0042761

Dominika Prejdová Z ČEHO JE DEN

EUROMEDIA GROUP

Jmenuju se Hana a tenhle příběh je o mně, samozřej­ mě, a také o Szymonovi, mém muži, o jeho dětech z prvního manželství, Tonie a Adamovi, a o naší dceři Idě. Je i o jiných lidech, kteří se stali součástí našeho života. Jak řekla naše dcera, to my i oni všichni jsme tím, „z čeho je den“.

Tato kniha je fikcí, veškeré podobnosti připomínající skutečné postavy jsou čistě náhodné.

Léto

Ležím na pláži, vedle mě se opaluje máma, povídáme si spolu a přitom se dívám na Szymona s Adamem.

Stojí na břehu moře, Adam je zády ke mně a nohou máchá ve vodě, má založené ruce a jednou rukou si přitom podpírá bradu. Má zvláštně velké lopatky, na jeho hubeném těle je to dobře vidět. Szymon na mě mává, abych šla za nimi. Chvíli váhám, zatvářím se nepřístupně, aby bylo jasné, že tak snadno nepřijdu. Ale pak vstávám a jdu k nim. Adam mluví jen s Szymonem a já se hned odpojuju, ani se nesnažím něco říct. Dívám se, jak přichází vlna a Tonia přes ni přeskakuje a vlna pak mizí v písku. Chvíli s nimi tak stojím a pak se vracím k mámě. Ležím vedle ní a zavírám oči, na chvíli se mi daří na nic nemyslet. Pak je zase otevírám a dívám se, kde je Ida. Hraje si s Toniou v písku, běhá dokola. Máma si čte. Dívám se znovu na Szymona a Adama. Jsou pořád u moře, Adam bere Szymona za ruku, tulí se k němu, Szymon ho objímá kolem ramen. Máma odkládá knížku a Szymon na mě [9]

znovu volá od moře: pojď k nám, ty se pořád držíš stranou, nestaráš se o mě! Nic na to neříkám, ale pak se obracím k mámě: to přece on je pořád s Adamem, a máma přikyvuje. Už k nim nejdu.

Jdeme spolu písčitou cestou, která vede k pláži. Kousek za naším domem se musí zahnout a pak se hned úplně mění krajina. Na jedné straně se pasou koně, říkám Idě, aby se na ně podívala. Na druhé straně je jen jeden kůň oblečený ve zvláštním postroji, zakryté má celé tělo i hlavu. Přemýšlíme, proč to má, jestli má nějakou kožní chorobu, nebo to je ochrana proti mouchám. Kus cesty jdou s námi psi Eriky, jeden velký Era a druhý malý Pips, kterému Ida říká Chips, a pak se vrací sami domů. Dál jsou bungalovy, německá hacienda jedné Němky, která se sem přestěhovala už před dvaceti lety. Několik hostů sedí před domem, mezi nimi i mladá, asi patnáctiletá holka se svojí mámou. Holka čte Bratry Karamazovy. Szymon s ní svým šarmantním stylem rychlého kontaktu hned navazuje hovor. Ptá se jí, jestli to musí číst do školy, nebo si to sama vybrala. Směje se a odpovídá, že má ráda Dostojevského, že ji do něho nikdo nenutí. Její máma říká, že jsou z Lisabonu a přijíždějí sem, do stejného místa, už patnáct let. Jdeme dál. Na křižovatce písčitých cest stojí malý rybářský domek, s modrými pruhy namalovanými kolem oken, je tak nízký, že ho převyšují i bambusy, které rostou okolo domu. Na poli rostou melouny. Na louce dál se pasou kozy, každá má [ 10 ]

na krku zvonek. Ukazuju je Idě a ona na to: beeee.

Tonia se mě ptá na menstruaci a antikoncepci. Jestli antikoncepce něco způsobuje a jak se po ní člověk cítí.

Ptá se, jak žena pozná, že je těhotná. Szymon na mě posunkuje, že nemám odpovídat. Říká Tonie, že se na to má zeptat mámy. Ale mně se chce jí odpovědět. Čekáme na cestě. Ida se už nechce nést, dohání nás Martin s Leonem. Tonia prosí Martina, aby jí vyprávěl nějakou legrační historku z dětství. Martin vymýšlí pro Toniu s Leonem soutěž na body. Vybízí je, aby popsali svého bratra nebo sestru v několika větách, co nejlíp. Tonia hned odpovídá: Adam je chytrý, má dlouhé ruce i nohy, je hubený a hezký a chytrý. Leon mlčí. Martin se na něho dívá z boku a povzbuzuje ho, no jak vypadá Pola? Je vysoká nebo malá? No vysoká.

A je milá nebo nemilá? No milá, říká pomalu Leon bez zvláštního zájmu. No, a teď popište svého tátu.

Tonia mluví zase první: táta má vousy, je vysoký, je silný a je hezký, má modré oči. My všichni máme vlastně modré oči jako táta, ohlíží se po Adamovi a Idě.

Doháníme teď všichni Szymona. Tonia po něm chce, aby jí vyprávěl o tom, jak mučil Martina, když byli malí. Ale ne to, jak na něho načůral ve vaně, to už zná, o tom už vyprávěl mockrát, něco jiného. Szymon povídá o tom, jak jednou Martin dostal playmobil, měl strašnou radost, ale hned u jedné figurky zničil ruku. A Szymon se mu posmíval, že je debil, že hned všechno zničí. A Martin byl hrozně smutný. Tonia je spokojená, usmívá se, chce ještě víc historek. Ida už [ 11 ]

nechce jít dál sama, Szymon ji bere na koně. Kolik dílů má House of Cards? ptá se Adam Szymona. Nevím, ale jsou asi tři řady, já jsem viděl určitě jen tu první, odpovídá Szymon. Jdeme dál všichni spolu, Martin se drží s Leonem trochu vzadu. Přejíždí auto, zasypává nás na chvíli písčitým prachem. Tonia s Adamem se dívají pod nohy, my se kocháme výhledem na moře, který se před námi právě otevírá. Začíná foukat od moře. Je trochu opar, takže jeho horizont je rozmazaný, nikde přesně nekončí. Tonia se ke mně obrací, chtěla bys spíš skočit do strašně horký vody, nebo do strašně studený?

Do strašně studený, odpovídám. A ty? Tonia je chvilku zamyšlená, ale těžko říct, jestli přemýšlí zrovna o tom.

Asi taky do studený, řekne nakonec. Jsme teď už blízko útesu, kde se sestupuje po strmých schodech dolů k moři. Martin bere Leona do náručí.

Večer v našem apartmánu uspávám Idu, čteme spolu Emu a Kacpra. Jsou slyšet děti, hrají něco na iPadu a křičí u toho nadšením. Chvíli přemýšlím, jestli jim něco neříct, ale pak to nechám plavat a jdu jen pro sklenici vody. V kuchyni stojím u dřezu, slyším útržky rozhovoru mezi Adamem a Szymonem. Pak se najednou Szymon obrátí na mě: Adam nechce, abych měl další děti. Nic na to neříkám a jdu zpátky k Idě.

Ida usíná, vracím se do obýváku, kde se děti dívají na Tři mušketýry. Tonia mi vzrušeně vypráví, co se všechno mezitím dělo. Cítím zlost na Adama, ale zkouším se kontrolovat, zavírám se v sobě. Piju víno [ 12 ]

a dívám se s nimi na seriál. Pak děti řeknou dobrou noc a Szymon jde s nimi. Vrací se, trochu spolu mluvíme. Nelíbí se mi, když tak Adam mluví. Nemůžu si pomoct, vypadne ze mě nakonec. Nedívám se na něho, ale před sebe na balkón, kam akorát začal svítit měsíc. Slyším, že dole někdo vyšel do zahrady. Szymon odpovídá, že tomu mám rozumět, přece Adam je jen dítě, cítí se ohrožený a prostě bojuje sám za sebe. Každý bojuje sám za sebe, doplní po chvíli.

Chtěl jsem si s ním jen promluvit, trochu ho na to připravit, otestovat ho, řekl jsem mu, že mám strašně rád děti, že děti jsou bezva a že možná ještě jedno budeme mít. A on hned zareagoval takhle. Ale to je přece pochopitelný, ne? No jasně, říkám na to jízlivě.

Dál jen mlčíme. Szymon se po chvíli zase ozývá, že je pro něho těžké všem vyhovět. Měl jsi zůstat s Alicjou, vypálím na něho a dávám skleničku na stůl. Pořád se na něho nedívám. Hned toho lituju, nechci tak mluvit, ale zároveň cítím úlevu, že jsem to řekla. Pijeme víno už mlčky. Pak jdeme spát. Já k Idě a on k dětem. Je to jenom dítě, říká mi ještě před odchodem. No jasně, vím, odpovídám. – Nevím, proč jsi naštvaná na mě. Já jsem ti přece nic neudělal. – Líp být naštvaná na tebe než na Adama, ne? Szymon naštvaně odchází. Lehnu si vedle Idy, ale nemůžu usnout. Poslouchám, co je slyšet zvenku, je strašně silný vítr, tříská dveřmi na balkóně. Přemýšlím o tom, jestli je možné, že je odsud slyšet oceán. Po hodině přichází Szymon. Beze slova si lehne vedle mě a obejme mě. Ležíme spolu [ 13 ]

potichu. – Viděl jsi, jaký je měsíc? – Jo jo, taky jsem se na něj díval.

Jsme na pláži, je už večer, nejsou tu skoro žádní jiní lidé. Na moři jsou obrovské vlny. Všichni stojíme na břehu. Svítí ještě poslední slunce, svítí na nás a na poslední kousek pláže. Leon hází šišku do vody a dívá se, kdy připlave zpátky. Když už je blízko, skáče pro ni do vody a pak ji zase znovu hází do moře z jiného místa. Někdy ho podemílá přicházející vlna a Leon pak utíká na břeh a skáče a běhá dokola svým kulhavým a zároveň skákavým krokem. Martin se směje, že je jak horská koza. Tonia skáče do vln a mezi vlnami křičí, že je to nejlepší pláž, na které kdy byla. Začínáme s Martinem hrát líný tenis, čím dál víc se do toho pokládáme. Začínám se smát jako holka z gymplu. Běží mi hlavou, jak jsme na Petříně na tělocviku, běháme a přitom se díváme, jestli se na nás dívají kluci. Dokážu nahodit jinou podobu bezstarostné veselosti než gympl holka? Nebo vlastně jen přehrabuju v už prožitých figurách? Cítím na sobě Szymonův pohled. Je pro mě méně čitelný než obvykle. Možná žárlí, možná je jen lhostejný, možná si ode mě udržuje odstup. Když jsme takhle všichni spolu, začínáme hrát trochu jiné role. Jako by sám fakt, že jsme spolu pohromadě, v nás zdůrazňoval některé naše vlastnosti na úkor jiných. Martin je ještě víc okouzlující, uvolněný a cool, Szymon ještě víc organizátor a „odpovědný táta“. A já, nejspíš koketa. [ 14 ]

Martin je ale jediný, komu Szymon tak přenechává prostor, jinak by to nesnesl.

Končíme zápas s Martinem a ptám se Szymona, jestli si se mnou chce zahrát. Hraje se mnou se svým tajemným výrazem. Moc nám to nejde, ale hrajeme dál. Cítím, že hned vypínám svoje ženské teenager gesta. Přestáváme hrát, Szymon jde k poslednímu páru, co zůstal ještě na pláži. Udělali si něco na způsob domku z šálů, sedí v něm a kouří cigarety, pijí víno z láhve a dívají se na moře. Szymon je asi prosí o cigaretu, protože mu ji dávají a připalují. Szymon se na ně usmívá a odchází kousek dál. Sedí na kameni a kouří. Ráno byly všechny kameny vidět, protože byl odliv, ale teď zbyla jen jedna řada nepotopená v moři. Tonia po nich skáče a říká, že se jde podívat na jeskyni, ­která je kousek dál. Martin už je s Leonem, je slyšet, že se ho snaží přesvědčit, aby ještě vlezl do vody. Adam na druhé straně pláže kope s Idou díru v písku. Mladý pár se teď zvedá, rozbaluje svůj dům z šálů, dává si je kolem krku, zahazuje cigarety do písku a jde pryč.

Jedeme všichni autem, Martin řídí, já sedím vedle něho, vzadu Leon, Szymon s Toniou na klíně a Adam vedle nich. Jedeme serpentinami nahoru do kopce, chceme se dnes podívat na jeden opuštěný klášter.

Nejdřív zabloudíme a ptáme se policisty, co řídí dopravu k pláži, na cestu. Dívám se na svá stehna rozpláclá na sedadle, a dávám nohu přes nohu. Pravou [ 15 ]

rukou se chytám držátka nad okýnkem. Zahlédnu se na chvíli v zrcátku a stačím na sebe udělat zrcadlový obličej, takový, abych se sama sobě víc líbila, trochu přimhouřím oči a vyšpulím rty. Pamatuju si, na jaké fotce jsem to udělala poprvé, bylo mi jedenáct a táta dělal u babičky skupinovou rodinnou fotku. Teprve později jsem zjistila, že táta dělá úplně stejný obličej, přimhuřuje na fotkách oči a špulí pusu. Jedeme zase zpátky a jinou cestou nahoru, stoupáme, po pravé straně se otevírá pohled na klášter. Vysedáme z auta.

Klášter je zamčený, ale u cesty je vyhlídka. Díváme se dolů na moře a zkoušíme najít dům, kde bydlíme.

Nasedáme zpátky do auta, teď sedí vepředu Szymon a já s Toniou na klíně vzadu, jedeme do nejbližšího městečka. Zase bloudíme, sjíždíme na úbočí cesty, vytahujeme mapu. V autě se Tonia ptá, jak by měla vypadat naše vysněná žena nebo muž. Máme říct tři nejdůležitější vlastnosti. Martin odpovídá první: měla by být hodná, pohodová a mít smysl pro humor.

Szymon říká: měla by být zvědavá, citlivá, přirozená a já říkám: měl by mít smysl pro humor, energii a taky otevřenost. Teď je řada na Adamovi: nevím, určitě inteligentní, smysl pro humor, hodná. Leon zpívá nahlas písničku o autech a kývá se k tomu do rytmu. Tonia se vloží do hovoru, já chci, aby byl hezký, hodný a inteligentní. Vlají mi do pusy její vlasy. Podáváme si láhev s vodou. Leon zpívá další písničku a pohupuje se do rytmu. Bude tam obchod s hračkama? ptá se, když skončí. Máme otevřená [ 16 ]

okna, Szymon se opírá loktem ven. Je větší, mohutnější než Martin, všímám si, že má taky větší, delší ruce. Ladí teď portugalské rádio, hledá písničky, co chtějí děti, ale všude jsou jen zprávy. O něčem se baví a směje se s Martinem, ale přes vítr neslyším o čem.

Dojíždíme do města a parkujeme. Děti utíkají do první kavárny a kupují si zmrzlinu. Sedí tam několik starších místních pánů v černém, co si čtou noviny nebo se dívají na televizi. Nám nevěnují pozornost, nic je nevytrhuje z jejich světa. Rychle pijeme kávu a vycházíme na ulici. Je horko, už kolem poledne, Leon už nechce jít, ale Martin ho ještě nechce nést.

Jdou pomalu za námi. Tonia kňourá, že je jí hrozně horko. Zavěšuje se loktem do Szymona. Hledáme obchod s hračkami. Každý má slíbeno, že si může něco koupit. Leon chce bagr a Tonia panenku s křídly.

Ulice jsou prázdné, přecházíme na stranu, kde je stín.

Ida běží přede mnou ke kašně. Jdu na hraně chodníku za Toniou a Szymonem, dávám přesně jednu nohu přes druhou, abych se zavlnila v bocích, rovnám si záda, strkám ruce do kapes, cítím za zády Martina.

Jíme na rohu typické portugalské koláčky, pastel de nata. Docházíme na konec ulice, kde je restaurace a sto let starý bar, dívám se na staré černobílé fotografie, vždycky to dělám, přejíždím postupně a s divnou pečlivostí všechny fotografie na stěnách, ještě se vracím, jestli jsem něco nevynechala. Objednáváme si grilované sardinky, sedíme venku. Je tak horko, že nikdo nic neříká, ani děti ne, jen se válí po stole. [ 17 ]

Chci si tady koupit klobouk a půjdu se oholit k holiči, řekne nakonec Martin.

Sedíme všichni sami v Eričiným domě, Erika odjela brzo ráno na casting, na letiště do Faro. Leon s Idou jsou už po snídani, Martin leží na matraci ve vedlejším pokoji. Szymon šel na nákup do Cavaleira. Budí se Tonia, sní tři lžičky cornflaků a jde za Martinem.

Chvíli se dívám na mléko, které po ní v misce zůstalo, a pak ho vyleju do dřezu. Martin vzal počítač, slyším, jak se smějí, protože se dívají na své zdeformované tváře v jednom programu. Martin navrhuje, aby udělali dohromady trailer o prázdninách. Tonia každému dělá iPadem portrét a vymýšlí k němu přezdívku. Adam je premiant, Szymon šéf, Ida je blázen a já tvrďačka. Je vidět, že se skvěle baví. Já ji nikdy do ničeho tak vtáhnout nedokážu, a ani se o to nesnažím. Největší její pozornost jsem získala, když jsem jí jednou vyprávěla o Malickových Nebeských dnech.

Vyprávěj mi ještě o nějakým filmu o nešťastné lásce, žadonila pak dlouho. Vyprávěla jsem jí ještě o Konci dobrodružství podle Grahama Greena, to se jí taky hrozně líbilo.

Teď stříhá s Martinem trailer, dělají k němu hudbu. Nabízím se, že si s někým zahraju líný tenis, ale nikdo nereaguje, tak si jdu číst na zápraží. Prohlížím si knížku o dvacátých letech, občas něco ukážu mámě, která si ke mně přišla sednout. Hladím po hlavě Pipse. Vrací se Szymon s nákupem. Možná [ 18 ]

vypereme vedle? Viděl jsem auto Susanne, už přijela. Susanne je Němka, známá Eriky, která žije půl roku v Německu a půl roku tady. Když tu Erika není, chodí jí krmit psy a zalít zahradu. Těžko říct, kolik je jí let. Má krátké, vlnité, na blond odbarvené vlasy a vždycky široký úsměv. Jako by se rozhodla, že už bude v životě jen pozitivní. Stejně jako Erika jezdí mercedesem, velkým, starým a bílým, palubní deska je vykládaná dřevem, trochu lepší standard než Erika. To auto mám po tátovi, řekla nám jednou.

Martin se vrací s vypraným prádlem až po dvou hodinách. Kde jsi byl tak dlouho? Škádlíme ho s Szymonem. Pořádně jsem si s ní popovídal, šibalsky se usmívá. Vím, že má syna, už dospělého, který studuje v Německu, je sama. Martin významně pomrkává.

Už znám ty ženský gesta, když se ženská zajímá.

Jaký jsou, chceme s Szymonem vědět. No, sahá si často na krk, tahá za řetízek, koulí očima, sahá si do vlasů, opírá se specificky o pračku. Smějeme se. Tak co, jdeme na pláž? ptám se. Susanne se nabídla, že nám ukáže svůj dům, je prý dva kilometry odtud, hned za Cavaleirem, říká Martin. Namalovala nám i mapu. Jsme pro. Balíme se a voláme děti. Vyrážíme po hlavní silnici. Chtěla bys radši přijít o ruce, nebo o nohy? ptá se mě Tonia už na cestě. Asi radši o nohy, odpovídám po chvíli. A ty? Tonia ale už mezitím odběhla za Szymonem. Cavaleiro je v každou denní i noční dobu ospalé, nehybné, sedí tu jen ti tři stejní starci na návsi. Bolí mě nohy, nemůžu jít dál, [ 19 ]

Ida se má, vždycky se nese, to není fér, stěžuje si Tonia. Když jsi byla menší, taky jsem tě nosil, brání se Szymon. Chceš si na chvíli odpočinout? Máme s sebou vodu a sušenky. Vidím na něm, jak se snaží být trpělivý. Nic neříkám a jdu dopředu, doháním mámu. Ozývá se ve mně tátova výchova, nejradši bych jí řekla: jdi a nekecej. Slyším, jak krize vzadu sílí, Tonia už začíná plakat, že je vedro a co to je vůbec za hloupý nápad jít na vycházku, když je tak vedro a je to tak strašně daleko. Ida nechce na koně, ale chce si vlézt na záda. Beru ji, jak chce, spokojeně se směje. Míjíme farmu se skleníky, kde pěstují maliny, máme ji zakreslenou na mapě. Za chvíli už by měl být Susannin dům. Nakonec ho skoro míjíme. Je světlý, dost nově zrekonstruovaný, na úplné rovině.

Je namalovaný jako všechny portugalské domy, se žlutými pruhy kolem oken. Na to je tu zákon, musí být modré nebo žluté, vysvětluje nám Susanne, která nám jde naproti. Je to stará maurská tradice, ty barvy mají odhánět zlé duchy.

Stejně má ale v sobě dům něco německého. Vevnitř je čisto, ale dětem to nevadí, hned skáčou na gauč.

Jen ať jdou dovnitř, usmívá se na nás Susanne se stále stejným, ničím nezkazitelným úsměvem. Nalévá nám všem vodu do sklenic. Sedím stranou na schodu před domem, kde je výhled na moře, ale je ještě dost daleko. Fouká tu vítr, asi tu musí foukat skoro vždycky, pomyslím si a rozhlížím se po pláni. Všichni sedí kousek dál u venkovního stolu, Susanne vypráví [ 20 ]

o sobě, koupila nejdřív dům v údolí řeky, ale pak se jí stýskalo po moři a našla tenhle. Odmlčí se, zvedne se a začne skládat suché prádlo z věšáku. Dívá se na nás. Vypadáte s mámou jak sestry, říká mi. Pokyvuju bez nadšení hlavou. Je tu blízko pláž? ptá se Martin. Nebo se musí až do Cavaleira k majáku? Jedna je dva kilometry odtud, ale má těžký přístup, musí se slaňovat po provaze, chodila jsem tam se synem, když byl malý, měla jsem ho v nosítku na zádech.

Tak to by pro Leona nebylo, říká Martin a zvedá se.

Volá děti. Padá na mě ospalost, odpojuju se od hovoru a dívám se na moře. Pak slyším, že se Erika nabízí, že někoho vezme zpátky autem. Szymon odpovídá, že by určitě jeli s dětmi. Počítají místa. My se s mámou projdeme, říkám a dívám se na mámu. Vím, že bude souhlasit.

Ptám se ještě Susanne naposledy na cestu k majáku.

Jdeme nejdřív písčitou cestou k moři, po chvíli se napojujeme na turistickou stezku po útesech. Máma se přizpůsobuje mému rychlému kroku. Tady fouká ještě mnohem víc, vítr nás udeří do tváří, strmé útesy tu mají drsné tvary, je tu hodně zálivů, které nejdřív nejsou vidět, a pak se nám najednou otevřou pod nohama.

Jdeme mlčky. Jaký ti přijdou Adam s Toniou? ze­ptám se po chvíli opatrně. Jsou dobrý, sympatický, úplně v pohodě, odpovídá máma. Cítím úlevu a radost. Jaký to máš teď v práci? vyptávám se [ 21 ]

dál. Honza odchází a budu muset vyhodit Martinu, do toho se mi nechce, ale musím to udělat. Hmm, no to je těžký, přikyvuju. Podívej se, před námi je už maják, nebylo to vůbec daleko. Jak chceš ještě dlouho pracovat? Nevím, budu muset ještě půl roku, než zaučím někoho novýho, a předám to Lucii. Měla by ses udržovat ve formě, říkám. Chodit na tenis a cvičit.

Jo jo, já vím. Ale jinak vlastně nevím, ještě je babička a chalupa, ale jinak… Máma se odmlčí. Vždycky jsem chodila do práce, vždycky od do, nejmíň do pěti, nikdy jsem nežila jinak, vždycky jsem se něčemu podřizovala. Přikyvuju. Já bych na tvým místě domů moc nespěchala, budeš hodně sama, říkám nakonec pomalu. Třeba si najdeš něco jinýho, tak jako Szymonova máma začala malovat teprve po padesátce, když onemocněla. Míjíme se na úzké stezce s dalšími lidmi, děláme jim místo, aby mohli přejít. Možná bych byla celé léto na chalupě, baví mě to tam, ale jinak nevím.

Dívám se mámě do obličeje, hledám tu bezradnost v jejích slovech, která v něm ale není. Máma vypadá vždycky stejně. Volá ti někdo, ozval se třeba Lomák kvůli horám? pokračuju. Vím, že máma sama mluvit nezačne. Ne, vůbec se neozval. Odmlčí se na chvíli.

Ale jiní taky nevolají. Jako bych měla lepru. Na chvíli se automaticky zastavujeme na konci útesu a díváme se na moře. Je to tu krásný viď? říkám. To teda jo, vydechne máma. Docházíme k majáku a zatáčíme už na normální silnici do vesnice. Volá Szymon, že za chvíli v restauraci zavírají kuchyni, jestli chceme [ 22 ]

něco objednat. Mušle nám oběma, odpovídám a dívám se na mámu. Vím, že bude souhlasit.

Jakou byste chtěli mít moc, ptá se nás Tonia. Jaký kouzlo byste chtěli umět? Szymon odpovídá, že by asi chtěl být neviditelný. Anebo možná vlastně radši ne, nechtěl bych vidět, jak mě někdo pomlouvá, možná bych chtěl mít moc podívat se do různých časů, jak se kdysi žilo. Jak třeba žil můj praděda před válkou v Kielcích. Hmm, Tonia je zamyšlená, já bych chtěla mít moc ohně. Chtěla bych moct jedním šmahem přivolat oheň a někoho potrestat. Třeba kdyby se mi někdo posmíval ve třídě, zapálila bych školu a ostatní by se mě báli, nikdo by si na mě už nedovolil.

Jdeme dál, přecházíme naší písčitou cestou od pláže, za námi je moře. Tonia drží v ruce klacek a zkouší s ním čarovat. Zkouší ho přemístit ve vzduchu, Szymon jí řekl, že soustředěním to může dokázat.

Zkouší to několikrát a pak klacek vztekle zahazuje.

Sedíme v našem portugalském domku. Martin je na terase na Skypu, Tonia má na hlavě sluchátka a tančí, má zavřené oči. Přichází Szymon s nákupem, začíná nám ukazovat, co koupil. Domácí máslo a chleba, portugalské koláčky, které už všichni milujeme.

Szymon vaří večeři, nalévám si z velké pětilitrové krabice mladé portugalské víno. Říká Tonie, aby uklidila ze stolu. To není fér, Adam nic nedělá. [ 23 ]

Adam umyje nádobí po večeři, uklidňuje ji Szymon.

Po uspání Idy si jdu sednout na chvíli ven. Světlo z blízkého majáku pravidelně protíná černé nebe.

Na silnici projede stín na kole, Pips vyběhne a začne štěkat, leknu se. Vítr šustí vysokým bambusem, vedle svítí Susanne, přijel ji navštívit německý známý.

Vracím se dovnitř. Máma si čistí zuby v koupelně. Spí nahoře s Idou. Slyším, jak Szymon uspává děti. Upravuju moskytiéru a zavírám okno. Přichází Szymon, lehne si vedle mě. Chvíli ležíme vedle sebe. Nejsi smutnej? ptám se ho. No trochu, podíval jsem se teď na sebe do zrcadla a vyděsil jsem se, usmívá se trochu křivě. Co se ti na sobě nejmíň líbí? Na prvním místě – břicho, na druhým místě – oteklej ksicht, ježišmarjá, já už mám vole, úplně jak George Lucas, podívej. Googluje ho na mobilu a podává mi ho. Nee, do toho máš ještě daleko, říkám mu konejšivě. No, to jsi mě moc nepotěšila. Ale fakt, přece ti nedávno někdo říkal, že vypadáš jako Leonardo DiCaprio.

Smějeme se. Přemýšlím, jestli něco začínat, nebo ne.

Trochu něco zkouším a pak toho nechávám. Usínám, ale po nějakém čase se budím a začínám Szymona hladit. Snažím se být potichu. Myslím na mámu, která spí nahoře s Idou, aby nás neslyšela, a myslím na to, že když mi bylo třináct, trnula jsem u sebe v posteli, když se rodiče milovali vedle v ložnici. Myslela jsem na to, jestli, kdyby musela, by si máma vybrala nás, nebo radši tátu. Szymon usíná a já otevírám oči do tmy. [ 24 ]