Hillary Rodham Clintonová & Louise Pennyová VLÁDA TERORU
KALIBR
K A PI TOL A 1
P
aní ministryně,“ upozornil Charles Boynton spěchající vedle své šéfové, která se hnala po chodbě zvané Mahogany „ Row do své kanceláře v sedmém podlaží ministerstva zahraničí, „za osm minut máte být v Kapitolu.“ „Odsud to tam trvá deset minut,“ uvědomila si Ellen Adamsová a rozběhla se. „A já se musím osprchovat a převléknout. Ledaže…“ Zastavila se a otočila se k řediteli své kanceláře. „Můžu jít takhle?“ Rozpřáhla paže, aby si ji mohl dobře prohlédnout. V jejích očích byla patrná zcela zjevná úpěnlivá prosba a v hlase úzkost. Ve skutečnosti vypadala, jako by ji právě před chvilkou vláčeli za traktorem po poli. Zkřivil obličej do úsměvu, který mu zřejmě působil bolest. Středně vysoké, štíhlé a elegantní Ellen Adamsové už bylo hodně přes padesát. Její smysl pro vkusné oblékání a používání tvarovacího spodního prádla zakrývaly lásku ke krémovým rohlíčkům se šlehačkou. Jemný mejkap zvýrazňoval inteligentní modré oči, nesnažil se však zatajovat její věk. Neměla potřebu vypadat mladší, ale nechtěla ani vypadat starší, než ve skutečnosti je.
9
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
„Plavá eminence,“ tak ji nazýval její kadeřník, zatímco jí aplikoval speciálně namíchanou barvu na vlasy. „Při vší úctě, paní ministryně, vypadáte jako vagabund.“ „Díky bohu, že k tobě chová úctu,“ zašeptala Betsy Jamesonová, Ellenina nejlepší přítelkyně a poradkyně. Po dvaadvacetihodinovém maratonu, který začal diplomatickou snídaní uspořádanou ministryní Adamsovou na americkém velvyslanectví v Soulu, pokračoval rozhovory na vysoké úrovni o regionální bezpečnosti a snahou zachránit neočekávaně se hroutící klíčovou obchodní dohodu, skončil ten nekonečný den prohlídkou závodu na výrobu umělých hnojiv v provincii Kangwon, což byla zástěrka pro rychlou návštěvu demilitarizované zóny. Potom se Ellen Adamsová dovlekla do letadla a vydala se zpět domů. Sotva se ocitla ve vzduchu, nejdřív ze všeho se zbavila tvarovacího prádla a nalila si velkou sklenici chardonnay. Posléze strávila několik hodin zasíláním zpráv svým náměstkům a prezidentovi a čtením příchozích interních sdělení. Nebo se o to aspoň pokoušela. Usnula s obličejem na informaci o personálním obsazení velvyslanectví na Islandu. S trhnutím se probudila, když jí asistentka sáhla na rameno. „Paní ministryně, budeme přistávat.“ „Kde?“ „Washington.“ „Ve státě Washington?“ Posadila se zpříma a prohrábla si rukama vlasy tak, že se jí naježily, jako by dostala strach nebo nějaký velmi dobrý nápad. Doufala, že je to Seattle ve státě Washington. Kvůli tankování nebo nabrání jídla či kvůli nějaké neočekávané naléhavé události. Jedna naléhavá věc tu je, to věděla, třebaže nejde o nic technického ani neočekávaného. Naléhavost spočívala v tom, že usnula, a ještě se potřebuje osprchovat a –
10
VL ÁDA TERORU
„Washington, D. C.“ „Panebože, Ginny. To jste mě nemohla vzbudit dřív?“ „Zkoušela jsem to, ale vy jste jen něco zamumlala a znovu jste usnula.“ Ellen si na něco matně vzpomínala, ale to snad byl sen, ne? „Díky za snahu. Stihnu si vyčistit zuby?“ Ozvalo se cinknutí, kapitán vydal signál, aby se připoutali. „To bohužel asi ne.“ Ellen pohlédla ven okénkem vládního speciálu, který z legrace nazývala Air Force Three. Viděla kupoli Kapitolu, kde bude za chvíli sedět. Spatřila svůj odraz ve skle. Vlasy nakřivo. Rozmazaná řasenka. Neupravené oblečení. Oči zarudlé a pálící od kontaktních čoček. Vrásky ze starostí a stresu, které tam ještě před měsícem při uvedení do úřadu nebyly. Toho jasného, zářivého dne, kdy svět byl nový a všechno se zdálo možné. Jak milovala tuto zem. Tento nádherný, poničený vzor a zdroj inspirace. Po desetiletích budování a řízení mezinárodního mediálního impéria, které nyní zahrnuje televizní sítě, satelitní zpravodajský kanál, webové stránky i noviny, předala vše další generaci. Své dceři Katherine. Po posledních čtyřech letech, kdy sledovala, jak se země, kterou miluje, málem umlátila k smrti, se nyní ocitla v postavení, kdy jí může pomoci, aby se uzdravila. Od smrti milovaného Quinna cítila, že její život je nejen prázdný, je i nevyzrálý. Místo aby tento pocit časem zeslábl, jen dál sílil, propast se rozšiřovala. Pociťovala stále větší potřebu dělat víc. Pomáhat víc. Nepřinášet zprávy o bolesti, ale vykonat něco pro její zmírnění. Vracet, oplácet. Příležitost přišla z nejméně pravděpodobného zdroje: od právě zvoleného prezidenta Douglase Williamse. Jak rychle se může život změnit. K horšímu, ano. Ale také k lepšímu.
11
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
A nyní se Ellen Adamsová nachází na palubě Air Force Three. Jako ministryně zahraničí jmenovaná novým prezidentem. Ocitla se v pozici, v níž má znovu vybudovat mosty ke spojencům po téměř zločinně nekompetentním úřadování předchozí administrativy. Může napravit životně důležité vztahy nebo vyslat rozhodné varování nepřátelským zemím. Těm, které možná zamýšlejí, že Spojené státy poškodí, a zároveň jsou schopné takový krok uskutečnit. Ellen Adamsová nyní zastává post, kde nestačí o změně jen mluvit, ale je nutné jí dosáhnout. Obrátit nepřátele v přátele a udržet chaos a teror na uzdě. A přesto… Obličej, který její pohled opětoval, už tak sebejistě nevypadal. Viděla cizího člověka. Unavenou, neupravenou, vyčerpanou ženu. Starší, na svůj věk. A možná maličko moudřejší. Nebo cyničtější? Doufala, že ne, a přemýšlela, proč je náhle obtížné ty dvě věci od sebe odlišit. Vytáhla papírový kapesníček, naslinila ho a otřela si řasenku. Pak si uhladila vlasy a usmála se na sebe. Tenhle výraz měla stále po ruce. Znala ho veřejnost. Tisk, kolegové, zahraniční vůdci. Sebejistá, kultivovaná, suverénní ministryně zahraničí zastupující nejmocnější zemi světa. Jenže to byla maska. Ellen Adamsová viděla ve své přízračné tváři něco jiného. Něco otřesného, co se bolestně snažila skrývat i sama před sebou. Avšak vyčerpání způsobilo, že ta věc pronikla přes její obranu. A Ellen spatřila strach. A jeho blízkou družku, pochybnost. Je to skutečné, nebo falešné? Blízký nepřítel našeptávající, že není dost dobrá. Nestačí na tu práci. Že ji podělá a tisíce, možná miliony životů se ocitnou v ohrožení? Zaplašila to, byť pochopila, že jí to nepomůže. Jenže pořád slyšela ten šepot, byť slaběji, že to neznamená, že to není pravda.
12
VL ÁDA TERORU
Když letadlo přistálo na vojenské letecké základně Andrews, Ellen spěšně doprovodili do obrněného automobilu, kde si pročítala další interní sdělení, hlášení, e-maily. Krajina míjela kolem neviděna, Ellen doháněla informace. Jakmile se ocitla v suterénní garáži monolitické budovy Harry S. Truman, starousedlíky stále nazývané Foggy Bottom, možná dokonce s láskou, snažil se ji celý šik lidí dostat co nejrychleji do výtahu a do její soukromé pracovny v sedmém nadzemním podlaží. U výtahu ji přivítal šéf její kanceláře Charles Boynton. Patřil k lidem, které nové ministryni zahraničí přidělila ředitelka prezidentské kanceláře. Čahoun, jehož štíhlá postava byla spíš v ýsledkem nadměrného výdeje nervové energie než tělesného cvičení nebo správného stravování. Podle jeho vlasů a svalo vého napětí to vypadalo, jako by se chystal bez povolení opustit loď. Boynton strávil dvacet šest let stoupáním v politických pozicích, až skončil na vrcholném místě jako stratég úspěšné prezidentské kampaně Douglase Williamse. Kampaně mnohem brutálnější než většina předchozích. Charles Boynton konečně dospěl do útočiště, kde mohl být sám, nikým nerušen, a rozhodl se tam zůstat. Tohle byla jeho odměna za plnění příkazů. A za to, že měl štěstí ve výběru kandidáta. Boynton nyní určoval pravidla, která mají udržet vzpurné ministry na uzdě. Z jeho hlediska představovali jen dočasná politická jmenování. Pouhou výzdobu jeho konstrukce. Ellen a šéf její kanceláře pádili dřevem obloženou chodbou Mahogany Row k její pracovně, následováni pomocníky a asistenty a členy její diplomatické ochranky. „Nedělej si starosti,“ uklidňovala ji Betsy, když je dohonila. „Zprávu o stavu Unie pozdrží, dokud nedorazíš. Můžeš zvolnit.“
13
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
„Ne ne,“ ohradil se Boynton hlasem zvýšeným o oktávu. „Nemůžete se zdržovat. Prezident je naštvaný. A mimochodem, oficiálně to zpráva o stavu Unie není.“ „Ach, Charlesi, prosím vás. Nebuďte takový pedant.“ Ellen se náhle zastavila a málem přivodila řetězovou srážku. Zula si blátem pocákané střevíčky s vysokým podpatkem a jen v punčochách se rozběhla po plyšovém koberci. Stále zrychlovala. „A prezident je naprdlý pořád,“ volala za nimi Betsy. „Jo, vy chcete říct rozhněvaný? Tak na Ellen je rozhněvaný pořád.“ Boynton po ní střelil varovným pohledem. Neměl tuhle Elizabeth Jamesonovou rád. Betsy. Žena zvenčí, která je tu jen proto, že je celoživotní přítelkyní ministryně. Boynton věděl, že ministryně měla právo vybrat si jednu blízkou důvěrnici, poradkyni, která s ní bude pracovat. Ale nelíbilo se mu to. Člověk zvenčí vnáší do každé situace prvek nepředvídatelnosti. A neměl ji rád. Soukromě ji nazýval paní Cleaverová, protože vypadala jako Barbara Billingsleyová, Beaverova matka v proslulém televizním sitcomu. Typická žena v domácnosti z padesátých let. Nenáročná. Vyrovnaná. Poddajná. Až na to, že se ukázalo, že tahle paní Cleaverová není tak černobílá. Spíš se zdálo, že má v sobě něco víc ze zpěvačky a bavičky Bette Midlerové, která nejde pro drsný výraz daleko. A zatímco božskou paní M. měl docela rád, pomyslel si, že nejspíš ne jako poradkyni ministryně zahraničí. I když Charles Boynton musel připustit, že to, co Betsy řekla, je pravda. Douglas Williams žádnou lásku ke své ministryni zahraničí nechová. A říct, že to platí vzájemně, je příliš slabé vyjádření. Když si nově zvolený prezident vybral do tak mocné a prestižní pozice politického nepřítele, ženu, která použila své obrovské
14
VL ÁDA TERORU
zdroje k podpoře jeho rivala při stranické nominaci, vyvolalo to obrovský údiv. Ještě větší údiv pak vyvolalo, když Ellen Adamsová předala své mediální impérium dospělé dceři a funkci přijala. Tuto zprávu hltali političtí kariéristé, zasvěcenci i kolegové a šířili ji dál rychlostí drbu. Politické diskusní programy získaly téma na celé týdny. Jmenování Ellen Adamsové se stalo námětem washingtonských společenských večeří. O něčem takovém se v Off the Record, suterénním baru nóbl hotelu Hay-Adams, mohl bavit každý. Proč to přijala? I když daleko větší a zajímavější byla otázka, proč nově zvolený prezident Williams nabídl místo ve vládě svému nejhlasitějšímu a nejútočnějšímu protivníkovi? A zrovna ministerstvo zahraničí! Podle převládající teorie Douglas Williams buď následuje Abrahama Lincolna a sestavuje „tým rivalů“, nebo – spíš – následuje dávného vojenského stratéga Sun-c’ a přátele si drží u těla, ale nepřátele ještě blíž. Nicméně, jak se ukázalo, obě teorie byly chybné. Charlesi Boyntonovi záleželo na šéfové jen do té míry, aby se na něm selhání Ellen Adamsové nepříznivě neodrazila, a ani by ho nenapadlo, aby se jí držel, pokud to s ní půjde z kopce. Po té cestě do Jižní Koreje její úspěchy, i jeho, zahájily strmý pád. A teď oba zdržují celou tu zatracenou ne-zprávu o stavu stejně zatracené Unie. „Honem. Honem. Pospěšte si.“ „Tak to stačí.“ Ellen smykem zastavila. „Nenechám se šikanovat a honit. Jestli musím jít takhle, tak budiž.“ „To nemůžete,“ zděsil se Boynton, oči v panice vytřeštěné. „Vypadáte –“ „Ano, to jste už říkal.“ Otočila se k přítelkyni. „Betsy?“
15
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
Při nastalé odmlce všichni slyšeli jen Boyntonovo nespokojené funění. „Vypadáš fajn,“ odpověděla Betsy klidně. „Možná trochu rtěnky.“ Podala Ellen rtěnku ze své kabelky, spolu s kartáčem na vlasy a pudřenkou. „Pojďte, pojďte,“ Boynton skoro pištěl. Betsy upřela pohled do Elleniných zarudlých očí a zašeptala: „Oxymóron vešel do baru…“ Ellen se zamyslela, pak se usmála. „A rozhostilo se ohlušující ticho.“ Betsy se rozzářila. „Perfektní.“ Pozorovala, jak se její přítelkyně zhluboka nadechla, podala svou velkou cestovní tašku asistentce a otočila se k Boyntonovi. „Půjdeme?“ Ministryně Adamsová vypadala vyrovnaně, ale srdce jí silně tlouklo, když v punčochách a se špinavými střevíčky pohupu jícími se v rukou kráčela po Mahogany Row k výtahu. A k sestupu. „Honem, honem.“ Amír gestikuloval na manželku. „Jsou v domě.“ Za zády slyšeli bušení, pokřikující a rozkazující muže. Jejich slova měla silný cizí přízvuk, ale smysl byl jasný: „Doktorko Bucháríová, vyjděte ven. Okamžitě.“ „Jdi.“ Amír vystrčil Nasrín do zadní uličky. „Utíkej.“ „A ty?“ zeptala se s kabelou přitisknutou na hruď. Ozvalo se zapraskání dřeva, jak muži vyrazili dveře jejich domu v Kahutě nedaleko Islámábádu. „Mě nechtějí. Potřebujou zastavit tebe. Já odvedu pozornost. Běž, běž.“ Jenže když se otočila, popadl ji za paži, přitáhl ji k sobě a pevně ji objal. „Miluju tě. Jsem na tebe tak hrdý.“
16
VL ÁDA TERORU
Políbil ji tak prudce, že jejich zuby na sebe narazily a ona ucítila chuť krve z poraněného rtu. Tiskla se však k němu dál. A on k ní. Při dalších výkřicích, teď už blíže, se od sebe odtrhli. Málem ji požádal, aby mu dala vědět, až bezpečně dorazí do cíle. Ale neudělal to. Věděl, že ho nebude moct kontaktovat. Kromě toho věděl, stejně jako ona, že on sám tuhle noc nepřežije.
17
K A PI TOL A 2
K
dyž ceremoniář ohlásil příchod ministryně zahraničí, v sále to zašumělo. Bylo deset minut po deváté a všichni ostatní členové kabinetu již seděli na svých místech. Ozývaly se spekulace, že Ellen Adamsová tu není, protože byla jmenována „určeným přeživším“, který se podle stejnojmenného televizního seriálu má stát příštím prezidentem, pokud během přednesení Zprávy o stavu Unie dojde k explozi a současný prezident a všichni členové kabinetu zahynou. Většina přítomných ovšem nepochybovala, že prezident Williams by navrhl spíš vlastní fusekli než ji. Když Ellen vstoupila do sálu, zdálo se, že si toho ohlušujícího ticha nevšimla. Oxymóron vešel do… Následovala svůj doprovod se vztyčenou hlavou a usmívala se na členy Kongresu, jako by se nic špatného nestalo. „Jdete pozdě,“ sykl na ni ministr obrany, když zaujala své místo v přední řadě mezi ním a ředitelem Národní zpravodajské služby. „Čekáme s projevem na vás. Prezident zuří. Myslí si, že jste to udělala schválně, aby se média soustředila na vás, a ne na něj.“
18
VL ÁDA TERORU
„Prezident se mýlí,“ poznamenal ředitel Národní zpravodajské služby. „Není důvod, proč byste to dělala.“ „Děkuju vám, Time,“ usmála se Ellen. Byl to ojedinělý projev podpory od jednoho z věrných stoupenců Douglase Williamse. „Když se vezme v úvahu ten průšvih v Jižní Koreji,“ pokračoval Tim Beecham, „neumím si představit, že byste stála o pozornost.“ „Co to proboha máte na sobě?“ zeptal se ministr obrany. „Zase jste se zúčastnila zápasu v bahně?“ Ušklíbl se a pokrčil nos. „Ne, pane ministře, dělala jsem svou práci. A to někdy znamená sestoupit dolů a umazat se.“ Změřila si ho pohledem. „Vy vypadáte bez poskvrnky, jako vždy.“ Ředitel Národní zpravodajské služby, sedící po jejím druhém boku, se rozchechtal. Pak se všichni postavili, když ceremoniář oznámil: „Pane předsedo Kongresu, prezident Spojených států.“ Doktorka Nasrín Bucháríová běžela důvěrně známými postranními uličkami a prudce se vyhýbala odházeným bedýnkám a plechovkám zaneřáďujícím celé okolí, které by ji prozradily, kdyby do nich vrazila. Ani jednou se nezastavila. Ani jednou se neohlédla. Ani když se ozvala střelba. Usoudila, že manžel, s nímž strávila osmadvacet let, vyvázl. Přežil. Unikl těm, které poslali, aby se je pokusili zastavit. Zastavit ji. Nezabili ho, ani ho nezajali, což by bylo ještě horší, protože by ho mučili, dokud by z něj nedostali všechno, co ví. Když střelba ustala, brala to jako znamení, že se Amír dostal bezpečně pryč. Tak jako teď musí ona. Na tom záviselo vše.
19
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
Půl bloku před zastávkou autobusu zpomalila, popadla dech a ubírala se rozvážným, pravidelným krokem ke konci fronty čekajících pasažérů. Srdce jí bušilo, ale obličej měla poklidný. Anáhítá Dáhirová seděla u svého stolu na odboru jihoasijských a středoasijských zemí na ministerstvu zahraničí. Přerušila práci, přešla k televizi na stěně na opačné straně kanceláře a zapnula prezidentův projev. Bylo devět patnáct. Podle komentátorů se projev opozdil, pozdržel, kvůli nepřítomnosti ministryně zahraničí, Anáhítiny současné šéfové. Kamera sledovala nedávno zvoleného prezidenta, jak přichází do vyzdobeného sálu za bouřlivého aplausu svých stoupenců a zdrženlivého potlesku stále ještě raněné opozice. Prezident Williams složil slib před pouhými pár týdny, a tak bylo těžké věřit, že skutečně zná opravdový stav Unie a že by ten stav připustil, i kdyby ho znal. Zasvěcenci se shodovali, že ve své řeči bude balancovat mezi kritikou – byť ne zcela otevřenou – předchozí administrativy za chaos, který za sebou zanechala, a jistou nadějí, třebaže nepříliš optimistickou. Tady šlo o utlumení extravagantních očekávání vyvolaných během voleb a zároveň o odvrácení jakékoli odpovědnosti za dosavadní stav. Vystoupení prezidenta Williamse před Kongresem bylo politické divadlo, jakési kabuki. Spíš šlo o vnější dojem než o slova. A Douglas Williams rozhodně uměl vypadat jako prezident. I když – zatímco ho Anáhítá sledovala, jak si cestou do sálu přátelsky potřásá rukou s politickými přáteli i nepřáteli, zdraví se s nimi a usmívá se na ně – kamera neustále přeskakovala na ministryni zahraničí.
20
VL ÁDA TERORU
Tohle bylo skutečné drama. Skutečný příběh tohoto večera. Komentátoři blahem bez sebe spekulovali, co prezident Wil liams udělá, až se ocitne tváří v tvář své ministryni zahraničí. S potěšením zdůrazňovali a znovu a znovu opakovali, že Ellen Adamsová právě vystoupila z letadla po katastrofální zahraniční cestě, kde se jí podařilo znepřátelit si významného spojence a destabilizovat již tak křehký region. Okamžik, kdy se ti dva tady ve sněmovně setkají, uvidí stovky milionů diváků a všechno se bude znovu a znovu přehrávat na sociálních sítích. Sněmovna byla plná napjatého očekávání. Komentátoři se předkláněli, dychtiví dešifrovat poselství, které může prezident vyslat. Mladá zaměstnankyně ministerstva zahraničí se nacházela na pracovišti sama, až na vedoucího v rohové kanceláři. Přistoupila blíž k obrazovce, aby viděla, co se odehraje mezi jejím novým prezidentem a její novou šéfovou. Upoutalo ji to natolik, že ani nezaslechla cinknutí přicházející e-mailové zprávy. Zatímco se prezident Williams cestou tu a tam zastavil, aby prohodil pár slov a zamával, političtí komentátoři vyplňo vali čas probíráním vlasů Ellen Adamsové, jejího mejkapu, oblečení, neupraveného a pošpiněného čímsi, co – jak doufali – je bláto. „Jako by právě přišla z rodea.“ „A rovnou na jatka.“ Další pochechtávání. Nakonec jeden z komentátorů upozornil, že ministryně Adamsová patrně neplánovala, že bude při příchodu takhle vypadat. Tohle svědčí o tom, jak tvrdě pracuje. „Právě vystoupila z letadla ze Soulu,“ připomněl jim. „Kde, jak jsme vyrozuměli, rozhovory ztroskotaly.“ „Jo,“ připustil, „říkal jsem, že pracuje tvrdě, nikoli efektivně.“
21
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
Pak zachmuřeně diskutovali, jak katastrofální dopad může její selhání v Jižní Koreji mít. Pro ministryni Adamsovou, pro rodící se administrativu. Pro jejich vztahy v této části světa. Pracovnice ministerstva zahraničí věděla, že i tohle je politické divadlo. Jedno nešťastné jednání nemůže v žádném případě vést k trvalému poškození zájmů. Ale jak sledovala svou novou šéfovou, poznala, že škoda už vznikla. Anáhítá Dáhirová byla sice na tomto místě docela nová, ale zároveň natolik vnímavá, aby věděla, že ve Washingtonu je vnější dojem často mocnější než skutečnost. Dokonce bývá tak silný, že může skutečnost vytvořit. Kamera setrvávala na ministryni Adamsové, zatímco ji komentátoři cupovali. Anáhítá Dáhirová na rozdíl od zasvěcenců viděla ženu asi ve věku své matky, která stojí vzpřímeně, s rovnými zády, zdviženou hlavou. Pozornou. Uctivou. Otočenou k muži, který k ní přicházel. Klidně očekávající svůj osud. Ten neupravený vzhled v Anáhítiných očích jen jako by zvyšoval její důstojnost. Až do této chvíle mladá pracovnice ministerstva zahraničí bezstarostně přijímala vše, co tvrdili komentátoři a její kolegové analytici: že jmenování Ellen Adamsové do funkce byl cynický politický krok prohnaného prezidenta. Jenže když teď sledovala, jak se prezident Williams přibližuje a ministryně Adamsová sbírá duševní síly, Anáhítá se zamyslela. Vypnula zvuk televize. Poslouchat dál nebylo zapotřebí. Vrátila se ke svému stolu a všimla si nové zprávy. Otevřela ji a viděla, že tam, kde by mělo být odesilatelovo jméno, jsou jen nahodilá písmena. A zpráva samotná neobsahovala žádná slova, jen řadu číslic a symbolů.
22
VL ÁDA TERORU
Když se prezident přiblížil, Ellen Adamsová si myslela, že kolem ní projde bez povšimnutí. „Pane prezidente,“ pozdravila. Zastavil se a pohlédl mimo ni, skrz ni, kýval hlavou a usmíval se na lidi po obou stranách. Pak se natáhl za ni, loktem jí málem vrazil do obličeje, aby uchopil ruku osoby stojící vzadu. Teprve potom pomalu, pomalinku, upřel pohled do jejích očí. Animozita byla tak očividná, že ministr obrany i ředitel Národní zpravodajské služby o krok ustoupili. „Naštvanost“ ani zdaleka nevystihovala prezidentovy pocity a oni netoužili po tom, aby zasáhla také je. Pokud jde o kamery a miliony přihlížejících, prezidentův pohledný obličej budil dojem přísný, spíš zklamaný než rozhněvaný. Smutný rodič hledící na dítě, které to myslí dobře, ale je vzdorovité. „Paní ministryně.“ Ty neschopná krávo. „Pane prezidente.“ Ty arogantní debile. „Možná byste se mohla ráno před jednáním kabinetu zastavit v oválné pracovně.“ „S potěšením, pane.“ Dál už si jí nevšímal a odcházel a ona ho doprovázela laskavým pohledem. Loajální členka kabinetu. Usedla na své místo a zdvořile naslouchala, zatímco prezident zahájil projev. Ale jak mluvil dál, Ellen se cítila stále více zaujatá. Nikoli rétorikou, nýbrž něčím daleko hlubším, než jsou slova. Působila to ta vážnost, historie, tradice. Uchvátila ji majestátnost, klidná velkolepost, důstojnost této události. V její symbolice, když ne v momentálním obsahu. Přátelům i nepřátelům se tím vysílalo mocné poselství. O kontinuitě, síle odhodlání a záměru. Že škoda napáchaná bývalou administrativou bude napravena. Že Amerika je zpátky.
23
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
Ellen Adamsové se pomalu zmocňovala emoce tak silná, že potlačila její averzi k Douglasu Williamsovi. Odehnala její nedůvěru a podezření, ponechala jen hrdost. A ohromení. Že ji život nějak přivedl až sem. Postavil ji do této pozice, na toto místo, aby sloužila. Možná vypadá jako pobuda a páchne jako nějaké hnojivo, ale je americkou ministryní zahraničí. Svou zem miluje a udělá vše, co bude v její moci, aby ji ochránila. Doktorka Nasrín Bucháríová usedla na své místo v zadní části autobusu a přinutila se hledět přímo před sebe. Ne ven z okna. Ne na kabelu pevně svíranou na klíně. Ne na spolucestující. Vyhnout se očnímu kontaktu bylo životně důležité. Přiměla se tvářit neutrálně, znuděně. Autobus nastartoval a začal poskakovat po cestě k hranici. Dohodlo se, že Nasrín poletí, jenže ona plán změnila, aniž to řekla komukoli, včetně Amíra. Lidé, kteří ji měli zarazit, budou očekávat, že se pokusí dostat ze země co nejrychleji. Budou na letišti. Když bude třeba, umístí své lidi na všechny lety. Udělají cokoli, jen aby jí zabránili dorazit do cíle. Kdyby Amíra zajali a mučili, plán by prozradil. Takže se musel změnit. Nasrín Bucháríová svou zem miluje a udělá vše, co bude v její moci, aby ji ochránila. A to znamenalo opustit vše, co miluje. Anáhítá Dáhirová zírala na monitor počítače. Chvíli se na něj mračila a po několika vteřinách usoudila, že ta zpráva je spam. Tohle se stává častěji, než by člověk tušil.
24
VL ÁDA TERORU
Přesto potřebuje potvrzení. Zaklepala na dveře vedoucího a nakoukla dovnitř. Sledoval projev a vrtěl hlavou. „Co je?“ „Zpráva. Myslím, že je to spam.“ „Ukažte mi to.“ Ukázala mu to. „Určitě to není od žádného našeho zdroje?“ „Určitě, pane.“ „Dobrá. Vymažte to.“ Což udělala. Ale napřed si zprávu opsala na kus papíru. Pro každý případ. 19/0717, 38/1536, 119/1848
25
K A PI TOL A 3
G
ratuluju, pane prezidente. Šlo to dobře,“ řekla Barbara Stenhauserová. Doug Williams se rozesmál. „Šlo to moc dobře. Líp, než jsem mohl doufat.“ Uvolnil si kravatu a položil nohy na stůl. Byli zpátky v oválné pracovně. Stál tu připravený barový pult s nápoji a malým občerstvením pro rodinu, přátele a vlivné podporovatele pozvané k oslavě prezidentova prvního projevu v Kongresu. Williams však chtěl strávit chvilku o samotě s ředitelkou své kanceláře, aby se uvolnil. Projev zapůsobil podle očekávání, a ještě víc. Jenže málem do euforie ho přivádělo něco jiného. Propletl si ruce za hlavou a pohupoval se, zatímco mu číšník přinášel skotskou a talířek s mušlemi obalenými slaninou a se smaženými krevetami. Pokynul Barb, aby si přisedla, a číšníkovi poděkoval a naznačil mu, že má odejít. Barb Stenhauserová usedla a zhluboka se napila červeného vína. „Může to přežít?“ zeptal se.
„
26
VL ÁDA TERORU
„Pochybuju. Necháme média, ať si na ní smlsnou. Podle toho, co jsem viděla před vaším projevem, s tím novináři už začali. Bude mrtvá dřív, než se dostane domů. Čistě pro jistotu jsem dala dohromady pár našich senátorů, aby vzhledem k té blamáži v Jižní Koreji začali vyjadřovat zdrženlivou obavu ohledně její schopnosti vykonávat tu práci.“ „Dobrá. Kam má namířeno příště?“ „Naplánovala jsem jí cestu do Kanady.“ „Panejo. Do víkendu s nimi budeme ve válce.“ Barb se rozesmála. „Doufejme. Vždycky jsem si přála umístění v Québecu. První zprávy o vašem projevu jsou vysoce pozitivní. Zmiňují váš důstojný tón, ochotu ke kompromisu. Ale ozývá se i reptání, pane prezidente, že jmenování Ellen Adamsové, jakkoli odvážné, byl chybný krok, zejména po tom debaklu s Jižní Koreou.“ „Malý zpětný úder naším směrem se dá očekávat. Hlavně když většina toho sajrajtu dopadne na ni. Kromě toho to poskytne kritikům něco, na co se můžou soustředit, zatímco my budeme moct pohnout se svými věcmi.“ Stenhauserová se usmála. Málokdy zažila tak skvělého politika. Člověka s odvahou přijmout povrchové zranění, pokud to znamená odrovnání oponenta. Třebaže věděla, že ho čeká daleko víc než jen povrchové zranění. Fakt, že jí Douglas Williams někdy naháněl husí kůži, může pominout, jestliže to bude nakonec znamenat uskutečnění politické agendy, které věřila celým srdcem. Naklonila se přes stůl a podala mu list papíru. „Připravila jsem krátké prohlášení na podporu ministryně Adamsové.“ Přečetl si ho, pak ho hodil zpátky. „Dokonalé. Důstojné, ale nezávazné.“ „Vlažná chvála.“
27
HILL ARY RODHAM CLINTONOVÁ & LOUISE PENNYOVÁ
Zasmál se, pak si s úlevou oddechl. „Zapněte televizi. Podíváme se, co říkají.“ Zatímco se velká obrazovka rozsvěcovala, předklonil se a opřel se lokty o stůl. Byl v pokušení říct ředitelce své kanceláře, jak chytře se ve skutečnosti zachoval. Jenže se neodvážil. „Prosím.“ Katherine Adamsová podala matce a kmotře velké sklenice chardonnay; pak popadla lahev za hrdlo a odnesla ji i se svou sklenicí k široké pohovce, kde se usadila mezi obě ženy. Na konferenčním stolku spočívaly tři páry nohou obutých do trepek. Katherine se natáhla pro dálkový ovladač. „Ještě ne,“ zadržela ji matka a položila ruku na dceřino zápěstí. „Ještě chvilku budeme dělat, že mluví o mém triumfu v Jižní Koreji.“ „A gratulujou ti k novému účesu a smyslu pro oblékání,“ dodala Betsy. „A k parfému,“ připomněla Katherine. Ellen se rozesmála. Jakmile se dostala domů, vysprchovala se a převlékla do tepláků. Teď seděly všechny tři vedle sebe v útulném pokojíku. Stěny pokrývaly police plné knih a zarámované fotografie Elleniných dětí a momentky ze společného života se zesnulým manželem. Tohle byl soukromý prostor, útočiště vyhrazené pro rodinu a nejbližší přátele. Ellen si nasadila brýle, vytáhla složku dokumentů a začala číst. Zakroutila hlavou. „Co se stalo?“ zeptala se Betsy. „Ty rozhovory. Neměly ztroskotat. Přípravný tým odvedl dobrou práci.“ Zvedla papíry. „My jsme byli připraveni, Jihokorejci byli připraveni. Všechno jsem předem prohovořila se svým protějškem. Tohle měla být formalita.“
28