0042633

001-003 Babickou proti sve vuli.qxp_Sestava 1 27.08.21 10:56 Stránka 3

Matyáškovi, Danielkovi a Davídkovi s láskou babů

BABIČKOU PROTI SVÉ VŮLI Eva Dolejšová Text © Eva Dolejšová, 2021 Cover illustration © Barbora Balgová, 2021 ISBN 978-80-242-7716-5

Babickou_proti_sve_vuli.indd 4

25.08.2021 15:40:14

Stejně jako kniha Já a moji muži je i tento příběh inspirován skutečnými událostmi a postavami. Přála bych si, aby se Daniela stala inspirací pro všechny ženy, jež žijí život, který žít nechtějí.

Přála bych si, aby i ony dokázaly najít svou cestu, ač se to zdá nemožné. Aby našly odvahu změnit to, co ve svém životě změnit chtějí. Aby nalezly rovnováhu ve svém životě jako partnerky, matky, babičky – ale i jako ženy.

Pro všechny situace existuje řešení. Chce to jen odvahu. A nikdy není pozdě najít sama sebe. Natož v pouhých padesáti!

A pokud se u čtení alespoň jednou (nebo i vícekrát) usmějete, můj čas strávený u počítače nebyl marný…

Děkuji své skvělé kamarádce a svým vnukům za inspiraci!

Děkuji Stalkymu za podporu!

Děkuji všem, kdo si knížku přečtou. Vážím si toho!

Eva Dolejšová

Babickou_proti_sve_vuli.indd 5

25.08.2021 15:40:14

Matkou se chce stát většina z nás žen. Je to dané od přírody.

Mateřské pudy se jednoho dne ozvou, přestože jsme si v dětství příliš nehrály s panenkami a v době dospívání nežadonily u sousedů, abychom mohly vozit jejich rozkošné mimi.

I dívka, která v dětství preferovala autíčka svého bráchy a v pubertě čutala do mičudy s jeho kamarády, dospěje v ženu.

Začne randit a objevovat peripetie lásky. Jednoho dne potká muže a z nějakého nevysvětlitelného důvodu získá pocit, že je to ten pravý a jediný a že bez něj nemůže žít.

Ve skutečnosti může. A je to jeden z mnoha mužů, se kterým může zplodit dítě, jeden z mnoha, který ji pravděpodobně za pár let bude nebetyčně vytáčet.

Ale to zjistí až mnohem a mnohem později. A to už bude pozdě. Teď prostě zafunguje hormonální chemie, jak objasňují tu nevysvětlitelnou přitažlivost vědci. Ta ženám naprosto zatemní jinak zdravý rozum a zblázní jejich hormony. Je to od přírody velmi mazaný, leč ušlechtilý plán, jehož cílem je udržení lidstva na této planetě.

Zamilovaná dívka i chlapec dojdou k závěru, že do konce života budou mít potřebu držet se v kině za ruce po celý film a každých deset minut se políbit a že určitě, ale zcela určitě nebudou jako její nebo jeho rodiče, kteří jsou buď rozvedení, nebo jsou stále manželé, ale spí každý v jiném pokoji a večer se hádají, na co se budou koukat v televizi…

Do tohoto bodu (zamilování, nikoliv hádání) jednoho dne dospěla i má dcera Tereza. A já jen zírala, co předvádí. Ta změna, ten naprostý přerod osobnosti mě fascinoval. Ano, určitě jsem také byla zamilovaná a nechci tento stav nijak snižovat. Je to krásné a jsem vděčná osudu, že jsem to zažila. A upřímně jsem jí to přála.

7

Babickou_proti_sve_vuli.indd 7

25.08.2021 15:40:14

Já se však, na rozdíl od své dcery, nechala zblbnout Popelkou a podobnými pohádkovými příběhy a dospívala jsem v přesvědčení, že si pro mne přijede princ na bílém koni, který splní všechna má přání. Princ samozřejmě, ne ten kůň. I když na prahu moudrého stáří jsem dospěla k poznání, že pravděpodobnější by to bylo u toho koně.

Od mládí jsem se tedy zamilovávala a hledala svého prince.

Chodila jsem s několika chlapci, ale z mé strany chemie patřičně nezafungovala a já při rozchodu vždycky čestně vrátila řetízek či jinou cetku, kterou mne případně obdarovali. Jednoho dne se ale stal zázrak a já potkala toho pravého. Kolena se mi klepala ještě po půl roce, když na mne čekával před naším domem, a srdéčko bilo jako splašené, když mi pohlédl do očí. Objal mne a tím vypnul moje neurony určené k zdravě reálnému uvažování. Když mne požádal o ruku, vůbec jsem nereflektovala fakt, že nemá koně, a už vůbec mi nedocházelo, že většinou plním přání já jemu, a bez dlouhých průtahů jsem ho dle svého pohádkového plánu pojala za manžela. Pohádka se však nekonala, nežili jsme spolu šťastně ani do smrti, ani do rozvodu. Ale o tom více později.

Tereza se na rozdíl ode mne nezamilovávala, ani s nikým nikdy nechodila. Měli „partu“ a všichni spolu jen kamarádili.

Moc jsem tomu nerozuměla, ale od svých přítelkyň a známých jsem měla podobná avíza. I jejich dcery a synové spolu pouze kamarádili, ač se jejich věk pohyboval právě v kritickém období prvních (a nejen prvních) lásek. „No ale občas někdo s někým spí, to je snad jasný,“ svěřila se mé kamarádce její dcera v záchvatu důvěrnosti. To její matku samozřejmě moc nepotěšilo. Ani mě. Nemám v úmyslu provádět sociologický průzkum současných partnerských vztahů u mladých lidí, na to nemám ani kvalifikaci, ani nervy, ale doba rozechvělého vodění za ruku, postupného objevování tajů líbání a sexu, tajuplného špitání „oni spolu chodí“ je asi vážně pryč.

Teď když už se dva rozhodnou k tak závažnému kroku oficiálně 8

Babickou_proti_sve_vuli.indd 8

25.08.2021 15:40:14

spolu „jen nekamarádit“, bez dlouhých štráchů se spolu vyspí, koneckonců mají podrobný technický návod na internetu, plácnou si na Facebook, Instagram či jinou sociální síť, že jsou ve vztahu, a je to. Ví to půlka republiky.

Tereza dospívání prokalila s kamarády a až na dva prchavé momenty nejevila žádné známky milostného toužení po nějakém chlapci. Naopak. „Žádnýho blbečka si nikdy nevezmu,“ slýchávala jsem z jejích úst, jako by nikdy neviděla pohádku o Popelce. „Nehodlám nikomu otročit jako ty,“ dodávala a hleděla na mě pohrdavě, když jsem drbala dlaždičky v koupelně manželovým kartáčkem na zuby. „Ale jen počkej, až se zamiluješ,“ říkávala jsem vizionářsky, tak trochu v obavách, že jednou budu otročit třicetileté dceři.

Poklepala si prstem na čelo, udělala opovržlivé „tsss“ a odešla.

A vida, měla jsem pravdu! Došlo na má slova!

Ta, která měla dlouho většinou jen samé kamarády, se kterými se „dobře kalilo“, i když to byla taková paka, se doopravdy zamilovala!

Stalo se to jednou na začátku léta před čtyřmi lety. Manžel, anesteziolog, měl tenkrát službu v nedaleké nemocnici, náš čtrnáctiletý syn David preferoval koupaliště s kamarády, a tak když mi Terka napsala, že se jí podařilo utéct dřív z práce, jestli se nepojedeme koupat, neváhala jsem. Řekla jsem kolegyni Adéle, že kdyby se v kanceláři objevil šéf, má použít kvótu I (což znamená, že mu řekne, že jsem musela urgentně domů, protože nám praskl odpad a přijde instalatér), a mazala domů pro plavky. Chvíle, které jsme mohly strávit s dcerou o samotě, byly velmi řídké.

Jely jsme k zatopenému lomu, který fungoval jako přírodní koupaliště. Roztáhly jsme si deku, namazaly se opalovacím krémem a slunily se. Terka, v nových červených plavkách, si četla knihu od Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy, protože když ji měla číst jako povinnou četbu na gymnáziu, tak to nestihla. Já 9

Babickou_proti_sve_vuli.indd 9

25.08.2021 15:40:14

byla vzorná studentka a Havlíčka, jakož i všechna díla potřebná k maturitě, jsem měla dávno přečtena. Četla jsem ráda celý život, leč dnes v tom spěchu jsem si knihu zapomněla, a tak jsem okouněla po okolí. Pozorovala jsem lesknoucí se hladinu jezera, hru jeho barev, jak se ze světlounce modré u břehu mění až téměř po černou v místech, kde je největší hloubka. Pozorovala jsem hrající si děti s pískem a kbelíčky a jejich matky, jak nad nimi bdí a sdělují si své starosti a radosti. Sledovala jsem pár tatínků, jak řádí se svými potomky ve vodě. Vychutnávala jsem si slunce na své rudnoucí kůži, pocit volnosti. Manžel se domníval, že jsem ještě v kanceláři, a nevolal mi, jak bylo jeho zvykem, co bych doma bez něj měla a mohla dělat. Užívala jsem si poklidnou atmosféru letního dne. Moji dobrou náladu posilovalo i vědomí, že ještě neskončila má pracovní doba, takže jsem za to povalování na slunci placena.

Najednou mi zapípaly moje ženské radary. Všimla jsem si dvou kluků v Terčině věku, kteří si na břehu kopali s míčem.

Jeden z nich byl vysoký, štíhlý, opálený blonďák. Z deseti bodů výborná osmička, málem devítka. Dloubla jsem do Terezky. „Koukej, tamhle je skoro devítka!“ Tuhle hru možná znáte. Někde sedíte, pozorujete exempláře opačného pohlaví a bodujete je podle vzhledu od nuly do desítky. Je to nesmírně povrchní, ale také neméně zábavné.

Terka zvedla hlavu, posunula si sluneční brýle na nose. S nezájmem zahuhlala: „Hmm, kterej?“ „Kterej asi, ten v černejch plavkách přece.“ „Jóóó, ujde,“ zamumlala a znovu zabořila nos mezi stránky. „Bože, ty jsi děsná! Jak to na sobě nemá nálepku Božkov, tak tě to nezajímá,“ rozčilila jsem se. „Tsss,“ zasyčela dcera svoje oblíbené citoslovce, které ráda používá dodnes a na nějž jsem dosud nenašla adekvátní protiargument.

10

Babickou_proti_sve_vuli.indd 10

25.08.2021 15:40:14

V tu chvíli jí míč těch kluků vyrazil knihu z ruky a naprášil písek do obličeje. „Co děláte, debilové?!“ zařvala má dcera a já zavřela oči. „Jéé, sorry,“ omlouvali se ti slušní hoši a přistoupili k nám. „Můžeme to nějak odčinit?“ tázali se. „Můžeme vás pozvat na pivo?“ zeptala se skoro devítka, která se představila jako Adam.

Jeho kamarád byl sice slabá sedmička, ale měl milý úsměv a jmenoval se Daniel. „Jé, já jsem Daniela,“ vylítlo ze mě. „A tohle je Tereza,“ ukázala jsem na zakaboněnou dceru. „No tak, holky, pojďte na to pivko,“ přemlouvali nás a vzhledem k tomu, že mě zahrnuli do kategorie holky, byla jsem ochotna jít s nimi světa kraj. Obrazně samozřejmě, normálně neujdu ani pět kilometrů.

Tereze se nechtělo, jenže hoši byli vytrvalí, nakonec ji přemluvili, i když ji vzápětí uzemnili doporučením, aby si nezapomněla vzít ty „Plynový lampy“.

Po dvou pivech a jednom rumu byla Terka vstřícnější a souhlasila, že se s nimi večer sejdeme a půjdeme na brusle.

Pravda, večer ji to nadšení opustilo, ale dokopala jsem ji na smluvené místo, hnána představou, že na otázky kamarádek: „Tak co Terezka, už má přítele?“ bych konečně mohla odpovědět, že ano a že se nejmenuje Rum. Na bruslích se provalilo, že jsem Terezky matka, nikoliv o pár let starší kamarádka, čímž jsem byla z party vyautována. Dodnes nevím, jak na to přišli. Já i Terka bruslíme stejně. Tak pomalu, že nás předjíždí i malé děti. Dodnes si pamatuji na asi čtyřletého chlapečka, který kolem nás profičel na malinkém kolečku a nahlas se tázal za sebou jedoucího tatínka: „Co je těm paním, tati, že jedou tak pomalinku? Jsou nemocný?“ V technice bruslení to tedy nebylo, ale hádám, že to mohl způsobit fakt, že si chlapci sundali sluneční brýle a podívali se na mě zblízka. Nesla jsem to statečně. Sbalila jsem své brusle a odjela domů, předstírajíc, že mě vůbec nebolí záda ani nohy 11

Babickou_proti_sve_vuli.indd 11

25.08.2021 15:40:14

a že na mne čeká ve vířivce s lahví šampaňského manžel, takto kompilace George Clooneyho a Karla Rodena.

Nevím, kdy se tenkrát Terka vrátila, už jsem dávno spala.

Manžel díky své nadváze a křivé nosní přepážce chrápal vedle mě, ale vem to nešť, víno mě vždycky spolehlivě uspí i bez vířivky (tedy kdybychom bývali nějakou měli)…







Tereza najednou místo do hospody začala chodit do kina, na procházky a skloňovat jméno Adam. Když se po pěti měsících vracela domů s květinou v ruce místo obvyklé prázdné lahve od rumu a s přiblblým úsměvem na tváři (ten tedy zůstal skoro stejný), instinktivně jsem vycítila, že nastal čas pozvat skoro devítku na oběd, aby i manžel poznal mága, který dokázal změnit životní styl naší dcery.

Však i můj manžel Radek si všiml, že naše dcera je jako vyměněná. „Snad se fakt nezamilovala?“ ptal se. „Protože předem lituju jejího budoucího manžela. Ta mu nenamaže ani chleba!“ Hluboce se mýlil, ale to se ukázalo až později.

Adam přišel, snědl oběd a vychválil mi ho, což mě potěšilo, neboť pochvaly se mi od manžela moc často nedostávalo. A protože většinu času novopečený dceřin přítel zaraženě mlčel a souhlasně přikyvoval, když můj muž vyprávěl své oblíbené příhody nebo sděloval svá životní moudra, celkem snadno si získal i jeho sympatie. První setkání bylo zdárně za námi.

V následujících měsících mi Adam párkrát donesl nákup ze supermarketu a dvakrát přitloukl hřebík do zdi, což mě dostalo do kolen už úplně, takže jsem byla připravena přijmout ho do rodiny.

Pravda, měla jsem k němu posléze nějaké výhrady, ale která tchyně nemá, pokud jí dcera nepřivede samce s jměním Billa Gatese, mozkem Alberta Einsteina a šikovností Bořka stavitele. Adam neměl ani jedno z toho, a i když to byl bezpochyby inteligentní, hodný a pohledný chlapec, moc se mi nelíbilo, že hrál aktivně fotbal.

12

Babickou_proti_sve_vuli.indd 12

25.08.2021 15:40:14

V mládí jsem jistý čas chodila s hokejistou. Když neměl trénink, měl zápas, a když neměl ani trénink, ani zápas, tak chodili se spoluhráči slavit vítězství nebo zapíjet prohru. Záhy jsem zjistila, že Adam má dost podobný životní styl. Moc nevím, kdy mu zbýval čas na Terku, ale asi si ho našel a ona k němu i po dalších měsících vzhlížela více než obdivným pohledem. Co jeho slovo, to perla, co jeho nápad, to náznak geniality, i když to byla taková zhovadilost jako třeba pořídit si psa, ačkoliv na něj neměli ani čas, ani peníze.

Jejich zamilované pohledy nabývaly na intenzitě a nevypadalo to na nějaké ochlazení. Vybrala jsem tedy úspory, které jsme v potu manželově našetřili, Terezka si k nim od bankovního ústavu půjčila mnohem větší finanční obnos a koupila byteček, kde se s Adamem mohli propalovat žhavými pohledy v soukromí.

A tady nastala další fáze přerodu osobnosti.

Ta, která se kdysi ve svém dívčím pokoji brodila k posteli poházeným šatstvem proloženým papírky od bonbónů a sušenek, ohryzků od jablek a krabicemi od pizzy, najednou uklízela, smejčila, vytírala, prala, žehlila a svršky měla vyrovnané do komínků. Nevěřila jsem svým očím.

Z toho vyplývá, že není nutno panikařit, máte-li doma dospívající dceru, v jejímž pokoji to vypadá jako na zakázané skládce.

Uvidíte, že až bude „ve svém“, skládka opravdu nebude povolena. Terezka měla byteček naklizený a zatím trpělivě ustávala Martinovy snahy jeho všude možně poházenými kusy šatstva hyzdit její „vystajlovaný“ domov.

Ale kámen úrazu se přece jen našel.

Musím přiznat, že ani já jsem – po své zmíněné milostné lobotomii mozku, kdy jsem poznala svého muže – nevstupovala do manželství vybavena znalostmi a zkušenostmi hodnými mladé ženy vstupující do takového svazku. Ba musím s uzarděním přiznat, že bych nezvládala ani kulinárie Ládi Hrušky, kdyby byl v té době populární. Vaření mě nikdy nebavilo, nebaví a obávám se, že nikdy bavit nebude. Marně můj manžel, zhýčkaný svou matkou, doufal v malý zázrak ve fázi mých hormonálních 13

Babickou_proti_sve_vuli.indd 13

25.08.2021 15:40:14

změn. Ale bohužel, ani v době těhotenství, ani v menopauze jsem nepocítila potřebu nějakých kuchařských orgií. Pokud setrvám v kuchyni delší dobu, než zabere otevření lahve vína, mám pocit ztráty životní energie. Což mám dost často, protože Radek vždy vyžadoval pravidelnou teplou stravu a já v kuchyni trávila na svůj vkus spoustu času.

Jenže já byla vždycky slabý jedinec bez vlastní vůle, a tak mě moje matka v dospívání donutila párkrát jí při vaření pomáhat.

Tudíž jsem do manželství vstupovala vybavena umem loupání brambor, smažením vajec a s pomocí matky na telefonu jsem dokázala upéct kuře. Nicméně záhy jsem zjistila, že to mému „princi“ nestačí a dost neurvale požaduje rozšíření jídelního menu. Rychle jsem se tedy učila vařit, protože jsem svému miláčkovi chtěla maximálně vyhovět. Ale jsem přesvědčena, že i na vaření musí mít člověk svým způsobem talent, a ten já tedy neměla. Ať jsem se snažila sebevíc, takovou luxusní svíčkovou jako moje nebo Radkova matka jsem prostě nevyčarovala.

Dcera se „pomamila“, takže když se naši mladí stěhovali do svého hnízdečka, Terka uměla opravdu sotva namazat chleba, jak to její otec vystihl.

Není divu. Celé své dospívání po dopoledních, kdy já vařila nedělní oběd, obvykle spala po nějakém tahu. Vyrůstala v přesvědčení, že knedlíky rostou na stromě a omáčka se vyčaruje pomocí kouzelné zaříkávací formule. Ano, moje chyba, že jsem ji zřídkakdy donutila strávit se mnou nějaký čas v kuchyni. Nikdy jsem ale nepřišla na to, jak tam Terezu dostat. Když jsem jí vysvětlovala, že těžko potká perského prince a bude žít na zámku obklopena služebnictvem a že jednou nastane soudný den, kdy bude muset něco uvařit, udělala svoje: „Tsss, to radši umřu hlady,“ a bylo vymalováno.

Radek se samozřejmě zlobil, že mi Tereza v kuchyni nepomáhá. Ale většinou se vybil na mně. „To je tvoje věc, že ji nedokážeš donutit ti pomáhat. Je to ženská a měla by v domácnosti fungovat. Pak děláš všechno sama,“ 14

Babickou_proti_sve_vuli.indd 14

25.08.2021 15:40:14

vyčetl mi, když viděl, jak lítám po kuchyni celá zchvácená a míchám bublající omáčku jednou rukou, zatímco druhou hnětu těsto. A šel si číst noviny.

Pravda, občas jsem se vzbouřila a Terezu do kuchyně dokopala. Ale když jsem se dívala na její znechucený obličej, zalepovala jí třetí prst, který si poranila na struhadle, byla jsem tak otrávená, že jsem si to příště raději udělala sama. Byla to chyba, já vím. Ale když o tom zpětně přemýšlím, opakovala jsem vzorec, který se odehrával mezi mnou a mou matkou. Taky mě do té kuchyně mockrát nedostala a až „nouze naučila Dalibora – potažmo Danielu – housti“.

Mohla jsem jen doufat, že historie se bude opakovat. A opakovala. A v mnohem větším rozsahu i hloubce.

Jako by najednou někdo mávnul kouzelnou hůlkou a ta, která by kdysi raději umřela hlady, než by vkročila do kuchyně, začala studovat kuchařské recepty a rozpoznávat naběračku od vařečky. Zkrátka Tereza se začala učit vařit.

Pravda, dalo jí to zabrat. I ona si prošla obdobím popálenin různých částí těla i připálenin místo poživatelných jídel, ale na rozdíl ode mě a k mému nesmírnému překvapení ji to nakonec začalo bavit. Chemické reakce způsobené zamilováním v ní zřejmě také probudily geny mé matky, která byla hospodyňka tělem i duší. Moje maminka brala svůj „ženský úděl“ jako součást své existence. Dělala všechny domácí práce, které byly již v pravěké jeskyni ženám přiděleny a jichž se ani po staletích a urputných bojích nedokázaly úplně zbavit. Nevím tedy, jestli milovala vytírání podlahy a mytí oken, ale vaření a pečení ji bavilo. Šťastná to žena! Bez ironie. Když už si nenajdete muže, který rád vaří, je to tak nějak automaticky na vás. Tak je to totiž prý od přírody dané. Žena udržuje oheň, muž loví. I když už tomu tak pradávno není, prapodstata tohoto modelu zůstala zachována. Žena den za dnem, měsíc po měsíci a rok po roce vaří, ba co horšího, musí vymyslet, co zase uvařit, a muž jednou za měsíc přitluče poličku a poseká trávník. Přijde vám to nespravedlivé?

15

Babickou_proti_sve_vuli.indd 15

25.08.2021 15:40:14

Mně taky. Tudíž si myslím, že je fajn, když ženu vaření, pečení a další čáry máry v kuchyni baví. Má radost, když manželovi a dětem chutná, pátrá po nových receptech a těší se, čím je překvapí příště. Já, když jim chutná, jsem akorát naštvaná, že sežrali všechno najednou a nezbylo nic na zítra.

Vypadalo to, že Tereza spadá do kategorie šťastných žen.

Vařila, dokonce pekla, vyměňovala si s kamarádkami recepty a tancování kolem sporáku ji bavilo.

Pak mi jednou zavolala a slavnostně pravila: „Mám pro tebe dvě překvapení.“ „Nemáte dalšího psa, že ne?“ zděsila jsem se. „Nééé! Upekla jsem chleba!“ odvětila vítězoslavně. Musím přiznat, že pečení chleba je pro mne stejná záhada jako postavení pyramidy v Gíze, takže mi spadla brada. „Jsem ohromena,“ přiznala jsem upřímně. „Viď?“ hrdě pravila má dcera. „To ty bys nedokázala,“ vytahovala se, vědoma si své převahy. „A mám ještě jedno větší překvapení,“ napínala mě. „Neumím si představit, jaké překvapení by tohle překonalo,“ odvětila jsem pořád konsternována. „Jóóó, to uvidíš,“ zaplesala moje kdysi kuchařsky negramotná dcera. „Ale to ti řekneme až zítra s Adamem.“ Neměla jsem tehdy čas o tom druhém překvapení přemýšlet a moje jindy bystré myšlenkové pochody zcela ochromila šokující informace o upečení chleba. Tudíž jsem opravdu nečekala, že bych zažila větší šok. Ó, jak jsem se mýlila!







Druhý den odpoledne dorazila Terka s Adamem k nám. Radek měl zrovna službu. Bratr Terky, David, seděl jako obvykle se sluchátky na uších u počítače a nevnímal okolí.

Dcera s přítelem se tvářili strašně záhadně. Znervózněla jsem a snažila se z nich vytáhnout, co se děje. Když už se mi klepala 16

Babickou_proti_sve_vuli.indd 16

25.08.2021 15:40:14

ruka tak, že jsem si bryndala kafe na tričko, smilovali se: „Tak my ti to teda řeknem. Zavři oči.“ „Mám nastavit ruce?“ tázala jsem se v naději, že dostanu opožděný dárek k svátku, na který si Tereza neráčila vzpomenout.

Zároveň jsem se bála, že dostanu krysu nebo něco podobně odporného, jako třeba seskok padákem. Tereza sice věděla, že mám hrůzu z výšek, ale škála jejích pitomých nápadů byla pestrá. To zdědila samozřejmě po svém otci. „Ne, ruce ne, pojď před zrcadlo, ale neotvírej oči,“ zavelela Terka. Ááá, asi dostanu tu kašmírovou šálu, co jsem ji tehdy ukazovala za výlohou, zachvěla jsem se očekáváním.

Pak se mi něco otřelo o krk a ozvalo se vzrušené: „Můžeš!“ Otevřela jsem oči a zírala na svůj odraz v zrcadle. Mozek nějak odmítal fungovat. Vzpíral se zpracovat a vyhodnotit to, co vidí.

Na krku jsem neměla šálu, ale dětský bryndáček a na něm velkými písmeny fixou napsáno: „BABIČKA.“ Tupě jsem na sebe zírala.

Tereza na mě hleděla se široce otevřenýma očima. Adam se nenápadně posouval dozadu. „Co je to?“ zaskřehotala jsem.

Mladí ztratili řeč. „Co asi myslíš,“ pípnul Adam a Terka se odsunula blíž k němu.

PRÁSK!!!

Mozek začal fungovat. „Ty jsi… těhotná?“ zachroptěla jsem. „No!“ Moje dcera se široce usmála. „Ty čekáš dítě?!“ Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. „No,“ pípla a už se tak neusmívala. „Já tě zabiju!“ zařvala jsem na Adama.

17

Babickou_proti_sve_vuli.indd 17

25.08.2021 15:40:14

Nervózně se zasmál. „Stalo se, no.“ „Jo a my jsme rádi, víš?“ Terce v hlase cinknul vzdor, stejný, jako když jí byly čtyři roky a byla na mě naštvaná, že jsem ji nenechala jezdit na kole po bytě. Seděla tehdy v pokojíčku na zemi a opakovala svému nejmilejšímu plyšovému králíčkovi, že dá mamince sníst otrávené jablíčko.

Servala jsem bryndák z krku a odpotácela se do kuchyně.

V uších mi hučelo. Těhotná… moje dcera je těhotná… to přece není možné… poroste jí břicho, bude mít oteklé nohy, pak bude muset rodit, jinak to nepůjde, porod je dost hrozná záležitost, může se u toho i umřít. Tereza byla před dvěma lety vážně nemocná, zvládne to všechno? Zvládne to potom, když bude celé noci vzhůru, starat se o dítě, bude unavená… to všechno mi prolétlo hlavou. Strach o ni mi zmáčkl hrdlo.

A já budu babička! Sakra! Sotva odrostl syn, kterého jsme měli takříkajíc „na stará kolena“, zase se budu muset poflakovat po pískovištích a dětských hřištích, kterých jsem měla, upřímně řečeno, plné zuby. Delší pauza by opravdu neškodila.

Hodně mě překvapilo, že do toho Tereza šla. Nikdy nebyla mateřský typ, malé děti jí šly na nervy. Když k nám občas přišli na návštěvu známí s malým synem, Tereza vždycky prchala, protože jí ten fakan šel na nervy. Přitom to byl tichý zádumčivý chlapec, který si dokázal v tichosti tři hodiny stavět lego. Ale Tereze stačilo, že ho jen musela během návštěvy dvakrát obejít, překročit jeho stavby a už to ji vytáčelo.

A teď bude mít vlastní dítě? Uvědomuje si, že to není taková sranda? Dítě je celoživotní zodpovědnost. Ano, radost, ale i zápřah, který si člověk neumí představit.

Terka měla v době dospívání zakrslého králíka, který obvykle kolem šesté hodiny ranní začal vehementně hryzat klec, což ji samozřejmě budilo. Házela po něm pantofle a vztekle hulákala: „Přestaň, ty debile!“ Králík si dal většinou říct a opravdu přestal dělat rámus, ale jestli bude Terezin potomek po ní, tak snadno ho nevypne.

18

Babickou_proti_sve_vuli.indd 18

25.08.2021 15:40:14