0042781

Rachel Clarke

Je-li ti život milý PříBěhy ze živOta Paliativní lékařky Z angličtiny přeložila Tereza Kinovičová

cesta domů

Poznámka autorky Příběhy, které zde vyprávím, pocházejí z mé klinické praxe, ale změnila jsem jednotlivosti kvůli ochraně soukromí zdravotníků a klientů. Rovněž detaily týkající se konkrétních situací a lidí, které jsem potkala a o které jsem se starala, jsem propojila nebo pozměnila, abych tak chránila osoby a jejich soukromí.

Jsem nesmírně vděčná Dr. Helgimu Johannssonovi, Andymu Taylorovi, Alici, Sharon a Jonathanu Byronovým a Dianě a Edu Finchovým za to, že mi dovolili vyprávět jejich příběhy a použít jejich pravá jména.

Prolog

There isn’t enough of anything as long as we live. But at intervals a sweetness appears and, given a chance, prevails.

Pořád se nám něčeho nedostává dokud žijeme. Ale tu a tam se objeví něha, a když jí dáme šanci, převládne.

— Raymond Carver

Do prázdného studia vstoupí dva muži. Usadí se a dlouho si povídají u láhve vína, nakonec se rozloučí – ještě předtím, než jednomu z nich léky začnou svazovat jazyk.

Uznávaný britský scenárista a dramatik Dennis Potter, zahalený kouřem a s cigaretou, kterou nedá z ruky stižené artritidou, se před měsícem dozvěděl, že umírá. V placatce, kterou položil na stůl vedle vína, není whisky, ale morfium. Během rozhovoru s moderátorem Melvynem Braggem si z ní Potter bude potřebovat v přímém přenosu několikrát přihnout, aby utlumil bolest, kterou mu působí neoperovatelná rakovina slinivky břišní.

Píše se rok 1994. Tehdy v Británii o terminálním stadiu rakoviny nikdo veřejně nemluvil, natož v televizi a v hlavním vysílacím čase. Potter ale rád provokuje své obecenstvo k přemýšlení a využívá drama, aby se postavil tváří v tvář skutečnostem, které nás nejvíce znepokojují. Dnes večer se rozhodl zdramatizovat svůj vlastní právě probíhající fyzický úpadek.

Jako dvaadvacetiletá studentka, která náhodou přijela ze studií domů, jsem byla v pokušení se televizní debatě o smrti vyhnout, otec mi ale řekl, že toho budu litovat.

A tak jsme seděli vedle sebe před televizí a já jsem se snažila zakrýt nepříjemné pocity při pohledu na Potterovu závislost na opioidech (častou u lidí blízko smrti). Táta byl lékař a nepotrpěl si na přecitlivělost, a tak jsem tu slabost přemáhala.

9

Jak se ukázalo, sledovali jsme poslední Potterovo veřejné vystoupení. Za dva měsíce zemřel. A přesto naplnil studio i mysl diváků svým talentem pro divadlo života, nikoliv umírání. Blížící se smrt, budoucnost, o kterou se neprosil, umožnila Potterovi žít teď a tady, jako děti. Každá vteřina se doslova rozezpívala. „Jediná věc, kterou si můžete být jistí, je přítomný čas a tenhle přítomný okamžik je najednou tak živý, že se cítím, až poněkud zvráceně, téměř vyrovnaný,“ řekl a ironicky se nad tím paradoxem pousmál. „Můžu oslavovat život… Třeba minulý týden, píšu a dívám se přitom oknem na kvetoucí strom – a najednou vidím ty nejbělejší, nejkvětovatější květy, jaké jen mohou být, nadýchané jako nejjemnější pěna, a já je vnímám. Věci jsou méně podstatné než kdykoliv předtím a zároveň důležitější než kdykoliv předtím a rozdíl mezi nepodstatným a důležitým se zdá být bezvýznamný.

A ten přítomný okamžik všeho kolem je naprosto úžasný.“ Na chvíli, a věděla jsem, že táta byl na tom stejně, jsem měla pocit, jako bych dostala návod k trvalému štěstí. Vnímejte svět stejně intenzivně jako dítě. Žijte dnes, nečekejte na zítřek ani se smutně neohlížejte za včerejškem. Jen do toho! Prožijte daný okamžik, jako by byl poslední. Samo sebou, že jsem kvůli fádním starostem každodenního života na jakýkoliv přítomný okamžik rychle zapomněla. Jak Potter krásně řekl: „Člověk je jediný živý tvor, který ví, že zemře, a stejně dál platí hypotéky, pracuje, stále se za něčím honí, chová se, jako by měl žít věčně.“ V roce 2017, dvacet tři let po smrti Dennise Pottera, ožila jeho slova v mé paměti.

Táta, můj nejdražší táta, i on teď umíral. Onemocněl rakovinou, ne slinivky břišní, ale tlustého střeva, a půl roku strávil v kolotoči chemoterapií. Infuze, krevní testy, nevolnost, vyčerpání, zničené nervy, kožní krvácení. Za jeho odhodláním to nevzdat stála více než cokoliv jiného naděje. I když vyšetření prokázala pokročilé metastázy, pořád toužil, prahnul po životě. Užíval každý měsíc cytostatika, protože si díky nim mohl představovat budoucnost.

Všichni včetně samotného táty jsme se báli, že je na konci svých dnů. Zastavit čas nebylo v naší moci, a tak jsme tápali po chvilkách bezčasí. Kdybychom mu tak mohli pomoci, myslela jsem si, prožít to kouzlo přítomného okamžiku, velkolepost rozvitých květů, pak by snad mohl přestat přemýšlet jako lékař, který ví, jaký bude konec jeho dní, protože rakovina napadala jeden orgán za druhým.

Vzpomínala jsem na historky, které tak rád vyprávěl, z dob, kdy byl mladým začínajícím lékařem. V šedesátých letech, v době Swinging Sixties, byl Londýn plný života, barev a zmatku. Flámování do ranních hodin a pak jízda šarlatovým MG sporťákem přes opuštěnou londýnskou čtvrť East End, protože tenkrát nikoho nezajímalo řízení pod vlivem alkoholu. Jak uháněl za úsvitu z nemocnice, kde pracoval, do nedalekého 10

výčepu na první ranní pivo s řezníky z tržnice Smitfield Market, aby oslavil, že přežil celé tři dny a tři noci služby na pohotovosti. A jak vystál každé léto frontu na levné vstupenky na světově proslulý hudební festival BBC Proms, kde pak stával na bidýlku v Royal Albert Hall, zatímco ho Čajkovský a Mahler vynášeli do ještě větších výšin.

Nepochybovala jsem, že hudba byla pro tátu něčím nadpozemským, stejně jako pro Pottera rozkvetlé stromy, a skrze ni mohl naplno prožít přítomný okamžik. V „Trenchtown Rock“ Bob Marley zpívá o tom, jakou má moc: „Na hudbě je dobré to, že když vás zasáhne, necítíte žádnou bolest.“ A tak jsem toho jara pro nás tajně rezervovala místa do koncertní síně Albert Hall na první koncert The Proms v létě 2017. Berlínský Státní orchestr měl hrát jednu z tátových nejoblíbenějších skladeb, Elgarovu Symfonii č. 2, pod taktovkou výtečného Daniela Barenboima. Neměla jsem ponětí, jestli bude táta v tu dobu ještě naživu nebo schopný cesty do Londýna. Myslím, že vstupenky schované v nočním stolku byly můj talisman, malá soukromá sázka, víra v budoucnost.

Většina Britů vnímala rok 2017 jako rok nenávisti. Teroristické útoky se přihnaly jako smršť. Nejprve v březnu terorista Chálid Masúd, narozený v Británii, najel autem do chodců na londýnském mostě Westminster Bridge, čtyři z nich přitom zabil a následně ubodal k smrti policistu, který střežil vstup do parlamentu. O dva měsíce později terorista Salman Abedi odpálil bombu ve foyer arény v Manchesteru. Při útoku přišlo o život dvacet dva návštěvníků koncertu, mezi oběťmi byly i děti. Dalších osm lidí bylo zavražděno v červnu, když terorista najel nákladním autem do chodců na londýnském mostě London Bridge a pak začal běsnit s nožem v ruce nedaleko tržnice Borough Market.

Země se ještě vzpamatovávala z jednoho útoku a už přišel další. Jako by nestačilo referendum v předchozím roce, kdy rozhodnutí Británie odejít z Evropské unie vyvolalo mezi lidmi spory a hněv. Teď jsme byli navíc bití terorem. Bylo těžké neztrácet naději. Uprostřed nedůvěry a běsnění s rostoucím počtem obětí vražedných útoků jsme hledali útěchu, kde se dalo. Pro tátu, stejně jako pro mnoho jiných, tím místem byly bezděčné projevy odvahy, které se jako malé zázraky objevovaly v čase nenávisti. „Slyšela jsi o té zdravotní sestře na London Bridge?“ zeptal se mě jednou v noci po telefonu.

Zatímco zděšení chodci utíkali všemi směry co nejdál od muže odhodlaného zabíjet, Kirsty Bodenová, osmadvacetiletá zdravotní sestra, se rozběhla vstříc nebezpečí.

Sehnula se, aby pomohla obětem, ale cena za její obětavost byla vysoká, i ona byla smrtelně pobodána do hrudníku. Nutkání zachránit druhé ji stálo život. „Jestli nám kdy jeden člověk ukázal, že je pořád čemu věřit…“ rozjímal táta, když jsme se ptali sami sebe, oba lékaři, jestli bychom se zachovali stejně statečně.

11

Než červenec zalil Británii sluncem, rakovina připravila tátu o všechnu sílu a Londýn hyzdily betonové zátarasy všude, kde se mohly shlukovat davy lidí, a stát se tak bezděčně terčem útočníků s auty, se střelnými nebo bodnými zbraněmi. Nevěřila jsem, že se táta dožije slunovratu, ale on, i když zesláblý, byl stále s námi. S obrovskou radostí jsem zavezla rodiče na parkovací místo rezervované už před několika měsíci hned vedle Albert Hall pro případ, že by byl příliš slabý a nemohl by sám chodit.

Pomalu, zavěšeni do sebe, jsme stoupali po schodech k sálu. Cítila jsem, jak tátovi vystupují kosti. Protiteroristické betonové bloky nás zneklidňovaly. „Vážně to došlo tak daleko,“ zeptal se, „že vyrazit na koncert poslechnout si symfonii může být životu nebezpečné?“ Před koncertem nás pozval na tradiční skleničku šampaňského. Obávala jsem se, že se bude snažit potlačit únavu, předstírat kvůli nám radost, i když ve skutečnosti bude příliš vyčerpaný, aby se radoval. Ale kdepak, popíjel drink, a jak přehlížel davy, oči mu zářily jasně jako diamanty. Srdce mi poskočilo. Bylo to přesně tak, jak jsem doufala.

Usadili jsme se. „No,“ pousmál se a zabořil vyzáblé tělo do měkkého sedadla potaženého sametem, „to je něco úplně jiného, než když jsem v šedesátých letech stával nahoře až pod střechou.“ Taky mě tahle místa stála majlant, ale musela jsem myslet na pohodlí vážně nemocného člověka. A tak jsme teď seděli přímo v lóži a dívali jsme se dolů na jeviště. Pod prostorným klenutým stropem, řadami pozlacených sedadel a jevištními světly táta už nevypadal slaboučký, naopak celý zářil. Zavládlo posvátné ticho. Nastoupil orchestr a na Barenboimovo znamení nás a prostor kolem nás naplnily první tóny Elgarovy skladby. Zapomněla jsem na ten hlásek, který mě měsíce pronásledoval a při každé návštěvě rodičů mi šeptal: „Kolikrát ještě tátu uvidíš?“ Zapomněla jsem, jak bolestivé je milovat někoho, koho ztrácíte. Nenápadně jsem se podívala na rodiče a viděla jsem, že táta svírá máminu ruku a usmívá se. Bob Marley měl pravdu. Hudba, i když jen na kratičkou chvíli, právě vyléčila rakovinu.

Když členové orchestru za bouřlivého potlesku povstali, věděla jsem, že si tuhle vzpomínku uzamknu v paměti, kde se může za čas také proměnit v talisman. Ale květy se měly kupodivu teprve rozvinout.

Barenboim se obrátil od jeviště k obecenstvu a v rozporu s konvencí nás oslovil přímo. I když trval na tom, že jeho řeč není politická, „ale spíše v zájmu humanity“, pro masmédia byla dostatečně zajímavá, protože následující den zaplnila stránky novin a vyvolala pobouření sociálních médií. Z pozice palestinského občana narozeného v Argentině, který žil kdysi v Británii a nyní v Německu, promluvil slavný dirigent o svých obavách z izolacionismu a, za ohlušujícího potlesku, o jedinečné schopnosti 12

hudby přesahovat hranice národů: „Když chce francouzský občan poznat Goetha, musí mít překlad. K Beethovenovým symfoniím ale překlad nepotřebuje. To je podstatné. Proto je hudba tak důležitá.“ Někteří jeho slova vnímali jako nechtěnou výtku těm Britům, kteří v referendu v předcházejícím roce hlasovali pro odchod z Evropské unie. Já osobně jsem ale jeho projev chápala jako zcela jiné poselství. Jako apel, abychom si uvědomili, „kdo jsme, co je to lidská bytost a v jakém je vztahu k ostatním lidským bytostem“. Barenboimovi šlo o jednotu, nikoliv o rozdělení. Hudba byla v podstatě jeho prostředkem ke spojení, poutem mezi lidmi bez ohledu na rozdíly. „Naše povolání, hudební povolání, je jediné, kde národnost nehraje roli. Žádný německý hudebník vám neřekne: ‚Jsem německý muzikant, a proto budu hrát jen Brahmse, Schumanna a Beethovena.‘ “ Podívala jsem se na otce a usmála se. Tak často a s takovou vervou jsme se hádali o postavení Británie v Evropě. On „brexitér“ toužící po britské nezávislosti a já eurofilka hrdá na svůj evropský pas. Barenboimova slova jistě splnila svůj účel, protože nás všechny hluboce zasáhla. Výstižně, v koncertní síni nedávno zabarikádované betonem, pokračoval: „S náboženským fanatismem není možné bojovat pouze zbraněmi.

Proti skutečnému zlu světa je možné se postavit jen lidskostí, která nás všechny drží pospolu. Včetně vás. A já vám teď ukážu, že to myslím vážně.“ Otočil se zpět k orchestru a zvedl taktovku. Ticho. A pak… dva přídavky, dar pub­ liku v sále. Nejprve „Nimrod“ z Elgarových Enigmatických variací, otcova nejoblíbenější skladba. Následně otevřeně nejvlastenečtější Elgarovo dílo, první skladba z cyklu slavnostních pochodů Pomp and Circumstance, známá široko daleko jako „Země naděje a slávy“. Dvě silně politické skladby prostoupené anachronickými tóny o velikosti a říši, ale láskyplně zahrané v Londýně nejlepšími berlínskými hudebníky. A bylo to tady. Hudba mocnější než jakákoliv slova nám v zemi ochromené vnitřními rozpory a strachem připomněla, co máme společného.

Na nic z toho jsem však nemyslela, když jsem poslouchala smyčce v rytmickém přílivu a odlivu. Srdce se mi rozplesalo při myšlence: „Nimrod! Táta dostal Nimroda!“ Miloval tuhle skladbu nade vše a lásku k ní mi předal, když jsem byla ještě dítě. Byla jsem příliš mladá, abych rozuměla slovům jako „vlastenectví“ nebo „říše“, jen jsem pozorovala, když zesílil zvuk, jak ho hudba vynášela nahoru, někam vysoko. A cítila jsem žesťové nástroje a bubny v jeskyni svého hrudníku jako hromy a blesky, všechna energie světa jakoby se přetavila ve zvuk. Jak jsem rostla, pochopila jsem, že „Nimrod“ je tátova hymna, a tak se stala samozřejmě i mojí hymnou. Když jsem se dívala, jak se rodiče nadšeně usmívají, ve světlech auditoria bylo vidět, že se jim na tvářích lesknou slzy. Jak neuvěřitelné, jak bizarní, že právě teď, když si vzal na pomoc Elgara, aby 13

orodoval za naše společné lidství, Barenboim umírajícímu muži v lóži napravo od jeviště nevědomky umožnil šťastně prožít přítomný okamžik.

V současném vyspělém světě je možné prožít celý život bez přímého kontaktu se smrtí, což je vzhledem k tomu, že ročně umře půl milionů Britů a dva a půl milionu Američanů, pozoruhodné.

Před více než stoletím byl takový odstup od umírání nemyslitelný. Odcházeli jsme ze světa stejně, jako jsme na svět přicházeli, uprostřed rodiny a blízkých, v důvěrném prostředí vlastních domovů, nikoliv na nemocničním lůžku přikrytí erárním prostěradlem. V dnešní době se ovšem obecně jak porod, tak smrt institucionalizovaly. Jediné dvě jistoty, kolem nichž se naše životy točí, jsme svěřili do rukou placených odborníků.

Pouhá dvě procenta porodů v Británii připadají na domácí porody a jen jeden člověk z pěti zemře doma, a to i přesto, že je to přání dvou třetin z nás. Nemocnice, hospice a domovy pro seniory jsou jakási odkladiště umírajících.

Lékaři, kteří se zapojili do záležitostí spojených s umíráním, tak dělají něco velmi neobvyklého. A já jsem ještě podivnější než většina ostatních. Tím, že se specializuji na paliativní medicínu, využívám svůj výcvik a dovednosti speciálně k tomu, abych pomohla lidem s terminálním onemocněním prožít zbytek života tak plnohodnotně, jak je to jen možné, a zemřít důstojně a s veškerou úlevnou péčí. Stručně řečeno, umírání se stalo mou každodenní prací. Málokdy, pokud vůbec, uplyne týden, kdy žádný z mých pacientů nezemře.

Většina lidí, když zjistí, čím se živím, sebou cukne a zamumlá: „Nechápu, jak to můžeš vydržet.“ Skoro cítíte ten potlačený odpor, jak couvnou při pomyšlení na všechnu tu smrt. A já jim to nezazlívám. Také jsem se kdysi odtahovala. Ztráta někoho, koho milujete, může být nejbolestivější ze všech bolestí. A nemůžeme popřít, že umírání, stejně jako porod, může být vyčerpávající, i když zdaleka ne tak často, jak jsem se dříve domnívala. Jeden pacient mi kdysi řekl: „Nebojím se, že zemřu, jen jsem si nikdy neuvědomil, že to bude taková dřina.“ Je snadné pochopit, co je na lékařství přitažlivého. Moc, úcta, prestiž, vděčnost.

Ale proč by se proboha měl lékař po všech těch letech namáhavého studia, těžce vydřené schopnosti znovu rozběhnout srdce dítěte, navrátit zrak, zhojit roztříštěnou kost nebo transplantovat ledvinu, chtěl pohroužit do smrti a umírání? Co může být lákavého na každodenním zármutku, něčem, co zavání prohrou, nevyhnutelným lékařským nezdarem?

Jsou-li největšími hvězdami v hierarchii lékařské profese neurochirurgové – dech beroucí sexy alfa superhrdinové medicíny – pak paliativní lékaři hrají neviditelnou vedlejší roli. Pracujeme v oboru s nízkou prestiží, čekáme ve stínu na příležitost zmírnit 14

utrpení morfinem nebo midazolamem poté, co naši charismatičtí bratranci vyčerpali všechny možnosti účinné léčby. Nikdo v nemocnici si není tak docela jistý, v čem všem máme prsty, a obvykle to ani vědět nechce. Smrt je tabu z mnoha důvodů, třeba už ze strachu, že by mohla být nakažlivá.

Kdysi, krátce poté, co jsem získala kvalifikaci lékařky, specialista onkolog shrnul jednou větou přístup jisté staré gardy k terminálním diagnózám. Právě jsme odešli od lůžka pacientky, u níž se navzdory marné snaze chemoterapeutické léčby rakovina rozšířila po celém těle. „Tady nic víc dělat nemůžeme,“ řekl u umyvadla ten odborník, když si doslova i metaforicky smýval pacientku z rukou. „Pošlete ji do paliativní popelnice.“ Byla jsem jeho slovy ohromená. Byli mezi lékaři skutečně i tací, kteří uvažovali o pacientech jako o smetí, jako o životech bez hodnoty, když už je medicína nemůže dále prodloužit? Tehdy jsem si uměla jen stěží představit odpornější postoj, ačkoliv dnes bych ráda věděla, jestli poznámka odborníka nebyla vlastně jen hloupý pokus o vtip, který se zrodil z rozpaků nad vlastní bezmocností. Pocity, které provázejí smrt, jsou složité.

Dokonce i já, která pracuji se smrtí denně, zacházím s tímto tématem opatrně.

Například moje vlastní děti stále přesně nevědí, co jejich maminka v nemocnici dělá, a já nevím, kdy přijde ten správný čas, abych jim mohla vše bez obav vysvětlit. Myslím, že žijí v domnění, že zachraňuji životy. To je koneckonců staré lékařské paradigma.

Všichni ti filmoví lékaři, kteří si to rázují na našich televizních obrazovkách, vrazí dovnitř, převezmou velení, předvedou své dovednosti a zachrání situaci. Stetoskopy namísto pláštíků, ale jinak jsou lékaři stejní jako filmoví superhrdinové, prodlužují život, popírají smrt, beztrestně si hrají na Boha.

Když jsem byla ještě dítě a plna obdivu ke svému otci-lékaři, uvědomila jsem si díky němu, že existuje i jiný, nenápadnější styl lékařské práce, kde možná medicína nezmohla tolik, zato ale byla vlídnější a humánnější. Měl nekonečnou zásobu příběhů a z nich jsem se naučila, že přestože se osud pacienta zdá být beznadějný, lékař, pokud chce, může jen obyčejnou lidskostí učinit každou situaci snesitelnější a že by bylo dobré v tom pokračovat. Tahle lekce mi musela uvíznout v hlavě. O dvě desetiletí později, hned poté, co jsem se sama opožděně stala lékařkou, jsem zjistila, že v uspěchaném a přetíženém nemocničním prostředí hrozí, že se z lékařství vytratí právě ty věci, kvůli kterým jsem byla na svého otce nejvíc hrdá – péče o pacienty, která si nečiní nároky, vrozená a hluboká láska k lidem. Z vyčerpaných lékařů se snadno stávají vyhořelé trosky, které otráveně předstírají, že léčí.

Jediná část nemocnice, která mi umožnila, abych se jako lékařka rozvíjela, i když to zní divně, bylo oddělení nejvíce obklopené strachem a tabu – jednotka paliativní 15

péče. Kdybych vám řekla, že moje práce tady je dnes pro mě více povznášející a smysluplnější než kterýkoliv jiný obor medicíny, ve kterém bych mohla pracovat, asi si pomyslíte, že dlouhý čas strávený v hospici mi zatemnil mozek. To, co dominuje paliativní medicíně, není blízkost smrti, ale to nejlepší ze života. Laskavost, odvaha, láska, něha, to jsou všechno hodnoty, které tak často naplní poslední dny člověka. Se zármutkem se pojí zmatek, někdy až drama, ale v práci jsem obklopena těmi nejpozoruhodnějšími lidskými bytostmi, které nemůžou uniknout bolesti z lidské pomíjivosti, a přesto žijí a milují.

Tak či jinak, kolem smrti a umírání kroužím polovinu života. Jako většina z nás lehkovážně předstírám, že naše dny nejsou sečteny, přestože jsem párkrát unikla smrti jen o vlásek. Těsně mě minula teroristická hřebíková bomba, vyplížila jsem se z vraku auta, které havarovalo na náledí, dokonce jsem utíkala před střelami konžských dětských vojáků. Poté jsem se rozhodla pro povolání lékařky, a tím jsem zvolila, že budu smrti a nevyhnutelnému zármutku, který přináší, ještě blíž. Díky specializaci na paliativní medicínu jsem pochopila, že zblízka umírání není to, co si myslíme. Protože umírající jsou živí jako všichni ostatní. To je podstata nádherného hořkosladkého křehkého života, na kterém v hospici opravdu záleží. Divili byste se, v čem všem máme prsty.

16

Kapitola 1

O vlásek We are, all of us, wandering about in a state of oblivion, borrowing our time, seizing our days, escaping our fates, slipping through loopholes, unaware of when the axe may fall.

Bloudíme, všichni, ve stavu zapomnění, čas si půjčujeme, dnů se zmocňujeme, unikáme osudu, proklouzneme sítí, nevíme dne ani hodiny.

— Maggie O’Farrell

Pamatuji si, že jsem poprvé přemýšlela o umírání, když mi bylo sedm, děti jsou v tom věku citlivé a snadno ovlivnitelné. Bylo to v době, kdy vrcholila studená válka, a moji fascinaci smrtí způsobila naše vynikající, ale poněkud svérázná učitelka na základní škole, paní Dewarová, která měla obsedantní obavy ze Sovětského svazu. Tahle hubená a rtuťovitá osoba s pronikavým pohledem dokázala v mžiku přeskočit od odčítání k hrozící nukleární destrukci a udržovala nás, třesoucí se malé posluchače, v patřičném napětí. „Děti,“ varovala nás a zlověstně se mračila, „Rusové přicházejí, říkám vám, Rusové přicházejí!“ Nikdo z nás s jistotou nevěděl, kdo nebo co byli Rusové, ale byli jsme nemilosrdně vedeni k bdělé ostražitosti. Když na nás přijdou, všechny nás pobijí, mámy, táty i sourozence. Svět, který se ještě před chvílí zdál neochvějný a bezpečný, najednou balancoval na pokraji zkázy a apokalyptických hrůz. Jediný kousek země, dokonce ani naše vesnička ve Wiltshire, nebyl v bezpečí před nepřátelstvím mezi Východem a Západem a postrachem jaderné války. To bylo pro můj dětský rozum příliš složité – nejen, že někdo umře, ale vymřou celé národy a vůbec nikdo se nezachrání! Byla jsem strachy bez sebe.

Děti bývají natolik zaměstnané tou spoustou důležitých věcí, které každodenní život přináší, že si vlastní smrtelnosti ani nevšimnou. Ale já si vzpomínám, že jsem 17

v sedmi letech skutečně chodila spát se strachem, že ráno už nemusím být naživu.

Ležela jsem v noci pod peřinou ztuhlá strachy, a když jsem spala, pronásledovaly mě ve snu atomové hřiby. Jednou uprostřed noci otce probudil rámus nějakého nemotorného vetřelce. Úplně nahý, ozbrojený jen pohrabáčem, se vplížil – napůl superhrdina, napůl komediant – do obývacího pokoje, kde ho ovšem nečekal maskovaný zloděj v rukavicích, ale náměsíčná dcera. Dekorace lítaly vzduchem, jak jsem si se zavřenýma očima razila cestu kolem okenního parapetu a shazovala všechno, co bylo v cestě, a mumlala jsem právě osvojenou formuli: „Rusové přicházejí, Rusové přicházejí. Všichni – brzy – umřeme.“ Táta mě vzal ve tmě do náruče a uložil mě do postele.

Ještě dnes si vybavuji ten pocit naprostého bezpečí, jako kdyby se mi v jeho náruči nemohlo nic zlého stát.

Existenciální pocit úzkosti z jaderného armagedonu brzy vystřídaly naléhavější starosti, jako třeba jestli Ben Hardy, kterému bylo také sedm, chodil do stejné třídy a proslavil se tím, že nejedl k obědu nic jiného než sendviče s kečupem, si mě bude chtít vzít jednou za ženu. Jak to u dětí bývá, byla jsem příliš uchvácená životem, abych se zabývala něčím tak abstraktním a neskutečným, jako je umírání.

Smrt, když už mi vůbec zkřížila cestu, měla podobu pro děti poněkud nevhodné zábavy. Osvěženi večerní koupelí jsme se s bratrem a sestrou vždy v pátek uvelebili na pohovce a těšili se, až začne starý černobílý film o Tarzanovi na BBC. Johnny Weis­ muller v hlavní roli, olympijský plavec, který se stal ve 30. letech dvacátého století hollywoodskou hvězdou, běhal, skákal, řval a břicho jako pekáč buchet se mu lesklo, když se prodíral džunglí. Zlatý hřeb nebyl ovšem Johnny a dokonce ani jeho parťák, dítě s umouněnými tvářemi, které vyrostlo v divočině a říkalo se mu prostě „Kluk“.

Líbila se nám, jak se může líbit jenom osmiletým nebo devítiletým dětem, ta hrozná scéna na konci filmu, když padouch dostal sice zasloužený, ale strašný trest. „Bude strom!“ vykřikl pokaždé jeden z nás s ďábelskou radostí, protože ne každé filmové pokračování končilo tak, že vám tuhla krev v žilách. „Strom“ znamenalo, že rozzuření domorodci (jak jim Tarzan říkal) připoutali padoucha s roztaženýma nohama a rukama ke dvěma zkříženým kmenům stromů a pak ho zvedli vysoko k nebi. Levou paži a pravou nohu měl pevně připevněnou k jednomu kmeni, pravou paži a levou nohu ke druhému. Hluboko dole pod nešťastným banditou bubny džungle duněly v šíleném crescendu a uváděly tančící domorodce do stavu nepříčetnosti. Tarzan byl buď v úkrytu, nebo zajatý, a proto nemohl zabránit blížícímu se krveprolití. Zvedla se mačeta, zaleskla se ve slunci – a v mžiku přeťala provazy, které držely kmeny pohromadě, vycházející herecká hvězda v dívčí roli odvrátila v hrůze oči, stromy se vymrštily, zasvištělo to – a oběť byla rázem roztržená vejpůl.

18

„Strom, strom!“ řehtali jsme se jako pominutí a pak jsme se pokaždé začali vášnivě dohadovat. „To by tě nerozpůlilo,“ křičel jeden z nás. „Ale jo, rozpůlilo! Jak hada, přesně na dvě půlky!“ „Ne, kdepak. Nohy by to vytrhlo z kloubů. A ruce by ti zůstaly na těch kmenech a tělo by spadlo na zem a vykrvácel bys.“ „Ba ne, roztrhlo by tě to napůl odspodu až ke krku a hlava by odpadla, jo, přesně tak bys umřel!“ A tak jsme pokračovali. Výjimečně, to byla opravdu mimořádná událost, se táta vrátil z práce dřív a sedl si k nám na kraj pohovky, zatím co jsme si vychutnávali masakr z dílny filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer. Táta se scéně se „stromem“ smál stejně jako my.

Pro dítě sedmdesátých let byla absolutním vrcholem britské televize smrt způsobená Dálekem, vlkodlakem, kyborgem nebo žralokem, čím brutálnější, tím lepší.

Věděli jsme, že naše škodolibá radost z prolité krve byla trochu zvrhlá, ale šlo o filmovou iluzi, fiktivní umírání, a tudíž přípustnou zábavu.

Přibližně v té době mi ale táta vyprávěl příběh a tehdy jsem asi poprvé v životě pocítila, že se mě smrt nějak osobně dotýká. Otec byl lékařem čtyřicet let a většinu času působil jako praktický lékař. Tenkrát se rodinní lékaři starali o své pacienty dnem i nocí, každičký den v roce. Předtím, stejně jako jeho otec před ním, se plavil po moři jako začínající lékař ve službách královského námořnictva a příběhy z té doby mi naprosto učarovaly. Jeho specializace ho v mých očích stavěla na roveň šamanům a kouzelníkům. Jako námořní anesteziolog vládl zlověstnou silou „uspat lidi“ záhadnými výpary, a všimla jsem si, že přesně to se stalo nakonec pejskům mých kamarádů: uspali je – a už se neprobudili.

Jednou se táta rozpovídal o události, která se stala na jeho válečné lodi, když brázdili vody Jihočínského moře. Zbožňovala jsem tátovy lékařské příběhy, visela jsem mu na rtech, když vyprávěl, a ty, které jsem měla nejraději, jsem chtěla poslouchat znovu a znovu. Ať už je provázely okolnosti dramatické, šokující, dojímavé nebo plné zoufalství, zdálo se, že táta drží životy svých pacientů ve svých rukou s neochvějnou jistotou, vševědoucí, s mocí téměř božskou. On sám se možná považoval jen za obyčejného doktora, řadového, ničím výjimečného, v mých dětských očích byl ale absolutní hrdina.

Tenhle příběh byl něčím jiný. Táta byl mladý, teprve pár let po škole, když pronikly na lodní ošetřovnu zprávy o výbuchu v kotelně. Exploze zasáhla dva mladé řadové námořníky. „Byli ještě mladší než já,“ řekl táta, „nebylo jim víc než osmnáct nebo 19

devatenáct let.“ Kvůli vadnému tlakovému ventilu se nahromadilo smrtící množství páry a ta když unikla, odmrštila mladíky přes celou místnost a způsobila jim popáleniny na většině povrchu těla. „Umřeli?“ zeptala jsem se, protože jsem si nedovedla představit, že by mohli přežít tak vážná zranění. „Ne. Alespoň ne hned. Právě proto to bylo tak strašné.“ Táta vylíčil, co následovalo, s takovým zaujetím, že zapomněl, že mluví s dítětem.

Oběti se podařilo z kotelny vyvléci a rychle je ještě živé dopravit na ošetřovnu. A tam se se svým služebně starším kolegou lékařem urputně snažili oba zraněné stabilizovat. Ošetřili popáleniny, zajistili průchodnost dýchacích cest, intravenózní přístup a zahájili infuzi tekutin a morfia. „Co je to morfium?“ „Velmi silný lék proti bolesti. Vlastně ho ani nepotřebovali. Jen stěží mohli cítit bolest.“ To mě zmátlo, věděla jsem, jak nesnesitelně může bolet jen obyčejné spálení sluncem. Táta to vysvětlil přímočaře: „Abys mohla cítit bolest, v kůži musí být nervová zakončení. A jim žádná kůže nezůstala, takže neměli ani žádná nervová zakončení.

Necítili bolest. Mluvili a smáli se, Rachel. Ulevilo se jim. Mysleli, že šťastně vyvázli.“ Způsob, jakým to táta řekl, mě přinutil, abych se posadila a naklonila se k němu blíž. Mluvil, jako by se tam vrátil. „Byli jsme stovky mil od pobřeží. Museli jsme plout do Hongkongu, abychom dostali ty hochy do nemocnice. To mohlo trvat nejméně den, možná dva. Měl jsem za úkol zůstat u nich, utěšovat je. Nevěděli, že umírají. Jak by to taky měli vědět? Nic je nebolelo. Měli obvázané oči, takže svá zranění neviděli. Ale já jsem to věděl. Věděl jsem, že popáleniny takového stupně a v takovém rozsahu jsou smrtelné. Věděl jsem, že ztratí vědomí dávno předtím, než se přiblížíme k pevnině. Můj úkol byl tedy především jim lhát.“ Nikdy jsem nepomyslela, že by lhaní mohlo být pracovní povinností. Jako devítiletá přísná puritánka jsem si ani nebyla jistá, jestli schvaluji milosrdnou lež. Líbilo se mi, když byly lidské hodnoty pevně dané a jasně rozdělené: dobrý a špatný, černý a bílý, naprosto obdivuhodný a zcela zavrženíhodný. Ale smutek, který se zrcadlil právě teď v otcově tváři, byl všechno možné, jen ne buď anebo. Trpěl, protože věděl, že oběma pacientům budou neúprosně vypovídat orgány jeden po druhém, ale nemohl jim to říct. Tlumeným hlasem pokračoval ve vyprávění. „Námořnictvo zařídilo, aby jejich rodiče přiletěli do Hongkongu, a tak ti chlapci věděli, nebo si alespoň mysleli, že vědí, že rodiče uvidí, jakmile tam dorazíme. Jeden 20

z nich měl děvče. Trápil se tím, jak se na něj bude asi dívat. A tak jsem lhal. Vybájil jsem pro něj romantické shledání. Snažil jsem se je povzbudit. Byli dospělí jen chvilku, Rachel. V mých očích to byli ještě kluci. Zhruba po čtyřiadvaceti hodinách začali být malátní a brzy nato ztratili vědomí.“ „Ale… nedalo se udělat něco, co by je zachránilo?“ zeptala jsem se. „Nic. Vůbec nic.“ „A pak… umřeli?“ „Ano, Rachel, umřeli.“ Táta se na okamžik podíval jinam. Chtělo se mi brečet. Nebyla jsem si jistá, co mě rozrušilo víc, jestli myšlenka na ty dva mladíky, kteří se nevědomky plavili za svou smrtí, nebo pohled na otce, který se nechal viditelně unést. Do té doby jsem si myslela, že být lékařem znamená být blízko Bohu, a líbilo se mi mít otce na piedestalu.

Najednou jsem ale zahlédla, i když jsem to nebyla schopná vyjádřit, odvrácenou tvář medicíny, která klade absolutní nároky na svoje služebníky, a uvědomila jsem si, že doktor je stejně jako jeho pacienti taky jen člověk. Ať se mi to líbilo nebo ne, musela jsem připustit, že je táta nedokonalý a zranitelný stejně jako my ostatní. A přestože jsem ještě nevěděla, co je to „empatie“, cítila jsem něco z jeho smutku. Žádný z tátových příběhů se nevlekl jako tenhle. Bezpočtukrát jsem byla jako dítě svědkem, že se vracel z práce domů k rodině tak otupělý a vyčerpaný, že nebyl schopen ničeho jiného než praštit sebou na pohovku, gin s tonikem v jedné ruce, noviny v druhé. Nikdy předtím mě ale nenapadlo, že by lékařská profese mohla být založena na vlídnosti, nikoliv hrdinství, a co takový cit může člověka stát.

O mnoho let později mi došlo, že v těch chvílích, kdy v podpalubí na ošetřovně bez oken umdléval horkem, se ve skutečnosti otec pokoušel praktikovat paliativní medicínu v obzvlášť hrozivé situaci a tíže té zkušenosti ho nikdy úplně neopustila.

Jeho jednání toho dne, lhaní dvěma mladičkým řadovým námořníkům, bylo pokusem vykřesat pro ně nějaký smysl života, třebaže nepatrný, i když smrt už byla na dosah.

Z hlediska klasické medicíny nedosáhl ničeho. Neprodloužil život, neobohatil ho, nezpomalil příchod smrti, neupevnil zdraví. Ale z lidského hlediska, tím, že přemohl hrůzu ze spálených těl a blízkého skonu dvou mladých mužů, tím, že zůstal u jejich lůžek a postaral se, aby nebyli sami, snad pomohl udělat z nesnesitelného osudu snesitelný. Snad udělal všechno, na čem záleželo.

Umírání, jak nám je v jednadvacátém století zprostředkovává televize a digitální média, je přikrášlené a je všude. Já jsem první dávku smrti v podobě televizní zábavy dostala zásluhou fitness lekce Johnnyho Weissmüllera. V případě mého syna to bylo něco jiného. Když mu bylo osm nebo devět, vracel se s příběhy plnými krve poté, co 21