Issuu

Rebecca Wragg Sykesová NEANDERTÁLCI – naši příbuzní Život, láska, smrt a umění neandertálců

Euromedia Group

Neandertalci.indd 1

25.3.2022 11:55:22

Obsah Poznámka o jménech

Úvod

Kapitola 1: První tvář

Kapitola 2: Řeka porazí strom

Kapitola 3: Rostoucí těla

Kapitola 4: Živoucí těla

Kapitola 5: Oheň a led

Kapitola 6: Kameny zůstávají

Kapitola 7: Hmotný svět

115

Kapitola 8: Jíst a žít

133

Kapitola 9: U neandertálců

167

Kapitola 10: Vydat se do krajiny

193

Kapitola 11: Krásné věci

229

Kapitola 12: Uvnitř je mysl

255

Kapitola 13: Smrt na mnoho způsobů

269

Kapitola 14: Pokrevně spříznění poutníci v čase

301

Kapitola 15: Rozuzlení

317

Kapitola 16: Nesmrtelní milovaní

337

Doslov

361

Poděkování

365

Rejstřík

369

Neandertalci.indd 3

25.3.2022 11:55:22

Poznámka o jménech Vědecký svět v devatenáctém století vypadal úplně jinak než dnes, v jednadvacátém století. Významná proměna se odehrála nejen na poli analytických metod, ale také v četnosti vědeckých prací. V letech 1800 až 1900 bylo publikováno mnohem méně vědeckých článků než v uplynulých deseti letech. Při psaní vyčerpávající studie o neandertálcích lze podrobněji uvést významné první prehistoriky, protože jich bylo málo. Badatelé v devatenáctém století a na začátku dvacátého století byli součástí diskursu, v jehož rámci se zkoumalo, jak první objevy spjaté s neandertálci ovlivnily vědu a společnost z širšího pohledu. Ale počínaje rokem 1930 prudce vzrostl počet lidí zabývajících se tímto tématem, a proto jsem se rozhodla, že přestanu uvádět jednotlivá jména a místo toho se budu obecně odvolávat na „archeology“ nebo „badatele“. Udělala jsem to v zájmu přehlednosti – vím, že čtenáři mají sklon přeskakovat výčet jmen a laboratoří – a stručnosti. Mám zkušenosti s vědeckými publikacemi, v nichž musí člověk všechna svá slova doložit citacemi, a toto rozhodnutí jsem důkladně zvažovala. Při psaní této knihy jsem zvolila jiný způsob, protože jsem chtěla vyprávět příběh samotných neandertálců. Neměla jsem dost prostoru, abych uváděla jména a působiště všech vědců, kteří se zasloužili o průzkum všech míst a zjištění všech informací. V žádném případě však nechci naznačovat, že poznatky o neandertálcích získané v uplynulých osmdesáti nebo devadesáti letech těmi, jejichž jména neuvádím, jsou méně důležité. Mnozí z nich byli a dodnes jsou mými spolupracovníky a někteří jsou i mými dobrými přáteli. Jejich jména a vědecké práce najdete v on-line seznamu použité literatury, který doprovází tuto knihu (rebeccawraggsykes.com/biblio). Na tomto místě jim chci vyjádřit své uznání, protože bez jejich nadšení, vytrvalosti, inspirace a skutečného potu by tato kniha neexistovala.

Neandertalci.indd 5

25.3.2022 11:55:22

Úvod Jeskyni naplňuje nadčasový zvuk. Není to šplouchání vln, protože moře ustoupilo, když přišel chlad a hory ztuhly v ledové grimase. Drsné stěny jeskyně nyní obklopují tichý skomírající dech a zpomalující se tep. Na konci světa, doslova i obrazně, stojí poslední neandertálec na Pyrenejském poloostrově a pozoruje zářící slunce nízko nad vzdáleným obzorem Středozemního moře. Do tichého vrkání skalních holubů se mísí naříkavé volání racků, kteří pláčou jako hladové děti. Ale žádné děti už tady nejsou, nezůstali tu žádní lidé, není zde nikdo, kdo by se připojil k pozorování blednoucích hvězd, kdo by držel hlídku, než dozní poslední dech. O čtyřicet tisíc let později se hladina oceánů znovu zvedla, ve vzduchu je cítit sůl a stěny téže jeskyně odrážejí hlasy a hudbu – je to rekviem za sen předků.

Neandertalci.indd 7

25.3.2022 11:55:22

R E BE C C A W R AG G S Y K E S OVÁ

sme v Gorhamově jeskyni na Gibraltaru, píše se rok 2014. Archeologové a antropologové se každoročně scházejí v tomto poklidném jižním cípu Evropy na jedné z mnoha konferencí o neandertálcích. Ale v tomto roce se stalo něco zvláštního. Mezi účastníky konference, kteří navštívili prostorné jeskyně připomínající katedrálu, byl i hudebník Kid Coma neboli profesor Doug Larson. Začal hrát na kytaru a zpívat o „posledním žijícím člověku“ – nejnovější archeologické objevy týkající se neandertálců totiž pocházejí z Pyrenejského poloostrova a z těchto jeskyní. Jeho hlas se rozléhal prostornou jeskyní a na několik minut zatlačil do pozadí odborné přednášky, vášnivě obhajované i zpochybňované teorie a spletitost klasifikace kamenných nástrojů. Všichni prostě poslouchali a převládla lidská touha spojit se s dávnou minulostí. Tuto zvláštní a podivně dojemnou chvíli můžete prožít také, protože někoho napadlo zaznamenat ji na video a dnes ji najdete na YouTube. Serenáda nad pohřebištěm starým tisíce let vrhá čistý paprsek světla na vědce, kteří jsou lidé jako my. Jakmile skončí pečlivě připravené a objektivní vědecké přednášky, v kavárnách a barech se mezi kolegy (kteří jsou také přátelé) vynoří méně upjaté – a snad dokonce i vášnivé – spekulace. Hovory se točí kolem „fantastických“ archeologických nalezišť, kolem známého i neznámého, a všechno souvisí s otázkou, jestli někdy dokážeme zahlédnout sotva patrnou skutečnost, kdo byli neandertálci. Tato kniha pootevírá okno těchto diskusí. Je pro ty, kteří o neandertálcích už slyšeli, i pro ty, kteří o nich nic nevědí, pro čtenáře s neurčitým zájmem i pro amatérské odborníky, a dokonce i pro vědce, kteří mají to štěstí a zkoumají jejich dávný svět. Je to totiž obrovský a stále větší úkol: spletité stezky proplétající se daty a teoriemi se křižují s novými objevy a vytvářejí objížďky, a dokonce i obraty do protisměru. Zpracovat to nesmírné množství informací není jednoduché – jen málo odborníků má čas přečíst každý nový článek ze svého dílčího oboru, a to už vůbec nemluvím o všech vědeckých výzkumech souvisejících s neandertálci. I ti nejzkušenější vědci někdy zírají s otevřenou pusou na nejnovější objevy. Důvodem značné pozornosti a množství analýz je to, že na neandertálcích záleží, vždycky na nich záleželo. Těší se popkulturní prestiži jako žádný jiný vyhynulý lidský druh. Mezi našimi dávnými příbuznými (řadíme je do skupiny homininů) patří neandertálci k těm nejvýraznějším – významné nálezy se ocitají na obálkách prestižních vědeckých časopisů a v novinových titulcích médií hlavního proudu. Naše fascinace se nikterak nezmenšuje,

Neandertalci.indd 8

25.3.2022 11:55:22

Ú VOD

webová stránka Trendy Google ukazuje, že „neandertálce“ vyhledáváme dokonce ještě častěji než „evoluci člověka“. Taková proslulost je však dvojsečná. Editoři vědí, že o neandertálce je zájem, a sami lákají čtenáře atraktivními titulky, jež bývají poněkud přibarvené ve stylu „Neandertálce zabilo XY“ nebo „Neandertálci nebyli tak hloupí, jak si myslíme“. Badatelé sice rádi sdílejí výsledky své práce, ale do jejich nadšení se přimíchává frustrace ze soustavných a často také vzájemně si odporujících komentářů, které z nich dělají vědátory klopýtající od jedné myšlenky ke druhé. Věda očividně funguje na základě přesvědčení, ale nové údaje a teorie odrážejí nesmírnou dynamiku badatelů, nikoli jejich zmatenost. A kromě toho frázovité „novinky o neandertálcích“ znamenají, že průměrný člověk se nikdy nedoslechne o těch nejúžasnějších nových objevech. Je také těžké obsáhnout a pochopit celkový obraz, který se od roku 1856 výrazně proměnil. Tehdy byly v jednom německém kamenolomu objeveny zvláštní fosilie,1 které lidé začali opatrně považovat za vymizelý druh člověka. Učenci začali hledat další pozůstatky po těchto zvláštních bytostech a dříve, než vypukla první světová válka, bylo z rostoucího počtu nalezených kostí neandertálců zřejmé, že kromě nás nosila země ještě mnoho našich sourozenců. Pozornost se soustředila také na množství nalezených kamenných nástrojů a začalo první seriózní zkoumání neandertálské kultury. Klíčovým faktorem se stal samotný čas: místa, jež se až do té doby vznášela v čase a byla roztroušená v prostoru, se v polovině dvacátého století propojila v důsledku metod datování a určení geologické časové posloupnosti. Díky těmto základům můžeme dnes, po sedmdesáti letech, zkoumat svět neandertálců v celé jeho šíři zaujímající tisíce kilometrů a více než 350 tisíc let. Archeologie 21. století je na hony vzdálená svým začátkům a mohla by připomínat spíše viktoriánské představy o budoucnosti. První badatelé zkoumající prehistorii neměli o moc víc než kameny a kosti, s jejichž pomocí mohli rekonstruovat dávnou minulost, kdežto dnešní vědci využívají metody, které jejich předchůdci neměli k dispozici. Podobu naleziště nezachycují ručně kreslenými náčrtky, nýbrž laserovými skenery, a studují předměty, o jejichž nalezení se badatelům před sto lety ani nesnilo. Zkoumají rybí šupiny i paprsky ptačích per a minulost jednotlivých ohnišť. A nové poznatky nezískávají jen pomocí archeologické lopatky, ale také pod mikroskopem. 1

Fosilizace je proces, při němž se z kosti stane zkamenělina.

Neandertalci.indd 9

25.3.2022 11:55:22

R E BE C C A W R AG G S Y K E S OVÁ

Skoro jako bychom se dívali neandertálcům přes rameno, když rekonstruujeme, jak před 45 tisíci lety z úlomků štípaného pazourku zručně zhotovovali ostrý nástroj. Statické archeologické nálezy získávají dynamiku, když sledujeme, jak se nástroje přesouvají z jednoho místa na druhé a jsou roztroušeny po kraji. Zvládneme je dokonce sledovat proti proudu času až k původním skalním výchozům. Dnes se také dokážeme velmi podrobně podívat na těla neandertálců. Představte si zuby: umíme prozkoumat denní přírůstky, na základě způsobu opotřebení zubů určit typ stravy a dovedeme i chemicky „čichat“ kouř z ohniště, který pronikl do jejich zubního kamene. Hojnost informací přinesla v posledních třiceti letech zvýšený zájem o výzkumy neandertálců. Novinové titulky oznamovaly úžasné objevy a zásadně se změnily naše znalosti o tom, kde a kdy neandertálci žili, jak používali nástroje, co jedli a jaké byly symbolické rozměry jejich světa. Snad nejúžasnější je to, že z nepatrných úlomků kostí lze vytáhnout příběhy o mezidruhovém křížení, které byly kdysi odmítány, a špetka jeskynního prachu může obsahovat celé genomy. Výkonné přístroje nám umožňují získat terabyty informací z každé myslitelné látky, ale archeologové si uvědomují, že způsob vzniku daného místa je klíčový pro naše pochopení toho, co místo obsahuje. Povětrnostní podmínky, zvětrávání a čas způsobují, že nalézáme jen zlomky předmětů. Zaznamenat polohu artefaktů je nesmírně důležité kvůli tomu, abychom pochopili integritu každé vrstvy, a teprve pak můžeme zahájit analýzu. Dokážeme spojit rozbité a dlouho od sebe oddělené části původního celku; další informace o nalezišti a jeho vzniku nám přinášejí struktura půdy, úhel úlomků pazourku či opotřebení úlomků kostí. Z tohoto roztříštěného a někdy i chaotického archivu musíme kousek po kousku sestavit historii. Archeologové stále ještě pociťují vzrušení, když se zabývají vykopávkami, ale průměrný archeologický výzkum přinese desítky nebo stovky tisíc pečlivě shromážděných předmětů, které musí být vyčištěny, označeny a uloženy v individuálně zapečetěných sáčcích. Kromě své hmotné existence tyto předměty existují také v rozsáhlých databázích, které jsou nesmírně cenným zdrojem a umožňují nám zkoumat průsečíky geologie, prostředí a činnosti homininů. S tímto vědomím dnes také přistupujeme jinak k muzejním sbírkám vytvořeným dříve. „Klasická“ naleziště – z nichž některá dnes navštěvují tisíce turistů ročně – stále častěji podrobujeme novým analýzám s využitím nejmodernějších metod a odhalujeme nová a někdy i nečekaná

Neandertalci.indd 10

25.3.2022 11:55:22

Ú VOD

tajemství. Díky tomu všemu dokážeme s větší přesností než kdy dříve odpovědět na zásadní otázky typu „co neandertálci vlastně jedli“. Dokonce i rychlý průzkum jídelníčku neandertálců ukazuje, že tato otázka je jednoduchá jen zdánlivě. Nejen kvůli široké škále dostupných materiálů a metod – zkoumáme podíly jednotlivých druhů zvířecích kostí, mikroskopické známky opotřebení zubů a kamenných nástrojů i dochované zbytky potravin, provádíme chemickou i genetickou analýzu fosilií –, ale také proto, že dokážeme forenzně prozkoumat způsob stravování. Věci nejsou křišťálově jasné dokonce ani na místech, kde nacházíme spoustu zvířecích pozůstatků s řeznými stopami po kamenných nástrojích. Archeologové se například z vlastních chyb poučili, že mají brát v úvahu úlohu predátorů a že různé části těla se rozkládají různou rychlostí. Každý pokrok ale přispívá k přesnosti celkového obrazu. Ukazuje se, že na jídelníčku neandertálců bylo mnohem více položek než jen maso velkých zvířat, ale jedli všichni neandertálci na všech místech a ve všech dobách stejné potraviny? Všechno v jejich životě bylo vzájemně propojené a vynořuje se souvislost s dalšími zásadními otázkami: Kolik jídla vlastně potřebovali? Vařili? Jak lovili? Jak velké bylo jejich teritorium? Jak vypadaly jejich sociální sítě? Každá otázka odkrývá další vrstvu spletitých souvislostí. Chceme-li objevit obecné zákonitosti, které spojují různé artefakty a místa, musíme zvednout hlavu a rozhlédnout se, překlenout propast mezi různými místy a různou dobou. Život neandertálců byl čtyřrozměrný, a když do nejmenších podrobností rekonstruujeme, jak lovili soby na jednom místě, musíme se ptát, jak to dělali jinde a kde to „jinde“ bylo. Existuje mnoho typů nalezišť, od ledabyle poházených kamenů obklopujících mršinu až k hromadám kostí uložených v obrovských skládkách s nánosy popela – jsou to pohřební hranice stovek zvířat. Úvahy o tak rozmanitých historických nálezech nás přivádějí k vrtošivému časovému tempu minulosti: v závislosti na způsobu vzniku vrstev mohou dvě vrstvy ve stejné hloubce obsahovat pozůstatky z jednoho odpoledne nebo z deseti tisíc let. Datování jednotlivých předmětů je účinným nástrojem, ale jen tehdy, pokud jsme si jistí, že nebyly přesunuty z jedné vrstvy do druhé. Informace získané z jednotlivých artefaktů, vrstev nebo nalezišť se vzájemně prolínají a propojují také různé škály chování. Takové jemnůstky se jen málokdy objevují ve veřejných diskusích o neandertálcích a o tom, jak je chápeme. Většina lidí o nich má povšechnou představu, jejíž součástí však nejsou vědecké podrobnosti. Tato představa

Neandertalci.indd 11

25.3.2022 11:55:22

R E BE C C A W R AG G S Y K E S OVÁ

je také usazená na pozadí ledu a mamutů. Kromě vytrvalých stereotypů obsahujících rozedrané a zimou se třesoucí postavy ve zmrzlých pustinách, které sotva přežívaly a vymřely krátce poté, kdy se na scéně objevil Homo sapiens, existoval i docela jiný svět neandertálců. Navzdory tomu, že máme stále pohodlnější přístup k výsledkům výzkumů – badatelé se čile projevují na sociálních sítích a své konference často živě přenášejí na internetu –, v přívalu nových údajů a jejich složitých vysvětlení jen obtížně hledáme a nacházíme vyvážené a skutečně soudobé pohledy. Překvapivé nálezy se ocitají v běžných zpravodajských relacích a někdy zaskočí i badatele, ale „senzační“ příběhy nejsou vždycky ty nejlepší. Pečlivě zdůvodněné teorie a debaty trvající desítky let se špatně vyjímají na prvních stránkách novin, ale obsahují ty nejpřekvapivější představy o životě neandertálců. V pozadí mnoha významných změn našeho chápání stojí drobné rozdíly. Naše perspektiva se rozšiřuje v souladu s přibývajícími fakty a mezera mezi „námi“ a „jimi“ se neustále zmenšuje. Mnohé věci, o nichž jsme se dříve domnívali, že ležely mimo jejich chápání a možnosti, jsou dnes obecně přijímány: nástroje zhotovené i z jiných materiálů než z kamene, používání nerostných pigmentů, sbírání předmětů jako mušle a orlí spáry... a potažmo jejich zájem o estetiku. Kromě toho se objevila také rozmanitost: dnes už víme, že neandertálci obývali svět stejně rozlehlý a rozmanitý jako římská říše. Jeho prostorová i časová rozlehlost znamenala kulturní rozmanitost, složitost i evoluci. Neandertálci byli různí a přizpůsobiví a žili ve zmizelém světě, kde tisíc metrů vysoké ledovce sousedily s tundrou, ale také v teplých pralesích, pouštích, na pobřežích a v horách. Naše posedlost neandertálci přetrvává i 160 let po jejich (znovu)objevení. Je to láskyplný vztah mnohem delší než jeden život, ale ve srovnání s časovým rozpětím, kdy žili na tomto světě – mhouřili oči proti vycházejícímu slunci, nadechovali se z plných plic, zanechávali stopy v blátě, písku a sněhu –, je to sotva zachvění vteřinové ručičky na velkých hodinách Času. Naše myšlenky a pocity spjaté s neandertálci se neustále vyvíjejí – od průměrného člověka, který zadá do Googlu otázku „jsou neandertálci lidé?“, až po ty, kteří denně pracují s jejich ostatky. Neandertálci se nám mění před očima a každý nový objev podněcuje naši touhu zjistit, kdo vlastně byli tito dávní lidé. Nejpodivnější z toho všeho je život po životě, jaký si nikdy nepředstavovali: jejich příběh se téměř 200 let vplétá do vědeckých výzkumů, historie a populární kultury a dnes sahá i do vzdálené budoucnosti.

Neandertalci.indd 12

25.3.2022 11:55:22

Ú VOD

Na stránkách této knihy vykreslím portrét neandertálců jednadvacátého století: nebudou to přihlouplí břídilové na zakrnělé větvi rodokmenu, ale naši mimořádně přizpůsobiví, a dokonce úspěšní dávní příbuzní. Čtete tuto knihu, protože se zajímáte o ně i o tu nejúžasnější otázku, kterou nám kladou: kdo jsme, odkud přicházíme a kam bychom mohli jít. Dívejte se skrze stíny, naslouchejte ozvěně – je toho mnoho, co nám může říci. Bude nám vyprávět o nových způsobech, jak být člověkem, a umožní nám podívat se na sebe novýma očima. Na neandertálcích je nejlepší to, že k nám patří, že nejsou slepou uličkou a jevem z dávné minulosti. Jsou tady s námi, v mých píšících rukou a ve vašem mozku, který chápe moje slova. Čtěte dál a seznamte se se svými příbuznými.

Neandertalci.indd 13

25.3.2022 11:55:22

K A PI TOL A PRV N Í

První tvář Pod nohama vám skřípe hrubý písek a štěrk. Stojíte na ploché střeše závratně vysokého kosmodrapu. Je neskonale vyšší než Babylonská věž a vyrostl ze země jako nesmírný stalagmit. Jeden metr výšky za každý rok dějin lidstva. Nad střechou ve výšce 300 kilometrů přelétá mezinárodní vesmírná stanice rychleji, než dokážete mrknout. Nahlédnete přes okraj věže a po celé její výšce vidíte pás světla vycházející z tisíců otvorů. Těsně pod vrcholem jsou okna osvětlená LED svítidly, ale směrem dolů – hlouběji do minulosti – se kvalita světla mění. Vaše oči se postupně přizpůsobí, když oranžově žluté světlo žárovek ustoupí plynovým lampám a ještě níže zahlédnete mihotavé světlo svíček. Mhouříte oči a ještě o kus dál se line měkké světlo z desítek tisíc hliněných lamp. Jejich kouřová stopa se vine kolem věže, ale ještě stále nejsme

Neandertalci.indd 15

25.3.2022 11:55:22

R E BE C C A W R AG G S Y K E S OVÁ

v hlubině lidské minulosti. Vyndáte malý dalekohled, a jakmile se vaše zornice rozšíří, protože baží po pradávných fotonech, spatříte třicet kilometrů pod sebou mihotavé plameny ohnišť. Pokračujete ještě desetkrát hlouběji do minulosti vzdálené tři sta tisíc let. Plameny a stíny tančí a odrážejí se od kamenných stěn. Dál už je jen tma a nespočet let.

as je záludný. Letí děsivě rychle, nebo se vleče tak pomalu, že jej vnímáme jako břemeno odměřované každým úderem našeho srdce. Každý lidský život je protkán vzpomínkami a prodchnut představami, i když žijeme v neustálém proudu toho, co je „teď“. Jsme unášeni časem, ale je nad naše síly vynořit se a pohlédnout na celou proudící řeku. Dnešní věda už tolik nepočítá a neměří, ale dokáže vypočítat hodnoty s neuvěřitelnou přesností, ať se jedná o stáří vesmíru, nebo o Planckův čas.2 Ale je téměř nemožné skutečně pochopit rozsah času na evoluční, planetární a kosmické úrovni, jako se to stalo geologům, které ohromilo skutečné stáří Země. Spojit se s minulostí starší než tři nebo čtyři generace – je to hranice „živé paměti“, kterou většina z nás obsáhne – je náročné. Najít spojitost s našimi staršími předky je ještě obtížnější. Staré fotografie vyjadřují to, jak je náš pohled stále neostřejší, a náš fotografický archiv sahá do hloubky jen několika generací. Potom vstoupíme do říše malovaných portrétů a minulost zahalí další mlžná vrstva. Pochopit nesmírnou hloubku hlubokého archeologického času je mnohem, mnohem nesnadnější. Existují užitečné mentální triky, jak přemostit propast mezi naší jepičí existencí a propastí času. Pokud si 13,8 miliardy let existence vesmíru představíme jako období jednoho roku, dinosauři se ocitnou překvapivě blízko Vánoc a první Homo sapiens se objeví jen několik minut před novoročním ohňostrojem. Ale přeneseme-li čas na takovou poměrnou stupnici, nezískáme představu o nesmírné, do nekonečna se táhnoucí řadě let. Leccos si uvědomíme, když vedle sebe položíme různé události: mezi vládou Kleopatry a přistáním na Měsíci uplynulo méně let než mezi její vládou a budováním pyramid v Gíze. Ještě neuvěřitelnější je paleolit – archeologické období končící na počátku současného interglaciálu. Vzpínající se býci v jeskyni Lascaux mají na časové ose blíže k fotografiím z vašeho mobilního telefonu než ke koním a lvům z maleb v Chauvetově jeskyni. Kam spadají neander2

Nejkratší měřitelná jednotka času.

Neandertalci.indd 16

25.3.2022 11:55:23

PRV N Í T VÁ Ř

tálci? Zavedou nás mnohem dále do minulosti, než to dokážou prsty malující zvířata na stěny jeskyně. Nelze přesně zjistit, kdy se objevili „první“ neandertálci, ale jasně odlišenou populací se stali před 450 až 400 tisíci lety. Noční oblohu nad hlavou mnoha tehdejších populací homininů bychom ani nepoznali, naše sluneční soustava ještě nezaujímala své dnešní postavení a pohybovala se v nekonečném galaktickém tanci. Přeskočme o kus dál v čase do doby asi před 120 tisíci lety a uvidíme, že řeky a souš už téměř poznáváme, ale svět působí jinak. Je mnohem teplejší, oceány naplněné vodou z roztátého ledu zaplavily souše a pláže jsou o mnoho metrů výše. Dokonce i ve velkolepých údolích severní Evropy se potulují tropická zvířata. Neandertálci přetrvali celkem neuvěřitelných 350 tisíc let a ztrácíme je (nebo přinejmenším jejich fosilie a artefakty) z očí přibližně v době před 40 tisíci lety. Skoro se nám z toho točí hlava. Ale nejde jen o čas, neandertálci se také rozšířili v pozoruhodně rozsáhlém prostoru. Byli spíš eurasijští než evropští a žili od severního Walesu až k hranicím Číny, směrem na jih až k okrajům Arabské pouště. Čím více se o neandertálcích dozvídáme, tím větší rozsah a složitost odhalujeme. Sledování toho všeho však může být matoucí, existují tisíce archeologických nalezišť. Přidržíme se tedy pevných bodů – klíčových míst, která se stala základními stavebními kameny příběhu neandertálců. Rozhlédneme se také v celém obrovském prostoru, kde se příběh odehrával. Některá místa – ať už je to Abric Romaní ve Španělsku, nebo Denisova (Děnisova) jeskyně na Sibiři – nám vyprávějí neuvěřitelné příběhy o objevech jednadvacátého století. Jiné, jako skalní přístřešek Le Moustier v srdci francouzského Périgordu, nabízejí kroniku života neandertálců vetkanou do samotné historie archeologie. Byly zde objeveny dvě nesmírně významné kostry, s nimiž se setkáme později, a je to také naleziště kamenných artefaktů, kde byla definována konkrétní neandertálská kultura. V Le Moustieru probíhaly výzkumy více než sto let a vystřídala se tam řada učenců. Krátce před první světovou válkou se Le Moustier dokonce stal místem, kde vyvrcholily geopolitické obavy. Ale příběh neandertálců nezačal v Le Moustieru ani ve Francii v roce 1914. Musíme se vrátit asi o padesát let zpátky, do 50. let 19. století.

Neandertalci.indd 17

25.3.2022 11:55:23

R E BE C C A W R AG G S Y K E S OVÁ

Kde to všechno začalo Každý má rád příběhy typu „jak jste se poznali“. Spletitý příběh našeho poznávání neandertálců je protkán vlákny intuice a složitosti: zrodil se v době průmyslové revoluce, sežehly jej války, třpytí se objevenými a ztracenými poklady. Naše posedlost je věčná – od zapomenutých setkání před desítkami tisíc let, kdy jsme se vzájemně vnímali jako lidé, až k relativně nedávnému znovuobjevení našich dávných příbuzných. Netrpělivě vyhlížíme jinovatku i mamutí dech a je lákavé usednout do stroje času a zamířit rovnou do pleistocénu.3 Chceme-li zřetelně spatřit začátek nebo konec, musíme začít uprostřed tohoto velkého a spletitého historického příběhu. Vydejme se do minulosti vzdálené jen pět nebo šest generací, abychom se stali svědky zrození vědy, která zkoumá lidskou evoluci. Je v podstatě narcistická – je koneckonců dítětem viktoriánského pohledu na svět – a vždy si kladla otázku, kdo jsme a proč tu jsme. Uprostřed snad největších společensko-ekonomických otřesů, jaké svět zažil, se učenci v 19. století snažili zkoumat a pochopit podivné kosti nalezené v evropských jeskyních. Ale jedna věc byla jistá od samého začátku: úvahy o neandertálcích stály u zrodu stále častějších debat o tom, co znamená být člověkem. Je jen málo významnějších otázek a odpověď je důležitá, protože neuspokojuje jen naši zvědavost. Podaří-li se nám vysledovat, jak se první prehistorikové potýkali s kategorizací těchto matoucích tvorů, lépe pochopíme mnohé vzájemně si odporující představy o neandertálcích a vysvětlíme předsudky, které přetrvávají dodnes. Historie začíná na sklonku léta roku 1856. V té době rostla poptávka po mramoru a vápenci a těžba, která ji měla uspokojit, vytvořila hlubokou roklinu jihovýchodně od Düsseldorfu v místě, které bývalo proslulým pruským malebným zákoutím. V jednom místě byla objevena dutina – dnes ji známe jako jeskyni Kleine Feldhofer – vyplněná silným nánosem usazenin, které musely být odstřeleny. Pozornost jednoho z majitelů dolu upoutaly dlouhé kosti, které dělníci vytahovali z ústí jeskyně. Majitel byl členem místního přírodovědného sdružení a měl za to, že jde o ostatky zvířat, které by mohly být zajímavé pro vědce. Zachránil tedy různorodou směsici kosterních úlomků včetně mozkovny lebky. Zakladatel přírodovědného sdružení Jo3

Pleistocén je geologické období, první epocha čtvrtohor. Začíná zhruba před 2,8 miliony let a končí přibližně přes 11 700 lety, kdy začíná období, v němž žijeme dnes – holocén.

Neandertalci.indd 18

25.3.2022 11:55:23

PRV N Í T VÁ Ř

hann Carl Fuhlrott místo navštívil a uvědomil si, že kosti patřily člověku. Kromě toho to byly fosilie a musely tedy být velmi staré.4 Zdá se, že nálezy z Feldhoferu upoutaly představivost místních lidí. V tisku se objevily zprávy a tajemné kosti chtěli spatřit i učenci stojící na vyšších příčkách intelektuálního žebříčku. Začátkem roku 1857 byl odlitek mozkovny poslán do Bonnu anatomovi Hermannu Schaaff hausenovi, který byl otevřený úvahám o tom, že fosilie by mohly být lidské. Nakonec do Bonnu dorazila dřevěná bedna se skutečnými ostatky – přivezl ji tam Fuhlrott po železnici, která ještě nebyla v provozu ani deset let. Schaaffhausenův zkušený zrak se okamžitě zaměřil na neobvyklé rozměry kostí, zejména lebky. Ostatní znaky, například ustupující čelo, mu připomínaly lidoopy. S ohledem na očividně starobylý vzhled a místo nálezu byl ochoten uvěřit, že ostatky patří nějakému primitivnímu typu člověka. Společně s Fuhlrottem ještě téhož léta přednesl zprávu o nálezu na valné hromadě Přírodovědné společnosti Severního Porýní-Vestfálska. Za několik let po tomto neoficiálním uvedení do společnosti se další šťastně zachráněné kosti staly prvním vědecky pojmenovaným fosilním člověkem: Homo neanderthalensis. Slovo „neandertálec“ je dnes důvěrně známé, ale jeho historie je plná podivných zákrutů. Údolí (německy thal) Neander, kde ležely nalezené kosti, bylo pojmenováno po učiteli, básníkovi a skladateli Joachimu Neanderovi, který žil v 17. století. Byl kalvinista a jeho víra byla částečně inspirována přírodou, kromě jiného také proslulým údolím říčky Düssel. Geologické divy tohoto údolí – srázy, jeskyně, skalní pilíře – si umělci a romantikové oblíbili natolik, že se zde rozvinul vlastní turistický průmysl. Joachim Neander zemřel v roce 1680, ale zanechal po sobě trvalý odkaz v podobě obdivovaných chvalozpěvů, které zazněly o 300 let později při oslavách diamantového jubilea královny Alžběty II. Na počátku 19. století po něm byl pojmenován jeden útvar v údolí řeky – Neanderhöhle –, ale během několika následujících desetiletí se okolí změnilo tak, že by ho Joachim nepoznal. Údolí říčky zmizelo v důsledku rozsáhlé těžby kamene a nové údolí dostalo jméno Neander Thal. Je tady jedna zvláštnost: příjmení Joachimovy rodiny původně znělo Neumann, ale jeho dědeček ho změnil na Neander v duchu tehdejší záliby v klasičtěji znějících jménech. Neumann i Neander doslova 4

Změny textury jsou dobře patrné i u fosilií, které jsou staré „jen“ několik desítek tisíc let.

Neandertalci.indd 19

25.3.2022 11:55:23

R E BE C C A W R AG G S Y K E S OVÁ

znamená „nový muž“. Dokážete si představit přiléhavější jméno pro místo, kde byl objeven nový typ člověka? Z anatomického pohledu to bylo naprosto jasné, ale přesto bylo nutné mít důkaz, že nalezené kosti jsou neuvěřitelně staré. Fuhlrott a Schaff hausen se vrátili do lomu a promluvili s dělníky, kteří potvrdili, že ostatky ležely v hloubce asi půl metru v neporušené vrstvě hlíny. Nález interpretovali v jakémsi hybridním biblicko-geologickém rámci: Fuhlrott jej zařadil do doby před biblickou potopou a z toho plynulo, že kostra je nesmírně stará. Badatelé získali sebedůvěru a vyrukovali s převratným tvrzením, že před Homo sapiens existoval nějaký zmizelý lidský druh. Další souběh okolností spočíval v tom, že se v roce 1859 vědecká komunita stala svědkem jiného otřesu: Darwin a Wallace publikovali teorii přirozeného výběru. Velký úspěch nálezu z Feldhoferu se ale dostavil až o dva roky později, kdy biolog George Busk přeložil původní německy psaný článek do angličtiny. O Buskovi dnes ví jen málokdo, ale v 19. století patřil k vědecké elitě. Stejně jako řada jeho současníků, i on se zajímal o mnoho disciplín, což je dnes prakticky nemožné. Byl členem Geologické společnosti, prezidentem Etnografické společnosti a od roku 1958 také zoologickým tajemníkem Linného společnosti (přední učené biologické společnosti) a svůj překlad textu o feldhoferském nálezu z roku 1861 doprovodil i svým komentářem. Poukázal na to, že mimořádný nález starobylých lidských ostatků byl dostatečně doložen artefakty nalezenými společně s ostatky vyhynulých zvířat. Nalezenou lebku srovnal s lebkou šimpanze a upozornil také na naléhavou potřebu dalšího podobného nálezu. Pravda je, že v té době již existovaly starší a dosud nezařazené nálezy. Lidstvo zapomnělo na své dávno ztracené příbuzné, ale potom se v první polovině 19. století objevily hned tři nálezy. První přišel v roce 1829 a učinil jej Philippe-Charles Schmerling. Patřil k rostoucí skupině nadšených hledačů fosilií, měl lékařské vzdělání a v jeskyni Awirs nedaleko belgického Engisu našel úlomky lebky. Spolu s pozůstatky pravěkých zvířat a kamenných nástrojů ležela v hloubce 1,5 metru pod vrstvou sedimentární horniny tvořené ostrohrannými úlomky.5 Navzdory svému neobvyklému prodlouženému tvaru nevzbudil nález z Engisu větší pozornost, protože lebka patřila dítěti – stejně jako my, také neandertálci museli „dorůst“ do své dospělé podoby. Dospělá lebka, která 5

Odborně se nazývá brekcie.

Neandertalci.indd 20

25.3.2022 11:55:23

PRV N Í T VÁ Ř

se našla ve Feldhoferu, vypadala na první pohled mohutně a kromě toho byla objevena ještě s dalšími kostmi.6 Dítě, jež bylo nalezeno v Engisu, zůstalo nezařazeno až do začátku 20. století, ale naštěstí pro Buska našel někdo jiný další pozůstatky dospělého neandertálce a nález pocházel z území ovládaného Brity. Nadporučík Edmund Flint byl v roce 1848 s posádkou na Gibraltaru a tehdy se mu do rukou dostala lebka. I tentokrát stála u zrodu nálezu těžba vápence – určeného pro vyztužení britského vojenského opevnění –, ale díky Flintově vojenské hodnosti a osobnímu zájmu o přírodopis nebyl nález odhozen jako nepotřebný či nezajímavý.7 Gibraltarská skála ční z poloostrova jako obrovský zub hyeny a její flóra i fauna se staly předmětem zájmu nadšených amatérských přírodovědců v řadách příslušníků Flintova pluku. Flint byl tajemníkem jejich Vědecké společnosti. V oficiální zprávě z 3. března 1848 se uvádí jeho nález „lidské lebky“ v lomu Forbes, který se nacházel nad dělostřeleckou baterií. Nepochybujeme o tom, že lebka šla mezi důstojníky z ruky do ruky. Hleděli do jejích mohutných očnic, ale přestože byla v podstatě úplná a neporušená (na rozdíl od té, která byla nalezena ve Feldhoferu), očividně ji nepovažovali za nijak výjimečnou. Povlak ztvrdlého sedimentu možná přikryl detaily, ale neschopnost „vidět“ zvláštní tvar lebky je přesto pozoruhodná. Lebka z lomu Forbes ležela bez povšimnutí ve sbírkách Přírodopisné společnosti až do roku 1863. V prosinci toho roku ji tam mezi ostatními předměty objevil lékař Thomas Hodgkin8, který se zajímal o etnografii. Možná ho inspiroval překlad zprávy o feldhoferském nálezu z pera jeho přítele Buska, ale Hodgkin skutečně viděl něco pozoruhodného na lebce, která byla v té době pravděpodobně v péči kapitána Josepha Fredericka Bromea, uznávaného gibraltarského sběratele starožitností a ředitele gibraltarské věznice. Brome se zajímal o geologii a paleontologii a několik let posílal Buskovi nálezy ze svých vlastních vykopávek. Jednoho dne tedy poslal do Británie i lebku z Forbes. Dorazila tam v červenci 1864. Busk si nepochybně hned uvědomil, že velká nosní kost a vyčnívající 6

Součástí původního feldhoferského nálezu byly také obě stehenní kosti, levá část kosti pánevní, úlomky klíční kosti, kost ramenní, velké části kostí pažních a pět žeber. 7 Je velmi pravděpodobné, že nález neučinil nadporučík Flint, ale bezejmenní dělníci v lomu. 8 Popsal nemoc, které dnes říkáme Hodgkinův lymfom.

Neandertalci.indd 21

25.3.2022 11:55:23