle Edwardova názoru dělal s city dámy ještě men‑ ší starosti. „Pořád dýchá,“ odsekla mu ledovým tónem.

Muž mlčel. Zřejmě jí však věnoval obzvlášť soucitný výraz, protože zopakovala hlasitěji: „Pořád dýchá.“ „Paní Rokesbyová…“ Edward ucítil, jak se ruka kolem jeho prstů sevřela. Pak na ni položila i druhou dlaň. Byl to jen náznak objetí, ale projelo jím až do hloubi duše. „Pořád dýchá, plukovníku,“ zopakovala znovu s tichým odhodláním. „A dokud bude, zůstanu u něj. Když už nemůžu pomoct Thomasovi, tak –“ Thomas. Thomas Harcourt. Aha, takhle to je. Takže tohle bude jeho sestra Cecilia. Tu dobře znal.

10

Falesna manzelka.indd 10

29.03.19 14:15

Vlastně… neznal. Doopravdy se nikdy nesetkali, ale měl pocit, že ji zná. Psala bratrovi tak svědomitě, že dostával poš‑ tu nejčastěji z pluku. Thomasovi chodilo dvakrát tolik dopi‑ sů než Edwardovi, a to měl Edward čtyři sourozence, kdežto Thomas jednoho.

Cecilia Harcourtová. Co pro všechno na světě dělá v Sever‑ ní Americe? Měla by být v malém městečku v Derbyshiru, z něhož Thomas tak zoufale toužil uniknout. Toho s horkými prameny. Matlock. Ne, Matlock Bath.

Edward tam nikdy nebyl, ale název mu připadal půvabný.

Ačkoli Thomas to jako půvabné místo nepopisoval. Miloval městský ruch a nemohl se dočkat, až získá vojenskou hod‑ nost a bude z toho zapadákova moci odjet. Cecilia byla jiná.

Derbyshirské městečko v jejích dopisech ožívalo a Edward téměř cítil, že kdyby tam někdy přijel na návštěvu, hned by podle těch řádků poznal její sousedy.

Byla duchaplná. A Bože, tak vtipná. Thomas se jejím lis‑ tům vždycky tolik chechtal, až ho Edward přiměl, ať mu je čte nahlas. Když psal jednou sestře odpověď, Edward ho neustále vyrušoval nápady, co by jí měl ještě vylíčit, až Thomas nako‑ nec odstrčil židli od stolu a podal příteli brk. „Tak jí to napiš sám.“ A on to udělal.

Ne že by jí napsal dopis zvlášť, to samozřejmě ne. Bylo by to neslušné vzhledem k tomu, že si nebyli představeni, a Edward by dívku nikdy takhle neurazil. Ale připsal vždycky pár řádek na konec Thomasova dopisu, a kdykoli odpovědě‑ la, bylo tam pár řádků i pro něj.

Thomas měl sestřinu miniaturu. Sice říkal, že je pár let sta‑ rá, ale Edward se přistihl, jak se na ni dívá, jak studuje portrét té dívky a přemýšlí, jestli jsou její vlasy opravdu tak pozoru‑ hodně zlaté, jestli se vážně takhle usmívá – záhadně, se sevře‑ nými rty.

11

Falesna manzelka.indd 11

29.03.19 14:15

Nějak mu připadalo, že spíš ne. Nezdála se mu tajnůstkář‑ ská. Její úsměv bude otevřený a nezkrotný. Edwarda dokon‑ ce napadlo, že až tahle zatracená válka skončí, rád by se s ní setkal. Ovšem Thomasovi nic z toho nikdy nepřiznal.

To by znělo divně.

A teď je Cecilia tady. V koloniích. Což naprosto nedávalo smysl, jenže na druhou stranu, co ho dávalo? Má poraněnou hlavu, Thomas se zřejmě pohřešuje a…

Edward se usilovně zamyslel. … a on je zřejmě ženatý s Cecilií Harcourtovou.

Otevřel oči a pokusil se zaostřit na zelenookou ženu, která na něj hleděla shora. „Cecilie?“ Cecilia měla tři dny na úvahy, co asi Edward Rokesby řekne, až se konečně probere. Napadalo ji několik možností, z nichž ta nejpravděpodobnější byla: „A vy jste, sakra, kdo?“ Což by byl naprosto oprávněný dotaz.

Protože bez ohledu na to, co si myslel plukovník Stubbs – na to, co si mysleli všichni v tomhle mizerně vybaveném vojenském lazaretu –, se nejmenovala Cecilia Rokesbyová, ale Cecilia Harcourtová, a už vůbec nebyla provdaná za toho pohledného tmavovlasého muže na posteli, vedle níž stála.

Pokud jde o to, jak došlo k tomu nedorozumění…

Mohlo to nějak souviset s tím, že se prohlásila za jeho ženu před jeho velitelem, dvěma vojáky a písařem.

Tehdy jí to připadalo jako dobrý nápad.

Do New Yorku se nedostala snadno. Uvědomovala si, jak je nebezpečné cestovat po válkou zmítaných koloniích, nemlu‑ vě o plavbě přes rozbouřený severní Atlantik. Jenže nejdřív zemřel otec, pak dostala zprávu o Thomasově zranění a potom začal kolem Marswellu čenichat její zatracený bratranec…

Nemohla v Derbyshiru zůstat.

12

Falesna manzelka.indd 12

29.03.19 14:15

Jenže neměla kam jít.

Bylo to nejspíš jediné unáhlené rozhodnutí v jejím životě, když nechala nábytek v domě potáhnout přehozy proti pra‑ chu, na zadní zahrádce zakopala stříbro a koupila si lodní lís‑ tek z Liverpoolu do New Yorku. Jenže když dorazila na místo, zjistila, že Thomas není k nalezení.

Našla jeho pluk, ale nikdo jí nedokázal dát kloudnou odpověď. Když trvala na svém, vysocí důstojníci ji odháněli jako dotěrný hmyz. Přehlíželi ji, dávali jí blahosklonné rady a nejspíš jí lhali. Utratila skoro všechny peníze, které měla, jedla jen jednou denně a žila v penzionu hned v sousedství ženy, která ve svém pokoji možná, ale jen možná, provozovala prostituci.

(Věděla jistě, že za ní chodili muži. Otázkou zůstávalo, jestli si od nich nechávala platit. Cecilia spíš doufala, že ano, protože podle toho, co slyšela přes zeď, se ta chuděra vážně hodně nadřela.)

A pak, po týdnu pátrání, které nikam nevedlo, náhodně vyslechla rozhovor dvou vojáků. Mluvili o tom, že před pár dny přivezli do lazaretu chlapíka, který schytal ránu do hlavy a je v bezvědomí. Jmenuje se Rokesby.

Edward Rokesby.

Cecilia ho v životě neviděla, ale byl to nejlepší přítel její‑ ho bratra a měla pocit, že ho zná. Tak například věděla, že je z Kentu, že je druhý syn hraběte z Manstonu, že má mladšího bratra u námořnictva a další bratr studuje na Etonu. Jeho ses‑ tra byla vdaná, ale zatím neměla děti, a z domova se mu nejvíc stýskalo po angreštovém piškotu, který pekla jejich kuchařka.

Jeho starší bratr se jmenoval George. Překvapilo ji, že Edward mu jeho postavení dědice nezávidí. Jednou jí psal, že s hraběcím titulem se pojí příšerná ztráta svobody a on vždycky věděl, že jeho místo je v armádě, kde bude bojovat za krále a vlast.

13

Falesna manzelka.indd 13

29.03.19 14:15

Cecilia uznávala, že někoho nezasvěceného by m ­ ohla šokovat důvěrnost jejich dopisů, ale už poznala, že válka mění muže ve filozofy. Což byl možná důvod, proč Edward Rokesby začal připisovat krátké odstavce na konec Thomaso‑ vých listů. Výměna názorů s naprostým cizincem byla svým způsobem uklidňující. Odvážně rozvíjet vlastní myšlenky s někým, proti komu nikdy neusedne u jídelního stolu nebo v salonu, bylo překvapivě snadné.

Aspoň předpokládala, že Rokesby to bere stejně. Ale kdo‑ ví, možná psal takové věci i sourozencům nebo přátelům z Kentu. Navíc od bratra věděla, že je „prakticky zasnoubený“ se svou sousedkou. Takže té psal jistě taky.

A nebylo to tak, že by Edward doopravdy oslovoval ji. Zača‑ lo to Thomasovými poznámkami – Edward říká to a to, nebo kapitán Rokesby si myslí, že…

Postřehy kapitána Rokesbyho byly nesmírně zábavné a Cecilia, která trčela v Marswellu s hromadou nezaplacených účtů a churavějícím otcem, vítala každou příležitost, kdy se mohla něčemu usmát. A tak odpovídala podobně, vkládala do svých dopisů nenápadné vzkazy: Pověz prosím kapitánu Rokes­ bymu… a Myslím, že kapitána Rokesbyho by pobavilo, že…

A pak najednou zjistila, že na konci bratrova dopisu je odstavec psaný jinou rukou. Byl to jen krátký pozdrav, dopl‑ něný popisem místních lučních květin, ale bylo to od Edwar‑ da osobně. I s podpisem: Váš oddaný kpt. Edward Rokesby Oddaný.

Váš oddaný.

Na tváři jí rozkvetl úsměv a vzápětí si připadala jako ta nej‑ hloupější husa pod sluncem. Rozplývá se tady nad mužem, kterého nikdy nepotkala.

14

Falesna manzelka.indd 14

29.03.19 14:15

Kterého nejspíš nikdy nepotká.

Jenže si nemohla pomoct. Nezáleželo na tom, jestli se od hladiny jezer zrovna odráželo slunce – od té doby, co odjel její bratr, jí život v Derbyshiru připadal pořád šedivý. Dny se pomalu přelévaly, jeden jako druhý. Starala se o dům, hlí‑ dala rozpočet, pečovala o lhostejného otce. Ne snad, že by si toho všiml. Občas nějaká místní zábava, jenže polovina mladíků v jejím věku si koupila hodnost nebo narukovali, tudíž v tanečním sále bylo vždycky o polovinu víc žen než mužů.

Takže když jí hraběcí syn napsal o lučních květinách…

Srdce jí poskočilo.

Upřímně, pokud za poslední léta zažila něco, co by se aspoň vzdáleně podobalo flirtu, pak tohle.

Do New Yorku se ale rozhodla odjet kvůli bratrovi, ne Edwardu Rokesbymu. Když za ní přijel posel se zprávou od Thomasova generála…

Byl to nejhorší den jejího života.

Dopis byl pochopitelně adresovaný jejímu otci. Cecilia poslovi poděkovala a postarala se, aby dostal něco k jídlu, než se vydá na zpáteční cestu. Ani slovem se mu nezmí‑ nila, že Walter Harcourt před třemi dny nečekaně zemřel.

Odnesla si zapečetěnou obálku k sobě do pokoje, zamkla dveře a pak na ni dlouhé minuty roztřeseně zírala, než v sobě našla odvahu vklouznout prstem pod voskovou pečeť.

Nejprve se jí ulevilo. Byla si předtím tak jistá, že dopis oznamuje Thomasovu smrt, že už jí na světě nezbyl vůbec nikdo, koho by opravdu milovala. Zranění jí v tu chvíli při‑ padalo téměř jako požehnání.

Jenže pak se objevil bratranec Horace.

Cecilii nepřekvapilo, že se ukázal na otcově pohřbu. To je v rodině běžné, i když její členy nepojilo zaživa zrovna blízké pouto. Jenže Horace u nich zůstal. A Bože, byl tak otravný.

15

Falesna manzelka.indd 15

29.03.19 14:15

Neustále jí o něčem kázal. Nemohla udělat ani dva kroky, aby jí nefuněl za krk a nevyjadřoval hluboké obavy o její dobro.

A co hůř, neustále mluvil o Thomasovi, o tom, jak je to pro britské vojáky v koloniích nebezpečné. Jak by se všem ulevilo, kdyby se vrátil a ujal se svého právoplatného dědic‑ tví, sídla Marswell.

V podtextu samozřejmě zaznívalo, že pokud se Thomas už nevrátí, sídlo zdědí Horace.

Zatracené fideikomisní dědictví. Cecilia chápala, že by měla ctít předky, ale panebože, kdyby se tak mohla vrátit v čase a najít svého prapradědečka, zakroutila by mu krkem.

Koupil půdu, postavil dům a v iluzi, že se stává zakladatelem velkolepé dynastie, zatížil svůj majetek přísným dědickým opatřením: Marswell se bude dědit z otce na syna, a pokud nebude mužský potomek, tak sídlo připadne nejbližšímu mužskému příbuznému. Jako by bylo úplně jedno, že Ceci‑ lia tam žila od narození, znala v domě každý kout a každou skulinu, že služebnictvo si jí vážilo a respektovalo ji. Kdyby Thomas zemřel, bratranec Horace se sem přižene z Lanca‑ shiru a všechno jí sebere.

Cecilia se před ním snažila bratrovo zranění utajit, jenže tyhle zprávy se rychle rozkřiknou. Nejspíš si před ním pustil pusu na špacír nějaký soused, který to nemyslel špatně, pro‑ tože Horace nečekal ani den po pohřbu, aby Cecilii oznámil, že on jako její nejbližší mužský příbuzný musí mít na mysli její blaho a je zodpovědný za její budoucnost.

Což znamená, prohlásil, že se musejí vzít.

Ne, odsekla mu po chvíli šokovaného ticha, to zcela určitě nemusejí. „Podívej se pravdě do očí,“ vyzval ji a popošel k ní. „Jsi sama. Nemůžeš žít věčně na Marswellu bez gardedámy.“ „Můžu se odstěhovat k pratetě,“ odsekla.

16

Falesna manzelka.indd 16

29.03.19 14:15

„K Sophii?“ Opovržlivě se ušklíbl. „Ta už se sotva drží na nohou.“ „Ne, k Dorcas.“ Zamračil se na ni. „Neznám žádnou tetu Dorcas.“ „Ne, neznáš. Byla to matčina teta.“ „A kde bydlí?“ Vzhledem k tomu, že prateta Dorcas byla náhlým výtvo‑ rem Ceciliiny fantazie, nebydlela nikde. Ale matka pocházela ze Skotska, a tak Cecilia odpověděla: „V Edinburghu.“ „Takže chceš odjet z domova?“ Když to bude znamenat, že se vyhne manželství s Hora‑ cem, pak ano. „Já tě naučím, co je to rozumný přístup,“ zavrčel Horace, a než jí došlo, co má bratranec za lubem, políbil ji.

Když ji pustil, Cecilia se nadechla a vlepila mu facku.

Horace jí taky vlepil facku. O týden později Cecilia odplula do New Yorku.

Plavba trvala pět týdnů, dostatečně dlouho na to, aby měla čas svoje rozhodnutí zvážit a promyslet. Jenže popravdě řeče‑ no nevěděla, co jiného by měla dělat. Nebyla si jistá, proč se Horace tak urputně snaží se s ní oženit, když měl slušnou šan‑ ci, že zdědí Marswell tak jako tak. Mohla se jen dohadovat, že má možná finanční potíže a potřebuje urychleně místo, kde může žít. Kdyby se hned oženil s Cecilií, mohl by se na Marswell přestěhovat okamžitě a pak už se jen modlit, aby se Thomas nevrátil.

Cecilia chápala, že sňatek s bratrancem by byl rozumná volba. Kdyby bratr zemřel, mohla by dál žít ve svém milova‑ ném domově. A ten by jednou připadl jejím dětem.

Jenže pro Boha živého, ty děti by byly i Horaceovy, a pomy‑ šlení, že by s ním měla něco mít… Br, ale i představa, že by s ním měla žít…

To nemohla udělat. Za to jí Marswell nestál.

17

Falesna manzelka.indd 17

29.03.19 14:15

Ovšem její situace byla napjatá. Horace ji nemohl donutit, aby jeho nabídku přijala, ale mohl jí pořádně znepříjemnit život, a v jedné věci měl pravdu. Když otec zemřel, Cecilia nemohla bydlet na Marswellu bez gardedámy. Byla už plnole‑ tá – krátce, bylo jí dvaadvacet – a přátelé i sousedi by to vzhle‑ dem k okolnostem pochopili, ale osaměle žijící žena vždyc‑ ky zavdává záminku ke klepům. Pokud jí záleželo na pověsti, musela odjet.

Z ironie té situace se jí chtělo ječet. Zachrání své dobré jmé‑ no tím, že se vydá přes oceán. Stačí se jen postarat, aby o tom nikdo z Derbyshiru nevěděl.

Ale Thomas byl její starší bratr, její ochránce, její nejbliž‑ ší kamarád. To pro něj se vydala na cestu, o níž věděla, že je nerozumná a nejspíš marná. Muži umírali častěji na infekci než na zranění z bojů. Věděla, že než dorazí do New Yorku, může už být Thomas po smrti.

Nečekala ovšem, že se po něm slehne země.

A ve víru frustrace a bezmoci se doslechla o Edwardově zra‑ nění. Vydala se do špitálu, protože ji poháněla touha někomu pomoct. Když už nemůže pečovat o bratra, zatraceně, bude pečovat o jeho kamaráda. Pak to aspoň může brát tak, že její cesta do New Yorku nebyla marná.

Ukázalo se, že špitál je v bývalém kostele, který obsadila britská armáda, což bylo samo o sobě podivné. Jenže když požádala, zda by mohla Edwarda vidět, dali jí najevo, že to není vhodné. Kapitán Rokesby je důstojník, informoval ji povýšeně strážný. A syn hraběte. Je to příliš důležitá osoba, než aby k němu pouštěli nějaké ženské.

Cecilia se ještě snažila přijít na to, co tím ten chlap, ksakru, myslí, když se na ni strážný přezíravě zadíval a oznámil jí, že ke kapitánu Rokesbymu můžou jen vojáci a rodinní příslušníci.

A v tu chvíli ji nenapadlo nic lepšího než vyhrknout: „Ale já jsem jeho žena!“ 18

Falesna manzelka.indd 18

29.03.19 14:15

Když už jí to jednou vyklouzlo z pusy, nebylo cesty zpátky.

Zpětně sama žasla nad tím, že jí to prošlo. Nebýt pří‑ tomnosti Edwardova velitele, nejspíš by ji vyvlekli za ucho ven. Plukovník Stubbs nebyl zrovna nejvstřícnější člověk, ale věděl o blízkém přátelství Thomase a Edwarda, a tak ho nepřekvapilo zjištění, že se Edward oženil s kamarádovou sestrou.

Cecilia neměla ani čas si to rozmyslet a už spřádala před plukovníkem historku o dopisovém dvoření a uzavření sňat‑ ku na dálku v zastoupení, na palubě lodi.

Ohromující bylo, že jí to všichni věřili.

Svých lží ale nelitovala. Edwardův stav se od té doby, co o něj začala pečovat, očividně zlepšoval. Otírala mu hlavu houbou, když dostal horečku, přetáčela ho v posteli z boku na bok, aby se mu neudělaly proleženiny. Pravda, viděla z jeho těla víc, než se sluší na neprovdanou slečnu, ale v časech války musí jít společenská pravidla stranou.

A navíc se to nikdo nedozví.

Nikdo se to nedozví. To si opakovala skoro každou hodi‑ nu. Je tisíce kilometrů daleko od Derbyshiru. Všichni její zná‑ mí jsou přesvědčení, že odjela navštívit svou staropanenskou skotskou tetičku. A Harcourtovi se nepohybují ve stejných kruzích jako Rokesbyovi. Edward byl možná terčem klepů anglické smetánky, ale ona rozhodně ne, a pochybovala, že by se historky o druhém synovi lorda z Manstonu mohly nějak dostat do vesnice Matlock Bath.

Pokud šlo o to, co udělá, až se Edward konečně probere…

Upřímně, neměla nejmenší tušení. Což ale nevadilo, jak se ukázalo. Hlavou se jí honily stovky různých možností, ovšem žádná z nich nepočítala s tím, že by ji skutečně poznal. „Cecilie?“ Zamžoural nahoru směrem k ní a ji na okamžik oslnily, očarovaly jeho průzračně modré oči.

Měla to vědět.

19

Falesna manzelka.indd 19

29.03.19 14:15

Pak jí došlo, jak je směšná. Neměla důvod zjišťovat si barvu jeho očí.

Ale stejně. Nějak…

Nějak jí připadalo, že to měla vědět. „Jsi vzhůru,“ pronesla otupěle. Snažila se toho vyslovit víc, ale hlas se jí zadrhl. Zkoušela se nadechnout, avšak přemohly ji city, které si do téhle chvíle sama nepřiznávala. Naklonila se a třesoucí se rukou ho pohladila po čele. Nevěděla proč.

Horečku neměl už dva dny. Ale ovládla ji touha dotýkat se ho, ověřit si bříšky prstů to, co viděly její oči. Že je vzhůru.

Je živý. „Nechte ho v klidu,“ okřikl ji plukovník Stubbs. „Dojděte pro doktora.“ „Vy dojděte pro doktora!“ vyštěkla na něj, když konečně zase dokázala uvažovat trochu rozumně. „Jsem jeho že–“ Zarazila se. Nemohla tu lež vyslovit. Ne před Edwardem.

Plukovník si domyslel, co měla na jazyku, a s nespokoje‑ ným brumláním se vydal pro doktora. „Cecilie?“ opakoval Edward. „Co tady děláte? Ehm… děláš?“ „Vysvětlím ti to za chvíli,“ zašeptala spěšně. Plukovník se co nevidět vrátí, a ona by to raději nevysvětlovala před obe‑ censtvem. Ale taky nechtěla, aby ji Edward prozradil, a tak chvatně dodala: „Prozatím prosím –“ „Kde to jsem?“ přerušil ji.

Popadla další pokrývku. Potřeboval by spíš další polštář, ale těch tu bylo málo, a tak místo nich posloužila stočená deka. Pomohla Edwardovi trochu se zvednout do sedu, zastr‑ čila mu ji za záda a odpověděla: „Jsi ve špitále.“ Pochybovačně se rozhlédl kolem. Architektura tu jas‑ ně svědčila o náboženských účelech stavby. „S vitrážovým oknem?“ 20

Falesna manzelka.indd 20

29.03.19 14:15

„Je to kostel. Totiž, byl to kostel. Teď je to lazaret.“ „Ale kde?“ zeptal se až příliš naléhavě.

Její ruce znehybněly. Něco nebylo v pořádku. Pootočila hlavu, jen natolik, aby se setkala s jeho pohledem. „V New Yorku.“ Zamračil se. „Myslel jsem, že…“ Čekala, ale Edward tu myšlenku nedokončil. „Co sis mys‑ lel?“ pobídla ho.

Chvíli na ni zíral prázdným pohledem, než odpověděl: „Nevím. Měl jsem…“ Hlas se mu vytratil, rysy ve tváři se zkřivily. Téměř jako by ho bolelo tak usilovně přemýšlet. „Měl jsem jet do Connecticutu,“ dořekl konečně.

Cecilia se pomalu napřímila. „Jel jsi tam.“ Pootevřel rty. „Ano?“ „Ano. Byls tam něco přes měsíc.“ „Cože?“ Z očí mu něco vyšlehlo. Cecilii to připadalo jako strach. „Ty se na to nepamatuješ?“ Začal mrkat rychleji než normálně. „Říkáš něco přes měsíc?“ „Tak mi to bylo řečeno. Já jsem tady jen krátce.“ „Něco přes měsíc,“ opakoval. Začal vrtět hlavou. „Jak to, že –“ „Nesmíš se namáhat.“ Cecilia se natáhla po jeho ruce a sevřela ji ve své. Zdálo se, že ho to uklidnilo. Ji to rozhodně uklidnilo. „Nevzpomínám si… byl jsem v Connecticutu?“ Ostře se na ni zadíval, sevření jeho ruky bylo nepříjemně pevné. „Tak jak to, že jsem zase v New Yorku?“ Bezmocně pokrčila rameny. Nemohla mu dát odpovědi, které potřeboval. „Nevím. Hledala jsem Thomase a dozvě‑ děla se, že jsi tady. Našli tě u Kip’s Bay. S krvácející ránou na hlavě.“ 21

Falesna manzelka.indd 21

29.03.19 14:15

„Hledala jsi Thomase,“ opakoval. Jako by přímo viděla, jak mu za očima horečnatě víří myšlenky. „Proč jsi ho hledala?“ „Dostala jsem zprávu, že je raněný, jenže teď je zase pohře‑ šovaný a nikdo –“ Edward začal dýchat namáhavěji. „Kdy jsme se vzali?“ Cecilia rozevřela rty. Pokusila se mu odpovědět, vážně se pokusila, ale dostala ze sebe jen pár nezřetelných zakoktá‑ ní. On si vážně myslí, že jsou manželé? Vždyť ji zatím nikdy neviděl. „Nepamatuju se,“ hlesl.

Cecilia obezřetně volila slova. „Na co se nepamatuješ?“ Upřel na ni utrápený pohled. „Já nevím.“ Věděla, že by se ho měla pokusit uklidnit, ale dokázala na něj jen mlčky zírat. Oči měl vpadlé, pokožka, už tak bledá, mu teď téměř zešedivěla. Křečovitě se chytil postele, jako by to byl záchranný člun, a Cecilia cítila šílené nutkání udělat totéž. Místnost se kolem nich roztočila a pak se scvrkla do úzkého tunelu.

Cecilia téměř nemohla dýchat.

On vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit.

Donutila se upřeně se mu podívat do očí a položit mu tu jedinou otázku, kterou mohla. „Pamatuješ si vůbec něco?“

22

Falesna manzelka.indd 22

29.03.19 14:15

Kapitola druhá Ubikace tady v Hampton Court Palace jsou přijatelné, asi víc než to, ale s pohodlím domova se to nedá srov­ nat. Důstojníci bydlí v pokojích po dvou, takže tu máme aspoň trochu soukromí. Mně přidělili do pokoje k poru­ číkovi Rokesbymu. Představ si, že je to syn hraběte… z dopisu thomase harcourta sestře cecilii

Edward se snažil nadechnout. Měl pocit, jako by se mu srd‑

ce snažilo vydrápat ven z hrudi. Dokázal myslet jen na to, že se musí dostat z lůžka. Musí – „Přestaň!“ vykřikla Cecilia a nalehla na něj svým tělem, aby mu zabránila vstát. „Musíš se uklidnit.“ „Pusť mě!“ hádal se, i když racionální část jeho mysli mu napovídala, že není kam jít. „Prosím…“ Přenesla váhu na ruce, kterými mu přitlačila zápěstí k posteli. „Počkej chvíli, vydýchej se.“ Hleděl na ni, hrudník se mu prudce zvedal. „Co se to děje?“ Polkla a rozhlédla se kolem. „Asi bychom měli počkat, až přijde doktor.“ Jenže to už byl tak rozčilený, že ji nedokázal poslouchat. „Co je za den?“ Zamrkala, jako by ji tím zaskočil. „Pátek.“ 23

Falesna manzelka.indd 23

29.03.19 14:15

„Datum!“ vyštěkl.

S odpovědí si dala načas.

Když ji vyslovila, její hlas zněl opatrně. „Dvacátého pátého června.“ Edward na ni zíral. V hlavě mu tepalo ještě bolestivěji. „Cože?“ „Kdybys mohl počkat, až –“ „To není možné.“ Nazdvihl horní polovinu těla. „Určitě se pleteš.“ Cecilia pomalu zavrtěla hlavou. „Nepletu.“ „Ne. Ne.“ Edward se zběsile rozhlédl po místnosti. „Plu‑ kovníku! Doktore! Pojďte sem někdo!“ „Edwarde, dost!“ vykřikla a oběhla postel na tu stranu, kam spustil nohy přes pelest. „Prosím, počkej, až se na tebe přijde podívat doktor!“ „Hej, ty!“ vykřikl Edward a ukázal roztřesenou paží na čer‑ nocha, který opodál zametal podlahu. „Kolikátého je?“ Mladík se vytřeštěně zadíval na Cecilii, očividně čekal, až mu napoví, jak se zachovat. „Co je za den?“ dorážel na něj Edward. „Ne, měsíc. Řekni mi, který je měsíc.“ Černoch zase zalétl pohledem k Cecilii, ale tentokrát odpověděl. „Červen, pane. Konec června.“ „Ne,“ hlesl Edward a klesl zpátky na lůžko. „Ne.“ Zavřel oči a pokusil se srovnat si myšlenky uprostřed duní‑ cí lebky. Musí to nějak vyřešit. Kdyby se dokázal soustředit, soustředit se na to poslední, co si pamatuje…

Otevřel oči a zadíval se na Cecilii. „Nepamatuju si tě.“ Viděl, jak jí poskočil ohryzek, a chápal, že by se měl stydět.

Málem rozplakal dámu. Svou ženu. Ale ona mu jistě odpustí.

On musí vědět… musí pochopit, co se stalo. „Oslovil jsi mě jménem,“ zašeptala. „Když ses probudil.“ „Vím, kdo jsi. Jenom tě neznám.“ 24

Falesna manzelka.indd 24

29.03.19 14:15