0042791

M ar t in Vop ě nk a

Po s l e d n í sta nice Hamburk

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 5

1.

Když jsem se na sídliště v sedmdesátých letech s rodiči přistěhoval, byl jsem už zvyklý, že několik měsíců v roce nemám mámu.

Něco jako by tu umřelo, napadlo mne a zůstal jsem stát na betonovém prahu panelového domu. Když jsme se na sídliště na počátku sedmdesátých let s rodiči přistěhovali, začínal hned za prahem ještě neupravený terén rozrytý těžkými stroji, pokrytý zbytky stavebního materiálu, hromadami železa a dřeva. Po deštích se v prohlubních tvořily hluboké louže.

Teď sem vrhal stín lipový lesík. Celé prostranství vnitrobloku tvořeného čtyřmi dlouhými panelovými domy zarůstalo vzrostlými stromy. A nikde žádné hlasy.

Ano, něco tu umřelo. Dětství nás všech. Byly nás desítky, nejčastěji ve věku od osmi do dvanácti; mladší nás nezajímali a starším jsme se vyhýbali.

Dospěli jsme. Odstěhovali jsme se jinam – až na několik zoufalců, kteří se nezmohli na nic lepšího než na panelový byt po rodičích. I takové jsem tu zaznamenal podle jmenovek na zvoncích: Edvin Pavelec mladší, Pavel Dvořáček... Až mne zamrazilo.

Něco tu umřelo navždy. A měřítkem byly stromy.

Lípy ve vnitrobloku vzrostly tak, že tráva kolem jejich kmenů ustoupila hlíně. Sahaly vysoko nad druhé patro, kde jsem kdysi bydlel. A stejně tak břízy na druhé straně domu.

Jenomže na výsadbu tam tehdy nezbyly peníze, a tak pruh zeleně mezi silnicí a domem zaplácly jen ty břízy. Východní 5

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 6

strana zůstala navždy méněcennou. Ani čtyřicet vegetačních období nedokázalo zacelit prvotní křivdu.

Já však stál na západní straně, náhle zaskočený sám sebou: Tak jsem se přece jen odhodlal? Párkrát mne v posledních letech napadlo zajet se na sídliště podívat. Ale proč právě ten den jsem se opravdu ocitl u paty paneláku svého dětství? Ještě jsem to nechtěl vědět. Místo toho jsem konečně vykročil do zeleného vnitrobloku – s pocitem, jako bych se vzdával pevniny a jejích jistot. Nikde nikdo, jen já samotný, vydaný napospas… umírání. Ne náhlému, ne viditelnému, ale pozvolnému, jež je vlastně pořád s námi.

Na rozcestí za lipami mne zaskočila další změna: Namísto oválného bazénku, vykachlíkovaného do mozaiky, jen trávník. Bazénkem, velkoryse naplánovaným socialistickými staviteli, nikdy neproudila voda. Přesto jsme si v něm hráli, drželi jsme v něm malé kluky a strašili je, že když vyskočí ven, jejich rodiče zmizí.

Co jen přimělo současné architekty věnovat jeho zahlazení tolik práce? Mohli jej nechat jednoduše chátrat – pro oči nás pamětníků – a ne nám ho úplně sebrat.

A co teprve hlavní hřiště – betonový plac, na kterém jsme hrávali fotbal nebo hokej s tenisákem. Nezůstaly ani dva volejbalové kurty, kde jsme s prkýnky zkoušeli tenis.

Jen tráva, všude tráva. A stromy. A vzadu jedno nové hřiště: oplocené, s pružným povrchem za peníze Evropské unie. Jenomže prázdné. Ubohý zelenkavý povrch bez dětských podrážek, nadávek a faulů.

Když jsem se na sídliště v sedmdesátých letech s rodiči přistěhoval, byl jsem už zvyklý, že několik měsíců v roce nemám mámu. Dalších několik měsíců sice máma doma byla, ale roli mámy nehrála. Po zbytek roku, když konečně chtěla a mohla být mámou, jsem jí vracel všechnu nahromaděnou bolest. Byl jsem vzdorovitý a chladný, odsekával jsem jí a bránil se, když se mne chtěla dotknout.

6

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 7

Pak mne jednoho rána vyprovodila ke dveřím podivně netrpělivým pohledem. Už týden se to s ní zhoršovalo a všiml jsem si, že se v ní nahromadila jakási vzpurnost.

Něco jsem jí vyčetl a ona odpověděla: „Jdi do školy, Marku, jdi. Nestarej se o mě.“ Když jsem pak přišel domů, máma tam už nebyla. Ani se nevrátila. Podle táty si spletla prášky; omylem se otrávila, a já se s jeho vysvětlením spokojil a víc se neptal, přestože jsem věděl – díky přirozené moudrosti, již dospělí u dětí podceňují, mi bylo všechno jasné. Nad tehdejší naštvanou lítostí dávno převládl pocit nezvratnosti. Mohlo se to stát jen jednou a už nikdy se to nestane jinak.

Chodil jsem potom na dvůr ještě častěji – vybíhal jsem tam, sotva jsem přišel ze školy; nechtělo se mi být doma s vážným a až přehnaně starostlivým tátou. Prostor mezi čtyřmi paneláky, zabydlený partami kluků, se stal mým skutečným domovem, mým útočištěm.

Když mi tohle došlo, zároveň jsem si uvědomil, co mne přimělo vydat se zpátky v čase a nahlédnout do propasti svého dětství. Osamělost. Někdy je člověk sám, i když má manželku a dceru. Je nesnadné si to přiznat, a ještě nesnadnější tomu uvěřit. Trvá to roky a často celý život. Tak proto jsem se vrátil. Zůstal jsem sám na svůj osud.

7

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 8

2.

Nikdy nebyla vysloveně krásná, zato byla hodná.

Později jsem si často kladl otázku, proč se mi ten sen zdál zrovna následující noci. Sen, který vše změnil. Nebo přinejmenším stál na počátku té změny. Cestou zpátky z kobyliského sídliště mého dětství do vilové čtvrti mé zralosti jsem o ní ještě neměl tušení, i když: co bych za nějakou dal… Nezdálo se však, že jsem v předchozích hodinách našel, co jsem hledal. A co vlastně? Nebo koho? Toho kluka?

Chtěl jsem si ověřit, že s ním mám něco společného? Že jsem stále on, jen v jiném, stárnoucím těle? Jenomže ve skutečnosti mne s ním spojovala jen paměť. Pamatoval jsem si jeho myšlenky, strachy, touhy… Ale to bylo všechno.

Vilu, kde jsem s Romanou bydlel, jsem nechal postavit na místě zahradního domku – na pozemku, který náš současný soused rozdělil na dva. Zakládal jsem si na jejím elegantním stylu, který jí vtiskl architekt doporučený kamarádem. Po posledním nárůstu cen se její hodnota vyšplhala přes třicet milionů. Mohla tedy být zhmotněním mého úspěchu; vydělal jsem na ni svým podnikáním, svou hlavou. Jenomže v postkomunistické zemi byl podnikatel pořád ještě vnímaný tak trochu jako zloděj. Rozhodně se nemohl těšit společenskému uznání, jaké měl průměrný lékař, vysokoškolský učitel živořící s mizerným platem nebo sportovec. Dokonce ani nezanedbatelné částky posílané 8

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 9

na dobročinnost to nemohly změnit. Naopak: taková aktivita vzbuzovala podezření, že dotyčný má nějak moc peněz a vydělal je nejspíš příliš lehce, když se jich může tak snadno zbavit.

Na druhou stranu: valné mínění o hodnotě svého podnikání jsem neměl ani já sám. Obchodování s cennými papíry, jejichž hodnota byla založená na víře ve světovou ekonomiku a na tištění nových peněz, překupování komodit, které ještě ani nebyly vytěžené… a v poslední době kryptoměny – bitcoin. Virtuální svět nevytvářející žádné skutečné hodnoty. Popravdě, byl jsem tím znechucený odjakživa, a v osmadvaceti jsem s tím chtěl poprvé seknout. Tehdy jsem se živil na marginální pražské burze tou nejubožejší strategií: Burza byla tak malá a některé akcie se obchodovaly tak málo, že stačily mé dva miliony, abych vytvořil dojem zvýšené poptávky, poslal nějakou takovou akcii nahoru, strhl s sebou pár hlupáků a na závěr dne jim vše se ziskem prodal. K prozření mne přivedlo až přebývání na náhorních pláních Bolívie. Jakási všeobjímající láska se tam hrnula do plic s každým nádechem řídkého vzduchu; v jednu chvíli mne to přinutilo kleknout si a brečet – všechna nahromaděná bolest šla konečně ven skrze vzlykot. Ve vyprahlém jílu jsem narážel na střepy staré keramiky a zrála ve mně touha skoncovat s virtuálním světem cenných papírů a věnovat se něčemu hmotnému, reálnému a nejlépe i prospěšnému. Dokonce jsem se po návratu zapsal na studium historie. Ale bylo už pozdě. Akademická cesta se ukázala být příliš zdlouhavá pro někoho, kdo se hned po škole postavil na vlastní nohy. Nedokázal jsem se sladit s pomalým tempem a zatuchlým vzduchem univerzitních chodeb, s malostí přednášejících a nezralostí kolegů studentů; nebyl jsem úplně mladý. Nevtáhlo mne to.

Přesto bych nejspíš dostudoval, kdyby nepřišla nemoc. * 9

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 10

Vila, do které jsem teď směřoval, stála na Praze 5. Chtěl jsem tam být co nejrychleji, přestože jsem neměl důvod.

Jenomže provoz zhoustl a asi zavřeli vjezd do tunelu. Byl pátek odpoledne. Uvízl jsem v koloně na křižovatce poblíž nemocnice Bulovka, kde hrdinní výsadkáři spáchali nejodvážnější čin našich nehrdinských dějin: atentát na Heydricha. Teprve nedávno jsem se dočetl, že lidé z nedaleké tramvaje, samozřejmě Češi, běželi říšského protektora zachraňovat.

Kdysi tudy jezdila tramvaj číslo tři a autobus sto třicet šest – jím jsem se jako student dopravoval do vzdáleného gymnázia. Přestože na začátku osmdesátých let nejezdilo zdaleka tolik aut jako dnes, stávalo se, že jsem uvázl v nekonečné koloně v Argentinské ulici a do výuky přišel i o hodinu později, stejně jako mnozí další. Třídní profesorka, přesvědčená komunistka, tyhle situace nesnášela: omluvit nás musela, avšak katastrofální stav dopravy vrhal nedobré světlo na socialistické zřízení, ve které věřila.

A tak byla nelogicky naštvaná na nás. To my jsme jí kazili obraz.

Trvalo čtyřicet minut, než jsem se dostal do tunelu, ale pak jsem za dalších patnáct projížděl ulicemi vilové čtvrti a vzdaloval se od rušné Plzeňské třídy. Na klidu mi to však nepřidalo, spíš naopak: narůstalo ve mně napětí, které se proměnilo ve zlost, když jsem parkoval v garáži vedle Romanina golfu. Úplně se mi nedařilo si sám sebe vážit. Ale jestli měl někdo docenit, co jsem dokázal a jaký jsem, byla to ona. Žili jsme si díky mně dobře a tohle bylo skvělé bydlení. Francouzská okna směřovala do zadní zahrady – šikovně navržené jako uzavřený prostor klidu. Pro svou rodinu jsem toho neudělal málo, utvrzoval jsem se během parkování. A nakonec si ani nezašukám? Kdejaký ubožák sotva vycházející s mizerným příjmem, nebo dokonce zá10

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 11

vislý na platu své ženy, na tom byl lépe. Protože když se vrátil ze svého špatně placeného zaměstnání někde ve fabrice, ve škole nebo státní správě, měl jistotu, že ulehne vedle své manželky.

Začalo to před osmi lety. Změnila se. Stěžovala si na špatný spánek. Nikdy nebyla vysloveně krásná, zato byla hodná, pečující a laskavá. Laskavost byla pro její vzhled klíčová. Bez ní se pro mne pohled do její tváře stával bolestným zklamáním. Její obličej zrcadlil můj život, který nikam nesměřoval. Tohle má být všechno? ptal jsem se s úzkostí. O tomhle jsem snil?

Mezitím si naše dospělá dcera našla přítele a zůstali jsme v domě sami. Mohlo by se zdát, že je to úžasná příležitost hledat k sobě znovu cestu. Avšak Romana jako by se ještě víc uzavřela. Pro mne se tolik nezměnilo – ty dvě v posledních letech vytvořily zvláštní spojenectví; tandem, do kterého jsem nepatřil.

Vysoukal jsem se tedy ze svého subaru – opatrně, abych dveřmi neškrábnul její golf – a vyšel po několika schodech do haly. Romana byla doma. Seděla v obýváku a četla si knížku – určitě milostný příběh – to mne rozčilovalo ze všeho nejvíc, že hltá románky o lásce a o problémech ve vztazích, ale nijak to neaplikuje na nás. A přitom bychom mohli – klidně hned – byli jsme v celém domě sami. „Byl jsem se podívat na sídliště v Kobylisích,“ spustil jsem místo pozdravu. „Tam, co jsem bydlel s rodiči.“ Nezbylo jí než zvednout hlavu: „Já vím. Vím, že jsi tam bydlel. Přece jsme odtamtud vezli tvýho tátu.“ Aha, takže ona ví, pomyslel jsem si. Tohle uměla přímo mistrovsky: vyhnout se podstatě a udělat z mého sdělení banalitu. „To už je ale víc než pět let,“ pokusil jsem se ji přimět, aby na mé dnešní cestě viděla něco nevšedního. „A kvůli rodičům jsem tam nejel. Dokonce ani kvůli mámě ne.“ 11

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 12

„Člověk se někdy vrací,“ konstatovala dost obecně na to, aby nezbyl žádný prostor pro vysvětlování mých osobních důvodů.

Možná taková byla vždy, jen jsem si toho nevšiml. Ne, nemohl jsem ji vidět jinak než jako dobrého člověka – vždyť o mne po operaci pečovala jako o dítě. Bez ní bych už nejspíš nežil. Ale když jsem ji tehdy ve slabé chvilce chytil za ruku a zeptal se: „Myslíš, že když umřu, tak se spolu jednou zase setkáme?“, odpověděla mi v podobném duchu jako dnes: „Někdo má představu, že se lidi po smrti shledají.“ Nemělo to cenu. Otočil jsem se a nespokojeně vyšel nahoru do svého pokoje, odkud jsem se připojoval na burzy kryptoměn; svým způsobem to byla pro obchodníka s cennými papíry degradace, protože na tomhle obchodování nebylo nic složitého a mohl by to dělat kdokoliv. Jenomže velký gradient vývoje hodnoty bitcoinu, jeho prudký a hlavně neustálý pohyb nahoru i dolů dával téměř neomezené možnosti. Už osm let jsem tu také usínal na devadesát centimetrů široké posteli, která vznikla rozpůlením naší původní manželské. Druhou půlku ovšem Romana nevyužila; dala ji Blance, která tehdy právě vyrostla ze své malé.

Romana si koupila zdravotní, která měla mírnit její bolesti hlavy.

Odhrnul jsem lehký závěs a hleděl do zahrady. Ale napětí ze mne nevyprchalo. V hlavě se mi promítlo několik obrazů ze ztichlého sídlištního dvora a napadlo mne podívat se na své fotografie z doby, kdy jsem tam bydlel. Chvíli mi trvalo, než jsem staré album našel, a když jsem jím pak listoval, nenacházel jsem mnoho společného s nepříliš šťastným klukem krčícím se na třídní fotografii úplně na kraji druhé řady. Nicotně ovšem vypadali všichni žáci, dokonce záludný Černák, který přitom dokázal budit tolik strachu. Měl přirozenou schopnost vytvářet kolem sebe 12

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 13

skupinku nohsledů, které zahrnoval přízní, zatímco ostatní terorizoval. Když se mu zdálo, že na něj někdo křivě pohlédl, neváhal si na něj počkat na záchodě a zmlátit ho do krve, zatímco jeho pomocníci hlídali dveře. Já s ním jakž takž vycházel, což byl při mém skvělém a jeho strašném prospěchu, při mé pověsti třídního vzorňáka a jeho pověsti třídního sígra skoro zázrak. Jeho vztah vůči mně byl podivně obojaký: obdivoval mne i nenáviděl. Často vynášel do nebe mé sportovní schopnosti, i v tom však byl nevyzpytatelný. Když jsme jednou hráli na školním hřišti tenis, mrštil po mně raketou se slovy: „Honíš mě tu jak psa!“ Rozhodně byl důvodem, proč jsem chodil mnohem radši na dvůr než do školy. Avšak při pomyšlení na to, jaké peklo udělal ze školy jiným klukům, vyvázl jsem ještě dobře. Pokud jsme spolu zápasili, tak jen sportovně. Nikdy mne nezmlátil.

Na staré školní fotografii ani nevypadal zdatně; kroutil se na ní podobně jako já a jeho obličej, tehdy tak obávaný, se pitvořil v nepovedeném úsměvu – jako by ho oslňovalo slunce. Znechuceně jsem album zaklapl. O tom, co jsem tehdy prožíval, fotka neříkala nic. Vydal jsem se zpátky do obýváku, odhodlaný vyprovokovat konflikt. „Myslíš, že si žijeme dobře?“ vypálil jsem rovnou.

Bylo vidět, jak se u knížky přikrčila; schoulila se do sebe a jen nerada od ní zvedla oči: „Už zase začínáš? Nestačí ti, že všechno dopadlo tak, jak dopadlo?“ Tím myslela mou nemoc. To byla její hlavní zbraň: při každém projevu nespokojenosti mi připomínala, že už jsem tady nemusel být, a tím pádem ani Blanka – narodila se nám až pak. A že bych tedy měl být vděčný. „Ale nemyslíš, že bychom mohli žít líp? – myslím my dva spolu.“ Pohlédla mi do očí. Dokonce si posunula brýle, což znamenalo, že se pro tuto chvíli vzdává čtení. „Pořád jsi nespokojený? To je mi líto. Já ke štěstí víc nepotřebuju.“ 13

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 14

„Už se spolu skoro nemilujeme. Kdysi jsi tvrdila, že spát odděleně neznamená konec milování.“ Navíc o sebe moc nedbala. Pleť v obličeji jí povadla a odrostlé kořínky vlasů barvily nepovedený přeliv do šeda. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby její tvář i nadále prozařoval vlídný úsměv. „Vždycky skončíš u tohohle,“ odpověděla zklamaně. „To je to jediné, o co ti jde.“ „Jak, jediné? To přece neznamená, že by nic jiného nemělo cenu. Vztah mezi mužem a ženou prostě má tenhle základ. Říká se přece: jedno tělo, jedna duše. Funguje to tak odpradávna.“ „Já vím, že to tvrdíš. Vždycky si vybereš, co se ti hodí,“ podívala se na mne vyčítavě.

Na to nebylo co říct. Zatímco se na mne dívala, nemyslela na nic jiného, než že až odejdu, bude si zase číst. Otočil jsem se tedy a odcházel. A v té chvíli prohodila něco, na co jsem si později ještě mnohokrát vzpomněl. Nebylo jasné, jestli chce, abych to slyšel, anebo mluví jen pro sebe: „Vždyť já po ničem nepátrám. No tak si to nějak vyřeš.“ Běželo mi to pak hned večer hlavou. Samozřejmě že jsem si to nějak řešil. S holkama za peníze. Občas. A nijak zvlášť jsem si to neužíval – kvůli výčitkám a obavám, že se na můj čas strávený za dveřmi erotických privátů přijde.

Přitom některé ty holky nebyly hloupé. Některé dokonce projevovaly cit, a jestli rozkoš jen předstíraly, tak dokonale.

Takové jsem při další návštěvě v privátu už nenacházel – asi musely skončit, když zjistily, že ze sebe dávají příliš.

Stejně jsem vždycky spěchal – i od nich. Bral jsem to jako čas, kdy jsem se ocitl mimo řečiště svého života, a jen doufal, že mi mezitím Romana nezkusí volat. Když náhodou zavolala, nevěděl jsem pak, co říct. Jako lhář jsem byl naprosto beznadějný případ.

A tak příslib toho, že by moje zálety nevadily; že bych 14

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 15

se mohl oddávat placené rozkoši bez výčitek, rozproudil mou fantazii. Vzrušil jsem se, a tím víc si přál, aby Romana přišla. Vlastně jsem o ni pořád ještě stál. Před usnutím jsem pak měl chvíli pocit, že za dveřmi slyším kroky jejích bosých nohou. Na okamžik jsem podlehl iluzi, že se dveře otevřou a ona vklouzne dovnitř a… Bylo to však jen zdání.

Zlost, která ve mně odpoledne narůstala, ustoupila sebelítosti. Cítil jsem se opuštěný. Myslel jsem na toho kluka, kterým jsem kdysi byl a kterému se máma tak často ztrácela, až nakonec nepochopitelně odešla. Jenomže ačkoliv jsem si vzpomínal, jak mu bylo, když usínal, sebelítost v těch vzpomínkách chyběla.

Trochu jsem se před ním zastyděl a s tím jsem usnul.

A zdál se mi sen, který vše změnil.

15

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 16

3.

Opravdu mne začalo zajímat, jak bych se cítil na sklonku života s vědomím, že jsem spáchal dokonalou vraždu.

Bytostně jsem si uvědomoval, kde jsem, přestože prostředí bylo neutrální. Nacházel jsem se vně a zároveň uvnitř jednoho z pavilonů psychiatrické léčebny, kam se máma tak často vracela. Při pohledu z vnějšku měl pavilon úplně zčernalou omítku, která zrcadlila celkovou ponurost místa.

Do té však tohle území upadlo až v padesátých, šedesátých, sedmdesátých letech. Naopak na začátku století, kdy léčebnu stavěli, to musela být budova světové úrovně, s velkými okny a širokými chodbami, plná světla a často zalitá sluncem. Mezitím ji však přerostly a zastínily stromy.

Vzrostlé stromy opět jako nositelé smutku.

Pavilon, léčebna ani park však ve snu nehrály roli. Klidně se mohl odehrát jinde. Jeho podstatou totiž bylo, že jsem někoho zabil. A dokonce ani nešlo o to, kdy, kde, jak a koho. Tohle byl stav po. Stav vědomí, že jsem na věky věků poznamenaný vraždou. Až hrůzně věrohodný stav mysli, která ví, že už nikdy nebude žít v klidu. Protože už navždy bude mít ve své minulosti něco, na co by se mohlo přijít. Stal jsem se navěky psancem. Záblesk něčeho podobného jsem zakusil, když jsem něco provedl ve škole – třeba jsem o přestávce v křídové bitce trefil do oka spolužačku. Nevěděla, kdo to byl, a nikdo si nevšiml, že já. Přesto jsem do konce vyšetřování trnul hrůzou.

Tehdy bych jen dostal poznámku a ztratil pověst vzor16

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 17

ného žáka. Zato v situaci ze snu bych ztratil celý svůj budoucí život. Můj život tak, jak jsem ho žil, by skončil. Totiž… on stejně skončil. Pocit z toho snu byl jasný: Už nikdy si nebudu jistý – ať při nákupu, při oslavě, při sportu… můj zločin bude vždycky se mnou. A také vědomí, že tam někde, za obzorem, neznámo kde, se mi snaží přijít na stopu celý tým vyšetřovatelů.

A co bylo nejhorší: to psanectví v sobě neslo něco svůdného. Něco nutkavého. A ta nutkavost zůstala se mnou.

Probudil jsem se právě v takovém rozpoložení. Skutečnost, že to byl jen sen a že jsem ve skutečnosti nikoho nezavraždil a budu tedy muset dál žít svůj nepříliš uspokojivý život, mi přinášela dokonce zklamání.

Ležel jsem na posteli a oddaloval vstávání. Až vstanu, sen mne opustí a začnu žít realitu. A tak jsem se nehýbal.

Zatím.

Nakonec jsem vstát musel. Nebyl jsem z těch, kteří dokážou prolenošit dopoledne. Byla sobota, a tak Romana nešla do práce. Obvykle už touto dobou seděla v kanceláři městského úřadu a já zapínal počítače. Dnes jsem ji slyšel dole. Šel jsem se vysprchovat; zavěsil jsem hlavici nahoru a nechal po sobě vodu dlouho stékat. Ještě pořád byl pocit psanectví se mnou.

Když jsem přišel dolů, Romana chystala snídani. Skoro jsem ji nevnímal; tím pádem jsem v sobě ani nemusel dusit hořká slova kvůli další noci, kdy za mnou nepřišla. Zřejmě ji to vůbec nenapadlo, a na tom, že spolu trávíme ráno v netečnosti, ač jsme sami v našem domě, který skýtá tolik míst k vášnivému milování, neshledávala nic nepatřičného.

Včerejší nátlak mi zřejmě odpustila, nebo na něj dokonce zapomněla. Anebo, ještě hůř, mu nepřikládala žádný význam. „Ano, dám si čaj, děkuji,“ kývl jsem a vrátil se k přemýšlení o důležitějších věcech. Dokázal bych naplánovat 17

poslední stanice hamburk.qxp_Sestava 1 01.09.21 19:53 Stránka 18

dokonalý zločin? Obvyklými vrahy byli psychopati, žárlivci, primitivové, lupiči… lidé jednající bez rozmyslu. Ale pokusil se někdy někdo jako já spáchat zločin, který by neměl důvod? Zločin bez motivu? Protože jediným mým motivem by bylo spáchat vraždu a nebýt nikdy dopaden. Jak by se mi asi umíralo? Jak by mi bylo v úplně posledních chvílích, kdy už by bylo jasné, že mne nedostihnou? Odnesl bych si své tajemství do hrobu? Nestalo by se pro mne neúnosným? Co když druhou stranou onoho nutkání je nepřiznaná touha být dopaden? Touha být potrestán za všechno špatné; za jakousi vrozenou vinu; v Bibli se tomu říká prvotní hřích a neseme si ho od narození. Možná bych to na sebe před smrtí řekl. Avšak uvědomil jsem si, že všichni ti nacističtí zločinci, kteří se dostávají k soudům až teď, do poslední chvíle zarputile zapírají. Nic jako svědomí neexistuje, když je člověk dostatečně špatný. Svědomí je výsadou dobrých a vlastně je v něm už obsaženo odpuštění.

Opravdu mne začalo zajímat, jak bych se cítil na sklonku života s vědomím, že jsem spáchal dokonalou vraždu; že jsem usmrtil někoho nevinného, někoho, kdo se mnou neměl nic společného. Až bych umíral, připomínalo by to skok do řeky na útěku před psy: jakmile bych se ocitl ve vzduchu, měl bych vyhráno. Anebo by právě to byl okamžik, kdy bych prohlédl, že jsem navždy zatracený? Nedalo by se to odčinit ani vzít zpátky.

Záleželo by také na tom, koho bych zabil. Dokázal bych zavraždit dítě? Jen jsem na to u snídaně pomyslel, otřásl jsem se odporem. Už jenom ta představa: nevinné dítě mající život před sebou, milující rodiče… Ne, nemohl bych zabít dítě ani matku. První, o kom bych snad mohl uvažovat, by byl otec. Ale proč? Je tolik starších, neužitečných, protivných, zapšklých lidí – zvlášť tady v Čechách. Nemohl jsem si najít lepší místo pro zabití někoho, kdo nesnáší ra18