0042677

JÁ Baryk František Nepil

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 3

28.03.22 20:07

Malý přírodopis pro malé pejsky a velké pejskomily, sepsaný srozumitelně, názorně, věrně a tak, jak to namouduši je, od švestek do žní.

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 5

Haf haf.

28.03.22 20:07

(7

Já Baryk a má vlaštovka

T

ak už je září, měsíc chlupů. V zahradách zrají švestky a nám psům začínají línat chlupy. V září je vytřepeme svým lidem na koberec a navlékneme si teplý kožich. Dělá to tak kdekdo, kromě živočichů, kteří se nevyvedli, jako třeba vlaštovky, kukačky a skřivani. Ti nemají chlupy, a proto táhnou do teplých krajin.

Nikdo jim to nerozmlouvá, protože stejně nejsou moc k užitku. Žádná vlaštovka například neštěká, když jde ulicí někdo, kdo páchne jinak než moji lidé. Neví, že kdo páchne jinak, chce přelézt plot. Když na něho spustím, lekne se a jde raději dál. Jinak se s nikým nepárám: kdo není můj, toho kousnu do nohy. Už jsem kousl listonoše, a taky kominíka.

Vlaštovky bydlí rok co rok u mých lidí, a ti nejspíš če­kají, že jim budou snášet vejce. Vlaštovka vejce snese, jenomže z nich vysedí mladé dřív, než je moje paní vybere a rozklepne do kastrůlku. Dvakrát do roka je vysedí, a jak povyrostou, má je k tomu, aby si hrály s mouchami na babu.

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 7

28.03.22 20:07

8)

Loni naše vlaštovka seděla na vejcích dokonce potřetí. Někdy se to stává. Jenomže z toho třetího sezení se jí vylíhlo jen jedno mládě, a takové nanicovaté. Když povyrostlo, přeletělo řeku a muselo si odpočinout. Nazpátek ji přeletělo jen taktak a žuch! – spadlo mi do misky s polévkou. Olízal jsem je a koukám – ono je jak hadříček. „Holka zlatá,“ povídám té mladé vlaštovce, „ty máš za pár dní táhnout do teplých krajin, a nejsi na to trénovaná. Pročpak ses nevylíhla aspoň o šest neděl dřív?“ „Já nevím, Baryku,“ špitla, „ono to prostě nešlo.“ „Nešlo, nešlo!“ řekl jsem jí do očí, „ono by to šlo, jen kdybys nebyla tak nanicovatá. Všecko si ponecháváš na poslední chvíli, i to vylíhnutí. Teplé krajiny jsou za mořem a moře je prý ještě o dobrou polovičku širší než řeka tady ve vsi. Copak ho přeletíš? Podívej se na ta svá křídlíčka! Raději nikam neleť a zůstaň u mě v boudě. Vychovám z tebe hlídací vlaštovku. Anebo norníka! Norník vleze do nory a vyštěká lišku nebo králíky.

Zkus po mně zaštěkat, udělej haf haf!“

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 8

28.03.22 20:07

(9

„Píp, píp,“ udělala ta vlaštovka a já na to: „Žádné píp, píp! Říkal jsem haf haf! Takového pípání se nelekne ani liška, ani listonoš, ani kominík!“ „Štěbety, štěbety,“ udělala ta vlaštovka a já viděl, že je opravdu nanicovatá. Že do teplých krajin nedoletí, lišku nevyštěká a asi nebude mít ani odvahu kousnout do nohy kominíka.

Tak jsem si vzpomněl, že i u nás ve vsi jsou teplé kraje. Že tam postavili kravín a tam nikdy nemrzne. Tam by mohla ta nanicovatá vlaštovka zimu přečkat. „A jsou tam mouchy, Baryku?“ ptala se mě, „já potřebuji mouchy, abych se dočkala jara.“ Vypravil jsem se s ní do kravína a řekl jsem kravám: „Děvčata, tady moje kamarádka bude s vámi bydlet přes zimu. Musíte se trošku uskrovnit, aby se sem vešla. A musíte jí hlásit, na kterou z vás si sedne moucha. Na kterou si sedne, ta

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 9

28.03.22 20:07

10 )

zabučí. Která nezabučí, s tou se nebudu párat a kousnu ji do nohy.

Nemyslete si, že neslyším k nám do chalupy, když mlčíte!“ Vyšlo to. Krávy se opravdu uskrovnily a vzaly vlaštovku mezi sebe. Tak přežila ve zdraví zimu a dočkala se jara. Až do předevčíra si hrála s mouchami nad řekou na babu a pak mně v jednom kuse štěbetala, kterou dohonila a kterou ne. Předevčírem se vypravila do opravdických teplých krajin za mořem. Škoda že nezůstala i letos v kravíně. Ale co na ní mohu chtít?

Je měsíc chlupů, jí ani za ten rok chlupy nenarostly a na štěkání taky nemá hlavu.

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 10

28.03.22 20:07

( 11

Já Baryk a můj srnec

T

ak už je říjen, měsíc mastných kostí. V každé vsi je popsícení a nám psům se k boudě servírují celé hory voňavých kostí. Jak takové popsícení vypadá, to přece víte: lidé celý den jedí jen to nejlepší a navečer odnesou buben, basu a trumpetu do hospody a tam na ně vyjí po psím způsobu. Proto je to popsícení. Vyjí do půlnoci jako my, i déle. Pak se rozejdou domů, někteří i po čtyřech jako my, prospí se a druhý den nám zase přinesou celou horu mastných kostí. Je to radost, být psem, když je říjen.

Kdekdo by chtěl najednou psem být, i když na to nemá hlavu.

Hlavně kvůli tomu pekáči kostí.

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 11

28.03.22 20:07

12 )

Nechci ovšem házet všechny do jednoho kastrůlku. Jsou i takoví, co to myslí s tím popsutím upřímně.

Například srnec.

Srnci vědí, že nejsou skoro k ničemu. Celý den chodí po lese a vysílají si morseovku bílým praporkem, který mají pod ocáskem. Když ho zmenší, je to tečka, když ho zvětší, je to čárka. Takhle si vyšlou třeba „poplach!“ a pak všichni utečou. Srny i srnci signalizují tak dobře, že by mohli i k námořnictvu. Ale to je pro ně málo. Chtějí se stát přímo psem. Všichni se učí štěkat.

U nás v lese je taky jeden takový srnec. Řekl jsem si: je to snaživý srnec, přiučím ho, budu mu předštěkávat. Mockrát jsem se za ním pustil, ale vždycky, když mě zahlédl, utekl. Kdybych chtěl, dohonil bych ho raz dva. Srnec totiž přeběhne dvě paseky a má toho dost.

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 12

28.03.22 20:07

( 13

„Ty štěkáš moc jednotvárně,“ hafal jsem za ním do lesa, „a zapomínáš vrčet! To z tebe pořádný pes nikdy nebude. Dále, chlapečku, co ta tvá paráda na hlavě? Co ty parůžky? Buď budeš pes, nebo budeš honit parádu. Pes parůžky nenosí. A za třetí, nemůžeš pořád kousat trávu. Když chceš být pes, musíš kousat trávu jenom před deštěm. Jestli máš hlad, pojď se mnou k brambořišti. Mám tam spižírnu. Vybereš si pár kostí a bude po hladu. Tak to správný pes dělá.“ Celý den po té mé domluvě chodil po lese a tloukl hlavou o stromky, aby si urazil parůžky. Všichni srnci tlučou v říjnu hlavou do stromků, aby jim uletěly parůžky. Všichni se chtějí popsout.

Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťunťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat. A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl

Ja Baryk_ 3.vydani-TISK_2021.indd 13

28.03.22 20:07