0042646

PETR FELDSTEIN

Příběhy sportovců, které políbila múza

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 3

03.08.2021 6:08

Text © Petr Feldstein, 2021 Cover Photo © ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl; ČTK; ČTK/PR; ČTK/imago stock&people All rights reserved ISBN 978-80-242-7612-0

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 4

03.08.2021 6:08

„ Bůh udělil lidem rozličné vlohy a mnoho je cest, které vedou ke štěstí…“ Pindaros

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 5

03.08.2021 6:08

Úvodem Velké sportovní osobnosti jsou ctěny, oslavovány, velebeny. Přesto v povědomí jisté části veřejnosti převládá názor, že jsou to „jenom sportovci“. Jako kdyby lidé, kteří obětují řadu let svého života vrcholovému sportu, byli současně zatíženi i něčím negativním. Jako kdyby byli pro cokoli jiného, co nesouvisí se sportem, předem diskvalifikováni.

Pravda je, že úspěšná sportovní kariéra mnohé z těch, kteří jí obětovali maximum, dostatečně uspokojila a naplnila. Snad i proto, že zvlášť v posledních desetiletích jim v některých „vyvolených“ sportech do budoucna zajistila po hmotné stránce bezstarostný život.

Z dalších se stali a stávají trenéři, manažeři, sportovní funkcionáři, rozhodčí. Jiní se věnují zaměstnání v oboru, který se jim i při všestranně náročném provozování vrcholového sportu podařilo vystudovat.

Známé jsou také případy, které dokazují, že ukončená sportovní kariéra je inspiruje k tomu, aby pronikli do jiné arény. Té nejrizikovější a nejbezohlednější ze všech – politiky. Z věhlasných sportovců se občas stávají poslanci, senátoři, ministři, ministerští předsedové, a dokonce i prezidenti.

Následující – už uzavřené – příběhy vybrané z desítek jim podobných ale patří těm, jejichž další život výrazně ovlivnily a obohatily múzy. Těm, kteří se dostali třeba až na samotný vrchol sportovní kariéry, ale se stejným zápalem a zaujetím se buď už během ní, nebo až po ní rozhodli věnovat umělecké profesi. Někteří v sobě měli tuto ctižádost a touhu od počátku, jiní ji získávali postupně. V některých případech ji probudila šťastná náhoda.

Jedno ale měli všichni společné. Sport v nich pro jejich budoucí profesi rozvinul ještě jiné předpoklady než umělecký talent, který jim byl dán do vínku. Do podivuhodného pokračování jejich životů je vybavil pevnou vůlí, ctižádostivostí, vírou ve vlastní síly i schopností unést své úspěchy a neúspěchy.

–7–

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 7

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

Příběh Vlasty Buriana

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 8

03.08.2021 6:08

© archiv autora

Fotbalisté AC Sparty Praha v roce 1916.

Zcela vpravo jejich brankář Vlasta Burian

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 9

03.08.2021 6:08

© ČTK/PR

Vlasta Burian při natáčení filmu Anton Špelec, ostrostřelec v roce 1932

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 10

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

Možná že jste ty prastaré filmové záběry z tehdejšího fotbalového stadiónu Slavie v Praze na Letné viděli. Hráči v dlouhých bílých trenýrkách a tmavých tričkách, Sparťané, zdraví po vítězství nad největšími rivaly své příznivce. Pohybují se trhaně, zrychleně, jako ve filmové grotesce. A není divu. Kameraman je pořídil v roce 1915. Že by se skutečně mohlo jednat o grotesku, dokládá vytáhlý mladý muž v brankářském svetru, s nákolenicemi a s „placatou“ brankářskou čepicí. Není to nikdo jiný než Vlasta Burian, pozdější „Král komiků“.

Jako kdyby ještě před chvílí stál mezi diváky v ochozech a pak se rozhodl, že se připojí k hráčům a bude s nimi obíhat hřiště, aby byla legrace.

Nešlo však o Burianovu filmovou roli ještě z němé éry, nýbrž o roli skutečně sportovní, fotbalovou. Jedna z největších postav naší kinematografie Vlasta Burian, známý později z nezapomenutelných filmových veseloher z třicátých a čtyřicátých let třeba jako Anton Špelec, pan Ducháček nebo Kryštof Rozruch, byl výborný sportovec. Hájil i branku jednoho ze dvou našich nejslavnějších klubů, AC Sparty Praha.

Patřil k těm fotbalistům, kteří poprvé dostali příležitost obléknout sparťanský, ale třeba také slávistický nebo jiný dres v letech první světové války, kdy hodně hráčů muselo narukovat a obléct si místo rudého, červenobílého či jiného dresu uniformu vojáka rakousko-uherského mocnářství. A v ní bojovat za císaře pána a jeho rodinu, jak se tehdy říkalo, a hlavně zpívalo. Více než stovka fotbalistů, a to pouze z Prahy, se ze zákopů na fotbalová hřiště nevrátila…

Vlasta Burian, už tehdy populární jako vtipný chlapík vystupující v různých pražských kabaretech, bral svůj post gólmana pozdější „železné Sparty“ velmi vážně.

Jak by také ne. Přečtěme si sestavu, ve které tenkrát sparťanské mužstvo nastupovalo a v níž v roce 1915 porazilo svého věčného rivala SK Slavii Praha 1:0. Byli to Burian – F. Hojer, Fischer – Hušek, Fivébr, Káďa – K. Koželuh, Feller, F. Koželuh, Vaník, Ruth.

Ano, Vlasta Burian, skvělý a nenapodobitelný improvizátor, který své filmové a divadelní role k potěše diváků, ale k zoufalství hereckých kolegů a režisérů dotvářel až při vlastním představení na jevišti nebo – 11 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 11

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

před filmovou kamerou, tenkrát v jednom ze slavných pražských derby, stejně jako v mnoha jiných zápasech, udržel čisté konto.

Ve sparťanské jedenáctce je jedno věhlasnější fotbalové jméno než druhé. Dva její členové přitom později vynikli více než ve fotbale v něčem jiném. Karel Koželuh se stal skvělým tenistou, profesionálním mistrem světa. A Vlasta Burian hercem, který bavil a rozesmával lidi svým úžasným komediálním mistrovstvím. Baví a rozesmává je ostatně dodnes. A bude je bavit a rozesmávat ještě hodně dlouho.

Liberec a Žižkov Dopustili bychom se velkého omylu, kdybychom si mysleli, že kopaná a sport vůbec byl v životě Vlasty Buriana krátkou, nepříliš významnou epizodou. Fotbal byl jeho láskou a náplní života v mládí i v letech jeho nejintenzivnější, nejplodnější tvorby. V poválečném období, pro něj tak těžkém, kdy byl nařčen z kolaborace s nacisty, souzen, vězněn a perzekvován, mu však i sport hodně zhořkl.

Narodil se 9. dubna 1891 jako Josef Vlastimil Burian v Liberci.

Jeho otec Antonín Burian, vyučený krejčí, byl zapálený vlastenec a nadšený divadelní ochotník. Díky němu Vlasta Burian už v pěti letech vystoupil poprvé na jevišti, samozřejmě ochotnickém, a to jako cikáně.

Matka Vlasty Buriana, Marie, předtím Picková, rozená Škaloudová, se za Vlastova otce provdala jako za svého druhého životního partnera. Do manželství si přivedla šestiletou dceru Žofii.

Liberec, v němž koncem 19. století žilo podstatně víc Němců než Čechů, nebyl místem, kde by mohl Antonín Burian žít dle svého vnitřního přesvědčení. Hlavně se mu příčilo, že jeho děti chodí do německé školy. Rozhodl se, že se odtud s rodinou odstěhuje. Severočeské město Burianovi opustili na počátku května 1901, krátce po desátých narozeninách Josefa Vlastimila. Usadili se na Žižkově, který byl tehdy ještě samostatný, i když de facto předměstím Prahy. Oficiálně k ní byl přičleněn až v roce 1922.

– 12 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 12

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

Vlastovo nepříliš radostné liberecké dětství se v cizím prostředí rychle se rozrůstajícího Žižkova, který měl už šedesát tisíc obyvatel, oproti Liberci nijak významně nezměnilo. Ve škole mu to moc nešlo.

Neměl ji rád hlavně kvůli spolužákům, kteří se hubenému, vychrtlému klukovi s velkýma odstávajícíma ušima často posmívali.

Jeho vlastenecky smýšlející otec chodil často do Národního divadla. To bylo tenkrát Pražanům, a Čechům vůbec, po svém znovuotevření v listopadu roku 1883 ještě pořád vzácné. Každá návštěva zlaté kapličky s Hynaisovou oponou a nápisem „Národ sobě“ nad jevištěm pro něho byla ohromným zážitkem. Zbožňoval hlavně opery. Většinu z nich viděl několikrát.

Jeho jmenovec, slavný tenorista Karel Burian tenkrát za svého prvního nedlouhého angažmá na této scéně vytvořil titulní roli ve Smetanově Daliborovi. Působil tu také Emil Pollert (pradědeček Lukáše Pollerta, olympijského vítěze ve vodním slalomu), tehdy nepřekonatelný představitel Kecala v Prodané nevěstě. Krátce tu vystupoval i Otakar Mařák. Dvořákovu Rusalku a Pucciniho Toscu zpívala slavná sopranistka Růžena Maturová, velkou osobností byla mezzosopranistka Gabriela Horvátová.

Otec Burian brával obě děti do divadla někdy s sebou. Vlasta, který se v roce 1907 ne právě snadno a s mnoha šrámy na duši vyučil obchodním příručím v prodejně s textilním zbožím, vztah k operám po tatínkovi zdědil. Díky otci se také dostával do kontaktu s lidmi, kteří měli k divadlu a vůbec ke kultuře blízko. Vyposlechl si přitom nejeden zajímavý příběh, nejednu historku, která ho zaujala. I to mělo později vliv na jeho uměleckou dráhu.

Ze všeho nejvíc však miloval sport. V době, kdy dospíval, se v myšlenkách jen nerad vracel k prožitým příkořím. Umínil si, že teď bude všechno jinak. Poznenáhlu se stával jistějším a sebevědomějším.

Jako každý kluk kopal s kamarády do míče. Ne do gumového, nebo dokonce do pravé meruny, nýbrž do toho, s čím všichni malí fotbalisté tehdy hráli. Do hadráku. Jak uvádí Ivan Vápenka v knize V brance Vlasta Burian, první fotbalové mače budoucího Krále komiků – 13 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 13

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

se odbývaly na žižkovském plácku Melandrovka. Z domova sem jezdil na kole, které mu pořídili rodiče. Bicykl mu také učaroval.

Cyklistice se nějaký čas věnoval souběžně s fotbalem. I kolo pro něho bylo kultovním sportovním náčiním, přičemž nadšení z něj nevyprchalo ani po dlouhých letech, kdy už si užíval slávy a popularity jedné z našich největších prvorepublikových divadelních a filmových hvězd.

Za okupace měl v podzemí svého divadla cyklistický válcový trenažér, aby si i po padesátce, kterou oslavil v dubnu 1941, udržoval dobrou fyzickou kondici. Na válcích tu dokonce pořádal závody, jichž se zúčastňovali i naši přední cyklisté.

Celý život se věnoval také jiným sportům. Hrál tenis, stolní tenis, jezdil na koni a byl i výborný plavec.

Ve Spartě Z klukovských plácků s hadrákem přešel na opravdová fotbalová hřiště. Nejdřív hrál za Saturn Žižkov. To ještě ve vlastních botách, které si, aby mu na hřišti k něčemu byly, musel nechávat často podrážet.

I když vynikal v útoku, protože ho bavilo vyzrát na soupeřovu obranu a dávat góly, stále častěji se stavěl do branky. V ní se později cítil nejlépe. Předurčovala ho k tomu vytáhlá, stále astenická postava s dlouhýma rukama a nohama. A také mrštnost a intuice postavit se tam, kde strážce fotbalové svatyně, víc než sedm metrů dlouhé a skoro dva a půl metru vysoké, stát má.

Z nesmělého, zakřiknutého, částečně zakomplexovaného dítěte, vnitřně však silné a svérázné povahy, vyrůstala specifická, výrazná osobnost. Individualita, ale také individualista. S takovou mentalitou, ne sice konfliktní, nýbrž v jádru družnou a přátelskou, ale i prudkou, temperamentní, svéhlavou, energickou, to se svými spoluhráči neměl jednoduché. Oni s ním ovšem také ne.

Při beznadějné lásce k fotbalu jako hře, jejímž chtěl být aktivním účastníkem, ne pouhým fandou v ochozech, mu při jeho naturelu ne– 14 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 14

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

zbývalo nic jiného, než se stát právě brankářem. Vyhovovalo mu být rozhodující, na poslední možnou chvíli vše zachraňující instancí. Tak na sebe mohl nejvíc upozorňovat ty, na jejichž ohlasu mu záleželo nejvíc – diváky. Nechyběl mu však ani kolektivní duch. Jinak by přece nemohl být hráčem fotbalového týmu. Zároveň však pociťoval sílící touhu být středem pozornosti. Od dětství v něm byla zasutá potřeba bavit své okolí, která později vyplavala na povrch a dostala se do sportu, kabaretu, divadla i před objektiv filmové kamery. Leckoho pouhá představa, že by měl vystoupit před větším množstvím lidí, děsí. Pro Vlastu Buriana to byla životní nutnost.

K prvnímu zápasu za Saturn nastoupil v roce 1908. O rok později, v osmnácti, předvedl před nepříliš početným osazenstvem tohoto fotbalového klubu své první improvizované kabaretní vystoupení, které mělo velký úspěch.

Potom spolu s několika dalšími spoluhráči přešel do Slavoje Žižkov. To už měl na nohou, stejně jako ostatní, pravé kopačky. Ve Slavoji se stal nástupcem věhlasného gólmana Klapky, který odtud tehdy odešel do známější a úspěšnější Viktorie Žižkov.

Mimochodem – legendární Rudolf Klapka, rodák z Žižkova, drží primát, který mu už nikdo nevezme. V roce 1920 se na olympijských hrách v Antverpách stal prvním strážcem branky československé fotbalové reprezentace v oficiálním utkání. Hájil ji tam ve všech čtyřech zápasech.

Na počátku první světové války byl už Vlasta Burian ve Spartě.

Za jeho příchodem na Letnou stál pravděpodobně Ferdinand Scheinost, se kterým se poznali už za Vlastova působení ve Slavoji. Scheinost, oddaný Sparťan, v mládí známý novinář a později i vlivný fotbalový činovník, byla významná postava v zázemí sparťanského fotbalového klubu.

Vlasta tehdy jako mladý člen hereckého souboru smíchovské Arény, letní scény Švandova divadla, vystupoval hlavně na kabaretních scénách. Jeho tatínkovi se to ale moc nelíbilo. Umění, jak víme, měl rád, rozuměl mu, ale nechtěl mít ze svého syna „kašpara“. Nejraději – 15 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 15

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

by ho byl viděl za pultem nějakého nóbl obchodu s oblečením jako prodavače, kterým se Vlasta, i když horko těžko, vyučil.

Pan Burian však rezignoval ještě předtím, než viděl Vlastu vystupovat poprvé. Uznal, že není v jeho silách synovo směřování zvrátit.

A když ho pak sledoval při vystoupení, pochopil, že přes legrácky, které předváděl, z něho nebude jen šašek, nýbrž skutečný umělec. Potom si vyčítal, že v tom Vlastovi bránil.

Vraťme se ale k přátelství Vlasty Buriana a o rok staršího Ferdinanda Scheinosta. Chodili spolu do hospody U Fleků v pražské Křemencově ulici, kde Vlasta také občas účinkoval. Jednou se tam Scheinostovi svěřil, že by hrozně rád chytal za Spartu. A jestli by pro to Ferdinand nemohl něco udělat. Scheinost Vlastovi jako rozenému komikovi fandil, ale o jeho brankářských schopnostech měl pochybnosti. Nepředpokládal, že by jeho přítel mohl mít pro tak významný klub jako Sparta náležitou výkonnost.

Svět tehdy spěl neodvratně k válce. Po atentátu na arcivévodu Ferdinanda d’Este, synovce císaře Františka Josefa I. a následníka rakouského trůnu, dne 28. června 1914 bylo její vypuknutí nevyhnutelné. Napjatá politická atmosféra navíc ještě den ze dne houstla.

Mužstvo Sparty přesto krátce po „sedmi kulích“, které padly v Sarajevu, odcestovalo na přátelská utkání do ciziny. Nejprve do Polska, kde odehrálo čtyři zápasy, a pak do chorvatského Záhřebu. Tam se s různými protivníky utkalo třikrát. Čtvrté utkání, 28. července 1914, přesně měsíc po atentátu v hlavním městě Bosny a Hercegoviny, už se nedohrálo. Během zápasu totiž válka začala. Na záhřebském stadiónu vešla ta zpráva ve známost o přestávce mezi prvním a druhým poločasem. Když byli hráči v šatně, kde se snažili uhasit žízeň. Léto bylo v plném proudu a hrálo se za nesnesitelného vedra.

Výprava Sparty se vrátila domů na poslední chvíli. Po vyhlášení války Srbsku, jehož student Gavrilo Princip atentát na následníka trůnu spáchal, byla do zbraně povolána i řada sparťanských hráčů. Mezi nimi i tehdy šestadvacetiletý Václav Pilát, jedna z velkých postav rané – 16 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 16

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

sparťanské historie a našeho fotbalu vůbec, nebo devatenáctiletý talent Jan Plaček, později rovněž československý reprezentant. A několik dalších členů základní sestavy.

Válka fotbalový život v mocnářství hodně poznamenala, ale úplně ho nezastavila. Sparťané si ještě v tomtéž létě domluvili na domácím hřišti přátelský zápas s Meteorem Vinohrady. A ten se stal pro Vlastu Buriana památným.

Podle jedné verze se velkému Sparťanovi, útočníku Janu Vaníkovi, který však ve dvacátých letech přestoupil do Slavie, podařilo dát pro tento mač dohromady pouze deset hráčů. Jeden do kýžené jedenáctky chyběl. Navíc na klíčovém místě, v brance, což byla situace poněkud prekérní.

Mezi diváky na tribuně prý vedle sebe seděli i Ferdinand Scheinost a Vlasta Burian, v té době stále známější kabaretní umělec, ale také strážce branky žižkovského Slavoje. Teď už Scheinost obavy z toho, aby Sparťanům svého kamaráda do branky „dohodil“, mít nemusel. V nouzi je, jak se říká, i Franta dobrý.

Tak se Vlastovi Burianovi splnil velký fotbalový sen.

Jiná verze tvrdí, že o tak dramatické, v hodině dvanácté domluvené angažmá nešlo. Podle ní doporučil Scheinost Buriana do sparťanské kabiny o něco dříve. Ne až těsně před zápasem. A Slavoj Žižkov prý dokonce za uvolnění svého brankáře obdržel od Sparty odstupné sto korun…

Byl to celý jeho svět V každém případě bylo utkání Sparty s Meteorem Vinohrady v létě roku 1914 Vlastovou velkou premiérou. Ukázalo se také, že Burian, tehdy ještě bez později neodmyslitelné čepice, s vlasy učesanými dozadu a vzorně rozdělenými už zdálky patrnou pěšinkou, tu nevystupoval v roli „Franty z nouze“. Obavy, že se mezi tři sparťanské tyče postavilo nemehlo, nebo spíš nemotorné bidlo, byly zbytečné. Třiadvacetiletý – 17 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 17

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

Burian v tmavém brankářském svetru a s ušmudlanými nákolenicemi předvedl své umění i ve sparťanské brance.

Bylo znát, že má zkušenosti. Když bylo třeba, házel jedna radost i robinzonády. Zachytal skvěle. Po vítězném zápase se celý šťastný nechal objímat novými a tak slavnými spoluhráči. Sám Vaník, sparťanský kapitán, který mužstvo s velkými obtížemi sestavoval, měl podle knihy V brance Vlasta Burian po zápase údajně prohlásit: „Našli jsme brankáře, jakého jsme již dlouho neměli.“ Z toho, co pro samotného Vlastu Buriana účinkování ve sparťanské brance znamenalo, se později vyznal sám: „Hrát v neděli v brance Sparty, slyšet potlesk bariér, bylo pro mne větším požitkem, než kdyby mě každé nedělní dopoledne zanesli v Aréně vavřínovými věnci. Hrát jedenáctého sólistu s letenskými hvězdami Hojerem, Pospíšilem, Fivébrem, Káďou, Šroubkem, Pilátem, Jandou a Špindlerem, to byl celý můj svět…“ Kdy přesně Vlasta Burian ve Spartě byl, není úplně zřejmé. V knížce V brance Vlasta Burian se uvádí: „Kompletní přehled všech jeho utkání ve Spartě už dnes nikdo nezpracuje, neboť při požáru tribuny 10. dubna 1934 shořela veškerá písemná dokumentace do té doby.“ Je však pravděpodobné, že tu působil nejprve mezi lety 1914 až 1916 a potom 1920 až 1924. V roce 1917 chytal za tehdy třetí nejslavnější pražský klub po Spartě a Slavii, Viktorii Žižkov. Pak byl i on v posledním válečném roce povolán do armády. Brzy dezertoval a jako zběh se ukrýval na venkově. I tehdy si ale tu a tam dopřál veřejná kabaretní vystoupení. Při jednom z nich ho však chytili a zavřeli.

Z vězení se dostal na amnestii. Potom se snad stal členem jakési vojenské kapely. Ve zbývajících válečných měsících a po válce znovu účinkoval na pražských kabaretních scénách. V několika komických rolích hostoval i v představeních slovutných kamenných divadel Prahy – teď už hlavního města Československa –, Národním a Vinohradském.

Vraťme se ale ještě o čtyři roky zpátky. Několik týdnů po zápase, v němž Vlasta Burian v souboji s Unionem Vinohrady podstoupil svůj – 18 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 18

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

sparťanský křest ohněm, nastoupilo jeho nové mužstvo k prvnímu válečnému derby. K celkově dvanáctému zápasu mezi Slavií a Spartou.

Hrálo se na svatého Václava, v pondělí 28. září 1914, na stadiónu červenobílých, tenkrát v těsném sousedství toho sparťanského. Červenobílí vyběhli za jásotu svých příznivců sebevědomě na hřiště. V domácím prostředí věřili, stejně jako jejich fandové na tribunách, v dobrý výsledek. Tedy ve vítězství. Jedním z důvodů bylo i fotbalově skoro neznámé jméno sparťanského brankáře. Věděli sice, že v některých zápasech nedostal Burian gól, ale byli si jisti, že teď znervózní. Už jen při pomyšlení, proti jakému soupeři bude branku hájit. Slavia je něco úplně jiného než vinohradský Union. Tradice derby sice ještě neměla dlouhého trvání, přesto bylo už tehdy vzájemné utkání velmi prestižní.

Všechno ale dopadlo jinak, Vlasta Burian se před čtyřmi tisíci diváky slávistů nezalekl. Sparta vyhrála už první poločas 1:0. To však ještě nic nebylo proti konečnému výsledku. Když k uším diváků dolehl poslední hvizd z píšťalky rozhodčího, naparovala se na ukazateli počtu obdržených gólů u jména Sparta, potažmo jejího brankáře Buriana, nula. A u domácí Slavie se pro sparťanské hráče a fanoušky pyšně nadouvalo číslo tři.

První Burianovo derby pražských S, a to na stadiónu Slavie, skončilo triumfem hostující jedenáctky a jejího brankáře. Ten díky svým pavoučím údům, postřehu, pozornosti, odvaze i špetce nutného štěstí pochytal všechny balóny, které na jeho branku směřovaly.

Sestava Sparty byla takováto: Burian – A. Hojer, Peka – Hušek, Fivébr, Káďa – K. Koželuh, Feller, Vaník, Ruth, Semerád. Branky vstřelili Káďa (občanským jménem Karel Pešek, který později získal titul RNDr. a ve dvacátých a třicátých letech byl kapitánem Sparty i národního mužstva Československa), tehdy čerstvě devatenáctiletý, Karel Feller (později také čs. reprezentant) a Karel Koželuh.

Za pozornost stojí i jméno tehdy dvacetiletého Jana Peky. V sestavě se objevil, podobně jako Vlasta Burian, protože mnozí zkušenější Sparťané si dávali na nohy místo štulpen onuce, neobouvali kopačky, ale bagančata, a neměli na sobě rudý dres, nýbrž dlouhý, k patám – 19 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 19

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

sahající modrošedý vojenský mantl. Jan Peka se do dějin našeho sportu později zapsal jako náš nejlepší hokejový brankář mezi dvěma světovými válkami. Chytal za Spartu, LTC Praha i za československou reprezentaci.

Bez favorita Do konce roku 1914 se za účinkování Vlasty Buriana uskutečnilo derby obou pražských S ještě jednou, v neděli 25. října. Vidělo ho skoro tři a půl tisíce diváků. Tentokrát se hrálo na Spartě, která byla favoritem.

Hlavně proto, že několik týdnů předtím suverénně vyhrála. Už tehdy se však potvrdilo, co platilo ve 20. a platí i v 21. století, a to za všech politických režimů – že toto derby favorita zkrátka nemá. Že žádný z těchto týmů založených na počátku devadesátých let století 19. nemá v jejich vzájemném duelu předem nic jistého. Hlavně ne vítězství.

V zápase padl pouze jeden gól, a až v druhém poločase. Tentokrát však do branky Sparťanů, tedy Vlasty Buriana. Sparta hrála ve stejné sestavě jako předtím, v útoku se ale neprosadila.

Obdržený gól Vlastu mrzel. Utěšovat se mohl leda tím, že několika dalším zabránil. Slavia však byla na Spartě lepší, role se oproti zápasu na konci září vyměnily. Vlasta Burian si tehdy uvědomil jeden paradox. Totiž že branka od slávistů sice mrzí víc než od jiného mužstva, ale současně mrzí méně. Právě proto, že je soupeřem opovrhovaným, ale největším.

Třetím z celkových pěti střetnutí Slavie a Sparty, v nichž nastoupil Vlasta Burian na brankářském postu, bylo to, jímž jsme tento příběh začali. To, jehož zlomky jsou zachyceny na filmovém pásu a navozují dojem němé grotesky s takovými protagonisty, jako byli Charlie Chaplin, Buster Keaton, Harold Loyd, Stan Laurel, Oliver Hardy, Ben Turpin a další.

Vlasta Burian je díky svému typickému zevnějšku zřetelně k poznání, i když pochopitelně výrazně mladší než v pozdějších filmových – 20 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 20

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

rolích. Nemá ještě pod nosem knírek, který – zvlášť v těch nejúspěšnějších a nejnavštěvovanějších komediích, hlavně v režii Karla Lamače nebo Martina Friče – často doplňoval hercovu fyziognomii.

Zápas se konal na hřišti Slavie v sobotu 3. dubna 1915. Šest dnů před Burianovými dvacátými čtvrtými narozeninami. A Vlasta, jak víme, v něm opět triumfoval. Žádnému z hráčů sešívaného týmu, který tehdy vedl už sedm let legendární Skot John William Madden, se Vlastu Buriana ve čtrnáctém duelu červenobílých a rudých znovu nepodařilo překonat. Dlouho odolával i Burianův protějšek v brance Slavie Hlaváček.

První poločas skončil bez branek. Jediná branka padla až v poločase druhém. Hlaváčkovi ji vstřelil Vaník.

Ve sparťanské sestavě, kterou už jsme si také představili, nastaly oproti předcházejícímu utkání dvě změny. Místo Peky hrál na levé straně obrany Fischer a místo Semeráda bratr Karla Koželuha, František Koželuh. Ten zaujal v herním rozestavení velevýznamné místo středního útočníka, zatímco Vaník se z postu centrforwarda přesunul na levou spojku.

Slavia, která se dva roky předtím stala poprvé mistrem Čech, hrála v období válečných let, a tedy i v roce 1915, kdy ze stejných důvodů jako Sparta postrádala nejednoho výborného fotbalistu, nejčastěji v této sestavě: Hlaváček – Janko, Marway – Loos, Zajíček, Waldheger – Hájek, Bělka, Šubert, Prošek, Husák.

Pozoruhodnou postavou byl především Josef Loos. Stejně jako Peka také více hokejista než fotbalista. Jeden z našich prvních mistrů Evropy ještě před první světovou válkou. Hrál i za národní mužstvo Československa, které na olympijském turnaji na hrách v Antverpách roku 1920 (později uznaném i za světový šampionát) získalo bronzovou medaili.

Velmi dobrým hráčem Slavie a vynikajícím střelcem byl Václav Prošek. Sparťané a sám Vlasta Burian se o tom mohli přesvědčit ještě tentýž rok v listopadu. Prošek působil ve Slavii od roku 1912 do roku 1920. Československo reprezentoval na Pershingově olympiádě – 21 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 21

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

uspořádané v roce 1919 v Paříži na počest vítězství států Dohody v první světové válce.

Do trojice nejznámějších a nejúspěšnějších slávistů doplňoval Loose a Proška Josef Bělka, reprezentant Čech a pozdější trenér Viktorie Žižkov. Jeden čas oblékal i dres Sparty.

Divoké výsledky Všechny tři předcházející zápasy Sparty a Slavie byly sice přátelské, ale měly stejnou atmosféru jako ty mistrovské. To platí i o čtvrtém derby Vlasty Buriana. Uskutečnilo se v neděli 2. května 1915 na Spartě.

Domácí v něm dosáhli před dvěma tisíci diváky svého nejvýraznějšího vítězství v neutěšeném válečném období.

Sparta nastoupila v trochu pozměněném složení: Burian – Hušek, Fischer – Ruth, Fivébr, Káďa – Vorlíček, Feller, F. Koželuh, Vaník, Plaček.

Překvapivá je účast Jana Plačka, který byl v létě předcházejícího roku, hned v prvních válečných dnech, povolán do armády. Jedenadvacetiletý rodák z Karlína, který po válce také několikrát reprezentoval Československo, byl autorem jedné ze čtyř branek, které Sparta Slavii nasázela. Dva góly padly v prvním a dva ve druhém poločase.

Dvakrát ještě skóroval Feller a jednou Vaník. Vlasta Burian byl opět neprůstřelnou sparťanskou oporou.

Jeho čtyřzápasová bilance proti Slavii byla skvělá. Od sešívaných dostal jen jeden gól, zatímco jeho spoluhráči jich svému soupeři dali osm.

Slávisté v čele s trenérem Maddenem to nesli těžce. Do celkově šestnáctého měření sil, které se od čtyř předcházejících v posledních dvou letech lišilo tím, že bylo součástí takzvaného válečného mistrovství, nastoupili na svém stadiónu s odhodláním pomstít se za poslední neúspěchy. Zvlášť za potupnou porážku 0:4. Chtěli se před svými diváky i před sebou samými rehabilitovat.

– 22 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 22

03.08.2021 6:08

Příběh Vlasty Buriana

V neděli 7. listopadu 1915 se jim to podařilo. Zápas vyšel především Václavu Proškovi. Na svém obvyklém místě levé spojky exceloval jak v poli, tak střelecky. Obrana Sparty si s ním nevěděla rady a Vlastu Buriana tak často dostávala do neřešitelných situací.

Ten už v prvním poločase dostal víc gólů než ve čtyřech předcházejících zápasech proti Spartě. Dva. Protože ale jednou skórovala i Sparta, nevypadalo přestávkové skóre 2:1 pro Slavii ještě beznadějně. Jenže druhá půlka znamenala pro Sparťany vyložený funus. Ne nepodobný tomu, když ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec natočeném o sedmnáct let později pochovával Vlasta Burian sám sebe.

Od mladého Proška totiž dostal tři góly. Zato Sparta se už na žádný nezmohla. Výsledek 1:5 byl pro Spartu krutý. Pomsta sešívaných za půl roku starou, rovněž čtyřbrankovou porážku byla sladká.

K podobně divokému výsledku došlo hned v dalším zápase, který se konal v červnu 1917. Opět triumfovala Slavia, která měla v těch letech nad Spartou navrch. Vyhrála dokonce 5:0.

U toho však už Vlasta Burian nebyl. Chytal tehdy, jak už jsme si řekli, za Viktorii Žižkov. V brance Sparty stál opět až po válce.

Pokutový kop Abychom ale nezúžili účinkování Vlasty Buriana pouze na lítá derby proti Slavii… Statistici spočítali, že za první období svého působení ve Spartě odchytal pozdější Král komiků úctyhodných sedmdesát osm zápasů. Třináct v roce 1914, dvacet pět v roce 1915, třicet devět v roce 1916. V roce 1917 před přestupem do Viktorie Žižkov stihl pouze jediný.

Až na mistrovské utkání se Spartou spadaly většinou do kategorie přátelských. Nejen diváci, ale také samotní hráči však ve válečných letech vzali zavděk i jimi.

Stejně jako fotbal však Vlastu Buriana pohlcovala herecká profese. I když do filmových a divadelních rolí, které ho později vyzvedly – 23 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 23

03.08.2021 6:08

Brankář, který se stal králem

na piedestal, zbývalo ještě hodně času. Dělal ale všechno pro to, aby na obou židlích, fotbalové i divadelní, vydržel v maximální vytíženosti co nejdéle. Někdy ho to však dostávalo do neřešitelných situací.

K jedné takové došlo v druhém roce jeho působení na Letné.

Sparta tehdy hrála s Unionem Žižkov. Šlo o pohárové utkání, které muselo skončit vítězstvím buď jednoho, nebo druhého mužstva. Ne remízou. Vlasta Burian proto trnul, aby po uplynutí řádných devadesáti minut nebyl stav nerozhodný. Znamenalo by to, že zápas se bude muset o dalších třicet minut prodloužit. A to on nemohl potřebovat.

Už tak byla šance, že stihne začátek představení v divadle Rokoko, jen mizivá.

Zákon schválnosti zapracoval dokonale. Po skončení běžné hrací doby to skutečně byla remíza a Burian se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Byl z toho tak nesvůj, že mu v nastaveném čase dělalo potíže soustředit se na hru. Opustit branku, respektive své mužstvo, přece nemohl. Přesněji řečeno nechtěl. Ač ho už tehdy, a později ještě více, považovala řada lidí, a nikoli neprávem, za vyloženého solitéra, z boje neodešel. Ze souboje, v němž šlo o postup do dalšího kola, by se za něho náhradník jistě našel, ale on to cítil tak, že by se vůči ostatním dopustil podrazu. Zůstal, i když bylo zřejmé, že do Rokoka včas nepřijde. A že ho za to nemine trest.

Osud, který s ním neměl slitování, mu ale přichystal ještě jednu zkoušku. Sparta sice dala v prodloužení gól a vedla, jenže v poslední minutě jeden z jejích obránců fauloval protihráče v trestném území.

Soudce odpískal proti Spartě pokutový kop. Postup, který mělo Vlastovo mužstvo prakticky jistý, byl v bezprostředním ohrožení.

Předcházejících dvacet devět minut myslel Vlasta chtě nechtě na to, co se bude dít, až dorazí z letenského hřiště do Rokoka na Václavském náměstí. Do suterénního sálu s jevištěm tehdy čerstvě dostavěného paláce. S blížícím se koncem zápasu se mu však ulevovalo.

Z divadla mě sice nejspíš vyhodí, ale aspoň to bude stát za to, říkal si. Jenže ve chvíli, kdy se všechno zdálo jasné, přišla pohroma. A on jí bude muset čelit.

– 24 –

S903 Pribehy sportovcu vn 12.indd 24

03.08.2021 6:08