0042704

Stehy_OK.indd 3

05.10.22 11:58

 A najednou se otevřou dveře. Dovnitř táhne, hedvábné rukávy košil na štendrech se zavlní, zlaté řetízky na pultu se zhoupnou ze strany na stranu a ona tam stojí s rukou na klice a rozhlíží se.

Chvíli mám pocit, že si ji představuju. Od té doby, co o ní vím, si ke každé světlovlasé hlavě přimýšlím oteklé rty a uflámované oči, ústa otevřená v rozeřeklé větě, nebo sevřené kolem konce cigarety. Hezkých dvacet let, francouzské gymnázium, Filozofická fakulta, žádné výraznější ambice. Možná mamince na povinných kafích jednou týdně vykládá, že bude jezdit po světě a maminka jí ještě pár let bude říkat, ale to víš, že budeš.

Veškeré účty má veřejné, takže jsem snadno zjistila všechno, co jsem potřebovala a nechtěla vědět.

6

Stehy_OK.indd 6

05.10.22 11:58

 Jakmile vstoupím, vzhlédne ke mně, a kdybych si nebyla jistá, že jsme se nikdy nesetkaly, přísahala bych, že mě zná.

Stojím jednou nohou v obchodě a druhou na chodníku, v bezpečí. V obchodě je horko a venku je zima, mrazí mě po celém těle a ona se na mě dívá dost netrpělivě. Otočím se a zatáhnu za dveře, aby se úplně dovřely.

Už neslyším tramvaje, chodce a to, jak Vietnamec naproti rozděloval velké balení plastových lahví na menší, jakmile ty dveře napevno zavřu, jsem s ní sama. Pod kabátem jsem mokrá, v krku mám sucho a bojím se.

7

Stehy_OK.indd 7

05.10.22 11:58

 Odvrátí se ode mě a opře se do dveří, aby je zavřela pořádně, přes rameno utrousí něco o počasí. Má hlubší hlas, než jsem čekala.

Její pozdrav pronesený s jednou nohou na chodníku jsem přeslechla, protože mě nenapadlo, že by to mohla být ona. Ale musí to být ona. Jsou to tytéž oči, tytéž vlasy, tentýž tvídový kabát, na zadku zmačkaný, jak se vezla tramvají.

Zatímco ta dívenka začne bloumat po obchodě a probírat se vystavenými košilemi vychladlými jejím příchodem, opět mě napadá, jestli je tu náhodou, nebo je to záměr, jestli jednou při otevřené láhvi vína uprostřed noci zneužila toho, že na ni můj manžel neměl čas a začala na internetu hledat informace o jeho životě. Cokoliv, čím by se mu i v jeho nepřítomnosti přiblížila.

8

Stehy_OK.indd 8

05.10.22 11:58

 Něco pronesu, aby nebylo takové ticho, a zapluju mezi regály, ale že by se tu dalo někam schovat, to se říct nedá.

Projela jsem si fotografie butiku na internetu, když jsem jela sem, věděla jsem, že to tu bude útulné, ale nenepadlo mě, jak malé to tu ve skutečnosti bude.

Ona mi neodpoví. Ráda bych slyšela, jak mluví, abych si mohla dosadit reálný hlas, který vmetává Hynkovi otázku: Kdes byl tak dlouho?

Zatím jsem si mohla dosadit jen tvář. Tu jsem si našla hned den poté, co mě Hynek poprvé políbil, a je přesně taková, jak jsem si ji představovala. Potvrzuje i ta očekávání, která jsem si nemyslela, že jsem měla.

9

Stehy_OK.indd 9

05.10.22 11:58

 A v jeho životě musela najít i mě. Ne v jeho, ale v našem.

Byli jsme s Hynkem spolu tak dlouho, že jsem ten život dávno přestala vnímat jako svůj. Deset let, z toho osm v manželství. Ráno káva, večer seriál. V létě moře, v zimě hory. Jsme oba dost vysocí, ale Hynek je vysoký přesně tak, že mu můžu na všech společných fotkách položit tvář na rameno a vypadat u toho drobně.

Hynek mi neříká, že mě miluje, ale říká, že jsem jeho rodina, což pro mě znamená mnohem víc. Jsme rodina, máme práci, máme byt. On má vernisáže, já mám módní přehlídky, náš život je skoro stejně dobrý, jak se všude prezentuje.

Z těch fotografií našeho bytu v rubrice Jak bydlí si někteří známí dělali legraci, ale tak trochu nám i záviděli. Nebyli jsme slavní, ale důležití. Ne moc, ale dost. „Víš, že jakmile ti lifestyleový magazín přijde nafotit byt, tak si už můžeš dát nohy nahoru a na všechno se vysrat?“ sdělila nám Lída na návštěvě jen pár dní poté, co ten článek vyšel. Mrskla své dlouhé tělo do křesla, zapraskala krkem a užila si mou znechucenou reakci.

Hynek jí podal sklenici vína. „Článek v lifestyleovém časopise neznamená, že si člověk dá nohy nahoru. Spíš naopak. Člověk se teď nesmí přestat snažit.“ Lída protočila oči, napila se a pak poplácala područky. „Mně jsi nechtěla říct, kdes to křeslo koupila, ale těm novinářským hyenám jo. No, to je jedno. Teď si jich pořídím pět, když vím kde.“ „A kam je dáš, prosím tě?“ Lída ve svých pětatřiceti letech byla pořád svobodná a pořád bydlela v garsonce po prababičce, kam se s velkou pompou nastěhovala ve svých devatenácti, když začala 10

Stehy_OK.indd 10

05.10.22 11:58

studovat módní tvorbu na UMPRUM. Před pár týdny, to jsem o té Hynkově slečně ještě nevěděla, jsem jí nesla nějaké staré módní časopisy, ze kterých si Lída vždycky vystřihla dvě stránky, připíchla je na stěnu a zbytek vyhodila do kontejneru. Trvala na tom, že mi udělá kávu, a i když byl prosinec, měla okno otevřené do mrazu a květiny na oknech zčernalé. Celý byt byl prochladlý, jediným zdrojem tepla byla zapnutá žehlička, se kterou dělala poslední úpravy na rozešité sukni. Posadila jsem se na tu jedinou skládací židli, kterou v garsonce měla. To, že téhle místnosti říkala garsoniéra, ničemu nepomáhalo, sotva se sem vešla matrace a šicí stroj. Otočila jsem hrnek s kávou na místo, kde mi okraj připadal nejméně špinavý, a pozorovala ji, jak hledá, kam by odložila časopisy. Jednu stranu postele měla odestlanou, na druhé byly kotouče látek. Vedle rozdělané sukně se leskly velké nůžky a plstěný ježeček na špendlíky.

Přesně tady jsem před lety stála, ale v létě, kdy byly ty květiny na parapetu zelené a v rozpuku, jenom v podprsence a kalhotkách, s rukama rozpřaženýma a Lída mě přeměřovala krejčovským metrem na svatební šaty. Na krejčovském metru byla některá číslíčka tak vybledlá, že je musela Lída dopsat propiskou. Do těla se mi opíral horký vzduch, Lída pracovala, postel měla ustlanou, šicí stůl čistý a krátce poté, co jsme s Hynkem ohlásili zasnoubení, oznámila, že končí s láskou.

Oznámila to ve dvě ráno, když nám opilostí padaly hlavy. Já měla tvář na Hynkově rameni, on měl pod stolem dlaň na mém stehně. S výjimkou těch prvních několika týdnů, co jsme spolu chodili, se na veřejnosti nelíbáme.

Ne tak jako jiné páry, které vídám v tramvajích, kdy slečna sedí muži na klíně, ruce pod klopami jeho bundy, jeho dlaň praskající po povrchu stehna navlečeného do napnutých silonek. Neosaháváme se, ale dotýkáme se. Stisknutí ruky, pohlazení zad, vymotání vlasů z náušnice a následné 11

Stehy_OK.indd 11

05.10.22 11:58

pohlazení po lalůčku. Při Lídině oznámení jsem měla tvář na Hynkově rameni, on měl pod stolem dlaň na mém stehně a mně připadalo, že všechno na světě dává smysl. „Ale nebude to jednoduchý. Ze všech stran do nás perou, nás žen, myslím, že jediný šťastný konec je svatba.

Nebo nalezení lásky. Pardon,“ kývla na nás a zvedla skleničku s vodkou, kterou jí číšník právě přinesl. „Netvrdím, že je to špatně. Chci jenom říct, že třeba já můžu mít šťastný konec, i když zůstanu sama. A nikdo mě nemusí litovat. Takže bych jen ráda oznámila, že jestli za rok touto dobou budu pořád sama, je to v pořádku. Už se začínám těšit,“ upila. „Když seš hnusná holka, máš to v životě vlastně jednoduchý. Nikdo tě nechce a víš přesně proč, a jakmile se někdo namane, rychle si ho vezmeš a máš klid. A pravděpodobně bude stejně hnusný, takže se nikdy nebudeš muset bát, že ti zahne. Ale pak jsou tady holky jako my,“ udělala gesto kolem stolu. „Které jsou zajímavé. Bože,“ Hynek mi dal pusu do vlasů a stiskl mi stehno. „A to je ruleta. Potkáme prvního debila, necháme ho, protože věříme, že si zasloužíme něco lepšího. Pak přijde něco lepšího…“ Hynek ji přerušil: „Mluvíš teď o Richardovi?“ „Mluvím obecně a nepřerušuj mě.“ Lída si svlažila rty. „Ale pořád to není ono, pořád je ještě dost času a pořád věříme, že máme na víc, protože to slyšíme celý život od maminek. Tak ho necháme taky. A pak zkusíme randit.

Bože. A to zajímavá holka nemůže vyhrát, protože je svou zajímavostí zajímavá jen pro hrstku chlapů. A buď se s nimi vyspí moc brzo, takže ztratí zájem, nebo jim nedá moc dlouho, takže ztratí trpělivost. Místo toho, abysme pracovaly na kolekci, začneme jenom čumět na telefon a přemýšlet, proč už čtyřicet hodin nenapsal a nechápeme to, protože na zprávy odpovídáme slušně a okamžitě a ano, měly bysme nechávat mezi zprávami osmnáctihodinové 12

Stehy_OK.indd 12

05.10.22 11:58

prodlevy, ale kdo to má počítat? A ta hra se nám už prostě hrát nechce. A pomaličku se dostáváme do toho věku, kdy jsme pořád mladé, ale už ne tolik, abysme zaujaly kohokoliv, na koho si ukážeme. Ještě pár let a začne být znepokojena naše matka, naše sestra, naše babička, naše teta, naše gynekoložka a stanou se z nás ty třicátnice, které jezdí na seznamovací zájezdy a přijímají nabídky na rande naslepo od matčiných kolegyň z práce, protože věříme, že Libor, který se nedávno rozvedl, a který je hrozný sympaťák a je mu jenom čtyřicet dva a z toho horskýho kola je pořád v dobrý formě, bude dobrý kompromis. Ale tam ještě nejsem a nikdy nebudu.“ „Takže Libor padá?“ otázal se Hynek. „Neprovokuj,“ řekla Lída se zdvihnutou skleničkou. „Chtěla jsem využít toho, že jsme tady všichni v tak hojném počtu, abych vám oficiálně oznámila,“ zvedla sklenku ještě výš. „Že zůstanu sama. Z vlastního rozhodnutí.“ Byla jsem si jistá, že to bude myslet vážně jen do té doby, než zas někoho potká, ale za těch bezmála deset let nám Lída nikoho nepředstavila. A ty míry na svatební šaty mi brala bez jakékoliv ironie a návrhy jí visely na zdi ještě měsíce po svatbě. A když jsme si obě všimly, že nás z okna protějšího domu zaujatě pozoruje muž svlečený do půl těla a s nanukem v ruce, začaly jsme se smát tak hystericky, že jsme sebou málem švihly na podlahu.

V zimě jsem si hřála dlaně o ten špinavý hrnek a dívala jsem se na ni, jak se zády ke mně probírá časopisy. Ježeček na špendlíky měl jedno utržené oko. „A jak se má Hynek?“ ptala se, prolistovala jeden časopis, odhodila ho a začala listovat jiným. Svůj hrnek s kávou, ten čistší, uvědomila jsem si, měla na okraji stolu, podložený útržkem papíru, aby nenechal kolečko. „Klasika. Máme toho oba nad hlavu.“ Spálila jsem si rty. My toho máme nad hlavu, my, ne on, ne já, my. Náš 13

Stehy_OK.indd 13

05.10.22 11:58

život, ne můj. Ne já, ale já s ním. Bez něj si už nedokážu život představit. My nemůžeme přijít. Moc nám to chutnalo.

Máme se moc rádi. Musela bych všechno změnit a začít u gramatiky.

14

Stehy_OK.indd 14

05.10.22 11:58

 Ta baba je dokonalá. Určitě vstává v šest a používá krém na obličej, je tak perfektní, až to není hezké. Zajímalo by mě, jaké to je, žít v tak dokonalém těle.

Ale nejsem idiot, vím, že její život dokonalý není. Možná každou noc pláče, možná se řeže, nebo ji možná jako většinu lidí činí šťastnou jen to, že jí ostatní připomínají, jaké má štěstí. Ona musí být šťastná, jak by nemohla být, když má svůj vlastní butik, tohle tělo a manžela, který ji podle vlastních slov podvedl jen jednou se svou dlouholetou známou, což mi na desetiletý vztah připadá s­ nesitelné.

Hynek mi to prozradil, když jsem se ho na to zeptala.

Chtěla jsem slyšet, že jsem jediná, a když ne jediná, tak alespoň první. Místo toho se jen opřel zpět do židle a začal vypravovat, že měl v životě těžký období, o kterým nechce mluvit. Milostný poměr měl před pár lety, trval několik týdnů a nic pro něj neznamenal.

Teď jsme pořád přátelé a doufám, že my dva taky jednou budeme. Bylo to prostě všechno těžký a vyřešil jsem to timhle způsobem, neřikám, že je to dobře, ale bylo to nutný.

Pak vstal a odešel si ven před vinárnu zakouřit. Já jsem zůstala sedět a dělala, že nemám nic lepšího na práci, než klouzat očima po vystavených obrazech a hostech, a přemýšlet, jestli někdy budeme přátelé.

Přála jsem si být ta první, která ho vylomila z monogamie, ale nejsem, jsem druhá v pořadí, a kdo ví, jestli druhá, možná jsem třetí, pátá, nebo desátá, ale první určitě nejsem, a i kdybych první byla, přede mnou bude pořád tahle mondéna, které určitě ladí kalhotky s podprsenkou a která s ním obývá byt natolik dokonalý, že jim na dveře zaklepali novináři a já mám kvůli nim před očima ten jejich dokonalý život pokaždé, když opilá usínám ve svém pokoji.

15

Stehy_OK.indd 15

05.10.22 11:58

Mám před očima tu jejich ustlanou postel, ty pokojové rostliny, tu přeplněnou knihovnu, každého ve svém roztomilém křesílku, o kterých byl v tom šíleným článku celý odstavec.

16

Stehy_OK.indd 16

05.10.22 11:58

 Ničeho jsem si nevšimla. Bylo by snesitelnější, kdybych na časové ose našeho manželství dokázala ukázat, kdy se začal vracet pozdě domů, kdy nám to přestalo klapat v posteli, kdy jsem s jistotou věděla, že mi lže. Vím, kdy se změnil, ale netušila jsem, že s sebou ta změna přivede i milenku, paralelní vztah, nevěru, podvod, všechno, o čem se píše v ženských časopisech a mluví na večírcích a já si nikdy nemyslela, že by se to stalo i mně.

Ale ničeho jsem si nevšimla. Od toho těžkýho období, jak ho nazýval Hynek před našimi přáteli, jsme se odrazili.

Dávali jsme si záležet, abychom vztah utužovali i oživovali. Měnili jsme restaurace. Kupoval mi květiny. Já jemu knihy. Jeden čas jsme spolu chodili běhat, pak zas na tenis.

Vždycky se vrátil z práce, pověsil kabát a šálu, odložil batoh k psacímu stolu, nechal pootevřené dveře v koupelně, takže jsem viděla, jak strká triko a svetr do prádelního koše.

Jeho kůže byla ve světle žárovky oranžová a na zádech se mu s každým pohybem napínaly svaly. Pak pustil sprchu a vyšel ven v pyžamových kalhotách, ručníkem se drbal v mokrých vlasech a vykládal o tom, co se dělo v práci, co viděl v kině, nebo koho dnes náhodou potkal. Díval se mi do očí a šel pak do koupelny odložit ručník, udělal si čaj a mně taky. Nasadil si brýle a otevřel laptop a mě ani nenapadlo, že mi lže, ale teď si uvědomuju, že mi mohl lhát celou dobu, mohl mi lhát od chvíle, co mě potkal.

17

Stehy_OK.indd 17

05.10.22 11:58

 První setkání jsem přerýžovala tolikrát, že si vybavuju především detaily, které jsem si později domyslela. Tehdy jsem to setkání nepovažovala za důležité. Teď je pro mě rozhodující.

Naše cesty se zkřížily v malém kině, kde v jednu hodinu odpoledne promítali filmy za sníženou cenu. Kino je těsně po obědě depresivní místo, na projekci chodily divné typy, a mě uklidňovalo, že jsem lepší než oni. Párkrát mě napadlo, že chození do kina o samotě, a ještě po obědě, je v něčem nepřijatelné a chtěla jsem patřit do party holek, které hromadně navštěvují multikina a dělí se o popcorn, nebo do mladého páru z umělecké školy, který se jednou usadil během promítání o několik řad přede mě a začal po sobě pár minut po zhasnutí chmatat.

Ten pocit ale trval pokaždé jen chvíli. Kino o samotě jsem milovala. Měla jsem vždycky celou řadu pro sebe, přikryla jsem se kabátem a propadla se na dvě hodiny někam jinam. Po odchodu z kina jsem vždycky byla několik desítek minut ve snovém stavu, kdy jsem sice šla známou ulicí, ale s rozostřeným pohledem, s myslí kdesi v baletní škole nebo ve středověku, a z tohoto stavu jsem pokaždé vyklouzla stejně bezbolestně, jako když jsem zapadla do modrého plyšového sedadla.

Hynek byl jedním z těch divných typů, kteří chodili na film po obědě, a nejdivnější na něm bylo to, že vůbec jako divný typ nevypadal.

Zpětně mi dochází, že jsem si ho musela všimnout dávno před tím, než na mě poprvé promluvil. Kdybych měla být úplně přesná, zaujalo mě nejdřív to, jak perfektně byl oblečený. Vyhlížel čistě a hladce, tak, jak většinou vypadají lidé v tramvaji v sedm ráno, kdy se jim na hrdle ještě leskne voňavka. Teprve potom jsem si všimla, že má modré oči.

18

Stehy_OK.indd 18

05.10.22 11:58

Zatímco já jsem vstávala a odcházela v okamžiku, kdy se rozběhly závěrečné titulky, on seděl na svém místě, jako by čekal na tajný konec, nohu přes nohu, puky na kalhotách rovné, designová ponožka, kožená polobotka. U východu jsem se vždycky ohlédla a pokaždé už měl hlavu otočenou směrem ke mně, ve tmě projekce jsem neviděla jeho výraz ve tváři a nebyla jsem si jistá, jestli on vidí mě, ale začala jsem si dávat záležet, abych se na něj usmála. Jednou seš ženská. Víc se usmívej. Ukaž zuby. Časem mi jeho přítomnost začala trochu vadit, protože jsem se nemohla soustředit na promítání.

On mi pak vykládal pohádky o tom, že jsem ho zaujala od první chvíle, že mě před každou projekcí vždycky vyhlížel a že byl v napětí, když jsem nedorazila, a naopak klidný, když jsem se usadila. Ale jsem přesvědčena, že na ulici by mě nepoznal, stejně jako já bych nepoznala jeho. Mimo kino jsem na něj nikdy nemyslela. Neměla jsem jeho obličej v paměti jako teď.

Proto mě zarazilo, když jsem jednou vycházela z kina a on šel přímo za mnou. Odmítala jsem se v sále i na chodbě i na schodišti otočit, i když jsem věděla, že nás dělí jen pár kroků. Sáhla jsem si do výstřihu a rozepnula si knoflíček u košile. Nahoře v pasáži jsem odolala pokušení se rozeběhnout pryč, místo toho jsem předstírala, že něco hledám po kapsách a dala si záležet, abych vypadala zaskočeně, když mi položil ruku na rameno.

Slečno?

Vzhlédla jsem a on stál nade mnou – tmavé vlasy, modrá košile, ruka v zadních kapsách džínů.

Pane?

Pousmál se a řekl mi něco v tom stylu, že se omlouvá, ale že mu to nedalo a musel mě oslovit.

Všiml jsem si vás už dřív. Vy sem chodíte na filmy často.

Vy taky.

19

Stehy_OK.indd 19

05.10.22 11:58

Vytáhl ruku z kapsy. Sklopila jsem oči. Na levé ruce měl snubní prstýnek. Zapnula jsem si knoflíček.

Dělala jste někdy modeling?

To je z nějakého hodně špatného filmu.

Muž v modré košili a s modrýma očima mluvil dál.

To vyznělo špatně, ale je to vážně míněná nabídka. Víte, moje žena má už pár let svou vlastní módní značku a neustále hledá zajímavé typy, které by předváděly její modely.

Takže já jsem zajímavý typ?

Vedle kina byla kavárna, kam jsme bez pozvání z mé nebo jeho strany zamířili a povídali si několik hodin. Snažila jsem se být co nejzajímavější. Bylo to stejně složité a zároveň vzrušující, jako když jsem se snažila udělat dojem na otcovy kolegy. Dodnes se tetelím blahem, když si vzpomenu na oslavu otcových padesátin. Bylo mi tehdy devět. Po dezertu mě máma odváděla spát a já nechtěla jít, protože se mi celou dobu věnoval jeden ze starších profesorů, kterému jsem se chlubila svými znalostmi o francouzské revoluci. Dokonce mi půjčil svůj notes, abych mu do něj mohla kreslit. Na odchodu mě pohladil po vlasech a řekl mi, že jsem zajímavý děvče.

Celý život jsem se snažila ten pocit zažít znovu. Na vysoké škole jsem doufala, že tím pocitem budu přesycená, ale profesorům jsem sympatická nebyla a ostatní studenty jsem povětšinou odrazovala. S Hynkem jsem byla jako v bavlnce. Vypili jsme dvě láhve vína, podpírali jsme si hlavy pěstmi, hovor neustával. Jednou se o mě pod stolem opřel kolenem, ale já se hned odtáhla, protože jsem byla přesvědčená, že to byl omyl.

Vyšli jsme ven, když obloha začínala růžovět, já mu potřásla rukou a schválně šla opačným směrem než on, i když jsem bydlela na druhé straně. On se otočil, ale po několika krocích se zase vrátil a dal mi svou vizitku, kdybych si to s tím focením rozmyslela.

Já mu druhý den napsala, že se můžeme sejít pod podmínkou, že mě nikdo fotit nebude.

20

Stehy_OK.indd 20

05.10.22 11:58

 Na první setkání s Hynkem si nevzpomínám, byli jsme hodně opilí. Tu noc šlo všechno ráz na ráz. V jednu chvíli jsem stála sama u pultu, objednávala si a najednou stál vedle mě, široký hrudník, modré oči, a ptal se, slečno, co pijete. Normálně se neopíjím, ale s ním to šlo lehce. Ani nevím, kolik piv mi koupil, než jsme se začali na ulici líbat.

Doprovázel mě z baru domů a cítili jsme souznění, které člověk cítí jen ve tři ráno s opilcem, ze kterého nemá strach.

Nikdy jsem se ho nezeptala, proč jsem ho v tom baru zaujala zrovna já. Asi proto, že na první pohled nepoznal, že jsem holka z učňáku.

Ti dva kluci, se kterými jsem chodila před Hynkem, mě přivedli představit svým rodičům jen pár týdnů poté, co jsme se začali scházet, a to jsem často měla pocit, že to je ještě brzy. Jáchym, můj první kluk, kterého jsem představila i našim, měl tátu taxikáře a Adam, se kterým jsem se scházela v době, kdy jsem bydlela u prarodičů, měl matku, která pracovala v papírnictví. Doteď se s ní vídám, chodívám k ní kupovat měkké tužky a papíry. Když toho nemám nad hlavu, zavře na půl hodiny obchod, uvaří kávu, rozbalí miňonky a dáme řeč. Nedovedu si představit, že bych takhle chodila za svou tchyní.

Na setkání s ní jsem se připravila stejně pečlivě a sebejistě jako na ta předchozí. Zvykla jsem si, že ze mě maminky mých chlapců bývaly nadšené. Adam mi jednou vyprávěl, jak si ho jeho matka posadila a řekla, že by si mě měl vzít.

Adama jsem si vzít nechtěla, ale potěšilo mě to, protože to potvrdilo to, co mi říkal ve svých světlejších chvílích děda, a to, že jsem děvče na vdávání.

Oblékla jsem si na sebe šaty, které jsem si sama ušila, natočila si vlasy a přečetla noviny, kdyby se mě náhodou 21

Stehy_OK.indd 21

05.10.22 11:58