0042651

A n ic a M ro se Ri s siová

a da l ší

h růzo s t r a š n é př í běh y

Ilustrovala

C AROL I NA G OD I N o vá

1.

Že mĚ nenaJdeŠ! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

2. Beátka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3.

slYŠeli Jste . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

4.

seŠ to tY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

5.

oPravdová laHŮdka . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

6. odváŽlivec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 7.

taJemstvÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

8. ŠŤastlivec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 9.

neJlePŠÍ uČitelka na základnÍ Škole

duBová . . . . . . . . . . . . 87

10. BYlo neBYlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

11. HodneJ PeJsek a zlá koČka: ocas ze vŠecH neJdĚsivĚJŠÍ

. . . . . . . . . . . . 111

12. PouHÝ sen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 13. dÍvka a Havran . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 14. renČina PÍse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 15. ČiČÍ, PoJĎ, ČiČÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 16. k amarád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 17. PovĚrČivost: divadelnÍ Hra . . . . . . . . . . . 167 18. cHlaPec a vrána . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 19. dvĚ PŘánÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 20. Jestli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Milí čtenáři, co vás dokáže vyděsit?

U mě se odpověď na tuto otázku často mění. někdy se bojím tradičně strašidelných věcí – jako jsou příšery, duchové, záhadné zvuky ve tmě. probudím se v noci v pohodlí své postele a snažím se nemyslet na to, co se může skrývat pod ní.

Jindy jsou mé obavy temnější. Jejich obrysy jsou rozmazané a složité. tyto druhy obav je obtížnější definovat – a je těžší je utišit nebo pustit z hlavy. vyprávíme si strašidelné příběhy z mnoha dobrých důvodů. při některých nás vzrušuje se bát. při jiných se v něčem hrůzostrašném vrtáme tak dlouho, až je ta hrůza k smíchu. další zaútočí na náš nejhlubší, nejtemnější strach, aby vynesly na povrch, co se za ním opravdu skrývá. nutí nás představit si, že se to nejhorší stalo skutečností – a dokazují nám, že to přežijeme.

Překvapují nás, rozveselují nás, baví nás a varují nás. Děsí nás a těší nás. Přimějí nás křičet, že chceme slyšet další.

V této sbírce najdete všechny druhy strašidelných příběhů. Některé vás možná rozesmějí. Jiné vás třeba donutí se zamyslet. Z těch nejděsivějších vám bude běhat mráz po zádech.

Jestli máte dost kuráže, otočte stránku. První úlek už tam na vás čeká.

Anica Mrose Rissiová

12

N

ikol si chtěla hrát se svým bratrem Jeremiášem. ale Jeremiáš si chtěl hrát s kamarády.

„tvoji kámoši tu ještě nejsou,“ řekla nikol.

„prosím, jen jednu hru, než přijdou!“ Jeremiáš se vzdal. „dobře. Jednu hru. ty se schováš a já budu hledat.“ zakryl si oči a počítal nahlas. nikol vběhla do kukuřičného pole. běžela kolem nekonečných řádků kukuřice, dokud nedoběhla na okraj pole. přikrčila se mezi dva kulaté 13

balíky sena, které ji téměř převyšovaly. Dřepěla tam a snažila se nepohnout ani o píď. Čekala, až ji najde.

Ale Jeremiáš ji nenašel.

Nikol se zaposlouchala, jestli nezaslechne bratrovy kroky nebo zahvízdání dvou tónů – jednoho vysokého a jednoho nízkého –, které by signalizovalo, že to vzdal a ona vyhrála. Slyšela jen vítr v kukuřičných klasech.

Napálil mě, pomyslela si. Nepřijde.

Klesla k zemi. Myslí si, že může jen tak nehrát a projde mu to. Tak já mu ukážu. Ani se nehnu, dokud mě nenajde. Opřela se o balík sena a uvelebila se ke spánku.

Když otevřela oči, slunce jí pražilo přímo nad hlavou. Blížilo se pravé poledne. Musela spát přinejmenším hodinu. Nikol zamrkala a protáhla se.

Natáhla se k nebi a zaslechla zvuk, při kterém úplně ztuhla. Bratrovo hvízdání: jeden vysoký tón, jeden nízký. Znělo odkudsi nedaleko.

14

Nikol opatrně, aby ji neslyšel, vykoukla přes balíky sena. Znovu se ozvalo hvízdání: jeden vysoký tón, jeden nízký. Nikol našpulila rty a chtěla zahvízdat odpověď – jeden nízký tón, jeden vysoký –, aby Jeremiášovi napověděla. Než však stačila zapískat, všimla si něčeho zvláštního: muže v červené kostkované košili.

Muž se otočil směrem k Nikol a ona se rychle skrčila do svého úkrytu. Zadržela dech a čekala, až se muž přiblíží. On ji ale neviděl. Zmizel v kukuřici.

Nikol se v hrudním koši rozbušilo srdce. V žilách jí pulzoval strach z cizince. Doufala, že ji Jeremiáš brzy najde, než se ten neznámý muž vrátí.

Neodvážila se zahvízdat jejich signál nebo opustit úkryt, kdyby tam ten muž náhodou ještě byl.

Počká, až ji bratr zachrání. Byla si jistá, že jakmile ho spatří, zaplaví ji pocit bezpečí. Čekala.

A čekala.

15

A čekala, dokud neusnula.

Když Nikol otevřela oči, stmívalo se. Jediný zvuk, který se nesl vzduchem, byl vítr v kukuřici…

Dokud to nezaslechla: Jeremiášovo hvízdání. Jeden vysoký tón, jeden nízký. Svitla jí naděje, ale zůstala ostražitá.

Nikol napínala oči k balíkům sena a modlila se, aby nezahlédla toho cizího muže. Nezahlédla.

Ale neviděla ani bratra.

Nikol nejprve neviděla nikoho. Pak se ale znovu ozvalo hvízdání dvou tónů, zašustilo listí a z řádků vysoké kukuřice se vynořil stařík.

Stařík kráčel pomalu, záda shrbená nad holí.

Zjevně používal hůl spíš kvůli zraku než kvůli rovnováze. Proklestil si cestu kolem velkých balíků sena, ale Nikol mezi nimi nezahlédl.

Nikol staříka sledovala, jak se vzdaluje směrem, kterým se toužila rozběhnout – přes kukuřičné pole zpátky domů, kde na ni jistě čekal její bratr a večeře. Ale mezi nimi byli pravděpodobně 16

dva cizí lidé. Nikol se stále neodvažovala opustit svůj úkryt.

Jeremiáš brzy přijde. Přivede psy. Všichni budeme v bezpečí, ujišťovala se.

Znovu a znovu se tomu pokoušela uvěřit. Doufala tak usilovně, až ji to vyčerpalo.

Když se Nikol probudila potřetí, svítil nad ní měsíc v úplňku. Zaslechla bratrovo hvízdání a málem si ho spletla s větrem. Ale tóny se ozvaly znovu – jeden vysoký, jeden nízký – a ona věděla, že je to konečně on.

Nikol vyšla zpoza balíků sena a z toho, co uviděla, nadskočila. Mezi řádky kukuřice se proplétal bledý, mihotavý přízrak. Byl jasný a nedotknutelný jako měsíční svit, ale skutečný jako hrůza, která Nikol naplnila plíce a vyplavila z nich výkřik.

Přízrak odlétal pryč a za ním se neslo hvízdání. Při tom zvuku přišla Nikol k sobě.

Rozběhla se. Běžela rychleji a usilovněji než kdykoli předtím – kolem přízraku, přes kukuřičné 17

pole, přes kopec směrem domů. Neohlížela se, jestli ji přízrak následuje. Dívala se jen dopředu, ale skrz slzy viděla rozmazaně. Nic pořádně neviděla, dokud nesáhla po klice u dveří jejich domu, který tam nebyl.

Nikol zalapala po dechu. Dům byl pryč. Úplně celý. Na místě, kde kdysi stával jejich dům, zbyly jen rozpadlé základy.

Chtěla padnout k zemi, nechat se pohltit přízrakem a strachem. Ale to udělat nemohla. Musela najít Jeremiáše.

Rozběhla se k sousednímu domu a zběsila bušila na dveře tak dlouho, dokud jí konečně někdo neotevřel.

Nikol tu překvapenou ženu, která jí otevřela v pyžamu, nikdy neviděla, ale nebyl čas zeptat se, co je zač. To, co ji zajímalo, bylo mnohem důležitější. „Neviděla jste mýho bráchu?“ zeptala se Nikol. „Jeremiáše?“ 18

Žena vypadala zaraženě. Zamrkala a pak se zasmála. „Dobrej pokus, ale já na duchy nevěřím.“ Chtěla zavřít dveře.

Nikol ji zastavila. „Duchy?“ zopakovala. „Myslíš přece Jeremiáše z kukuřičných polí, ne?“ zeptala se žena. „Toho kluka, co přišel o sestru? Tu, která se schovává, zatímco on ji hledá?“ Nikol spadla brada. Nevydala ze sebe hlásku. Žena zavrtěla hlavou. „Smutnej příběh, pokud mu teda věříš. I když alespoň první část je pravdivá: Sestra utekla hrát si na schovku a chlapec ji nemohl najít. Myslel si, že musela usnout někde v kukuřici. Ale ani pátrací skupiny ji nikdy nenašly a neobjevily ani stopy po jejím těle nebo kostech.“ Nikol nevěřícně zírala. Žena pokračovala. „Chudáci rodiče se domnívali, že ji unesli. Oba zemřeli žalem. Ale ten bratr, Jeremiáš, po ní nikdy nepřestal pátrat. Každičkej den svýho života chodil ven a hledal ji. Volal holku v kukuřičným poli, ale ta 19

se samozřejmě neozvala. Jsou to už dvě desetiletí, co zemřel. Povídá se, že tam stále je, když je kukuřice vysoká, za nocí, kdy je měsíc v úplňku. Hvízdá a hvízdá. Ale ona mu nikdy nezahvízdá nazpátek.“ Nikol se štípla, ale byla úplně vzhůru. Nebyla to noční můra. Bylo to skutečné. „Jak se jmenovala?“ zeptala se, aby se ujistila. „Sestra toho ducha. Ta, co se ztratila.“ Žena naklonila hlavu na stranu. „No, safra, to netuším. Řekla bych, že jestli to někdo věděl, tak už to zapomněl. Je pryč celou věčnost, to je jistý.“ Žena se usmála. „Jé, podívej. To je krásnej východ slunce.“ Ukázala směrem za Nikol.

Nikol se otočila a uviděla oranžovou oblohu.

Měsíc v úplňku zmizel. V srdci pocítila prázdnotu. „Běž už domů,“ vybídla ji žena a zavřela dveře.

Nikol se pomalu vydala k poli. Procházela kukuřicí, která se jí tyčila až u hlavy, a přejížděla prsty po jejích drsných listech. Vynořila se na straně s balíky sena. Uvelebila se mezi nimi a čekala.

20

22

R

áno o vánocích seběhla beátka po schodech a uviděla přesně to, v co doufala: dárek, který

byl příliš vysoký na to, aby se vešel pod vánoční stromeček. dárek, který byl doslova stejně vysoký jako ona. byl zabalený do stříbrného papíru a převázaný obrovskou červenou mašlí. na připevněné kartičce stálo: S láskou máma a táta. beátka sepnula ruce. „Je to to, co si myslím, že to je?“ zeptala se. táta se usmál do skleničky s vaječným koňakem. „Možná bys ho měla otevřít a zjistit to,“ vybídl ji.

23

Beátka rozvázala stuhu a odstranila lesklý papír.

Přitom si dávala velký pozor, aby ho neroztrhla. Nikdy nepatřila k těm dětem, které trhají balicí papíry. Rozbalovat dárek pomalu zvyšovalo napětí.

Přestože Beátka už přesně věděla, co bude uvnitř, zalapala po dechu, když to uviděla: jenom její chodící a mluvící panenka v životní velikosti, která se jí podobala jako vejce vejci. „Vypadá úplně stejně jako já!“ vykřikla Beátka.

Panenka se usmála, tak jak to dělává Beátka. „Tak to má být,“ prohlásila panenka. „Jé, páni!“ Beátka otevřela průhlednou plastovou krabici a panenka z ní vykročila. „Taky zní jako já.“ „Zaslali jsme jim nahrávku tvýho hlasu,“ vysvětlila Beátčina máma. „A samozřejmě fotky. Povedla se jim na jedničku, co? Nad tou podobou zůstává rozum stát.“ Beátka přikývla. Panenka přikývla také.

Beátka se zahihňala.

24

„Líbí se ti?“ zeptal se táta. „Je úžasná,“ odpověděla Beátka. „Moc vám děkuju. Myslím, že jí budu říkat Sluněnka.“ „Ne,“ zaprotestovala panenka. „Děkuji, ale to skutečně ne.“ Beátčini rodiče se rozesmáli. „Naprogramovali jí slušný chování,“ prohlásil táta. „Klobouk dolů.“ „Nelíbí se ti jméno Sluněnka? Jaké jméno by se ti zamlouvalo víc?“ zeptala se Beátka panenky. „Beátka,“ pronesla panenka.

Beátka se zamračila. „Ale Beátka jsem já.“ „Já jsem Beátka,“ zopakovala panenka. Beátčini rodiče se znovu zasmáli. „Jako by ti z oka vypadla.“ Táta si ji rychle vyfotil na mobil.

Beátka sebou znepokojeně škubla. Nechtěla panenku naštvat, ale sdílet s ní své jméno také nechtěla. Bylo to však směšné – panenky přece nemají city.

Ani chodící a mluvící panenky, které vypadají úplně stejně. „Možná bys mohla být Bzučilka,“ navrhla jí.

25

Panenka se na ni upřeně zadívala. Beátka jí pohled oplatila. Beátka mrkla. Panenka ne. „Nebo ti jméno vymyslíme později,“ řekla Beátka. „Dobrej nápad,“ souhlasil táta. „A ostatní dárky si neotevřeš?“ Když už si Beátka rozbalila všechny dárky a posnídala, zavedla panenku nahoru. „Tohle je můj pokoj. Náš pokoj,“ pověděla panence. „Spím tam nahoře.“ Ukázala na horní lůžko. „Spodní palanda může být tvoje.“ Panenka se zadívala na horní palandu. Pak na tu spodní. Potom vrhla upřený pohled na Beátku.

Nemrkla.

Panenka přešla k Beátčině skříni a otevřela ji. „Zahrajeme si na převlékání,“ prohlásila. „Jo, pojďme na to!“ souhlasila Beátka. Zbožňovala převlékání. Vždycky si přála mít kamarádku, se kterou by si mohla takhle hrát. „V čem ráda chodíš?“ zeptala se Beátky panenka.

26

Beátka jí ukázala červené sametové šaty, které si měla v plánu obléct na sváteční večeři. „Jsou nový,“ pochlubila se. „Krásné,“ pochválila je panenka. Dotkla se krajkového límečku. „Můžu si je vyzkoušet?“ „Jasně,“ přitakala Beátka.

Panenka si sundala legíny a puntíkovanou halenku, ve které přišla, a natáhla si Beátčiny šaty.

Beátka jí pomohla se zapínáním na zádech, a zakryla tak přihrádku na baterky. Šaty panence seděly jako ulité. Zatočila se dokola, až se jí zavlnila sukně. Beátka měla radost, že ji vidí tak šťastnou. „Na,“ pobídla ji panenka. Podala jí oblečení, které si právě sundala. „Ty si zkus tohle.“ „Dobře,“ souhlasila Beátka. Vyklouzla z noční košile, navlékla si panenčin oděv a stoupla si vedle ní před zrcadlo, které sahalo až na zem. Vidět sama sebe dvakrát bylo vcelku legrační a tak trochu zvláštní.

27

„Kdo je holčička a kdo panenka?“ zeptala se panenka. „Já jsem Beátka,“ odpověděla Beátka. „Já jsem holčička.“ „Já jsem Beátka,“ řekla panenka. „Já jsem taky holčička.“ Beátka se zasmála. Panenka byla hloupá. „Pojďme se navzájem učesat,“ navrhla.

Beátka rozvázala stuhy na koncích panenčiných copánků a rozpustila je do hustých tmavých vln. Udivilo ji, jak moc na pohled i na dotek připomínají její vlasy. Pročesala panence vlásky a na jedné straně je sepnula oblíbenou sponkou.

Obrátily se k zrcadlu. „Jsme fakt dvojčata,“ prohlásila Beátka. „Skoro,“ odpověděla panenka a vzala Beátce kartáč z ruky. „Teď učešu já tebe,“ nabídla se. „Ano, prosím.“ Beátka se posadila na podlahu a sledovala v zrcadle, jak jí panenka kartáčuje vlasy a vyčesává pěšinku uprostřed. Panenka spletla 28