0042666

Joanna Glen DRUHÁ PŮLKA AUGUSTY HOPEOVÉ

Druha pulka_blok 2020.indd 1

25.05.22 12:50

Je čas plakat a čas smát se, je čas truchlit a čas tančit.

Je čas kameny rozhazovat, i čas kameny sbírat…

Druha pulka_blok 2020.indd 5

Kazatel 3: 4–5

25.05.22 12:50

Augusta Moji rodiče nevypadají jako lidé, kteří by dokázali někoho zabít. To by potvrdil každý – až na kluka, který kvůli nim zemřel. Ten už nic nepoví. Svůj příběh si vzal s sebou do hrobu stejně jako ostatní, kteří přišli o život jako on.

Tenhle příběh, můj příběh, patří i jim.

Jako všechny lidské osudy, i ten můj začíná matkou a otcem. Tady jsou: Stanley a Jilly Hopeovi.

Stanley, vysoký a nahrbený, jako by se za svoji výšku omlouval, rád nosil saka a kalhoty z tmavé vlny s nohavicemi, které, když se posadil, se vysoukaly vzhůru a odhalily dvě bílé holeně bez jediného chlupu.

Jilly byla o hodně menší a měkoučká jako maršmeloun. Nedala dopustit na zástěry. Světlé kudrnaté vlasy nosila v délce po ramena. Často si je uhlazovala, ale marně.

Rodiče složili zálohu na dům ve Willow Crescent v Hedley Green dřív, než dům postavili. Nikdy neudělali riskantnější věc. Vybrali všechny svoje peníze a vyměnili je za hromadu bláta.

Od té doby už nikdy žádné riziko nepodstoupili. Jejich život se točil v kruhu a oni v něm byli spokojení a neměli touhu ho opustit.

Zato já jsem odmalička odmítala zůstat tam, kam mě strčili. Šoupli 7

Druha pulka_blok 2020.indd 7

25.05.22 12:50

mě dovnitř, já chtěla ven. A tak jsem s trochou štěstí zdrhla z postýlky, hrací ohrádky nebo z kočárku.

Ale můj první útěk (z matčina lůna) se nezdařil a vyvolal značné pozdvižení. Vyrazila jsem špatným směrem a omotala jsem si pupeční šňůru kolem krku. Na rozdíl od Julie, která plavně vyklouzla na svět 31. července krátce před půlnocí. Mně příchod na svět trval o poznání déle, a když jsem se konečně objevila, byl už srpen, takže z nás byla dvojčata s rozdílným datem narození.

A protože sestra přišla na svět v červenci (latinsky Julius), dostala jméno Julia. Ze mě, narozené v srpnu (latinsky Augustus), se tím pádem stala Augusta zcela v souladu s tematickým a párovým přístupem, jak radily knihy o pojmenovávání nemluvňat, které matka po dobu svého těhotenství hromadila na nočním stolku. Náš dvojitý exit byl dokončen. Exit je moje oblíbené slovo. Ex znamená v latině zevnitř a x může v matematice znamenat prakticky cokoliv. Ve škole jsou všude zelené cedule s bílým nápisem exit, zato příležitostí jich využít se nedostává.

Stanley a Jilly Hopeovi měli spíše tendence zůstávat uvnitř než se dostat ven a radši stáli, než chodili. Do nově vznikající zástavby se nastěhovali jako první a vytahovali se tím mezi sousedy. My bydlíme v čísle 1.

Jako by se díky tomu stali vítězi.

Ale velice brzy jsem přišla na to, že spíš patří mezi poražené. „Běž pryč!“ poručila jsem té myšlence, ale neposlechla.

Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, dokonce ani Julii, ačkoliv to na mně poznala a byla z toho smutná. Teď mě to skutečně mrzí – víc, než si umíte představit.

Byly jsme jako Sněhurka a Červená růžička: Julia světlovlasá, tichá a vyrovnaná, spokojená sama se sebou, spokojená doma, stále usměvavá. A já, její přesný opak, věčně na útěku, zamračená. Odmlouvala jsem a udržovala si odstup. Taky jsem hýkala. Navíc jsem byla hubená jako tyčka.

Když nám bylo pět a měly jsme za sebou první rok školní docházky, přerostla jsem Julii o dva a půl centimetru a moje tenké ruce a nohy 8

Druha pulka_blok 2020.indd 8

25.05.22 12:50

vypadaly jako párátka. Dostaly jsme tříkolky – já žlutou a Julia růžovou. Julia si křídou nakreslila na příjezdovou cestu parkovací místa a strávila celý den tím, že se do nich učila couvat. Zato já přes cestu prosvištěla, odbočila k číslu 13 na konci naší vilové čtvrti, vzala to přes silnici ke kruhovému objezdu a za zpěvu „We All Live in a Yellow Submarine“ jsem vjela do rybníka.

V roce 1998, když už jsem chodila do školy čtvrtý rok a bylo mi sedm, jsme pracovali na podvodním projektu (bohužel jsme při něm zůstávali na souši). Slečna April nám vysvětlila, že marinus znamená mořský a sub pod, takže submarine je loď plující pod vodou, tudíž ponorka. Ale když jsem zvedla ruku a řekla jí: „Promiňte, slečno April, ale propiska se vám zakutálela sub stůl“, odpověděla: „Nepředváděj se, Augusto.“ Slova jsem milovala způsobem, jakým jiní lidé zbožňují bonbony, zmrzlinu nebo pudink. Slova poskládaná z písmen, která představují zvuky a ty pak věci, opravdové věci. Nějakým zázrakem si pamatujeme, jaký zvuk k čemu patří, známe stovky a tisíce zvukových kombinací – protože z nich se skládá náš jazyk. Jako dítě mě fascinovalo, když jsem někoho slyšela mluvit španělsky, francouzsky nebo gudžarátštinou.

S hrdostí jsem si uvědomila, že když mluvím anglicky, musím cizincům připadat strašně chytrá, jak tak ze sebe sypu slova jako profík.

Vlastně tak mluvíme všichni – tedy většina z nás. Třeba Graham Cook, který bydlí hned vedle, nemluví vůbec. „Ty Cookovy lituješ,“ řekl mi vesele táta beze stopy lítosti v hlase, „ale to se může stát každému.“ Ráda jsem se zastavila u sousedů a povídala si s Jimem Cookem, když venku umýval auto, protože měl vždycky v rukávu nějaký nový sen. Ale popravdě řečeno, ve skutečném životě z něj žádný nikdy nevysypal.

Barbara Cooková brávala mě a Julii na plavání, když Grahama hlídal někdo z odlehčovací služby, protože, jak mi řekla máma, ta chudák ženská skočí po každé příležitosti dělat normální věci normálním 9

Druha pulka_blok 2020.indd 9

25.05.22 12:50

způsobem, bez zbytečných řečí. Proto jsem se snažila jí společně strávený čas co nejvíc zpříjemnit, přestože Barbara Cooková nepatřila k lidem, kteří se svěřují se svými pocity.

Jednou jsem po plavání nemohla najít sukni ani kalhotky, a tak mi nezbývalo než vydat se za Barbarou do její převlékací kabinky jenom v červeném tričku. Jediné, co na to řekla, bylo: „Augusto, ty vypadáš jako živý medvídek Pú!“ Chechtala se, až jí z očí tekly slzy. Omotala mi kolem pasu můj mokrý ručník a takhle jsem musela přejít parkoviště. Tváře mi hořely hanbou.

Chtěla jsem mít Barbaru Cookovou ráda a ráda jsem ji měla, možná dokonce hodně, proto jsem se snažila zapomenout, že se mi smála, když jsem se cítila doopravdy mizerně. Kromě toho jsem dostala cennou lekci: že dokonce i ti lidé, kterých si nejvíc považujeme, nás mohou zklamat – což nejspíš platí i naopak. My někdy zklameme je. „Proč si myslíš, že se mi Barbara chechtala?“ zeptala jsem se později Julie.

Julia pokrčila rameny a dál se věnovala pletení vlněné šňůry, která vylézala z hlavy malované dřevěné panenky. Já tu věc nesnášela.

Taky jsem ji měla. Jak jinak? Pořád zabalenou. Dusila se ve své krabici. Jako my všichni.

Máma z nevysvětlitelného důvodu přivázala Juliinu vlněnou šňůru ke světlu v koupelně ovládanému táhlem, čímž rozšířila galerii podivností rozesetých po domě – z ramínek na šaty viseli motýli z krepového papíru a mobily vyrobené z lepenky, na oknech byly přilepené motivy vystříhané z ubrousků a na ledničce naše výtvarná díla připevněná magnetem. Měla to být svým způsobem pocta nám, dvojčatům, jejím holčičkám. Žádné další děti nepřišly. „Když máte dvě dokonalé děti, proč si koledovat o potíže?“ okomentoval to táta.

10

Druha pulka_blok 2020.indd 10

25.05.22 12:50

„My jsme dokonalé?“ zeptala se Julia a protáhla se na pohovce jako spokojená kočka, což byl stav, který ji nikdy neopouštěl. „Chci tím říct, že s vámi nejsou problémy,“ upřesnil otec, kývl k sousednímu domu a položil malou bledou ruku Julii na rameno. „Nejste jako všichni tam vedle – však víte.“ Táta kreslil prstem kolečka u svého pravého spánku, jako by chtěl naznačit, že někdo má o jedno míň.

Máma si poplácala přední díl zástěry, jako by nás upekla a my jsme správně vykynuly. „Všichni tam vedle?“ vyjela jsem dotčeně. „Snad se to týká jenom Grahama Cooka. Proč děláš to urážlivé gesto? Jak si myslíš, že by se Cookovi cítili, vidět to? A co pro tebe proboha znamená dokonalé? Ve skutečnosti je to tak, že lidé, které pokládáš za perfektní, bývají občas schopni těch nejhorších – “ „Mohla bys zpomalit, Augusto? Uniká mi smysl tvé přednášky,“ napomenul mě otec. „– věcí na světě.“ Neustále jsem mlela, protože i když mi ještě nebylo sedm, zbožňovala jsem zvuk svého hlasu a mohla jsem si jenom představovat, jak chytře by zněl, kdyby mě poslouchal nějaký cizinec. Někdo z těch mnoha zemí světa, které nejsou tak nudné jako ta naše, plující v šedivém oceánu, zatímco ty ostatní obklopuje tyrkysové, akvamarínové a azurově modré moře.

Jak vidíte, klidná a spokojená jsem nikdy nebyla. Nechápu proč. Možná proto, že nás zkrátka takové udělali, Julii a mě.

Já byla nastavená tak, že se mi chtělo napsat knihu. Toužila jsem po tom, co si pamatuju.

Ale úplně nejvíc jsem si chtěla zapamatovat co nejvíc slov, abych mohla psát precizně a mělo to šmrnc – což je úplně luxusní výraz, kde si vystačíte se samými souhláskami. Úplně stejně se mi líbí první a jedno z nejmenších slov ve slovníku, a tím je a (napočítala jsem třicet sedm odkazů). Poctivě jsem 11

Druha pulka_blok 2020.indd 11

25.05.22 12:50

prolistovala a pročetla celý slovník, až jsem se dostala ke slovu zyzzogeton (což je vzácný druh cikády z Jižní Ameriky). Potom jsem zkoušela, jak budou nově osvojená slova fungovat v nových a nepravděpodobných kombinacích. Hned nato jsem se vrátila na začátek a znovu začala od a.

Lidé při řeči běžně používají v průměru 5000 slov a při psaní dvakrát tolik, ale vzdělaný člověk jich zná až 80 000 a Oxfordský anglický slovník obsahuje 171 476 běžně používaných hesel a 47 156 slov zastaralých, jakožto i 9500 odvozených výrazů.

Ráno jsem zašla do knihovny v Hedley Green s úmyslem vybrat si oblíbenou zemi pouze podle toho, jak se mi líbí její název, aniž bych o ní něco věděla.

Měla jsem v hodině výtvarné výchovy vyrábět loutku, ale odplížila jsem se ze třídy a nechala Julii, ať vytvoří ze dvou pruhovaných podkolenek hady se skleněnýma očima a vyplazeným jazykem, protože to nebyl tak úplně šálek mé kávy.

Po špičkách jsem prošla kolem Jean, naší knihovnice, která měla ve zvyku bezděčně si vytrhávat vlasy, a tiše jsem se uvelebila ve stínu polic obtížených svazky. V rejstříku Atlasu světa jsem prošla všechny země od A až po Z a dospěla jsem k závěru, že země s nejlepším názvem na světě je Burundi.

Burundi Burundi Burundi Burundi. Opakovala jsem si to slovo tolikrát, až ztratilo význam. Jako by mi v hlavě šplouchalo moře.

Odebrala jsem se do levého rohu knihovny, kde stál obrovský glóbus na kolečkách, a na africkém kontinentu vyhledala Burundi, vtisknuté mezi Tanzanii, Rwandu a Demokratickou republiku Kongo. Pomalu jsem otáčela glóbusem, prohlížela si jednotlivé státy a ukládala jsem si do paměti jejich názvy, umístění, a dokonce i tvar pobřeží a hranic se sousedními zeměmi. A pak jsem glóbus roztočila, jak nejrychleji to šlo, až celý svět splynul a proměnil se v zelenomodrou šmouhu a já jsem si představovala sebe v knihovně v Hedley Green, titěrný špendlík zapíchnutý v jižní Anglii. Glóbus rotoval a já nechápala, proč 12

Druha pulka_blok 2020.indd 12

25.05.22 12:50

ze země nespadneme – já, Julia, učitelka výtvarné výchovy a všechny pruhované podkolenky.

Když jsem si Burundi vyhledala v encyklopediích a cestovatelských průvodcích, zjistila jsem, že Tutsiové se dívají spatra na Hutuy, kteří přišli za území Burundi před nimi, přestože všichni hovoří jazykem kirundi, mají stejnou barvu kůže a vyznávají křesťanství. Evropané, kteří nakrátko připluli na lodích, nabádali Hutuy, aby se starali o krávy Tutsiů. Abych to zkrátila – skončilo to tím, že se málem navzájem pozabíjeli. Šokovalo mě, jak to bylo smutné a zbytečné – stejně jako mnoho dalších smutných a zbytečných věcí, kterých se lidé na téhle zemi dopustili. Rozhodla jsem se obrátit pozornost k nebi.

Když jsem začala s výzkumem oblohy, mrak mi připadal jako jednoduchá věc – oblak vodní páry plující vzduchem, nic víc. Ale čím více jsem je studovala, tím složitější se mi zdály. Určitě je někde zkoumá nějaký vědec, celé, anebo nějakou jejich část, a možná ho tahle problematika zaměstná na celý život.

Když jsem si uvědomila, co všechno se skrývá pod prostým slovem mrak, zatočila se mi hlava. Najednou jsem si připadala malá. A takto utopená ve své malosti a okouzlení jsem sledovala plující oblaka, která mi připomínala bubliny v komiksech. Čím jsem byla starší, tím víc času jsem trávila mezi řadami slovníků poskládaných na policích v knihovně a vyzobávala z nich slova, která jsem milovala, a to v abecedním pořadí, od A do Z. Admirál, aeronaut, akant, batát, bergamot, cikáda, chryzantéma, lagenárie. Přemýšlela jsem o velikosti jednotlivých slov – anebo bych spíš měla říct hloubce? Popřípadě o prostoru, který zabírají? Teď nemyslím počet písmen, ale to, co se za nimi skrývá.

Dumala jsem nad tím, že stovky a tisíce slov znamenají stovky a tisíce věcí, což mě vedlo k přesvědčení, že přestože se budu celý život vzdělávat a poznávat je, na jeho sklonku nebudu vědět skoro nic. Ale předpokládala jsem, že moje „skoro nic“ se bude lišit od míry nevědění ostatních lidí, a mezi námi – věřila jsem, že budeme vědět víc než skoro nic. A pak samozřejmě přijde smrt a všechno, co jsme během života 13

Druha pulka_blok 2020.indd 13

25.05.22 12:50

zjistili, bude pohřbeno spolu s námi. Což mi připadalo jako strašné plýtvání. Neměli by nás napřed obrátit vzhůru nohama a všechny naše znalosti z nás vytřepat, jako když vytřásáte mince z prasátka?

Celé dny jsem Burundi přežvykovala jako jiní lidé žvýkačku. Burundi.

Zjistila jsem, že tohle slovo je velké a prostorné a táhne se a táhne a táhne. Protože Burundi znamená milion věcí.

Má rozlohu 27 816 kilometrů čtverečných, krajina je většinou kopcovitá a hornatá, 10 procent zabírají vodní plochy, z nichž největší je jezero Tanganika, v němž plave 250 druhů ryb z čeledi vrubozobcovitých (Cichlidae), které jsou krásně pruhované a barevné.

V zemi žije deset a půl milionu obyvatel, z nichž 85 % tvoří Hutuové, 14 % Tutsiové a 1 % Twaové – a většina z nich je smutných. V zemi se nedostává zemědělské půdy, v lesích ubývají stromy a ti z lidí, kteří se mezi sebou navzájem nepozabíjejí, umírají na AIDS. Zrovna nedávno proběhl celosvětový průzkum, který prokázal, že nejméně šťastným národem na světě jsou v roce 2016 obyvatelé Burundi.

Burundi byla moje první nepravděpodobná volba, dokud jsem si neuvědomila, jak strašně mám tyhle nepravděpodobné volby ráda – a když jsem nějakou učinila, nemohla jsem se jí vzdát. Představovala jsem si, jak by se můj život lišil, kdybych se narodila tam, a ne tady. Od té doby jsem se snažila sledovat, co se v Burundi děje, a kromě toho jsem napsala každému z amerických velvyslanců, který tam působil. Žádný z nich mi nikdy neodpověděl, proto jsem obrátila pozornost zpátky ke slovům, která jsem měla pohotově k dispozici.

Slovo Asda vzniklo v roce 1965, kdy bratři Asquithové oslovili firmu Associated Dairies, aby vedla oddělení masa a masných výrobků v jejich obchodním řetězci.

Kdybyste postupovali stejně a zkombinovali Julia a Augusta, mohli byste nám říkat třeba Justa – a byly bychom jako jedna. Takové jsme 14

Druha pulka_blok 2020.indd 14

25.05.22 12:50

byly, skutečně byly, v roce 1999, kdy nám oběma bylo devět a oblékaly jsme stejné skládané sukýnky, jaké nosila Jana z nekonečné série naučných knížek pro děti, které máma nosila z antikvariátu.

Později jsem zjistila, že iusta je ženský tvar slova iustus, což v latině znamená řádný, férový, rozumný a spravedlivý – kromě celé řady dalších věcí.

Asda je slovo, které dokonale vystihuje život, do něhož jsem se narodila, život, v němž Asda znamenala vítanou novinu. A tou obrovskou novinou bylo, že tady, v Hedley Green, u hlavní silnice vyroste obrovské nákupní centrum, jehož bude Asda součástí. Tehdy, v roce 1999, se tahle událost probírala nejenom v našem domě ve Willow Crescent, ale i na školním hřišti.

Protože tahle Asda bude největší v celém Hertfordshiru, anebo v jižní Anglii, popřípadě na celém světě – záleželo na tom, od koho jste si onu blahou zvěst vyslechli. Bude to velikánská oblá stavba z bílého skla – něco jako obří létající talíř. Všichni byli nadšení. Až na mě. Vnímali Asdu jako synonymum velkého světa, ale já viděla onu provinčnost. Velikost s tím neměla nic společného. „Nenapadá mě nic nudnějšího než nová Asda,“ oznámila jsem mámě a Julii, protože jsem milovala drama a ráda dělala potíže – jak by řekla moje máma. A jsem věčně v opozici, dodala bych já, protože ráda hledám nové výrazy. „Nebuď taková protiva, Augusto,“ napomenula mě máma. Už teď, u snídaně, zdobila pastelově barevnou polevou cupcaky určené na svačinu, jako když módní domy předvádějí na jaře svoji podzimní kolekci. Ráda si připravovala alespoň jedno jídlo dopředu, někdy i víc, což bere dech, když se nad tím člověk důkladně zamyslí. Málokdy si sedla.

A protože mě skutečně nenapadalo nic nudnějšího než nová Asda, rychle jsem se pokoušela vymyslet hned pětadvacet takových věcí.

Sádlo, tekuté mýdlo, souprava na manikúru a píseň „Forty Days and Forty Nights“, kterou musíme zpívat ve škole.

15

Druha pulka_blok 2020.indd 15

25.05.22 12:50

Ačkoliv každý mluvil o novém obchodním centru jako o „Asdě“ (jestli všechno půjde podle plánu), přibude i obchod Homebase, Next a Mothercare, a podle nejnovějších fám – protože drby se nevyhýbají ani komerčním zónám – možná bude i kino a bowling. Na kino a bowling nikdy nedošlo (klidně se mě mohli zeptat, protože do takové fámy se vejde skoro všechno – je to takový sklad deziluzí).

Když jsem byla malá a řekla jsem někomu, jak se jmenuju, opáčil: „Augusta?“ Pronesl to s velkým otazníkem na konci, jak si jistě umíte představit. Jako by se domníval, že jsem si svoje jméno špatně zapamatovala.

Odpověděla jsem: „Ano, Augusta.“ A on na to: „Aha.“ Někteří se dokonce zeptali: „A jak ti říkají doopravdy?“ Opět jim zopakuju, že Augusta.

Následuje užaslé: „Takové jméno jsem ještě nikdy neslyšel – neslyšela.“ Ale já jsem si ho brzy oblíbila.

Mám ráda neobvyklé věci a tohle jméno s nimi ladí.

Augusta je ženská obdoba mužského Augustus, což znamená vznešený, velkorysý a spolehlivý. Tímhle jménem se původně honosily ženské příbuzné římských císařů.

Jenom to říkám.

Užvaněná Augusta – tak mě tituluje máma. „Copak máš v kalhotách mravence? Mohla bys sedět klidně a chvilku mlčet?“ Máma neustále opakuje, jak by si byla přála, aby tu Mothercare, obchod s potřebami pro matky a děti do osmi let věku, byl v době, když jsme byly ještě malé. Nechápala jsem, proč cítí potřebu o tom pořád mluvit.

Julia mi připomněla, že mít dvojčata byla mámina představa nebe: pastelové dupačky, šatičky s volánky a nabírané kostkované spoďárky.

16

Druha pulka_blok 2020.indd 16

25.05.22 12:50

Dumala jsem nad tím, čeho by mělo být plné moje nebe. Ale pak mě napadlo, že bych nejspíš neměla na vybranou vzhledem ke společnému hledisku celého projektu.

Radši mám slovo ráj než nebe, které je odvozeno od řeckého paradeisos, a vzniklo z něj jedno z mých nejoblíbenějších přídavných jmen, rajský, což je výraz, jejž skoro nikdo nepoužívá.

Babička Nellie (po níž jsem zdědila prostřední jméno, rovné tmavé vlasy a hubené končetiny) tvrdila, že v nebi budeme všichni v bílém a s korunou na hlavě čekat na vyhrazeném místě, jako když andělé prozpěvují koledy. Věděla jsem, že žádnou korunu na hlavě nechci a nenávidím čekání. Proto jsem doufala, že se plete. Pořád nemám představu, jak to funguje, a ráda bych to zjistila. Asi jako my všichni.

Julia povídala, že nebe bude plné růží a vodopádů a budou tam poletovat hejna bílých holubic, což jsou její tři nejoblíbenější věci. „Kéž bych měla křídla jako holubice! Uletěla bych a měla klid,“ poznamenala babička, která ráda citovala z bible, kdykoliv ji někdo popíchnul slovem nebo myšlenkou, popřípadě proklela někoho, koho neměla v lásce. Obzvlášť ráda dělila lidi na ovce a kozly. Mezi kozly patřil můj dědeček, kterého posílala do horoucích pekel při každé příležitosti, protože utekl se svou sekretářkou krátce poté, co se narodila moje máma.

V pátek večer a v sobotu odpoledne sedávala moje babička v rohu haly a komentovala náš život jako jednočlenný řecký sbor. Přitom si hrála se stříbrným křížkem, který nosila na krku. Byl na něm miniaturní Ježíš Kristus a permanentně umíral. Znepokojovalo mě to.

Aby měla magická Asda dost místa, musely se zbourat řadové domy na hlavní ulici. Jejich obyvatelé prý dostali štědré odškodnění, alespoň to každý říkal. Vypadalo to, jako když se krájí kostka zmrzliny značky Wall’s a vždycky se z ní oddělí jenom jeden plátek. Myslím, že tohle přirovnání se mi obzvlášť povedlo, zejména s ohledem na to, že název 17

Druha pulka_blok 2020.indd 17

25.05.22 12:50

značky v překladu znamená zeď, ačkoliv nikdo z rodiny můj důvtip neocenil.

Paní Vendittiová, která se provdala za pána, který prodává zmrzlinu z auta, plakala, když bourali dům číslo 3, a máma mi vysvětlila, že truchlila kvůli smrti svého děťátka, které tam kdysi zemřelo ve své postýlce. Slyšela jsem, že se to stává, když se mimino položí na bříško, a zeptala jsem se mamky, jestli to tak paní Vendittiová udělala, třeba omylem, ale máma se na mě obořila: „Nemohly bychom se bavit o něčem jiném?“ „Proč?“ zeptala jsem se. „Protože nechci myslet na mrtvá mrňata.“ Táta dodal: „Kromě toho je paní Vendittiová Italka.“ „Co tím chceš říct?“ nechápala jsem. „Přestaň se pořád vyptávat!“ umlčel mě. Řidič starého Renaultu 5 narazil do minibusu plného školáků, protože sledoval, jak se dům číslo 8 kácí k zemi, ale nikomu se nic vážného nestalo. Akorát přibyla značka: „Dívej se na cestu!“ Jenomže: když se chce člověk podívat, co je na té značce napsáno, musí odtrhnout oči od silnice. Někdy mě napadá, že dospělí nedomýšlejí věci do konce.

Večer mě máma nechává na hlavní ulici čekat na tátu, který se tudy vrací z práce. Dodává jí to pocit, že je s naším životem všechno v naprostém pořádku. Jako v rodinách z dětských poučných knížek z antikvariátu, které se rozlézají po nalakovaných policích knihovny.

Domek Greenových zbourali jako poslední a všech šest jeho obyvatel stálo na protějším chodníku a dívalo se, jak čekám na tátu, jak se vrací ze svého obchůdku se školními uniformami a přitom si píská. „Musí vám být strašně smutno,“ zahlaholil vesele na pana Greena, jako by ho představa sousedova zármutku utvrzovala v jeho vlastním štěstí. „Jsou to jenom cihly a malta,“ odpověděl pan Green s rukama v kapsách.

18

Druha pulka_blok 2020.indd 18

25.05.22 12:50

„Je to domov,“ připomněl táta. „Nebuď sentimentální, Stanley,“ napomenul ho soused.

Na to otec odpověď neměl. „Copak ty si starosti neděláš?“ zeptal se pan Green mého táty, když se starý dům poroučel k zemi. „Proč bych měl?“ opáčil otec. „Jenom bychom si koledovali o další starosti, Jilly,“ odbýval táta mámu, když mu navrhla, že bychom si mohli koupit psa, anebo se proletět letadlem, popřípadě si pořídit další dítě, což bývalo v poslední době její největší přání. „Školní uniformy!“ zahulákal pan Green, aby překřičel rachot bortících se cihel. Ukázal hlavou za hromady sutin, kde vyroste ta největší Asda v celém vesmíru. „Školní uniformy?“ podivil se otec.

Rachot na okamžik ustal. „Asda prodává školní uniformy,“ vysvětloval pan Green velmi pomalu a velmi hlasitě, jako by můj otec špatně slyšel a pomalu chápal. „Spoustu uniforem. A lacino. Celou škálu.“ Sledovala jsem tátův obličej a neušlo mi, jak se na něm na zlomek vteřiny objevila prasklina tenká jako vlas jako na čínské váze. Sklonila jsem zrak k chodníku. Nelíbilo se mi, jak se tátova tvář hroutí. Když jsem vzhlédla, prasklina tenká jako vlas byla pryč. Ale táta měl obličej pokrytý slabou vrstvou potu, jako by to bylo průhledné lepidlo, o němž jsem doufala, že puklinu zacelí, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že praskliny se spíše šíří a větví, než aby se scvrkávaly nebo mizely.

Přepadla mě předtucha, že se tátova hlava rozskočí vedví. „Radši abychom šli,“ řekl táta panu Greenovi, zvedl ruku a zamával paní Greenové a čtyřem unuděným dětem. „Co je to škála?“ zeptala jsem se ho. Napadlo mě, že si nové slovo přidám na stránku Š.

Otec neodpověděl panu Greenovi a neodpověděl ani mně. Prakticky se rozběhl domů, přestože za běžných okolností kráčíme bok po 19

Druha pulka_blok 2020.indd 19

25.05.22 12:50

boku a probíráme, co bylo ve škole. Třásly se mu prsty a bylo vidět, že se nemůže dočkat, až uvidí mámu. „Jeden jako druhý,“ říkává moje máma navzdory, anebo možná kvůli všemu. „Právě od toho je manželství. V dobrém. Ve zlém. V nemoci.

I ve zdraví.“ „Musím s tebou mluvit, Jilly,“ prohlásil táta s klíčem stále ještě zastrčeným ve dveřích a já jsem si všimla, že je ustaraný. Zaujala jsem pozici pod servírovacím okénkem (lomený otvor ve stěně) směrem z obývacího pokoje, což mi umožnilo nerušeně vyslechnout jejich rozhovor. „Ach, miláčku,“ smála se máma, „Asda přece nemůže Uniformám Stanleyho Hopea konkurovat!“ „Vážně?“ pochyboval otec. „Skutečně?“ „Tady přece jde o osobní přístup,“ pokračovala máma. „Kdo bude v Asdě děti přeměřovat? Kdo jim přišije jmenovku na pytlík s přezůvkami?“ „Vážně?“ opakoval táta. „Opravdu se není čeho bát?“ Nato vyšel na chodbu a mumlal si pod vousy: „Není se čeho bát.

Není se čeho bát.“ „Byli Greenovi smutní z toho, že jim bourají domov?“ zeptala se máma při večeři. „Pan Green povídal, že jsou to jenom cihly a malta,“ hlásila jsem. „Jak necitelné,“ posteskla si máma. „Přece tam vychovávali svoje děti.“ „Pan Green řekl taťkovi, že je sentimentální,“ žalovala jsem.

Otec zrudl. „Mně se tvůj sentiment líbí,“ ujistila ho máma.

Já a Julia jsme se podívaly jedna na druhou. Čekaly jsme, až máma políbí tátu do upocených vlasů – což také udělala. Vždycky mi připadalo, že je tátova kštice divně cítit. „Musíme ti něco říct, tatínku,“ spustila máma.

20

Druha pulka_blok 2020.indd 20

25.05.22 12:50

„Ano?“ Otec napíchl na vidličku pátý párek. „Julia se stala Básnířkou týdne,“ chlubila se máma. „Je to speciální školní cena.“ „Výborně,“ pochválil táta sestru. „Augustina básnička byla určitě stejně dobrá.“ „Julia ti tu svoji přečte,“ slíbila máma tátovi. „Jmenuje se…,“ Julia na mě krátce pohlédla a nepatrně zrudla, jako by poezie byla výhradně moje parketa. „…Maminčino jméno.“ „Název měli všichni stejný,“ upřesnila jsem pro úplnost, což si máma vysvětlila jako nepatrný útok na Julii, a spočinula na mně očima o něco déle, jako by mě kárala. „Spusť,“ vyzval táta Julii.

Sestra se zvedla a začala recitovat. Text četla z papíru a zrovna jí to dvakrát nešlo a trochu se zajíkala, což mě přimělo zatnout zuby. „Moje máma se jmenuje Jilly a má ráda věci bílý, v létě z vedra šílí a v zimě zimou kvílí.“ „Bravo!“ chválil ji se smíchem táta, jako by si jejího koktání nevšiml. „Dokonale mě vystihla, že?“ rozplývala se máma. „Do puntíku!

Mám přece ráda věci bílý, že jo, Stane?“ Měla jsem radost, že se Julia stala Básnířkou týdne, a líbilo se mi, jak když předčítá svou báseň, krčí nos jako králík, ale věděla jsem, že není dobrá. Buď učitelka nemá ponětí, jak vypadá kvalitní poezie, anebo ji k udělení ocenění vedly jiné důvody.

Po tom, co sestra přečetla svoje veledílo, se naši nějaký čas chechtali, což ve mně budilo dojem, že ztrácejí zdravý rozum. I kdyby se jim rýmy líbily, zase tak legrační nebyly. „V zimě skutečně zimou kvílím,“ smála se máma a otírala si oči, „a v létě naopak z vedra šílím.“ 21

Druha pulka_blok 2020.indd 21

25.05.22 12:50