0042740

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 3

Alyson Gerber PODLE VLASTNÍCH PRAVIDEL

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 4

Přeložila Lenka Faltejsková

TAKING UP SPACE Copyright © 2021 by Alyson Gerber All rights reserved.

Translation © Lenka Faltejsková, 2022 ISBN 978-80-242-8285-5

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 7

JEDNA

Ženu se ke koši. Kličkuju, abych utekla obraně, ale protihráčka mě hlídá, číslo dvanáct s copánky. Je rychlá, a přestože se snažím, nedaří se mi uvolnit.

Ryan dribluje po hřišti a míč se jí proplétá mezi nohama.

Uhýbá doleva, pak doprava, vyhne se obránkyni a hodí míč Ines, která stojí na druhé straně za tříbodovou čárou.

Potřebuju se uvolnit. Zkusím to znovu – zahnu, popoběhnu a podaří se mi získat dost místa, aby mi Ines mohla přihrát míč. Doběhnu ke koši, vyskočím a skóruju.

Bum! Dva body! Jo! Několik lidí na lavičkách jásá. Dneska jich přišlo celkem dost. Většinou to bývají jen rodiče a sourozenci, ale tentokrát zůstaly i holky z univerzitního týmu a oba klučičí týmy a sledují zápas, protože hrajeme se svými největšími soupeřkami.

Benny sedí v přední řadě. Na sobě má džíny, šedivou mikinu, nové brýle s výraznou obroučkou, ve kterých vypadá roztomile a inteligentně zároveň. Usměje se na mě a já jsem vděčná za to, že už jsem stejně celá zpocená a červená – aspoň na mně nepozná, jak mi zrudly tváře.

7

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 8

Duke si z bledého čela odhrne blond vlasy a něco Bennymu pošeptá, načež se oba rozesmějí. Duke je kluk, co se líbí všem.

Je vážně hezký. Něco jako sušenka s kousky čokolády v balíčku obyčejných. Ale mně se stejně líbí víc Benny. Odvrátím se od nich a zhluboka dýchám. Musím se soustředit. Pokouším se vyhrát, nemůžu se nechat rozptylovat klukem, do kterého jsem se zamilovala.

Plácnu si s Ryan a Ines a doběhnu na druhý konec hřiště.

Než se tam dostanu, lapám po dechu, což je divné, protože s tímhle jsem nikdy problémy neměla.

Hra je vyrovnaná, přesto je ještě čas vyhrát a vím, že můžeme.

Nezáleží na tom, že jsou holky z druhého týmu vyšší a vysportovanější. My jsme silnější.

Držím se hráčky číslo dvanáct, která kličkuje, a nevšímám si, jak mě bolí na prsou. Dostanu nepříjemnou křeč do pravé nohy, protože nejspíš málo piju. Jestli je máme porazit, musíme předvést semknutou obranu. Moc mi na tom záleží. „Ry, clona vpravo,“ křiknu.

Rychle zamanévruje a vyhne se.

Kdykoli se ocitnu na hřišti, něco se se mnou stane: za střídání útoku a obrany pracuju na společném vítězství – v tu chvíli mám jistotu, že na mně záleží a že jsem důležitá pro ostatní.

Není tak těžké říct, co mi basketbal dává, protože pravidla jsou jasná. Abychom podaly nejlepší výkon, musíme se navzájem podporovat. Klidně bych hrála do konce života.

Nechci se u čísla dvanáct držet moc blízko. Od chvíle, kdy mě trenérka Lemonová poslala do hry, už jsem třikrát faulovala. Ještě dvakrát a vyloučí mě.

Faulování může být špatné, ale ne vždycky. Dochází k tomu, když bráníte moc zblízka a hrajete agresivně, což já dělám.

8

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 9

Jenže dnes se cítím divně. Mám to tak od začátku téhle basketbalové sezony, už pět týdnů – jako by mi najednou ruce a nohy nepatřily. Kdykoli se pokusím blokovat hod soupeře, nakonec do hráčky nechtíc vrazím nebo šlápnu tam, kam ona skočí. Ta s dvanáctkou by mě neměla předběhnout, přesto se zdá, že jí nestačím. Musím se víc soustředit na hru.

Patřím v našem týmu k těm nejsilnějším hráčkám. Já i moje nejlepší kamarádka Ryan hrajeme tvrdě. Basketbal je pro mě nejzábavnější věc vůbec, tak jako pro ni. Hodně jsme trénovaly po škole a o víkendech s jejími staršími sourozenci, dvojčaty Maxem a Everettem, kteří získali vysokoškolské basketbalové stipendium. Chodí do prváku a už teď mají spoustu skvělých nabídek. Vybírají si, které univerzitě se zavážou. I my s Ryan chceme jednou hrát za vysokoškolský tým.

Pohybuju se po hřišti, sleduju soupeřku s číslem dvanáct a poslouchám svoje spoluhráčky.

Vtom udělám krok dozadu a do někoho vrazím. Tenisky mi vrznou o podlahu a jen tak tak, že nespadnu.

Vůbec jsem ji neviděla. Nikdo na mě nezavolal, že mám clonu.

Rozhodčí zapíská a hlásí můj faul – další. Ještě jeden a jsem venku. Ohlédnu se na naši trenérku, protože by mě klidně mohla chtít vystřídat. Naštěstí nemávne, abych šla ze hřiště. Všechno je v pořádku.

Zbývají dvě minuty hry. A my musíme vyhrát. Čím víckrát vyhrajeme, tím bude sezona delší, tím víc zápasů si užijeme.

Pokud jde o mě, basketbalu nikdy není dost.

Holka, ke které přiběhnu, vhodí míč.

Pokračuju v těsné obraně bez faulů a znemožním dvanáctce dostat se ke koši. I moje spoluhráčky se snaží, zrovna jako 9

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 10

já. Jednou dojde k přerušení hry, ale jakmile dostaneme míč zpátky, protihráčky nás začnou bedlivě střežit.

Není snadné se uvolnit. Když se mi Emilia pokusí hodit míč, dvanáctka ho zachytí a začne po hřišti driblovat pravou rukou, ale pak šup, najednou dribluje levou. Oběhne Emilii, a než se stačím vzpamatovat, už se přes hřiště blíží k jedné ze svých spoluhráček.

Vtom se u ní nečekaně vynoří Ryan a ukradne si míč nazpátek. Žene se k jejich koši, a než ji někdo stačí doběhnout, hodí a skóruje!

Trr. Trr. Zvoní konec zápasu.

Vyhrály jsme! „Jo!“ křičím.

Ryan ke mně doběhne a pořádně mě zmáčkne v náruči, pak si plácneme nahoře, dole, otočíme se a srazíme pěsti. Jsme nejlepší kamarádky a tohle je náš rituál na oslavu. Nedokážu se neusmívat. „Dotáhneme to do síně slávy!“ zubí se ona. „To si piš,“ přikývnu. A i když mám trochu rozpačitý pocit z toho, jak jsem dneska hrála, zvítězily jsme. To je důležitější než všechno ostatní.

Po zápase odveze máma Ryan, Emilii a mě k nám domů. Všechny přespíme u nás. Většinou v pátek zůstáváme přes noc u Ryan, což je úplně nejlepší, protože Martinovi mají doma ve sklepě lednici plnou dobrot a na snídani nám Ryanin táta připraví lívance s kousky čokolády, co jsou uprostřed nadýchané, a míchaná vajíčka se spoustou sýra. Přála bych si, aby naši udělali aspoň jednou velkolepou snídani, aby to u nás doma vonělo slaninou a francouzskými toasty. Jenže to se nestane.

10

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 11

Dnes jsme u nás, protože Ryanini bratři jeli s rodiči navštívit jednu univerzitu v Connecticutu. A Emilia si nikoho vodit domů nesmí. Takže pokud chceme být spolu, což samozřejmě chceme, jiná možnost se nenabízí.

Pořád si nejsem jistá, proč Emilii rodiče zakazují návštěvy.

Jejich dům je větší než náš a Ryanin dohromady. Nejspíš by si nás tam ani nevšimli. Jenomže ji nechci nutit, aby nám to vysvětlila. Nikdy o své rodině nemluví. Ne že bychom já a Ryan řešily ty naše od rána do večera, to by byla pořádná nuda. Ale u Emilie to mlčení působí zvláštně, jako by to bylo nějaké tabu. Zas tolik toho o ní nevím, nekamarádíme se moc dlouho.

Přistěhovala se z Minneapole k nám do města, které leží kousek od Bostonu, na začátku školního roku. První den v sedmé třídě si o třídnické hodině přisedla ke mně a k Ryan a začala si s námi povídat o ženské basketbalové lize. Okamžitě jsme si rozuměly, jako by bylo předem dané, že z nás budou nejlepší kamarádky.

Většinu času to vypadá, jako by do naší party patřila snad odjakživa, ale zrovna teď si uvědomuju, že o ní nevím docela podstatné věci. Jako bych ji svým způsobem vůbec neznala.

S novými kamarády je to asi vždycky jiné než s těmi, které znáte odjakživa.

Většinou nemám přespávačky u nás doma ráda. Věčně se strachuju, aby si kamarádky nevšimly, jak divně to má moje máma s jídlem, nebo aby nechtěly něco mlsat, když u nás nic není.

Dneska se ale těším, tenhle problém totiž tentokrát nenastane.

Ráno jsem dala mámě nákupní seznam. Pro Sarah na přespávačku: 1. Doritos 2. Sýrové krekry 3. Sušenky Oreo 4. Popcorn 5. Brambůrky 6. Cheerios s medem a ořechy 7. Plněné polštářky Chex 8. Slazené kukuřičné lupínky.

11

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 12

Máma chodí do obchodu každý den. A tentokrát jsem jí sepsala, co má koupit, tím pádem se nemusím bát žádných nepříjemností kolem jídla.

Jakmile dorazíme k nám domů, hodíme si tašky ke mně do pokoje a jdeme si do kuchyně pro vodu. Musíme doplnit tekutiny před trénováním střelby na koš. Vtom si všimnu nákupu na lince a sevře se mi žaludek – jeden sáček Doritos, krabice sýrových krekrů, mandle, jablka, mléko a vejce.

Většina toho, co jsem napsala na seznam, nikde. V žádném případě nehrozí, že by to máma stačila uklidit. U nás se ve skříňkách vždycky najde jenom kafe, koření, krabice těstovin, prošlých v září, a bonbony.

Jasně, měla bych být vděčná, že má naše rodina dost peněz na jídlo. To totiž vůbec není samozřejmost. A uvědomuju si, že se na světě najde spousta rodičů, co by moc rádi nakupovali podle seznamu, který jim jejich děti sepíšou, ale nemůžou si to dovolit. Proti tomu je to, co se děje u nás, úplná prkotina. Snad mě ten dnešek tak rozhodil, protože sama dobře vím, jaké je mít doma hlad.

Když se máma vrátí do kuchyně, nic jí neřeknu, nechci, aby si Ryan s Emilií všimly, že jsem podrážděná. Stejně to nedává smysl. Přece jsem jí tentokrát přesně napsala, co chci. Nemusela hádat, přemýšlet nebo si pamatovat. Dřív jsem si vždycky jen řekla o nějaký typ potravin, třeba o brambůrky nebo o sušenky. Myslela jsem, že to pro ni bude jednodušší, než kdyby měla hledat nějakou konkrétní značku. A přesto se máma nikdy nenamáhala přinést, o co jsem ji poprosila. Pokusila jsem se jí vysvětlit, že po tréninku potřebuju něco na svačinu, že nevydržím do večeře. Místo aby něco přikoupila, začala podávat večeři dřív, což bylo fajn, jenomže jsme zase nic neměli, 12

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 13

když jsem dostala hlad ještě před spaním. Zkusila jsem všechno, ale marně. U nás doma nikdy není dost jídla.

Otevřu lednici a vytáhnu tři lahve s vodou. Na průhledných policích toho moc není, jen pár bílých nízkotučných jogurtů, dresink na salát, scvrklý citron a zbytek včerejší večeře – losos se zeleninou.

Máma nikdy nekoupí nic víc, než co si myslí, že potřebujeme na snídani a na večeři. Kdyby dneska vařila, byla by to ryba nebo kuře s nějakou zeleninou. Jenže se kvůli návštěvě chystáme objednat pizzu, tím pádem je toho v lednici ještě míň.

Když je doma táta, vypadá to jinak – ne tak prázdně. Jenže dneska je pryč.

Zavřu lednici, než do ní kamarádky uvidí. „Tak jak to svoje velké vítězství oslavíte?“ ptá se máma. „Půjdeme ven střílet koše,“ odpoví Ryan.

Máma se usměje a vezme do ruky kartonovou krabici s mlékem, jako by ji nejradši vyhodila. „Běžte ven, hned tam budu,“ vyzvu kamarádky, aby zmizely dřív, než máma otevře lednici. „Prima,“ přikývne Emilia. „Můžeme si je vzít s sebou?“ Ryan ukáže na Doritos ležící na pultu. „Jasně,“ přikývnu, jako by to vůbec nebyl náš jediný sáček. „Díky,“ usměje se, popadne pytlík a zmizí.

Počkám, než se za ní zavřou dveře, pak se otočím k mámě. „Napsala jsem ti seznam.“ „Bohužel neměli všechno, zlato.“ Otevře lednici a uklidí mléko a vejce. „Vzala jsem, co bylo.“ „Mohlas přece koupit něco jiného, vždyť tu nic není. Tohle nám na celou noc nevystačí.“ Mluvím zbytečně nahlas.

13

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 14

„Promiň.“ Zachmuří se, jako by upřímně nevěděla, jak tenhle problém vyřešit.

Je to fajn, že se aspoň omluvila, stejně to ale ničemu nepomůže. Jídlo se tu nezhmotní nějakým zázrakem. „Přinesla jsem nám z knihovny dvě nové knížky,“ změní téma. „Agathu Christie?“ Přikývne. „A objevila jsem další spisovatelku detektivek, která by se mohla líbit nám oběma. Tahle taky pochází z Británie, současná autorka, píše moderní věci. Jmenuje se Sharna Jacksonová. Na její knížky se v knihovně vede seznam čekatelů, tak jsem nás na něj připsala.“ Usměju se. „Tak to už se těším!“ Milujeme detektivní romány, je to naše společná vášeň. Původně jsem je hltala hlavně já, pak se přidala i máma – kvůli mně. Když jsem byla menší, četla mi je před spaním. Začaly jsme sériemi Clubhouse Mystery, Boxcar Children a Encyclopedia Brown, až jsme se časem propracovaly k Nancy Drewové a Agatě Christie. Postupně jsme si nejvíc oblíbily příběhy, v nichž se dají najít hádanky, vodítka a zádrhele, jež je třeba vyřešit. Čteme vždycky každá jednu knížku, ale zároveň, potom si je vyměníme. „Peter z knihovny mi doporučil Hodiny a Prasklé zrcadlo.

Kterou chceš začít?“ „Kdo je detektiv?“ „V Hodinách Hercule Poirot, v Zrcadle slečna Marplová.“ „Tak začnu Hodinami,“ rozhodnu se.

Máma se usměje. „Stejně už jsem se pustila do Zrcadla.“ „Jak jsi to poznala?“ Pohladí mě po rameni. „Vždycky si vybereš Poirota.“ 14

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 15

Nechápu, jak je možné, že mě knihami zásobuje tak dokonale a potravinami tak mizerně.

Jdu ven za holkama. Na leden je dost teplo, letos ještě ani nesněžilo. Aspoň Ryan s Emilií nemusely uklízet chodník, než na něj nakreslily čáry křídou.

Ryan načne sáček chipsů a pustí se do nich. Je vysoká, hubená, trochu jako stožár, i když má na sobě péřovku. „Ty první.“ Emilia mi podá míč.

Postavím se do čela provizorního polokruhu. Minule jsem vyhrála poslední kolo, tím pádem tentokrát začínám. Většinou vyhrávám já, pokud se k nám nepřidají Ryanini bratři. Moc o tom nepřemýšlím, prostě jdu na věc. Cítím, jak na to. Otočím se, dvakrát zadribluju – dum, dum – zamířím a hodím. Svist. „Jupí!“ zvolá Ryan. „To je celá ona – naše senzační Sarah Weberová! Vyhrajeme pohár a dostaneme se do síně slávy!“ Přinutím se usmát. Síň slávy ve skutečnosti představuje skleněná vitrína před tělocvičnou a v ní jsou vystavené fotky všech družstev, která vyhrála pohár. Je tam i naše fotka z loňska. Ryanini bratři vyhráli tři sezony po sobě a ona je odhodlaná dokázat totéž. A to já taky. Jenže po dnešním zápase jsem přece jenom dostala trochu strach. „Něco ti je?“ Emilia se na mě podívá, jako by si o mě dělala starosti. „Ne.“ Zavrtím hlavou. „Já nevím, prostě mi to dneska moc nešlo. Cítila jsem se strašně divně.“ „Tak hele, strefit se do koše, to zvládáš perfektně,“ ujistí mě. „Jsi dost soutěživá, což je sice dobře, ale kvůli tomu jsi taky na sebe moc tvrdá.“ Pokrčím rameny. „Možná.“ 15

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 16

„Věř mi, tak to prostě je.“ Nevadí mi, že je Emilia někdy trochu uštěpačná. Ona je co na srdci, to na jazyku. Člověk si aspoň nemusí dělat starosti, že by ho pomlouvala za zády. Skoro mám chuť taky ze sebe vysypat všechno, co se mi honí hlavou. „Všichni mají nějaký slabiny, i hráčky z ženský ligy,“ podotkne Ryan. „Potřebuješ získat zpátky sebedůvěru, to je všechno.

A sice už jsem tě viděla hrát líp, ale pořád jsi dala šest bodů, což je paráda.“ Přikývnu, snažím se tomu uvěřit, protože ona vždycky vystupuje tak sebejistě, jako by o basketbalu věděla všechno. „Máš fakt parádní trefu,“ přitaká Emilia.

Usměju se, vím, že to tak je. Snad opravdu můžu věřit, že se nic nezměnilo a jsem pořád stejná. Umím se strefovat, jsem rychlá. Jenom mi tahle sezona začala trochu podivně, nic to neznamená. „Jsi na řadě,“ hodím míč Ryan.

Chytí ho, strčí si do pusy pár chipsů. „Údržba. Basketbal musí počkat.“ „To je fakt.“ Taky si naberu hrst, schroupu ji a vezmu si další.

Pálivé Nacho Doritos mám ze všeho nejradši. Ale včas se zarazím. Jestli je spořádáme moc brzo, vzpomenou si Ryan nebo Emilia, že by si daly ještě. A my už doma nic nemáme. Musíme vydržet, než dorazí pizza.

Nevím jistě, na kdy máma objednala rozvážku, a v duchu se děsím, jestli nezapomněla. Táta je až do zítřka na služební cestě. Když cestuje nebo je na večeři s klientem a my zůstaneme doma samy dvě, máma někdy na večeři úplně zapomene.

Moje přítomnost jí jako připomínka dalšího jídla zkrátka nestačí. Upřímně doufám, že aspoň moje návštěva jí připomněla zavolat do restaurace a pizzu brzo dovezou.

16

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 17

Ryan sní brambůrky, co si nabrala, otře si oranžový prášek z prstů a hodí míč. Ten se odrazí od skla, zakrouží po obvodu obruče a přepadne přes vnější okraj. „Ne!“ zaječí.

Emilia si pro něj doběhne. Postaví si ho mezi tenisky a stáhne si husté černé kadeře do dokonalého culíku na stranu. Rozepne si bundu, upraví si mikinu, sportovní podprsenku i kalhoty.

Teprve když je spokojená, můžeme pokračovat ve hře. Ona všechny ty svoje křivky přijímá jako něco přirozeného. To já mám pocit, jako by mi je na tělo někdo přilepil. Nejradši bych se jí zeptala, jak dlouho trvá, než si člověk zvykne, že se mu tělo úplně změnilo. Emilia má měsíčky už kdovíjak dlouho a postava se jí zaoblila, ještě než se sem nastěhovala, takže je přede mnou dost napřed. Navíc patří k lidem s dostatečným sebevědomím. Je na sebe hrdá a je ráda sama sebou, tak si nemyslím, že by té otázce rozuměla. Asi se nikdy necítila trapně nebo jako kdyby jí vlastní kůže byla těsná. Dojde k lajně, zadribluje a hodí. Úplně mine. „Ach jo! Dneska mi to fakt nejde.“ Dupne. „No a co!“ Ona i Ryan už mají jeden trestný bod, protože se netrefily.

Tím pádem vedu. Vím, že i když je porazím, nic to neznamená, přesto chci vyhrát.

Jsem zase na řadě. Doběhnu pod obruč, odrazím se pravou nohou a levou rukou umístím zezadu míč do koše. Dělám, jako by to bylo snadné, ale není, pro nikoho z nás – všechny tři jsme pravačky. Nejvíc s tím zápolí Ryan. Levou ruku má od loňského léta nemotornou – tenkrát blbla na trampolíně a zlomila si ji. „Ty jo, no to mě podrž!“ prohlásí. Ve stejné chvíli zajede k našemu domu auto z pizzerie a zastaví před vchodem.

17

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 18

„Přestávka,“ ohlásím s úlevou a kývnu k autu. Uvědomuju si, jaká je klika, že máma nezapomněla. Tím pádem se totiž nemusím nepozorovaně odplížit a požádat ji, aby tam zavolala, ani vysvětlovat, proč se večeře opozdila, nebo nějak mlžit kolem toho, proč je to u nás s jídlem vždycky tak složité.

Posbíráme si věci a následujeme slanou vůni rozpuštěného sýra do kuchyně.

Máma postaví na stůl talíře a příbory a jídlo nechá na lince.

Usměje se na mě, její modré oči pod tenkými brýlovými obroučkami však vypadají unaveně, jako by toho na ni bylo moc.

Je drobná a má krásnou a neobvyklou tvář, které si všichni všímají. Já mám obličej po tátovi. Působivého na mně není vůbec nic, jsem úplně obyčejná. Nijak mi to nevadí. Netrápí mě, že vypadám průměrně, protože vynikám v basketbalu. Ten milovaný sport mi vynahrazuje, že máma není schopná nakoupit, ani když ji o to požádám nebo jí sepíšu seznam, a někdy, když není doma táta, dokonce úplně zapomene, že potřebuju jíst.

Nic s tím nenadělám, snažila jsem se, ale žádnou změnu k lepšímu to nepřineslo. Zato na hřišti jsem to já, kdo rozhoduje, co se bude dít. „Talíře nechte ve dřezu, umyju je později,“ poví nám máma.

Otevře Prasklé zrcadlo a opře se o linku, jako by se nemohla dočkat, až zjistí, co se bude dít dál. Zároveň ovšem nepřestává po očku sledovat, jak jíme.

Teprve když se pustím do jídla, všimnu si, že máme sice dva saláty, ale jenom jednu malou pizzu. No nazdar. „Dneska potřebuju spoustu pizzy,“ prohlásí Ryan mezi sousty. „Můj žaludek jako by požíral sám sebe.“ „Můj taky!“ Emilia si svůj dílek posype chilli.

18

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 19

Taky ochutnám. Pizza je senzační – vespod křupavá, nahoře měkká. Sýr je ještě teplý a omáčka není moc sladká. Nejradši bych se ládovala až do rána. „Je fakt neskutečně dobrá,“ pochvaluje si Emilia. „Mimochodem, PMS fakt existuje a pomáhá na něj jedině spousta pizzy.“ „To je fakt,“ uznám.

Usměje se na mě.

Ryan si ukousne další sousto. Nechce se bavit o menstruaci, protože ji ještě nedostala. Já jí to upřímně závidím, ona se za to stydí. Nechápu, jak můžeme jednu vidět tak odlišně, ale to se v poslední době stává celkem často. Zřejmě bych si měla zvyknout. „Asi potřebujeme ještě jednu pizzu,“ pošeptá mi Ryan. „Taky bych řekla,“ souhlasím tiše. A než se stačím zarazit, zeptám se: „Mami, nemůžeme objednat ještě jednu?“ Máma zvedne oči od rozečtené knížky. „Vždyť vám ještě spousta zbývá.“ Ryan s Emilií si vymění pohled, jaký jsem u nich ještě neviděla, nebo jsem si ho aspoň nikdy nevšimla. Jako by věděly něco, co já ne. „Jsou tu už jen dva dílky,“ podotknu. „Máme fakt hlad – po zápasu.“ „Aha. Jistě,“ přikývne máma. „Jestli myslíš, že potřebujete ještě, tak tam hned zavolám.“ „Potřebujeme,“ potvrdím. „Mohla by být s feferonkami?“ ptá se Emilia. „Tu mám úplně nejradši.“ „Já taky!“ přidá se Ryan.

19

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 20

„Samozřejmě.“ Máma se chová, jako by jí bylo jedno, jakou si dáme, ale v jejím hlase je znát napětí. Poznám, že feferonky neschvaluje. Snad si Ryan s Emilií ničeho nevšimly. „Můžeme tentokrát objednat velkou, prosím?“ navrhnu. „Vážně?“ Zatváří se překvapeně. „To máte až takový hlad?“ Polknu, a i když jsem z toho tak vynervovaná, že bych se nejraději někam ztratila, přinutím se odpovědět: „Jo, máme.“ Vůbec nechápu, jak můžu být na hřišti tak průbojná, když doma stěží dokážu poprosit mámu o druhou pizzu. A to ji nutně potřebujeme. „Určitě si s velkou poradíme,“ přidá se Ryan.

Máma přikývne. „Tak dobře.“ „Třeba nám dokonce zbude pár dílků na ráno,“ ozve se Emilia. „Miluju snídat studenou pizzu.“ „Já taky!“ směje se Ryan.

Oddechnu si. Tím pádem snídani nemusím řešit.

Nespustím z mámy oči, dokud nezvedne telefon a neobjedná pizzu.

Když zavěsí, oznámí nám: „Přivezou ji za půl hodiny. Už jsem zaplatila a nechala spropitné. Kdybyste něco potřebovaly, budu ve svém pokoji.“ „Děkujeme, paní Weberová,“ řekne Ryan. „Rádo se stalo. Hezky se bavte.“ Otočí se a zamíří dlouhou chodbou ke své ložnici.

Pizzu nám přivezou celkem rychle a je to opravdu velká! Uf! Nepochybuju, že to máma udělala hlavně kvůli Ryan. Radši vůbec nemyslím na to, co bych jedla, kdyby tu holky nebyly.

Pustíme se do jídla. Je trochu jednodušší zapomenout na mámin názor na feferonky, když jsem s kamarádkami, které je milují.

20

Podle vlastnich pravidel_kor2.qxp_Sestava 1 29.06.22 9:14 Stránka 21

Každá si dáme další dva dílky a poprvé od pondělka, kdy táta odjel na služební cestu, se doma cítím nasycená.

Po večeři se osprchujeme, převlékneme a jdeme do obýváku, protože je větší než můj pokoj. Navíc leží dál od mámina, takže ji nebudeme rušit, ani když si budeme povídat a smát se dlouho do noci. „Zahrajeme si Heads Up!“ navrhne Emilia. „Beru,“ souhlasím. Je to společenská hra, máme ji jako aplikaci v telefonu. Podržíte si ho na čele, displejem k ostatním, zmáčknete tlačítko a na displeji se objeví slovo. Vy ho přirozeně nevidíte a máte určitý časový limit na to, abyste ho podle nápovědy ostatních hráčů uhodli. Já v podstatě miluju každou hru, která je zábavná a aspoň trochu soutěživá. Stejně tak Emilia. Zato Ryan soutěžit odmítá, pokud si není jistá, že má šanci na vítězství. „Tak fajn,“ připustí. „Ale rozhodně nehraju s balíčkem filmových herců. Jednak mě nebaví, a jednak stejně nikdy ty starý hvězdy neznám.“ „Dobře.“ Emilia se na mě podívá. „Začínáš.“ Otevře aplikaci a podá mi telefon.

Podržím si ho na čele. „Jeden z vůbec nejdůležitějších vynálezců,“ prozradí mi. „Alexander Graham Bell?“ tipnu si.

Obě zavrtí hlavou. „Albert Einstein?“ zkusím to znovu. „Ne. Ten chlap byl strašně sexy,“ napoví Emilia. „Tesla!“ zvolám. „Jo!“ „Tak moment, pauza,“ ozve se Ryan. „Tesla byl sexy?“ „Pche! Je to Benny Saraf mezi vynálezci,“ prohlásí Emilia.

21